ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


(2) Kapitola 22. - Vrstvy

20. srpna 2013 v 15:54 | Re

Dva dny poté, co mi Gaon předložil svůj návrh, konečně došlo na samotné vrstvy. A že to byly dva dny agonie v nejistotě, jak se mám zachovat.


Kurono stále nic netušil, i když zaznamenal, že jsem během našich tréninků zadumanější než obvykle. Dokonce se ze mě asi dvakrát pokusil vytáhnout proč, když mu ale došlo, že to nemá smysl, prostě mrzutou Arisu přestal řešit. Za to jsem mu byla vděčná. V hlavě jsem koneckonců měla solidní zmatek i bez toho, abych neustále přemýšlela, jestli ještě náhodou není chyba, že před ním mlčím.

Ardenovi jsem se pro jistotu úplně vyhýbala. Po našem posledním rozhovoru mi představa, že bych měla absolvovat další várku temných spekulací, nebyla vůbec příjemná. Že si stihl všimnout mých úhybných manévrů, mi došlo, až když si mě asi půl hodiny před první vrstvou vytáhl za svůj stan.

"Arisu," oslovil mě vážně, "potřebuji si s tebou promluvit."

"Hmm," pronesla jsem neurčitě. Proti přímému požadavku jsem se bránit nemohla. Ne, pokud jsem nechtěla Ardena urazit.

"Půjdeme sem?" zeptal se a pokynul k plachtě svého obydlí.

Jen jsem kývla a následovala ho.

Obešli jsme stan na tu nejodvrácenější stranu od zbytku Tábora. Tam si mě Arden zkoumavě prohlédl.

"Mám dojem, že naši poslední rozmluvu špatně neseš," začal přímo.

"No," vypadlo ze mě, ale pak jsem se zarazila. Automaticky jsem plánovala nějakou neurčitou výmluvu, jenže mi došlo, že je to Arden, kdo tu proti mně stojí. Jestli si někdo zaslouží upřímnou odpověď je to on.

Zlehka jsem si odkašlala.

"Jo. Přesně jak říkáš."

"Možná jsem se nechal trochu unést."

Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Zdálo se, že si vážně dělá starosti.

"Nemusíš se omlouvat, Ardene," ujistila jsem ho. "Já... hádám, že všechny tvé úvahy jsou opodstatněné."

Jen je mi to sakra nepříjemné.

"To nejspíš jsou," připustil. "Ale bylo ode mě hloupé, že jsem ti je vyklopil na hlavu. Ničeho jsem nemohl docílit, snad jen toho, že tě znepokojím. O to mi samozřejmě nešlo."

"Já vím..."

"Ale stejně se mi vyhýbáš," pousmál se.

"Jen jsem nestála o další přednášku na tohle téma," odpověděla jsem popravdě. "Mám v hlavě dost velký zmatek i bez toho."

"Něco, s čím bych mohl pomoci?"

"Ne, to si nemyslím."

Chvíli si mě prohlížel.

"Nezatěžuj se tím," řekl pak. "Sama stejně nic nezmůžeš. Ale my ostatní vám s Kuronem budeme krýt záda. Pokud se před silou, kterou představujete, klepe i Sarsay, nemůžeme udělat nic lepšího, než vám dát prostor na ní... hmm, pracovat."

V poslední větě se válela drobná otázka, já však zachovala kamennou tvář.

"Uděláme, co bude v našich silách," řekla jsem škrobeně. Pak jsem se ale přecejen trochu uvolnila. "Díky, Ardene."

Vyrazila jsem zpět na pěšinu probíhající středem Tábora a už se ani neohlédla. V zádech jsem cítila pohled bělovlasého Shinigamiho. Zjevně čekal, že toho ze mě vytáhne víc.

Před Gaonovým stanem už se shromáždila malá fronta. Kaneshi s Chiai seděly na trávě a pořádaly závody berušek na ostří Chiainy sekery. Mizushima stála nad nimi opřená o Zlatíka a zjevně se ujala role sudího. Kousek výš na stráni seděl Kurono a zamyšleně civěl do lesa. Když jsem se dostatečně přiblížila, podíval se na mě a kývl. Že se blížím, to samozřejmě věděl. Stejně jako já věděla, že už tu čeká.

Chvíli jsem váhala, jestli si k němu mám přisednout, nebo jít sledovat berušky. Nakonec jsem zamířila k Mizushimě a postavila se z druhé strany její slavné kosy.

"Kdo vede?"

"Chiai. Ta Kaneshina stávkuje," ušklíbla se.

"Hej!" zamračila se bělooká černovláska.

"Ale vždyť to je pravda," prohlásila Mizu bohorovně, zatímco se Chiai rozhihňala. "Leze sice rychle, ale ještě to nezvládla správným směrem. A navíc Chi na té sekeře dělá loužičky."

"Cože?!" zhrozila se malá Shinigami a popadla svou zbraň. Oba broučky z ní smetla a začala zkoumat malé páchnoucí tečky, které tam jedna z účastnic zanechala.

"Chiai!" zabručela Kaneshi. "Zrovna, když to vypadalo, že by mohla mířit správně..."

Zatímco se ty dvě škorpily, dorazil Arden. O chvilku později se z Jídelny vynořila Mano následovaná Gaonem. Oba o něčem živě diskutovali. Zdálo se, že Gaonova přítomnost v Mano úspěšně potlačuje rozmrzelost nad tím, v kolik dneska musela vstávat.

Ohlédla jsem se na Kurona, který dvojici sledoval přimhouřenýma očima. Temný výboj kolem něj byl opět téměř viditelný.

Sice vůbec netuším, jak se vlastně Shinigami dávají dohromady, mám ale takový dojem, že to nejspíš brzy budu sledovat v přímém přenosu. A Kurono si zjevně myslí totéž. Těžko říct, jestli ho štve prostý fakt, že jeho sestra za někým takhle leze, nebo skutečnost, že leze zrovna za Shinigamim ze stejné hromádky jako Sarsay.

Teď už chápu, proč se Mano líbil Yamato-kun. Ti dva mají podobnou postavu. Takovou... ramenatou.

Kdyby nic, Gaon alespoň není takovej trouba...

Zatímco jsem uvažovala nad Maniným vkusem, dvojice dorazila až k nám. Mladší se rozhlédl po procesí čekajícím před jeho stanem, nejspíš zjišťoval, kdo tu ještě není. Kyoutekiho absence ho zjevně nepřekvapila. Ani Hikaru se zatím neukázal.

Ti dva budou beztak spolu.

"Klidně můžete jít dovnitř," vyzval Gaon přítomné Shinigami. Na důkaz, že to myslí vážně, rozhrnul červenou plachtu a zaroloval ji tak, aby do stanu zel poměrně pohodlný vstupní otvor.

První vstoupil Kurono, lhostejnost sama. Zdálo se, že holky se poněkud ostýchají, což jsem naprosto chápala. Lézt neznámému Shinigamimu do stanu je vpád na cizí území a je jedno, jestli je ten Shinigami zrovna nějaký Starší či Mladší, který je má učit.

Docela by mě zajímalo, jak podobné situace probíhaly v dobách, kdy všichni tihle ještě žili v Kolébce a výuka byla jedinou náplní jejich života.

Třeba se to někdy dozvím.

Teprve, když uvnitř zmizel i Arden, se tím směrem začala pomalu ploužit i dámská část místní posádky. V té se ujaly vedení Mano s Kaneshi, které zjevně umíraly zvědavostí nad tím, co se o Gaonovi dozví z jeho osobního prostoru.

Já se ještě jednou rozhlédla po Táboře, jestli nezahlédnu blížícího se Hikarua nebo Kyoutekiho, případně oba, ale marně. Na Předtuše nebyli - o těch se vždycky informoval alespoň někdo další v Dimenzi.

Když jsem se otočila zpět, abych se konečně přidala k ostatním, překvapeně jsem zamrklala na Gaona, který nezamířil dovnitř, ale došel ke mě.

"Rozhodla ses, že to zkusíš?" zeptal se s úsměvem.

"Jasně. Kdy dostanu další takovou šanci?" pokrčila jsem rameny.

"Tvůj zájem mě těší," pokýval hlavou. "Přesto... stále si nejsem jistý, že tě tyto Vrstvy budou bavit."

"Proto je chci vyzkoušet."

"No, alespoň si uděláš obrázek."

"Právě."

Gaon pokýval hlavou, ale stále se neměl k odchodu.

"Přemýšlala jsi o tom, co jsem ti nabídl?"

Já tušila, že to přijde...

"Přemyšlela. Zatím nemám... nemáme..." Odkašlala jsem si. "Zatím si vystačíme sami."

Gaon se rozesmál.

"Měl jsem na mysli nabídku tvých soukromých vrstev."

"Eh."

Úplně jsem zapomněla, že Gaon mi vlastně předložil návrhy dva. Úplně. Příliš rychle přešel k nabídce pomoci s NŠS, kvůli které jsem měla poslední dny v hlavě takový zmatek.

"Já... To by bylo bezva!" Na nic důstojnějšího jsem se nezmohla. Samozřejmě, že chci své soukromé vrstvy!

"Výborně. Můžeme začít dnes odpoledne, pokud ti do toho něco nepřijde."

"Tak jo! Jen..."

"Ano?"

"Jen pokud se nebudeme víc bavit o tvém druhém návrhu."

"Slibuji. Jak jsem řekl předevčírem, času na rozmýšlení máte dost."

Odmlčel se a pohlédl za mě. Ohlédla jsem se.

Po pěšině směrem k nám přicházeli Hikaru a Kyouteki.

"Tady máme opozdilce," podotkl Gaon. "V tom případě můžeme začít."











Gaon měl pravdu. Látka, kterou započal dovzdělávání Shinigami Japonska, byla příšerně nudná. Přes veškerá má předsevzetí být na vrstvách stejně pozorným žákem jako ostatní, jsem do půlhodiny usnula. Já. Usnula. Technicky vzato na školní hodině.

To se mi nestalo ani po návratu do Nagoi.

Kdyby tu místo mě byl Tsubasa, všechno by zhltal a ještě si řekl o přídavek. Ale když mě dějepis tak příšerně nebaví!

On to totiž skutečně dějepis byl. Dějepis lidstva od jeho počátku. Data o kmenech, o kterých jsem v životě neslyšela, spousta únavných faktů, které nezachránilo ani to, že se mezi nimi semtam objevila nějaká zmínka o zapojení tehdejších Shinigami. Kam se Gaon s výkladem dostal poté, co Arisu začala zařezávat, to z pochopitelných důvodů nemám tušení.

Přecejen jsem ale pochytila alespoň něco zajímavého. O tom, jak se vlastně Shinigami učí. Neměli žádné papíry, sešity, či snad něco jako pergameny, kam by si poznatky zapisovali. Jen seděli a soustředěně poslouchali. A mám na mysli doopravdy soustředěně. Vzhledem k tomu, že Gaon každý menší blok informací opakoval minimálně třikrát, jsem usoudila, že to všechno memorují přímo. Však kolikrát už jsem slyšela, že se Shinigami rychle učí?

Možná k tomu mají predispozice, možná je to jen pílí a železnou vůlí, každopádně už si docela dělám obrázek o tom, jak do mě Mano nadrtila všechny mé středoškolské učebnice. A dost možná to pro ni nebylo ani moc těžké...

To je však jediný užitečný poznatek, který jsem za celou dobu učinila. Další, co si pamatuju, je, jak do mě Mizushima šťouchá loktem.

"Hmmmmmmm."

Další šťouchnutí, tentokrát o poznání bolestivější.

