ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 16. - Pacient

6. února 2010 v 22:33 | Re
Uplynulo několik dlouhých sekund, během nichž jsem se jen klepala. Nic víc. Třásla jsem se a můj mozek byl vypnutý, takže jsem jen hleděla do stropu. Když počáteční šok odezněl, Kurono už byl v bezvědomí. Nedokázala jsem se ovládnout a dalších pár vteřin jsem němě zírala na jeho rozcuchané temeno. Teprve pak jsem se doopravdy začala dávat dohromady.


První se probrala stanice sebekontroly, která okamžitě vypla neovladatelný třas a tupou bolestí v břiše mi taktně naznačila, ať se svým stavem něco udělám, nebo eliminuju jeho příčiny. Následovalo procitnutí mé hysterické části, jejíž poselství, ač zcela jasné (Řvi!), bylo umlčeno mým racionálním já dříve, než stihlo být provedeno.

Zrychleně jsem dýchala. Znovu jsem pohlédla na bezvládné tělo, které mě tlačilo k podlaze. V té chvíli bylo mé uvažování odpojeno od té části mozku, ve které se právě zmateně začaly tvořit otázky "Co? Proč? Kdy? Jak?!" a jediné, co mi vytanulo v mysli, bylo: Zavři dveře. Byl to klidný, skoro až krutě lhostejný vnitřní rozkaz, a právě kvůli jeho cizosti, jsem ho okamžitě poslechla.

Vysoukala jsem se zpod bezvědomého Kurona, na kolenou jsem se vrhla ke dveřím a zavřela je.

Teď kříč.

"Mami!!!"





"Ne."

"Nechápu proč! Myslíš si, že teď je vhodná doba na vymýšlení nesmyslů?"

"Prostě to nejde! Chápeš? Nejde!"

Seděla jsem u stolu s obličejem v dlaních a máma chodila po místnosti sem a tam. Zdála se být mnohem víc nervózní než já, protože já jsem měla o čem přemýšlet. Přemýšlela jsem tak intenzivně, až mě z toho bolela hlava. Jenže máma nevěděla to, co jsem věděla já.

"Už toho mám dost, jdu okamžitě zavolat sanitku!" přeskočil jí hlas a rychlými kroky se vydala k telefonu.

Prudce jsem vstala ze židle, která s hlasitou ránou spadla na zem. Nikdo si toho nevšímal.

"Ne! Vůbec tomu nerozumíš! Nemůžeš volat doktory! Co bys jim řekla?"

"Co bych jim řekla? Že mi u dveří zazvonil polomrtvý člověk!"

"Jenže on není člověk!"

"Arisu! Tak dost!" Udělala několik dalších kroků k telefonu. Pak jsem k ji dohnala já a chytila ji za ruku.

"Mami, věř mi! Jestli jim zavoláš, stane se něco strašného! Budeme z toho mít problémy do konce života! Jejich léky ho zabijí!"

"Jestli něco neuděláme, tak zemře stejně."

"Tak něco uděláme," vyhrkly mi slzy do očí. "Jen… prostě… nevolej…do nemocnice!"

Chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděly. Po tváři mi tekly slzy a zvláštním způsobem pálily. Najednou jich bylo tolik, že už jsem mámu vůbec neviděla. Musela jsem si je otřít hřbetem ruky.

Máma se zhluboka nadechla.

"Okamžitě mi řekni, co se to tady děje." Tón, kterým to řekla mě ujišťoval o tom, že budu litovat, pokud to neudělám.

"Řeknu ti, co vím," vzlykla jsem, "jen si sedni."

Máma na mě chvíli jen nasupeně zírala, ale pak pomalu došla ke stolu a křečovitě si sedla na jednu z židlí.

Kurono ležel v mé posteli. Svlékli jsme ho z mokrého, studeného a roztrhaného oblečení, umyly ho a pak ho oblékly do tátových věcí. Tedy spíš máma ho vysvlékla, umyla a oblékla, protože nepovažovala za morální, abych toho byla svědkem. Já jsem byla jen odevzdaný nosič. S jednou věcí jsme ale nemohly udělat nic, a to byla rána na jeho břiše. Byla mělká a z laického hlediska to byl jen obyčejný škrábanec, jenže…

Máma mu ránu vymyla, obvázala a provedla ještě několik lékařských ohmatání a ujištění. Pak mi oznámila, že ať už mu to způsobilo cokoliv, muselo to být otrávené.

Když ho poprvé uviděla, byla v šoku stejně jako já, jenže já už nad sebou v té době měla větší kontrolu, proto jsem odmítla její příkaz, ať okamžitě zavolám sanitku, s tím, že to nejde, a ona to zpočátku ve vlastním otupění přešla. Nebo mě možná ani neslyšela. Teprve když se vzpamatovala a uvědomila si, že se jeho zranění omezuje jen na onu drobnou ranku, dospěla k závěru, že se o něj zvládne postarat sama. Po vlastním určení diagnózy však opět změnila názor, a tentokrát už byla dost při sobě na to, aby jí na mém prostestování proti nemocnici přišlo něco divého.

Když se skutečně posadila, rychle jsem udělala totéž.

"Takže?" zvedla na mě obočí. Bylo to už dlouho, co jsem ji naposledy slyšela použít takový tón.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.

"Nemůžeme pro něj zavolat záchranku," začala jsem pomalu a zřetelně.

"Proč? To ho snad znáš?" dokonce uvolnila v hlase dost místa na jakési pobouřené podezření.

"Ano, znám ho, a nemůžeme na něj poslat doktory, protože to není člověk."

"Co mi tím chceš říct? Myslíš, že nepoznám, kdy mám pod rukama mužského a kdy mimozemšťana?"

Z její až kruté lékařské terminologie se mi najednou udělalo nevolno.

"Mami, věř mi," zasténala jsem naléhavě. "Může vypadat jako člověk, ale není! Kdybys ho poslala do nemocnice, tak…" Zajikla jsem se. "Ty vaše vodičky ho zabijí!" Po tváři mi stekly další slzy. Přála bych si, aby ono otázkové centrum zůstalo i nadále vypnuté, ale jak je již dobře známo, člověk svému vlastnímu mechanismu moc neporučí.

Co chceš dělat? Víš, že jediný, kdo by mu dokázal pomoci, je Meerij, že? Nemá žádnou lidskou identitu, když vám zemře -jak jinak by tohle všechno mohlo skončit-, budete mít problémy s policií. Budou se ptát, proč jste mu nezavolaly záchrannou službu, a co jim řekneš?

Nech mě být.

Jistě jim celá nadšená sdělíš, že je to ve skutečnosti mimozemský tvor, který funguje úplně jinak než lidé, a že jsi mu vlastně ušetřila pár dnů života tím, že jsi nikoho nezavolala.

Nech mě být…

A oni ho rozřežou na kousíčky, jak to jen oni umí, zjistí, že máš pravdu, a už se jich v životě nezbavíš. Budou se tě ptát, odkud ho znáš, a ty se budeš bráni odpovědit, protože kdybys jim to řekla, strčí tě do blázince…

NECH MĚ BÝT!

Celou tu dobu jsem si nevědomky pevně tiskla pusu, snad abych nezačala zvracet, a nešťastně zírala někam do země. Když jsem zvedla hlavu, setkala jsem se s tvrdým pohledem mámy, která mě celou dobu sledovala.

"Když mu nezavoláme pomoc, ten chlapec zemře," sdělila mi prostě.

"Nedá… nedá se nějak…"

"Arisu, myslíš si, že otrava je nějaká odřenina, aby se dala jen tak 'nějak' prostě vyléčit?! Nevíme, co ho otrávilo, a dost možná by na to včas nepřišli ani v nemocnici, ale rozhodně mají větší šanci!"

"Já si jsem jistá, že na to, co ho otrávilo, by v té tvé nemocnici protijed neměli," vzlykla jsem.

"Kdo je to?" zeptala se máma po chvíli ticha.

"On je… Shinigami," odpověděla jsem jí slabě.

"Cože je?"

"Shnigami," odpověděla jsem stejným ubrečeným tónem. Z nějakého důvodu se mi v té chvíli před očima objevili všichni japonští Shinigami, navalila se na mě hora vzpomínek, která se otiskla do náporu slz, jež se mi začal drát koutky ven.

Ne, Arisu, teď nesmíš brečet!

Máma se mračila a levou rukou si podpírala bradu. Zvláštní, jak strašně moc si ted všímám detailů. Všechno bylo najednou neobvykle ostré.

"A to je co?"

"To je… stvoření, které po biologické stránce pracuje úplně jinak než my." Ale něco ven pustit musím, jinak mi prasknou slzné kanálky… Už tak mi kape z nosu a můžu dýchat jen pusou...

"Jak jinak?"

"Prostě jinak! Myslíš si, že jsem na nich dělala pokusy, abych ti pak mohla podat lékařskou zprávu?" vybuchla jsem.

"Na nich? Je jich víc?"

"Je jich hodně! V Japonsku osm."

Chvíle ticha.

"Stojím si na tom, co jsem řekla. Když nic neudeláme, tak zemře."

"Tak prostě něco zkusíme! Nějaké základní postupy… třeba to pomůže!"

"Arisu, mám ti říct, co je základní postup v případě otravy?" zeptala se mě máma příhodně jedovatým tónem.

"Mami, dej jim ho té jejich úžasné lékařské péče a oni přijdou na to, že je jiný. Sice si ho mezitím zabijí sami, ale co na tom? Bude to úžasný vědecký objev! A vědce snad znáš? Nezbavíme se jich!" Na mámu prostě budu muset jinak… Sice mi z toho bylo zle…

"Musíme mu zkusit pomoct samy! Aspoň zkusit! Když to nepomůže… dopadne to všechno stejně, jako kdybychom ho strčily do nemocnice, až na to, že u nás má alespoň nějakou naději!" vysvětlovala jsem plačtivě a celou dobu jsem jí prosebně hleděla do očí. Tohle byl nicméně dobrý argument.

Máma dlouho mlčela.

"Jsi si jistá?" zeptala se potom. Uvědomila jsem si, jak moc bylo vloženo do téhle otázky. Mohla mě prostě ignorovat a jednat podle svého nejlepšího svědomí. Tím, že mi uvěří, se sama pustí na tenký led. Veškerá zodpovědnost padne na ni…

"Jsem." Dala jsem do hlasu tolik upřímnosti, kolik se jí ve mně nacházelo.

Další chvíle ticha. Pak si máma povzdechla.

"Dobrá, v tom případě musíme udělat několik věcí…"




K mému zklamání těch mnoho věcí zahrnovalo ve skutečnosti doopravdy jen pár základních postupů. Vzhledem k tomu, že jed nebyl do těla vpraven na končetině, kterou by šlo zaškrtit (a i to by byla záležitost maximálně čtvrthodinová), jediné, co jsme mohly s ránou udělat, bylo opravdu důkladně ji zdezinfikovat. To bylo všechno.

Když mi to máma řekla, jen jsem na ni prázdně hleděla. Opravdu jsem doufala, že bude možné toho udělat víc… něco… cokoliv…

Ne, nedalo se dělat vůbec nic. Nic, krom toho, že co nejrychleji skočím do lékárny pro onu opravdu důkladnou dezinfekci.

Běžela jsem. Běžela jsem jako ještě nikdy, protože jsem potřebovala mít dojem, že něco dělám, že nějak pomáhám… Světla kolem mě se divně míhala a kdesi hluboko v mé mysli sílil dojem, že běžím do černého tunelu, ze kterého už není východu. Místo toho se přede mnou objevily dveře nejbližší lékárny, já vpadla dovnitř a teprve když moje ústa kvůli nedostatku dechu nebyla schopna vyslovit svůj požadavek, uvědomila jsem si, jak strašně jsem udýchaná. Zlomila jsem se v pase a jen zoufale čerpala chybějící kyslík. Jsi k ničemu, jen takhle zdržuješ…

Když jsem se konečně vzpamatovala, narovnala se a vychrlila na paní za pultem svůj požadavek, málem se rozesmála. Celou dobu se tvářila vážně a zúščastněně, patrně očekávala, že došlo k jakési závažné situaci, a ono nic. Ta hloupá holka, co tu po ní chce dezinfekci, si prostě jen řekla, že si při měsíčku zaběhá…

Líně mi podala jakousi krabičku a já jí na oplátku hodila na ten pomalovaný plastový pultík peníze. Co záleží na tom, že jich bylo moc?

Ještě jsem nebyla pořádně vydýchaná a už zase jsem bežela tak rychle, jak jen jsem byla schopná. Jenže tentokrát už moje tělo na půli cesty začalo vyrážet hlasité bolestivé protesty. Chvíli jsem se je snažila ignorovat, ale píchání v boku zesílilo, a když jsem se konečně zastavila, abych se pořádně nadechla, přidala se i křeč ve svalech. Zkusila jsem pokračovat dál alespoň chůzí, ale zjistila jsem, že neudělám ani krok.

A tak jsem se zhroutila na zídku u chodníku a dala se do pláče, i přesto, jak to bolelo. Krabičku, ve které byla ona úžasná dezinfekce jsem úplně rozmačkala a v hlavě mi pořád jen znělo: Jsi neschopná… Jsi k ničemu… Ty mu nikdy nepomůžeš…

Po chvíli jsem se se značným přemáháním znovu postavila a klopýtavou chůzí vyrazila domů. Potřebovala jsem z hlavy vyhnat ty myšlenky, které se mě lhostejně ujišťovaly: Ale jen si tu seď a vybreč se, stejně už ničemu nepomůžeš. Máš spoustu času…

Jestli mi máma neveřila předtím, tak po mém příchodu až neměla jinou možnost. Abych urazila takovou vzdálenost za tak krátkou dobu, dorazila domů totálně vyčerpaná a ubrečená, musela být moje motivace opravdu dost silná. Bylo jasné, že jsem běžela. A ona věděla, jak běh nenávidím.

Jen zasténala, když mě uviděla, a okamžitě mě začala tahat do vany. Protestovala jsem a bránila se zuby nehty, až nakonec byla nucena rezignovat. Zatímco Kuronovi dezinfikovala ránu, seděla jsem schoulená na křesle a moje mysl se na pár krásných okamžiků úplně vypnula.

Po chvíli jsem koutkem oka zaznamenala mámu, která vyšla z mého pokoje. Když mě uviděla, jen si povzdechla něco na způsob "Místo o jednoho se budu starat o dva…" a dotáhla mě do koupelny, kde mě s mou částečnou pomocí vysvlékla a umístila do vany plné báječné teplé vody se spoustou pěny, ve které plavala žlutá gumová kachna. A s větou "Neutop se mi tu, prosím tě," mě tam nechala.

Ta koupel mě doopravdy do nějakých desíti minut uklidnila. Nebo spíš otupila. Držela jsem v ruce kachnu a prohlížela si strop. Pokolikáté dneska? Na to radši ani nechci myslet. Hlavně když nebudu vůbec přemýšlet o tom, co se děje za dveřmi téhle koupelny. Správně.

Máma mě nakonec musela po hodině a půl z té vany zase vyhnat, protože já sama jsem nebyla schopna se k tomu donutit. Kdesi hluboko jsem věděla, jak je to ode mě nefér, protože jsem jí jen přidělávala další starosti, ale nedokázala jsem se sebou nic udělat. Automaticky jsem se oblékla do pyžama, které mi přinesla, a poté, co jsem se nechala ujistit, že pro Kurona bylo už vykonáno všechno, co pro něj vykonáno být mohlo, jsme se s mámou uložily v ložnici rodičů.





Ráno jsem se probudila s jakousi nepohodlnou myšlenkou, že se včera stalo něco špatného. Ležela jsem s obličejem zabořeným do polštáře a snažila se vzpomenout si, co se včera vlastně událo. Paradoxně první, o čem jsem naznala, že je v nepořádku, byla vůně polštáře. Takhle přece můj citít není..?

Otevřela jsem oči a zamžourala na modrobíle pruhované povlečení. Tátova postel…

Teprve pak jsem si vzpomněla, co že se to včera mělo stát. Když to na mě v celém rozsahu padlo, ze všeho nejdřív jsem zaprostestovala: "To se mi muselo zdát, kde by se on tady vzal?" Byla to podivně krásná myšlenka, ale plynule vymizela, když jsem si začala vybavovat detaily ze včerejška.

Klekla jsem si a rozhlédla se. Venku svítilo unavené zimní slunce. Máma byla pryč. Na jejím polštáři ležel kus papíru.

Zůstaň doma a dávej na něj pozor. Musíš tišit tu jeho horečku, víš přece, jak se to dělá.

Polkla jsem. Najednou mě polila hrůza z představy, že budu muset do toho pokoje vstoupit. Do svého vlastního pokoje…

Chvíli jsem jen seděla a snažila se uklidnit. Svíral se mi žaludek, ale když můj podvědomý myšlenkový proud konečně vyplodil něco užitečného, stiskla jsem rty a vysoukala se z postele. Tu myšlenku jsem si stále opakovala, protože se stala mým pohonem: Potřebuje tě, tak mu pomoz.

Bosá jsem došla až ke dveřím do svého království. Chvíli jsem na ně jen koukala a nenapadlo mě nic, o čem bych mohla přemýšlet. Pak jsem je otevřela, potichoučku, i když jsem věděla, že to bylo naprosto zbytečné. Jenže pro mě to znamenalo lepší pocit, a to bylo důležité.

Opatrně jsem se natáhla a nakoukla za dveře. Byl tam. V posteli. Přikrytý až po bradu mou pokrývkou.

Po chvilce zaváhání jsem vešla donitř. Z nějakého důvodu jsem měla potřebu ty dveře za sebou zase zavřít. Váhavě jsem došla až ke Kuronovi. Bylo zvláštní, jaké jsem měla problémy se na něj vůbec podívat a odolat nutkání uhnout pohledem. Za to všechno mohlo naše vzájemné nepřátelství…

Jenže on tu teď leží v posteli, odkázaný na mou pomoc a to prostě nemůžu ignorovat. I kdyby to byl můj nepřítel na život a na smrt, nemohla bych… Navíc, jak tu teď tak leží, vypadá tak… malý? Vždycky se tyčil nade mnou jako jakási hora, jakoby se pohyboval v jiném prostoru, a teď najednou jsem měla pocit, jako by sestoupil mezi nás smrtelné. Dokonce jsem se slabě pousmála, když jsem si uvědomila, jak trefné přirovnání to je.

Vypadá tak bezbraně, napadlo mě. Skutečně tak vypadal. Možná za to mohlo to, že jeho obličej nebyl stažený nějakým negativním pocitem… ale i tak na něm bylo něco zvláštního… byl podivně bledý. Tak nějak víc bledý…

To ty Znaky, uvědomila jsem si. Ty vybledly. Přinejmenším polovina intenzivní modré barvy byla pryč. Čáry pod očima a ta na čele (který byla zakrytá obkladem) se teď nijak nelyšily od obyčejných lidských tetování. Měly sice trochu jiný odstín modré, ale intenzita? Stejná.

Někde za mými zády se ovzalo zaštrachání. Cukla jsem sebou. Polštářek, vzpomněla jsem si. Budu ho muset nakrmit. Ale nejdřív…

Opatrně jsem sundala obklad. Už byl jen vlažný. Pak jsem vztáhla ruku a po chvilce zaváhání jsem odhrnula překážející vlasy a položila Kuronovi ruku na čelo. Máma měla pravdu. Hořel.

Rozhodným pohybem jsem stáhla ruku zpět, vzala obklad a rychle došla do koupelny. Vymáchala jsem ho v ledové vodě, vyždímala a stejně rychle jsem doběhla zpět. Pečlivě jsem mu ten kousek mokré látky nainstalovala na čelo a po chvilce přemýšlení jsem si sedla na postel vedle něj. Stejně je to poslední věc, která by mu vadila. Kdyby byl vzhůru, asi by to bylo jinak, ale… Ale teď není.

Chvíli jsem ho jen sledovala. Byl to zvláštní pocit. Stačilo mi jen pomyslet na to, co by se mu stalo, kdyby náhodou nenarazil na mě…

Uvědomila jsem si, že se ve mně vzedmul jakýsi pěčovatelský, ba dokonce ochranitelský pud. V té chvíli jsem se cítila všemocná a byla jsem skálopevně přesvědčena, že mu pomůžu. Prostě to tak bude.

Tento okamžik mého duševního vítezství nad vlastním pesimismem, či spíše realismem, přerušil další tichý zvuk, který svědčil o třetím živém tvoru přítomném v této místnosti, který bez diskuzí musel být nakrmen. Další takový, který je na mě závislý, napadlo mě, když jsem Polštářkovi sypala jeho oblíbené granule. Odpoledne dostane nějakou mrkev, když bude hodný. Dokonce mě i napadlo, jak jsem ráda, že tu někdo tak spolehlivý jako Polštářek dělá Kuronovi vytrvalou společnost. Zvláštním způsobem mě to uklidnilo.

Dopoledne jsem strávila usazená na své vlastní, i když nyní spíše Kuronově posteli, a asi až přehnaně často jsem mu měnila obklad. Možná jsem si to namlouvala, ale k poledni se mi zdálo, že už ta jeho horečka není tak zlá.

Ve volných chvílích jsem přemýšlela o škole. Nechyběla mi. Stejně jsem všechno uměla. A máma za ten poslední mesíc stihla zjistit, jak se její ratolest vyšvihla na bezkonkurenční školní jedničku. Jí už doopravdy nemohlo vadit, že dnes do té školy nepůjdu.

Ale co zítra? A pozítří? A …pak?

Zatlačila jsem ten protivný hlásek na pozadí. Neměla jsem na něj náladu. Dneska je dneska, a mě se přece zdálo, že se jeho stav zlepšil, tak nač všechno vidět černě?

Náhlé zakručení v břiše mi připomnělo, že jsem svému žaludku nemilosrdně upřela právo snídaně. Povzdechla jsem si. Dobrá, mám hlad. Pro jistotu jsem ještě jednou vyměnila obklad, a pak si šla udělat něco k jídlu.

Někdo by si myslel, že müssli jím jen z lenosti, ale když já ho miluju. Zvlášť to čokoládové!

Nasypala jsem si do misky pořádnou hromadu a zalila ji studeným mlékem. Navíc je to mobilní snídaně, napadlo mě, můžu si ji vzít tam. Ne, to je hloupost… vyliju ji a… Ne. Budu jíst tady.

Zamyšleně jsem vylovila lžičkou hromádku müssli, kde byla spousta těch malých čokoládových kousků a chtěla si ji strčit do pusy. Dřív, než jsem to stihla udělat mi v hlavě zazněl známý hlas: Co to je? Písek?

Němě jsem zírala na tu malou nerezovou lžičku. Můj optimismus byl náhle tentam. A chuť k jídlu taktéž. Jen hlad přetrvával. S největším sebezáporem jsem svou náhle až příliš velkou porci snědla a vrátila jsem se do Kuronova pokoje.

Kuronův pokoj… Jak málo stačí k tomu, aby se můj pokoj stal pomyslným majetkem někoho jiného… Jenže on teď nic nemá… o to nejposlednější teď bojuje a jakou má šanci, že vyhraje?

Proč mi najednou myšlenka, která se mě snažila utěšit slovy: Tak aspoň má ten pokoj, přišla k pláči? Dvěma slzám jsem dovolila, aby mi sklouzly po tváři, ale zbytek jsem odhodlaně zadržela.

Otočila jsem se na něj, jak tam stále ležel bez sebemenšího pohybu s tím puntíkovaným obkladem na čele a poprvé za ten den jsem promluvila:

"Ty mi prostě nedáš pokoj ani tady, viď?" vyčetla jsem mu potichu. Ale nedokázala jsem… nedokázala bych ani kdybych chtěla, do toho hlasu vložit něco negativního. Nakonec jsem zněla stejně, jako když si povídám s Polštářkem. Až jsem si připadala hloupě. Ale zvuk vlastního hlasu mě uklidnil. Zněl… živě.

Vytáhla jsem malého bílého králíka z jeho klece a položila si ho na klín. Vždycky, když jsem ho držela, byl to stejný lenoch jako já. Jakmile však byly odstraněny všechny zábrany (v podobě klece a mých rukou), stávala se z něho živá bílá koule, která dovedla natropit podivuhodný zmatek za podivuhodně krátkou dobu.

Z náhlého popudu mysli jsem ho opatrně položila na polštář vedle Kuronovy hlavy, připravená kdykoliv ho znovu chytit. Chvíli jen seděl na bobku, koukal dopředu a hýbal nosem. Pak se rozhlédl kolem sebe, lhostejným pohledem mi dal najevo, že o mě ví, a jal se zkoumat své okolí. Na pravé straně byl konec polštáře a posléze i postele. Polštářek sám by na svoji velikost pozoruhodným skokanem, ale záleželo na jeho náladě. Pokud se mu nechtělo zbytečně se namáhat, prostě z té postele neseskočil.

Otočil se na druhou stranu, kde ze všeho nejdřív narazil na divnou černou věc připomínající srst, která se mu válela pod tlapkami. Nezdála se být nebezpečná, a tak na ni beze strachu nahopkal. Další věc, se kterou se setkal bylo ucho. Ale nebylo to paniččino ucho, to znal moc dobře. Bylo větší, vypadalo jinak a páchlo jinak. Jinými slovy, Polštářek právě narazil na objekt hodný dalšího zkoumání.

Byla to zvláštní scéna. Malý bílý králík svými fousky zkoumal tvář pobledlého nemocného. Bylo na tom něco něžného, ale zároveň smutného. Úplně jsem v té chvíli vyměkla. A pak se Kurono pohnul. Byl to jen nepatrný pohyb, změna polohy hlavy možná o milimetr, ale já to viděla. Pohnul se.

"Arisu, co to tu vyvádíš?" vynadala jsem si potichu a okamžitě Polštářka vrátila zpět do klece. S novým odhodláním jsem se vydala vyměnit Kuronovi obklad. Zatímco jsem ho ždímala nad umyvadlem, napadl mě jiný náhled na věc: Lechtalo ho to. Takže se pohnul. To je dobré znamení. Usmála jsem se. To půjde. Musí.

Odpoledne už pro mě běhání s obkladem bylo dobře zavedeným stereotypem. K posteli jsem si přitáhla malý kulatý stolek z obývacího pokoje a v intervalech mezi výměnami jsem pokračovala ve čtení.

Asefeiova družina byla zákeřně přepadena přisluhovači zla. Sám princ se bil jako lev, ale nepřátelé byli v přesile. Naštěstí nebyl tak hloupý, aby mu nedošlo, že když jsou všichni jeho společníci mrtví, nemá cenu dál bojovat. Zachránil se skokem z útesu.

To je ovšem skvělé! U pobřeží poblíž stojí vesnice, ve které bydlí Ederine, cha, ten bude překvapený! Ona se o něj určitě bude starat a….

Zavřela jsem knihu. To mi ten autor dělá naschvál. Ne, nebudu číst dál.

Ohlédla jsem se na Kurona. Celý den má horečku. Což logicky znamená, že musí být úplně zpocený. A jakmile mě jednou napadlo tohle, nemohla jsem se zbavit myšlenky na to, že bych mu měla minimálně vyměnit košili. No dobrá, raději to neodkládat.

Nevím tak úplně proč jsem nepopadla první košili, která se mi v tátově skříni dostala pod ruku. Já si místo toho vybírala. Černá sice byla Kuronova barva, ale já rozhodně netoužila po tom, abych vypadala, jako že už ho připravuju na pohřeb. Ne, ja na to ani nechtěla myslet. Takže bílou. Bez uvažování.

Došla jsem zpět do pokoje a jistou chvíli jsem nerozhodně stála nad postelí. Tohle chce…nějaký plán. Systém. Jak nejlépe převléct bezvědomého muže, Arisu? Uvažuj.

Proti své vůli jsem cítila, jak se mi krev nahrnula do obličeje. Nějak jsem od dob strávených v těle Mano přestala věřit tomu, že se nikdy nečervenám. To je prostě nemožné. Znovu jsem se podívala na Kurona. V mé nerozhodnosti opět zasáhla ona oddaná myšlenka: Potřebuje tě, tak mu pomoz.

"Pomůžu," odpověděla jsem si odhodlaně. Odhrnula jsem pokrývku a po chvilce urputného vnitřního boje jsem se opatrně dotkla košile v místě hrudní kosti. Vlhká… To jsem si mohla myslet.

"Potíš se jak kůň," obvinila jsem ho. Hned se mi ulevilo. Zaťala jsem zuby a začala jsem se prát s rozepínáním knoflíků. Šlo to z nějakého důvodu o dost hůř, než kdybych se snažila o totéž přímo na sobě, ale i tak jsem tento úkol po chvíli úspěšně dokončila.

Teď už nepřemýšlej vůbec, prosímtě… vybízelo mě jedno z mých vnitřních já zoufale a já se rozhodla vzít si jeho radu k srdci.

Ruce jsem pomalu podsunula Kuronovi pod záda a ve vší opatrnosti jsem ho posadila. Bylo ovšem docela naivní uvažovat o tom jako o sedu. Ve skutečnosti jsem za neustálého pokříkování různých mých já: Nepřemýšlej! byla nucena si ho opřít o sebe. A co opřít! Doslova položit na mě jsem ho musela, a zatímco jsem se z něj snažila co nejrychleji ale zároveň co nejšetrněji stánhout žluto-bíle kostkovanou košili, zoufale jsem se snažila přemýšlet úplně o všem, až jsem nakonec našla nebývalou útěchu v oněch podivných plyšácích s velkýma očima, které tolik milovala Ayoko.

Hlavně nemysli na to, co děláš, Arisu. Nemysli na to, že na tobě momentálně lží bezvědomý muž a ty ho vysvlékáš, už vůbec nemysli na to, že cítíš, jak dýcha… Sakra, říkala jsem, že na to nemáš myslet! Sakra, sakra, sakra! Hvízdej si… cokoliv…ne, vlastně mlč. Ach pomoc!

Za podobně zoufalého vnitřního monologu se mi podařilo ho navléct do mého bílého košilového výběru (což bylo mimochodem mnohem těžší, než opačný proces). Pak už stačilo jen ho opatrně položit zpět, vrátit mu na čelo obklad, který spadnul kamsi za moje záda, když se na mě zhroutil, rychle košili zapnout a znovu ho přikrýt. Tak.

Seděla jsem teď na posteli zády k čestvě "přebalenému" Kuronovi a snažila jsem se rozdýchat tento podivný zážitek. Bušilo mi srdce a byla jsem nervózní, ale to by byl asi každý na mém místě. Byl to hlavně ten ochranitelský pud, který ve mně mezitím zesílil… už zase jsem se cítila jako nepostradatelný strážce, cítila jsem se důležitá a hlavně jsem zase věřila, že mu doopravdy dokážu pomoct.

Ohlédla jsem na něj. Pořád bez hnutí a pořád stejně odkázaný na mě. A já byla pořád plná té nádherné víry v sebe samu…

"Pomůžu ti," slíbila jsem mu polohlasem.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Temi Temi | 6. února 2010 v 22:54 | Reagovat

Awww, to bylo sladké... Kurono *w* Já už se těším, až se probere U_U Mě je ho tak líto...

2 Sui Sui | 6. února 2010 v 23:43 | Reagovat

Bože, ja ťa milujem Re :D Ďakujem(e) za ďalšiu kapitolu :)

3 Fujiwara-chan Fujiwara-chan | 7. února 2010 v 10:52 | Reagovat

Jú...ono už je to tady! To je paráda! Akce: Převleč Kurona aneb hrajeme si s panenkama byla fakt dost dobrá...Těším se na další kapitolu.

4 Kyasanuri Kyasanuri | 7. února 2010 v 12:41 | Reagovat

Tak a protože jsem se nedočkala Kuronova probuzení, chci další kapitolu ještě do středy xD

5 Caym Caym | 7. února 2010 v 19:29 | Reagovat

Milé a napínavé ^^.
Obě kapitoly n-n

6 Itami Itami | 7. února 2010 v 20:15 | Reagovat

Jé, už tak rychle..! xDxD
Nemělo to chybu, perfektně se vžíváš do Arisu :)
Už se celá třesu na další kapitolku xD

7 jrtracey jrtracey | Web | 8. února 2010 v 10:57 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat, co bude dál :)

8 Yumiko Yumiko | 8. února 2010 v 21:04 | Reagovat

Jupíí.. nová kapča! aby sis nemyslela, četla jsem už včera večer, ale nějak se mi k tomu nechtěl dát koment, tak jsem se naštvala a šla spát xD jinak... ta tvá povídka mi nedala možnost jít spát včas xD prostě jsem to musela dočíst... mám sice spoustu otázek, jak se co mohlo stát, ale já jsem moc velkej rejpal, a možná to má zůstat ještě utajený tak se neptám xD ale abych se vrátila k povídce, na to, že byla napsána v doslova rekordním čase je skvělá... pár chyb by se tam našlo, ale ty jsou spíše jako písmenko na jiném místě a tak, nic k obsahu ;) jen se mi zdá, že se o shinigami dovídá víc a víc lidí xD hezky se to rozjíždí xD :)

9 Re Re | 8. února 2010 v 21:22 | Reagovat

Ts Ts Ts :D Myslíš si, že já to nemám promyšlené? :D Mám, až se divím, jak moc jsem já byla chopna něco propracovat xD Tehehe, teště se~ Ještě toho před sebou mame psani tak na dva roky xD
(Chybky tam budou, až se mi zas bude chtít si to přečíst znovu, zas na nějaké přijdu a opravím je, rozhodně to není tak strašný jako úplně na začátku :D XD)
--
Btw, jak se vám líbí nový design? :3

10 Temi Temi | Web | 8. února 2010 v 21:27 | Reagovat

Re: Zajícům se líbí! xDDDD
Dva roky jo?!! O_____O tož to je drsné... ale pravda... xD Stejně víš, na jakou část se nejvíc těším ;D
Yumi: To je asi tím, že to Kyanka=korektorka ještě neprojela ;D

11 Re Re | 8. února 2010 v 22:11 | Reagovat

Tyjo, ani nevim xDDD' *šroty šrot*  Fakt nevim xDD Napada mě jen ta nakreslena v sešitě, kterou stejně nikdo neuvidí xD

12 Temi Temi | Web | 8. února 2010 v 22:16 | Reagovat

Ale tss... Já se těším na ten dlouhý akční vlastně až finální ...arc(část)? xDDD Vždyť víš, co myslím a jestli ne, tak už taky trpíš sklerózou... xDD A to v sešitě bys mohla někdy až bude po tom naskenovat a dát to sem xD

13 Re Re | 8. února 2010 v 22:17 | Reagovat

to by byl major spoil xD Navic to stejne mohla videt jen nejaka moucha nebo komar xD

Ten dlouhy akcni finalni co je jeste tak malo promyslenej? XP

14 Temi Temi | Web | 8. února 2010 v 22:19 | Reagovat

Ano... Ano... přesně ten! xDD protože ten se bude psát nejlíp ;D I když mě se píše dobře i ten začátek... xD

15 Firen Firen | E-mail | 9. února 2010 v 1:16 | Reagovat

čim dal tím víc napinavjejší,btw samy tajnosti XD hh

16 Caym Caym | 11. února 2010 v 20:01 | Reagovat

Temi+Re: Tsss, nelíbí se mi, jak spolu kujete pikle nám za zády, já chcu taky vědět spoileryyyy TT_TT XDD

17 Mari Mari | 14. února 2010 v 22:33 | Reagovat

Chudáček Kurono,mi je ho líto...Ale těším se na jeho reakci až se probudí a uvidí Arisu...xD Jinak moc se mi líbí co děláte,jen tak dál:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama