ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


(2) Kapitola 4. - Kaneshi

12. června 2012 v 0:41 | Re
Rozhrnula jsem vstupní plachtu Jídelny a nechala Kaneshi projít. Shinigami sebejistě nakráčela dovnitř a já ji po chvilce váhání následovala.


Při pohledu na Kaneshin nedostatek nováčkovské pokory jsem si chtě nechtě musela vybavit své vlastní začátky. Jak jsem si s každým krokem k Jídelně tehdy přála udělat krok opačným směrem. Cha! Zajímalo by mě, jak bych se v takové situaci zachovala dnes. Přece jen… dost se toho změnilo. Já jsem se změnila.

S podobnými filozofickými myšlenkami jsem opřená o první stůl sledovala, jak Kaneshi zkoumá interiér stanu. Procházela mezi křesly ve společenské části a přejížděla pravou rukou po čalounění a potazích křesel. Pak jsem si uvědomila, že jakožto průvodce nejspíš trochu selhávám.

"Er, tohle je… jídelna, titulujeme ji Jídelna a s celým Táborem je to podobné," začala jsem kostrbatě.

Kaneshi mi věnovala boční zubatý úsměv, zubatý proto, že měla velice výrazné špičáky.

"Já vím."

Ehm. No…

Chvíli jsem jen bezradně stála a sledovala, jak Kaneshi celý stan přejíždí kritickým pohledem.

"Proč jsi chtěla doprovod? Nezdá se, že bys ho potřebovala a očividně už všechno víš," pronesla jsem kysele a vložila do otázky tolik sarkasmu, kolik mi ještě přišlo relativně zdvořilé k nováčkovi.

"Výborně, takhle se mi líbíš mnohem víc, čestný hoste," protáhla se Kaneshi zády ke mně. Pak se otočila. "Uťápnuté zdvořilé chudinky nemůžu vystát." Znovu se rozhlédla po společenské části. "Je to docela fajn, ale v Číně si víc potrpěli na přepych." A propochodovala si to kolem mě do jídelní části.

Začíná mě fascinovat způsob, jakým tahle bělooká Shinigami pronese dvě věty a moji hlavu zahltí tolika myšlenkami, že nejsem schopna vybrat, kterou řešit jako první.

"Dostanu svou odpověď?" zabručela jsem rozmrzele a tentokrát už bez výčitek, protože se zdálo, že tenhle přístup Kaneshi přímo vyhovuje.

Ta právě nahlížela do kuchyňě a moji otázku ignorovala. Založila jsem si ruce a zamračila jsem se na její záda.

"Jak se jmenuji zdejší Meerijové?" ozvalo se tlumeně zpoza plachty. Zamračila jsem se ještě víc. Kdo ignoruje, dostane ignoraci. Já se zeptala dřív.

Když se Kaneshi nedostávalo odpovědi, vrátila se zpět do jídelní části, chvíli se na mě ještě okázale nedívala a pak mi konečně věnovala letmý pohled. Když viděla, jak se tvářím, pokrčila rameny a ušklíbla se:

"Některé věci jsou až absurdně stejné. Všude. Nuda."

"A jak já to mám vědět?" zabrblala jsem. "Snažím se ti jen dodat stejnou kvalitu okružního výletu, jaké se dostalo mně."

Kaneshi si mě chvíli prohlížela.

"To máš vlastně pravdu, čestný hoste, ty jsi vůbec taková anomálie. Asi by bylo naivní myslet si, že jsi nějaký vyslanec, který koluje po dimenzích, co?"

Mlčela jsem, protože na to nebylo, co říct. Ona to ostatně byla řečnická otázka.

"Shinigami se normálně s něčím takovým neobtěžují," pokračovala Kaneshi. "Zavedou tě do Jídelny a řeknou ti tak leda: 'Tohle je můj oblíbený stůl a tamto křeslo je super.' Řekla bych, že jestli existuje dimenze, kde táboru neříkají Tábor, bude to u Francouzů, oni jsou podobně hráblí jako vy Japonci, ale trochu jinak."

Opět ten efekt naprostého myšlenkového zahlcení. Jak v má v tomhle sakra jeden přemýšlet?!

"Ale na druhou stranu, nemám si na co stěžovat, co?" poškrábala se Kaneshi na hlavě a zdálo se, že mé příspěvky k rozhovoru nepotřebuje. "Kolikrát se mi v životě poštěstí, aby mě po nové dimenzi prováděl člověk, cha? Člověk po dimenzi, chápeš to? To je tak nádherně absurdní!"

Jen jsem na ni zírala. Všechna moje já se přehřála už před chvílí a před servisem byla fronta.

Černovláska ke mně dokráčela, chytila mě kolem zad a s velkou dávkou razance mě vystrkala z Jídelny.

"Takže se do toho opři, chci pořádnou prohlídku v lidském stylu. Jakže jsi říkala, že se jmenují ti vaši Meerijové?"

"Koquori, Izequis a Nezeres," odpověděla jsem jí spíš ze setrvačnosti, než že bych o tom doopravdy dokázala přemýšlet. "Koquori se stará o jídlo a ti dva jsou, řekla bych, něco jako technické zázemí."

Moje terminologie nejspíš přišla Kaneshi nesmírně vtipná, protože se rozchechtala.

"Brilantní! Technické zázemí! Cha! Jen tak dál, čestný hoste, jen do mě!"

Jen jsem zvedla obočí. Této osůbce se zatím s dokonalým sebevědomím dařilo podkopávat moje převědčení o tom, že Shinigami jsou vesměs docela normální existence.

Ale když už jsme u toho, kdo z Meerijů se vlastně stará o moje prádlo? Neříkejte mi, že je to technické zázemí…!

Nicméně další rozebírání této myšlenky, která byla dost nepříjemná na to, aby si vybojovala prioritu, mi nebylo dopřáno, protože z Kaneshi se vyklubalo mimo jiné i velice netrpělivé stvoření.

"Kam teď?" zeptala se hlasitě a s jakýmsi divokým nadšením se rozhlížela.

"Kde ti staví stan?" odpověděla jsem otázkou a okamžitě mi na mysli vytanul obraz kruhu vyschlé trávy, který zbyl na místě, kde kdysi rezidovala Caim. Automaticky jsem pohlédla tím směrem, ale prázdný kruh trávy zůstával prázdný.

Kaneshi sledovala můj pohled.

"Tam? Myslíš, že bych si nechala postavit stan na místě dezertéra? A co hůř, na místě kočky? To se nikdy nestane," odfrkla si a začala scházet po pěšince k tomu místu. Po pár krocích jsme obešly Ardenův stan a mně se naskytl pohled na nejvíc Meerijů, kolik jsem kdy viděla pohromadě.

Bylo jich tam asi šest. Dva z nich jsem poznala, bylo to naše věrné technické zázemí, ale ti ostatní byli cizí. Mohla jsem tak provést další rychlostudii Meerijů jako populace a rozšířit seznam barev kůže a vlasů o několik nových položek, které zahrnovaly i krásnou tmavou šedomodrou. Všichni pracovali na stavbě dalšího obrovského rudého stanu, který byl oproti původnímu Caimině místu posunut o dost na západ mezi stany Hikarua a Kyoutekiho, i když to vypadalo, že určitou částí do kruhu uschlé trávy zasahovat bude.

Když si Kaneshi všimla, kam hledím, ošila se:

"No, dobrá, alespoň ne přímo na místě dezertéra a kočky. Dál už to nešlo, oni by mi to nedovolili," cukla hlavou k pracujícím Meerijům. "A řekla bych, že ti dva taky ne," dodala a tentokrát adresovala majitele dvou nejbližších stanů.

Ušklíbla jsem se při představě, jak by mohl reagovat Kyouteki, kdyby zjistil, že na jeho stanovou plachtu se ze severu lepí jiná stanová plachta. Hikaruovu reakci jsem si zase dokázala představit velice dobře, ten by prostě jen mlčel a hleděl tím svým způsobem, který se mi za použití všech slov, která znám, ještě stále nepodařilo popsat.

Nejraději bych pracující Meerije sledovala až do dokončení jejich díla, ale to bych nesměla mít za zády Kaneshi, která už mě teď prstem bolestivě šťouchala do zad. Se značnou neochotou jsem ji dovedla až ke koupacímu stanu. Informační tabulka visela rubem ven, takže jsem vklouzla dovnitř mezi povoleným plachtovým vstupem. Kaneshi mě následovala.

"Co je tohle?" zeptala se a zvědavě se rozhlížela po obvodové chodbičce.

"Nevíš?" ohlédla jsem se na ni a překvapeně zvedla obočí.

"Nemám páru. V Číně jsme měli navíc jen Jídelnu a pak velký altán nad řekou, ale tam jaksi na první pohled víš, k čemu slouží." Popošla k nejbližšímu dřevěnému sloupku a položila na něj ruku. "A tohle není altán ani nic podobného. Má to úplně jinou konstrukci. Předpokládám, že tenhle stan nemá středové podpěry, že?"

"No, to nemá," odpověděla jsem zaraženě. Zdálo se, že v Kaneshi se skrývají i jakési technické předpoklady. Mně by tohle třeba nikdy nedošlo. Ani bych nad tím nepřemýšlela.

"Tak co je to?" zeptala se Kaneshi znovu a z hlasu jí vyloženě odkapávala kondenzovaná dětská zvědavost.

Chvíli jsem si ji měřila a užívala si skutečnosti, že já vím a ona ne, a pak jsem jí s úsměvem řekla:

"Myslím, že by ses měla podívat sama."

O chvíli později jsem litovala, že jsem Kaneshi na to, co čeká ve vnitřní části, nějak nepřipravila, nebo že jsem si alespoň nevzala špunty do uší.

"Vy tu máte… Vy tu máte HORKÝ PRAMEN?! No to si ze mě děláš nudle! Horký pramen! Lázně! Pro všechno na světě! Já té mňoukací mlíkožroutce snad dokonce poděkuju! Proč to sakra těm Meerijům tak trvá, já sem CHCI! Horký pramen! MILUJU Japonsko!"

Když příval ječení a nadšení neutichal, musela jsem zakročit a odtáhnout Kaneshi do bezpečné vzdálenosti. Zároveň jsem se snažila nedat najevo, že jsem dosud žila v přesvědčení, že podobné lázně jsou běžnou součástí výbavy každého tábora, který Shinigami obývají. Což bylo neuvěřitelně naivní, když jsem se teď nad tím pořádně zamyslela. Alespoň tu mám důvod, proč se Shinigami Japonska usídlili právě v tomto údolí.

Zdálo se, že koupací stan nasadil příliš vysokou laťku. Ohniště Kaneshi označila za slabší odvar svého čínského altánu a jezero ji nenadchlo vůbec, i když to bylo možná proto, že jsem jí neřekla o Kuronovi, který do něj, šílenec, chodí každý den v pět ráno plavat.

A když už jsme u Kurona…

"Poslyš, Kaneshi?" začala jsem, jak jsme se líně vracely po cestě od jezera.

"Hmm?"

"Jak jsi vlastně poznala, že je Kurono psovitá šelma? Mám na mysli, jak jsi to věděla tak jistě?"

Kaneshi se na mě neotočila, jen jsem na její zčásti zakryté tváři zaznamenala podivný úsměv.

"Oh, takže pan Ledově-Chladný se jmenuje Kurono. Konečně se dostáváme ke jménům, která neoznačují Meerije..."

V žaludku mě něco velice nepříjemně zahryzalo. Zastavila jsem.

"Já se ne-?"

"Ne."

Výborně Arisu, opravdu výborně.

Kaneshi si všimla mého výrazu.

"Ale tvé průvodcovské vystoupení to nenarušilo, jestli tě po potěší," mrkla na mě.

"Promiň," zamumlala jsem a zatoužila se propadnout studem.

"Pro všechno na světě, ty pitomá holka, přestaň se mi tu omlouvat a zase ze sebe dělat uťápnutou puťku a radši už konečně vysyp, jak ti mám říkat, nebo tě budu do smrti titulovat 'čestný host!"

"Já jsem Arisu," zamumlala jsem schlíple.

"Sláva," ulevila si Kaneshi a opět vykročila. Neochotně jsem ji napodobila.

Shinigami pokračovala.

"Pokud tě to zajímá, Arisu, poznávání zvířat je můj koníček. Říkala jsem, že v Číne byla nuda. Jeden si pak začne hledat zábavu ve všem a zkoumání projevu zvířat na osobnosti Shinigami mi přišlo jako skvělý nápad, protože jsem měla k dispozici slušnou řadu studijního materiálu. Ta země je totiž sakra velká a je v ní sakra moc lidí, takže i když je překvapivě bezproblémová, standardní nízký počet Shinigami nemá šanci to utáhnout. Jen prolézání terénu by nám zabralo měsíce."

"Aha, takže jsi je začala pozorovat," shrnula jsem a Kaneshino vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se úplně zapomněla litovat, jak jsem neschopná.

"Správně. Bylo to až překvapivě zábavné."

"Takže… jak se projevil Kurono?"

Kaneshi se zachechtala.

"Ten? Řekl mi to přímo do očí. Neuslyšíš použít termín "terirotium" nikoho jiného než psovitou šelmu. Nikdo jiný to tak nevnímá. Na rozdíl od ostatních zvířat, která si chrání svá území, se pouze psovité šelmy na toto téma vyjadřují, abych tak řekla, vokálně. Zatímco ostatní na tebe skočí ze zálohy, pes to ještě pořádně obštěká a obvrčí a teprve pak si možná na něco troufne, obvykle záleží na tom, jak moc je to samotářský druh."

Ohlédla se a všimla si mého nadšeného výrazu.

"Ale notak, zas to nepřeháněj, trochu jsem se nechala unést," přiznala rozpačitě a zaváhala. "Ve skutečnosti jde o to, že smysl pro vlastní území tak výrazně prosakuje do lidské stránky Shinigami jen u psovitých šelem. U ostatních je to zas něco jiného."

"Jako třeba?"

"No, vem si třeba takové kočky," začala Kaneshi vybraně konverzačním tónem, ale slovo "kočky" opět vyplivla, jako by bylo zvláště nechutné. "U těch nemáš šanci vědět, na čem jsi. Neřeknou ti ani polovinu toho, co mají doopravdy na srdci. V jednu chvíli jsi velká kamarádka, ale jakmile je přestaneš drbat a cpát jim mlíko, přestaneš pro ně existovat, v horším případě se z tebe stane nepřítel."

Neřeknou ani polovinu toho, co mají na srdci… Hmm, odkdy je Kurono kočka…?

"A pak je tu to jejich pohodlí a nedotknutelnost. Sice by se možná našlo i pár praktických věcí, ale víš jak," rozhodila rukama na znamení zmaru. Pak si všimla mého ne tak zcela přesvědčeného výrazu.

"Ale notak, pořád ti leží na srdci ta vaše Ca-jakžetobylo?" pozvedla obočí.

"Na tu jsem teď nemyslela," přiznala jsem popravdě. "Spíš jde o to, že nic z toho, co jsi mi tu řekla, nesedí na ostatní…"

"Co jsou?"

"No, je tu…" Zarazila jsem se. "Já vlastně nevím, jestli to můžu šířit. Tak hluboko do vaší etikety jsem ještě nepronikla," zamumlala jsem nejistě.

"Hmm, já bych ti to hlavně nedovolila říct," naznala Kaneshi. "Pak by to nebyla hra. Takhle můžu konečně uvést své poznatky v praxi," uculila se. "Ale říkalas, že to vůbec nesedí? A jsou to kočky? Vážně?"

"No, ne úplně kočky…"

Shinigami se uvolnila.

"Pokud myslíš kočkovité šelmy, tak pro ty to neplatí. Tohle je definice jen těch malých prohnaných bestií. Všechno ostatní, co je s nimi nějak vzdáleně příbuzné, je naštěstí obvykle poněkud soběstačnější a praktičtější."

"Aha," pronesla jsem nepřítomně a jala se zařazovat nové poznatky na jejich místo. Pak mě něco napadlo. "A ty jsi vlastně co?"

Kaneshi mi věnovala široký a neuvěřitelně lišácký úsměv.

"Není to jasné?"







Jestli mě zajímaly reakce ostatních na nový přírůstek do japonské skupinky, navrátivší se nagoyská výprava rozhodně nezklamala. Chiai a Mano nás odchytily jen kousek před východem z lesa a v jejich nadšení bych se klidně mohla vykoupat. Obskakovaly Kaneshi a kladly jí desítky otázek ohledně úplně všeho od čínské dimenze až po její oblíbené jídlo.

Já jsem celou dobu s obavami čekala, kdy Kaneshi vybuchne, odežene ty dvě nebo minimálně na jejich účet utrousí nějakou stírací poznámku, protože jsem si zcela logicky myslela, že tohle je prototyp chování, který bude černovlasé Shinigami vadit stejně, jako "uťápnuté puťky". K mému velkému překvapení však Kaneshi spolupracovala a popravdě řečeno spolupracovala až nečekaně ochotně. Po chvíli přemýšlení, kterému jsem se mohla v klidu věnovat jako zadní voj uštěbetané trojice, jsem si s nepříjemným bodnutím uvědomila, že Kaneshi se možná konečně dostalo patřičně nadšeného uvítání. Takového, jaké nejspíš očekávala a které jsme jí my dva s Kuronem ani zdaleka neposkytli. Že to nebyla tak úplně naše vina, to asi necháme na jindy.

O tom, že nové přírůstky jsou něco jako dimenzionální svátek, mě přesvědčila reakce Ardena a posléze i koupací trojice. Nebyli o nic méně nadšení, než Mano s Chiai, i když to projevovali každý po svém a vesměs o dost umírněněji.

Z Kaneshi se dočasně stala malá hvězda Tábora. Nikdo nešel spát, protože Shinigami se rozhodli uspořádat jakousi oslavnou noc. Seděli jsme kolem ohniště pod nádhernou hvězdnou oblohou, a praskající oheň vrhal obrovské stíny na okolní stromy.

Musela jsem obdivovat Kaneshinu výdrž. Už několik hodin v kuse byla cílem všech možných i nemožných dotazů a přesto všechno se zdála být neuvěřitelně čilá. Po hodině, kdy vedla s Hikaruem a Kyoutekim debatu na téma své zbraně a stylu boje, který s ní praktikuje, si ji odchytil Arden a rozvedli spolu sofistikovanou diskuzi na téma čaj a čínský porcelán.

Chiai a Mano ležely zabalené v dece na stráni za křesly, pozorovaly hvězdy a řešily spolu něco nejspíš velice zábavného, protože se k nám od nich každých pár minut donesl výbuch smíchu.

Mizushima s Kyoutekim se probírali množstvím jídla, které nám k ohni nanosila Koquori a Hikaru seděl se zavřenýma očima a založenýma rukama na pohodlné židli kousek od Ardena a Kaneshi a, i když toto byla jen má doměnka, nejspíš zaujatě poslouchal porcelánový rozhovor.

My s Kuronem jsme celou dobu seděli stranou hlavního dění jako černé ovce a nijak se nezapojovali. U Kurona to nebylo nic překvapivého a já jsem měla dojem, že ostatní Shinigami si Kaneshin čas zaslouží víc než moje maličkost. Celkově však kolem celého ohniště panovala natolik fantastická atmosféra, že jsem se vůbec necítila nepatřičně. Seděla jsem zamotaná v dece, kterou jsem použila spíše pro dobrý pocit, než že by mi bylo chladno, a nasávala optimismem nabitý vzduch.

Moje myšlenky se líně ubíraly náhodnými směry, vyčerpaly všechna témata krom čínského porcelánu, kde jsem se dobrovolně zřela účasti, a vrátily mě zpět k ohni. Nálada kolem byla rozhodně pozitivní, samozřejmě až na malý ostrůvek kolem Kurona, o kterém se dalo říct, že nebyl vyloženě negativní, což samo o sobě byl malý úspěch.

Pootočila jsem hlavu a koutkem oka pohlédla na Kuronova kolena. V té chvíli mě napadlo, jak velký rozdíl je mezi jeho mlčením a mlčením například Hikarua.

Zatímco Hikaru mlčel a vy jste měli pocit, že je všechno naprosto v pořádku, protože to byl nejčastější způsob jeho komunikace, u Kurona tomu tak nebylo.

Na Kuronově mlčení bylo něco nepokojného, bylo to ticho, ve kterém vám nebylo příjemné setrvávat, a já jsem se právě v té chvíli pro nedostatek jiných témat rozhodla, že přijdu na to, proč tomu tak je.

Vytěsnila jsem z hlavy čaj a porcelán a vrátila se do minulosti.

Už pár minut po mém probuzení mi Chiai řekla, že Kuronův projev nahoře na kopci, pokud mluvíme o počtu namluvených slov, je u něj naprosto obvyklý. Většinou to byla pravda, ale nastaly chvíle, kdy Kurono mluvil. Jakože opravdu mluvil. Samozřejmě tehdy to nikdy nebylo se mnou nebo na mě, ale byla jsem svědkem pár takových situací. Třeba když se domlouvala ta naše malá výprava. Vypadal tak zaujatě…

V té chvíli mě něco napadlo. Byla to smutná myšlenka, ale čím víc jsem procházela svými vzpomínkami, tím víc jsem se utvrzovala v přesvědčení, že mám nejspíš pravdu. Nakonec jsem ve své revizi dojela až k dnešní situaci při prvním setkání s Kaneshi.

Potichu jsem se uchechtla. Jak jsem předpokládala, Kurono se na mě překvapeně ohlédl.

Otočila jsem se na něj.

"Tak v této dimenzi na druhé nemíříme zbraněmi, když se jich na něco ptáme?" zeptala jsem se ho se zdviženým obočím a nepatrným úsměvem.

Kuronovi chvíli trvalo, než se zorientoval. Pak trochu stáhl obličej a opět se otočil k ohni.

"Řekl jsem 'obvykle'," opáčil potichu.

"Člověk v Dimenzi není neobvyklý?" pokračovala jsem lehkým konverzačním tónem. Nechtěla jsem, aby si Kurono myslel, že mu něco vyčítám.

Shinigami chvíli mlčel.

"Ne dost," řekl pak.

"Celý člověk je víc obvyklý než jen duše?"

Kurono se prudce pohnul. Otočil se zpět a naklonil se skoro až úplně ke mně.

"Uvědomuješ si, co se tehdy stalo?" zavrčel naléhavě ale přesto šeptem. "Dochází ti vůbec, jak moc velký výpadek jsem měl? Byl jsem mimo! Nevěděl jsem, co mám čekat, nevěděl jsem, co se stalo, já…" Zarazil se. "Myslíš si, že bych byl v plně střízlivém stavu schopný ohrožovat život své sestry…?"

Jen jsem na něj zírala. A on zíral na mě. Nikdo jiný si ničeho nevšiml, protože celá tato scéna proběhla v maximální šeptané tichosti.

Pak jsem Kuronovi věnovala smutný pohled.

"Proč všechno bereš jako útok? Proč si myslíš, že to měla být výčitka? Já se jen chtěla bavit. Napadlo mě, že bys to třeba uvítal, jen nemáš důvod a příležitost." A odvrátila jsem se.

Tohle jsem opravdu nechtěla, nechtěla jsem, aby si Kurono cokoliv vyčítal, ani aby měl potřebu se ospravedlňovat. Ne dnes v noci.

Chvíli jsme seděli v našem vlastním malém prostoru naplněném naprostým tichem, zatímco kolem nás se neustále šířil zvuk několika tlumených hovorů. Pak se ozval Kurono.

"Promiň," řekl tiše.

Znovu jsem se na něj pootočila. Seděl opřený lokty o kolena a pohled měl odvrácený.

V té chvíli mě přepadlo silné nutkání ho pohladit po zádech. Vypadal tak sám, odtažitý a útočný čistě z prevence… On a jeho ticho, které, pokud byla moje dedukce správná, bylo tichem někoho, kdo by mluvil rád, ale nemůže, protože sám sebe zavřel do pozice té osoby, která nemluví…

Užuž jsem zvedala ruku, když se Kurono narovnal. Panicky jsem změnila trajektorii dlaně a poupravila si deku na levém rameni.

Černovlasý Shinigami pokračoval:

"Ale nemrzí mě, že jsem ti to řekl. Stejně bych to udělal. Dřív nebo později. Abych vyvrátil případné spekulace…"

"Já už jsem-"

"A hlavně mi neříkej, že už sis to domyslela," skočil mi podmračeně do řeči, ale tentokrát to bylo stejné podmračení, jaké mi věnoval tehdy v Jídelně po návratu z Tokya. To falešné.

Usmála jsem se na něj a upřela pohled do ohně. Po chvíli mě poskakující plameny začaly nudit a tak jsem přenesla pozornost na Shinigami sedící naproti nám.

"Co si myslíš o Kaneshi?" pronesla jsem první náhodnou otázku, která mě napadla.

Kurono chvíli přemýšlel.

"Nic zvláštního."

"Nejsi rád, že je tu někdo nový? Sice vím, že my dva jsme s ní žádný slavný začátek neměli, ale podle mě si to tak nebere. A vůbec jsem nečekala, že ostatní budou až tak nadšení, ale předpokládám, že jsem si zas jen nezvládla pár věcí domyslet."

"Je to lepší, než kočka," pronesl Kurono kategoricky. Vzápětí se na mě překvapeně ohlédl, protože jsem se hlasitě rozesmála. Dokonce i Hikaru na druhé straně ohně otevřel jedno oko a věnoval situaci pár pohledů, než ho opět zavřel.

Můj smích očividně Kurona vyvedl z míry. Naprosto. Poznala jsem to z jeho výrazu, který mě ale v mém současném rozpoložení pouze podpořil ve smíchu. A tak jsem tam jen seděla schoulená do klubka a zabalená v dece, smála jsem se a cítila se skvěle.

Když jsem se konečně zvládla utišit do vcelku umírněného pohihňávání, Kurono se ke mně naklonil.

"Co jsem řekl tak strašně vtipného?" zeptal se potichu. Kdyby kolem něj mohly létat otazníky, byly by tam minimálně čtyři.

"Nejde o to co, ale jak," zkusila jsem mu odpovědět, ale ve chvíli, kdy jsem chtěla říct "jak", jsem škytla a ze zamýšleného slova vznikl jakýsi přidušený pazvuk, který mě rozesmál nanovo.

To už jsem upoutala pozornost širšího publika, a protože jsem každých pět sekund škytla znovu (a po pár škytnutích se svalila ze židle na zem), nebyla jsem po chvíli jediná chechtající se osoba v okolí, protože Mizushima, Kyouteki i Kaneshi se ke mně vzápětí přidali. Arden se jen usmíval a zavrtěl hlavou, zatímco rovnal šálky na svém čajovém servisu a dokonce i Hikaru pozvedl koutky.

Nakonec jsem zůstala bezmocně ležet na trávě zamotaná v dece a lapala po dechu. Po chvilce zmítání se mi podařilo otočit se na Kurona, ale byla jsem příliš líná a vyčerpaná na to, aby se mi chtělo zvedat.

"Pokud vydržíš chvíli nemluvit, možná ti zvládnu sdělit, co jsem ti vlastně chtěla říct," obvinila jsem ho nepřímo a jen proto, že už jsem byla vysmátá a vyškytaná, mě znovu nerozesmál Kuronův nepovedeně ukrytý výraz ukřivděné nechápavosti.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a pak jsem odkudsi dokonce sebrala dost vůle na to, abych se posadila.

"Chtěla jsem ti říct," navázala jsem, "že byste si s Kaneshi mohli výborně rozumět, protože minimálně antipatii ke kočkám máte společnou. Mohli byste soutěžit v tom, kdo je nemusí víc."

"Hmm," zabručel Kurono neurčitě. Já se zatím vyprostila z deky a posadila jsem se zpět na židli vedle něj.

"A taky jsem ti chtěla poděkovat."

"Za co?" podíval se na mě nechápavě.

"Za dnešní poledne."

Očividně nepochopil.

"Zastal ses mě proti Kaneshi. Dneska jsi byl tou Chiai, která odvrátila šíp, ty."

Chvíli jsme na sebe hleděli. Musím říct, že pohledové bitvy typu Kdo-to-vydrží-déle byly proti Kuronovi mnohem náročnější, když jsem se nemohla upnout na negativní munici.

"To bylo… To nic nebylo," zamumlal pak on a já se neubránila myšlence, jestli jsem ho právě neuvedla do rozpaků.

"Pitomost, bylo to úžasné," sdělila jsem mu a zaplavil mě skvělý pocit plynoucí z toho, že jsem mu mohla říct to, co jsem měla celý den na srdci. Přála jsem si, aby věděl, jak moc to pro mě znamenalo. Alespoň částečně.

Tentokrát už tam rozpaky byly. Všimla jsem si jich dřív, než se Kurono stihl odvrátit a skrýt to za další neurčité zabručení.

A tady ho máš, Arisu, toho ledového vlka. On vůbec není tak ledový, jak se dělá, nemyslíš?

Usmála jsem se pro sebe a zvedla se, abych si konečně i já dopřála něco z té Koquoriny nadílky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LK LK | 12. června 2012 v 8:08 | Reagovat

Takové příjemné překvapení hned po ránu :) Kaneshi se asi stane jednou z mých oblíbených :) A jak nám začíná ledovec Kurono pomalu roztávat :) Zase skvělý popis chování a myšlenek postav!

2 Re Re | 12. června 2012 v 10:30 | Reagovat

Kuji :)

3 Kyasanuri Kyasanuri | 12. června 2012 v 10:44 | Reagovat

Yeeey! Kaneshi je fakt super :D A Hikaru...furt jsem měla před očima ten jeho neutrální,  nezaujatý výraz, on vypadá, že v té dimenzi prostě jenom je :D

4 Yumiko Yumiko | 13. června 2012 v 21:38 | Reagovat

konečně trošku Hikarua.. :D a on se i usmívá! :D překvapivá kapitola.. a další rozhovor s Kuronem.. Kurono je prostě sladkej.. :D

5 Temi Temi | 13. června 2012 v 22:45 | Reagovat

Kurono je prostě lamač dívčích srdcí:D

6 Re Re | 13. června 2012 v 23:07 | Reagovat

Hikaru se usmál hned v druhé kapitole, není to kus žuly jako Kuro-tan xD Jen prostě... víc mlčí xD My víme proč, žeo Temi? XD

Kurono lamač? :D Tady? :D Fakt? :D Já chtěla použít termín socially awkward, ale tak proti gustu.. xD

7 Temi Temi | 13. června 2012 v 23:32 | Reagovat

Jako... myslím jakože láme srdce čtenářek:D
A Hikaru je ...nejlepší... :D

8 Yu Yu | 15. června 2012 v 16:31 | Reagovat

Ta část se smíchem byla skvělá. :D Nebo "všechno obvrčí a obštěká" je taky príma termín.
Je hezké, jak se z Arisu a Kurona stávají dobří přátelé. :> (Nebo něco víc. :>)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama