ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


(2) Kapitola 24. - Dopis

7. února 2014 v 13:51 | Re
Bylo téměř absurdní, kolik ztraceného elánu do mě Kuronův návrh vlil nazpět. Pocity beznaděje byly nevybíravě vytlačeny novou energií. Během dne jsem se vracela ke staré, čilé a veselé Arisu, která ostatním musela chybět, protože její návrat vítali různými drobnými pozornostmi. Noční můry mě opustily a já zase konečně mohla klidně spát.


Ve volných chvílích jsme se s Mano a příležitostně i Kuronem věnovali rozboru situace a plánování postupu. Dokonce jsem Kuronovi začala tolerovat vstup do našeho stanu bez ohlášení. Pochopitelně na dobu omezenou.

Po několika odpoledních strávených rozebíráním všech možných variant zaslání takového dopisu, jsme se shodli, že nejjistější bude pojištěná zásilka z Tokya. Obyčejný dopis by mohl po cestě dojít újmy na nespočet způsobů a navíc neexistuje způsob, jak se dozvědět, že byl opravdu doručen. Přímé vhození do schránky, či snad dokonce osobní předání samozřejmě nepřipadaly v úvahu, protože nikdo z nás nepochyboval, že Nemrtví budou náš dům a mámu obecně hlídat jako oko v hlavě.

Těžko bychom mohli vymyslet něco méně podezřelého, než seriózně vyhlížející dopis od jakéhosi tokyjského lékaře zaslaný mírně nadstandardní zásilkovou službou. Jakmile jsme si toto ujasnili, plán se mohl naplno rozjet.

Předvečer dne D jsem se v doprovodu hromady dek uchýlila opět do svého ďolíku, zatímco Mano vyrazila do města shánět další potřebné věci. Jen při tom pomyšlení jsem se musela usmívat od ucha k uchu.

Ale konec legrace. Teď je na čase, abych mámě napsala co nejvíc, ale zároveň ne příliš mnoho.

Opatrně jsem z brašny vytáhla čistý bílý papír větší gramáže, obálku a luxusní kancelářské pero. Oboje mi Mano pořídila ještě ten den, kdy jsem s celou akcí souhlasila. Následoval naučný slovník A-G, moje legendární kniha, kterou jsem však poslední dobou zanedbávala, neb její role odháněče nežádoucích vlčích Shinigami už pár měsíců nebyla třeba. Jako podložka ale poslouží skvěle.

Po chvilce váhání jsem na hromádku přidala i svůj čmrkací blok. Nedělala jsem si iluze, že budu spokojená hned s prvním pokusem.

Trvalo půl hodiny, než se mi podařilo dát dohromady první větu. Pak mi ale slova začala od pera odletovat sama, jako bych je už dávno měla přichystaná, a když jsem s nadměrnou pečlivostí dokončila poslední tah na drahém papíře, ležely vedle mě jen dvě zmuchlané pracovní verze. Třetí visela nabodnutá na stéblo ve stěně ďolíku a na naučném slovníku se skvěl její doslovný přepis.

Znepokojeně jsem hleděla na popsaný arch. Byl upřímný. Víc úpřímný, než jsem byla já k sobě několik posledních dní.


Ahoj mami.

Omlouvám se Ti z celého srdce, že píšu tak pozdě, ale nevěděla jsem, jestli je to bezpečné. Jsem v pořádku! Stala se strašná spousta věcí, které mě donutily odejít. Kdybych to neudělala, ohrozím příliš mnoho životů - především ten Tvůj. Pamatuješ si na Kurona? Vím, že ano. V zemi se pohybuje skupina "lidí", kteří Shinigami loví. Zjistili, že ho znám. Možná jsi s nimi dokonce mluvila, protože také ví, že přežil u nás. Chtějí mě, protože vím věci - a mohou mým prostřednictvím Kurona vydírat. A mě zase mohou vydírat přes Tebe, proto se od Tebe musím držet co nejdál. Zatím nemají důvod Ti ublížit, ale stát se může cokoliv.

Vím, že to zní šíleně, ale věřila jsi mi tehdy, věř mi ještě tentokrát. Dokud se těchto lidí nezbavíme, nemůžu se vrátit a Ty nepřestáváš být v nebezpečí. Prosím, nezůstávej v Japonsku, kup si letenku a odleť co nejdřív za tátou. Nikomu neříkej, že odjíždíš, ani neprozrazuj kam. A znič tento dopis, aby se nikdo nedozvěděl, že jsem ti dala vědět.

Já jsem v bezpečí. Shinigami si mě vzali k sobě. Snažíme se té hrozby zbavit. Jestli se nám to podaří, vrátím se a najdu si vás. Do té doby prosím nezůstávej v zemi. Vím, že jsi se tu tenkrát rozhodla zůstat jen kvůli mně.

Miluji Tě

Tvá Arisu



Oči mi neustále zabíhaly zpátky k jediné větě. Než jsem začala psát, netušila jsem, že mámu vyzvu k tomu, aby utekla z Japonska. Pryč od nebezpečí. Za tátou. Kdoví kam.

Do žaludku se mi vrátil kámen, který si na posledních pár dní vzal dovolenou. Vlastně v tom dopise lžu. I kdyby se nám podařilo zničit Hnědé... nikde nemám jistotu, že se mi rodiče ještě někdy podaří najít. Tátovo zaměstnání ho každý půlrok žene do jiného kouta světa, pokaždé pod jinými společnostmi, které sjednocuje jen příslušnost k jednomu nadnárodnímu koncernu. Na kterémkoliv z těch míst může máma najít nový domov. Nebo se přestane vázat na svou práci, a bude cestovat s ním.

Ještě když jsem začala psát, cítila jsem se v rámci možností skvěle. A najednou to bylo zase pryč.

Pokud máma odjede, přijdu o domov.

Nebudu mít doopravdy, kam se vrátit.

Ještě chvíli jsem bez výrazu hleděla na právě napsaný dopis. Pak jsem ho ale rázným pohybem přeložila a vsunula do připravené obálky. Bylo mi jasné, že jsem učinila správné rozhodnutí. To jediné správné.

Kolik takových už tu bylo? Všechna správná, ale každé rozbíjí na menší a menší kousky to, co bylo mým životem. A s každým dalším kouskem se vytrácí naděje, že by se to všechno ještě někdy dalo složit zase dohromady...

Chvíli jsem jen ležela na zádech a sledovala temnící oblohu, na které už se začaly objevovat hvězdy. Pak jsem se konečně přemohla, zvedla se na nohy, pobrala všechny deky i brašnu a pomalu se odšourala zpět do Tábora.

Ve stanu už na mě čekala Mano s poťouchlým úsměvem a velkou papírovou nákupní taškou. Při cestě ze stráně jsem si předsevzala, že svoji náladu pečlivě zakamufluju - měla bych být koneckonců veselá - ale při pohledu na onu tašku žádné divadlo nebylo třeba.

Kostým dorazil. Cha!

Zbytek večera jsme strávily prohrabováním nákupu, veselým konspirováním a hlavně spoustou přiblblého hihňání. Mizushimě, která má stan nejblíž našemu, to po nějaké době zjevně začalo lézt na nervy, protože nám začala vyhrožovat rozmanitou škálou trestů, kterými nás stihne, pokud už nezavřeme zobák.

Usínala jsem překvapivě klidná. Bylo mi jasné, že na temné myšlenky bude dost času další den.

A všechny nadcházející.



Ráno asi v šest dorazil Kurono. Domluvili jsme se na tak brzkou hodinu prostě proto, abychom stihli akci "Dopis" provést dřív, než se ostatní pořádně proberou a všimnou si, že chybíme. Nebo uvidí ten převlek.

I když jsem to nijak nemilovala, já alespoň byla zvyklá vstávat v takovou nelidskou hodinu. Tréninky za rozbřesku se na mé vůli nějak podepsat musely. Horší to samozřejmě bylo s Mano. Všechno před desátou považovala za temnou noc, a kdokoliv se ji pokusil vytáhnout z postele dřív než v jedenáct, musel počítat s tím, že se mu celý den budou dít... nečekané věci. Pokud se samozřejmě nejednalo o výjimečnou situaci. A můžeme s čistým svědomím říci, že toto výjimečná situace je.

Což samozřejmě nic nemění na tom, že dostat tu holku do uvažujícího stavu takhle po ránu vyžaduje mimo jiné schopnost dostatečně rychle uhýbat letícím předmětům. Jakmile ji ale probudíte dost na to, aby si uvědomila, že vlastně vstávat chce, jste za vodou.

Kurono dorazil i s mísou jakýchsi vdolků, konvicí s čajem a dvěma hrnky. Čím míň času věnujeme snídani, tím líp.

Zatímco jsme se s Mano ládovaly vdolky, Kurono si se špatně skrývaným odporem začal prohlížet včerejší nákup. Nakonec si odfrkl, shodil ze sebe triko a natáhl si místo něj bílé tílko.

Mano, která dojedla dřív než já, se k němu vzápětí připojila a pomohla bratrovi nasadit další vrstvu: bílou košili.

V té chvíli mi došlo, co bude následovat, a rozhodla jsem se, že to raději nechám jen mezi sourozenci.

"Odnefu nádobí," zahuhňala jsem s pusou plnou vdolku. Pak jsem popadla mísu i tác s konvicí a hrnky, vsunula nohy do nazouváků, a vyběhla ven.

Když ode mě Koquori přebírala můj náklad, dovolila jsem si věnovat pár sekund uvažování nad tím, proč jsem byla tak nervózní z toho, že bych měla vidět Kurona ve spodkách. Jsou to přece jen spodky ne? O kolik můžou být kratší než jeho obvyklé kraťasy?

Ať už to bylo jak chtělo, rozhodně jsem se svým návratem nijak nespěchala. A když jsem konečně rozhrnula vstupní plachtu, naskytla se mi... podívaná.

Stál přede mnou... muž. Vysoký, odhadem osmadvacet, s vlasy sčesanými na stranu, pečlivě upraveným knírem a bradkou a úzkými brýlemi. Oblečený byl v černém obleku s tmavě modrou kravatou, v ruce pracovní kufřík a v jeho lakýrkách bych si dokázala spočítat pihy.

"No?" začala se Mano okamžitě dožadovat mého hodnocení.

Já se ale nezmohla na nic jiného, než s ústy do kořán zírat na to, co ještě před chvílí bylo obyčejným Kuronem.

"No, co na to říkáš?" nevzdávala se Mano. "Perfektní, nemyslíš? Kita-sensei jak vyšitý." Uchechtla se vlastním slovům.

Radši jsem se k těm dvěma otočila zády, zhluboka se nadechla čerstvého ranního vzduchu před stanem a pokusila se si v hlavě všechno během těch milisekund srovnat. Pak jsem se teprve otočila zpět.

"Ne," řekla jsem. Zjevně jsem je oba překvapila. "Tohle není pan doktor, Mano." Koutkem oka jsem postřehla cosi, co snad mohl být ne zcela zamýšlený vyčítavý pohled ze strany Kurona.

Mano se nafoukla.

"Že není?"

"Ne, to teda není. Tohle," ukázala jsem na jejího bratra prstem, "je herec. Zpěvák. Nebo tak něco. Sice ho nikdy nikdo neviděl, ale i ta ženská u okna na poště si řekne o autogram, to mi věř. Stačí mu jediný pohled, a každá mu skočí do náruče. Tohle není obyčejný pan doktor ze střední třídy."

Pohlédla jsem Kuronovi do očí. Jeho výraz by se mi asi nepodařilo rozluštit, i kdyby neměl ty své brýle, ale jakýmsi zvláštním způsobem působil ztraceně. Ano, vypadal jako... jako playboy v obleku, z jeho ostrého pohledu zpoza brýlí mi naskakovala husí kůže, ale byl to pořád Kurono. Navlečený do něčeho, co by si na sebe nikdy nevzal, do něčeho, co se mu bytostně příčí. A to všechno kvůli mně.

Najednou mi bylo hrozně smutno, ale s dopisem to nemělo nic společného.

Pracně jsem ten pocit zatlačila stranou, a vykouzlila na tváři, povzbudivý úsměv.

"Pryč s tou bradkou, to by mohlo stačit."

A skutečně, jakmile jsme s Mano odstranily falešné strniště, z Kuronovy tváře zmizel rebelský prvek. Najednou začal působit jako pohledný, konvenční a neuvěřitelně nudný pětadvacetiletý úředník.

Mano mi nakonec po chvilce důkladného zkoumání dala za pravdu.

"Jo, tohle je lepší."

"Skvělé," utrousil novopečený Kita-sensei. "Můžeme jít?"

Nasadila jsem si bundu, přehodila přes ni brašnu s dopisem a pokrčila rameny.

"Já jsem hotová."

"V tom případě..." Mano se do svého bratra zavěsila. Domluvili jsme se, že nás s Kuronem nasměruje, protože Tokyo měla prolezlé víc než kdokoliv jiný v Dimenzi a přesně věděla, kam chceme jít.

Kurono natáhl ruku a jen krátce na mě pohlédl. Možná jsem mohla být shovívavější, když to všechno dělá pro mě. Možná jsem ho urazila.

To by mě mrzelo.

Poprvé od chvíle, kdy mi k přesunu nabídl ruku místo lokte, jsem musela sbírat odvahu, abych ho chytila za zápěstí.



Nebylo to vyloženě předměstí, ale rozhodně se jednalo o klidnější oblast - povětšinou malé domky, spousta rodinných obchůdků, koček a školáků v uniformách. Ideální místo pro doktora ze střední třídy.

Mano nás přesunula do úzké uličky plné odpadkových košů. Z jedné strany nás chránila zeď domu bez jediného okna, z druhé plot, přes který přetékaly větve dlouho neudržovaných keřů.

Obě jsme pozorovaly Kurona, jak si ukazovákem přerušuje znaky na tváři. Ty se vmžiku vpily do jeho kůže a o vteřinu později by jeden pochyboval, že tam někdy vůbec byly.

Stejně jako tenkrát v Tokyu jsem na Kuronův prázdný obličej hleděla se značnou nelibostí. Asi to pro mě bude navždycky obličej umírajícího Kurona. Raději jsem sklopila oči, aby z nich tyto pocity nedokázal vyčíst.

"Takže," začala Mano živě, "přes ulici za rohem je malá pošta."

"Já vím," pronesl Kurono unaveně. Vzpomněla jsem si, že Tokyo v Předtuchách sdílí všichni japonští Shinigami, takže i Kurono musí mít hodně dobrý přehled minimálně o významných orientačních bodech. A mezi ty se pošta určitě řadí.

"Jistota je jistota," nedala se Mano vyvést z míry.

Její bratr jen pokrčil rameny a pohlédl na mě.

"Dáš mi ten dopis?"

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví.

"Jasně."

Šátrala jsem rukou v brašně, až se mi konečně podařilo nahmatat tvrdou obálku. Vytáhla jsem ji a naposledy se na ni zadívala. Při pohledu na adresu se mi to všechno vrátilo. Dobře známé stěny a nábytek místa, které mi vždycky bylo domovem. Mámina péče i peskování. Její nezdařilé pokusy o japonskou kuchyni. A výlety s tátou. A pak pár slov, kterými jsem toto všechno vyrvala ze svého života. Ze své budoucnosti.

Pokud ještě nějakou budoucnost mám.

"Arisu?" ozvala se odkudsi z dálky Mano znepokojeně.

Uvědomila jsem si, že držím dopis v ruce před sebou a s očima doširoka otevřenýma na něj civím. A to asi déle, než by bylo normální.

Zoufale jsem vyvinula značné úsilí abych se dala alespoň prozatím dohromady. Na truchlení budu mít času dost.

"Jasně, tady je," pronesla jsem s přehnaným veselím a vrazila Kuronovi obálku do rukou.

Věnoval mi zamračený pohled, ale moje počínání nijak nekomentoval. Místo toho obálku pečlivě vložil do kufříku, který byl plný náhodných potisklých papírů. Včera večer jsme se s Mano bavily tím, že jsme je dovnitř věrohodně aranžovaly.

Najednou mi přišlo směšné, že se to stalo teprve před pár hodinami.

"Půjdu," ozval se Kurono a rázným gestem zacvakl kufřík. Narovnal se a Mano mu pečlivě narovnala kravatu a límec košile.

"Vypadáte skvěle, Kita-sensei," usmála se na něj.

Se spožděním jsem si vzpomněla, že ti dva stále očekávají, že budu veselá, spokojená - vždyť právě dávám své mámě vědět, že jsem naživu. Proto se do toho všeho pustili. Chtěli, abych měla lehčí hlavu. Nesmím vypadat, že z toho nemám radost!

"Hlavně, pane doktore, nezapomeňte, že naše kartotéka je plná," vyplázla jsem na Kurona špičku jazyka.

Černovlasý Shinigami jen pozvedl jedno obočí.

"No, já jen, abyste zase nenabral každou, která vám padne k nohám," pokračovala jsem. "Už mám přesčasů plné zuby."

"Pch," odfrkl si, zatímco se Mano rozesmála.

Když pak Kurono vycházel z uličky, ještě se na nás letmo otočil.

"Pokusím se na to myslet, sestři."



Vlastně ani nevím, proč jsme se tak chytili možnosti předložit náhodnému poštovnímu úředníkovi co nejnenápadnějšího odesilatele. Snad kdyby si Hnědí chtěli něco ověřovat. Každopádně už jen ta představa, že navlékneme Kurona do obleku, nás s Mano příšerně lákala.

Když se k nám vracel přes ulici, kritickým okem jsme si ho prohlížely.

"S tou bradkou už to bylo vážně děsivé," pokusila jsem se ještě jednou ospravedlnit.

"Víš, já na to asi nedokážu nahlížet jako ty," oznámila mi Mano poťouchle. "Jsem koneckonců jeho sestra."

"Co tím chceš říct?" naježila jsem se.

"Nic, nic," dostalo se mi nevinné odpovědi. "Jen ho znám od kolébky a bradka můj pohled na něj nezmění."

"Ale stejně mu to sekne," neodpustila jsem si ještě jeden kompliment, dokud byl Kurono dostatečně daleko.

"Že? Ale nesmíme to s tím nadšením přehánět, nebo se urazí."

"Jo, já vím."

Bylo mi naprosto jasné, že Kurono by větší chválu svého lidskými zbytečnostmi pozměněného zevnějšku nesl dost nelibě. Vlastně se nemůžu zbavit dojmu, že by se na mě šklebil, i kdybych pochválila jeho obvyklé odění.

Zato kompliment jeho lukostřeleckým dovednostem, to je jiná. Je vždycky zábavné pozorovat, jak se snaží působit dojmem, že ho má slova nechávají chladným.

Z myšlenek potulujících se na našich ranních trénincích mě vytrhl příchod hlavního aktéra.

"Tak jak to šlo?" začala Mano vyzvídat.

"Úplně normálně. Odbavil mě jakýsi malý, ospalý člověk."

"Kurono, pro tebe je každý Japonec malý," ušklíbla jsem se.

V odpověď se mi dostalo jakéhosi posměšného odfrknutí.

"Jsem si docela jistý, že ten by po mě autogram nechtěl."

Nafoukla jsem se.

"Co ty víš?"

Věnoval mi kyselý pohled.

"Ne, ten byl rád, že na mě dokázal zaostřit. Ta břečka, kterou pil na probuzení, kofein v životě neviděla."

Zjevně nepředpokládal, že svým prohlášením u nás vyvolá záchvat smíchu.

"Máš ten papír?" zeptala se Mano, když se jí podařilo trochu uklidnit.

Její bratr zručně opřel kufřík o koleno, rozcvakl zámky a vytáhl úzké potvrzení o přijetí zásilky. Včetně webové adresy a kódu, podle kterého budeme moci stav dopisu kontrolovat.

Mano papírek popadla a důkladně si ho prostudovala.

"Mám vytipovaných pár fajn internetových kaváren. Budu to chodit kontrolovat."

"Skvěle. A teď už bychom mohli jít, abych se konečně zbavil těhle pitomostí," odtušil Kurono a neurčitě rozhodil rukama, aby postihl celý svůj zevnějšek.

"Co, ty si nechceš nechat knírek? Myslela jsem, že bych tě přemluvila, aby sis nechal narůst vlastní," popíchla jsem ho a tvářila se jako lítost sama.

Odpovědí mi byla Kuronova natažená ruka a extrémně ošklivý pohled.



I když jsem vynakládala značné úsilí, abych se chovala pokud možno normálně, nedařilo se mi následujícího dne kontrolovat svoji pozornost. Stávalo se mi, že jsem celé minuty hleděla jedním směrem a vůbec nevnímala okolí.

"Myslel jsem, že se budeš cítit líp," vytrhl mě z jednoho takového transu Kurono s jasně postřehnutelnou výčitkou v hlase.

Seděla jsem právě v jednom z křesel ve společenské části Jídelny. Pár sedaček dál se Arden pokoušel naučit Kaneshi šachy. Vyhrál nad ní jakousi sázku, jinak by se k tomu nikdy neuvolila, na to jí zbývající Shinigami informovali dostatečně.

Byli dost hlasití, ale ani tak se jim nepodařilo udržet moji pozornost. Po pár minutách jsem místo na ty dva civěla na stanovou plachtu a myšlenkami se stále znovu vracela k mámě. Teď už je pravděpodobně jen otázkou minut, než se jí dopis dostane do rukou. Pak už nebude návratu. Nikdy.

Kuronova příchodu jsem si vůbec nevšimla. Když promluvil, překvapeně jsem se ohlédla na místo, které ještě před chvílí bylo prázdné. Stál opřený o podpěrný sloup a mračil se na mě.

Rychle jsem se posbírala a ujasnila si, jakým směrem to chci všechno zahrát.

"Ale já se cítím líp," řekla jsem nakonec smířlivě.

"Ale ne, vážně?" Svým tónem by Kurono mohl rozkousat stanovou plachtu.

"Podívej, jen je to pro mě složité. Je tu spousta věcí, které jsem mámě napsat nemohla. Pořádně vysvětlit některé věci a tak. Na to bych jí musela poslat knihu, ne dopis," ušklíbla jsem se nevesele.

"Ale pořád je to lepší než nic, nemyslíš?"

Oba jsme mluvili polohlasem, aby nás Kaneshi s Ardenem nepřeslechli.

"Samozřejmě že je." Odmlčela jsem se. "Hlavně, ať si ho přečte," povzdechla jsem si pak. "Na ničem víc nezáleží."

Kurono ještě chvíli stál na místě - možná čekal, že něco řeknu, nebo se na něj alespoň podívám, já ale neměla sílu a chuť ani na jedno. Jen jsem seděla a dál hleděla před sebe.

Černovlasý Shinigami se nakonec sebral a ze stanu odešel.

Po nějaké době jsem se zvedla a přisedla si blíž k hrající dvojici. Ke svému značnému překvapení jsem zjistila, že Kaneshi se zatím i podle Ardenovým měřítek jeví jako nadějný hráč. Chápala rychle a dokonce se zdálo, že ji strategie šachu i zajímá.

"Hrávala jsem Sianh-čchi, ale nedá se říct, že nějak dobře," vysvětlovala nám. "V čínské dimenzi nikdo nehrál, takže jsem mohla trénovat jen s Glimarou, která podobné hry miluje. Ale jistě chápete, že Starší si takové úlety nemůže dovolit zrovna často."

Ohlédla jsem se na Ardena. Tvářil se, jako by mu právě někdo oznámil, že Vánoce se letos budou konat o tři měsíce dřív.

"Tady můžeš šachy trénovat, kdy budeš chtít," ujistil Kaneshi okamžitě.

"Jo, to se mi na nich právě líbí," ušklíbla se.




Strávila jsem s těmi dvěma v Jídelně celý zbytek odpoledne. Shinigami si totiž dnes dávali pauzu od vrstev - Gaon si podle všeho potřeboval něco nachystat, takže jeho žáci dostali nečekané prázdniny, které si každý užíval po svém.

Po čase se k nám přidal Kyouteki, i když si myslím, že odvahu našel především proto, že jsem tu byla já. Byla jsem ráda, že mu takhle můžu pomoci a zároveň mě těšila jeho mlčenlivá společnost. Uklidňovala mě víc, než sledování Ardena a Kaneshi nebo třeba nabručený Kurono.

Jak se venku šeřilo, začali se do stanu trousit i ostatní. Objednávali si u Koquori své večeře a podle chuti si s nimi sedali buď ke stolům v Jídelní části, nebo se připojovali k nám.

Byla už tma, když do stanu vklouzla Mano, následovaná Kuronem. Okamžitě zamířila ke mně, zatímco Kurono se odšoural k baru - patrně pro jídlo, možná i pro kávu.

Sledovala jsem svou blížící se spolubydlící s narůstajícím neklidem. Mano se ale zastavila u stolu, kde Kaneshi momentálně Ardenovi předváděla základní prvky Sianh-čchi, což měly údajně být čínské šachy. Chvíli se živě zapojovala do debaty, a teprve potom nenápadně proklouzla k mému křeslu.

Nenápadně se ke mně naklonila a zašeptala:

"Dopis byl úspěšně doručen, před chvílí jsem to kontrolovala." A už se zase točila kolem šachové skupinky.

Seděla jsem a upřeně zírala před sebe. Najednou se mi udělalo slabo.

Stačí pár slov a všechno je pryč.

Jsem sama.

Zbytek večera jakoby se všechno kolem mě odehrávalo v jiné dimenzi. Postavy se míhaly sem a tam, rozhovory a smích zněly, jako bych je slyšela přes zeď. Chvílemi jsem se z tohoto stavu probouzela a zmateně sledovala, co se děje. Všechno bylo najednou tak cizí.

Z toho stavu mě nevytrhl ani příchod Gaona, který všem oznámil, že do konce týdne se konečně dočkáme svých odpovědí. Měla jsem pocit, že se společenská část Jídelny v té chvíli doslova zbláznila. Tolik nadšení, otázek, smíchu...

Nechápala jsem to. Jak se někdo může bavit, když jsem právě přišla o domov?

Vlastně ne, někdo se všeobecného veselí neúčastnil. Kurono celou dobu seděl na kraji společenské místnosti s otevřenou knihou v ruce. Měla jsem ale podezření, že nepřečetl ani řádku. Jen se mračil. Hodně mračil a občas mi věnoval rychlý pohled.

Zjevně jsem se svým divadlem neuspěla. Možná mu došlo, že něco není v pořádku.

Ale co teď na tom záleží?

Jak ubíhaly hodiny, ruch kolem se postupně klidnil, jak každý začal klimbat tam, kde právě seděl, na křesle, sedačce, v Mizushimině případě dokonce na huňatém koberci na zemi. Pak se zvedla Chiai a spustila řetězovou reakci zívání, loučení a přání dobré noci, jak se k ní postupně připojovali i ostatní.

O pár minut později jsem v Jídelně osaměla s Kuronem. Tedy možná ještě s Koquori, ale je obtížné o její přítomnosti uvažovat jako o něčem, co se doopravdy počítá.

Bylo mi jasné, že se neobejdu bez přednášky. Kurono obvykle chodil spát brzy (aby mohl vztávat brzy, cvok) a rozhodně by tu netrčel tak dlouho, kdyby neměl něco na srdci. Navíc zítra ráno bychom měli mít další tajný trénink, takže nebude jediný, kdo se tolik nevyspí.

Po chvíli jsem skutečně zaslechla šustění neomylně oznamující, že Kurono se konečně postavil. Došel až k mému křeslu a zastavil se kdesi nade mnou.

Nakonec jsem se rozhodla, že si můj pohled zaslouží. Poslušně jsem zvedla hlavu.

Mračil se. Víc, než jsem ho poslední dobou vídala. Zřejmě se na mě opravdu zlobí.

"Řekla ti to?" ozval se konečně.

Nojo, a teď začne dolovat, proč nejásám a necítím se skvěle.

Opět jsem sklonila hlavu a podívala se před sebe.

"Ano. Řekla, že dopis byl dneska večer doručen," odříkala jsem poslušně.

Kurono mě obešel, až stál přímo přede mnou. Pak se rukama zapřel o opěradla křesla a klekl si tak, že se naše hlavy dostaly na stejnou úroveň.

Naše pohledy se střetly.

Pak Kurono řekl:

"Mano lhala. Pošta tvrdí, že ten dopis doručen nebyl."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tabashi Tabashi | 7. února 2014 v 18:14 | Reagovat

Tohle mi chybělo. Fakt :) další co nejdřív, nemáme rádi pauzy :D ;)

2 Mawerick Mawerick | 7. února 2014 v 18:52 | Reagovat

Začátkem kapitoly sem zjistil, že už si nepamatuju co se stalo v minulé.... ale stačilo chvíli rozjímání nad minulou kapitolou  došlo mi to :D

tenhle druh humoru mi chyběl... dokonce na mne doletěly rodiče, ať se tolik nesměju, že je ruším při sledování Soči ;)

nemám co bych vytknul, zase jednou bezvadná kapitola... a tentokrát i poněkud temná...

3 LK LK | 7. února 2014 v 20:40 | Reagovat

Už vím, jak se cítí upír, když si po dlouhé abstinenci může dopřát kapku krve :) Ještě, ještě, ještě!!! :DDD

4 Re Re | 10. února 2014 v 18:01 | Reagovat

Děkuju moc všem :) Budu se snažit psát častěji

5 Liz Liz | 10. února 2014 v 21:47 | Reagovat

Tahle kapitola se mi moc líbila, správná dávka napětí, nečekané zvraty a očekávání věcí příštích. Do poslední chvíle jsem nečekala poslední zvrat :) vlastně jsem ani nehádala, jak to s dopisem dopadne... Hm, asi jsem se soustředila na jejich tréning :) Silnou múzu! Liz

6 Kyasanuri Kyasanuri | 11. února 2014 v 12:16 | Reagovat

Musela jsem teda přečíst ještě předchozí kapitolu, bo mi uplně už vypadlo z hlavy, jak to skončilo. :D
Doufám, že bude další kapitola velmi brzy, jsem si nejdřív myslela, jak to bude mít "happy end" s doručeným dopisem a ty hodíš takovejhle cliffhanger!:D

7 Re Re | 11. února 2014 v 21:03 | Reagovat

Já se divím, že se pořád ještě divíte. Já přece dělám JEN cliffhangery, aby to někdo vydržel číst :D :D Spíš bych pochopila, když se někdo pozastaví nad koncem bez cliffhangeru :D

8 Tabashi Tabashi | E-mail | 12. února 2014 v 13:32 | Reagovat

mě cliffhangery dělají jakýmsi zvráceným způsobem dobře, protože to pak je krásně napínavý :D

9 Mawerick Mawerick | 16. února 2014 v 12:29 | Reagovat

teď sem si všiml toho novýho obrázku.... Kurono zabil

10 Egil Egil | E-mail | 10. března 2016 v 19:47 | Reagovat

Ahoj re chci se zeptat kdy má tak vyjít kniha VIZE DRUHEHO

11 Egil Egil | E-mail | 10. března 2016 v 19:49 | Reagovat

Třeba i na AF

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama