Hrát si s přesouváním dvakrát během čtvrt hodiny nejspíš nebyl moc dobrý nápad, proletělo mi hlavou, jak jsem ležela schoulená do klubíčka na chodníku kdesi v Morioce. Někde nade mnou běsnil Kurono a soudě podle toho, jak zněl, se mi ho asi právě podařilo doopravdy, ale opravdu doopravdy rozzuřit. Takže je možná fajn, že tu můžu pohodlně ležet na dláždění a dělat, že neslyším tu záplavu idiotů a pitomých holek, která na mě prší odněkud shora.
Nechápu, proč mě to tak rozhodilo. Nechápu, jak celé to jejich přesouvání funguje. Vždyť jsme se jen přesunuli o pár set kilometrů na sever, a mě to dorazilo jako čelní střet s pánví…
Ale vyhrála jsem… ozval se kdesi ve mně hlásek plný vroucího uspokojení. Jsem tady.
"Proč já… proč já…Řekněte mi sakra, proč já?!" slyšela jsem Kurona s jakýmsi hysterickým zoufalstvím adresovat okolní vzduch, zatímco přecházel sem tam někde vedle mě.
Po chvilce přecházení ustalo, což bylo pro moji hlavu, kde se každý krok rozléhal jako úder bubnu, příjemným zlepšením. Vzápětí mě ale Kurono zvedl na nohy a vida, že nejsem schopná pohybu, mě poněkud nevybíravě odtáhl na jakousi lavičku.
"Zůstaneš tady a ani se odsud nehneš, rozumíš?" zavrčel.
Malátně jsem se na něj podívala. A v té chvíli nám bylo oběma naprosto jasné, že je zbytečné mi přikazovat, abych zůstala na místě, protože ničeho jiného jsem v současné situaci nebyla schopna. Kurono si při pohledu na mě jen otráveně odfrkl a svíraje svůj luk odběhl kamsi doleva.
A tak jsem zůstala sama na lavičce. Klidu a míru, které mi ta samota vynesla, jsem si ale užívala jen chvíli. Pak začala mlha obestírající mé vědomí ustupovat, načež se k audienci přihlásila první myšlenka: Musíš ho najít, než bude pozdě!
Nejsem už dost blízko? oporovala jsem chabě ve vnitřním sporu.
Tím si nemůžeš být jistá. Ach ano, jeden by málem zapomněl, že se mu v hlavě skrývá ta pochybnost, že?
Jakýsi pocit zodpovědnosti mě donutil vstát. Hned jsem si zase sedla a s hlavou v dlaních se snažila nemyslet na to, jak se se mnou okolní svět točí. Ale ne, teď to nemůžu vzdát!
Vstala jsem podruhé. Tentokrát se mi podařilo díky opěradlu lavičky udržet na nohách. Plamínek odhodlání, posílen tímto úspěchem, zahořel ještě silněji. Zvedla jsem hlavu. Přímo přede mnou tekla řeka, možná Kitakimi. Shlížela jsem na její rozvířené vody skrz černě natřené zábradlí. Rozhlédla jsem se. Napravo ode mě se nad celým městem tyčila sopka Iwate, pokrytá sněhem. Byl to krásný pohled, ale mě to v té chvíli bylo úplně jedno. Kurono totiž zmizel někde nalevo a tím směrem se vydám i já.
Po chvilce sbírání odvahy jsem překlopýtala k zábradlí nad řekou a s jeho oporou se začala sunout směr Kurono. Snad. Ledový vzduch přicházející od vody mi nádherně pročistil hlavu, utřídil myšlenky a najednou jsem věděla přesně, co chci udělat. Jen rovnováha byla pořád jako na horské dráze. I přesto jsem se však díky zábradlí dokázala pohybovat docela rychle požadovaným směrem.
Když jsem minula prvního kolemjdoucího, který mě obešel obloukem, uvědomila jsem si, že musím vypadat jako opilá. Bezva… Nejspíš je na mě úžasný pohled. Pokolikáté dneska..?
Během posunování se po zábradlí jsem studovala domy přes ulici, která kopírovala tok řeky nalevo ode mě. Blížila se první křižovatka a přesně toho jsem se bála. Bohužel jsem se nemohla změnit ve vlka, psa, či jakékoliv zvíře, které by bylo schopno Kurona stopovat. Mohl jít kamkoliv.
Zastavila jsem na úrovni odbočující ulice a bezradně se rozhlédla, jestli náhodou někde neuvidím zuřivou bitku Shinigami vs. Nemrtvý, která by mi podstatně ušetřila čas. Bohužel nikde nic. Kolem byl překvapivý klid. Možná až zlověstný, soudě podle svíravého pocitu, který se mi usídlil na dně žaludku. Alespoň, že rovnováha už se téměř vzpamatovala.
Opatrně jsem se pustila zábradlí a zkusila udělat pár kroků. Zem se mi pod nohama houpala už skoro nepostřehnutelně. Konečně jsem zase plně mobilní! To by byl jeden problém z krku. A teď… najít Kurona.
Popravdě řečeno, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych ho třeba mohla poslechnout a zůstat na lavičce. Proč bych ostatně měla? Jsem za něj snad zodpovědná, ne? Sice nevím, čím jsem si takovou zodpovědnost vysloužila, ale vím jistě, že nechci, aby se mu něco stalo. Zvlášť, když to závisí na mně.
Takže mysli, Arisu. Máš tu ulici podél řeky, a protože už k chůzi nepotřebuješ zábradlí, můžeš dokonce uvažovat i o ulici od řeky. Takže… co teď?
Nezapomeň, že mohl klidně vlézt do nějaké budovy, nepamatuješ si snad na svoje Předtuchy?
Bezva, jak se člověk občas umí povzbudit, není-liž pravda? Takže počet možností nám krapet narostl, máme tu ještě n-krát možnost se někomu vloupat do domu, jupí…
Mysli, Arisu, vybídla jsem se znovu. Mysli, mysli… Je mezi vámi přece to Kuronovo 'šílené spojení'. Nedal by se nějak vystopovat díky tomu?
Tak, a je to tady. Šílené spojení. Něco, co jsem doufala, že nikdy nepoužiju. Ani bych nevěděla jak. Ale teď je možná ta pravá chvíle na to, to začít zjišťovat.
Vrátila jsem se k zábradlí, opřela se o něj jako o bar-pult, přitiskla si ruce ke spánkům a pevně sevřela oči. Cítila jsem… nic. Krom sebe samotné. Rozhodně žádný Kurono-senzor nezapískal. Zkusila jsem se soustředit ještě jednou. Nic.
"Ááá, sakra!" ulevila jsem si směrem k tekoucí vodě. "Kde jsi teď, úžasný smysle?! Doma ti to problémy nedělalo!"
Moment… co to tu říkám. Doma? Byl snad ten pocit pronásledované kořisti v Nagoyi výplodem toho našeho spojení? Ale samozřejmě! Co jiného to asi tak mohlo být? To znamená, že nejspíš jsem schopna cítit Kuronovu přítomnost a dokonce i vím, jak jde cítit.
Znovu jsem si zatlačila prsty na spánky a se svraštěným čelem se zkusila úporně soustředit. Tak co? Cítíš ho? Cítíš někde toho vlka, který po tobě šel v ulicích Nagoyi? Pamatuješ si přece, jaký to byl pocit…
A ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla na ten šílený strach z pronásledovatele, se ve mně něco pohnulo. Bylo to tak nečekané a až překvapivě postřehnutelné, že se mi rozbušilo srdce. Najednou tu ten pocit byl zase, ale v trochu jiném provedení. Bylo to, jako by se uvnitř mě probudilo něco, co k tomu vlku drželo posvátný respekt. Tentokrát však žádný strach. Protože tě nikdo nepronásleduje…
Zděšená z toho, do čeho se pouštím, jsem tomu vnitřnímu čemusi poskytla trošku víc prostoru. Kde je Ten-koho-se-bojíš?
