ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


(2) Kapitola 23. - Plán

26. září 2013 v 1:42 | Re
Dny se šinuly kupředu a léto se pomalu překlopilo k podzimu. Nevím, jak jsem si představovala Gaonovu přítomnost a výuku z časového hlediska, ale rozhodně to nebylo nic dlouhodobého. Po čtrnácti dnech pravidelných vrstev mi ale došlo, že ke kýžené informaci se zjevně budeme dostávat velkou oklikou.


Přemohla jsem se a v asi třídenních rozestupech se vždy zašla podívat, jestli se téma 'hodin' poněkud nezatraktivnilo. Bohužel ne. Vlastně mi přišlo, že je to pořád to samé. Spousta politických, tedy spíše kmenových záležitostí odhadem někdy z dob dinousaurů... Achjo.

Mé soukromé vrstvy, to byla trochu jiná káva. Nekonaly se pravidelně jako ty oficiální, ale na ukojení mé zvědavosti perfektně stačily. Vyráželi jsme s Gaonem na dlouhé procházky všemi směry od Tábora, procházky, na kterých mi ochotně vysvětloval i zdánlivě nepodstatné maličkosti z života Shinigami, které se nakonec ukázaly být, hmm... velké.

Dozvěděla jsem se například, že jak je to vlastně s dimenzemi.

"Dimenze Shinigami jsou sice samostatné prostory, ale se Zemí sdílí čas. Tím nemyslím konkrétní hodinu, která se samozřejmě liší s každou střeženou zemí, ale ten samotný tok."

"Aha. Ale jak je to tedy s denní dobou? Jak může být v každé dimenzi tentýž čas jako v hlídaném regionu? Nastavujete místní slunce, aby vycházelo a zapadalo ve stejnou dobu? A vůbec... místní slunce? Co je vlastně obloha a hvězdy, na které se tu díváme?"

"Jak jsem řekl, každá dimenze je plně samostatný prostor. Vytvářet pro každý takový kousek prostoru vlastní vesmír, nebo alespoň zdání vlastního vesmíru, by bylo náročné a krom toho také zbytečné rozmařilé. Představ si, že tato dimenze je jako průhledná fólie, kterou přiložíš na libovolné místo na Zemi. Do výšky zhruba padesáti kilometrů je všechno, co vidíš, výplodem vlastního dimenzionálního klimatu, které je mimochodem docela obtížné na zrealizování. Ale takové meteorické roje, hvězdy, měsíc či slunce..."

Šokovaně jsem pohlédla k bezmračné obloze.

"Chceš říct, že na nás celou dobu svítí originál?!"

"Přesně tak. A nejen to, když si dáš tu práci, můžeš zahlédnout i přelety obyčejných satelitů."

"Cože?!"

"No ano, ale jen těch na nejvyšších orbitálních drahách."

Hned mi bylo jasné, co budu dělat u dalšího táboráku.

"Takže tahle dimenze je 'položená' na nějakém místě v Japonsku?"

"Jestli se nemýlím, tak někde poblíž Nagana."

"Aha. Ale... jak je to s přesuny? Pokud jsme s Kuronem na Předtuše někde v Tōhoku, neměla bych mít pocit, že padám... do strany směr jih?"

Gaon se rozesmál.

"Ne, tak to nefunguje. Průhledná fólie je jen obrazné přirovnání. Ve skutečnosti je Země a celý vesmír prostorem primárním. K tomu jsme přiřadili prostory sekundární, to jsou naše dimenze. Existuje i prostor terciální, ale pouze jeden. Napadá tě, který by to mohl být?"

Chvíli jsme mlčky přemýšlela.

"Meerijská dimenze...?"

"Správně. Meerea je jediná dimenze, ke které jsme skutečně vytvořili jakýsi vlastní minivesmír, a není, jak říkáš, 'položená' na konkrétním místě."

"Takže až na čas je vlastně zcela nezávislá, ano?"

"To... není úplně přesné. Nic kromě primárního prostoru není kompaktní a schopné přežít samo. I kdybys pro tuto dimenzi získala vlastní časový proud, přesto nebude schopná nezávislé existence. Ale to ti přece musí dávat smysl. Umíš si představit samostatně vegetující úlomek prostoru, kde je nějaká ta vlastní zemina do hloubky pár kilometrů, trocha vlastní atmosféry, případně i vlastní vesmír, ale vše jen na rozloze pár set kilometrů čtverečních a pak najednou konec, useknuto, dál nic? Představ si to jako ukrojený dort."

"No, asi chápu, jak to myslíš," kývla jsem. "Takže všechny dimenze závisí na té primární."

"Ano. Vazba s primárním prostorem je něco jako gravitace, zajišťuje, že se celý ten dort nerozletí do stran, že drží při sobě."

"A vy nedokážete vyrobit další primární prostor?"

Po této otázce se Gaon na pár sekund odmlčel.

"Ne," řekl nakonec.

"Ale proč ne?"

"Odpověď dostaneš, ale jindy."

"Notak! Copak si i tady budeme hrát na To ti řeknu, až vyrosteš?", zabručela jsem.

"Odpověď na tvou otázku se úzce pojí s odpovědí, na kterou tu všechny místní Shinigami připravuji," vysvětlil mi Mladší klidně.

"Aha..." Po dlouhé době důvod pořádně zrudnout. "A jak je to tedy s tím přesunem?" přeskočila jsem rychle na jinou kolej.

"Čeho sis na přesunech všimla?"

"No... když cestujeme ze Země sem, mám dojem jako bych padala dozadu. Když se přesouváme odtud do Japonska, padám dopředu. A ještě... když jsme šli navštívit Sarsaye, letěla jsem do strany."

"A teď se zkus pořádně zamyslet nad tím, cos řekla. Nevidíš v tom žádný smysl?"

"No, vždycky jsem si říkala, že při ceste na Zem by to snad mělo škubat dopředu, a když jdeme zpátky, tak zase naopak, ale pak přišla cesta do boku a... Já jsem blbá..."

Abych dodala svým slovům vážnost, praštila jsem se přes obličej.

"Takže už to chápeš, ano?"

"Jo..." zamumlala jsem s ostudou.

Občas bys mohla zapnou mozek, drahá Arisu.

Naštěstí mě moje logika povětšinou nezklamala. Gaon se snažil, abych si dokázala odpovědět sama, napřímo mi vysvětloval jen věci, které bych si z ponožky opravdu neměla jak vytáhnout.

Také mi odpověděl na otázku, která mě poprvé napadla právě při jeho příchodu.

"Gaone, mají Shinigami svůj vlastní jazyk?"

"Hmm. V podstatě ano."

"Ale nepoužíváte ho."

"Ne."

"Proč?"

"Protože to nemá smysl. Nejsme rasa, která se shromažďuje ve městech a obcích a vzájemná komunikace je pilířem její plnohodnotné existence. Naším úkolem je střežit lidské země a k tomu potřebujeme znát vaše jazyky."

"Ale... když se tak rychle učíte, proč prostě nemáte jako svůj hlavní jazyk ten svůj? Proč nemluvíte tím, a zároveň neovládáte i další?"

"Arisu, aktivní Shinigami žijí v jedné dimenzi obvykle kolem třiceti let. Nepřichází neustále do kontaktu s civilisty hlídané země, aby cvičili svou mluvu a slovní zásobu. Jejich jazyk musí být živý, aby v něm dokázali co nejrychleji pracovat. Ne, musí v něm i myslet. Každý zádrhel může znamenat ztrátu důležitého času. Proto ho po dobu svého pobytu v té které dimenzi přijímají za vlastní."

"Hmm, no dobře. Ale co ty vaše Kolébky? V těch se hovoří jak?"

