Shinigami desu - Články

(2) Kapitola 2. - Přítel

Mon, 14 May 2012 16:24:19 +0200

"Kde jsi byla?" zavrčel Kurono kdesi za mnou a každé slovo od zbytku otázky odsekl, jako by to byla samostatná věta.

Věděla jsem, že jde, takže se mu nepodařilo mě vylekat takovým způsobem, jakým se mu to dařilo na začátku.

Nemělo smysl řešit proč a jak, prostě mi po nějaké době pobytu v dimenzi došlo, že poznám, kdy se blíží. A samozřejmě jsem se tím dvakrát neprezentovala, protože by to mohlo vést k určitému druhu narážek a nedorozumění…

Po mém návratu do parku jsem zůstala dřepět u stromu, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože o pár minut později začalo pršet. Žádný kdovíjaký liják, spíš takové unavené pokapávání, které to už dělá nejspíš jen ze zvyku.

Sice jsem celou dobu měla relativně dobrý výhled na mé předchozí lavičkové stanoviště, bylo mi ale jasné, že scénář 'Kurono dojde k lavičce a teprve až pak začne být zmatený' se konat nebude. Ne. Jakmile jsem ucítila jeho přítomnost, bylo mi jasné, že on už ví, kde jsem, a že na mě přijde pěkně potichu a zezadu, jako to ostatně dělal skoro vždycky. A popravdě řečeno, i když víte, že na vás někdo vybafne, do jisté míry se leknete stejně, protože nevíte, kdy přesně se to stane.

Že bude naštvaný, to jsem ovšem nečekala. Nepřikládala jsem totiž variantě, že se do parku dostavil během mé honičky, takovou pravděpodobnost, aby stála za úvahu. Chyba.

Ve svém podřepu jsem otočila hlavu doleva. Stál tam, rukou opřený o kmen, ve tváři nasazený exemplář z té negativnější škály jeho negativních výrazů a pro změnu mi adresoval ledový pohled.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, přestože jsem neměla nejmenší tušení co, protože moje předpřipravené scénáře s touto situací nepočítaly, Kurono mi ale očividně neplánoval ponechat prostor k sebeobhajobě.

"To je pro tebe doopravdy tak pod úroveň dodržet jednu hloupou dohodu?" Naklonil se ke mně. "Pár desítek minut se nehnout z místa?" Znovu se narovnal a změřil si mě pohrdajícím pohledem. "Vážně?"

Prohlížela jsem si ho. Byl mokrý. Ne nijak moc, ale byl. Myslet si ale, že by k jeho současné náladě přispívala skutečnost, že zmoknul, to by bylo hloupé. Kurono měl k vodě velice blízký vztah. Déšť mu nikdy nevadil. Takže tu musí být nějaký jiný důvod, proč se takhle chová. Protože on nebyl jen naštvaný, on se me vyloženě snažil vyprovokovat k protiútoku.

Chce si na mně něco vybít…

Hlavou mi probleskla vzpomínka na scénu u ohniště.

To znamená, že je nervózní.

Věnovala jsem mu zkoumavý pohled. Chvíli jsme se takto prali, což ovšem nebylo nic zvláštního, protože drobné oční souboje se staly naší denní rutinou. Když Kurono zjistil, že na mé straně se žádný protivýbuch nechystá, s odfrknutím se ke mně otočil zády.

"Jdeme."

Pokorně jsem se zvedla ze země a vyrazila za ním. Neměla jsem vůbec chuť se s ním hádat. Navíc byl naštvaný oprávněně. Rozhodně jsem plánovala mu to všechno vysvětlit, ale možná nebude na škodu počkat, až se trochu uklidní. A pak tu taky byla ještě další drobnost, kterou jsem s ním chtěla probrat…

V odstupu asi tří metrů jsem Kurona následovala po trávníku. Mířil ke shluku hustých keřů, které šustily v letním deštíku kousek od nás.

Keře a hustý porost celkově, stejně jako polorozbořené venkovské kůlny, to byla další skupina věcí, které se v mém dimenzionálním životě zabydlely. Já i Kurono jsme odmítali poskytnout komukoliv i tu nejmenší šanci vidět, v horším případě dokonce i nějak zachytit mé mizející já. Sice by z toho nikdo nic klíčového nevydedukoval, maximálně, že jsem duch nebo tak něco, ale mohlo by se to dostat do rukou lidem… no, lidem, jako byl například ten policista dnes. Prostě někomu, kdo mě pozná.

Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na mámu. Sice jsem tu myšlenku hned vycvičeně zahnala na periferii svého vědomí, ale i tak po sobě zanechala stopy. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli bych si přála, aby jí ten člověk řekl, že jsem naživu, nebo ne.

Vyvráceny by sice byly opodstatněné obavy o to, jestli už náhodou nejsem mrtvá, na druhou stranu by to ale logicky vedlo k úvaze, že jsem z domu odešla dobrovolně, což by mohlo být snad ještě víc zraňující.

Ne, bylo by lepší, kdyby nevěřil svým očím a nikomu neřekl ani-

V té chvíli jsem zabraná do těchto neveselých myšlenek narazila do Kurona, který se nejspíš už před chvílí zastavil a otočil zpět na mě.

Odskočila jsem od něj, protože Kurono opravdu není někdo, do koho bych si přála vrážet, zvláště, když je v módu trinitroglycerinu.

Následovala další kratší zraková potyčka. Pak se Kurono zamračil.

"Měl jsem za to, že jsi značně toužila po tom, abchom se v Tokyu zdrželi, až skončím. Na to, že jsi měla potřebu otrávit dvě hodiny mého života přemlouváním, ti to moc dlouho nevydrželo…"

Aha, ta jeho výzva k odchodu nejspíš taky měla být akt provokace…

No dobrá, Kurono, dostaneš, o co se snažíš, ale možná trochu jinak.

"Protože to byl dobrý nápad," opáčila jsem přezíravě.

"Co?"

"To tvoje 'Jdeme'."

"Skvěle," ušklíbl se ironicky a jal se pokračovat ke keřům. Sice mi touto reakcí trochu vzal vítr z plachet, ale něco mi říkalo, že stačí jen počkat, aneb trpělivost přináší růže.

Kurono skutečně po pár krocích prohodil jen jakoby mimochodem:

"Zábavné, jak rychle se vaše pozemské názory mění."

Čekala jsem, bylo mi jasné, že ještě neskončil.

"Pro tvou informaci, když jsem souhlasil, že tu zůstaneme, myslel jsem to vážně. Opravdu by stačilo počkat tu necelou hodinu, a měla bys ze svého milovaného Tokya víc než dost." Slovo 'milovaného' pronesl, jako kdyby to bylo slovo poněkud kyselé. Pak najednou opět nečekaně zastavil a já do něj málem havarovala podruhé.

Otočil se a věnoval mi pohled plný rozkošné směsice pohrdání, znechucení a nepochopení.

"Ale ne, pro tebe bylo nejspíš mnohem lákavější porušit svůj slib a vyrazit po obchodech, jakmile jsem se ti ztratil z očí, co?"

"A nebo možná," zavrčela jsem, protože Kuronovy provokace si ke mně cestu stejně dřív nebo později najdou, "nejsem neviditelná…"

S určitým uspokojením jsem sledovala, jak se do skupiny emocí okupujících jeho výraz přistěhovala nechápavost a začala si vydobývat životní prostor.

"Co tím myslíš?"

"To, co říkám." Dobrá, úspěšně mě naštval, nemám důvod být milá…

Tohle byla přesně ta chvíle, kdy by silná ženská bytost povzneseně a se vší elegancí obešla mužského účastníka sporu a pokračovala v cestě, jako by tím všechno skončilo.

Přesně to jsem udělala.

Tedy, tak přesně, jak jen mi bylo umožněno v dešti na kluzké trávě…

Napočítala jsem čtyři kroky, když se za mnou ozvalo:

"Někdo tě poznal?"

Málem mi podklouzla noha a já se elegantně poroučela na zadnici, tak moc mi úroveň Kuronovy dedukce vyrazila dech. Naštěstí se mi podařilo udržet rovnováhu a ve vší důstojnosti jsem pokračovala v chůzi, jako by se nic nestalo. Na Kurona jsem se ani nepodívala a jen mu věnovala chladné:

"Ano."

O deset minut později jsem ke svému výsostnému šoku seděla s Kuronem v kavárně.

…

Opakuji: Kavárna. Já. Kurono.

Ten okázale ignoroval, že už na něj nějakou dobu civím s otevřenými ústy, servírka ovšem k podobné ignoraci neměla důvod, takže po nás nepřestávala vrhat zvědavé pohledy.

Já to prostě… nepobírám. Nechápu. Eh. Co se stalo? Kde jsem se tady vzala? Maminko!

Nějaké takové pocity proplouvaly za mým výrazem, který, nestranně řečeno, musel vypadat jako výraz idiota.

Tento můj stav byl způsoben několika věcmi, z nichž každá samostatně by mi přivodila silný šok, nicméně v posledních deseti minutách se staly všechny dohromady.

Začnu tím, že poté, co jsem Kuronovi v parku věnovala ono do jisté míry povýšené 'Ano', jsem měla v úmyslu pokračovat v chůzi. To mi ovšem vydrželo jen do té doby, než ke mně dorazil on, pochopitelně nečekaně a zezadu, chytil mě za loket a přesunul nás.

To by samo o sobě ještě nebylo zas až tak překvapivé, až na to, že už během přesunu jsem věděla, že je dvojitý.

Abych to vysvětlila, Shinigami nemají možnost se přesouvat v rámci Země. Oni se musí vrátit do své dimenze a teprve odtud zase mohou zase na Zemi. V praxi to ale vypadá spíš tak, že se od dimenze jen jaksi 'odrazí' a letí zpět.

Takhle to můžu popsat proto, že během přesunu se jednoduše dá poznat, kterým se pohybujete 'směrem'.

Když se totiž Kurono přesouvá do Dimenze, mám vždycky dojem, že padám dozadu. Při cestě do Japonska je to pak přesně naopak, řítím se dopředu a osobně mám tuto variantu ráda o dost míň.

Takže pokud se při přesunutí jedná o odraz, prostě nejdřív padám dozadu a pak zas dopředu. Krom toho, že zrovna tato kombinace je sakra nepříjemná, v praxi jsou to pořád dva přesuny. A přesně takhle nás tehdy Kurono dostal z Nagoyi do Morioky a právě proto mi tehdy bylo tak zle. Vůbec jsem na přesuny nebyla zvyklá a navíc jsem místo očekávaných dvou vlastně dostala v krátkém časovém rozmezí trojitou dávku.

Přesun sice trvá nanejvýš jen pár sekund, ale i během těch pár sekund jste schopni si toho uvědomit docela dost. Proto jsem nebyla až tak šokovaná, když se mi v zorném poli neobjevila Dimenze, ale Japonsko. Byla jsem jen normálně překvapená.

Šoky začaly přicházet až potom.

První, když mi došlo, že jsme zase v Tokyu.

Druhý, když si Kurono přímo před mýma očima položil prsty na znak pod pravým okem a prostě si ho přerušil.

Třetí šok byla pochopitelně ta kavárna, do které jsem byla dovlečena už tak v dost neutěšeném stavu, navíc Kuronem, a ještě navíc Kuronem, který byl viditelný našemu lidskému okolí.

Čtvrtý šok, i když už na něj nezbylo zrovna moc místa, mi byl konstantně působen pohledem na Kuronovu tvář bez znaků. Poté, co jeden přerušil, se ostatní během minuty vpily do kůže a zmizely. A pohled na Kuronův bez znaků tak podivně prázdný obličej působil návrat ne zrovna hezkých vzpomínek.

Toliko k mému stavu.

Kurono sám, jak už jsem se zmínila, si tohoto stavu nevšímal. Objednal nám oběma kávu a pohledu, který mu věnovala ona zvědavá servírka si nevšímal jakbysmet.

V hrobovém tichu jsme čekali, než bude naše objednávka vyřízena. Já tak měla trochu času se alespoň částečně sebrat.

Servírka se vrátila a položila před nás vysoké štíhlé sklenice s ledovou kávou. Pak věnovala Kuronovi ten stejný pohled jako předtím, a odcupitala za svými věcmi.

Kurono zařadil sklenice na seznam ignorovaných věcí a mě z něj konečně odstranil, aby jim udělal místo. Podíval se na mě a já mu to nevesele vrátila.

"Myslel jsem si, že by se to mohlo stát," řekl pak věcně.

"Vážně?" ušklíbla jsem se. "Ale očividně jsi nepovažoval za důležité to probrat i se mnou…"

"Přemýšlel jsem o tom, ale nakonec mi to přišlo tak nepravděpodobné, že to nemělo cenu. Moje chyba."

Možná by stálo za zmínku, že byl skutečně věcný. To u Kurona není moc obvyklý stav. Rozhodně se s ním ale v takové chvíli dá bavit líp než normálně, takže jsem se rozhodla skončit s jedovatostí, abych tu jeho věcnost neodehnala.

"Mě to do dneška vůbec nenapadlo," pokrčila jsem rameny a za svou neprozíravost se trochu zastyděla. "Ale pokud tebe ano, tak jsi na mě nemusel být tak hnusný," dodala jsem vyčítavě a usrkla ze své kávy.

Kurono mlčel, na chvíli se odvrátil a hleděl z okna. Pak na mě znovu pohlédl.

"Co se přesně stalo?"

Pověděla jsem mu to.

"Když jsem se pak vrátila do parku, zase mi šly vidět ty… znaky…" To slovo jsem pořád ve spojení se mnou říkala značně neochotně.

Kurono zamyšleně zíral na roh stolu.

"Myslím si… myslím, že ten běh nebyl můj, jestli chápeš, jak to chci říct," dodala jsem opatrně.

Kurono si přejel dvěma prsty po ústech.

"Ne, nebyl."

Tázavě jsem se na něj podívala. Zněl příliš jistě na to, aby to byl jen souhlas s mou dedukcí. Vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí. Nakonec se narovnal, položil obě ruce dlaněmi na stůl a podíval se mi zpříma do očí.

"Vypadá to, že sis ve chvíli nouze půjčila něco z mých schopností."

Šok číslo kolik… pět?

"A-ale… jak?"

Čekala jsem, že to bude něco nenormálního a rozhodně jsem čekala, že to bude mít něco společného s NŠS, aneb 'naším šíleným spojením', jak jsme to pro pohodlnost zkrátili, ale tohle..

Kurono pozvedl obočí a věnoval mi skoro pobavený pohled. To mluvilo za vše. Jak se můžu vůbec ptát?

"Jsi si… jistý?" dodala jsem ještě.

Kurono pokýval hlavou.

"Ano, dost."

Na chvíli se odmlčel.

"Jasně jsem ten úbytek cítil, i když jsem netušil, o co se jedná."

Sevřel se mi žaludek. Tak nejspíš proto byl tak vyvedený z míry.

"Tak to se omlouvám," zamumlala jsem.

"Cože?"

"Říkala jsem, že se omlouvám," dodala jsem trochu hlasitěji a uhnula pohledem.

Cítila jsem se hrozně. Hrozně proto, že už zase jsem Kuronovi znepříjemňovala život. Jasně, že by nejspíš žádný neměl, nebýt mě, ale to na věci zas až tak moc neměnilo. Omezovala jsem ho v příliš mnoha věcech a teď ještě zjistím, že naše úžasné NŠS mi umožňuje mu krást jeho schopnosti, místo aby mu pomáhalo…

Do nosu mě trefil cukřík, odrazil se od něj a spadl mi do kávy.

Probrala jsem se natolik, abych ho stihla vysvobodit dřív, než se papírový obal dočista rozmočil.

Vrhla jsem na Kurona nechápavý pohled.

Už zase se mračil, ale tentokrát tak nějak divně.

"Něco si musíme ujasnit," řekl potichu a značně nebezpečně.

Povzdechla jsem si a připravila se na spoustu ošklivých vyčítacích a zakazovacích variant chvil budoucích.

Kurono na mě ukázal dlouhou kávovou lžičkou.

"Ty se mi nebudeš omlouvat."

Nechápavě jsem na něj zamžourala.

Kurono vrátil lžičku do kávy, opřel se a založil si ruce.

"Každá tvoje pitomá omluva ze mě dělá ještě většího idiota."

Když viděl, že můj výraz se nezměnil, povzdechl si a o něco mírněji pokračoval.

"Podívej, je pravda, že jsem předtím byl… trochu nepříjemný a že za to mohl fakt, že pár minut předtím jsem zase cítil, jak moje síla slábne… Ne, poslouchej mě," přerušil svůj monolog, když si všiml, že jsem se odvrátila a hodila na stěnu vedle sebe hořkokyselý výraz.

"Dobře, byl jsem asi docela dost nepříjemný, ale tak trochu jsem k tomu měl důvod a to se ti tu, sakra, snažím vysvětlit, že jsem myslel, že zase-"

V té chvíli už mi došly nervy.

"Pro všechno na světě, já to chápu!" zařvala jsem na něj a celou situaci doprovodila rozmáchlým obouručním gestem. Pochopitelně nemusím zmiňovat, že v té chvíli se na nás upřela pozornost celé kavárny.

Teď to zas byl Kurono, kdo na toho druhého zmateně koukal. Zmateně a nechápavě a to do té míry, že to bylo skoro roztomilé…

Do takového stavu se mi ho rozhodně ještě přivést nepodařilo. Dílo zkázy dokončil tím, že ještě zkusil pokračovat.

"Jak to myslíš, že-"

"Přesně tak, jak říkám!" vyprskla jsem na něj a nejspíš definitivně proklela své návštěvy kaváren tím, že i tentokrát jsem od své společnosti utekla.

Dnes jsem ale neutekla nikam daleko. Postavila jsem se zády k vedlejšímu obchodu pod plachtu, kterou měl nad výlohou, aby na mě nepršelo a přemýšlela nad tím, jak občas dokážu sama sebe přivést do stavu 'na měkko'.

Ale ne, tentokrát jsem to nebyla jen já. Mohl za to ten prevít Kurono, kterému vůbec nedocházelo, že bych s ním třeba mohla soucítit. Prostě chlap, dokonale mimo, když dojde na nějaké citlivější téma.

Byla jsem připravená mu to všechno pěkně říct do očí, ale ne v kavárně, kde na nás civí třicet lidí a servírka, které jsem zrovna seřvala nový objev.

Stála jsem tam a hleděla na monotónně šedou oblohu, zatímco mě míjeli chodci. Pak se ozvalo cinknutí zvonku a o chvíli později už mi Kurono dělal u výlohy společnost.

Chvíli jsme tam jen beze slova stáli.

"To jsi nemusela," řekl pak.

Musela…

"Nesnáším tyhle vaše lidské podniky, když v nich musím být sám…"

To bylo tak nečekané a tak nečekaně upřímné, že mi to… rozhodně nepomohlo.

Pohlédla jsem na něj a setkala se s rezignovaným pohledem. Okamžitě mi bylo jasné, že do takových pěti vteřin se pokusí (znovu!) vysvětlit, proč na mě byl předtím protivný.

Jako kdybych na jeho protivné stavy nebyla zvyklá, pro všechno…!

Věděla jsem, že mu v žádném případě nemůžu dovolit započít vysvětlení číslo tři. Protože jsem ale měla na vymyšlení toho, co řeknu, jen oněch pět sekund, nevyplodila jsem nic příliš nápaditého. Jen jsem zvedla prst a řekla:

"Mlč."

Svůj účel to splnilo. Zarazil se na dost dlouho, abych byla schopná vymyslet další část.

"Teď budu mluvit já a ty mě nebudeš přerušovat, rozumíme si?"

Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale pak trochu zplihl a jen kývnul hlavou.

Rozhlédla jsem se po kolemjdoucích, spíš abych měla důvod pro dramatickou pauzu, než že bych hledala nežádoucí posluchače. Pak jsem se Kuronovi podívala do očí, ale tak, jak jsem se mu do očí ještě nepodívala. Tentokrát to nebyl žádný souboj, žádné negativní, či nechápavé pocity, tentokrát jsem do toho od první chvíle šla s vědomím, že to bude rentgen.

Sice jsem to ještě v životě nezkusila, ale nějak se mě zmocnilo přesvědčení, že se mi to povedlo. Kurono úspěšně znehybněn a umlčen, proslov může začít.

"Dobře." začala jsem. "Je tu několik věcí, o kterých bych byla ráda, kdybys je vzal v úvahu.

Za prvé: Já nejsem kus žuly. Jsem holka a pokud jsi ještě nikdy nebyl konfrontován se skutečností, že holky čtou mezi řádky, byla bych ráda, abys to vzal v potaz teď. Já nepotřebuju, abys mi vysvětloval, jak hrozný zážitek byla ztráta tvých sil, jak tě to poznamenalo a jak pak v tobě cokoliv podobného vyvolává strach, že se to bude opakovat-"

"Já neřekl, že se bo-"

"Ne, neřekl, ale chtěl jsi to říct! Možná ne doslova takhle, ale význam by to mělo stejný, jen možná podaný tak, aby to nutně nepotápělo tvoje ego."

Šokovaně na mě hleděl.

"Já nepotřebuju, abys mi to vysvětloval, protože si to domyslím, chápeš? Tohle a nejspíš i věci, o kterých by tě ani ve snu nenapadlo, že by mohly někoho napadnout! Ve světě, kde by byli samí chlapi, by to možná šlo, ale v reálu?"

Nadechla jsem se a pokračovala.

"Znám tě už asi," vypočítala jsem na prstech, "šest nebo sedm měsíců, a za tu dobu jsem měla šanci si o tobě udělat nějaký obrázek a, Kurono, ten obrázek není špatný, chápeš? Už dávno jsem pochopila, že ke světu přistupuješ ve stupních šedé a i když to není zrovna obvyklý přístup, tak pokud si na něj člověk zvykne, je stejně hodnotný, jako všechny ostatní!"

V té chvíli už jsem byla dost zadýchaná. Párkrát jsem zalapala po dechu a všechno to začalo nanovo.

"Od té doby, co jsem se vlastní neústupností dohnala až k tomu, že jsem musela zůstat v Dimenzi, tak tě omezuju v hodně věcech. Já vím, že je to pravda. Byla to moje neústupnost, moje pýcha a taky strach z toho, že jsem sobecká, když se za současné situace vracím domů, co mě tehdy dohnalo k tomu, abych se s tebou přesunula do Morioky. Byla to moje vina, chápeš? Říkala jsem ti, že ničeho nelituju, protože kdybych jen jedinkrát jednala jinak, dost možná by se stalo něco tragického. To ale nemění nic na tom, že jsem se do Dimenze odsoudila vlastní vinou. Tobě nic nevyčítám, jak bych mohla?

Dostal ses mezi kola náhody nebo osudu, říkej tomu, jak chceš, a celou dobu jsi mohl jen bezmocně sledovat, jak tě ta kola sunou přesně tam, kde jsi nikdy být nechtěl. Nemohl jsi dělat vůbec nic. Tedy ano, mohl jsi mě donutit zůstat v Dimenzi a chodit s tebou přesně tak, jak to dělám teď, ale ty jsi to neudělal. Ani ses nepokusil. Protože se ti to z hloubi duše hnusilo. Protože sis říkal, že už jsi mi způsobil starostí víc než dost. Ani jsi mě o to nepožádal. Radši ses smířil s tím, že budeš mít zničený život, který nejspíš i tak nepotrvá už moc dlouho.

A nakonec to zase dopadlo přesně tak, jak jsi nechtěl - byla jsem uvázaná v Dimenzi a ty jsi z toho nikdy neměl radost, protože jsi nechtěl aby se to stalo. Já vím, že nechtěl," dodala jsem nešťastně.

"Od té doby ti jen přidělávám problémy. Nemohl jsi se jít pomstít Hnědým, musel jsi trčet v Táboře, kvůli mně. S každou hloupou Předtuchou máš dvojnásobné problémy, kvůli mně. Dokonce ani do stanu Mano už nemůžeš chodit, jak jsi byl dřív zvyklý, protože teď tam jsem i já a já tě vyhazuju... I když tohle dělám vědomě, pořád omezuju život, na který jsi byl zvyklý.

A teď? Teď zjistím, že NŠS mi ještě umožňuje tě připravovat o síly, když by vlastně mělo dělat opak! Jak, sakra? Jak po mně můžeš chtít, aby mě to nemrzelo!?"

Někdy v té chvíli se mi vlastním monologem podařilo vehnat si slzy do očí. Všechno se mi to v hlavě vracelo.

"Mě to mrzí všechno, víš? Mrzí mě, že jsme si nerozuměli už od začátku, mrzí mě, že jsem se ti smála tehdy v Jídelně, mrzí mě, že jsem rozbila ten parfém, mrzí mě, že ti otravuju život od první chvíle, i když jsem to nikdy nechtěla."

Odmlčela jsem se a pak skoro bezhlasně pokračovala.

"A taky mě mrzí, že i přes to všechno, co se stalo a co teď řešíme společně, že i přes to všechno ty si pořád myslíš, že tě nenávidím. To…to taky vím, že si myslíš. Chováš se tak pořád. Jako kdyby bylo jen otázkou času, kdy na tebe vyjedu a vhodím ti do očí, jak jsi mi zničil život. Pořád ten stejný chladný odstup. A já jsem přitom doufala, že by se z nás po tom všem konečně mohli stát přátelé…"

Ach pro všechno…

Pro všechno na světě, co jsem mu teď všechno řekla…? Vždyť já jsem mu řekla i věci, které jsem si doteď odmítala oficiálně připustit!

Tohle by byl za normálních okolností přesně ten moment, kdy bych se utekla někam schovat a lízat si rány. Můj problém spočíval v tom, že přesně to jsem udělat nemohla. A tak mi nezbývalo, než tam jen stát, hledět na Kurona skoro stejně tak šokovaně jako on na mě, a nadávat si za to, co jsem právě udělala.

Hlavu jsem měla úplně prázdnou a srdce se nepřestávalo setrvačností řítit vpřed.

Stáli jsme tam a hleděli na sebe úmorně dlouhé minuty. Sledovala jsem, jak Kuronovi zvolna nabíhají znaky. Zachvíli budu vypadat, že civím do vzduchu...

A pořád jsme na sebe civěli, další minuty.

Možná to nakonec netrvalo tak dlouho, ale pro mě osobně to byla malá věčnost.

Nakonec už jsem to nemohla vydržet, sklopila jsem hlavu a neurčitě s ní zavrtěla.

"Promiň."

Jak jsem tak sledovala špičky svých bot, koutkem oka jsem viděla, že ke mně došel a zvedl ruku.

Na jeden krátký, nepopsatelně šílený okamžik jsem si myslela, že mě uhodí. Místo toho se ale stalo něco obdobně šíleného, něco úžasného.

Kurono mi položil ruku na hlavu a pak mě po ní váhavě pohladil.

Na chvilku jsem nemohla dýchat, takový zmatek ve mně propukl. Na venek jsem zvládla jen posmrknout, ale i to posmrknutí bylo vrcholně překvapené.

Kuronova ruka chvíli klouzala po mých vlasech. Pak zmizela, ale vzápětí jsem cítila, jak mě několikrát zatahala za pramen vlasů. Ne silně, ale dost důrazně.

"Myslel jsem, že jsem ti řekl, aby ses mi už nikdy neomlouvala."

Trochu jsem se sebrala. To zatahání mi vrátilo pevnou půdu pod nohama. Pořád jsem se neodvažovala na něj podívat, tak jsem se otočila k výloze, abych se vzápětí setkala s pohledem Kuronova odrazu.

"Obávám se, že toho asi nedocíliš," pokrčila jsem rameny.

Nevesele jsme na sebe hleděli přes výlohu.

"Neřekla jsi, že si myslíš, že nenávidím já tebe," řekl pak váhavě.

Znovu jsem posmrkla.

"Na začátku jsem si to myslela. Teď už… ne." Zaváhala jsem. "Ale jistá si být nemůžu."

Chvíle ticha.

"Nikdy to nebyla pravda."

"Vážně?" zvedla jsem k němu konečně hlavu.

Kurono pozvedl obočí.

"Že bych měl pořád ještě nějaké soukromí, do kterého mi svým slavným čtením mezi řádky nedokážeš strčit nos…?" pronesl kousavě.

Omluvně jsem se ušklíbla.

"Vždyť jsem plácala samé blbosti." Znovu jsem uhnula pohledem.

"Víš, to co jsem se ti v té kavárně snažil říct," začal. Neměla jsem sílu, tentokrát už jsem neměla sílu ho přerušovat…

"Ta skutečnost, že si dokážeš půjčovat moje schopnosti… Myslím si, že je to skvělé."

Šok číslo šest.

"A proč by nemělo?" zeptal se mě, když jsem mu věnovala nevěřícný pohled. "Sakra, vždyť to znamená, že v tom NŠS je něco víc, ne? Že se to neomezuje jen na tvou pouhou přítomnost. Copak ti tohle od začátku nelezlo na nervy ze všeho nejvíc?"

Fascinovaně jsem na něj hleděla. Tak já asi nejsem jediná, kdo toho druhého v něčem prokouknul.

Otřela jsem si vlhké oči a pousmála se.

"To je pravda."

"No, skvělé, konečně jsme se k něčemu dobrali," ušklíbl se, ale nebylo to žádné zlé ušklíbnutí. Pak se rozhlédl po deštěm zmáčené ulici.

"A teď, co uděláme s tvým tokyjským odpolednem?"

Rozhlédla jsem se kolem stejně jako on.

"Myslím, že se ho pro dnešek vzdám," pronesla jsem unaveně. "Asi si budu muset zase tři měsíce čekat na další takovou Předtuchu, ale tak co."

"V tom případě se můžeme vrátit zpět," poznamenal.

Přišlo mi trošku hloupé, že považuje za nutné komentovat tak jasný fakt, to ovšem do doby, než jsem se na něj otočila, abychom se spolu přesunuli do Dimenze.

Naše společné cestování se do teď přísně omezovalo pouze na lokty. Perfektně to vystihovalo náš vzájemný vztah, spousta narážek, očních soubojů - pro lokty jak dělané.

Proto jsem chvíli nedokázala spustit oči z Kuronovy natažené ruky. Nedocházelo mi to. Zvedla jsem k němu oči.

"Teď, když jsme přátelé…" řekl jen.

Když jsem se propadala dozadu, poprvé za několik posledních měsíců jsem byla doopravdy šťastná.

(2) Kapitola 1. - Vypůjčka

Thu, 10 May 2012 13:01:05 +0200

Nad hlavou mi prolétlo hejno ptáků. Zvedla jsem hlavu a sledovala jejich let, dokud nezmizeli za výškovou budovou. Pak jsem se ještě víc zaklonila a pohlédla na zataženou tokyjskou oblohu. Na nose mi přistála studená kapka. Tak já se konečně dostanu do hlavního města a ono bude pršet… Skvělé!

Rozhlédla jsem se kolem. Už nějakou dobu jsem vysedávala na lavičce na kraji jakéhosi parku v místě, odkud byl dobrý výhled jak dál do tohoto koutku zeleně, tak do životem pulzující metropole, která ho obklopovala.

Lavičky se za poslední tři měsíce staly součástí mého života asi tak jako rozporuplné zážitky při prvním ranním pohledu do zrcadla. Popravdě řečeno, lavičky byly tou nejlepší variantou. Stejně tak často jsem se totiž musela smířit s obrubníkem, kamenem, padlým stromem a občas došlo i na horší věci. Tedy, samozřejmě jsem taky vždycky mohla zůstat stát, ale to se člověku tak po dvacáté značně omrzí. Ve stoje nemůžete pořádně číst, ve stoje se mizerně přemýšlí, ve stoje vás začnou bolet nohy, ve stoje je prostě nuda. Samozřejmě když se nemůžete hnout z místa.

Být v bezpečné vzdálenosti a nehnout se z místa. Tak zněla Dohoda. Stání je otrava, pochodováním v kruhu se před ostatními a do jisté míry i před sebou pasujete na blázna, co jiného zbývá, než sedět? Sedět, sedět a zase sedět.

Na chodníku přede mnou se objevilo pár tmavých teček. Zasténala jsem. Dnes jsem s sebou neměla knihu ani časopis ani cokoliv jiného, čím bych si mohla krátit dlouhou chvíli. A rozhodně jsem neměla deštník. Deštníkem jsem ostatně ani nedisponovala, ale rozečtenou knížku jsem v Dimenzi nechala úmyslně. To kvůli Tokyu. Konečně! Konečně za ty tři pitomé dlouhé měsíce dostal Kurono Předtuchu do Tokya!

Ne tedy, že by z toho on sám byl nějak nadšený, on koneckonců není nadšený nikdy a z ničeho, ale přemlouvat se nechal téměř rovné dvě hodiny, než se milostivě uvolil, že se ve městě trochu zdržíme, pokud nenastanou žádné komplikace.

Komplikace nenastanou, protože to by se pak jednalo o poslední den jejich existence… Nikdo ať si nezkusí stoupnout si mezi mě a můj den v Tokyu!

Civilizace!

Abstinenčí příznaky po větším množství lidí, vypjaté dopravní situaci a značkových obchodech jsem u sebe postřehla asi po měsíci a půl mého dimenzionálního pobytu na dobu neurčitou. Zatímco Arden si na Okinawských Předtuchách vesele chytal bronz a Mano běhala v Nagoyi po nákupech, na nás s Kuronem obvykle čekaly malé vesničky a zapadlé horské osady kdesi na konci světa. Vlko, vítr, mlha; naši obvyklí společníci. Kurono to snášel zcela v klidu, však měl taky víc jak dvacet let na to, aby si zvyknul. Navíc jsem se při pohledu na to, jak čile rázuje do strmých strání, nemohla zbavit dojmu, že mu to všechno naprosto vyhovuje. Což se ovšem nedalo říct o mě, že ano.

Dle mých výzkumů by totiž Morioka byla nezvyklý úkaz, i kdyby tamější Předtucha proběhla podle očekávání. Ono totiž, jak se zdá, Tōhoku je region, kde se Nemrtví ve větších městech prostě… nelíhnou. K mé značné nelibosti.

Takže mi nezbývalo nic jiného, než veškeré své naděje upnout k Tokyu, kde se minimálně jednou za čtrnáct dní nějaký ten Nemrtvý objevil; k Tokyu, které na Předtuchy všichni Shinigami sdíleli. Nicméně s mým úžasným štěstím jsem neměla čekat, že se vytouženého výletu dočkám brzo…

Prvních pár týdnů od chvíle, kdy jsem byla nucena se uchýlit do Dimenze, měli všichni Shinigami dost práce. Každý pořádal cosi jako rychloexkurze do svého regionu, kdy ostatní seznamoval s tím, co se kde nachází. Věděli, že si nemohou dovolit ani jedno jediné takové pochybení, k jakému málem došlo během Morioky. Pořád jsem radši nepřemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby Hikaru nepoznal, které místo mu Předtucha zjevila. Ne, k ničemu takovému už nikdy dojít nesmí.

Já jsem během těchto výletů pochopitelně zůstávala 'doma'. A ani jsem si nestěžovala. Stále jsem měla živě v paměti, jak mi třeštila hlava po dvou přesunech, a tyhle jejich výlety, to bylo samé sem, tam, sem, tam... Nedělám si žádné iluze, nejpozději po pátém přesunu bych už nebyla při sobě.

Shinigami se zároveň pečlivě drželi pravidla, které poprvé nastínila Mizushima tehdy v jídelním stanu. Nikdo nechodil na Předtuchy sám, tedy v určitých případech nechodil na Předtuchy pouze s Arisu. Kdokoliv dostal Předtuchu, nejdřív se ujistil, že ve skutečnosti není dvojitá, a pak se k němu připojil někdo další jako doprovod, kdyby náhodou. A všichni ostatní museli vědět, kde přesně se má Nemrtvý probudit. Zároveň po nevyřčené domluvě každý omezil svoje výpravy a začal se zdržovat v bezprostředním okolí Tábora. Prostě a jednoduše se nic nenechávalo náhodě.

Jeden by skoro řekl, že s tímto systémem se do Tokya, popřípadě nějakého většího města musím dřív nebo později dostat minimálně jako doprovod doprovodu, ale jak jsem po několika zhacených nadějích zjistila, Kurono chová nemalé antipatie vůči veškerým větším koncentracím lidského pokolení. Ostatní Shinigami to mlčky akceptovali, takže jsem vždycky jen se slzou v oku mohla sledovat, jak se na všechny atraktivní lokace domlouvají mezi sebou, zatímco Kurono byl první v řadě, kdykoliv se jednalo o nějakou zapadlou díru, jupí…

Alespoň jsem však díky tomuto pravidlu měla ze začátku k dispozici nějakou zábavnou společnost na naše předtuchové túry do hor, protože Kurono by se za zábavnou společnost dal pokládat, jen pokud byste byli opilí a nebo hodně opilí. Říkám zezačátku, protože všechna tato bezpečnostní opatření trvala jen do té doby, než byla Kuronova doměnka o Arertis ověřena v praxi.

Bylo by se to tvářilo jako naprosto obyčejná Předtucha, nebýt nezvykle dlouhé bolesti hlavy. A díky Kuronově postřehu si právě na ni dávali všichni víc než dobrý pozor. Takže Kyouteki si s sebou místo tradičního jednoho společníka do Osaky odtáhl rovnou čtyři.

V dimenzi ze Shinigami zůstala jen stále se zotavující Chiai a Kurono. Těžko říct, kdo z nich zuřil víc. Celou dobu spolu seděli v jídelně a po ztichlém táboře se odtud ozývalo více než durázné mlácení hrnků o dřevo. Já zůstala ukrytá v Manině stanu a snažila se Kuronovi nelézt na oči, protože na to malé válečné tažení nemohl kvůli mně. Všichni se shodli na tom, že pokud se skutečně jedná o další práci Hnědých, nebylo by bezpečné, abych jim lezla na oči. A i když to nikdo na rovinu neřekl, bez mé přítomnosti by byl Kurono spíše přítěž.

To pomyšlení se mu muselo hnusit…

Každopádně, Hnědí tam skutečně byli. Tedy jen jen dva, a podle všeho krásně naletěli na past, kterou jim Shinigami připravili a ve které Kyouteki dobrovolně figuroval jako volavka.

Když nám pak členové oné výsadkové pětice se značným nadšením líčili celou akci do všech podrobností, cítila jsem se ještě mizerněji, než když byli pryč. Snažila jsem se na Kurona nedívat. Byla jsem si jistá, že touží po možnosti spravit si na Hnědých chuť a nejspíš i povzbudit své sebevědomí. Jenže zatím to vypadalo, že to ostatní jen tak nepovolí, ne, dokud jsem tu já.

Ten večer jsem měla poprvé šanci zažít, jak to vypadá, když Shinigami něco slaví. Pro většinu z nich bylo důvodů k oslavám dost. Jednak jejich jednoznačné vítězství nad Hnědými (kteří se najednou začali většině zdát jako vlastně docela lehký úkol) a také skutečnost, že doopravdy existuje způsob, jak identifikovat 'nezdravou' Předtuchu. Z toho plynul další důvod: byly odpískány společné 'služby'.

Snažila jsem se sdílet většinovou spokojenost, ale nějak to nešlo. Zčásti kvůli Kuronovi a zčásti kvůli jakési mé zabudované skepsi. Popravdě řečeno, začala jsem se bát ještě víc. Tahle událost totiž znamenala, že Shinigami budou výrazně neopatrnější během Předtuch, které se budou jevit normální. A co když se něco zvrtne, no? Co když se prostě jednou ta špatná Předtucha neozve přes Arertis?

Během večera si mé přikreslené radosti nejspíš všiml Arden, protože si ke mně přisedl a začal vyzvídat. Chvíli jsem se nechala přemlouvat, zatímco jsem sledovala jak spolu Mizushima, Kyouteki a Mano ve zvířecích formách hrají jakousi hru kočkovitých šelem, ale pak jsem mu všechny, er, tedy většinu svých starostí vyklopila více než ochotně.

"Ale samozřejmě, že si stále budeme dávat pozor," snažil se mě uklidnit.

"Jenže už nebudete chodit po dvojicích," zabrblala jsem zničeně. Což pro mě ostatně znamenalo, že už budu po Tōhoku lézt s Kuronem jen já…

"No, možná si čas od času uděláme výlet s někým jiným," usmál se Arden povzbudivě. Když viděl, že mu tuhle alternativu moc neberu, pokračoval: "Tak se mi zdá, že o nás nemáš moc dobré mínění." Zamrkal. "Jsme Shinigami, my jsme schopni něco ustát, nemyslíš?"

"Hmm."

"Asi bych se měl urazit."

Cukly mi koutky, když jsem uslyšela jeho hraný dotčený tón.

"No, možná bys měl," opáčila jsem s úsměvem. "Ale pořád si myslím, že je to nebezpečné," dodala jsem méně vesele.

Arden mě vzal kolem ramen.

"Opravdu si myslíš, že si prostě jen tak přestaneme dávat pozor?" Oba jsme sledovali, jak Mano skočila Kyoutekimu na záda a strhla ho k zemi. Táborem se rozlehl hluboký lví řev.

Uvědomila jsem si, že je možná opravdu hloupé si myslet, že by se Shinigami po tomhle všem prostě jen tak začali na Předtuchách chovat, jako by jim tam všechno patřilo. Když bych to neudělala já, tak tím spíš ne oni. Arden měl pravdu. Možná o nich opravdu v některých ohledech smýšlím jako o… přinejmenším naivních. A přitom jsou i po přepočtu na lidský věk starší než já. O reálném věku raději ani nemluvím.

Ne, to já jsem hloupá.

Arden nejspíš celou dobu sledoval hru pocitů na mém obličeji. Omluvně jsem na něj mrkla. Vrátil mi to lehkým úšklebkem.

"Slyšel jsem, že prý máš ráda kočky," nadhodil lehce a ruka se mi kolem ramene trochu víc sevřela.

"No, to je pravda," zareagovala jsem zmateně a v mysli mi proti mé vůli vyskočil obrázek Caim. Nechápala jsem, proč to zrovně v té chvíli tahá ven.

Dřív, než jsem si stihla vytvořit nějakou teorii, mě Arden sevřel ještě pevněji, postavil se, čímž jsem byla donucena postavit se i já, a s výkřikem "Mizu, Mano, chytejte!" mě strčil do klubka hrajících si 'koček'. A tak jsem poprvé v životě měla tu čest se mazlit s jaguárem a levhartem.

Jak už jsem řekla, od té doby se předtuchová rutina vrátila k normálu. Vzhledem k tomu, že jsem zvýšené šance na pořádné město neměla ani předtím, v tomto ohledu to pro mě žádná změna nebyla. Jen už se mi nemohlo stát, že se k nám přidá třeba Chai, která už se na ty předpokládaně lehčí Předtuchy pouštěla, a budeme spolu drbat a dělat si legraci ze všechno možného, Kuronem počínaje přes kluky globálně až… po Kurona.

A dnes jsem se konečně dočkala vysněného Tokya a ono bude pršet…

Achjo.

Promnula jsem si čelo a zakoukala se kamsi do parku. Jestli začne lít, můžu se schovat maximálně pod některý ze stromů okolo, dál mi můj slib jít nedovoluje.

Teprvé po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že mi náhodný cíl mého zírání pohled opětuje. Popravdě řečeno, až teď jsem se pořádně zamyslela nad tím, na co se koukám.

Tedy na koho.

Přístupová cesta do parku byla dost široká a na druhé straně se od ní odpojovala jeden užší chodníček. U toho stála další z mnoha zdejších laviček, věrné dvojče té mé, a na ní seděl člověk v šedém baloňáku. A civěl na mě.

No co, ať si civí.

Uhnula jsem pohledem a opět se jala zkoumat, jaké všechny obchody se mi nabízí na druhé straně silnice u parku. Popravdě řečeno, teď jsem ze všeho nejvíc měla chuť na miso polévku, kterou nabízela taková nenápadná rodinná restaurace na rohu. Ne, že bych měla něco proti Koquorině kuchyni, ale v některých ohledech prostě neměla na originál.

Nějakou dobu jsem se spokojeně zabývala plány na nejbližší budoucnost, která zahrnovala jídlo v opravdové restauraci, pak jsem se pohodlněji uvelebila na svém trůně a zkontrolovala chodník před sebou. Ke své spokojenosti jsem naznala, že déšť se nejspíš odložil na dobu neurčitou. No jen tak dál.

Pohled mi znovu sklouzl na toho člověka. Pořád tam byl a pořád na mě civěl. Na tu dálku se jeho vzhled ani podoba nedaly zrovna dobře určit, ale rozhodně nebyl starý.

Jak jsem mu tak vracela upřený pohled, začala jsem se najednou cítit dost nejistě. Je to normální?

Zkusila jsem ho nějakou dobu ignorovat, ale moc mi to nešlo. Pohled mi pořád utíkal jeho směrem a modlitby, aby tam už nebyl, nebo na mě alespoň nehleděl, zůstávaly nevyslyšeny.

Co když je to nějaký úchyl? Nebo… Nemrtvý?

Polkla jsem.

Možná jsme s Kuronem měli probrat, co dělat v krajních situacích. Možná určitě.

Srdce se mi rozbušilo a já opět započala tentokrát mnohem pečlivější ignoraci. Začala jsem si hrát s levou botou. Další z Mizushiminých nepoužívaných koupí. Pečlivě jsem vyvlékla tkaničku ze všech dírek a stejně tak pečlivě jsem ji zase všemi provlékla. Pak jsem botu znovu spokojeně utáhla a na malý moment jsem samou spokojeností nad touto zbytečnou činností zapomněla na svůj skutečný problém.

Vzpomněla jsem si na něj, až když se mi podivně sevřelo břicho. V té chvíli jsem se málem pozvracela. Ten pocit jsem znala. Znala jsem ho a nenáviděla jsem ho. Bylo to přesně to samé, co mě málem dohnalo k šílenství v ulicích Nagoyi. Ten pocit pronásledované kořisti.

Prudce jsem zvedla hlavu a pohlédla k protější lavičce. Muž tam stále byl a stále mě pozoroval. A můj žaludek se pořád houpal tím specifickým způsobem.

Sevřel mě strach jen podporovaný tím šíleným pocitem a já najednou věděla, že tu nemůžu zůstat.

Postavila jsem se. Pár hlubokými nádechy jsem se pokusila uklidnit, ale srdce si dál jelo po svém na pátý rychlostní stupeň. Udělala jsem asi deset kroků směrem z parku. Pak jsem se málem zastavila, ale nakonec jsem přidala ještě dalších patnáct. To už jsem byla pod vstupním obloukem. A tehdy jsem se ohlédla.

Stál.

Už neseděl, ale stál, pořád mě pozoroval. Po krátké bezdeché chvilce vykročil.

Víc jsem vědět nepotřebovala. Dvacet metrů nalevo ode mě byl nadchod. Vyrazila jsem k němu tou nejrychlejší chůzí, jakou jsem byla schopna vyprodukovat. Pořád jsem ještě nechtěla vyloženě panikařit a dávat se do běhu. Koneckonců, lidí kolem bylo víc než dost. Jen jsem nevěděla, jestli oni vidí jeho.

Schody nahoru jsem brala po dvou (to ještě není panikaření), propletla se mezi chodci a se schody na druhé straně naložila stejně. Zpět na chodníku jsem se znovu otočila.

Můj pronásledovatel právě v té chvíli dorazil k nadchodu z druhé strany.

Sakra, je rychlý.

Polkla jsem a vyrazila do ulice, kterou jsem předtím tak pečlivě zkoumala z dálky. Rohovou restauraci jsem minula bez povšimnutí. Potřebovala jsem se ukrýt. A co poskytuje lepší úkryt než dav?

Zanořila jsem se do proudu chodců, kteří mířili všemi směry.

A je to tu, nastala chvíle, kdy bych si přála být menší a nebýt zrzavá.

Skrčila jsem se, jak nejvíc to šlo, abych na sebe zároveň neupoutávala příliš mnoho pozornosti, a drala se hloubějí do útrob ulice.

Pocit ve mně neustále přetrvával, ale nebyl tak neodbytný, což mě trochu uklidnilo. Po nějaké době jsem dokonce sebrala odvahu a narovnala se v plné výšce, co v praxi znamenalo, že jsem se vztyčila nad davem a pohodlně ho přehlédla.

Abych zjistila, že můj pronásledovatel stojí pár metrů ode mě.

Do břicha mi spadla další cihla, jak se naše pohledy setkaly. Vyrazil ke mně a já jen vypískla a vřítila se do obchodního domu, jehož vchod byl nejblíž.

Prolétla jsem krátkou vstupní halou a vpadla části s oblečením. Množství dlouhých stojanů ověšených všemožnými výdobytky módy mi poskytlo výborný úkryt. S bušícím srdcem jsem se zlomila v pase a jala jsem se plížit dál do útrob obchodu.

Jakoby všechno kolem podivně ztichlo; měla jsem dojem, že mám nezvykle zostřený sluch. Po špičkách jsem došla ke konci uličky mezi stojany a pak opatrně kontrolovala situaci na 'křižovatce'. Málem jsem se zhroutila, když se pár řad napravo ode mě vynořila postava, byla to však jen nějaká žena a protože jsem byla skrčena po úroveň její hlavy, ani si mě nevšimla.

Zkusila jsem se trochu uklidnit několika hlubokými nádechy. Pocit si ve mně stále neurčitě poskakoval, ale ať už se mi snažil říct cokoliv, odmítala jsem mu svěřit velení, jako jsem to udělala v Morioce. Zavedl mě tehdy do náruče nepřátelům, zrádce. Sice mi to ve výsledku pomohlo, ale stejně.

Stojanová křižovatka se konečně zdála být příjemně vylidněná, takže jsem provedla rychlý přechod a pokračovala dál protější uličkou. Jaké jen jsem měla štěstí, že byl po ruce pořádný obchoďák a ne nějaký malý krámek… A když už jsme u toho…

Obchoďák!

Zastavila jsem se uprostřed plížení, přidřepla si a uchopila rukáv nejbližšího dámského saka. Po chvilce tiché zuřivé snahy jsem se probojovala k cedulce.

Junya Watanabe.

Hmm, tak to není divu, že tu nejsou skoro žádní lidé, tohle rozhodně není značka pro běžné civily. Ale tak co, chtěla jsem značkový obchod? Mám ho mít!

Ušklíbla jsem se, pustila sako a jala se pokračovat kupředu. Na další křižovatce jsem změnila směr a zatočila doprava. Pak jsem se zarazila. Možná by bylo lepší získat nějaký přehled o situaci.

Otočila jsem se jako na obrtlíku a vyrazila přesně opačným směrem, než jsem původně měla v plánu, směrem pryč z řad věšáků. Jak jsem se přiblížila k okraji, šla jsem do kolen a víc se přitiskla k oděvům visícím po mé pravici. Nakoukla jsem za poslední kousek, jakousi extravagantní černou bundičku.

Naskytla se mi dostatečně informativní podívaná. Celý tento blok obchodu jsem měla jako na dlani. Prodejna byla rozdělena klasicky na dvě čísti, pánskou a dámskou, přičemž já jsem se momentálně nacházela právě v té dámské, což byla výhoda, protože ženy vedou víc věcí typu šaty, které na věšácích sahají až k zemi. Mezi těmito částmi vedl od vstupní haly dlouhý prázdný prostor až k pokladnám na druhé straně. A právě tam jsem našla svého pronásledovatele.

Stál opřený o pult a cosi ukazoval slečně, která měla na starost pokladnu. Právě ve chvíli, kdy jsem vykoukla ze svého úkrytu, se k nim přidala další slečna, pravděpodobně asistentka v terénu.

Cítila jsem, jak mi spadl kámen ze srdce. Vzápětí následovaný lavinou žulových bloků, se kterými se doteď dělil o životní prostor.

Takže to není Nemrtvý! Nemrtvého by přece ty prodavačky neviděly.

Uf!

Málem jsem se usadila na místě a hlasitě se rozesmála, tak se mi ulevilo. Cokoliv mohl být tenhle baloňákový jedinec zač, byla tu jen malá šance, že by mě chtěl sprovodit ze světa, což se dalo očekávat u všech Nemrtvých, těch normálních i Hnědých.

To jsem už ale byla nucena své úvahy odsunout na jindy, protože ke třem postavám u pokladny se přidal i místní sekuriťák a vzápětí se všichni odlepili od půltíku a rozdělili se. Jedna z žen zamířila se sekuriťákem k dámské sekci a muž v baloňáku s pokladní k pánské.

Každá skupinka začala svou část prohledávat od konce. Nicméně já tu nejsem od toho, abych řešila díru v jejich logice, můžu jim být tak jedině vděčná. Teď je navíc ideální čas na to, se vypařit ven a vrátit se zpět do parku, než se tam stihne dostat Kurono.

Vyhoupla jsem se z kleku na nohy a v podřepu vyrazila zpět cestou, kterou jsem se připlížila a tentokrát značně rychleji. Kdesi nalevo za sebou jsem slyšela šustění oděvů, jak se jeden z mých pronásledovatelů v dámské sekci prodírá kolem věšáků. Modlila jsem se, abych nevletěla do žádné zákaznice, protože vyjeknutí, popřípadě i nějaký ten šokovaný pohled by byly víc než jasným idnikátorem mé pozice.

Na jednu ženu jsem skutečně narazila, byla to ta stejná, kterou jsem zahlédla při cestě k pokladnám, ale stála ke mně zády, takže se mi podařilo včas změnit uličku a taky si málem překousnout jazyk.

Konečně jsem byla u vchodu. Od posuvných dveří mě dělil jen konec jednoho stojanu a asi pět metrů volného prostoru. Ještě jednou jsem se rozhlédla. Můj pronásledovatel právě procházel zády ke zbytku obchodu a o prodavačky mi nešlo. Ty se z obchodu nehnou. Sekuriťák by teoreticky mohl, ale pochybovala jsem, že to udělá.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy, a stále v přidřepu vyrazila vpřed.

Dobrá, jedna věc mi asi měla dojít. Že se ty otevírací dveře otevřou. Že v tichém obchodě, kde maximálně hraje tlumená hudba, je něco takového akvivalentní výstřelu z děla. Mělo mi to dojít, ale nedošlo.

Takže jsem si jen znovu málem ukousla jazyk a přešla do sprintu, jakmile mi pomalu se rozevírající dveře poskytly dostatek prostoru.

Za sebou jsem uslyšela směsku ženských vyjeknutí a dvou mužských výkřiků, přičemž ten hluboký neartikulovaný bych nejspíš přiřadila pánovi od bezpečnosti.

Na přemýšlení jsem ale neměla čas, tryskem jsem se vyřítila zpět na ulici a začala se drát pryč, což ale díky protékajícímu davu nebylo nic jednoduchého.

S vypětím všech sil jsem se prodrala k místu, kde se od hlavního proudu odpojovala menší, příjemně vzdušná poloprázdná ulička a konečně jsem se zase mohla pořádně rozběhnout.

Když jsem uběhla asi padesát metrů, ozval se za mnou výkřik:

"Hej!"

Srdce se mi propadlo o pár pater níž a Pocit opět nabyl na síle.

Ještě jsem zrychlila, pokud to vůbec bylo možné, ale po pár metrech mi bylo jasné, že můj pronásledovatel na rozdíl ode mě umí běhat a hlavně umí běhat rychle.

Dorazila jsem k rohu uličky, chytila se ho, aby mě setrvačná síla nevyhodila na silnici, a prudce zatočila doprava, až jsem si málem vyhodila rameno. Doprava proto, že mě to vlastně otočilo o 180 stupňů vůči původnímu směru úprku. Když už nic, alespoň se zkusím dostat zpět do parku.

Baloňák dorazil k rohu jen o vteřinu později. Chňapl po mě a pokusil se mě sevřít za rameno, ale to byla přesně ta chvíle, kdy jsem já zatočila a on se tou potřebnou rukou natahoval po mě, místo aby se chytil budovy stejně, jako jsem to udělala já.

V praxi jsem já úspěšně zatočila a mého pronásledovatele jeho vlastní rychlost málem vymrštila pod projíždějící auta. Slyšela jsem, jak upadl a to mě jen povzbudilo v mém šíleném úprku.

Po pravdě řečeno, přála bych si, aby ten úprk byl ještě trochu víc šílenější. I když jsem se snažila, jak jen to šlo, nedokázala jsem vyprodukovat žádnou pořádnou rychlost. Rozhodně jsem byla jednoduchý cíl pro někoho, kdo umí běhat jako třeba Kurono.

Kurono… Kdybych se dokázala pohybovat jen z poloviny tak rychle jako on, alespoň by tahle honička byla férová, když už nic.

To všechno mi prolétlo hlavou během vteřiny. V té chvíli jsem byla jen necelých deset metrů od ústí uličky. Za další vteřinu už byl Baloňák zpět na nohou.

"Stůj! Policie!"

No to snad…

Pokud jsem potřebovala motivaci k ještě rychlejšímu běhu, bingo, tady jsem ji mám.

Jestli jsem byla předtím zadýchaná, zadýchanost byla odstrčena panikou jakožto podřadná záležitost a já vyrazila ještě rychleji směrem, kterým jsem tušila, že se nachází můj park.

Ale i všechno toto vypětí nestačilo. Dusot za mnou se s každým mým skokem přibližovat a sebevíc jsem se snažila, nedokázala jsem tuto skutečnost zvrátit.

To není fér. Neříká se snad, že člověk je ze sebe teprve v nouzi schopen vytěžit maximum? Copak nejsem v nouzi? Je tohle moje maximum?

To nestačí.

Byl už jen jeden skok ode mě. To jsem věděla. Stejně tak jsem věděla, že s příštím skokem mě chytí. Na zlomek sekundy jsem dokonce zauvažovala o tom, že se prostě vzdám a zastavím…

A právě v té chvíli se ke mně konečně probojovaly moje skryté rezervy. Co jim trvalo tak dlouho a proč vůbec považovaly za důležité zjevit se ve chvíli, kdy už jsem se vzdávala, toť otázka, ale kdo zrovna teď touží po tom, něco takového řešit?

Moje vlastní tělo bylo najednou podivně lehké. V hrudníku mě přestalo píchat. Ten jeden poslední metr, který nás dělil, jsem dalším skokem nejen uchovala, ale dokonce jsem přidala i něco navíc.

Podruhé za dnešek jsem cítila, jak mi po rameni sklouzla pronásledovatelova ruka. Být jen o zlomek sekundy pomalejší, už bych byla v jeho moci.

Ale já už nejsem o zlomek sekundy pomalejší. Popravdě, vlastně ještě nejsem vůbec tak rychlá, jak bych mohla být…

Pár dalšími skoky jsem se přenesla přes takovou vzdálenost a takovou rychlostí, že bych to až do této chvíle nepovažovala za možné. A jak to bylo snadné! Uběhla jsem ještě pár metrů a pak jsem se se sebevědomím, jaké mi běh nikdy nebyl schopen poskytnout, zastavila a otočila se na svého pronásledovatele.

Dělilo nás asi dvacet metrů. Už neběžel, jen stál a zíral na mě. Chvíli jsem mu pohled vracela a pak jsem se lehce otočila na patě a běžela dál. Vlastně jsem už jen tak zlehka poklusávala, i když i to bylo momentálně na úrovni mého obvyklého sprintu. Už ostatně nebyl důvod nikam spěchat.

Vyhrála jsem.

A ten policajt to ví.

Po pár minutách jsem skutečně dorazila zpět k oné ulici s rohovou restaurací a nadchodu přes silnici kousek od ní. S lehkostí jsem přes něj přeběhla a pak jsem konečně zpomalila do kroku. Došla jsem zpět do parku, se známkami lítosti prošla kolem své lavičky a opřela jsem se zády o kmen stromu, který rostl kousek od ní. Takhle jsem byla dokonale chráněna před pohledy z rušné cesty.

Chvíli jsem tam jen stála a zírala do neurčita. I když jsem už nebyla zadýchaná, srdce mi pořád bušilo jako šílené a žaludek se houpal sem tam. Potřebovala jsem se uklidnit.

Svezla jsem se do dřepu a temenem zakloněné hlavy se zlehka opřela o kůru stromu. Jistá část mého já se chtěla radovat nad právě objeveným běžeckým potenciálem, ale nedovolila jsem jí to.

Na tom běhu… na tom pocitu bylo něco, s čím jsem se nemohla ztotožnit. Já jsem přece obyčejná holka. Nikdy jsem neběhala přespolňáky a v honičce jsem nebezpečná jen na deset metrů, prvních pět vteřin. Já v sobě prostě nemůžu mít skrytý potenciál, díky kterému s minimální námahou nechám za zády vycvičeného policistu!

Cokoliv se stalo, já takhle neběhám.

Kvůli jakémusi vnitřnímu popudu jsem zvedla pravou ruku a natáhla ji před sebe s roztaženými prsty.

Chvíli jsem mlčky hleděla na modrou kružnici, která pomalu bledla na kůži hřbetu.

Nějakým záhadným způsobem to dávalo perfektní smysl.

Něco přijde

Wed, 18 Apr 2012 23:04:04 +0200

Tak, pozor. Tohle je důležité.

Já nejsem mrtvá. Plánuju něco napsat, ale nevím, kdy se k tomu dostanu, protože je teď kvantum zkoušek a deadlinů. Takže neodpadávejte, něco přijde. Snad brzo.

Na druhou stranu bych vám ale také měla říct, že už by dávno byla první kapitola druhé části, kdyby v daném velikonočním víkendu, kdy jsem ji plánovala napsat, alespoň jeden z vás nějak reagoval na cokoliv ze zvýšené aktivity předchozího týdne zahrnující minimálně Epilog jedničky a Prolog dvojky. Ale protože se bohužel ozvali jen tuším dva lidé a z externistů jen jeden, a pořád nepřišlo nic dalšího, tak v oné důležité chvíli, kdy jsem se odhodlávala psát, jsem dospěla k závěru, že nebudu psát pro lidi, kteří to nečtou (ano, smiřte se s tím, že pokud nějakým způsobem nekomentujete (soukromě či tady), tak tady pro mě neexistujete xD). Takže tak. V té době jsemměla high pro-SDP náladu, ten víkend vyhasla, protože nedostala žádné palivo. Takhle tu tu funguje, čím dřív to pochopíte, tím kratší dobu budete čekat na další příspěvky :)

A teď samozřejmě taky musím poděkovat těm, kteří komentují pravidelně, i když někdy jsou třeba tím jediným externistou, který mi ještě k postrčení nestačí :)

SDP v průběhu věků

Thu, 05 Apr 2012 23:51:00 +0200

Nedávno jsem ze zájmu prolézala všechny bývalé hlavičky blogu. Krom toho, že jsem v některých případech byla krajně zděšena, napadlo mě, že by možná bylo zajímavé je dát všechny na jedno místo. Takže zde za perexem je máte - pro některé připomenutí starých časů, pro některé zase obrázek toho, jak hrozně to tu vypadalo na začátku.. xD Schválně, u které hlavičky jste to tu našli?

1. A takhle jsme začínali. Přiznám se, že mám problémy se na toto veledílko jen koukat ^^;. Na druhou stranu pro čtenáře by mohlo být krajně zajímavé, že tohle mělo být znázornění early verze Arisina příchodu do Dimenze. Určitě je patrné, jak velkého kvalitativního vývoje ten příběh od dob, kdy začal být sepisován, došel... xD Ehm...

Také první varianta našeho loga. Tedy spíše varianta 1.2, protože 1.1 měla oranžové pozadí. Hold k dokonalosti se člověk musí dopracovat postupně... ^^;

2. Druhá varianta je trochu koukatelnější, Ardena jsem se sice od té doby stále pořádně nakreslit nenaučila (na to musíte za Temi), ale aspoň už mu nedělám tak šíleně tlustý ohon.

A hle, logo číslo 2 a podstatně lepší celkové ladění.

3. Tak. Tady už SDP není žádné batole, máme už naše krásné logo a celkově mnohem zajímavější vzhled. Sice výběr postav je takový er... neaktuální, ale tak co, ne?

4. Jediné, co o tomhle můžu říct je, že bych asi nikdy neměla problémy nakreslit Ulquioru Shiffera, kdyby na to někdy došlo xDD Hrůza a děs. Chudák Kurono.

Ale na druhou stranu je to první opravdu aktuální hlavička, vezmeme-li v potaz, že tahle patlanina vznikla jako ilustrace přímo ke kapitole. Kdopak si pamatuje, která to byla? :P

5. Tahle trojka nikdy nezklame :)

6. Tenhle obrázek vznikl při příležitosti Spirit Day na DeviantArtu. Protože hlavička už tehdy byla dlouho neměnná a tohle byl po dlouhé době první SDP obrázek, provedla jsem zase jednou změnu, protože změna je koneckonců osvěžující :D

7. Arden, aneb promluva ze záhrobí. Říkala jsem, že ho neumím. Ale orel byl každopádně epický nápad xD

8. A abych to pěkně uzavřela, zde máme současnou verzi. Docela evoluce vůči jedničce, což? A líbí se mi zdaleka nejvíc :D Asi pro ty hlavičky udělám další složku v galerii, pro zvědavce. Málokdo z návštěv budoucích se asi bude jen tak hrabat v Zápisníku... :)

Prolog II.

Tue, 03 Apr 2012 13:40:27 +0200

Itō Akio se natáhl pro svoji aktovku a zamířil ke dveřím. S rukou na klice se zarazil. Možná by se měl rozloučit s manželkou.

Ale možná taky ne.

Víc myšlenek pro toto téma nevyhradil.

Dveře cvakly a Akio odešel. Jeho žena postřehla ten zvuk a ohlédla se. Měla neurčitý dojem, že z bytu právě odešel…její manžel.

Ale možná taky ne.

Během chvilky se tím přestala zaobírat a opět se pustila do krmení svého ročního syna. Bylo to krásné, zdravé dítě a ona byla tou nejpyšnější matkou na světě. Cosi na periférii vědomí jí však nepřestávalo našeptávat, že tu existoval i nejpyšnější otec na světě.

Zamyslela se nad tím. Dávalo by to smysl. Otec dítěte… Ano, ten tu přece někde být musel.

Ale možná taky ne.

Akio byl dva roky ženatý, měl ženu a dítě. To věděl. A to bylo tak všechno.

Moc si nevybavoval detaily ze svého života před onou návštěvou staveniště pár týdnů zpět. Když se opravdu snažil, našel v té části vědomí jakousi mlhu, ale popravdě mu to vždy bylo jedno. Možná si ani neuvědomoval, že to, co se dělo od chvíle, kdy ho málem zasáhla padající traverza, se roztáhlo na celý jeho život. Vždycky to tak bylo. Předtím nebylo nic.

Ano, měl ženu a dítě, žil s nimi pod jednou střechou. Jen si spolu moc nepovídali. Ale na tom nebylo nic špatného, tak to přece šlo celý život. Byli součástí jeho existence, jako slunce, nebe, stromy a plány budov. Asi by si všiml, kdyby tu najednou nebyli. A nejspíš by mu to i vadilo.

Zatímco se nořil do svých zastřených myšlenek, dorazil do podzemní garáže. Jeho vůz, ano, ten byl také součástí jeho života. Bylo to dobré auto.

Zašátral v kapse po klíčích. Nahmatal je a vytáhl.

V té chvíli po něm skočilo několik postav. Dřív, než se stihl nadechnout, znehybnily ho a přitiskly k betonovému sloupu.

Chvíli hleděl do tváře muži, který stál naproti němu. Ten mu to chvíli oplácel. Pak přešel někam napravo, kam Akio neviděl, protože ho jedna z mnoha rukou držela mimo jiné i pod krkem a nepříjemně mu vyvracela hlavu dozadu. Mohl jen poslouchat.

Do tlumeného hučení zářivek, které osvětlovaly parkovací plochu, zaslechl zašustění látky a nějaký pohyb.

Pak mu myslí projela ledová dýka a všechno zbělelo.

Sen poodstoupil a hleděl na sténajícího muže. Věděl, že by nezůstalo jen u toho, kdyby nepřikázal, aby ho pevně chytili za krk. Nemohl si dovolit, aby mu tady začal křičet. Ne v místě s tak šílenou akustikou jako toto parkoviště. Věděl totiž, že fyziku obejít nedokážou. Fyzika byla proti nim. Proto tu dnes ostatně byl.

"Pusťte ho,"

Ruce svírající Itō Akia, architekta, povolily sevření a stáhly se. Muž se sesul k zemi, kde zůstal ležet s hlavou v dlaních a třásl se.

Sen na něj hleděl bez špetky emocí. Neviděl důvod, proč by ho měl litovat. Sám si tím prošel a jeho nikdo nelitoval. Byla to daň. Daň za existenci.

Proto jen tiše stál a čekal, až se Akio uklidní. Když už se mu zdálo, že čeká dost dlouho, pokročil vpřed.

"Itō-san."

Muž na zemi k němu po chvíli váhavě zvedl hlavu. Sen mu pohlédl do očí a pokračoval.

"Vzpomínáte si," konstatoval chladně.

"A-ano," zasténal Akio.

"Chci, abyste se podíval na svoji ruku."

Mladý architekt na Sna nechápavě hleděl. Pak spustil levou ruku, kterou si dosud svíral hlavu, a prohlédl si ji.

"Na tu druhou."

Poslechl.

Sen sledoval Akiův pohled.

"Věc, na kterou se díváte, může za to, že neuvažujete tak, jak jste uvažoval při cestě sem. To si také pamatujete."

Akio kývl, i když to nebyl dotaz. Pak se na Sna zdrceně podíval.

"Kdo jste?" zachraplal.

Sen zvedl pravou paži a natočil vlastní dlaň tak, aby na ni Akio viděl.

"Jako Vy," řekl jen.

Akio chtěl něco říct, ale Sen ho přerušil.

"I přesto je tu určitý rozdíl. Tento," trhnul hlavou k mladému architektovi, "byl vyroben speciálně pro Vás. Víme, že máte rodinu."

"Co tím myslíte?" zavrčel Akio.

"Že ani oni už neuvažují tak, jak uvažovali, než jste přišel," řekl Sen klidně. Oba muži se chvíli provrtávali pohledy.

"Co chcete?" zašeptal Akio zničeně.

"Co chceme?" zasmál se Sen. "Co chcete Vy?"

"Já-"

"Pokud Vás zajímá cena, jediný způsob, jakým můžete zaplatit, je Vaše spolupráce."

"Vydíráte mě."

"Vydírám?" ušklíbl se Sen. "O tom pochybuji. Spíše Vám předkládám možnosti. Brzy zjistíte, že spolupráce, o které mluvím, je boj za existenci. Nic víc, nic méně. Boj, který vedou všichni, ale každý jiným způsobem. Boj, který jste posledních pět týdnů nevedl."

Chvíle ticha. Pak Sen k Akiovi natáhl ruku.

"Pokud nepřijmete, vezmeme si zpět, co je naše. Vás v takovém případě opět čeká temnota a možná ještě něco horšího. Co si vyberete?"

Akio hleděl na Snovu ruku. Jen na malou chvíli si představil, že by do ní vložil, po čem se natahovala.

To by nedokázal.

Epilog

Sat, 31 Mar 2012 22:49:52 +0200

Obloha se zatáhla, takže nebylo vidět na hvězdy. Hvězdy samotného města však v podobě pouličního osvětlení a tisícovek rozsvícených oken obstarávaly světla víc než dost. Většina světel zářila poklidně, ať už se pohybovala nebo ne. Některá však poblikávala a dávala tak světu najevo, že něco není v pořádku.

Jedno takové blikající světlo patřilo policejnímu vozu, který stál nevybíravě zaparkovaný na chodníku co nejblíže čtyřpatrovému domu. Zády o něj stáli opření dva policisté a setrvávali v zádumčivém mlčení.

Oba byli nesmírně vděční za to, že nemusí řešit podobné situace. Od toho tu byl šéf. Jejich služební jednání s lidmi obvykle zahrnovalo pacifikaci agresivních opilců či příslušníků městských gangů. V tom byli dobří. Dalo by se tomu říkat ta špinavá část práce, ale na druhou stranu, proč ne? Oni se prali, zatímco šéf papíroval. Pokud to znamenalo, že v takových případech, jako je ten dnešní, budou moci stát v bezpečí venku, daleko od všech emocí, považovali celé toto zařízení za nesmírně výhodné.

Malý a hubený policista, který se opíral o přední dveře se koutkem oka podíval na kolegu.

"Co myslíš, že to bude?"

Druhý, očividně starší muž na něj vrhnul znechucený pohled.

"O tom odmítám přemýšlet. Překvapuje mě, že máš vůbec potřebu to rozebírat." Odfrkl si. "Já osobně mám na práci několik věcí, kterým dávám přednost před představami všech možných svinstev."

"Klid," uklidňoval ho Malý. "Ušetři mě svého pesimismu. Nakonec zjistíme, že se jen někdo namazal trochu víc, než kolik si mohl dovolit."

"Sotva. Tohle údajně nebyl ten typ."

Chvíle ticha.

"Tak by ale-"

"Hele, víš co? Udělej mi tu službu a zmlkni. Zapomeň na to, jo? Stejně nám to nezůstane. Půjde to na kriminálku."

Malý chvíli přemýšlel.

"I tak to nejspíš nebyl takový svatoušek, jak si myslíš," prohlásil vědoucím tónem.

Senpai na něj znechucené pohlédl.

"Ten kluk. A všechny ty řečičky o nějakých Shinigami… Fascinuje mě, že tomu ta ženská věřila, fakt mě to fascinuje. Lidská blbost nemá mezí. Holka jí přitáhne domů polomrtvého grázla, nejspíš zločince, podle toho, jak odmítala, aby ho dostali do nemocnice, a jako výmluvu si vymyslí tohle! Shinigami, pchá! Tenhle slang neznám. Jestli se nám tu nerodí další parta… A my se můžeme jen divit, že kriminalita mezi mládeží roste, když rodiče ani nepoznají, kdy je nejlepším řešením pořádných pár fa-"

"Drž hubu," zavrčel starší policista. "Jedinou věc mi dnes udělej k dobru a drž už tu hubu."

Věděl, že na tom, co tenhle jedem prosáknutý mrňous říká, něco je. I za to ho v té chvíli nenáviděl. Byl to docela dobrý kolega, když přišlo na tu užitečnou práci v terénu. Teď mu ale jasně dokazoval, proč si i ve svých čtyřiceti jedna letech stále ještě nemůže najít ženskou. Být něžným pohlavím, sám by nejspíš využil možnost ho beztrestně nakopat kramflíčkem do rozkroku. Něžným pohlavím nebyl, a tudíž v sobě měl zabudovaný kodex, který vesměs říkal něco jako "My muži si do těch míst nemíříme". Všechno založeno čistě na jakési solidaritě. To by mu přesto nezabraňovalo dát kolegovi pořádnou do zubů, což už by byla podle stejného kodexu fair play. Bohužel tu bylo jiné omezení, slovy uniforma, a tak si jen skousl jazyk a trochu se potrénoval v sebeovládání.

Jenže ono tomu vážně mohlo být tak. Ta holka se opravdu mohla zaplést s nějakými společnosti škodlivými individui, jak jim s oblibou říkal. Přesto však nevěřil, že by to bylo ze zlého úmyslu. Mladí lidé se často dostali do bezvýchodných situací, ani si nevšimli jak. Stačil jeden špatný krok a utrhla se pod nimi lavina.

Byl by rád, kdyby se děvče skutečně jen někde zapomnělo. Jenže mobil byl nedostupný, sám to ověřoval, dokonce přes centrálu. Byly tu další, jiné náznaky, které on viděl, zatímco jeho společník zřejmě nikoliv. Lidé obvykle z vlastní vůle nemizí, když se domluvili, že se s někým sejdou. To se nestává.

S bolestí si vzpomněl na svoji neteř. Nikdy se úplně nevzpamatoval z toho, co se jí stalo. Ale jeho bratrovi to zničilo život. Jeden jediný krok… a země pod vašima nohama se zřítí.

Cukl sebou, když bouchly dveře. Pak uslyšel kroky na schodech. Ani moc pomalé, ani moc rychlé. Rozvážný krok šéfa.

Oba sledovali, jak se jejich nadřízený blíží. Jeho emoce byly tradičně ukryty za maskou bez výrazu. Věnoval jim krátký pohled, aby zkontroloval, že je vše na svém místě, a pak jim pokynul rukou.

"Jedeme."

Malý se trhnutím odrazil od dveří, otevřel je, a sedl si za volant. K senpaiovu překvapení skutečně držel jazyk za zuby. On sám to však nedokázal.

"Něco nového?" zeptal se potichu, když oba se šéfem obcházeli vůz ke svým sedadlům.

Nadřízený na něj vrhl zkoumavý pohled. Věděl o jeho neteři, možná proto ho neodbyl.

"Nic," řekl a pak otevřel svoje dveře. Auto nastartovalo.

Starší policista krátce pohlédl na svoje boty. Takhle to chodí a měl by se s tím smířit. Už zítra ráno ten případ nebude jejich a on sám by udělal nejlíp, kdyby na něj zapomněl.

Znovu se zarputile kousnul do jazyka, a pak se konečně posadil na sedadlo spolujezdce.

Pár sekund předtím, než se policejní vůz rozjel, se od něj odlepila ještě jedna osoba. Opírala se o karosérii celou dobu stejně jako oba policisté, ačkoliv ji neviděli.

Třetí přešel na chodník a pak se zadíval vzhůru na budovu vedle sebe.

Zdálo se, že původní záměr jeho malého výletu se nevydařil. Bearu-sensei podle všeho o své dceři netušila nic. Na druhou stranu věděla jiné zajímavé věci.

Sen bude spokojený, až konečně zjistí, jak jeho soupeř, vlčí Shinigami, přežil zranění, která mu způsobil. Ovšem okolnosti, za kterých k tomu došlo…

Zajímavé… tohle je velice zajímavé…

OPRAVDOVÝ KONEC 1. ČÁSTI XD

Inspirace: SHINee

Fri, 30 Mar 2012 09:30:44 +0200

Rozhodla jsem se trochu rozšířit naše 'rubrikovstvo'. Odteď se tu bude objevovat i inspirační hudba. Málokdy něco vytvořím, aby mě k tomu nějakým způsobem něco nenakopávalo. Tahle písnička má na svědomí veškerou moji aktivitu počínaje 30. kapitolou až do této chvíle a možná jí to ještě nějakou dobu vydrží :)

Kapitola 31. - Vidina cíle

Tue, 27 Mar 2012 13:47:20 +0200

"Jsi si jistá, že je to v pořádku?" otočila jsem se nejistě na Chiai, když jsme o chvilku později vyrazily do stráně.

"Samozřejmě," zabručela Chi a jistá dávka všeobecné jedovatosti, kterou podle všeho Shinigami už nějaký čas přetékala, se zatoulala i do tohoto vyjádření.

Nicméně sebeodhodlanější mohla být, pořád vypadala nemocná. Dokonce i já na svých zapůjčených berlích jsem se do kopce pohybovala rychleji než Chiai v šedobílé košilce, a to jsem ještě úmyslně brzdila své tempo, aby… nebylo tak poznat, že to jde poznat.

Po jejím projevu před stanem jsem dospěla k závěru, že netoužím být jen další osobou, která jí odpírá informace. Naznačila jsem, že tu asi budu muset zůstat. Chiai však nejspíš pochopila, že bych mohla mít důvody, proč to nechci víc rozebírat, taktně změnila téma, a zeptala se, co jsem vlastně chtěla od Caim. Když jsem zmínila nákupní tašky kdesi venku, černovlasé Shinigami se divoce zablesklo v očích a než jsem se vzpamatovala, belhala jsem se do stráně s jiným doprovodem, než jsem původně měla v plánu. I když, nemůžu se zbavit dojmu, že roli doprovodu tu hraju spíš já.

Podařilo se mi dosáhnout prvního zlomu ve svahu. Zastavila jsem a ohlédla se na Chiai, která byla stále ještě docela daleko pode mnou. Z nějakého důvodu jsem se cítila opravdu nepříjemně. Jak jsem ji tak sledovala a čekala, až dosáhne mé úrovně, napadlo mě něco opravdu… nehezkého.

"Ty, Chiai, a co když náhodou narazíme na…er, Ardena?"

Arden mě zabije, pokud mě nachytá, že mu tu po kopcích vláčím Chiai, vím to…

"Coby?" Zdálo se, že Chi neplýtvá slovy mimo jiné proto, aby vystačila s dechem.

"No," začala jsem váhavě dobře si vědoma nebezpečí, do kterého se pouštím, "mohl by být jaksi… naštvaný." A než nadechující se Shinigami stihla říct to, co měla na srdci, dodala jsem ještě: "Na mě."

Chiai se vyškrábala vedle mě.

"Nesmysl."

Povzdechla jsem si a pokračovala ve výletě po tenkém ledě.

"No, víš, ono to vypadá, že jsem tě do terénu vytáhla… jaksi já."

Chvíli sbírala dech. Pak se narovnala a podívala se mi do očí.

"Kdyby si to myslel, velice rychle ho vyvedu z omylu." A vyrazila dál.

Och, ne, pomyslela jsem si. Ona jde se mnou právě proto, že ho chce potkat… A já si myslela, že s sebou tu svoji sekeru vláčí, aby se měla o co opírat…

O dvacet minut později jsem svých nákupů hořce litovala. Být tím prostředníkem, přes kterého se spolu dvě další přítomné osoby hádají, i když se s tím druhým vlastně oficiálně nebaví, není zrovna to, čeho jsem chtěla dosáhnout návštěvou prodejny Ba-Tsu, jejíž taškou se Chiai rozháněla do všech stran.

"Arisu, sdělila bys pánovi laskavě, že mi nejspíš unikla nějaká zpráva od Sarsaye, ve které mě prohlašuje za nesvéprávnou?"

Jo, a taky jako ta komunikační trubka dost těch negativních emocí schytáte sami…

Vrhla jsem na Ardena cosi mezi vyhýbavým a omluvným pohledem.

Potkali jsme se jen kousek od Tábora. Nejspíš zrovna zjistil, že Chiai není na svém místě, a šel, tedy skoro běžel nám naproti. Říci, že byl poněkud dotčen, by byl popis nejspíše příliš mírný.

Nejsem blbá, abych to skutečně začala opakovat. Jsem vlastně dost chytrá na to, abych si přála být někde jinde.

"Můžeš jí sdělit, že uvažování některých by takový dopis velice prospěl…" opáčil Arden a zachoval si alespoň tolik slušnosti, aby zklidnil hlas, když teoreticky mluvil se mnou. Teoreticky…

"Ach skutečně?!" zavrčela Chiai a tentokrát se ani nenamáhala otočit na mě, což mi ostatně docela vyhovovalo. "Takže pokud Shinigami odmítá skákat podle toho, jak si pán pískne, nezaslouží si nad sebou rozhodovat? Jak rozkošné!" vykřikla zvýšeným hlasem. "Nejsem tvůj pes," dodala ještě mnohem tišeji a mnohem vražedněji.

Začala jsem v duchu pro nedostatek jiných nápadů nadávat Kuronovi, že ho ještě nenapadlo sem přijít a odtáhnout mě pryč, třeba abychom se pohádali my dva. Z nějakého důvodu mi totiž naše hádky přišly tak nějak mnohem civilizovanější.

"I pes pozná, kdy je vhodné si lehnout a lízat rány!" odsekl Arden a i jeho hlas už poskočil o několik stupínků výš.

Tohle už nebylo hezké Ardene… Já vím, čeho chceš dosáhnout, žel, mám dojem, že na to jdeš ze špatné strany.

Chiai na bělovlasého Shinigamiho chvíli zírala. Otevírala pusu, jako by chtěla něco říct, ale očividně nenacházela slov. Nakonec se zmohla na chraptivou otázku:

"Kdo si vlastně myslíš, že jsi?"

Vzato kolem a kolem, toto byla skutečně… otázka do pranice. Co odpovíš, Ardene?

Sledovala jsem jeho tvář, na které se usadil výraz bezvýraz. Samotnou mě napadlo několik variant odpovědí, kterými by se možná dalo něčeho docílit, ale…

"Jsem někdo, kdo o tebe má starost."

-ale tohle nebyla jedna z nich.

Chiai se hrdě napřímila. Po tváři jí přeběhla hořkost a v očích se jí cosi zalesklo. Pak pronesla, téměř šeptem:

"Ty nejsi můj bratr."

A utekla do Tábora.

Samozřejmě útěk někoho, kdo je nemocný a ještě s sebou táhne velkou zbraň plus nějaký ten nákup, má ke skutečnému útěku dost daleko, ale účel splnil. Pro mě to samozřejmě znamenalo, že jsem zůstala v půli kopce s Ardenem a k tomu zrovna v takovéto situaci. Mám totiž dojem, že jsem z nás dvou nebyla jediná, kdo si všiml těch slz.

Hádám, že minimálně v devadesáti procentech knih by postava na mém místě Ardenovi řekla něco jako "Běž za ní." Já mám ale takový ošklivý dojem, že tady by to nefungovalo. Koneckonců, Chiai má pořád tu sekeru…

A tak jsme jen stáli s Ardenem v kopci, každý se díval jinam, a celá ta scénka se topila v čemsi, co by se snad dalo nazvat rozpačitým tichem. Ne, vážně. Co chcete v takové chvíli říct? Co vůbec můžete říct? Můj plánovaný rozhovor byl touto nepříjemnou událostí přesunut na dobu neurčitou; teď tu přece Ardenovi nebudu kázat něco o "všeho s mírou"…

Situaci za mě vyřešila pravá berle, která už déle odmítla stát na oroseném drnu a podklouzla dozadu, načež ji k zemi následovala celá má osoba ukázkovým placákem.

"Au," ulevila jsem si jen zuboženě a začala plivat hlínu.

Do hlavy mi vklouzla myšlenka na to, že chvíli si tak poležet na břiše v mokré trávě možná v současné chvíli není úplně špatné řešení, ale pod ramena mi vklouzly Ardenovy ruce a vytáhly mě zpět na nohy dřív, než jsem o tom měla možnost víc popřemýšlet.

Chytila jsem rovnováhu a s lítostí se podívala na svoji košili. Jestli budu s destrukcí svého oblečení pokračovat tímto tempem, tak budu brzy nucena běhat v prostěradle…

Pokusila jsem se trochu se očistit. Arden mi mezitím ze země podal berle. Chtěla jsem mu poděkovat, ale předešel mě.

"Promiň," řekl. Hlas měl pořád velice strohý. Bylo docela těžké se přesvědčit, že to není kvůli mně.

"Ne, mně to jen podklouzlo," bránila jsem se automaticky, i když mi bylo jasné, že za pád se mi Shinigami neomlouvá.

"To jsem na mysli neměl. Zatáhl jsem tě do té hádky. Choval jsem se jako idiot."

Ani nevím, jestli jsem někdy slyšela Ardena tenhle výraz použít.

Když jsem neodpovídala, rychle na mě pohlédl.

"Ty s tím souhlasíš, že?"

Diplomatické středisko se rozjelo na plné obrátky.

"No, eh, příjemné mi to nebylo," zamumlala jsem a přála si propadnout se do země. Rozhodně jsem nebyla ráda, že tu teď něco takového musím zrovna Ardenovi… no dobrá, potvrdit. Třeba u Kurona bych s tím nejspíš problém neměla.

Koutkem oka jsem se na Shinigamiho podívala a zjistila, že se nepatrně usmívá. Tolik mě to překvapilo, že jsem se na něj otočila celá a věnovala mu tázavý pohled.

Arden mi však místo vysvětlení vykroutil berli z levé ruky a pevně mě chytil kolem zad. Po chvilce váhání jsem se ho stydlivě chytila stejně, nejspíš rudá až po uši, a s touto novou a poněkud stabilnější oporou jsem znovu vyrazila do potemnělého Tábora.

Jednu výhodu mi ale tato událost přece jen vynesla. Zapomněla jsem na realitu. A jak kompletně jsem na ni zapomněla, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem si na ni zase vzpomněla.

To bylo tehdy, kdy do své- tedy, teď už našeho stanu napochodovala Mano, která se předtím nevrátila s ostatními. Proč, to jsem zjistila v zápětí. Vedle mé hromádky nákupních tašek, i když už obrané o jednoho člena, kterého si s sebou odnesla Chiai a já neměla odvahu si pro něj zajít, mi naskládala snad pět dalších.

Zírala jsem na to nadělení.

"Co to je?"

"No, samé potřebné věci. V něčem tady chodit musíš."

"Och." Tohle byl ten moment…

"A protože jsem ti nemohla donést tvou vlastní skříň, vyřešila jsem to takhle," mávla rukou k nákupu. "I když koukám, že už jsi sama trochu vybavená," všimla si na hromádce neznámých tašek. "Můžu?" pronesla se zájmem a popadla jednu z nich.

"Jasně," zamumlala jsem chabě, protože jsem měla zrovna hlavu plnou jiných věcí.

Mano se jala studovat a hodnotit nové příspěvky do mého, teď už prakticky neexistujícího šatníku, na které jsem ještě dneska dopoledne byla velice hrdá. Dneska dopoledne…

Nevím, odkud ty slzy přišly, ale bylo jich hodně. Naštěstí jsem se stihla odvrátit a poslepu nahmatat cosi na stole, abych vypadala, že něco cíleně dělám.

"-a tyhle šaty si na sebe vezmi hned zítra, v těch tě prostě musím vidět, vypadají báječně, hm?"

V některých chvílích prostě odpovědět nemůžete. I kdybyste byli s takto plným nosem schopni vyartikulovat něco srozumitelného, každý by hned poznal, že pláčete.

Ale ono i to ticho je nápadné.

"Arisu?"

Potřebovala jsem to. Opravdu jsem to potřebovala. Vybrečet se do poslední slzy, napít se, a zase brečet.

Polštář, který jsem křečovitě objímala v klíně, už byl celý promočený. Mano celou dobu seděla vedle a jen mě hladila po zádech. A to jsem taky potřebovala. Nevěděla jsem proč, ale nechtěla jsem, aby mě objímala. Možná mezi námi stále ještě nebyl takový vztah, abych se v jejím objetí cítila dobře, nevím. Takhle to prostě bylo lepší.

Nelhala jsem, když jsem Kuronovi řekla, že svých činů nelituju. Přesto jsem však teď každou jedinou slzu vybrečela kvůli tomu, že to všechno stalo. Že to nebyl jen zlý sen.

Brečela jsem proto, že kdy vůbec Mano napadlo se se mnou vyměnit, a v té stejné chvíli jsem měla černé svědomí kvůli všemu hezkému, co do mého života právě díky Maninu nápadu přišlo, a čeho bych se teď byla schopna vzdát.

Přála jsem si, aby se nic z toho nestalo a zároveň se stalo skoro všechno z toho.

Nejšílenější představy a myšlenky mi rotovaly v hlavě pořád dokola: spřátelila bych se s Tsubasou, nebýt Mano? Zemřel by Kurono, kdybychom se nikdy nepoznali?

Zatímco u prvního dotazu bych mohla jen hádat, u druhého jsem si byla téměř jistá.

Tohle je klíč, Arisu. Nic, co bys vrátila zpět, nemá cenu lidského života.

Tedy… Shinigamiho života… to je jedno.

Tahle myšlenka mě podivně uklidnila. Hlava se mi vyčistila a vypolstrovala vatou. Pláč přestal bolet, a začal uzdravovat.

Za deset minut už jsem jen ležela na objímaném polštáři, k smrti vyčerpaná a otupělá způsobem, jakým vás otupí jen spousta slz. Mano stále seděla vedle mě a ruka na mých zádech už nějakou dobu zůstávala na stejném místě.

"Arisu?" zeptala se po chvíli ticha.

Neměla jsem v sobě energii ani vůli odpovědět nahlas, tak jsem jen mírně pootočila hlavu jejím směrem.

"Uvědomuješ si, že takhle to nemusí být napořád?"

Otočila jsem hlavu trochu víc.

"Stačí nám přece jen vyřídit ty hnědé Nemrtvé," pronesla konejšivě. "Jakmile se jich zbavíme a po Japonsku nám budou běhat zase už jen ti obyčejní, nebude tobě ani tvé mámě už hrozit žádné nebezpečí. Budeš se moct vrátit domů."

Posmrkla jsem.

"Ale teď už bys měla jít spát. Zítra ti bude líp, uvidíš. Večery jsou na tohle nejhorší," pokračovala Mano a zase mě několikrát pohladila po zádech, ale tentokrát rychleji, jako by mi chtěla dodat energii k pohybu.

Několikrát jsem slabě kývla hlavou, ale pořád jsem nebyla s to se pohnout. Vyhovovalo mi, že je můj uslzený obličej schovaný hluboko v polštáři.

"No tak," ozvala se kdesi nade mnou Mano a z hlasu jí zazníval její obvyklý optimismus. Netrpělivě mě poplácala po rameni.

Pořád bych dala přednost setrvání v současné poloze, ale dospěla jsem k závěru, že někdy se stejně budu muset zvednout, tak by možná nebyl dobrý nápad to zbytečně oddalovat.

Narovnala jsem se a snažila se nemyslet na to, jak asi momentálně vypadají zbytky mého líčení. Černé fleky na mokrém polštáři mi pomáhaly utvořit si jistý obrázek a ten obrázek byl poněkud děsivý. Začala jsem si otírat oči.

Mano se mezitím opět přesunula k nákupním taškám a teď se jimi přehrabovala.

"Podívej, koupila jsem ti tohle fantastické pyžamo! Protože teď už, er, vím, že máš raději pyžama."

Mátožně jsem se na ni ohlédla a preventivně vypnula představivost, protože měla tendence mi ve spojení Mano-oblečení předkládat nehezké obrázky.

Mano držela v rukou to nejúžasnější pyžamo, jaké jsem kdy viděla. Bylo světle modré, a horní díl ze všeho nejvíc připomínal krátké šatičky s nabraným spodním lemem, který byl zdobený malými vkusnými bílými mašličkami. Aby to všechno nebylo moc sladké, pyžamové kalhoty byly zase úplně obyčejné, do půli lýtek. A k tomu všemu to i vypadalo jako moje konfekční velikost.

Mano si i přes černou mlhovinu v okolí mých očí všimla zaujatého výrazu.

"Ha! Věděla jsem, že se ti bude líbit," uculila se nadšeně. "Navíc ti půjde k očím. Tak honem! Pojď si ho vyzkoušet!"

O chvíli později jsem, s čistší hlavou a klidnějšími myšlenkami, balancovala před zrcadlem a prohlížela si svůj odraz. Pokud bych ignorovala kruhy kolem očí, dalo by se s čistým svědomím říci, že jsem v rámci možností nadšena.

"Tak co?" dožadovala se Mano reakce.

"Jeden by skoro litoval, že je to jen pyžamo," zachraplala jsem a dokonce se mi podařilo se trochu usmát.

"Však se nemusíš bát, já toho nakoupila docela dost a pyžamo v tom bylo jen jedno," uchechtla se Mano kdesi za mnou a já zaslechla další šustění, jak přerovnávala tašky. "Ale probereme to až zítra, teď už spát!"

Zatímco jsem se poslušně drala do pokrývek a obrečený ušpiněný polštář zdravou nohou odkopla někam k plachtě, kdesi se ve mně našla i trocha humoru.

"To se mi takhle plánuješ starat o denní režim, Večerko?"

"To jen dneska," ušklíbla se Mano a zabalila se do směsi dek a kožešin.

Chvíli jsme ležely.

"Sžerfa," pronesla jsem.

Nic.

Hmm, jak jen to bylo?

"Žerfa?" zkusila jsem.

Stále nic.

Kdesi napravo ode mě se Mano v pokrývkách uchechtla.

"No, tak jsem to už zapomněla no," ozvala jsem se dotčeně.

"Máš to skoro dobře," informovala mě.

Skoro dobře? Hmm, tak to se na to podíváme…

"Šerva!"

Meerijské lampy ve stanu poslušně zhasly.

Bingo.

Pohodlněji jsem se uvelebila. Je zvláštní jak trocha úsměvu a obyčejné činnosti vyléčí jednomu myšlení. A samozřejmě hodně slz. Teď jsem byla schopna přemýšlet i o věcech, které jsem předtím nevybíravě vystrkovala z fronty ven.

"Mano?"

"Hmm?"

"Jak jsi říkala, že se budu moci vrátit domů… Tobě to… nebude vadit? Pro Kurona by to přece… zase znamenalo problémy."

Chvíli bylo ticho.

"Víš, přemýšlela jsem nad tím. Existuje jeden přijatelný způsob, jak se tomu vyhnout."

"Ano?" zeptala jsem se se zájmem.

"Je tu," potvrdila Mano, "ale ještě budu muset vyzkoumat pár věcí a, samozřejmě, pořádně se snažit."

"A nechceš mi říct, o co se jedná?" pokračovala jsem ve výslechu s narůstající zvědavostí.

Uslyšela jsem, jak se Mano pootočila ke mně.

"Je to tajemství. Pokud to má mít šanci na úspěch, nesmí o tom vědět ani on, ani nikdo jiný."

"Nojo," zabručela jsem neochotně. "Hlavně ale, že tu nějaké východisko je," dodala jsem už trochu veseleji.

"Snad," dodala Mano velice potichu.

Zavrtěla jsem se, abych našla pohodlnější polohu. Hlavu jsem měla podivně čistou.

Zůstanu tu tak dlouho, jak bude potřeba. Pokud budu moci, pomůžu jim najít a zlikvidovat ty podivné Nemrtvé. A pak… pak se budu moci vrátit domů a začít žehlit další hromadu problémů.

Budu se moci vrátit zpátky domů…

I když jsem kdesi hluboko v hlavě tušila, že odstranění hnědých Nemrtvých nejspíš nebude jednoduchá a hlavně krátkodobá záležitost, byl to jasný cíl, ke kterému jsem se mohla upnout a ke kterému jsem mohla směřovat. Už jen proto, že odměna je příliš lákavá.

Pokud existuje cíl, vede k němu i cesta. A já si tu cestu najdu, mami, tati, Polštářku i Tsubaso, a vrátím se k vám.

Tsubasa

Mon, 26 Mar 2012 21:32:55 +0200

Jen tak :) Ten už taky nic nedostal věky :D

Nová skupina na Facebooku

Sun, 25 Mar 2012 21:32:42 +0200

Tak, opět přináším pravidelný spam!

Tedy ne, že by tady bylo něco moc pravidelné, ale za co se (opět) omlouváme. Budeme se snažit přispívat častěji (donutím Re psát).

Ale předmětem této zprávy je založení nové skupiny na FaceBooku, kde Vám budeme podávat informace o projektu z první ruky. Ta skupina je ZDE . V současné době plánujeme další věci, kterými bychom mohli projekt opět více rozjet, ale rozhodně to nepůjde bez Vás, našich věrných čtenářů!

A nakonec Vám opět připomínám, že 30. kapitola vyšla a je TADY! (nebo jen o pár příspěvků níže)

Rychloart

Sun, 25 Mar 2012 18:32:45 +0200

Tak jsem narychlo dneska něco nakreslila, pokus o něco efektivního... Abych taky byla chvilku aktivní!

Nová hlavička a informační maily

Sat, 24 Mar 2012 21:03:49 +0100

Nom, tak protože tu máme tu jubilejní 30. kapitolu, dovolila jsem si zase změnit obrázek nad menu ^w^. (Popravdě to znamená, že jsem celý den hřešila proti škole xD).

A když už jsme u toho, napadlo mě, jestli by se vám nelíbilo jakési subscribe, kdy by vám informace o tom, že je tu něco nového, chodily na mail. Samozřejmě někteří můžou mít RSS, ale třeba já osobně ráda dostávam maily s updaty ^^.

Kapitola 30. - Co chybí a co přebývá

Sat, 24 Mar 2012 11:54:56 +0100

Ani nevím, jak je to dlouho, co jsme s Kuronem byli naposledy sami v jedné místnosti, samozřejmě pokud můžeme Maninu stanu pro nedostatek jiných výrazů říkat místnost.

Matně jsem si vybavila, jak jsem ho odtud kdysi vyhnala knihou. Napochodoval si sem, jako by mu to patřilo… Co kdybych se zrovna převlékala?!

Jak je možné, že se to stalo teprve před nějakým půlrokem? Mám dojem, že je to minimálně deset let… Tehdy jsme byli bezstarostní, a tak jsme se zabývali tím, jak se navzájem co nejvydatněji pohledově pozabíjet. Dnes máme problémů nad hlavu a nějak jsme přesli k vzájemnému zachraňování se.

…

Nechtěla jsem myslet na předešlou hodinu. Dlouhé rozhovory plné marných snah vyřešit moji situaci, rozmanité konspirační teorie, které dělaly celou věc mnohem horší. Kdybych místo toho seděla venku na trávě a rovnala si myšlenky, vyšla bych z toho lépe. V jedné chvíli jsem tak skutečně chtěla učinit, nicméně jsem zapomněla na zvrtnutý kotník a mému pádu zabránila jen skutečnost, že po cestě stál Kyouteki, takže únik se nevydařil a já byla nucena vydržet ten sedánek až do konce. Na druhou stranu jsem si alespoň vysloužila obvaz kolem kotníku a jakési provizorní elegantní dřevěné berle.

Byla jsem ráda, že se mě neptali na podrobnosti ohledně Třetího. Všem bohatě stačila skutečnost, že na Zemi běhá Nemrtvý, sebeuvědomělý Nemrtvý, který je silnější než normální Nemrtví, abych byla přesná, který mě zná a momentálně také ví, že z nějakého důvodu vidím Shinigami. Jo, a taky si mě s sebou jeden odnesl.

Znovu jsem si vybavila jeho tvář. Obličej, který vídáte skoro denně, ale naprosto mu nevěnujete pozornost. To Tusbasa, ten by ho nejspíš poznal už tehdy v zapadlé uličce u popelnic. Poznal by ho podle hlasu. Vždyť jeho hodiny byly koneckonců Tsubasovy nejoblíbenější. Jenže mě dějepis vždycky nudil a Ozu-sensei nebyl z těch lidí, kteří by to svým výkladem mohli změnit. Tedy… vlastně už ne lidí…

Vzpomněla jsem si, jak jsem myslela na Tsubasu, když nám ředitel trochu rozpačitě oznamoval, že odteď už nebudeme mít dějepisáře, ale dějepisářku. Jako by se někdo snažil vymazat všechno, co mi mého kamaráda připomínalo. Přestěhoval se a o pár týdnů později odešel i jeho oblíbený učitel…

Položila jsem si hlavu na kolena. Přišla mi příliš těžká. Znovu jsem si vybavila, jak se řešilo, co vlastně udělat s mámou. To byla opravdu ohnivá diskuze, do které se velice hlasitě zapojovala předevšim Mano s Kuronem. Vesměs se všichni shodovali na tom, že ji okamžitě někdo musí jít varovat, ale kdo, jak, co říct, a sakra na to nemáme čas, jenže…

A tak jsem si ublížila víc, než kdykoliv předtím v životě. Roztrhla jsem si srdce napůl, protože jsem věděla, že je to tak správně a že pár zlomených srdcí bude nejmenší zlo. Řekla jsem jim, že mámu kontaktovat nesmíme. Vůbec. Nijak. Nezapomenu na ty výrazy. Na ten Kuronův. Výraz hlubokého nepochopení. To Arden, ten si jen hned myslel, že už toho na mě prostě bylo moc, a jeho vyjádření se setkalo s mnohým pokýváním hlav. Já jsem nicméně s morbidností člověka, který vráží dýku ještě hlouběji do rány, naprosto odmítla jejich návrhy, abych si šla někam lehnout. Abych nemyslela na vlastní bolest, byla jsem sama tvrdá jak ocel, což je nejspíš značně vyvedlo z míry.

Řekla jsem jim pravdu. Nezabíhala jsem příliš do detailů ohledně příhody v uličce, ale řekla jsem jim, že tihle Nemrtví proti obyčejným lidem nic nemají. Skoro by se dalo říct, že je tomu naopak.

Mohli mi udělat spoustu ošklivých věcí, když mě tam našli. Mohli mě ignorovat nebo se mi vysmát, když jsem jim vykoktala svůj lživý problém. Koneckonců mě mohli klidně i zabít, v té chvíli jsem to skoro čekala. Ale ne, Sen mi velice zůčastněně nabídl pomoc, zatímco mu za zády vyšiloval Příboj, a Ozu-sensei mě dokonce litoval! A byla jsem přesvědčená o tom, že Sen svoji zmínku o 'zrzavé záležitosti' myslel zcela upřímně. A když opomeneme jakousi jeho přirozenou děsivost, tak na mě byl vlastně velice milý.

Byla jsem přesvědčená, a v hloubi duše jsem se modlila, aby mé přesvědčení bylo správné, že tohle nejsou Nemrtví, kteří by jakkoliv ublížili obyčejné bezbranné ženě. Samozřejmě za předpokladu, že nebude mít na stole podivný dopis, kde bude cosi o dimenzích a Nemrtvých, že…

A to jsem také přítomným Shinigami řekla.

Ošívali se a vrhali na mě provinilé pohledy, ale po chvilce dospěli k závěru, že jestli jsem zrovna já opravdu, skutečně přesvědčená, že s-ničím-neobeznámené mámě nic nehrozí, tak to asi bude nejlepší řešení.

Samozřejmě, že jí nic nehrozí. Jenom ztráta dcery a rána na srdci.

Mami…

…

Už bych na to neměla myslet. Teď jsem tady, v Manině stanu. Když jsem do něj tehdy poprvé nahlédla a přála si mít takový pokoj, vůbec mě nenapadlo, že je mi opravdu souzen. Ne, že bych z toho měla zrovna radost…

Zdá se, že na stany mají právo jen Shinigami - tedy, on ostatně nejspíš nikdy nebyl důvod řešit, kdo další by mohl mít krom Shinigami na stany práva, takže mě Mano vzala po svá ochranná křídla. Že prý je to to nejmenší, co pro mě může udělat. A pak spolu s Ardenem a Mizushimou vyrazili ohledat místo činu.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela o tom, jak je to všechno absurdní a šílené. Pak sem jen tak přišel Kurono, který se očividně po návratu sestry vrátil do zavedeného stan-free stereotypu (budu ho zase muset převychovat), sedl si na stejnou postel asi dva metry ode mě a od té doby tu oba sedíme a mlčíme. Jestli je to nová varianta našeho soutěžení, nebo ne, to je mi momentálně úplně jedno, každopádně případnou prvotní laťku jsme nastavili minimálně na čtvrt hodiny…

Zjistila jsem, že mnohem lepší, než se zabývat současnými problémy, je studovat vzor na kousku dřevěné podlahy u mé levé nohy, který nějakým zázrakem nebyl pokryt kožešinami.

Po další neučitě dlouhé chvíli ticha se Kurono pohnul. Koutkem oka jsem viděla, jak se trochu narovnal.

"Jsi spokojená?"

Nebylo to útočné ani sarkastické. Bylo by to suché konstatování, kdyby to nebyla otázka.

Zamyslela jsem se. Nebylo pochyb, co tím myslel. Celou dobu jsem se vesměs držela šablony chování, které označil za, jak jen to bylo… 'nutkání pomáhat' a 'a problémů víc, než by bylo milé'? A, ano, obvykle to byly věci, které mi on nějakým způsobem neschvaloval.

Ptá se mě, jestli jsem spokojená. Jak se asi cítí on? Možná bych mu měla říct pravdu.

"Pokud tě to zajímá, nejsem," odpověděla jsem po chvilce hledání správných slov stejným tónem, jakým se on tázal.

Kurono si odfrkl, ale neřekl nic.

"Ale víš, co je na tom nejhorší?" pokračovala jsem, dalo by se to nazvat lehkým konverzačním tónem, i když nevím, kde jsem ho v sobě posbírala. Koutkem oka jsem se na něj podívala. Koutkem oka mi to oplatil.

"Nejsem spokojená, ale pořád si myslím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem udělat mohla. Kdybych měla možnost vrátit se zpět v čase, nejednala bych jinak, ani jednou." Na chvíli jsem se odmlčela. "No, možná bych si koupila vlněný svetr místo syntetického," a s lítostí jsem pohlédla na zavázaný kotník.

Kurono předvedl jakýsi pohyb, při kterém se ještě víc narovnal a pak se opřel lokty o kolena a během toho vystřídal různá gesta zmaru a neprovedeného odfrknutí číslo dvě. Možná tam bylo ještě protočení panenek nebo pohled k nebi, ale to by byly pouhé spekulace.

"Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo."

"Ale notak, mluvíš, jako kdybys to měl celé naplánované, a jen ti nevyšelo pár nepodstatných detailů."

"Ha, ha."

"Nevím, co máš za problém. Vždyť jsi v tom všem… no vlastně jako divák. Neudělal jsi nic, co by nějak ovlivnilo err… výsledek."

Kurono mi věnoval kyselý pohled. Asi si nevšiml, že se ho vlastně snažím zbavit pocitu černého svědomí, pokud něco takového měl.

"Chápeš, co ti tu říkám?" zamračila jsem se na něj. "Ničeho nelituju!"

"Ty jsi vždycky byla divná." okomentoval můj projev.

"Děkuju…" odfrkla jsem si.

Chvíli jsme mlčeli.

"Co kotník?"

Znovu jsem vrhla pohled na obvázané chodidlo.

"To bude v pohodě."

Chvíle ticha.

"Co žebra?"

"Škrábnutí."

Opět jsem se jala studovat podlahu, zatímco Kurono nejspíš zahlédl něco velice zajímavého na stanové plachtě nad sebou.

Myšlenky se mi hnaly jako proud divoké řeky. Momentálně se nezajímaly o minulost ani o přítomnost, ale začínaly se zabývat budoucností.

"Uvědomuješ si-" ozvala jsem se.

"Víš, že teď vlastně-" začal Kurono ve stejnou chvíli.

Podívali jsme se na sebe a pak se odvrátili.

"Ty první," vyzvala jsem ho.

"Ne, ty," pronesl rezignovaně tónem, který dával najevo, že se o tomhle odmítá dohadovat.

"No…" začala jsem neobratně a hledala slova, "teď když tu… nějakou dobu budu…err, tak teoreticky…hmm…no, víš, když…er, je tu to naše, jak tomu říkáš, err, šílené spojení… eh… No, možná bychom toho mohli trochu.. err, využít."

Kurono si zamyšleně podepřel bradu pěstí.

"Hmm, zhruba to jsem chtěl navrhnout."

To by nejspíš byla ta verze bez všech těch 'err' a 'ehm'…

"Problém bude v tom, že nemám nejmenší tušení jak. A předpokládám, že ty také ne," podíval se na mě.

"Hmm, ne…"

Stanem kolem nás probzučela moucha.

"Tak, teoreticky…" zarazila jsem se. Kurono pozvedl obočí. To dožralo jakousi periferii mého já, která stále ještě byla v dožratelném stavu. "Teoreticky bychom mohli začít s tím, že bys mě s sebou bral na svoje Předtuchy."

"Och, no to jistě," ušklíbl se Shinigami.

Zamračila jsem se na něj. Kurono si povzdechl.

"Podívej, neber si to nějak špatně, ale že jsi dneska vyvázla z té šílenosti bez jediného škrábance, který by ti způsobil některý z těch Nemrtvých, je malý zázrak." Všiml si mého výrazu. "Ano, uvědomuju si, co by se mohlo všechno stát, kdybys tam nebyla, ale příště už nebudeme tak neopatrní. Já nebudu tak neopatrný. Poslední, co při boji potřebuju, je, aby mi tam běhala potrhlá holka, která nemá na praci nic jiného, než dělat přesně to, co jsem jí řekl, aby nedělala."

No dobrá, vím, že nejspíš přesně to asi dělám, ale zatím to vždycky vyústilo v ten lepší konec příběhu, ne?

"Hm?" Zdálo se, že Kurono na své vyjádření vyžaduje reakci.

"Jen si představuju, jak by to dopadlo, kdybych poslechla tvých příkazů," ušklíbla jsem se. "A nebo možná raději ne, nejsou to hezké obrázky…" dodala jsem kousavě. Chtěl reakci? Má ji mít.

"Řekl jsem, že příště budu opatrnější," zopakoval Kurono dotčeně.

"To je všechno hezké, ale jak bych asi mohla pomoct, když bys mi přikázal stát na druhé straně Zeměkoule?"

"A jak plánuješ pomáhat? V normálním boji, kde nebude banda těch hnědých Nemrtvých, v boji, jaký vedeme běžně nekolikrát týdně už takových dvacet let?"

"No, to bych právě ráda zjistila, ne?"

"A kolik toho zjistíš, až budeš rozsekaná na kousky?"

Věnovala jsem mu Ošklivý pohled.

"Podívej," zkusil Kurono nasadit smířlivější tón, což znělo poněkud vtipně, "nevezmu s sebou na Předtuchu někoho, kdo ani není schopen vydržet deset minut sedět na hloupé lavičce."

"Šla jsem tě hledat!" opáčila jsem ublíženě. "Nevnutila jsem se na tu Předtuchu proto, abych pak někde seděla a přemýšlela o tom, jestli už to naše šílené spojení funguje nebo ne. V některých chvílích se pokus-omyl nevyplácí..." zabrblala jsem. Pak mi něco došlo. "Počkej, jak vlastně víš, že jsem na té lavičce za deset minut nebyla? Šla jsem přece směrem, kterým jsi odešel. A vůbec, jaktože jsi pak byl na druhé straně?!" Svou otázku jsem proložila podezíravým obviněním. A koneckonců ano. Jak si dovolil být někde úplně jinde? Jak se v tom pak má jedna vyznat?

"Sháněl jsem ti pití, ty pitomá." odfrkl si Kurono. "Arertis se nejrychleji zbavíš tak, že se pořádně napiješ."

"Počkej, ty jsi.. já jsem… arertis… Cože?!"

Kurono se zhluboka nadechl.

"Arertis, příznak obvykle zapříčiněn pomalým fyzickým srovnáváním se s odchylkami v toku času. Nejčastější výskyt: Předtuchy, přesuny," odříkal, jakoby recitoval z nějakého slovníku. Když viděl, jak se tvářím, dodal ještě: "Bolest hlavy."

Můj výraz si ovšem vyložil špatně. Ano, možná v něm byla určitá dávka nechápavosti, mimo jiné, ale…

Ve skutečnosti jsem se jen obtížně srovnávala s šokem a překvapením.

Kurono mi šel… on mi šel pro pití?

Vzpomněla jsem si na nějaké lahve, které jsem později na lavičce viděla. Tak možná to nebyly odpadky…

Odvrátila jsem se pro případ, že bych se začala nějak viditelně červenat. Vůbec mě nenapadlo, že by pro mě něco takového udělal. Zastyděla jsem se za to.

Ne, teď tu nesmím rozměknout.

Shrabala jsem kousky své hrdosti zpět na jednu hromádku.

"Takže," začala jsem a tvářila se, jakoby nic, "dejme tomu, že, hmm, přistoupím na určitá omezení…"

"Zůstaneš tam, kde ti řeknu, abys zůstala," podíval se na mě Kurono se zvednutým obočím. Sesbíraná hromádka hrdosti se začala vzpouzet při tom pohledu. Když spatřil vnitřní boj, který se mi nejspíš odrážel na tváři, dodal ještě: "Bezvýhradně."

Grr. Co si on vlastně o sobě myslí?! Čas na protiútok!

"Chápu to správně, že ty mi tu kladeš podmínky, za kterých mi bude milostivě dovoleno, abych snížila pravděpodobnost, že tě nějaký Nemrtvý zdecimuje na nudličky?" zavrčela jsem.

"To je takový problém zůstat na jednom místě?" povzdechl si Kurono přezíravě.

"A k čemu tam pak asi budu, na tom jednom místě, hmm?"

"Copak to nechápeš? Můžeš být kilometr daleko a já na tom stejně budu líp, než kdybys…" zarazil se, "tam nebyla vůbec."

Zachmuřila jsem se. Měla jsem dojem, že mě tahá za nos. Když si mého výrazu všiml, pokračoval.

"To jsi vůbec neposlouchala, co jsem říkal? Tady v dimenzi jsem necítil nic. Můj vlk byl pryč. Stačilo pár minut v Nagoyi a to všechno bylo zpět. Už jsem ani nevěřil, že by se to mohlo stát," dodal tišeji.

"Takže chceš říct, že jediné, co se ode mě vlastně očekává, je prostě… být poblíž..?" Z nějakého důvodu jsem se cítila skoro i dotčená.

"Přesně tak."

Dotčení přešlo v jakousi zahořklost. Část mého já by snad dokonce dala přednost další šílené rvačce, kde by ovšem moje osoba byla jaksi nepostradatelná i…er, fyzicky.

"Skvělé," zamumlala jsem znechuceně. "To abych si pořídila nějakou dobrou knížku," dodala jsem s předstíraným veselím.

"Použitelný nápad," odtušil Kurono, který si nejspíš mého přihraného tónu nevšiml. "A nebo si třeba můžeš prohlížet výlohy," dodal s náznakem jakési snahy. Takže si mého tónu buď nevšiml a nebo mě prostě chce jen naštvat.

Ušklíbla jsem se sama pro sebe.

"Takže jsme domluveni? Předběžně?" zeptala jsem se ho.

Kývl hlavou a postavil se.

"Předběžně." A vydal se směrem k východu.

Když k němu dorazil a natáhl se rukou, aby odhrnul plachtu, ještě jsem na něj zavolala.

"A Kurono?"

Otočil se.

Nasadila jsem konverzační tón.

"Příště budeš klepat."

Seděla jsem na posteli ještě dlouho poté, co Kurono odešel. Možná jsem se s tím klepáním nevyjádřila úplně přesně, protože ve stanech jste stěží našli něco, na co byste mohli klepat v tom pravém zvučném slova smyslu, ale bylo naprosto jasné, co jsem tím chtěla říct. Z nějakého důvodu jsem se kvůli tomu cítila tak nějak uspokojeně.

Znovu jsem se rozhlédla po stanu. Byla jsem si jistá, že mi to všechno stále ještě nedocházelo a že až mi to dojde, bude to hodně špatné. Ale možná bych ten moment mohla oddalovat co nejdéle to jen půjde. Ano. Určitě. Skvělý nápad.

Takže bych se možná měla vyvarovat samotě, protože samota inklinuje k té horší variantě sebeuvědomění.

Pohlédla jsem na zem, kde byly boty, které mi darovala Mizushima.

"Nejspíš budeme mít podobné číslo, víš," řekla mi před odchodem na výzkumnou výpravu. "A tyhle moc nenosím, možná jsem je ani nepoužila, není to tak moc můj styl. Ale tobě by se mohly líbit."

Byly to balerínky. A docela pěkné. Sice budu pajdat o berlích, ale bosá bych u toho opravdu být nemusela.

Opatrně jsem si je nasadila. Byly nejspíš o číslo větší, ale v současné chvíli mi to vůbec nevadilo. Pak jsem se pracně vyškrábala na nohy - tedy na nohu, a zapřela se o berle. Tak, a teď bych možná mohla vymyslet, co dál.

Vzpomněla jsem si na nákupní tašky, které se válí tam někde na kopcích a brzy budou konfrontovány s rosou. Představa pajdání do kopce po trávě ovšem zrovna lákavou představou nebyla. Na druhou stranu nějaké oblečení by poněkud bodlo. Mimo jiné.

Pak jsem si vzpomněla na Caim. Tu jsem za dnešek ani jednou nezahlédla. Arden s Mano se o ní jen zmiňovali, když vyprávěli o hledání Kurona a Chiai.

Dva nápady se spojily v jeden. Pozdravím Caim a pak ji třeba přemluvím, aby mě doprovodila k mému taškovému pokladu. To zní jako plán.

Přebalancovala jsem přes kožešiny, které taky nejsou zrovna ideální podklad pro berle, párkrát si klepla o dřevěnou podlahu a pak vyhopkala do večerního sluníčka.

V té chvíli, když jsem se nadechla vlahého vzduchu a na obličej mi dopadly unavené paprsky, v té chvíli mě realita málem dohnala. Chybělo k tomu jen tak málo. Byla jsem si vědoma toho, že jsem se tu málem zhroutila v slzách, a tak jsem se v panice vrhla do další činnosti.

Dobrá, buďme k sobě upřímní, vyšlapaná pěšinka z kopce taky není zrovna ideální terén.

Tolik jsem se soustředila na nerovnosti půdy pode mnou, že jsem si vůbec ničeho nevšimla. Doklátila jsem se až tam, kde vždycky stál Caimin stan, zvedla hlavu a teprve potom jsem zjistila, že tam není.

Zírala jsem na prázdný vzduch, který býval stanem mé nejlepší kamarádky mezi Shinigami. Pak jsem se rozhlédla kolem dokola, abych se ujistila, že jsem opravdu na správném místě. Nebylo pochyb. Ten orientační keřík, kterému dělalo problémy unést sebe sama… A taky kruh uschlé sešlapané trávy. Ano, tady stával stan. Ale teď už nestojí.

Začala jsem uvažovat o tom, jestli tohle bylo opravdu to zjištění, které jsem tak potřebovala k udržení smutku v patřičných mezích. Už teď jsem cítila, jak to ve mně pomalu kypí. Jak dlouho potrvá, než pomyslný džbán přeteče?

A kdo tu pak pro mě bude, aby mě utěšil…?

Chvíli jsem tam jen bezradně stála.

Pak jsem se otočila o devadesát stupňů, a zase jsem jen bezradně stála.

Pak jsem si uvědomila, že na mě jeden stan kouká.

Ve stínu pod plachtou protějšího stanu stála Chiai. Člověk by si jí nevšiml, protože černé vlasy měla rozcuchané a tak nějak všude. Obličej podivně popelavý. Jen červené oči mě ujišťovaly o tom, že ta postavička není jen hrou stínů.

Chvíli jsme se pozorovaly. Bylo mi jasné, že vraní Shinigami nemá nejmenší tušení, kdo jsem. Ale taky mi bylo jasné, že poslední, co potřebuju, je začít znovu rozebírat, co tu dělám. Momentálně jsem vynakládala značné úsilí na to, abych to vše nedomýšlela do důsledků.

Bolestné rozhodování, jestli tu mám stát a koukat, nebo se pokusit o kontakt a vystavit se riziku, že to všechno budu muset zase prožít, mi usnadnila sama Chiai.

"Není tu."

"Cože?" nechápala jsem, protože myšlenkami jsem se momentálně probírala riziky naší konverzace.

Černovlasá Shinigami lehce cukla hlavou směrem k vytlačenému kruhu trávy za mnou.

"Caim. Je pryč."

"Co? Já… jak, pryč?!"

Aniž bych nad tím přemýšlela, odbelhala jsem pár metrů směrem k Chiai. Ta počkala, až se k ní dostanu blíž a pak pokračovala.

"Pryč. Prostě se jednoho dne sbalila a odešla. Nikomu neřekla ani slovo. Až pak jsme zjistili, že se prostě rozhodla, že už tu s námi nechce být. Šla za Sarsayem a požádala o přesunutí."

Zírala jsem na ni s otevřenými ústy. Caim tohle udělala?

"A-ale…proč?"

Chiai chabě pokrčila rameny.

"To nikdo neví." Chvíli sledovala divadlo emocí, které se mi odehrávalo na tváři. Pak dodala. "Ty jsi Arisu, viď?"

Pár sekund jsem na ni překvapeně koukala.

"Já…no, ano. Jak to víš?" Napadlo mě, jestli se možná někdo nestihl zmínit o mé přítomnosti. Koneckonců jsem tu dneska strávila docela dost času.

Chiai si poklepala prstem na nos.

"Tečky na obličeji. Ty…pihy." A dokonce se jí podařilo se unaveně pousmát.

Tečky na obličeji. Tahle zmínka mě nevybíravě mrštila zpět do minulosti, ale tentokrát do té vzdálené, do té hezké.

Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Zmohla jsem se jen na "Eh." Tohle mi taky něco připomíná.

"Ale ty… neměla by jsi ležet v posteli?" napadlo mě potom.

Chi se ušklíbla a v té chvíli vypadala poněkud živěji.

"Samozřejmě, že měla. Ale Arden je pryč a on je jediný, kdo odmítá respektovat moje vlastní rozhodnutí," zamračila se.

To jsem přešla mlčením. Chiai pokračovala.

"Myslíš, že si ubohá bezmocná Chiai zavřená ve stanu nevšimla, že se tu v Táboře něco děje? Jenže mě se nikdy nic neřekne. Všude kolem se o něčem debatuje, ale ubohá nemocná Chiai nestojí ani za to, aby se jí někdo zmínil. Ono by ji to mohlo nebezpečně rozrušit, mohla by se přestat uzdravovat, pche! O Caim mi Mizushima řekla až po týdnu, a to teprve poté, co jsem na ni hodinu naléhala a další hodinu vyhrožovala, čím vším může taková vrána uškodit svým nepřátelům…"

V životě jsem neslyšela Chiai mluvit s takový sarkasmem. Popravdě řečeno jsem to ani nepovažovala za možné. Ale Shinigami ještě neskončila.

"A myslíš si, že nevím, kdo za tohle všechno může?" Cukla hlavou směrem ke stanu, který stál nad původní Caiminou parcelou. Svůj první den v Táboře jsem se za ním schovávala a…no dobře, šmírovala jsem Kurona. Jediná šance, jak si ho tehdy člověk mohl pořádně prohlédnout, bylo ve chvíli, kdy o tom on nevěděl. Protože jinak jste se zaměřovali jen na to, jak hrozně moc rádi byste ho nakopli… A pak mě majitel stanu nachytal natlačenou k plachtě jeho obydlí a já si zadělala na první velký mezidimenzionální trapas.

Chiai se v očích zračila hořkost smíchaná s hněvem.

"To on."

Mám takový dojem, že by nebyl špatný nápad, pozvat si Ardena na slovíčko...

Kapitola 29. - Tvář pod pláštěm

Sat, 31 Dec 2011 11:13:54 +0100

Kurono musel něco vycítit, protože se otočil. To všechno během zlomku sekundy, rychleji, než by člověk zvládl mrknout. Uviděl dýku, dýku, která mu nyní mířila na hruď místo na záda, což rozhodně nebylo zlepšení, a v tom posledním okamžíčku se ještě pokusil uhnout. A pak se to stalo.

Nemrkla jsem. Byla jsem si jistá, že ne. Oči jsem měla vytřeštěné děsem a v takových chvílích nemrkáte. Kurono v jedné chvíli stál dýce v cestě a v další… už nestál.

Zářivá čepel zazvonila o beton a ten zvuk rozřízl šokované ticho, které sevřelo celou střechu. Do oka mi stekla krůpěj ledového potu, a začala štípat.

Kurono se vzpamatoval jako první a odbelhal se zpět ke stěně, u které se krčil, když jsem dorazila, aby si kryl záda. Opřel se o ni a lapal po dechu. Očima kontroloval pozici obou Nemrtvých, kteří na něj civěli, jako kdyby uviděli Smrt.

V jiné situaci bych se možná zamyslela nad tím, jak pikantní je tohle slovní hříčka...

Další se vzpamatoval Příboj a to natolik, aby se mohl zhroutit do sedu s tichým stenem si tisknout raněnou ruku. Při pohledu na něj pronikl mým šokem závan pomstychtivé škodolibosti.

Pak se konečně narovnal i Sen. Ticho, které vydával, bylo nepříjemně… ostré.

"Bravo," řekl velice potichu. Neviděla jsem mu do tváře, ale z Kuronova výrazu mi bylo jasné, že mezi nimi právě zuří pohledová bitva. Příboj byl očividně po svém posledním kousku indisponován, takže síly se srovnaly. Ale jaký byl doopravdy poměr sil mezi těma dvěma, to jsem si netroufala ani odhadovat. Celou svou bytostí jsem doufala, že Kurono by se na žebříčku umístil výš.

Rozhodně už se sebral natolik, že ve tváři vyčaroval lehký úšklebek.

"A při tom všem spěchu se zdá, že vám dělá problémy jeden neozbrojený Shinigami," nadhodil.

Kurono, ty pitomče! Musíš pořád provokovat?

Sen neřekl nic. Bez sebemenšího varovného náznaku se na Kurona vrhl. A pak se to stalo zase.

Kurono uhnul. Tedy rozhodně to měl v plánu. Ale ne tak, jak to ve skutečnosti provedl. Jakoby se pohnul rychleji, než na co byl připravený. Setrvačnost, se kterou nepočítal, ho hnala vpřed a měl nehorázné štěstí, že se mu to podařilo uklopýtat, jinak by přepadl na nos. Okamžitě se ohlédl zpět na Sna a já v jeho očích zahlédla záblesk nejistoty.

Nemrtvý na něj znovu skočil a švihl rukou, ve které stále svíral svoji podivnou zbraň. Kurono se vrávoravě stočil, načež se zapřel rukama o zem a prudkým výkopem trefil Sna přímo do zápěstí. Rozespalé jarní paprsky se odrazily od dvou prstenů na Snově ruce, kterou prudký náraz odhodil, a dýka z ní obloukem vylétla, aby vzápětí přepadla přes okraj střechy.

Sen však ani na chvíli nezaváhal a skočil po Kuronovi využívaje rychlosti, kterou mu udělil jeho předchozí výpad. Oba, nyní beze zbraní, se začali rvát a váleli se po zemi v zřejmě marné snaze získat navrch nad tím druhým.

"To by stačilo," ozval se klidný hlas a zmrazil oba peroucí se muže. Sen, kterého Kurono právě tlačil k betonu, pohlédl svému soupeři přes rameno a jeho výraz se roztáhl do vítězoslavného úšklebku.

Promluvil třetí Nemrtvý, který stál za nimi. Netušila jsem, jak a kdy se tam dostal, nejspíš jsem byla příliš soustředěná na probíhající rvačku. Kapuci měl staženou hodně do očí a na Kuronova záda mířil další nanejvýš spektakulární zbraní, jakousi variací na oštěp, která ale měla hlavici rozšířenou o několik velice zajímavě tvarovaných čepelí.

Kurono se po krátké bezdeché chvíli váhavě ohlédl.

"Tahle věc možná není otrávená, Shinigami, ale ujišťuji tě, že i tak by ti dokázala poněkud znepříjemnit den," pokračoval Třetí a kdybyste k němu stáli zády a vynechali slůvko 'otrávená', mohli byste si docela dobře myslet, že právě posloucháte vcelku zajímavý školní výklad.

"Teď, pokud chceš zůstat naživu, dej ty ruce pryč."

"Tak zůstat naživu?" odfrkl si Kurono, který se v poslední fázi přerušeného souboje dostal rukama Snovi na hrdlo, a teď je ještě víc sevřel. Sen sebou zacukal a pokusil se vymanit. V další chvíli se ale špička té oštěpovité věci dotkla Kuronova krku a Shinigami se zarazil.

"Nebudu to opakovat," ozval se Třetí.

Nastala chvíle ticha, po které Kurono váhavě uvolnil stisk. Sen se vymrštil jako blesk a přišpendlil svého protivnáka celým svým tělem k zemi. Ten se marně pokusil vyškubnout, ale tentokrát neměl šanci. Sen mu přitiskl ruku na týl, čímž Kuronovi obličej bolestivě zatlačil na beton střechy.

Bezmocně jsem sledovala, jak se Kurono opět pokouší vysvobodit. Nenáviděla jsem se za svou bezmoc. Proč tu vůbec jsem?! Kuronovi pomoct nedokážu. Nevím, co jsem si namlouvala. Jsem stejně neschopná, jako jsem vždycky byla…

Třetí něco zavolal na Příboje, ale já jako bych měla v uších vodu. Do očí se mi draly slzy. Chtěla jsem si jen položit hlavu na ruce a představit si, že neexistuju. A právě ve chvíli, kdy jsem tak chtěla učinit, se někdo přikrčil těsně vedle mě, až jsem potichounku vypískla a přitiskla se k bedně, vedle které jsem celou dobu ležela.

Skutečnost, že ta postava vedle mě sebou cukla rovněž, zahnala úlek zpátky. Ohlédla jsem se a ke svému obrovskému šoku jsem se setkala s pohledem Hikarua, jehož výraz prozrazoval, že je šokovaný přinejmenším stejně jako já.

Chvíli jsme na sebe prostě jen civěli, ale pak se vzpamatovala ta správná částečka mého já, která mi připomněla, že je tu jistý problém, který by se měl řešit.

"Pomoz mu!" zašeptala jsem s prosebnou naléhavostí a cukla hlavou směrem k znehybněnému Kuronovi. Moje slova, jako by Hikarua vytrhla z tranzu; nepatrně se zamračil, lehce přikývl a pak se přikrčil vedle mě.

Třetí mezitím svázal Kuronovi ruce za zády. Viděla jsem, že se Shinigami pořád lehce cuká, ale Sen mu při každém náznaku odporu přitlačil obličej k zemi větší silou, až se nakonec jeho protivník vzdal. Příboj se s tichým úpěním snažil obvázat si zraněnou paži kouskem vlastního pláště.

A právě ve chvíli, kdy třetí přešel ke Kuronovým nohám, aby svázal také je, v tom momentě, kdy se sklonil, vyrazil Hikaru jako blesk. Seskočil z těch tří metrů, jako by to nebyla žádná výška a vrhl se na Třetího, který představoval největší nebezpečí, protože byl nejvíce mobilní. To všechno tak potichu, že Třetího varoval až Příbojův výkřik a smrtící drápy ho nezasáhly jen proto, že včas stihnul pozvednout provaz, kterým zarazil Hikaruův výpad. Okamžitě uskočil dozadu a vrhl se pro své kopí. Sen zaklel a pustil Kurona, který se okamžitě začal zmítat, aby se osvobodil, ale jeho ruce byly svázané pevně.

Na celém plácku v té chvíli nastal neuvěřitelný zmatek. Hikaru a Sen se Třetím na sebe doráželi. Teď se k nim přidal Příboj, který cestou srazil pracně se zvedajícího Kurona zpět k zemi a kopl do něj, až Shinigami vyjekl bolestí.

V té chvíli se se mnou něco stalo. Jakoby to kopnutí byla poslední kapka, po které přetekl pomyslný džbán. Cosi se ve mně vzedmulo; byl to hněv ale také ještě něco jiného a neznámého, a po celém těle mi přeběhlo mravenčení. A pak jsem je najednou uviděla, přímo na mých promrzlých rukou. Obrovské modré kruhy. Byly tak syté a tak reálné. Ony nebyly na kůži, ony byly mou kůží. Cítila jsem jejich přítomnost, jako kdybych je měla na hřbetech položené z mokré vaty.

Vrhla jsem ještě jeden pohled dolů. Na souboj i na Kurona, který ležel stočený do klubíčka, jak jen mu to svázané ruce dovolovaly, a chvěl se, pravděpodobně bolestí.

A najednou jsem věděla přesně, co musím udělat.

Jako robot jsem si stáhla svetr a uvázala jeden rukáv k trubce, která vedla kolem mé dosavadní bednovité poloskrýše. Pak jsem dvěma hlubokými nádechy dodala odvahu a s druhým rukávem omotaným kolem ruky jsem se opatrně spustila přes okraj, až jsem visela jen za prsty.

Polkla jsem a pustila se. Svetr se napnul pod mou vahou, já se okamžitě chytila rukávu i druhou rukou, ale právě v té chvíli se švy spojující onen rukáv se zbytkem svetru urvaly a já se zřítila dolů.

Paradoxně jsem v tom momentě víc, než na ošklivé křupnutí v kotníku a následnou bolest, myslela na to, jaké jsem měla štěstí, že jsem už neměla ty boty s podpatkem. Až potom jsem se se skousnutým zakňučením popadla za zraněnou nohu.

Slzy mi tekly proudem, ale do uší mi velice hlasitě bušil zvuk narážejícího kovu. Zvedla jsem hlavu a uviděla svůj první cíl. Nebyl tak daleko. To zvládneš, Arisu.

Ale bude to bolet.

Po kolenou jsem vyrazila, jak nejrychleji to šlo a snažila se držet chodidlo poraněné nohy nad zemí a pokud možno, co nejvíce ztuhlé. Takhle jsem se dosunula až k hromádce, která bývala Kuronovým toulcem a šípy. Odhrnula jsem zbytky kůže a popadla hlavici jednoho šípu. Bleskově jsem si ho prohlédla, abych se ujistila, že by měl vyhovovat mým potřebám a rozhlédla se. Nikdo si mě zatím nevšimnul. Za to bych měla být vděčná.

Po chvilce sbírání odvahy jsem vyrazila na cestu číslo dvě. Dosunula jsem se až k ležícímu Kuronovi, trochu ho oblezla, abych se dostala k jeho svázaným rukám a jala se přeřezávat provaz, kterým byl svázaný. Cítila jsem, jak se pohnul, když jsem se ho dotkla. Když si uvědomil, o co se ten někdo za jeho zády snaží, vší silou zabral dlaněmi od sebe, aby lanko co nejvíc napnul. I přes tuto pomoc mi ale práce nešla od ruky tak, jak bych si představovala, protože hlavice šípu nebyla zrovna ideální nástroj na přeřezávání provazu. Tenhle ale naštěstí nebyl tak silný a po chvilce horečnatého úsilí konečně vlákna povolila.

Co nejrychleji jsem začala Kurona rozvazovat, což mi naneštěstí nešlo tak rychle, jak bych bývala ráda, nejspíš právě proto, že jsem se to snažila dělat rychle.

Po pár sekundách, které trvaly snad věčnost, byl Kurono konečně volný. Nejprve si křečovitě sevřel břicho a pak se pomalu otočil.

Nebyla jsem schopná rozluštit, co si pomyslel, když za sebou uviděl právě mě. Tenhle pohled jsem u něj neznala. Ale byla jsem si až moc dobře vědomá své uslzené tváře a v té chvíli se mi za to podařilo dokonce i zastydět.

Kurono se se zkřivenou tváří se přetočil na kolena. Pak, jako kdyby se na sebe rozzlobil, že ho svazuje něco tak přízemního, jako je bolest, se zamračil a vše ukryl za kamenný, ale nápadně napjatý výraz.

Jak se zvedal, něco mě napadlo. Chytila jsem ho za nohavici. Když se na mě znovu podíval, podala jsem mu hlavici šípu. Koneckonců je to pořád zbraň. Je to Meerijská čepel.

Kurono na mě hleděl a tentokrát jsem si alespoň byla jistá, že v jeho očích není nic negativního. Za jiných okolností bych tomu mohla věnovat víc myšlenek, ale teď jsem nemohla, zvlášť když mi položil ruku na rameno a potichu řekl:

"Bež a schovej se."

Tentokrát jsem neměla problémy s tím, ho poslechnout.

Až na to, že jsem nemohla běžet a ani se pořádně schovat. Vylézt zpět na horní plošinu nepřipadalo v úvahu a mezi mnou a druhým schodištěm jaksi bojovali Nemrtví a Shinigami, což nebyly zrovna okolnosti, za nichž bych tuto cestu použila.

Zoufale jsem se rozhlédla. Všimla jsem si, že u zábradlí na kraji střechy zeď horní části trochu vystupuje. Mohla bych se alespoň částečně ukrýt tam. Nebylo to nic slavného, ale bylo to prakticky co nejdál od bitvy. Ten výstupek by mě mohl odstínit.

Začala jsem lézt tím směrem a jen jsem doufala, že mě do zad nezasáhne něco nehezkého, jako třeba Příbojova vrhací dýka.

Když jsem se doplazila k cíli, ke svému velkému překvapení jsem zjistila, zeď nekončí až u zábradlí. Byla tam úzká ulička. Zapadla jsem do ní a přitiskla se ke stěně, jako by to bylo to poslední, co mám.

Na chvíli jsem jen zavřela oči a snažila se nevnímat zvuky boje, tentokráte doplněné i s krátkými výkřiky. Přála jsem si jen, aby to všechno skončilo.

Po chvilce se mi podařilo uklidnit dost na to, abych si uvědomila, že musím popolézt dál. Pokud možno co nejdál.

Začala jsem se pozadu sunout tím úzkým prostorem, což bylo mnohem pohodlnější, než varianta popředu. Protože takhle jsem poraněnou nohu mohla táhnout za sebou, aniž bych ji výrazně namáhala nebo s ní příliš hýbala.

Po chvilce snahy jsem narazila zády na zábradlí. Pohlédla jsem přes své levé rameno dolů na řeku a chodníček u ní. Tam někde byla ta lavička, na kterou mě Kurono posadil.

Najednou mi do hlavy vpadly zlé myšlenky.

Co budeš dělat, když Nemrtví vyhrají? Pokud tě tu najdou, nevyklouzneš jim. Všimnou si svetru, všimnou si… všeho. A pokud tě nenajdou, co budeš dělat sama na střeše jakéhosi domu, v Morioce, která je stovky kilometrů od domova, bez mobilu, zahnaná do kouta a se zraněnou nohou?

Z tíhy situace mi znovu začaly téct slzy. Ale ulička pokračovala po mé levici dál a zdálo se, že obíhá celou tu horní plošinu. Znovu jsem se otočila zády po směru a začala se posunovat, prostě jen proto, abych něco dělala. A pak už jsem najednou nemohla. Opřela jsem se o zeď, stočila se do jakéhosi provizorního klubíčka, které příliš nenamáhalo levou novu, a nekontrolovatelně jsem se roztřásla. Byla mi zima a měla jsem hrozný strach.

Boj už jsem teď vůbec neslyšela; o to víc ke mně doléhal tlumený zvuk projíždějících aut dole z ulice. Bylo to podivně hypnotizující. Nevím, jak dlouho jsem na tom místě seděla. Znaky na rukou pomalu bledly, až na jejich místech zůstaly jen jakési matné šedomodré skvrnky, stěží postřehnutelné.

Zrovna jsem se snažila si jemně mnout promrzlá chodidla, když tu jsem zaslechla kroky.

Kroky. Ne dusot.

Sevřel mě šílený strach. Mohl to být Kurono, mohl to být Hikaru, ale taky to mohl být třeba…

Třetí.

Vynořil se zpoza rohu, ke kterému jsem původně mířila, a snažil se upravit si cosi na pravém rameni, takže o mě málem zakopl.

K dobru si můžu připsat, že se mě lekl. Když ale pak shlédl dolů na tu hromádku koncentrovaného zděšení, o krok ustoupil. Já mu konečně viděla do tváře, protože jsem byla dost blízko na to, abych viděla i část obličeje krytou stínem kápě.

Hleděli jsme na sebe; v té chvilce celý svět přestal dýchat. A já si uvědomila, že ten obličej znám. A to bylo všechno. Dokonce i šok byl příliš zděšený na to, aby se ozval.

"Bearu Arisu?" zamumlal Třetí nevěřícně.

Právě v té chvíli z té strany, odkud jsem se sem dosunula, vyběhl Kurono.

"Arisu!"

Automaticky jsem se na něj ohlédla. Je to reflex, člověk s tím nic neudělá. A v té chvíli jsem byla šťastná, že ho vidím.

"Bearu-san, vy ho...?" Tón, kterým to Třetí řekl, zmrazil Kurona v pohybu. Mě zmrazil všechny vnitřnosti a taky myšlenky a…

Pak se ale Kurono vzpamatoval, vrhl nenávistný pohled na Třetího, doběhl ke mně, chytil mě za paži a pak jsem se propadla nazad do temnoty.

"Jednoho jsem odstranil. Ale jen proto, že už byl zraněný."

Hikaru stál v Jídelním stanu opřený zády o podpěrný sloup a prsty si mnul kořen nosu. Z boje si odnesl jen několik škrábanců, které byly o to podřadnější, že je nezpůsobila otrávená zbraň. Ve srovnání s Kuronovými velkou fialovou podlitinou v oblasti žeber, o které se právě starala zamračená Koquori, si pár takových šrámů nezasloužilo ani zmínku.

Na zemi pod sedačkou, na které byl Kurono ošetřován, seděla Mano. Z výrazu jsem jí číst nedokázala. Po okolních židlích a sedačkách byli rozmístění zbývající Shinigami. Tedy kromě Chiai a Caim. Velice bolestivě mi to připomínalo chvíli, kdy jsme poprvé řešili dvojitou Předtuchu.

Až na to, že tentokrát to z jistých důvodů bylo mnohem horší.

"A to ještě štěstí, že jsem dorazil včas," dodal dračí Shinigami a s jakousi podivnou výzvou v očích se rozhlédl po osazenstvu. "Uvědomujete si doufám, v čem je náš problém?"

"Neznáme oblasti ostatních," odpověděla mu po krátké odmlce Mano podivně bezvýrazným hlasem.

Hikaru zachytil její pohled a kývl.

"Přesně tak. Kdybych před patnácti lety v Morioce čistě z vlastního zájmu nebyl, nepoznal bych, které místo Předtucha označila. A pořád se dá mluvit o štěstí, že to bylo na střeše. Kdybych nezahlédl Iwate, nejspíš bych si nevzpomněl…"

Dělala jsem, co jsem mohla, abych nedala prostor představám situace, která nezahrnovala Hikaruův příchod. Raději jsem zavřela oči a víc se schoulila pod deku, kterou mi dal Kyouteki.

Chtěla jsem, aby se to všechno špatné prostě nestalo… Aby se to vůbec nedělo…

"To nezabere dlouho," ozval se Arden a očividně se snažil pozitivním tónem do této neveselé skupinky vpravit trochu naděje. Jak dlouho každému trvalo, než poznal svoji oblast na základní úrovni? Týden?"

"Pět dní," odpověděla mu Mizushima s lehkým úsměvem, přestože to byla řečnická otázka. "Ale vidím tady trochu větší problém. Uvědomujete si, že v této situaci už nemůžeme chodit na Předtuchy sami? A na dvojité jsou dva z nás očividně nedostačující. Nemáme nejmenší šanci zjistit, kdy je některá z našich Předtuch falešná a čekají tam ti opláštění…"

Stan se ponořil do zaraženého ticha, jak si každý uvědomoval dopad toho, co Mizushima řekla. Jak to muselo drtit Shinigami, když podivný nepojmenovaný strach svíral i mě a to jsem byla já pouhý… no, pouhý člověk obeznámený se situací.

"V tom nemáš tak úplně pravdu, Mizushimo." Překvapeně jsem zvedla hlavu a pohlédla na Kurona. Jeho výraz byl od návratu stejně napjatě kamenný, jak se dál snažil bojovat s bolestí.

"Jak to myslíš?" zamručel podezíravě Kyouteki.

"Na rozdíl od vás všech jsem měl tuhle falešnou Předtuchu dvakrát. Poprvé jsem neměl důvod k podezíravosti. Ani dnes mi to nepřišlo divné. Až teď, když nad tím přemýšlím…"

"O čem to mluvíš?" zeptala se ho Mizushima ostře.

"Arertis," řekl jen Kurono. "Je dlouhá. Několik sekund. Vím, že se občas objevuje, ale ne v takové síle a ne tak dlouho. Ne pravidelně u Předtuch, které něco spojuje."

Mano se na svého bratra šokovaně otočila.

"Tím chceš říct že-"

"Nejsem si tím úplně jistý" přerušil ji. "Ale stalo se mi to poprvé od chvíle, kdy…" Zarazil se. "Kdyby to dneska byla normální Předtucha, nebyl by důvod pojmout podezření, ale takhle si myslím… je tu alespoň nějaká šance, že jsme schopni poznat, kdy něco není v pořádku."

Chvíli byli všichni ztuhlí, ale pak, jako by se vzduch ve stanu ohřál o několik stupňů. Viděla jsem, že se všichni viditelně uvolnili, jako by jim Kurono dal přesně tu naději, kterou potřebovali. A urputně jsem přemýšlela nad tím, co je ta Kuronova arertis. Za celou dobu, co znám Shinigami, jsem je tohle slovo neslyšela použít.

"Takže máme plán," ozval se po chvíli Arden podobně povzbuzujícím tónem, jako předtím, až na to, že byl méně strojený.

"No, to máme," zareagoval nepříliš nadšeně Kyouteki, "ale máme taky spoustu problémů. Rád bych vám připomněl, že to při vší snaze, kterou vyvíjím, abych našel jiné vysvětlení, vypadá, že nám ti Nemrtví dokáží dostat do hlav."

"Nemusí nutně," zkusila to Mano. "Může to být jen vedlejší účinek toho, že vůbec něco, jako oni, existuje."

"V tom případě bychom měli mít Předtuchy pořád, vzhledem k tomu, že tihle stále ještě nebyli zničeni," reagoval Kyouteki a do hlasu se mu vloudilo trochu sarkasmu, což u něj rozhodně nebylo obvyklé.

"Možná tam ten Nemrtvý opravdu byl," nevzdala se Mano, "a zbavili se ho oni sami."

"Myslíš si, že to je možné? Že by Nemrtví dokázali… že by vůbec chtěli, likvidovat další Nemrtvé?" otočil se na ni Arden mírně.

"Vím že to nedává smysl, já jen-"

"Pochybuji, že byl ten Nemrtvý z Předtuchy skutečný," přerušil Kurono svou sestru a položil jí ruku na rameno. "Arertis, pamatuješ? Kdyby to byla původně správná Předtucha, tak by s tím nebyl problém. Samozřejmě, pokud je můj předpoklad správný…"

Chvíle ticha prosyceného nikým nevysloveným přáním, aby Kuronova dedukce správná byla.

"Věřím, že je," řekla nakonec Mizushima a podle pohledů, které na ni vrhli ostatní Shinigami, mluvila za všechny. "Rozhodně bych z toho vycházela, jinak nemáme nic. Krom velkých potíží."

"Měli bychom to říct Sarsayovi," nadhodil Arden.

"Co si myslíš, že udělá?" otázal se ho Hikaru klidně.

"Mohl by poslat posily." Arden se odmlčel. "A nebo alespoň doplnit stav," dodal tišeji a se značnou hořkostí v hlase. Nechápala jsem, o čem mluví. Mohl myslet indisponovanou Chiai?

"Myslíš, že ti uvěří, když mu řekneš, že někdo manipuluje s Předtuchami? Nejspíš to vezme jako útok na sebe, když se o ně ostatně stará on sám," ušklíbl se Kurono. Vzpomněla jsem si na jeho nepříliš milou zkušenost s místním Starším.

"Věřím, že to neudělá," opáčil Arden mírně.

"Tak to zkus," odfrkl si Kurono a odvrátil se. "Co mu dáš jako důkaz? Vždycky ti bude moci říct, že tam mohli být jen náhodou."

"Pořád bych řekl, že Předtucha značící jednoho Nemrtvého, která ve výsledku vyústi ve tři, není úplně v pořádku," zamračil se Arden.

"A opravdu si myslíš, že tohle Sarsayovi bude stačit?" zavrčel Kurono.

"Rád bych se pozastavil nad tím jedním Nemrtvým," řekl Hikaru se stoickým klidem a tím utnul rodící se spor. "Jeden Nemrtvý na dvojitou Předtuchu…?"

Oba Shinigami se na něj podívali.

"Kurono, tobě to divné být nemohlo, protože jsi nevěděl, že jsem ji dostal i já. A já si zase nebyl jistý, jestli v tom prostě jen není zmatek. Radost jsem z Morioky rozhodně neměl, zvlášť když jsi byl pryč, takže jsem si nemohl zjistit podrobnosti. Kdybychom věděli, že jsme dostali Dvojitou na jednoho Nemrtvého, nejspíš by nám to přišlo podezřelé."

Chvíle ticha. Koquori dokončila svoji práci, zvedla se a po meerijsku odplula ke kuchyni. Všichni ji sledovali, protože to byla alespoň nějaká činnost, kterou mohli vyvinout.

"Měl jsi arertis?" zeptal se Kurono pak.

"Je to možné. Měl jsem hlavu plnou důležitějších starostí, takže jsem si ničeho nevšiml."

Další ticho. Určitým způsobem jsem byla vděčná, že mají dost potíží, které musí řešit. Nebyl totiž čas řešit a naštěstí ani myslet na potíže moje.

Pak se znovu ozval Kurono.

"Myslím si, že bychom se možná konečně mohli začít věnovat tomu v současné chvíli největšímu problému…" Naše pohledy se setkaly. Odkdy mi ten umí číst myšlenky…?

"O čem to mluvíš?" otočila se na něj Mizushima ostře.

Měla jsem dojem, že se mi zastavilo srdce. Nechtěla jsem, aby to řekl. Protože to by znamenalo, že to všechno nebyl jen zlý sen.

Kurono mlčel.

"No?" Tentokrát to byl Kyouteki. Z hlasu mu zaznívala směsice obav a rozmrzelosti.

Kurono ho ignoroval a místo toho se ohlédl na mě. Odvrátila jsem se.

"Ten Nemrtvý Arisu poznal. A ví, že mě viděla."

Zavládlo ticho.

"Takže se nemůže vrátit."

Chcete novou kapitolu?

Thu, 29 Dec 2011 20:24:46 +0100

Tak co, chcete, chcete? :D

Krásné Vánoce!

Sun, 25 Dec 2011 09:15:29 +0100

Spoustu lásky, štěstí, přátelství a rodinné pohody Vám přeji jménem všech živých i mrtvých členů projektu a přikládám obrázek, který jsem si nechala nakreslit od jedné slečny na DA :)

Arisu

Mon, 19 Dec 2011 19:22:37 +0100

Malý present za novou kapitolu pro Re :D

Kapitola 28. - V ulicích Morioky

Sun, 18 Dec 2011 23:14:17 +0100

Hrát si s přesouváním dvakrát během čtvrt hodiny nejspíš nebyl moc dobrý nápad, proletělo mi hlavou, jak jsem ležela schoulená do klubíčka na chodníku kdesi v Morioce. Někde nade mnou běsnil Kurono a soudě podle toho, jak zněl, se mi ho asi právě podařilo doopravdy, ale opravdu doopravdy rozzuřit. Takže je možná fajn, že tu můžu pohodlně ležet na dláždění a dělat, že neslyším tu záplavu idiotů a pitomých holek, která na mě prší odněkud shora.

Nechápu, proč mě to tak rozhodilo. Nechápu, jak celé to jejich přesouvání funguje. Vždyť jsme se jen přesunuli o pár set kilometrů na sever, a mě to dorazilo jako čelní střet s pánví…

Ale vyhrála jsem… ozval se kdesi ve mně hlásek plný vroucího uspokojení. Jsem tady.

"Proč já… proč já…Řekněte mi sakra, proč já?!" slyšela jsem Kurona s jakýmsi hysterickým zoufalstvím adresovat okolní vzduch, zatímco přecházel sem tam někde vedle mě.

Po chvilce přecházení ustalo, což bylo pro moji hlavu, kde se každý krok rozléhal jako úder bubnu, příjemným zlepšením. Vzápětí mě ale Kurono zvedl na nohy a vida, že nejsem schopná pohybu, mě poněkud nevybíravě odtáhl na jakousi lavičku.

"Zůstaneš tady a ani se odsud nehneš, rozumíš?" zavrčel.

Malátně jsem se na něj podívala. A v té chvíli nám bylo oběma naprosto jasné, že je zbytečné mi přikazovat, abych zůstala na místě, protože ničeho jiného jsem v současné situaci nebyla schopna. Kurono si při pohledu na mě jen otráveně odfrkl a svíraje svůj luk odběhl kamsi doleva.

A tak jsem zůstala sama na lavičce. Klidu a míru, které mi ta samota vynesla, jsem si ale užívala jen chvíli. Pak začala mlha obestírající mé vědomí ustupovat, načež se k audienci přihlásila první myšlenka: Musíš ho najít, než bude pozdě!

Nejsem už dost blízko? oporovala jsem chabě ve vnitřním sporu.

Tím si nemůžeš být jistá. Ach ano, jeden by málem zapomněl, že se mu v hlavě skrývá ta pochybnost, že?

Jakýsi pocit zodpovědnosti mě donutil vstát. Hned jsem si zase sedla a s hlavou v dlaních se snažila nemyslet na to, jak se se mnou okolní svět točí. Ale ne, teď to nemůžu vzdát!

Vstala jsem podruhé. Tentokrát se mi podařilo díky opěradlu lavičky udržet na nohách. Plamínek odhodlání, posílen tímto úspěchem, zahořel ještě silněji. Zvedla jsem hlavu. Přímo přede mnou tekla řeka, možná Kitakimi. Shlížela jsem na její rozvířené vody skrz černě natřené zábradlí. Rozhlédla jsem se. Napravo ode mě se nad celým městem tyčila sopka Iwate, pokrytá sněhem. Byl to krásný pohled, ale mě to v té chvíli bylo úplně jedno. Kurono totiž zmizel někde nalevo a tím směrem se vydám i já.

Po chvilce sbírání odvahy jsem překlopýtala k zábradlí nad řekou a s jeho oporou se začala sunout směr Kurono. Snad. Ledový vzduch přicházející od vody mi nádherně pročistil hlavu, utřídil myšlenky a najednou jsem věděla přesně, co chci udělat. Jen rovnováha byla pořád jako na horské dráze. I přesto jsem se však díky zábradlí dokázala pohybovat docela rychle požadovaným směrem.

Když jsem minula prvního kolemjdoucího, který mě obešel obloukem, uvědomila jsem si, že musím vypadat jako opilá. Bezva… Nejspíš je na mě úžasný pohled. Pokolikáté dneska..?

Během posunování se po zábradlí jsem studovala domy přes ulici, která kopírovala tok řeky nalevo ode mě. Blížila se první křižovatka a přesně toho jsem se bála. Bohužel jsem se nemohla změnit ve vlka, psa, či jakékoliv zvíře, které by bylo schopno Kurona stopovat. Mohl jít kamkoliv.

Zastavila jsem na úrovni odbočující ulice a bezradně se rozhlédla, jestli náhodou někde neuvidím zuřivou bitku Shinigami vs. Nemrtvý, která by mi podstatně ušetřila čas. Bohužel nikde nic. Kolem byl překvapivý klid. Možná až zlověstný, soudě podle svíravého pocitu, který se mi usídlil na dně žaludku. Alespoň, že rovnováha už se téměř vzpamatovala.

Opatrně jsem se pustila zábradlí a zkusila udělat pár kroků. Zem se mi pod nohama houpala už skoro nepostřehnutelně. Konečně jsem zase plně mobilní! To by byl jeden problém z krku. A teď… najít Kurona.

Popravdě řečeno, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych ho třeba mohla poslechnout a zůstat na lavičce. Proč bych ostatně měla? Jsem za něj snad zodpovědná, ne? Sice nevím, čím jsem si takovou zodpovědnost vysloužila, ale vím jistě, že nechci, aby se mu něco stalo. Zvlášť, když to závisí na mně.

Takže mysli, Arisu. Máš tu ulici podél řeky, a protože už k chůzi nepotřebuješ zábradlí, můžeš dokonce uvažovat i o ulici od řeky. Takže… co teď?

Nezapomeň, že mohl klidně vlézt do nějaké budovy, nepamatuješ si snad na svoje Předtuchy?

Bezva, jak se člověk občas umí povzbudit, není-liž pravda? Takže počet možností nám krapet narostl, máme tu ještě n-krát možnost se někomu vloupat do domu, jupí…

Mysli, Arisu, vybídla jsem se znovu. Mysli, mysli… Je mezi vámi přece to Kuronovo 'šílené spojení'. Nedal by se nějak vystopovat díky tomu?

Tak, a je to tady. Šílené spojení. Něco, co jsem doufala, že nikdy nepoužiju. Ani bych nevěděla jak. Ale teď je možná ta pravá chvíle na to, to začít zjišťovat.

Vrátila jsem se k zábradlí, opřela se o něj jako o bar-pult, přitiskla si ruce ke spánkům a pevně sevřela oči. Cítila jsem… nic. Krom sebe samotné. Rozhodně žádný Kurono-senzor nezapískal. Zkusila jsem se soustředit ještě jednou. Nic.

"Ááá, sakra!" ulevila jsem si směrem k tekoucí vodě. "Kde jsi teď, úžasný smysle?! Doma ti to problémy nedělalo!"

Moment… co to tu říkám. Doma? Byl snad ten pocit pronásledované kořisti v Nagoyi výplodem toho našeho spojení? Ale samozřejmě! Co jiného to asi tak mohlo být? To znamená, že nejspíš jsem schopna cítit Kuronovu přítomnost a dokonce i vím, jak jde cítit.

Znovu jsem si zatlačila prsty na spánky a se svraštěným čelem se zkusila úporně soustředit. Tak co? Cítíš ho? Cítíš někde toho vlka, který po tobě šel v ulicích Nagoyi? Pamatuješ si přece, jaký to byl pocit…

A ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla na ten šílený strach z pronásledovatele, se ve mně něco pohnulo. Bylo to tak nečekané a až překvapivě postřehnutelné, že se mi rozbušilo srdce. Najednou tu ten pocit byl zase, ale v trochu jiném provedení. Bylo to, jako by se uvnitř mě probudilo něco, co k tomu vlku drželo posvátný respekt. Tentokrát však žádný strach. Protože tě nikdo nepronásleduje…

Zděšená z toho, do čeho se pouštím, jsem tomu vnitřnímu čemusi poskytla trošku víc prostoru. Kde je Ten-koho-se-bojíš?

Chvíli se nic nedělo, a pak jsem si uvědomila jakési váhavé přesvědčení, že bych se měla vydat po té ulici od řeky. Mám tomu věřit? Co když si to jen sugeruju? Jenže s ničím lepším jsem stejně přijít nedokázala, takže bylo rozhodnuto. A možná spěchám…

Přeběhla jsem silnici a rozběhla se po chodníku do kopce. Po chvíli mě odhodlání vrhnout se na případnou bojovou scénu v plném trysku poněkud opustilo a dál jsem už jen kulhala a tiskla si píchající bok. Já prostě nejsem atlet. Nejsem a nikdy nebudu.

Po několika dalších odkulhaných metrech jsem ke svému zděšení zjistila, že to moje nutkání mě táhne do jakési úzké uličky mezi dvěma docela vysokými domy. Chvíli jsem na ni němě zírala, ale nebyl čas zaobírat se tím, jestli je zrovna taková úzká ulička místem, kam bych se momentálně ze všeho nejvíc toužila vydat... Nadechla jsem se, zatnula zuby a vkročila do šera.

Ulička se po několika krocích rozšířila a prosvětlila, jak půdorys jednoho z domů ustoupil víc stranou. O několik metrů dál se rozkládalo jakési prostranství, nejspíš parkoviště, obklopené budovami ze všech stran. Blížila jsem se k němu stále opatrněji a pak jsem málem vyjekla, když jsem zaslechla hlasy. Před ústím stálo při straně několik velkých kontejnerů. S bušícím srdcem jsem se k nejbližšímu z nich přitiskla, či spíš se na jeho stěnu potichu zhroutila a snažila se zachytit útržek z probíhajícího rozhovoru. Hlasy však byly příliš daleko a Kurona jsem mezi nimi neslyšela.

Což je ostatně docela logické, Arisu, Kurono si asi stěží bude povídat s kolemjdoucími, že… Ale někde tady být musí, protože to moje vnitřní cosi mi naprosto jasně říká, že to, co hledám, je několik metrů přede mnou.

A taky za tebou.

Na rameno mi dopadla ruka. Lekla jsem se tak šíleně, že jsem sebou uhodila o stěnu kontejneru, až to zadunělo.

"Hej, klid slečno," ozval se mi do ucha zvonivý hlas. Tiskla jsem k sobě zuby, aby mi poskakující srdce náhodou nevypadlo z krku a otočila se.

Stál za mnou slušně oblečený muž, mohlo mu být kolem třiceti. Měl světlé vlasy a výrazně neasijské rysy. Vypadal, jako že snad jde z práce, přes ruku měl přehozený kabát či plášť a zvědavě si mě prohlížel.

"Oh, I see you're not local, are you? Do you speak English?" přešel do plynulé angličtiny.

"Y-yes," vykoktala jsem a snažila se krotit srdce, které si v krku hrálo na gymnastickou sestavu.

"Maybe I'm kind of unpolite but… what are you doing here, miss? Did you get lost?" pokračovaly dotazy. Krizové centrum se mi v hlavě rozjelo na plný výkon. Angličtina… potřebuju angličtinu… Mano…

"I'm on a trip here in Morioka." vychrlila jsem na něj zděšeně. "I went shopping alone but someone stole my handbag, there's no way I can contact my family now. I was trying to find them but I probably took a wrong way and…." dodala jsem, abych svému turisticky nevybavenému vzezření dodala věrohodnosti.

"Oh, you're from the US aren't you?" skočil mi do řeči. Že bych měla i přízvuk…?

"Well… yeah…"

"Hej, Sne, co tu pro všechno na světě děláš? Máš spoždění," ozval se najednou někde za mým levým ramenem vedle kontejneru další hlas. Automaticky jsem se za ním chtěla otočit, ale člověk označený jako Sen, cokoliv to mělo být, v té chvíli promluvil, jako by toho druhého člověka vůbec neslyšel.

"Oh, well. I usually keep boasting about my English accent recognization skill but the US are just too big even for me." Zasmál se. "So I'll have to leave it like this. If you were from the UK for example I'd be probably able to tell your hometown." Zírala jsem na něj vyvedená z míry a ve skutečnosti poslouchala, hlasy za svými zády.

"Nech ho být. Nevidíš, že zase děsí lidi?" To byl nový hlas.

"Na to teď nemáme čas, sakra! Za chvíli začínáme!" řekl ten, co se ozval jako první.

Sen jakoby je stále neslyšel.

"But what am I doing? C'mon, I'll take you to the Police station and we'll tell them about the theft."

"Ty IDIOTE! Na to nemáme čas, slyšíš?!" zařval ten první hlas, až jsem bezděky nadskočila. Sen si mého úleku všimnul a pak vrhl rychlý varovný pohled někam za mě. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla, očividně tu něco nebylo v pořádku a já byla dost strachy bez sebe, abych ještě toužila se v tom šťourat.

"Oh, these cities are full of such weird noises, aren't they…" usmál se na mě. Jako kdyby mě vyzýval, ať s ním tu hru hraju.

"Yes. I've just…"

"Heard something weird? So did I. Well, maybe we'd better leave this drity place, what do you think, miss?"

"O-ok…" dostala jsem ze sebe a následovala Sna, který vyrazil směrem, odkud jsem přišla. Všimla jsem si, že pokulhává. V hlavě mi začínaly vyskakovat dotazy, ale pud sebezáchovy je nevybíravě tlačil do pozadí. Teď bylo prioritou dostat se od těch lidí co možná nejdál.

Ti dva další muži nás následovali, protože jsem slyšela jejich kroky i hlasy, ale tentokrát se bavili polohlasem, nejspíš nestáli o to, aby je Sen slyšel.

Šli jsme mlčky až k místu, kde ulička ústila zpět na širokou ulici, po které jsem sem dobelhala. Tam se Sen zastavil a otočil se na mě.

"So, like I promised, I'll také you to the Police-"

"Varuju tě, Sne…" zavrčel někde za mnou první hlas.

"-but you'll have to wait here for a while," dokončil Sen nevzrušeně. "Not for longer than fifteen minutes, I hope. I have an important appointment, you know. Will that be ok?"

Šance! Šance, Arisu!

"Y-yes, of course! Sorry for all the trouble," zahuhlala jsem.

"No problem at all," zazubil se na mě Sen. Jeho oči mě děsily. Byly až nepřirozeně světlé a měla jsem dojem, jako by mě dokázaly prohlédnout skrz naskrz. "See you in fifteen minutes!" řekl ještě, otočil se na podpatku a zamířil dolů směrem k řece. Vzápětí mě minuli majitelé hlasů, které nás pronásledovaly.

Když kolem mě z každé strany zavlál jeden hnědý plášť, myslela jsem si, že omdlím. Odvrátila jsem se a bezděčně se popadla za hlavu. Koutkem oka jsem postřehla, že se na mě jeden z nich za chůze otočil. Hrklo ve mně. Ale on jen řekl: "Chudák holka…" a pokračoval dál.

Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila, ale nedařilo se mi to. Srdce šílelo, třásly se mi dlaně a v hlavě jsem si opakovala pořád to samé:

Nemrtví, Nemrtví… ti hnědí Nemrtví… Nemrtví… jsou tady!

Zvedla jsem hlavu a ohlédla se na odcházející trojici, právě abych viděla Sna, jak si nahazuje svůj vlastní hnědý plášť…

…

Kurono…!

Doufám, že víš, co děláš, Arisu, pípal mi v hlavě úzkostný hlásek. Taky doufám, dostalo se mu pokaždé stejné odpovědi.

Stála jsem zády přilepená ke zdi rohového domu u křižovatky s ulicí vedoucí podél řeky. Na srdce poletující všude možně už jsem si téměř zvykla, ale žaludek hrající si na krtečka mi ještě činil značné potíže.

Opravdu jsem si nebyla jistá, co tu vlastně dělám. Všechna vřeštící racionální já jsem raději zavřela na samotku až na to, které mi sdělovalo jediné:

Jestli chceš najít Kurona, sleduj ty Nemrtvé.

Protože můj 'Smysl' se projevil jako podlý zrádce, který mě zavedl do náruče nepřátelům, tohle byla nejspíš jediná reálná šance, jak Kurona najít. A pak… pak něco udělat, než bude příliš pozdě…

Zhluboka jsem se nadechla a nakoukla za roh. Tři opláštěné postavy kráčely po této straně ulice směrem k místu, na které nás Kurono přesunul.

Ale to přece nedává smysl! Vždyť on předtím odešel tímhle směrem, ví snad oni víc než já? No dobrá, nejspíš ví, ale KAM potom šel Kurono? Je možné, že doopravdy vešel do některé z budov, které jsem při cestě sem minula?

To byl ale pořád menší problém než to, že jsem nemohla jen tak sledovat ty tři Hnědé. Kdyby se kterýkoliv z nich otočil, tak by mě prostě uviděl, a z toho už bych se nejspíš nevyvlékla. Podle jejich chůze a ostatně i předchozího chování jsou nejspíš přesvědčeni, že je běžní lidé nevidí. Tedy spíš nevnímají, pokud s nimi nepřijdou do přímého kontaktu, vzpomněla jsem si na Hikaruova slova. To by mohl být důvod, proč si ti dva další nedělali starosti s tím, že je uslyším. A věta o tom, že 'Sen už zase děsí lidi' by dávala smysl. A nejspíš by to vysvětlilo i skutečnost, že nikomu nepřipadalo moje vyklepané chování divné. Nejspíš to pro obyčejného smrtelníka musí být docela nepříjemný zážitek, když máte tendenci člověka, se kterým mluvíte, vůbec nevnímat.

Bezva, právě jsem se vyškrtla z položky obyčejný smrtelník. Hmm.

Hnědí se během mého rozjímání přesunuli dost daleko na to, abych měla odvahu vylézt ze skrýše, kterou mi poskytoval roh budovy. Tahle část ulice byla lemována sakurami, a vzhledem k tomu, že se mírně stáčela, aby kopírovala koryto řeky, poskytovaly kmeny nejbližších stromů uspokojivé krytí před vším v určité vzdálenosti. To mi vyhovovalo.

Hbitě jsem se přesunula k nejbližšímu kmeni, zkontrolovala terén a po chvilce váhání přeběhla k dalšímu. Hodlala jsem stejný postup opakovat tak dlouho, jak to jen půjde, ale když se můj pohled setkal s pohledem jednoho kolemjdoucího mračícího se pána v obleku, dospěla jsem k závěru, že nebude na škodu přidat ještě akt nenápadnosti. Každý kmen jsem ohmatala a tvářila se, jako bych na něm něco hledala. Což mi poskytovalo výbornou záminku sledovat pozici Nemrtvých.

Ti pokračovali pořád dál; po několika minutách jsme minuli moji starou známou lavičku. Vrhla jsem na ni nechápavý pohled. Nedávalo to smysl. Tak dezorientovaná, abych si spletla strany, jsem po přesunutí sem doopravdy nebyla. Teď jsme šli směrem, kterým se Kurono předtím prostě nevydal.

Možná ti Nemrtví o Kuronovi vůbec neví, zahlodal mi v mysli nepříjemný hlásek. Znovu jsem se ohlédla na onen středobod moriockého dění, opuštěnou lavičku. Ani jsem si předtím nevšimla, že na ní byly poházené lahve od pití. Ale asi se není čemu divit, nebyla jsem ve stavu, kdy bych měla potřebu řešit odpadky v okolí…

Možná si ti Nemrtví jdou jen za vlastními záležitostmi, pokračoval hlásek, záležitostmi, které se třeba vůbec netýkají Shinigami, a ty jim lezeš do cesty Arisu…

Možná to nakonec ani nejsou Nemrtví…

Zastavila jsem se.

To všechno je sice moc hezké, ale jestli je náhoda, že Kurono dostal Předtuchu v Morioce, přesunul se sem k řece a zrovna čirou náhodou tady v okolí v ten samý čas řeší své záležitosti tři, opakuji, tři hnědí Nemrtví, tak… tak…

Sledovala jsem, jak začali stoupat po jakémsi bočním schodišti a zachvíli zmizeli z dohledu.

Ne. Tohle nebyla náhoda. Tohle nemohla být náhoda. Něco se určitě děje…

Chvíli jsem v pěsti svírala lem svetru, a pak se mi podařilo sebrat další vlnu odvahy. Nějak jsem se na ní svezla až k prvnímu stupni schodiště. Stoupalo škvírou mezi dvěma domy kamsi vzhůru, mohla bych říct do neznáma, protože mizelo za rohem. Nemrtví už na něm nebyli.

"Tak, vzhůru do pekel, Arisu," zamumlala jsem potichu, abych si dodala odvahu, rozhlédla se, jestli mě někdo nesleduje, a vykročila.

Schody byly plechové, takže jsem musela našlapovat pomalu, abych nedělala zbytečný hluk. Když jsem vystoupala až k ohybu, zarazila jsem se, trochu zklidnila dech a nahlédla za roh. Předpokládala jsem ale, že tam nikdo nebude, protože nebyly slyšet žádné hlasy. Samozřejmě jsem měla pravdu. Byla jsem na jakési pavlači, či jak by se to dalo nazvat, a nikde ani živáčka… ani mrtváska, mám-li být morbidní. Bylo tu jen pár dveří a všechny vypadaly dost odpudivě a já jen doufala, že je dlouho nikdo nenavštívil. A taky tu bylo další schodiště vzhůru. Vlastně dvě. Další ještě na druhé straně pavlače.

Ani na chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, které si zvolit, protože mi bylo naprosto jasné, že s mým štěstím si vždy vyžeru všechny nejvzdálenější varianty. Zamířila jsem tedy k druhému schodišti a snažila se nemyslet na to, co by se asi stalo, kdyby se mi podařilo vpadnout do náruče někomu z Hnědých, v nejhorším případě Snovi.

Asi na dvacátém schodu mě jako ledová voda polil strach, jak se Smysl probudil a začal volat na poplach. Chvíli jsem nebyla schopná se pohnout. Takže tam jsou. To není moc překvapivé. Ale jestli je tam i Kurono…

Myšlenka na to, že bych mohla přijít příliš pozdě, ve mně probudila jakousi zuřivost, která během vteřiny rozpustila ledové kleště, jež mě doteď svíraly. Strhla jsem si z nohou boty a vyrazila vzhůru, jak nejrychleji to jen šlo. Bez tvrdé podrážky a mírného podpatku jsem mohla brát schody po dvou a přesto působit minimální hluk, i když mi téměř okamžitě začaly mrznout nohy.

A pak jsem najednou byla nahoře. Musela to být vyvýšená část střechy budovy, protože jsem nalevo asi čtyři metry pod sebou zahlédla ústí toho druhého schodiště. Než jsem si stačila rozmyslet, co dál, zaslechla jsem výkřik, a neviditelná ruka kdesi uvnitř mě automaticky srazila k zemi.

Dvěma výdechy jsem si zahřála prokřehlé prsty a pak se špína nešpína začala po břiše sunout kupředu. U kraje stála jakási železná bedna. Doplazila jsem se až za ni, abych měla alespoň chabé krytí zad, a nahlédla přes okraj. Při pohledu na střešní plošinu pod sebou se mi udělalo zle.

Na druhé straně stál při zdi přikrčený Kurono. V zaťaté pěsti svíral svůj luk, ale jeho toulec ležel daleko před ním roztrhaný na kousky. Pod cáry černé kůže jsem viděla třísky, které zbyly z meerijských šípů. Jediných zbraní ve městě, které dokázaly Zemi zbavit Nemrtvých, uvědomila jsem si.

Kurono ostražitě sledoval dva z Hnědých, kteří od něj stáli v půlkruhu asi pět metrů daleko směrem ke mně. Jeden z nich si křečovitě svíral pravou paži. Kurono svůj toulec rozhodně nedal zadarmo. Přestože jsem kvůli kapucím neviděla, kteří dva to jsou, měla jsem ošklivý dojem, že vím, kdo chybí.

V té chvíli se černovlasý Shinigami narovnal.

"Co jste zač?" zavrčel.

"To není důležité," zasmál se Nemrtvý více nalevo. Mýlila jsem se, Sen tam byl. A očividně byl sám se sebou nesmírně spokojený. "Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že jsi naše malé setkání v Nagoyi přežil. Každopádně dnes už se nám nevykroutíš, vlčí Shinigami."

"Ach, vážně?" protáhl Kurono hlasem přetékajícím posměchem. Bylo mi jasné, že blafuje, ale dokázal to blafování prosytit takovou arogancí, že být to jindy a jinde, tak bych měla problémy mu na to neskočit. A pokud by takhle mluvil na mě, nejspíš bych se neudržela a jednu mu vrazila.

Na druhého Nemrtvého měl nejspíš Kuronův tón zamýšlený účinek.

"Mlč, ty nulo," zasyčel. Poznala jsem v něm onen hlas, který u parkoviště nadával Snovi.

Ten zvedl ruku.

"Uklidni se, Příboji. Brzy bude mluvit jinak. Pokud mu vůbec bude do řeči." Sen to řekl s naprostým klidem, asi jako kdyby právě mluvil o předpovědi počasí, ale možná právě proto ta hrozba zněla tak krutě.

"Jak se má ta vranní?" pokračoval. "Je také naživu?"

"Co myslíš?" opáčil Kurono s ledovým klidem. Svíral se mi krk, když jsem ho sledovala. Stál tam jako samotářský vlk obklopený smečkou psů. Vzpřímený a hrdý, připravený bojovat až do posledního dechu. Viděla jsem na odlescích v jeho modrých očích, že je připravený zemřít.

A já… Nemohla jsem nic dělat. Vůbec nic. Jak jsem si mohla myslet, že se něco stane?! Jak jsem si mohla myslet, že mu dokážu pomoct…?

"Já bych řekl, že ano," pokračoval Sen, jako by ti dva spolu vedli jen běžnou konverzaci. "Měla jen malý škrábanec. Zato ty… ty jsi opravdu zajímavé překvapení." Ze způsobu, jakým to řekl, se mi udělalo zle. "Když jsem zjistil, že jsi to přežil, nemohl jsem si odpustit toto malé setkání." Sen si shodil kapuci a se zájmem si Kurona prohlížel.

"Ty jsi vůdce?" zavrčel Kurono.

"Tak náš vůdce tě zajímá?" zvolal světlovlasý Nemrtvý a on i jeho společník na tom dotazu očividně shledali něco nesmírně vtipného, protože se hlasitě rozchechtali.

"Zkusíme to shrnout tak, že nemáme žádného Vůdce. Jen… obchodního partnera." A znovu se pobaveně ušklíbl.

"Tak co chcete?" Musím Kuronovi uznat, že je skvělý herec. Tolik netrpělivé lhostejnosti bych si do hlasu stěží dokázala vpracovat i já.

"Už tě náš malý rozhovor nebaví, Shinigami?" Kdybych se už teď netřásla zimou, asi by mi přeběhl mráz po zádech z tónu, který Sen nasadil. "Pokud je to tak, nemusíme se zbytečně zdržovat. Jen jsem si chtěl zpříjemnit odpoledne krátkým rozhovorem," pokrčil rameny a odkudsi z pláště vytáhl krátkou podivně tvarovanou dýku. Ta zbraň vypadala jak nějaký okultní nástroj používaný k obětem.

Bezmocně jsem sledovala, jak se Kurono naježil a téměř neznatelně zblednul. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že tu zbraň poznává.

Sen si Kuronovy tiché reakce povšimnul také a s očividným potěšením si vychutnával svou pozici.

"Zopakujeme si naše malé nagoyské představení?" protáhl.

"Z mé strany by s tím nebyl žádný problém," dokázal se Kurono ovládnout natolik, že si na tváři dokonce vykouzlil i sebejistý úšklebek. "jen ty, zdá se, nerad vzpomínáš na šíp v noze, soudě podle toho, čím jsi zaúkoloval svého nohsleda," škubnul hlavou k hromádce, která bývala jeho toulcem a šípy.

Viděla jsem jen část Snova obličeje, ale bylo to dost na to, abych poznala, že mu úsměv z tváře zmizel, jako by ho spláchli ledovou vodou. Nadhodil si plášť, aby si uvolnil ruku se zbraní. Alespoň to jsem si myslela, ale Sen se ve skutečnosti podíval na hodinky.

"Ukončíme to," řekl stroze. "Ještě musím vyřídit jednu zrzavou záležitost a já na své schůzky velice nerad chodím pozdě."

Zalapala jsem po dechu. Byla jsem si jistá, že Sen nezamýšlel pronést žádný dvojsmysl, ale způsob, jakým tu větu pronesl…

Viděla jsem Kuronův výraz a okamžitě mi bylo jasné, že to pochopil přesně tak, jak to nebylo. Upustil luk a vyrazil Snovi rukama po krku jako černý blesk tak rychle, že by žádný smrtelník nestihl zareagovat.

Jenže Sen nebyl smrtelník. Už ne. Vyhnul se útoku, jako kdyby měl deset minut na rozmyšlenou, otočil se za pohybu a okamžitě se s lačným výrazem ohnal dýkou Kuronovi po hrdle. Naštěstí Kuronova rychlost nezklamala. Shinigami odskočil do kotrmelce a ještě než se úplně zastavil, odrazil se zpět k dalšímu výpadu. Vypadalo to, že i ve své bezútěšném postavení dostatečně kontroluje situaci.

Ale o jedné věci nevěděl. Na rozdíl ode mě, a bohužel i od Sna, neviděl Příboje, který ho pomalu obcházel zezadu a nezraněnou rukou šátral v záhybech vlastního pláště.

…

Nemohla jsem nic dělat... Nedokázala jsem ze sebe vydat víc než neartikulované zachraptění, když Sen odskočil stranou právě ve chvíli, kdy Příboj vytrhl ruku z pláště a z dlaně mu jako šíp vylétla vrhací dýka Kuronovi přímo na záda.

Nemohla jsem nic dělat.

Jen jsem vztáhla ruku v posledním zoufalém gestu.

Návrhy

Sun, 04 Sep 2011 12:57:34 +0200

Protože mám předběžně chuť něco nakreslit a nemám žádný nápad dost průbojný na to, aby porazil své konkurenty, napadlo mě, že vám dám prostor, abyste mi řekli, co bych mohla ze SDP stvořit :) Postavy, scény - můžou být z kapitol a taky nemusí.

Jestli vás tedy něco napadá, tak to sem napište :) Třeba mě to inspiruje~ A prosím nějak víc detailně než jen výčet postav.

Obrázek: Přátelství

Fri, 26 Aug 2011 23:54:39 +0200

Mé sdělení je následující:

"Máme vás rádi n_n Ještě radši máme vaše komentáře! (Vážně, kontrolujeme to co hodinu, jestli někdo něco nenapsal!!!) Takže jestli nás máte rádi i vy a náš projekt taky, buďte tak hodní a zanechte co nejvíc komentářů, které nás potěší n_n Když okomentujete všechny nové kapitoly (to je nejdůležitělší), tak budou brzy další, tak to funguje... :D"

Jinak k obrázku! Určitě vám došlo, že jsou na něm...

Holky. (ne, že bych někdy v budoucnu plánovala takto nakreslit kluky- come on, to by vypadalo trošku divně, kdyby měli takovou pózu:D)~

Tento obrázek jsem začala kreslit asi tak před rokem? A dnes jsem ho z neznámého popudu dodělala.

Caim, Chiai, Mano, Dorian, Kaneshi, Arisu, Mizushima