Chvíli se nic nedělo, a pak jsem si uvědomila jakési váhavé přesvědčení, že bych se měla vydat po té ulici od řeky. Mám tomu věřit? Co když si to jen sugeruju? Jenže s ničím lepším jsem stejně přijít nedokázala, takže bylo rozhodnuto. A možná spěchám…
Přeběhla jsem silnici a rozběhla se po chodníku do kopce. Po chvíli mě odhodlání vrhnout se na případnou bojovou scénu v plném trysku poněkud opustilo a dál jsem už jen kulhala a tiskla si píchající bok. Já prostě nejsem atlet. Nejsem a nikdy nebudu.
Po několika dalších odkulhaných metrech jsem ke svému zděšení zjistila, že to moje nutkání mě táhne do jakési úzké uličky mezi dvěma docela vysokými domy. Chvíli jsem na ni němě zírala, ale nebyl čas zaobírat se tím, jestli je zrovna taková úzká ulička místem, kam bych se momentálně ze všeho nejvíc toužila vydat... Nadechla jsem se, zatnula zuby a vkročila do šera.
Ulička se po několika krocích rozšířila a prosvětlila, jak půdorys jednoho z domů ustoupil víc stranou. O několik metrů dál se rozkládalo jakési prostranství, nejspíš parkoviště, obklopené budovami ze všech stran. Blížila jsem se k němu stále opatrněji a pak jsem málem vyjekla, když jsem zaslechla hlasy. Před ústím stálo při straně několik velkých kontejnerů. S bušícím srdcem jsem se k nejbližšímu z nich přitiskla, či spíš se na jeho stěnu potichu zhroutila a snažila se zachytit útržek z probíhajícího rozhovoru. Hlasy však byly příliš daleko a Kurona jsem mezi nimi neslyšela.
Což je ostatně docela logické, Arisu, Kurono si asi stěží bude povídat s kolemjdoucími, že… Ale někde tady být musí, protože to moje vnitřní cosi mi naprosto jasně říká, že to, co hledám, je několik metrů přede mnou.
A taky za tebou.
Na rameno mi dopadla ruka. Lekla jsem se tak šíleně, že jsem sebou uhodila o stěnu kontejneru, až to zadunělo.
"Hej, klid slečno," ozval se mi do ucha zvonivý hlas. Tiskla jsem k sobě zuby, aby mi poskakující srdce náhodou nevypadlo z krku a otočila se.
Stál za mnou slušně oblečený muž, mohlo mu být kolem třiceti. Měl světlé vlasy a výrazně neasijské rysy. Vypadal, jako že snad jde z práce, přes ruku měl přehozený kabát či plášť a zvědavě si mě prohlížel.
"Oh, I see you're not local, are you? Do you speak English?" přešel do plynulé angličtiny.
"Y-yes," vykoktala jsem a snažila se krotit srdce, které si v krku hrálo na gymnastickou sestavu.
"Maybe I'm kind of unpolite but… what are you doing here, miss? Did you get lost?" pokračovaly dotazy. Krizové centrum se mi v hlavě rozjelo na plný výkon. Angličtina… potřebuju angličtinu… Mano…
"I'm on a trip here in Morioka." vychrlila jsem na něj zděšeně. "I went shopping alone but someone stole my handbag, there's no way I can contact my family now. I was trying to find them but I probably took a wrong way and…." dodala jsem, abych svému turisticky nevybavenému vzezření dodala věrohodnosti.
"Oh, you're from the US aren't you?" skočil mi do řeči. Že bych měla i přízvuk…?
"Well… yeah…"
"Hej, Sne, co tu pro všechno na světě děláš? Máš spoždění," ozval se najednou někde za mým levým ramenem vedle kontejneru další hlas. Automaticky jsem se za ním chtěla otočit, ale člověk označený jako Sen, cokoliv to mělo být, v té chvíli promluvil, jako by toho druhého člověka vůbec neslyšel.
"Oh, well. I usually keep boasting about my English accent recognization skill but the US are just too big even for me." Zasmál se. "So I'll have to leave it like this. If you were from the UK for example I'd be probably able to tell your hometown." Zírala jsem na něj vyvedená z míry a ve skutečnosti poslouchala, hlasy za svými zády.
"Nech ho být. Nevidíš, že zase děsí lidi?" To byl nový hlas.
"Na to teď nemáme čas, sakra! Za chvíli začínáme!" řekl ten, co se ozval jako první.
Sen jakoby je stále neslyšel.
"But what am I doing? C'mon, I'll take you to the Police station and we'll tell them about the theft."
"Ty IDIOTE! Na to nemáme čas, slyšíš?!" zařval ten první hlas, až jsem bezděky nadskočila. Sen si mého úleku všimnul a pak vrhl rychlý varovný pohled někam za mě. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla, očividně tu něco nebylo v pořádku a já byla dost strachy bez sebe, abych ještě toužila se v tom šťourat.
"Oh, these cities are full of such weird noises, aren't they…" usmál se na mě. Jako kdyby mě vyzýval, ať s ním tu hru hraju.
"Yes. I've just…"
"Heard something weird? So did I. Well, maybe we'd better leave this drity place, what do you think, miss?"
"O-ok…" dostala jsem ze sebe a následovala Sna, který vyrazil směrem, odkud jsem přišla. Všimla jsem si, že pokulhává. V hlavě mi začínaly vyskakovat dotazy, ale pud sebezáchovy je nevybíravě tlačil do pozadí. Teď bylo prioritou dostat se od těch lidí co možná nejdál.
Ti dva další muži nás následovali, protože jsem slyšela jejich kroky i hlasy, ale tentokrát se bavili polohlasem, nejspíš nestáli o to, aby je Sen slyšel.
Šli jsme mlčky až k místu, kde ulička ústila zpět na širokou ulici, po které jsem sem dobelhala. Tam se Sen zastavil a otočil se na mě.
"So, like I promised, I'll také you to the Police-"
"Varuju tě, Sne…" zavrčel někde za mnou první hlas.
"-but you'll have to wait here for a while," dokončil Sen nevzrušeně. "Not for longer than fifteen minutes, I hope. I have an important appointment, you know. Will that be ok?"
Šance! Šance, Arisu!
"Y-yes, of course! Sorry for all the trouble," zahuhlala jsem.
"No problem at all," zazubil se na mě Sen. Jeho oči mě děsily. Byly až nepřirozeně světlé a měla jsem dojem, jako by mě dokázaly prohlédnout skrz naskrz. "See you in fifteen minutes!" řekl ještě, otočil se na podpatku a zamířil dolů směrem k řece. Vzápětí mě minuli majitelé hlasů, které nás pronásledovaly.
Když kolem mě z každé strany zavlál jeden hnědý plášť, myslela jsem si, že omdlím. Odvrátila jsem se a bezděčně se popadla za hlavu. Koutkem oka jsem postřehla, že se na mě jeden z nich za chůze otočil. Hrklo ve mně. Ale on jen řekl: "Chudák holka…" a pokračoval dál.
Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila, ale nedařilo se mi to. Srdce šílelo, třásly se mi dlaně a v hlavě jsem si opakovala pořád to samé:
Nemrtví, Nemrtví… ti hnědí Nemrtví… Nemrtví… jsou tady!
Zvedla jsem hlavu a ohlédla se na odcházející trojici, právě abych viděla Sna, jak si nahazuje svůj vlastní hnědý plášť…
…
Kurono…!
Doufám, že víš, co děláš, Arisu, pípal mi v hlavě úzkostný hlásek. Taky doufám, dostalo se mu pokaždé stejné odpovědi.
Stála jsem zády přilepená ke zdi rohového domu u křižovatky s ulicí vedoucí podél řeky. Na srdce poletující všude možně už jsem si téměř zvykla, ale žaludek hrající si na krtečka mi ještě činil značné potíže.
Opravdu jsem si nebyla jistá, co tu vlastně dělám. Všechna vřeštící racionální já jsem raději zavřela na samotku až na to, které mi sdělovalo jediné:
Jestli chceš najít Kurona, sleduj ty Nemrtvé.
Protože můj 'Smysl' se projevil jako podlý zrádce, který mě zavedl do náruče nepřátelům, tohle byla nejspíš jediná reálná šance, jak Kurona najít. A pak… pak něco udělat, než bude příliš pozdě…
Zhluboka jsem se nadechla a nakoukla za roh. Tři opláštěné postavy kráčely po této straně ulice směrem k místu, na které nás Kurono přesunul.
Ale to přece nedává smysl! Vždyť on předtím odešel tímhle směrem, ví snad oni víc než já? No dobrá, nejspíš ví, ale KAM potom šel Kurono? Je možné, že doopravdy vešel do některé z budov, které jsem při cestě sem minula?
To byl ale pořád menší problém než to, že jsem nemohla jen tak sledovat ty tři Hnědé. Kdyby se kterýkoliv z nich otočil, tak by mě prostě uviděl, a z toho už bych se nejspíš nevyvlékla. Podle jejich chůze a ostatně i předchozího chování jsou nejspíš přesvědčeni, že je běžní lidé nevidí. Tedy spíš nevnímají, pokud s nimi nepřijdou do přímého kontaktu, vzpomněla jsem si na Hikaruova slova. To by mohl být důvod, proč si ti dva další nedělali starosti s tím, že je uslyším. A věta o tom, že 'Sen už zase děsí lidi' by dávala smysl. A nejspíš by to vysvětlilo i skutečnost, že nikomu nepřipadalo moje vyklepané chování divné. Nejspíš to pro obyčejného smrtelníka musí být docela nepříjemný zážitek, když máte tendenci člověka, se kterým mluvíte, vůbec nevnímat.
Bezva, právě jsem se vyškrtla z položky obyčejný smrtelník. Hmm.
Hnědí se během mého rozjímání přesunuli dost daleko na to, abych měla odvahu vylézt ze skrýše, kterou mi poskytoval roh budovy. Tahle část ulice byla lemována sakurami, a vzhledem k tomu, že se mírně stáčela, aby kopírovala koryto řeky, poskytovaly kmeny nejbližších stromů uspokojivé krytí před vším v určité vzdálenosti. To mi vyhovovalo.
Hbitě jsem se přesunula k nejbližšímu kmeni, zkontrolovala terén a po chvilce váhání přeběhla k dalšímu. Hodlala jsem stejný postup opakovat tak dlouho, jak to jen půjde, ale když se můj pohled setkal s pohledem jednoho kolemjdoucího mračícího se pána v obleku, dospěla jsem k závěru, že nebude na škodu přidat ještě akt nenápadnosti. Každý kmen jsem ohmatala a tvářila se, jako bych na něm něco hledala. Což mi poskytovalo výbornou záminku sledovat pozici Nemrtvých.
Ti pokračovali pořád dál; po několika minutách jsme minuli moji starou známou lavičku. Vrhla jsem na ni nechápavý pohled. Nedávalo to smysl. Tak dezorientovaná, abych si spletla strany, jsem po přesunutí sem doopravdy nebyla. Teď jsme šli směrem, kterým se Kurono předtím prostě nevydal.
Možná ti Nemrtví o Kuronovi vůbec neví, zahlodal mi v mysli nepříjemný hlásek. Znovu jsem se ohlédla na onen středobod moriockého dění, opuštěnou lavičku. Ani jsem si předtím nevšimla, že na ní byly poházené lahve od pití. Ale asi se není čemu divit, nebyla jsem ve stavu, kdy bych měla potřebu řešit odpadky v okolí…
Možná si ti Nemrtví jdou jen za vlastními záležitostmi, pokračoval hlásek, záležitostmi, které se třeba vůbec netýkají Shinigami, a ty jim lezeš do cesty Arisu…
Možná to nakonec ani nejsou Nemrtví…
Zastavila jsem se.
To všechno je sice moc hezké, ale jestli je náhoda, že Kurono dostal Předtuchu v Morioce, přesunul se sem k řece a zrovna čirou náhodou tady v okolí v ten samý čas řeší své záležitosti tři, opakuji, tři hnědí Nemrtví, tak… tak…
Sledovala jsem, jak začali stoupat po jakémsi bočním schodišti a zachvíli zmizeli z dohledu.
Ne. Tohle nebyla náhoda. Tohle nemohla být náhoda. Něco se určitě děje…
Chvíli jsem v pěsti svírala lem svetru, a pak se mi podařilo sebrat další vlnu odvahy. Nějak jsem se na ní svezla až k prvnímu stupni schodiště. Stoupalo škvírou mezi dvěma domy kamsi vzhůru, mohla bych říct do neznáma, protože mizelo za rohem. Nemrtví už na něm nebyli.
"Tak, vzhůru do pekel, Arisu," zamumlala jsem potichu, abych si dodala odvahu, rozhlédla se, jestli mě někdo nesleduje, a vykročila.
Schody byly plechové, takže jsem musela našlapovat pomalu, abych nedělala zbytečný hluk. Když jsem vystoupala až k ohybu, zarazila jsem se, trochu zklidnila dech a nahlédla za roh. Předpokládala jsem ale, že tam nikdo nebude, protože nebyly slyšet žádné hlasy. Samozřejmě jsem měla pravdu. Byla jsem na jakési pavlači, či jak by se to dalo nazvat, a nikde ani živáčka… ani mrtváska, mám-li být morbidní. Bylo tu jen pár dveří a všechny vypadaly dost odpudivě a já jen doufala, že je dlouho nikdo nenavštívil. A taky tu bylo další schodiště vzhůru. Vlastně dvě. Další ještě na druhé straně pavlače.
Ani na chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, které si zvolit, protože mi bylo naprosto jasné, že s mým štěstím si vždy vyžeru všechny nejvzdálenější varianty. Zamířila jsem tedy k druhému schodišti a snažila se nemyslet na to, co by se asi stalo, kdyby se mi podařilo vpadnout do náruče někomu z Hnědých, v nejhorším případě Snovi.
Asi na dvacátém schodu mě jako ledová voda polil strach, jak se Smysl probudil a začal volat na poplach. Chvíli jsem nebyla schopná se pohnout. Takže tam jsou. To není moc překvapivé. Ale jestli je tam i Kurono…
Myšlenka na to, že bych mohla přijít příliš pozdě, ve mně probudila jakousi zuřivost, která během vteřiny rozpustila ledové kleště, jež mě doteď svíraly. Strhla jsem si z nohou boty a vyrazila vzhůru, jak nejrychleji to jen šlo. Bez tvrdé podrážky a mírného podpatku jsem mohla brát schody po dvou a přesto působit minimální hluk, i když mi téměř okamžitě začaly mrznout nohy.
A pak jsem najednou byla nahoře. Musela to být vyvýšená část střechy budovy, protože jsem nalevo asi čtyři metry pod sebou zahlédla ústí toho druhého schodiště. Než jsem si stačila rozmyslet, co dál, zaslechla jsem výkřik, a neviditelná ruka kdesi uvnitř mě automaticky srazila k zemi.
Dvěma výdechy jsem si zahřála prokřehlé prsty a pak se špína nešpína začala po břiše sunout kupředu. U kraje stála jakási železná bedna. Doplazila jsem se až za ni, abych měla alespoň chabé krytí zad, a nahlédla přes okraj. Při pohledu na střešní plošinu pod sebou se mi udělalo zle.
Na druhé straně stál při zdi přikrčený Kurono. V zaťaté pěsti svíral svůj luk, ale jeho toulec ležel daleko před ním roztrhaný na kousky. Pod cáry černé kůže jsem viděla třísky, které zbyly z meerijských šípů. Jediných zbraní ve městě, které dokázaly Zemi zbavit Nemrtvých, uvědomila jsem si.
Kurono ostražitě sledoval dva z Hnědých, kteří od něj stáli v půlkruhu asi pět metrů daleko směrem ke mně. Jeden z nich si křečovitě svíral pravou paži. Kurono svůj toulec rozhodně nedal zadarmo. Přestože jsem kvůli kapucím neviděla, kteří dva to jsou, měla jsem ošklivý dojem, že vím, kdo chybí.
V té chvíli se černovlasý Shinigami narovnal.
"Co jste zač?" zavrčel.
"To není důležité," zasmál se Nemrtvý více nalevo. Mýlila jsem se, Sen tam byl. A očividně byl sám se sebou nesmírně spokojený. "Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že jsi naše malé setkání v Nagoyi přežil. Každopádně dnes už se nám nevykroutíš, vlčí Shinigami."
"Ach, vážně?" protáhl Kurono hlasem přetékajícím posměchem. Bylo mi jasné, že blafuje, ale dokázal to blafování prosytit takovou arogancí, že být to jindy a jinde, tak bych měla problémy mu na to neskočit. A pokud by takhle mluvil na mě, nejspíš bych se neudržela a jednu mu vrazila.
Na druhého Nemrtvého měl nejspíš Kuronův tón zamýšlený účinek.
"Mlč, ty nulo," zasyčel. Poznala jsem v něm onen hlas, který u parkoviště nadával Snovi.
Ten zvedl ruku.
"Uklidni se, Příboji. Brzy bude mluvit jinak. Pokud mu vůbec bude do řeči." Sen to řekl s naprostým klidem, asi jako kdyby právě mluvil o předpovědi počasí, ale možná právě proto ta hrozba zněla tak krutě.
"Jak se má ta vranní?" pokračoval. "Je také naživu?"
"Co myslíš?" opáčil Kurono s ledovým klidem. Svíral se mi krk, když jsem ho sledovala. Stál tam jako samotářský vlk obklopený smečkou psů. Vzpřímený a hrdý, připravený bojovat až do posledního dechu. Viděla jsem na odlescích v jeho modrých očích, že je připravený zemřít.
A já… Nemohla jsem nic dělat. Vůbec nic. Jak jsem si mohla myslet, že se něco stane?! Jak jsem si mohla myslet, že mu dokážu pomoct…?
"Já bych řekl, že ano," pokračoval Sen, jako by ti dva spolu vedli jen běžnou konverzaci. "Měla jen malý škrábanec. Zato ty… ty jsi opravdu zajímavé překvapení." Ze způsobu, jakým to řekl, se mi udělalo zle. "Když jsem zjistil, že jsi to přežil, nemohl jsem si odpustit toto malé setkání." Sen si shodil kapuci a se zájmem si Kurona prohlížel.
"Ty jsi vůdce?" zavrčel Kurono.
"Tak náš vůdce tě zajímá?" zvolal světlovlasý Nemrtvý a on i jeho společník na tom dotazu očividně shledali něco nesmírně vtipného, protože se hlasitě rozchechtali.
"Zkusíme to shrnout tak, že nemáme žádného Vůdce. Jen… obchodního partnera." A znovu se pobaveně ušklíbl.
"Tak co chcete?" Musím Kuronovi uznat, že je skvělý herec. Tolik netrpělivé lhostejnosti bych si do hlasu stěží dokázala vpracovat i já.
"Už tě náš malý rozhovor nebaví, Shinigami?" Kdybych se už teď netřásla zimou, asi by mi přeběhl mráz po zádech z tónu, který Sen nasadil. "Pokud je to tak, nemusíme se zbytečně zdržovat. Jen jsem si chtěl zpříjemnit odpoledne krátkým rozhovorem," pokrčil rameny a odkudsi z pláště vytáhl krátkou podivně tvarovanou dýku. Ta zbraň vypadala jak nějaký okultní nástroj používaný k obětem.
Bezmocně jsem sledovala, jak se Kurono naježil a téměř neznatelně zblednul. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že tu zbraň poznává.
Sen si Kuronovy tiché reakce povšimnul také a s očividným potěšením si vychutnával svou pozici.
"Zopakujeme si naše malé nagoyské představení?" protáhl.
"Z mé strany by s tím nebyl žádný problém," dokázal se Kurono ovládnout natolik, že si na tváři dokonce vykouzlil i sebejistý úšklebek. "jen ty, zdá se, nerad vzpomínáš na šíp v noze, soudě podle toho, čím jsi zaúkoloval svého nohsleda," škubnul hlavou k hromádce, která bývala jeho toulcem a šípy.
Viděla jsem jen část Snova obličeje, ale bylo to dost na to, abych poznala, že mu úsměv z tváře zmizel, jako by ho spláchli ledovou vodou. Nadhodil si plášť, aby si uvolnil ruku se zbraní. Alespoň to jsem si myslela, ale Sen se ve skutečnosti podíval na hodinky.
"Ukončíme to," řekl stroze. "Ještě musím vyřídit jednu zrzavou záležitost a já na své schůzky velice nerad chodím pozdě."
Zalapala jsem po dechu. Byla jsem si jistá, že Sen nezamýšlel pronést žádný dvojsmysl, ale způsob, jakým tu větu pronesl…
Viděla jsem Kuronův výraz a okamžitě mi bylo jasné, že to pochopil přesně tak, jak to nebylo. Upustil luk a vyrazil Snovi rukama po krku jako černý blesk tak rychle, že by žádný smrtelník nestihl zareagovat.
Jenže Sen nebyl smrtelník. Už ne. Vyhnul se útoku, jako kdyby měl deset minut na rozmyšlenou, otočil se za pohybu a okamžitě se s lačným výrazem ohnal dýkou Kuronovi po hrdle. Naštěstí Kuronova rychlost nezklamala. Shinigami odskočil do kotrmelce a ještě než se úplně zastavil, odrazil se zpět k dalšímu výpadu. Vypadalo to, že i ve své bezútěšném postavení dostatečně kontroluje situaci.
Ale o jedné věci nevěděl. Na rozdíl ode mě, a bohužel i od Sna, neviděl Příboje, který ho pomalu obcházel zezadu a nezraněnou rukou šátral v záhybech vlastního pláště.
…
Nemohla jsem nic dělat... Nedokázala jsem ze sebe vydat víc než neartikulované zachraptění, když Sen odskočil stranou právě ve chvíli, kdy Příboj vytrhl ruku z pláště a z dlaně mu jako šíp vylétla vrhací dýka Kuronovi přímo na záda.
Nemohla jsem nic dělat.
Jen jsem vztáhla ruku v posledním zoufalém gestu.
Adušik | 20. prosince 2011 v 16:22 | 
GALERIE
Huráá, tak přeci jen jsem to tu nesondovala poslední dny zbytečně! Musim říct, že fakt umíš psát hrozně akčně, dycky sedim zařezaná na židli, hltám každý slovo a strašně to prožívám. Ale ten konec zas takhle utnout...grrrrr! :D