"Kolébka," začal hlasitě, aby mi zabránil pokračovat v kladení otázek, "je jen jedna dimenze, pouze rozdělená na více kolonií, proto možná občas zaslechneš množné číslo. V každé kolonii se mluví jedním z významných pozemských jazyků. Takovými jsou například angličtina, čínština, arabština a několik dalších. Shinigami jsou tedy už od prvních slov vychováváni a vyučováni v některém z živých lidských jazyků . Takový je pak označován za jejich základní."

Odkašlal si.

"Starší se při rozřazování snaží, aby každý pokud možno strávil alespoň nějaký čas na stráži země, kde se mluví některou z těchto mluv, ne však tou, kterou zná odmalička. Shinigami pak, pokud nedojde k ničemu neočekávanému, umí plynule hovořit dvěma významnými jazyky, což zvyšuje jejich šance, že s nalezeným osudovým partnerem najdou v Kolébce kolonii, se kterou budou sdílet společnou řeč."

"To si to mám vyložit tak, že Shinigami sice mají svůj jazyk, ale neumí ho?"

"Nesmysl. Umí ho a dobře, ale na neaktivní úrovni. Naučí se slova a cvičí si ho se svým Mladším, protože je to náš úřední jazyk. Ale nemyslí v něm, nemluví jím... Jedinou výjimkou jsou Paměti; my ho používáme pravidelně."

"Hmm. A jmenuje se nějak?"

"Nan'seihan."

"Eh. Zajímavý název," vysouklala jsem ze sebe. Na mě možná až moc zajímavý, ale rozhodně to hezky znělo. "Znamená to něco?"

Gaon mlčel.

Tázavě jsem na něj pohlédla. Chvíli můj pohled nebral v potaz, ale nakonec řekl: "Dalo by se to přeložit jako "Prapůvodní".

"To je hezké."

Neodpověděl.

"A jaký byl tvůj základní jazyk?" napadlo mě vzápětí. "Jestli není nezdvořilé, že se ptám," dodala jsem rychle.

"Portugalština," usmál se. "Stejně jako Kyoutekiho, Mizushimy a Hikarua."

To koneckonců dávalo smysl.

A tak jsem kousek po kousku dávala dohromady tu velkou skládačku s nápisem Shinigami. Po nějaké době s námi začala chodit i Mano. Zařídila jsem jí to sama, protože jsem měla dojem, že žárlí. Nakonec se k tomu i přiznala. Bylo vidět, že se za to na sebe zlobí, protože jí bylo jasné, že naše procházky s Gaonem doopravdy nejsou nic jiného než jen doučování pro negramotné. Ujistila jsem ji, že si to vůbec neberu, a hned další den poprosila Gaona, jestli by se k nám nemohla přidat. Obalila jsem to do spousty krásných vět o tom, že Mano se blízce zajímá o studium lidí a tohle je skvělá příležitost, jak jednoho sledovat při konfrontaci se světem Shinigami, atakdále. Spolknul to i s navijákem. On si totiž beztak ničeho nevšiml...

Kromě výše zmíněného doučování život v Dimenzi pokračoval v dobře zaběhnutých kolejích. Vlastně ne, počkat, podařilo se mi ukecat Kurona, abychom chodili trénovat jen každý druhý den, a abych měla jednou za čtrnáct dní právo říct 'Táhni do háje, nikam nejdu!'. Uvolil se k tomu jednak proto, že mu bylo jasné, že kdyby to nešlo po dobrém, prostě s ním nepůjdu i bez jeho dobrovzdání, a částečně taky proto, že náš vývoj v práci s NŠS se v podstatě zastavil.

Přemýšleli jsme, jestli už jsme jeho tajemství plně neovládli. Bylo by to hezké vysvětlení, protože žádné postřehnutelné zlepšení už nějaký čas nepřicházelo. Jakoby se už úroveň NŠS vyšplhala na maximum, ale...

Ale oba jsme si pořád velice dobře pamatovali poslední incident na slavné jezerní skále.

TO bylo maximum.

Kdesi v podvědomí nám to bylo jasné.