"Co je?" zamumlala jsem.

"Vstávej."

"Co?"

"Vstávej, říkám."

Otevřela jsem jedno oko a zaostřila na okolí. Několik sekund jsem se marně snažila přijít na to, kde jsem. Rozvzpomněla jsem se až ve chvíli, kdy mi přes zorné pole překráčel Arden. Dnešní vrstva už zjevně skončila a studenti pomalu opouštěli třídu.

Narovnala jsem se tak prudce, až mi křuplo za krkem. Pro vážnost situace jsem se ale rozhodla tuto malou nepříjemnost nekomentovat. Zaměřila jsem se na to opravdu důležité.

"Já usnula?!" zamumlala jsem zhrozeně.

"Jako nemluvně," ušklíbla se Kaneshi, která seděla na druhé straně.

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. To je trapas!

"Šlo to moc vidět?" položila jsem marnou otázku.

"Decentně," ujistila mě Mizu diplomaticky, natáhla se po Zlatíkovi a postavila se.

Bezva...

Sledovala jsem, jak ty dvě vychází ven. Jakmile za červenou plachtou zmizel i konec Zlatíka, zůstala jsem uvnitř s Gaonem sama. Očima jsem vyhledala jeho záda v zadní části stanu. Bez svého bílého roucha byl mezi tmavými policemi sotva postřehnutelný.

Povzdechla jsem si a také se postavila. Bylo mi jasné, že se mu musím omluvit.

Když jsem se k němu pomalu dovlekla, otočil se ke mě.

"Říkal jsem, že tě to nebude bavit," pozvedl obočí. Ulevilo se mi, když mi došlo, že se nezlobí.

"Teď už aspoň vím proč," pokusila jsem se o úsměv. "Ale stejně mě to mrzí."

"Z toho si nic nedělej. Nejste kovaní na náš styl výuky. Alespoň ne na tenhle. Například vrstvy z prostoročinnosti by tě určitě zaujaly víc."

Z prostorotočeho?

Gaon pokračoval:

"V kolik tě mám odpoledne čekat?"

"Já... nevím. Kolik vlastně je?"

Mladší si z kapsy u kalhot vytáhl podobné kapesní hodinky, jaké s sebou neustále tahal Kurono.

"Půl jedné."

Cože?! To jsem prospala dvě hodiny?!

A proč se vlastně divím? Za ty jezerní výlety v pět ráno si nějaký odpočinek zasloužím...

"Tak třeba... v pět?" navrhla jsem.

"Výborně."

Zakručelo mi v břiše, ale naštěstí ne tak nahlas, aby to zaslechl.

"Půjdu se naobědvat."

"Jen běž. Za chvíli se k vám připojím."

Proces omluvy budiž považován za ukončený.

Když už jsem sahala po vstupní plachtě, Gaon za mnou ještě zavolal.

"A Arisu?"

Ohlédla jsem se.

"Zkus si do té doby dát dohromady nějaké otázky."











V pět hodin jsem se odebrala na domluvený sraz. Překvapilo mě, že Gaon už čeká před stanem.

"Napadlo mě, že bychom se mohli projít, ať pořád nesedíme na jednom místě," navrhl, když jsem k němu došla.

"No, proč ne?"

Vyrazili jsme nahoru do stráně směrem k místu, kde jsem se v Dimenzi objevila poprvé. Vlastně i podruhé.

Nejdřív jsme kráčeli mlčky. Nezdálo se, že Gaon na slíbené odpovědi nějak spěchá. I když možná prostě jen očekává, že se první ozvu já.

Ta myšlenka mě úplně nepotěšila. Nebyla jsem si jistá, jak mám podobný rozhovor začít. Vedle mě je jeden z výše postavených Shinigami a já se pořád v jeho přítomnosti necítím úplně pohodlně.

V tichosti jsme minuli i můj oblíbený ďolík. Většinu odpoledne jsem v něm ležela zašitá s táckem jakéhosi sladkého pečiva, a snažila se sepsat, co mě vlastně zajímá. Papírek s výsledky jsem teď měla bezpečně složený v kapse. To kdybych náhodou na něco zapomněla. Nejsem koneckonců Shinigami, abych ve svou paměť vkládala takovou důvěru.

Teprve když jsme se vyškrábali na první kopec a Tábor nám zmizel z dohledu, se Gaon ozval.

"Připravila sis na mě nějaké otázky, Arisu?"

"Pár jich tu mám. Zajímá mě toho hodně, ale ne všechno se mi podařilo vybavit."

"Tak do toho," vyzval mě a sepjal ruce za zády. Úplně jako vojenský důstojník. Což mi zrovna nepřidalo.

"Několik věcí mě zajímá už delší dobu, jen jsem se nikdy nedostala k tomu se na ně zeptat. Ale když jsem nad nimi dneska přemýšlela, uvědomila jsem si něco divného."

"Ano?"

"Proč si říkáte Shinigami? Jste jakási nadlidská rasa stejně jako Meerijové, ale zatímco jejich označení mi zní patřičně... hmm, nadlidsky, vy pro sebe prostě a jednoduše používáte japonské označení. Napadla mě varianta, že si tak říkájí jen strážci Japonska a jinde po světě se název liší, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že to tak není."

Gaon se zhluboka nadechl. Po očku jsem se na něj podívala. Vypadal spokojeně.

"Máš i nemáš pravdu. Kdysi jsme pro sebe používali různá označení. Pak jsme ale převzali právě tohle jedno."

"Ale proč?"

"Jak moc jsi zběhlá v dějinách Japonska?"

Né, dějepis né!

"Dost dobře." Ironické, což?

"Pak ti jistě něco říká jméno Nobunaga Oda."

"Ano." Na tohle bych mu kývla, i kdybych neměla učebnici dějepisu napěchovanou v hlavě. Které japonské dítě nikdy neslyšelo o muži, který jako první sjednotil téměř celou zemi?

"Na jednom z jeho nesčetných tažení ho v noci napadl Nemrtvý."

Bezděčně jsem zastavila a pohlédla na Gaona. Napodobil mě a pokračoval:

"Podle našich informací to byl obyčejný voják. Zjevně v některém boji přežil vlastní smrt. A byl nejspíš i docela dobrý, protože hlídky před velitelským stanem se zbavil během chvilky a podařilo se mu u toho nevzbudit celý tábor. Nobunaga však zřejmě něco zaslechl, takže Nemrtvý uvnitř narazil na připraveného protivníka."

"Kde byl Shinigami, který ho předtušil?"

"K tomu jsem se právě chtěl dostat. Noční Předtuchy jsou vždycky ty nejnáročnější. Ne tolik na provedení jako na orientaci v prostoru. Dnes to zdaleka není tak obtížné, protože obrovské množství lidí se koncentruje ve městech. Ale před pětisty lety byla města malá, v noci neosvětlená a Probuzení někde v lesích se pro Shinigami rovnalo doslova noční můře."

"Jo, to si dokážu představit," zabručela jsem. Představa, že s Kuronem ve dvě v noci lítám po horách mi na vykreslení situace bohatě stačila.

"Ten, který předtušil Nobunagova útočníka, měl navíc úkol o dost těžší. Shinigami sice do politiky zemí nezasahují, přehled si o ní ale vedou. A vědomí, že je to právě Nobunaga Oda, koho musí chránit, bylo pro toho konkrétního Shinigamiho, jmenoval se Rinhon, velice stresující. Jeho chyba by do situace v zemi výrazným způsobem zasáhla.

Tábor se mu nakonec podařilo najít. Se správným stanem už to bylo horší. Bylo zataženo a on se neměnil ve zvíře, jehož zrak či snad čich by mu v hledání pomohl. K boji se dostal až ve chvíli, kdy daimjó rozpáral svůj stan, aby souboj přenesl ven v naději, že ho zaslechnou další hlídky. Nutno podotknout, že doba, po kterou dokázal Nemrtvému odolávat, byla obdivuhodná. Sám ale neměl šanci, čehož si byl vědom. Hlídky je skutečně zaslechly, zaslechl je ale i někdo mnohem důležitější a to Nobunagovi zachránilo život. "

Ani jsem si nevšimla, kdy jsme znovu vyrazili. Teď už jsme se blížili k místu, kde jsem se poprvé probudila v těle Mano. Neměla jsem ale čas se zabývat nějakou nostalgií, protože jsem byla zcela vtažena do Gaonova vyprávění.

"Rinhon dorazil na poslední chvíli a strhl pozornost Nemrtvého na sebe jen pár momentů předtím, než raněný daimjó obdržel poslední ránu. Ten viděl pouze svého nepřítele, který se zničehonic stáhl a zjevně zaútočil na někoho, koho Nobunaga neviděl.

Ten někdo byl stoletý, zkušený Shinigami a nad svým protivníkem vyhrával do té doby, než dorazila první hlídka. Světlo pochodní ho oslnilo, protože k přibíhajícím vojákům stál čelem. Nemrtvý, který stál k ohni zády, využil situace a Rinhona zranil. Tehdy Nobunaga svého zachránce poprvé uviděl."

Ta hlídka si svůj nevhodný zásah do boje vzápětí částěčně vyžehlila tím, že útočníka napadla sama. Rinhon se za tu dobu vzpamatoval a zasadil Nemrtvému smrtící úder."

Gaon se na chvíli odmlčel. Nejspíš jen pro efekt.

"V té bezdeché chvíli poté, co se útočník rozpadl na prach, Nobunaga promluvil. Hleděl při tom na zraněného Rinhona a řekl jediné."

"Shinigami," vydechla jsem. Dávalo to perfektní smysl.

Gaon kývl.

"Nejspíš by toho řekl víc, ale nestihl to. Rinhon totiž utekl. Jeho zranění nebylo fatální a on nechtěl riskovat bližší konfrontaci s lidmi, i když tehdy by zdaleka nebyla tak riskantní jako třeba dnes. Pár dní poté ho v lesích našli jeho druhové. Rány si dokázal částečně ošetřit a přežít v divočině pro něj rovněž nebylo obtížné. Možná by tě zajímalo, že část Vrstev se zabývá i tímhle."

Mladší chvíli počkal, jestli nerazeaguju, mě ale momentálně nějaké vrstvy vůbec nezajímaly.

"Na Nobunagova slova, či spíše slovo si Rinhon vzpomněl až poté, co se v péči Meerijů úplně zotavil. To označení mu zalichotilo. Nejdřív si tak nechal říkat sám, ale brzy se jeho společníci za Shinigami začali označovat také. Po několika letech předstoupili před Starší s návrhem, aby celá rasa přijala toto jméno. Tvrdili, že neexistuje příznačnější označení pro někoho, kdo slouží lidem, než to, které mu samotní lidé přidělili za jeho činy. Starší naznali, že název vystihuje skutečnou podstatu našeho úkolu a přání japonských Shinigami vyhověli."

Chvíli jsme kráčeli mlčky.

"O takovém útoku jsem nikdy neslyšela," ozvala jsem se po chvíli. "Ne, že by to něco znamenalo, ale stejně..."

Gaon se ušklíbl.

"Nobunaga o tom příliš nemluvil. Bál se, že urazí Shinigamiho, kterému je zavázán životem. Veškeré zmínky o Rinhonovi byly spíše nepřímé, symbolické. Pokud se někde objevilo něco výraznějšího, dodatečně jsme to po jeho smrti zničili."

Opět chvíle ticha.

"A to jste předtím skutečně neměli žádné jméno?" ozvala jsem se pak.

"Kam dosahuje vědění Pamětí... ne."

To je vážně zvláštní. Co jsou oni vlastně zač? A jak dlouho tu jsou?

Zatočili jsme doprava a širokým obloukem se začali vracet zpět k Táboru. Po chvíli se Gaon znovu ozval:

"A nenapadá tě ještě další důsledek této provázanosti našeho označení s Japonskem?"

Usilovně jsem přemýšlela. Něco tu být musí. Musí!

Hmm...

"Jména?" zkusila jsem pomalu.

"Správně," pochválil mě Gaon a zdálo se, že jsem ho opět potěšila. "Říkal jsem si, jestli sis někdy všimla, kolik se nám tu toulá japonských jmen. Nebo alespoň derivovaných z japonštiny."

Všimla. Jednou už jsem si tu otázku položila, ale bylo to v nevhodné chvíli - mám dojem, že na mě zrovna začala útočit babka kořenářka Arden - takže jsem na ni okamžitě zapomněla. A nevzpomněla bych si, kdyby se Gaon nezeptal. Na papírku v mé kapse totiž žádná taková otázka napsaná nebyla.

"Mezi Shinigami se totiž od té doby drží jistá tradice," začal vysvětlovat. "Většina párů alespoň jedno dítě pojmenuje japonským jménem. Samozřejmě to není povinné, najdou se i tací, kterým se ten zvyk nelíbí, obvykle ale najdeš v každé rodině někoho, kdo ke svému jménu přišel tímto způsobem."

Místo, abych se rozplývala nad tím úžasným zjištěním, jsem vynaložila nelidské úsilí na to, abych nevyslovila poznámku, která se mi drala na jazyk.

Jak moc se může za rodinu označovat skupinka Shinigami, kde se na role máma a táta a občas i sourozenec vůbec nehraje?

Odkašlala jsem si.

"A jak to mají Meerijové? Ti také hledali jméno za pochodu?"

"Podle všeho ne. Název jejich rasy je nám znám od počátku. Pokud víme, pojmenovali se sami."

A vy ne. Proč, pro všechno? Tedy ne, že by se mi označení Shinigami nelíbilo, ale stejně...

Jak jsme pokračovali k Táboru, začala jsem přemýšlet, kterou ze svých otázek mám vytáhnout teď. Jestli na každou dostanu tak zajímavou odpověď, budu z toho žít ještě hodně dlouho.

Jak už to ale tak bývá, realita se rozhodla mi udělat čáru přes rozpočet. Na horizontu před námi se totiž objevila velká, rychle se pohybující černá čmouha.

Tázavě jsem pohlédla na Gaona, který si jí už také všiml. Jen mi pokynul rukou a řekl:

"Však času máme dost."

Rozběhla jsem se tedy Kuronovi naproti, protože kdyby nespěchal, došel by mi o Předtuše říct jen po dvou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LK LK | 20. srpna 2013 v 16:10 | Reagovat

Kdo si počká, ten se dočká :) Já jsem se konečně dočkal vysvětlení další věci ze života Shinigami, která mi vrtala hlavou. Moc se mi líbí, jak se to postupně pomaloučku skládá dohromady. A pořád s napětím čekám, co se ještě dozvím o Nemrtvých a taky o Meerijích :)

2 Tabashi Tabashi | 23. srpna 2013 v 12:42 | Reagovat

"Představa, že s Kuronem ve dvě v noci lítám po horách mi na vykreslení situace bohatě stačila." :D super kapitola, těším se na další :)

3 Re Re | 26. srpna 2013 v 11:28 | Reagovat

Děkuji =D

4 Mawerick Mawerick | 5. září 2013 v 7:11 | Reagovat

Další bezvadná kapitola, člověk se toho dozvídá čím dál tím víc o tom, jak vlastně Shinigami fungují.

Bohužel jsem si všiml až dneska, že vyšla tato kapitola :(

5 Re Re | 5. září 2013 v 16:18 | Reagovat

Alespoň budeš čekat kratší dobu na tu další =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama