Kurono musel něco vycítit, protože se otočil. To všechno během zlomku sekundy, rychleji, než by člověk zvládl mrknout. Uviděl dýku, dýku, která mu nyní mířila na hruď místo na záda, což rozhodně nebylo zlepšení, a v tom posledním okamžíčku se ještě pokusil uhnout. A pak se to stalo.
Nemrkla jsem. Byla jsem si jistá, že ne. Oči jsem měla vytřeštěné děsem a v takových chvílích nemrkáte. Kurono v jedné chvíli stál dýce v cestě a v další… už nestál.
Zářivá čepel zazvonila o beton a ten zvuk rozřízl šokované ticho, které sevřelo celou střechu. Do oka mi stekla krůpěj ledového potu, a začala štípat.
Kurono se vzpamatoval jako první a odbelhal se zpět ke stěně, u které se krčil, když jsem dorazila, aby si kryl záda. Opřel se o ni a lapal po dechu. Očima kontroloval pozici obou Nemrtvých, kteří na něj civěli, jako kdyby uviděli Smrt.
V jiné situaci bych se možná zamyslela nad tím, jak pikantní je tohle slovní hříčka...
Další se vzpamatoval Příboj a to natolik, aby se mohl zhroutit do sedu s tichým stenem si tisknout raněnou ruku. Při pohledu na něj pronikl mým šokem závan pomstychtivé škodolibosti.
Pak se konečně narovnal i Sen. Ticho, které vydával, bylo nepříjemně… ostré.
"Bravo," řekl velice potichu. Neviděla jsem mu do tváře, ale z Kuronova výrazu mi bylo jasné, že mezi nimi právě zuří pohledová bitva. Příboj byl očividně po svém posledním kousku indisponován, takže síly se srovnaly. Ale jaký byl doopravdy poměr sil mezi těma dvěma, to jsem si netroufala ani odhadovat. Celou svou bytostí jsem doufala, že Kurono by se na žebříčku umístil výš.
Rozhodně už se sebral natolik, že ve tváři vyčaroval lehký úšklebek.
"A při tom všem spěchu se zdá, že vám dělá problémy jeden neozbrojený Shinigami," nadhodil.
Kurono, ty pitomče! Musíš pořád provokovat?
Sen neřekl nic. Bez sebemenšího varovného náznaku se na Kurona vrhl. A pak se to stalo zase.
Kurono uhnul. Tedy rozhodně to měl v plánu. Ale ne tak, jak to ve skutečnosti provedl. Jakoby se pohnul rychleji, než na co byl připravený. Setrvačnost, se kterou nepočítal, ho hnala vpřed a měl nehorázné štěstí, že se mu to podařilo uklopýtat, jinak by přepadl na nos. Okamžitě se ohlédl zpět na Sna a já v jeho očích zahlédla záblesk nejistoty.
Nemrtvý na něj znovu skočil a švihl rukou, ve které stále svíral svoji podivnou zbraň. Kurono se vrávoravě stočil, načež se zapřel rukama o zem a prudkým výkopem trefil Sna přímo do zápěstí. Rozespalé jarní paprsky se odrazily od dvou prstenů na Snově ruce, kterou prudký náraz odhodil, a dýka z ní obloukem vylétla, aby vzápětí přepadla přes okraj střechy.
Sen však ani na chvíli nezaváhal a skočil po Kuronovi využívaje rychlosti, kterou mu udělil jeho předchozí výpad. Oba, nyní beze zbraní, se začali rvát a váleli se po zemi v zřejmě marné snaze získat navrch nad tím druhým.
"To by stačilo," ozval se klidný hlas a zmrazil oba peroucí se muže. Sen, kterého Kurono právě tlačil k betonu, pohlédl svému soupeři přes rameno a jeho výraz se roztáhl do vítězoslavného úšklebku.
Promluvil třetí Nemrtvý, který stál za nimi. Netušila jsem, jak a kdy se tam dostal, nejspíš jsem byla příliš soustředěná na probíhající rvačku. Kapuci měl staženou hodně do očí a na Kuronova záda mířil další nanejvýš spektakulární zbraní, jakousi variací na oštěp, která ale měla hlavici rozšířenou o několik velice zajímavě tvarovaných čepelí.
Kurono se po krátké bezdeché chvíli váhavě ohlédl.
"Tahle věc možná není otrávená, Shinigami, ale ujišťuji tě, že i tak by ti dokázala poněkud znepříjemnit den," pokračoval Třetí a kdybyste k němu stáli zády a vynechali slůvko 'otrávená', mohli byste si docela dobře myslet, že právě posloucháte vcelku zajímavý školní výklad.
"Teď, pokud chceš zůstat naživu, dej ty ruce pryč."
"Tak zůstat naživu?" odfrkl si Kurono, který se v poslední fázi přerušeného souboje dostal rukama Snovi na hrdlo, a teď je ještě víc sevřel. Sen sebou zacukal a pokusil se vymanit. V další chvíli se ale špička té oštěpovité věci dotkla Kuronova krku a Shinigami se zarazil.
"Nebudu to opakovat," ozval se Třetí.
Nastala chvíle ticha, po které Kurono váhavě uvolnil stisk. Sen se vymrštil jako blesk a přišpendlil svého protivnáka celým svým tělem k zemi. Ten se marně pokusil vyškubnout, ale tentokrát neměl šanci. Sen mu přitiskl ruku na týl, čímž Kuronovi obličej bolestivě zatlačil na beton střechy.
Bezmocně jsem sledovala, jak se Kurono opět pokouší vysvobodit. Nenáviděla jsem se za svou bezmoc. Proč tu vůbec jsem?! Kuronovi pomoct nedokážu. Nevím, co jsem si namlouvala. Jsem stejně neschopná, jako jsem vždycky byla…
Třetí něco zavolal na Příboje, ale já jako bych měla v uších vodu. Do očí se mi draly slzy. Chtěla jsem si jen položit hlavu na ruce a představit si, že neexistuju. A právě ve chvíli, kdy jsem tak chtěla učinit, se někdo přikrčil těsně vedle mě, až jsem potichounku vypískla a přitiskla se k bedně, vedle které jsem celou dobu ležela.
Skutečnost, že ta postava vedle mě sebou cukla rovněž, zahnala úlek zpátky. Ohlédla jsem se a ke svému obrovskému šoku jsem se setkala s pohledem Hikarua, jehož výraz prozrazoval, že je šokovaný přinejmenším stejně jako já.
Chvíli jsme na sebe prostě jen civěli, ale pak se vzpamatovala ta správná částečka mého já, která mi připomněla, že je tu jistý problém, který by se měl řešit.
"Pomoz mu!" zašeptala jsem s prosebnou naléhavostí a cukla hlavou směrem k znehybněnému Kuronovi. Moje slova, jako by Hikarua vytrhla z tranzu; nepatrně se zamračil, lehce přikývl a pak se přikrčil vedle mě.
Třetí mezitím svázal Kuronovi ruce za zády. Viděla jsem, že se Shinigami pořád lehce cuká, ale Sen mu při každém náznaku odporu přitlačil obličej k zemi větší silou, až se nakonec jeho protivník vzdal. Příboj se s tichým úpěním snažil obvázat si zraněnou paži kouskem vlastního pláště.
A právě ve chvíli, kdy třetí přešel ke Kuronovým nohám, aby svázal také je, v tom momentě, kdy se sklonil, vyrazil Hikaru jako blesk. Seskočil z těch tří metrů, jako by to nebyla žádná výška a vrhl se na Třetího, který představoval největší nebezpečí, protože byl nejvíce mobilní. To všechno tak potichu, že Třetího varoval až Příbojův výkřik a smrtící drápy ho nezasáhly jen proto, že včas stihnul pozvednout provaz, kterým zarazil Hikaruův výpad. Okamžitě uskočil dozadu a vrhl se pro své kopí. Sen zaklel a pustil Kurona, který se okamžitě začal zmítat, aby se osvobodil, ale jeho ruce byly svázané pevně.
Na celém plácku v té chvíli nastal neuvěřitelný zmatek. Hikaru a Sen se Třetím na sebe doráželi. Teď se k nim přidal Příboj, který cestou srazil pracně se zvedajícího Kurona zpět k zemi a kopl do něj, až Shinigami vyjekl bolestí.
V té chvíli se se mnou něco stalo. Jakoby to kopnutí byla poslední kapka, po které přetekl pomyslný džbán. Cosi se ve mně vzedmulo; byl to hněv ale také ještě něco jiného a neznámého, a po celém těle mi přeběhlo mravenčení. A pak jsem je najednou uviděla, přímo na mých promrzlých rukou. Obrovské modré kruhy. Byly tak syté a tak reálné. Ony nebyly na kůži, ony byly mou kůží. Cítila jsem jejich přítomnost, jako kdybych je měla na hřbetech položené z mokré vaty.
Vrhla jsem ještě jeden pohled dolů. Na souboj i na Kurona, který ležel stočený do klubíčka, jak jen mu to svázané ruce dovolovaly, a chvěl se, pravděpodobně bolestí.
A najednou jsem věděla přesně, co musím udělat.
Jako robot jsem si stáhla svetr a uvázala jeden rukáv k trubce, která vedla kolem mé dosavadní bednovité poloskrýše. Pak jsem dvěma hlubokými nádechy dodala odvahu a s druhým rukávem omotaným kolem ruky jsem se opatrně spustila přes okraj, až jsem visela jen za prsty.
Polkla jsem a pustila se. Svetr se napnul pod mou vahou, já se okamžitě chytila rukávu i druhou rukou, ale právě v té chvíli se švy spojující onen rukáv se zbytkem svetru urvaly a já se zřítila dolů.
Paradoxně jsem v tom momentě víc, než na ošklivé křupnutí v kotníku a následnou bolest, myslela na to, jaké jsem měla štěstí, že jsem už neměla ty boty s podpatkem. Až potom jsem se se skousnutým zakňučením popadla za zraněnou nohu.
Slzy mi tekly proudem, ale do uší mi velice hlasitě bušil zvuk narážejícího kovu. Zvedla jsem hlavu a uviděla svůj první cíl. Nebyl tak daleko. To zvládneš, Arisu.
Ale bude to bolet.
Po kolenou jsem vyrazila, jak nejrychleji to šlo a snažila se držet chodidlo poraněné nohy nad zemí a pokud možno, co nejvíce ztuhlé. Takhle jsem se dosunula až k hromádce, která bývala Kuronovým toulcem a šípy. Odhrnula jsem zbytky kůže a popadla hlavici jednoho šípu. Bleskově jsem si ho prohlédla, abych se ujistila, že by měl vyhovovat mým potřebám a rozhlédla se. Nikdo si mě zatím nevšimnul. Za to bych měla být vděčná.
Po chvilce sbírání odvahy jsem vyrazila na cestu číslo dvě. Dosunula jsem se až k ležícímu Kuronovi, trochu ho oblezla, abych se dostala k jeho svázaným rukám a jala se přeřezávat provaz, kterým byl svázaný. Cítila jsem, jak se pohnul, když jsem se ho dotkla. Když si uvědomil, o co se ten někdo za jeho zády snaží, vší silou zabral dlaněmi od sebe, aby lanko co nejvíc napnul. I přes tuto pomoc mi ale práce nešla od ruky tak, jak bych si představovala, protože hlavice šípu nebyla zrovna ideální nástroj na přeřezávání provazu. Tenhle ale naštěstí nebyl tak silný a po chvilce horečnatého úsilí konečně vlákna povolila.
Co nejrychleji jsem začala Kurona rozvazovat, což mi naneštěstí nešlo tak rychle, jak bych bývala ráda, nejspíš právě proto, že jsem se to snažila dělat rychle.
Po pár sekundách, které trvaly snad věčnost, byl Kurono konečně volný. Nejprve si křečovitě sevřel břicho a pak se pomalu otočil.
Nebyla jsem schopná rozluštit, co si pomyslel, když za sebou uviděl právě mě. Tenhle pohled jsem u něj neznala. Ale byla jsem si až moc dobře vědomá své uslzené tváře a v té chvíli se mi za to podařilo dokonce i zastydět.
Kurono se se zkřivenou tváří se přetočil na kolena. Pak, jako kdyby se na sebe rozzlobil, že ho svazuje něco tak přízemního, jako je bolest, se zamračil a vše ukryl za kamenný, ale nápadně napjatý výraz.
Jak se zvedal, něco mě napadlo. Chytila jsem ho za nohavici. Když se na mě znovu podíval, podala jsem mu hlavici šípu. Koneckonců je to pořád zbraň. Je to Meerijská čepel.
Kurono na mě hleděl a tentokrát jsem si alespoň byla jistá, že v jeho očích není nic negativního. Za jiných okolností bych tomu mohla věnovat víc myšlenek, ale teď jsem nemohla, zvlášť když mi položil ruku na rameno a potichu řekl:
"Bež a schovej se."
Tentokrát jsem neměla problémy s tím, ho poslechnout.
Až na to, že jsem nemohla běžet a ani se pořádně schovat. Vylézt zpět na horní plošinu nepřipadalo v úvahu a mezi mnou a druhým schodištěm jaksi bojovali Nemrtví a Shinigami, což nebyly zrovna okolnosti, za nichž bych tuto cestu použila.
Zoufale jsem se rozhlédla. Všimla jsem si, že u zábradlí na kraji střechy zeď horní části trochu vystupuje. Mohla bych se alespoň částečně ukrýt tam. Nebylo to nic slavného, ale bylo to prakticky co nejdál od bitvy. Ten výstupek by mě mohl odstínit.
Začala jsem lézt tím směrem a jen jsem doufala, že mě do zad nezasáhne něco nehezkého, jako třeba Příbojova vrhací dýka.
Když jsem se doplazila k cíli, ke svému velkému překvapení jsem zjistila, zeď nekončí až u zábradlí. Byla tam úzká ulička. Zapadla jsem do ní a přitiskla se ke stěně, jako by to bylo to poslední, co mám.
Na chvíli jsem jen zavřela oči a snažila se nevnímat zvuky boje, tentokráte doplněné i s krátkými výkřiky. Přála jsem si jen, aby to všechno skončilo.
Po chvilce se mi podařilo uklidnit dost na to, abych si uvědomila, že musím popolézt dál. Pokud možno co nejdál.
Začala jsem se pozadu sunout tím úzkým prostorem, což bylo mnohem pohodlnější, než varianta popředu. Protože takhle jsem poraněnou nohu mohla táhnout za sebou, aniž bych ji výrazně namáhala nebo s ní příliš hýbala.
Po chvilce snahy jsem narazila zády na zábradlí. Pohlédla jsem přes své levé rameno dolů na řeku a chodníček u ní. Tam někde byla ta lavička, na kterou mě Kurono posadil.
Najednou mi do hlavy vpadly zlé myšlenky.
Co budeš dělat, když Nemrtví vyhrají? Pokud tě tu najdou, nevyklouzneš jim. Všimnou si svetru, všimnou si… všeho. A pokud tě nenajdou, co budeš dělat sama na střeše jakéhosi domu, v Morioce, která je stovky kilometrů od domova, bez mobilu, zahnaná do kouta a se zraněnou nohou?
Z tíhy situace mi znovu začaly téct slzy. Ale ulička pokračovala po mé levici dál a zdálo se, že obíhá celou tu horní plošinu. Znovu jsem se otočila zády po směru a začala se posunovat, prostě jen proto, abych něco dělala. A pak už jsem najednou nemohla. Opřela jsem se o zeď, stočila se do jakéhosi provizorního klubíčka, které příliš nenamáhalo levou novu, a nekontrolovatelně jsem se roztřásla. Byla mi zima a měla jsem hrozný strach.
Boj už jsem teď vůbec neslyšela; o to víc ke mně doléhal tlumený zvuk projíždějících aut dole z ulice. Bylo to podivně hypnotizující. Nevím, jak dlouho jsem na tom místě seděla. Znaky na rukou pomalu bledly, až na jejich místech zůstaly jen jakési matné šedomodré skvrnky, stěží postřehnutelné.
Zrovna jsem se snažila si jemně mnout promrzlá chodidla, když tu jsem zaslechla kroky.
Kroky. Ne dusot.
Sevřel mě šílený strach. Mohl to být Kurono, mohl to být Hikaru, ale taky to mohl být třeba…
Třetí.
Vynořil se zpoza rohu, ke kterému jsem původně mířila, a snažil se upravit si cosi na pravém rameni, takže o mě málem zakopl.
K dobru si můžu připsat, že se mě lekl. Když ale pak shlédl dolů na tu hromádku koncentrovaného zděšení, o krok ustoupil. Já mu konečně viděla do tváře, protože jsem byla dost blízko na to, abych viděla i část obličeje krytou stínem kápě.
Hleděli jsme na sebe; v té chvilce celý svět přestal dýchat. A já si uvědomila, že ten obličej znám. A to bylo všechno. Dokonce i šok byl příliš zděšený na to, aby se ozval.
"Bearu Arisu?" zamumlal Třetí nevěřícně.
Právě v té chvíli z té strany, odkud jsem se sem dosunula, vyběhl Kurono.
"Arisu!"
Automaticky jsem se na něj ohlédla. Je to reflex, člověk s tím nic neudělá. A v té chvíli jsem byla šťastná, že ho vidím.
"Bearu-san, vy ho...?" Tón, kterým to Třetí řekl, zmrazil Kurona v pohybu. Mě zmrazil všechny vnitřnosti a taky myšlenky a…
Pak se ale Kurono vzpamatoval, vrhl nenávistný pohled na Třetího, doběhl ke mně, chytil mě za paži a pak jsem se propadla nazad do temnoty.
"Jednoho jsem odstranil. Ale jen proto, že už byl zraněný."
Hikaru stál v Jídelním stanu opřený zády o podpěrný sloup a prsty si mnul kořen nosu. Z boje si odnesl jen několik škrábanců, které byly o to podřadnější, že je nezpůsobila otrávená zbraň. Ve srovnání s Kuronovými velkou fialovou podlitinou v oblasti žeber, o které se právě starala zamračená Koquori, si pár takových šrámů nezasloužilo ani zmínku.
Na zemi pod sedačkou, na které byl Kurono ošetřován, seděla Mano. Z výrazu jsem jí číst nedokázala. Po okolních židlích a sedačkách byli rozmístění zbývající Shinigami. Tedy kromě Chiai a Caim. Velice bolestivě mi to připomínalo chvíli, kdy jsme poprvé řešili dvojitou Předtuchu.
Až na to, že tentokrát to z jistých důvodů bylo mnohem horší.
"A to ještě štěstí, že jsem dorazil včas," dodal dračí Shinigami a s jakousi podivnou výzvou v očích se rozhlédl po osazenstvu. "Uvědomujete si doufám, v čem je náš problém?"
"Neznáme oblasti ostatních," odpověděla mu po krátké odmlce Mano podivně bezvýrazným hlasem.
Hikaru zachytil její pohled a kývl.
"Přesně tak. Kdybych před patnácti lety v Morioce čistě z vlastního zájmu nebyl, nepoznal bych, které místo Předtucha označila. A pořád se dá mluvit o štěstí, že to bylo na střeše. Kdybych nezahlédl Iwate, nejspíš bych si nevzpomněl…"
Dělala jsem, co jsem mohla, abych nedala prostor představám situace, která nezahrnovala Hikaruův příchod. Raději jsem zavřela oči a víc se schoulila pod deku, kterou mi dal Kyouteki.
Chtěla jsem, aby se to všechno špatné prostě nestalo… Aby se to vůbec nedělo…
"To nezabere dlouho," ozval se Arden a očividně se snažil pozitivním tónem do této neveselé skupinky vpravit trochu naděje. Jak dlouho každému trvalo, než poznal svoji oblast na základní úrovni? Týden?"
"Pět dní," odpověděla mu Mizushima s lehkým úsměvem, přestože to byla řečnická otázka. "Ale vidím tady trochu větší problém. Uvědomujete si, že v této situaci už nemůžeme chodit na Předtuchy sami? A na dvojité jsou dva z nás očividně nedostačující. Nemáme nejmenší šanci zjistit, kdy je některá z našich Předtuch falešná a čekají tam ti opláštění…"
Stan se ponořil do zaraženého ticha, jak si každý uvědomoval dopad toho, co Mizushima řekla. Jak to muselo drtit Shinigami, když podivný nepojmenovaný strach svíral i mě a to jsem byla já pouhý… no, pouhý člověk obeznámený se situací.
"V tom nemáš tak úplně pravdu, Mizushimo." Překvapeně jsem zvedla hlavu a pohlédla na Kurona. Jeho výraz byl od návratu stejně napjatě kamenný, jak se dál snažil bojovat s bolestí.
"Jak to myslíš?" zamručel podezíravě Kyouteki.
"Na rozdíl od vás všech jsem měl tuhle falešnou Předtuchu dvakrát. Poprvé jsem neměl důvod k podezíravosti. Ani dnes mi to nepřišlo divné. Až teď, když nad tím přemýšlím…"
"O čem to mluvíš?" zeptala se ho Mizushima ostře.
"Arertis," řekl jen Kurono. "Je dlouhá. Několik sekund. Vím, že se občas objevuje, ale ne v takové síle a ne tak dlouho. Ne pravidelně u Předtuch, které něco spojuje."
Mano se na svého bratra šokovaně otočila.
"Tím chceš říct že-"
"Nejsem si tím úplně jistý" přerušil ji. "Ale stalo se mi to poprvé od chvíle, kdy…" Zarazil se. "Kdyby to dneska byla normální Předtucha, nebyl by důvod pojmout podezření, ale takhle si myslím… je tu alespoň nějaká šance, že jsme schopni poznat, kdy něco není v pořádku."
Chvíli byli všichni ztuhlí, ale pak, jako by se vzduch ve stanu ohřál o několik stupňů. Viděla jsem, že se všichni viditelně uvolnili, jako by jim Kurono dal přesně tu naději, kterou potřebovali. A urputně jsem přemýšlela nad tím, co je ta Kuronova arertis. Za celou dobu, co znám Shinigami, jsem je tohle slovo neslyšela použít.
"Takže máme plán," ozval se po chvíli Arden podobně povzbuzujícím tónem, jako předtím, až na to, že byl méně strojený.
"No, to máme," zareagoval nepříliš nadšeně Kyouteki, "ale máme taky spoustu problémů. Rád bych vám připomněl, že to při vší snaze, kterou vyvíjím, abych našel jiné vysvětlení, vypadá, že nám ti Nemrtví dokáží dostat do hlav."
"Nemusí nutně," zkusila to Mano. "Může to být jen vedlejší účinek toho, že vůbec něco, jako oni, existuje."
"V tom případě bychom měli mít Předtuchy pořád, vzhledem k tomu, že tihle stále ještě nebyli zničeni," reagoval Kyouteki a do hlasu se mu vloudilo trochu sarkasmu, což u něj rozhodně nebylo obvyklé.
"Možná tam ten Nemrtvý opravdu byl," nevzdala se Mano, "a zbavili se ho oni sami."
"Myslíš si, že to je možné? Že by Nemrtví dokázali… že by vůbec chtěli, likvidovat další Nemrtvé?" otočil se na ni Arden mírně.
"Vím že to nedává smysl, já jen-"
"Pochybuji, že byl ten Nemrtvý z Předtuchy skutečný," přerušil Kurono svou sestru a položil jí ruku na rameno. "Arertis, pamatuješ? Kdyby to byla původně správná Předtucha, tak by s tím nebyl problém. Samozřejmě, pokud je můj předpoklad správný…"
Chvíle ticha prosyceného nikým nevysloveným přáním, aby Kuronova dedukce správná byla.
"Věřím, že je," řekla nakonec Mizushima a podle pohledů, které na ni vrhli ostatní Shinigami, mluvila za všechny. "Rozhodně bych z toho vycházela, jinak nemáme nic. Krom velkých potíží."
"Měli bychom to říct Sarsayovi," nadhodil Arden.
"Co si myslíš, že udělá?" otázal se ho Hikaru klidně.
"Mohl by poslat posily." Arden se odmlčel. "A nebo alespoň doplnit stav," dodal tišeji a se značnou hořkostí v hlase. Nechápala jsem, o čem mluví. Mohl myslet indisponovanou Chiai?
"Myslíš, že ti uvěří, když mu řekneš, že někdo manipuluje s Předtuchami? Nejspíš to vezme jako útok na sebe, když se o ně ostatně stará on sám," ušklíbl se Kurono. Vzpomněla jsem si na jeho nepříliš milou zkušenost s místním Starším.
"Věřím, že to neudělá," opáčil Arden mírně.
"Tak to zkus," odfrkl si Kurono a odvrátil se. "Co mu dáš jako důkaz? Vždycky ti bude moci říct, že tam mohli být jen náhodou."
"Pořád bych řekl, že Předtucha značící jednoho Nemrtvého, která ve výsledku vyústi ve tři, není úplně v pořádku," zamračil se Arden.
"A opravdu si myslíš, že tohle Sarsayovi bude stačit?" zavrčel Kurono.
"Rád bych se pozastavil nad tím jedním Nemrtvým," řekl Hikaru se stoickým klidem a tím utnul rodící se spor. "Jeden Nemrtvý na dvojitou Předtuchu…?"
Oba Shinigami se na něj podívali.
"Kurono, tobě to divné být nemohlo, protože jsi nevěděl, že jsem ji dostal i já. A já si zase nebyl jistý, jestli v tom prostě jen není zmatek. Radost jsem z Morioky rozhodně neměl, zvlášť když jsi byl pryč, takže jsem si nemohl zjistit podrobnosti. Kdybychom věděli, že jsme dostali Dvojitou na jednoho Nemrtvého, nejspíš by nám to přišlo podezřelé."
Chvíle ticha. Koquori dokončila svoji práci, zvedla se a po meerijsku odplula ke kuchyni. Všichni ji sledovali, protože to byla alespoň nějaká činnost, kterou mohli vyvinout.
"Měl jsi arertis?" zeptal se Kurono pak.
"Je to možné. Měl jsem hlavu plnou důležitějších starostí, takže jsem si ničeho nevšiml."
Další ticho. Určitým způsobem jsem byla vděčná, že mají dost potíží, které musí řešit. Nebyl totiž čas řešit a naštěstí ani myslet na potíže moje.
Pak se znovu ozval Kurono.
"Myslím si, že bychom se možná konečně mohli začít věnovat tomu v současné chvíli největšímu problému…" Naše pohledy se setkaly. Odkdy mi ten umí číst myšlenky…?
"O čem to mluvíš?" otočila se na něj Mizushima ostře.
Měla jsem dojem, že se mi zastavilo srdce. Nechtěla jsem, aby to řekl. Protože to by znamenalo, že to všechno nebyl jen zlý sen.
Kurono mlčel.
"No?" Tentokrát to byl Kyouteki. Z hlasu mu zaznívala směsice obav a rozmrzelosti.
Kurono ho ignoroval a místo toho se ohlédl na mě. Odvrátila jsem se.
"Ten Nemrtvý Arisu poznal. A ví, že mě viděla."
Zavládlo ticho.
"Takže se nemůže vrátit."
Suika | 31. prosince 2011 v 17:00 | 
GALERIE
jůů.. tak dlouhá, tak dlouhá! :D perfektní práce.. :D popis bojů.. něco, co mě by nešlo ani náhodou jsi ty zvládla bravurně. konec je zase zajímavě useknutý a udržuje pozornost.. skvělé..:)