Otázka zněla jinak: je v pořádku snažit se dosáhnout maxima?

Kurono tvrdil, že ano. Já byla z pochopitelných důvodů přesvědčená, že ne. Oba jsme disponovali zhruba stejným počtem pádných argumentů, takže situace skončila roztomilým patem, ze kterého se mi nakonec podařilo vydolovat výše zmíněné volné dny.

Zdálo se, že jsme nalezli ideální kompromis. Budeme se pořád snažit, jen ne tak moc. Jenže pro mě se ta situace stala jakousi noční můrou. Věděla jsem, že s NŠS v bezpečných mezích nedosáhnu dál, než teď. Jako když otáčíte hlavou. Do určitého místa to jde snadno, ale dál už byste si museli pomoci násilím a je vám jasné, že by se to neobešlo bez následků.

Jsem schopna držet NŠS naplno i při jiných činnostech. Můžu běhat, dřepovat, sbírat dřevo, dokonce i číst, a na kvalitě spojení to nezanechá žádné výrazné stopy. Kurono ode mě může být patnáct set metrů, aniž by zaznamenal výrazný pokles přidaných sil, do tří kilometrů dostává alespoň něco a já jsem schopna alespoň částečně určit, kterým směrem se nachází. A Znaky už se mi vykreslují i na obličeji, tedy pokud spojení jen tak nešimrám. Proč mu to do háje nestačí?!

No jo, on tvrdí, že dokud je kam se zlepšovat, měli bychom se o to snažit. Že bychom měli udělat všechno proto, abychom znali všechna zákoutí NŠS a mohli je využít, když bude potřeba, a to vědomě, nedoufat zase ve šťastnou náhodu. A současnou zamrzlou situaci prostě komentuje slovy "Dřív nebo později takhle narazíš při každé činnosti. Je to jen o vůli pokračovat a vyhrabat se z mrtvého bodu."

Nejhorší na tom je, že má pravdu. Nechytit se každého stébla, které může pomoct, by v konečném důsledku mohla být fatální chyba. Jenže... co když se bojíte, že vytrhnutím stébla na sebe spustíte celý sráz?

Já se totiž bojím. Ano, úplně obyčejně se bojím. Bojím se překročit hranici, kterou mi podle mého názoru naše podivné spojení jednoznačně načrtlo na zem. Protože vím, že tam na mě čeká něco, co mě praštilo přes prsty, když jsem si dovolila příliš. A možná, že příště by nezůstalo jen u varovného výstřelu.

I na tohle měl Kurono odpověď. "Naráz to byla samozřejmě chyba. Musíme se jen vypracovat na úroveň, kdy už tak silné spojení ustojíš. Protože si jsem jistý, že to dokážeš."

Samozřejmě. Ani nevím, kdy se z něho stal racionálně argumentující řečník. A ještě k tomu rafinovaný. Všimli jste si, že na mě vytáhl lichotku? Parchant...

Achjo.

Snažila jsem se na tuhle záležitost příliš nemyslet, ale vracela se mi na mysl v každé nestřežené chvíli. A pak samozřejmě na samotných cvičeních. Alespoň na mě ten pitomec nevyvíjel žádný tlak. Řekl mi prostě, ať jedu, jak mi to vyhovuje, že to časem přijde.

Super. Vážně super. Nejhorší je, jak v klidu se mnou jedná. Věcně, nezaujatě, ty své obvyklé otrávené výrazy vypne a to na něj nemůžete prostě začít křičet. Protože to je to, co bych ze všeho nejraději udělala.

Přistihla jsem se totiž, jak ho v duchu vybízím, aby mi dal záminku, malou, mrňavou záminku se pohádat. Stačil by jeden kyselý pohled, jediná jedovatá poznámka, a dala bych mu sežrat všechno, co mě poslední dobou žere.

Jenže doby, kdy se z takových projevů sestávala drtivá většina naší vzájemné komunikace, už jsou dávno pryč. Nemůžu s jistotou říct, jestli se Kurono změnil. Spíš jsem se já vypracovala do jiných sfér jeho vnitřního žebříčku. Nevím, kam přesně, ale můžu s jistotou říct, že to už je spíš protivnější na ostatní, než na mě. Je to hrozně... nepřirozené. Jakoby se v mé přítomnosti přísně kontroloval, aby náhodou nezvedl obočí příliš vysoko nebo nebyl příliš negativní, když se mě to týká.
Za to bych mu taky nejradši jednu vrazila. Jak si dovoluje chovat se ke mě jako k nějaké voskové figuríně, kterou nesmíme poškrábat?! Haló, já jsem naživu! Spojuje nás NŠS! Tak proč mám do háje dojem, že se mezi námi vytvořila propast, která je svým způsobem větší, než když jsme se prostě neměli rádi a hádali se non-stop?

V životě by mě nenapadlo, že mi to někdy může chybět.

A do toho všeho tedy přišel podzim.

Já mám normálně podzim ráda, a vlastně jsem se na něj těšila, jenže on s sebou přinesl něco, s čím jsem nepočítala: vzpomínky.

Uplynul rok od chvíle, kdy jsem se poprvé probudila v Dimenzi.

...

Vracelo se mi to všechno. První setkání s ostatními, mých pár Předtuch, koupání v Jezeře, šachová partie, večery strávené tlacháním s Caim. Na Kurona-minus-dvanáct-měsíců jsem za současné situace dokonce vzpomínala s určitou schovívavou nostalgií.

Jenže tím to bohužel neskončilo. Stále znovu se mi vracely sny o mámě a tátovi, několikrát se v nich objevil Tsubasa a jednou dokonce i naše třída. A pak se všechny ty tváře rozplynuly ve tmě a zůstalo jen prázdno, zpocené čelo a vlhké koutky.
Stále častěji jsem se uchylovala do svého ďolíku, tedy když to počasí dovolilo. Ležela jsem uvnitř na dece, kterou jsem vyškemrala u Nezerese, a snažila vymyslet způsob, jak se těhle myšlenek zbavit.

Bylo mi totiž jasné, že s nimi něco udělat musím. Cítila jsem, jak mě pomalu rozkládají zevnitř, bourají všechno hezké a omýlají zdi postavené z racionálních důvodů, proč zůstat v Dimenzi. Snažila jsem se najít něco, cokoliv pozitivního, k čemu bych mohla zamířit a setřást ze sebe okovy strachu a smutku. Protože naděje, kterou mi tehdy dala Mano, že nám stačí jen zneškodnit Hnědé a budu se moci vrátit domů, najednou přestala fungovat. Hnědí se přece mohli líhnout stejně jako klasičtí Nemrtví. Nikdy nemůžeme mít jistotu, že se zbavíme všech, kteří ví o podivné Beal Arisu přebývající mezi Shinigami...

Ne! Nebudu na to myslet! Nechci...

Převrátila jsem se na druhý bok a tupě zazírala na trávou porostlou stěnu svého útočiště. I dnes mi počasí dovolilo se po vyučuvací procházce s Mano a Gaonem uchýlit sem, do náruče země, jak jsem tomu s oblibou říkala.

Zase mi bylo nanic. Opět jsem zaběhla v úvahách do míst, jejichž existenci jsem oficiálně odmítala připustit.

Jak jsem si tak nadávala za své neopatrné počínání, uvědomila jsem si, že malý modrý bod, který se mi pravidelně držel na periférii vědomí, se dal do pohybu. Chvíli jsem ho sledovala a pak se podivila jeho směru.

S námahou jsem se vyhrabala do kleku a vykoukla přes hranu své skrýše. Skutečně jsem se nemýlila, pan Nemrzutý kráčel vzhůru do stráně.

Nejdřív mě napadlo, že by mi Nemrtví taky mohli dát pokoj, když tu zrovna řeším důležité osobní problémy. Pak jsem si uvědomila, že Kurono s tím výstupem nijak nespěchá. Vlastně šel docela procházkovým tempem. U Kurona je sice i to pekelně rychlé, ale na to si časem zvyknete a přeorientujete se do jiného měřítka. Každopádně na Předtuchu to nevypadá. Tak co tu chce?

Ještě chvíli jsem s bradou položenou na trsu trávy sledovala jeho výstup, než jsem si mohla být jistá, že míří mým směrem.

Skvělé! Že já mám zrovna náladu na to jeho naškrobené chování! Co mi může chtít?

Vklouzla jsem zpět do ďolíku a preventivně naštvaná založila ruce na hrudi.

Asi za dvě minuty se za mnou sesypalo pár malých hrudek hlíny následovaných celým Kuronem, který prostě seskočil dolů.

"Alespoň ses mohl ohlásit," zamračila jsem se na něj.

"Proč? Věděla jsi o mě."

Grrr. Kdybys to řekl o půl tónu provokativněji, máš moji pěst v zubech. Škoda.

"Hmm. A co mi chceš?"

"Promluvit si."

"Aha. O čem?"

"O tobě."

"Super, jen do toho."

Ani mě to nepřekvapilo. Vlastně mi to bylo úplně jedno. Asi bych se měla děsit toho, v jakém jsem momentálně stavu, ale i to zděšení už někdo naložil do formaldehydu a uložil do vitrínky.

Celou tu dobu jsem se na Kurona ani nepodívala. Teprve když už chvíle ticha začala být poněkud trapná, věnovala jsem mu boční pohled.

"Rád bych ti pomohl," řekl.

"A s čím?" zeptala jsem se kousavě a znovu se jala zkoumat zbytek ďolíku.

Kurono mlčel, dokud jsem se na něj s největším přemáháním neohlédla znovu.

"S tebou, pokud možno."

"Hodně štěstí," vyklouzlo mi.

"Pokud nemáš zájem, odejdu," sdělil mi.

Málem jsem vypustila lhostejné "Tak běž,", ale podařilo se mi to zadusit včas.

Tohle přece nejsem já!

Po chvilce jsem jen pokrčila rameny.

"Nevím, jak bys mi mohl pomoct."

"Já ano."

"Vážně? A víš vůbec s čím?"

Po dlouhé době mi věnoval pozdvižené obočí.

"Troufám si tvrdit, že si umím dát dvě a dvě dohromady."

Sakrasmus! Jak osvěžující!

Konečně jsem se na něj pořádně podívala.

"To ráda slyším."

Znovu se nevesele ušklíbl.

"Přemýšlím o tom už nějakou dobu."

To už se moje vlastní obočí koupalo v ofině.

"Víš, já pořád nevím, jestli oba jedeme po stejné koleji," pokusila jsem se dokonce o nějaký ten humor.

"Mluvil jsem o tom s Mano. Souhlasí se mnou."

"A v čem?"

"Myslím si, že je na čase, abys kontaktovala svou matku."

Má pomyslná čelist se poslušně zakopala do země.

"Cože?!"

Kurono je duševně chorý!

(Kolik tohle vysvětluje věcí...)

Prvotní šok se během chvilky transformoval do pohrdavého odfrknutí.

"Myslím to vážně," ujistil mě Kurono opět tím příšerným monotónním hlasem, který mě poslední dobou tolik dožíral.

"Zbláznil ses?!" vyjela jsem na něj. "Zapomněl jsi, proč jsem to už dávno neudělala?! Proč tu vůbec jsem?!"

"Ne, překvapivě jsem nezapomněl," zamračil se konečně. "Jak jsem řekl, přemýšlím nad tím už dlouho. Dal jsem dohromady všechno, co se stalo a co víme, a vyšla mi cesta, která stojí za úvahu. Myslím si, že bys mě měla vyslechnout, už jen proto, jak tě to poslední dobou užírá. Všichni si toho všimli a není těžké uhodnout důvod..."

Chvíli jsem na něj jen zírala s otevřenými ústy. Se stejnou otravnou mírností mě připravil o všechny argumenty, které se mi v hlavě stihly nakupit.

Nakonec jsem si opět založila ruce a se směsicí dotčení a zoufalství ve tváří kývla na znamení, že jsem ochotna si poslechnout, co mi může říct.

Kurono se nevybíravě posadil na moji deku.

"Začnu tím, co víme. Za prvé: Hnědí ví, kdo jsi, kde bydlíš a že jsi v kontaktu s námi. Dále si už nejspíš stačili všimnout, že se s tebou dokážu přesouvat, a podle toho, co jsi říkala, ví, že jsem přežil ve vaší péči ."

"Děkuju za hezkou rekapitulaci," neuhlídala jsem se.

"Ještě jsem neskončil," zamračil se na mě a dokonce jsem zaslechla i závan onoho tolik postrádaného ledu.

"Promiň."

"Nevadí." Odkašlal si. "Dobře, začal bych tím posledním. Odkud zjistili, kde jsem se zotavoval? Já jsem jim to neřekl."

Civěla jsem na něj.

"Máma..."

"Zjevně. Nemusela to říct přímo jim, ale tuhle informaci si správně odvodili z něčeho, co řekla. Předpokládám, že z výpovědi policii nebo z něčeho takového."

Přistihla jsem se, že skoro nedýchám. Kuronovi se podařilo mě naprosto strhnout.

"To tedy jen potvrzuje, že o tvé mámě ví. Ale neublížili jí, jak víme, protože Mano chodí pravidelně kontrolovat nástěnky."

Kývla jsem. Jedna z prvních věcí, na které se japonští Shinigami domluvili po incidentu Morioka: pravidelné návštěvy nejbližších policejních stanic. Věděla jsem, že Mano se neomezuje pouze nástěnky, ale s oblibou jsme tomu tak říkali.

Kurono pokračoval.

"Proč jí nic neudělali?"

Zachmuřila jsem se. To byla moje vlastní teorie. Nikdy jsem si ničím tolik neublížila.

"Protože zjistili, že o mě nic neví. A protože jdou po vás, ne po lidech."

"Zřejmě to tak je. Ale přesto ti Sen vyhrožoval."

Sklopila jsem hlavu. Nebyla to příjemná vzpomínka.

"Nevím, kam míříš," řekla jsem potichu.

"Chci ti říct, že je pro ně tvá matka nesmírně cenná. Je cenná, protože je efektivně jediná osoba, kterou tě mohou držet v šachu. A oni tě potřebují držet v šachu, protože jen tak mají šanci, že z tebe někdy vyrazí to, co chtějí vědět. Pokud by jí cokoliv udělali, když ty o tom nevíš, jen by si, promiň mi to označení, ničili vlastní páku."

Jen jsem mlčela.

"A oni nemají, jak tě kontaktovat. Jedině..."

Šokovaně jsem k němu zvedla oči.

"Předtuchy. Vlak..."

"Přesně to si myslím, že stojí za celou tou jejich poslední velkolepou akcí. Ať už je manipulují jakkoliv, jsem si jistý, že jim šlo o to, abych Předtuchu do vlaku dostal já. Už jim došlo, nebo si nějak zjistili, že tě beru s sebou. A pokud jsem Hikari předtušil já..."

"...znamenalo to, že budu s tebou. To znamená někde ve vlaku, odkud nemám, kam utéct a kde mě podstatně snadněji najdou. A Sen byl za stewarda!" zalapala jsem po dechu. Proč mě to nenapadlo?

"Myslím si, že tvá máma bude v reálném nebezpečí pouze a jedině ve chvíli, kdy se Hnědým dostaneš do spárů. Jim nestačí ti vyhrožovat slovně, když jim pak utečeš, musí ji začít ohrožovat přímo před tebou, jinak jim vytoužené informace stěží vyzradíš. Nemají potřebu ji někde držet. Ví, kde bydlí, a jakmile budou mít tebe, prostě si pro ni zajdou."

"Co když to udělají naopak? Co když příští zmanipulovanou Předtuchu přivedou ji před nás?" vyjela jsem na něj trochu tvrději, než jsem měla v úmyslu.

Kurono se mírně nahrbil.

"To udělat můžou, stejně jako by si proti nám mohli zkusit vzít rukojmí. Ale nezapomeň, co je jejich cílem. Lidé to nejsou. Kdyby jim šlo o tohle, už by za sebou touhle dobou mohli mít tisíce mrtvých. Ne, tímhle směrem nemíří. Pokud by přecejen někoho ohrožovali, stačí nám v takové situaci udělat jediné - přesunout se pryč. A držet rukojmí hned ztratí smysl. Ne, Arisu, jim nestačí tě mít před sebou, oni tě musí dostat pryč ode mě."

"Takže se nesmím nechat chytit, jasně. Ale do náruče bych se jim nevrhala ani kdybys mi tohle neřekl..."

"To pořád nechápeš, kam tím mířím?"

"Hmm... ne, nejspíš ne."

"Myslím si, že informace o tom, že jsi v pořádku, bezpečí tvé mámy nijak neovlivní, i kdyby se to Nemrtví dozvěděli. Což zamozřejmě nemusí."

Chvíli jsem na něj mlčky civěla. Dávalo to smysl, ale něco se mi na tom přece jen nezdálo.

"Můžou jí ublížit jen s vidinou toho, že ví víc, než prozradila."

"To ano. Muselo by se to zařídit tak, aby nedala nic najevo. To by nemělo být těžké."

"A jak si to tedy představuješ?"

Kurono se předklonil a v očích mu zahořely plamínky vzrušení.

"Vlastně docela jednoduše. Napíšeme jí dopis."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LK LK | 26. září 2013 v 21:36 | Reagovat

Tahle kapitola mě hodně zaujala. Konečně se vysvětlily další věci, které mi v příběhu zatím "neseděly". Třeba proč Shinigami v japonské dimenzi mluví japonsky nejen s Arisu, ale také v soukromí mezi sebou, když by bylo logické, aby používali "rodnou řeč". Také je chytře vyřešena otázka Slunce v dimenzi. Jsem zvědavý, jak se objasní další záhady a "nesrovnalosti". Gaon by mohl s tím vyučováním trochu "pohnout" :) Nebo má snad v úmyslu ostatní Shinigami "unudit", aby je to přestalo bavit a poslali ho předčasně pryč? :D
A zajímavé je také sledovat, jak Arisu zase svádí boj se svými "vnitřními démony" :)

2 Tabashi Tabashi | E-mail | Web | 28. září 2013 v 16:24 | Reagovat

Zajímavá kapitola :) hrozně se těším, až budou psát ten dopis ^^ třeba by se mohlo dostat i na Tsubasu :3

3 aksile11 aksile11 | 29. září 2013 v 19:34 | Reagovat

Skvělá kapitola jako tradičně ^^
Dopis! Yay! :D Už jsem se začínala bát, že nic nevymyslí xD

4 Mawerick Mawerick | 30. září 2013 v 8:28 | Reagovat

Čím dál tím lepší a zajímavější.

Člověk si ani neuvědomí, že v knize uplynul rok od prvního Probuzení :D

při popisu dimenzí jsem si nemohl nevzpomenou na Doctora Who a jeho " bigger on the inside" ;) díky čemuž jsem se bavil o to víc ( dostal jsem záchvat smíchu) :D

5 Kya Kya | 1. října 2013 v 19:45 | Reagovat

Konečně se vysvětlují věci, i když..možná bys mohla něco trochu více rozebrat nebo ujasnit, , nejsem si uplně jistá, jestli mi to docvakává současně s Arisu :D

6 Re Re | 2. října 2013 v 20:10 | Reagovat

Páni, tolik komentů :D Díky a jsem ráda, že se líbí n_n

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama