ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 15. - Poslední den

2. února 2010 v 22:24 | Re
Neděle. Zívla jsem a zvedla hlavu. Holé stromy připadají většině lidí depresivní, pro mě ale ještě před pár týdny ztělesňovaly mé nejoblíbenější roční období. Teď jsem po těch kdysi tak nádherně barevných listech mohla maximálně tak dupat na zemi.


Zafoukal vítr. Rozhodně se o něm nedalo tvrdit, že by byl nějak příjemný a mě by zas jen opravdový troufalec mohl kdy spojit s pojmem 'otužilý'. Jenže teď jsem právě byla ve společnosti naprosté teplotní anomálie, totiž Tsubasovy mladší sestry Ayoko, která i při nadcházející zimě netoužila po ničem jiném, než si sednout se zmrzlinou do parku.

Takže tu teď uprostřed šedohnědého nevlídného okolí sedělo na lavičce téměř čtrnáctileté děvče ve veselých barevných loli šatičkách, s veselými barevnými doplňky a s neméně veselou a barevnou zmrlinou v kornoutku. Celou tuto veselou a barevnou scénu naprosto dokonale dokreslovala moje maličkost zachumlaná v několika vrstvách, s polovinou obličeje schovanou za huňatou šálou, která lavičku poctila opravdu jen malým kouskem své zadnice, jíž se zatím ještě úspěšně dařilo neumrzat. Pár kolemjdoucích dokonce tento výjev považovalo za natolik jedinečný, že ho museli pro příští generace zachytit na fotce. Takže hurá…

Od mého návratu a nečekaného uzavření přátelství s Tsubasou už uplynulo něco přes šest týdnů. Veškerá skepse, která mě ustavičně přesvědčovala o tom, že ho zachvíli svým chováním vyděsím a odeženu, se ukázala být naprosto zbytečná. Nějakým záhadným způsobem jsem kápla na člověka, který mi sedl a taktéž já jemu, a ještě byl ochoten mi věřit fyzikálně naprosto neuvěřitelné zážitky. I když i takový psychiatr by si tu možná něco našel…

Mému nadšení, že mám konečně opravdového kamaráda mezi pozemšťany, se mohlo vyrovnat tak leda Tsubasovo nadšení z toho, že se mu podařilo úspěšně navázat kontakt s holkou, což, jak se mi později svěřil, byla u něj doposud naprosto marná snaha. Takže vzájemně prospěšná dohoda, budeme-li materialističtí. Jak mi ale řekl jen o chvíli později, ze standardu okolních holek se dost vymykám, načež mě okamžitě musel ujistit, že v tom dobrém slova smyslu, protože já, jak známo, si podobné věci hodně beru. Ve výsledku skončil tím, že mou výsost přesvědčoval o její naprosté jedinečnosti, zatímco se bránil nelítostnému bombardování všemi polštáři, na které jsem dosáhla.

Byly to zvláštní dny. Před Maniným vstupem do mého života bych nikdy tak úplně nevěřila, že je možné změnit zavedený stereotyp až tak moc. Ale od té doby, kdy jsem se probudila zpět ve svém těle, jde všechno jinak. Vlastně lépe, a to i přesto, jak moc se mi stýská po Shinigami.

Vcelku bezkonkurenční jednička na škole, jeden skvělý kamarád a hromada pseudo-kamarádů mezi spolužáky, fanklub… ne vážně, ty hlupačky, co obvykle vysondujou nejhezčí kluky na škole (všichni víme, jak moc pochybně), zaberou je ve prospěch všech členek a ještě je nejlépe párují navzájem… tak tyhle holky založily fanklub mně… Otázka zní, jestli to mám brát jako poctu, podlézání nebo brutální útok na mou čest. Na druhou stranu mi to umožňuje je nepatrně ze zákulisí postrkovat tím správným směrem, takže jsem vlastně něco jako jejich morální matka. Určitě není náhoda, že jejich zájem o Tsukuriho poněkud opadl poté, co jsem se jakožto čestný host středečního zasedání klubu nechala slyšet se svým skromným názorem na něj.

I přes všechny tyto úspěchy tu existoval jeden celkový neúspěch, který jsem nesla špatně, a bohužel to byl zrovna jeden z těch, se kterými jsem rozhodně nemohla utíkat za Tsubasou. Ten neúspěch tkvěl v… klucích. Ne, vážně, já bych nebyla tak náročná, jak by se mohlo zdát. Prostě jen aby mě měl rád, byl mi věrný, pozorný, inteligentní, vyšší a takové ty věci… jo, a kdyby uměl hezky zpívat, tak bych byla v sedmém nebi. A musel by mě nechat hrát si s jeho vlasy. Z čehož tedy logicky plynou o něco delší vlasy než ježek, samozřejmě…

Já prostě tak trochu sobecky a nafoukaně doufala, že s mou nově nabytou popularitou by se třeba objevil alespoň jeden zájemce. Jedinej úplně hloupej o dvě hlavy menší nápadník by mi udělal takovou radost, že by s tím asi ani sám nepočítal. Šlo by o to vědomí, že -ano- někdo se na mě koukne. Ale místo toho jsem se cítila jako jakási matrona, za kterou si chodí i starší studenti pokorně pro radu. No ano, já vím, že když opomenu Tsubasu a mimoně Yamata, zbývá mi na celé škole jediný vyšší kluk (a že by ten výškový rozdíl byl nějak závratný…), o kterém navíc vím houby. Zrovna ten si pro radu nepřišel nikdy. Moje typické štěstí.

Zbavit se toho pocitu, že se s okolím jen slepě míjím jako někdo úplně jiný, to se mi doteď nepodařilo. Díky Tsubasovi jsem začala víc chodit ven, jenže, když se nad tím tak zamyslím, s klukem po boku za mnou asi procesí běhat nebude, i kdyby se nějaké našlo.

Naprosto mě nadchl způsob, jakým jsem byla přijata do Tsubasovy rodiny. Tedy, zpočátku mě spíš naprosto vyděsil, protože jsem se nemohla zbavit dojmu, že se tak nějak předpokládá, že my dva spolu něco máme, ale Tsubasa mě ujistil, že podobnými ceremoniemi si museli projít i všichni jeho kamarádi z kenda, což mě trochu uklidnilo. Tsubasův starší, zamlklý bratr Arata studující na lékaře sklízel můj tichý obdiv, ale to bylo tak všechno, protože jsem ho za celý ten měsíc viděla asi třikrát a to jen letmo.

Zato jeho třináctiletá sestra své nadšení z "konečně-nějaké-holky!" neskrývala vůbec. Co jsem o ní slyšela od Tsubasy, byla jsem přesvědčená, že my dvě si spolu moc sednout nemůžeme, ale to byl jen další omyl. Ayoko byla drobné, až nečekaně divoké stvoření, které, pravda, vyšilovalo ze všeho roztomilého, ale to by se dalo přejít. Náš počáteční společný zájem o kočky nečekaně přerostl v jakési myšlenkové souznění, což se mi s mladším člověkem nestalo ještě vůbec nikdy. Stejně jako její bratři byla na svůj věk nadprůměrně inteligentní, takže ve chvílích, které jsme trávily spolu, se nám dařil stejný druh sarkastických poznámek na okolí i na kluky, čímž jsme si občas Tsubasu dobíraly.

S jeho kamarády z kenda jsem se setkala pouze jednou, a i když zdaleka nepůsobili nesympaticky, podle prvního dojmu to asi nebyla moje krevní skupina. Já hold budu v životě hledat kamrády špatně.

No, a co se týče samotného Tsubasy… kdybych tvrdila, že jsem o něm párkrát neuvažovala, lhala bych. Ale dospěla jsem k závěru, že jeho chci mít tisíckrát raději jako kamaráda. Rozhodně jsem si nemohla představit nás dva dohromady na jiné rovině, a to mi vlastně udělalo největší radost. Tsubasa byl kamarád, věrný a věčný. A, ano, vím, že jsem se na něj upla trochu víc, než by bylo normální a bezpěčné, ale já už jsem prostě taková.

Takže jsem se svůj pocit z partnerské méněcennosti rozhodla léčit jinak. Budu lézt na světlo tak dlouho, dokud si mě sakra někdo nevšimne! Tak.

Nejlepší na procházky po jinak naprosto nudném městě byla samozřejmě Ayoko, protože ona byla ten typ, který chodil oblékaný jinak než ostatní a strašně rád to světu ukazoval. Proto pro ni byly představy náhodného bloumání kolem výloh neuvěřitelně atraktivní, zatímco já si v takovou společnost předtím ani netroufla doufat. Jenže s Ayoko dostávalo všechno nový rozměr a já na svůj původní úmysl lovit skoro úplně zapomněla. Začala jsem si tyhle výlety užívat prostě jen tak. Jinými slovy, konečně jsem si začala zvykat na nějaké běhání po veřejnosti, které asi ostatním přišlo docela běžné. Ayoko navíc byla bezedný sud na všelijaké drby, které vesměs vykreslovaly všechny kluky jako partnery v dost nevábném světle, což moje vnitřní osamění trochu ututlalo. Teprve po nějaké době mi došlo, že přeji-li si být viděna, nemohla bych si vybrat nápadnějšího společníka. Jenže v té době už bych radši byla jen další tváří v davu, než vypadat jako poručnice nějaké malé šílené lolitky. On ten téměř čtyřiceticentimetrový výškový rozdíl dělá doopravdy hodně.

Dneska se mi upřímně do té zimy vůbec nechtělo. Tsubasu si pro dnešek utrhl jeho kendo-gang, jak jsem mu s oblibou říkala, a já se těšila na příjemný den strávený v teple. Do toho u nás zazvonila Ayoko vystrojená do ještě zářivějších barev než obvykle s tím, ať s ní jdu trochu prozářit okolí. Tak jsem se přemohla a šla. Neměla jsem sice nic vyloženě zářivého, ale mám-li si zvykat na civilizaci, tak se vším všudy. Popadla jsem svou drahou huňatou šálu, čepici a nechala Ayoko, ať vede. Nepočítala jsem s tím, že pojem "prozářit okolí" byl myšlen jako "přinést do zimy trochu léta" a to se vším všudy. Stačilo mi jen se ohlédnout na tu její zmrzlinu, a byla mi zima dvakrát větší.

"To takhle každoročně vycházíš do boje se zimou?" zeptala jsem se, aby hovor nestál.

"Letos poprvé, ale líbí se mi to. Udělám z toho tradici." Proneseno s jejím typickým nadšením.

"Vím, že budu znít jako tvoje máma, ale… co trochu myslet na svoje zdraví?" zvedla jsem obočí.

"Pche," byla její jediná reakce. Nojo, pubertální slečna. A bude hůř.

"Tak aspoň na moje. Když ti tu zmrznu, tak uděláš co?"

"Ale ty nezmrzneš, Arisu. Někde jsem četla, že zrzaví lidé chladu lépe odolávají."

A to je zase co za blbost, tohle?

"Mně je docela jedno, cos kde četla, pro mě momentálně existuje jen zima a můj umrzající zadek."

Ayoko se smilovala a vyskočila na nohy. Její neuvěřitelná čilost i za těchto teplot mi téměř lezla na nervy. S jistými obtížemi jsem se také postavila a sledovala svoji společnici, jak se rozhlíží.

"Stejně to letos přišlo nějak brzo," zabručela, jako by chtěla celé tohle počasí obvinit z té nespravedlnosti.

"Vidíš, a to prý se má globálně oteplovat," nadhodila jsem, zatímco jsme vyrazily parkem, zvědavá na její reakci.

"Tohle je jasný důkaz, že je to všechno jedna velká blbost," pronesla Ayoko kategoricky. Prostě notorický milovník léta a horka. Ta se jednou přestěhuje minimálně na Okinawu, dejte na mě.

Další ledový proud větru si uráčil zafoukat zrovna proti nám. Zasténala jsem a ještě víc se nahrbila ve snaze ukrýt co nejvíc obličeje za šálou. Dokonce i Ayoko se ušklíbla, když jí zlaté lokny poslušně zavlály do všech stran.

"Nenávidím zimu," řekla jen tak mimochodem.

"Proč jsem si to myslela?" uchechtla jsem se.

"To není moc k smíchu."

"Ale docela je. Jsi neuvěřitelně otužilá na to, jak moc ti zima nesedí."

"Tomu se, Arisu, říká perfektní disciplína. Tvrdý bič a sebeovládání," pronesla hrdě. Skoro jako citace z nějaké knihy.

"Promiň, ale ta zmrzlina mi přijde jako čistá provokace," rozesmálo mě to.

"Nesmysl, to patří k věci!"

Jedna věc kterou jsem na Ayoko měla opravdu hodně ráda, byla ta, že jsme se mohly hodiny ze žertu hádat o něčem, o čem byla ona skálopevně přesvědčena, i kdyby to vyvracelo logiku veškerého světa. Ona jinými slovy byla kombinací na svůj věk nadprůměrně chytré holky s tou neoblomnou dětskou naivitou, kterou bych klidně přiřadila k dětem o pět let mladším.

Kdyby mi nebylo líto dát své chudinky ruce z kapes, vytáhla bych si šálu až nad nos. Naštěstí naše parková cestička ústila zrovna u jakéhosi obchodního domu, což v praxi znamenalo "teplo na obzoru". Nenápadně jsem zrychlila krok, což pro malou Ayoko znamenalo dát se do klusu.

"Kam tak ženeš?"

"Tam," a pokynula jsem hlavou dopředu. Obdařila nákupní středisko kritickým pohledem.

"No, to možná nebude tak úplně špatná volba," uznala nakonec. Aha, takže nějaký loli obchod, předpokládám. No dobrá, já to přetrpím. Koneckonců, už jsem si na to zvykla. S Ayoko se jeden totiž moc nedostane do míst, kde by jeho přítomnost nevypadala divně.

O chvíli později se za námi zavřely posuvné dveře a já jen zasténala blahem, když mi do obličeje narazil teplý vzduch. Než jsem se stihla rozkoukat, Ayoko už byla deset metrů přede mnou. Nemarnila časem a pravděpodobně mířila přímo do své cílové prodejny, ať už to bylo cokoliv. Dohnala jsem ji několika dlouhými kroky, což při množství lidí, kteří kolem nás procházeli, byl spíš náročný slalom.

"Co tu prodávají, že tě to tak nadchlo?" počala jsem sondovat. "Něco loli?"

"Tsch, Arisu, já nechodím jen do loli obchodů," zchladila mě, jako by to byla naprostá samozřejmost.

"Vážně? A já zrovna měla takový dojem…" odtušila jsem kysele.

"Pche." A víc jsem se nedozvěděla.

Vyjely jsme do druhého patra a já se rozhlédla. Okamžitě jsem vylučovací metodou určila, že Ayoko míří do obchodu s plyšáky. Ale ne těmi klasickými, co vypadají jako zvířata, na kterých jsem vyrostla například já. Tohle byla jakýsi nový dětský trend, mělo to obrovské oči, zvířatům se to podobalo jen nepatrně, bylo toho hrozně moc a veškerý úspěch stál právě na tom počtu. Jinými slovy značkový obchod jak z reklamy. Ne, s některými věcmi bych se jednoduše s Ayoko ztotožnit nemohla.

Hořce jsem si vybavila toho krásného plyšového ledního medvěda, který se mnou už nějaký čas sdílel postel a poklepala své malé společnici na rameno.

"Zůstanu venku. Na tyhle… věci zrovna dneska nemám žaludek."

"No klidně," pokrčila rameny. "Příjemnou zábavu," ušklíbla se ještě a zmizela uvnitř.

Nojo, to by nebyla Ayoko, aby se dala rozhodit cizím negativním názorem. Přála bych si být taky taková. Jenže mě až na jisté výjimky cizí názory ovlivňují hrozně moc. Těmi výjimkami jsou případy, kdy pro mě má ta obhajovaná myšlenka jakousi… vyšší hodnotu. V takovém případě bych bojovala až do roztrhání těla.

Klesla jsem na jednu z laviček, jako bych právě ušla kilometry, a pohodlně se na ní rozvalila. Královské pohodlí, srovnáváme-li s tou venkovní vymrzlinou. Chvíli jsem jen netečně zírala na obchody naproti a pak jsem si začala všímat i kolemjdoucích. A to bych nebyla já, aby mě po počátečním nezájmu nenapadlo, jestli náhodou někdo z nich není Nemrtvý.

Poznala bych je vůbec? Mají být tak nenápadní, že si i vlastní příbuzní jejich zmizení všímají až po týdnech. Hikaru tenkrát tvrdil, že kolem Nemrtvých je cosi, co lidem okolo prakticky znemožňuje vnímat jejich přítomnost. Jenže jak to mám chápat? Mohl by třeba hned vedle mě sedět Nemrtvý, aniž bych o něm věděla?

Ta myšlenka mi nasadila brouka do hlavy. Nenápadně jsem zašátrala rukou v prázdném prostoru po své pravici. Nikde nic.

Ale ne… Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se na to dál nemyslet. Pohled mi padl na jednu méně nápadnou výlohu. Na sportovní luk, který v ní byl vystavený.

Luk. Vzpomínky se okamžitě vrátily. Zvedla jsem se a zaváhala. Ale tak co? Mám nějaké osobní zkušenosti s lukostřelbou, je přece naprosto logické, že se teď o tyhle věci budu zajímat víc, ne? Kdybych někde viděla kosu, taky bych byla určitě v sedmém nebi.

Došla jsem až k obchodu a nahlédla dovnitř. Byl docela velký a liduprázdný. Krom trochy sportovního oblečení se věnoval jen několika ne tolik rozšířeným sportům. V druhé výloze byl například vystavený oštěp. No, kdo vám v dnešní době bude házet oštěpem? Každý druhý určitě ne. Otočila jsem se zpět na luk. Nebyl zdaleka tak hezký jako ten, který měla Mano. Ten byl z kovu a měl jakousi fantazáckou eleganci. V tomhle případě šlo jen o funkčnost. Aaah, já nesnáším věci, u kterých jde jen o funkčnost. Jak je pak člověk může mít rád? Ušklíbla jsem se, když se mi při téhle myšlence automaticky vybavil Kurono proslulý svým výhradním zájmem pouze o ty užitečné věci. Nojo, chlapi…

Ohlédla jsem se na onen křiklavě růžový obchod, do kterého předtím zaplula Ayoko. No, rozhodně z něj ještě nevyplula. Ta tam stráví minimálně půl hodiny, o tom není pochyb. A já snad mám taky právo se podívat kam chci, ne?

Zamyšleně jsem vešla dovnitř. Ruch venkovní haly byl rázem zdecimován. Nehrálo tu překvapivě nic ultra moderního, naopak. Tlumené tóny japonské tradiční hudby přidávaly tomu obchodu další rozměr. Zdálo se, že zdejší zaměstnanci mají vkus.

Ledabyle jsem probloudila mezi regály až k lukům. Ne, vážně, na můj vkus byly přímo odporné. Tak to dopadne, když nějakou věc chcete udělat funkčnější na úkor vzhledu. A ty kladky na koncích… no fuj… Tohle by se přece nemohlo líbit ani Jemu.

Očima jsem zabloudila k cenovce. Eeeh… Asi jsem si právě udělala svůj názor na lidi, kteří si koupí šíleně vypadající věc za tyhle peníze. Magoři. Ale stejně… Luk… Letmo jsem přejela prstem po lesklé násadě nejbližšího kousku. Z nějakého důvodu jsem cítila nostalgii a proti své vůli mi ta věc přišla blízká. Skvělé.

"Zajímáte se o lukostřelbu, slečno?" ovzalo se mi u ucha až jsem sebou leknutím cukla. Bleskově jsem se otočila.

Další věc, kterou nemám ráda, je mladý personál. Vždycky se cítím víc nesvá, když mě obsluhuje někdo jen o pár let starší než já. Ještě víc nesnáším, když tím mladým personálem je muž. A když se to navíc ještě potichu připlíží přímo za mě… Ne, já chci ženušky středního věku, prosím.

Zamžourala jsem prodavači do obličeje.

"Ne, vůbec ne. Tedy… jak se to vezme," vykoktala jsem a rychle se od něj vzdálila do bezpečné vzdálenosti.

"Jestli plánujete začít se střelbou, pro začátečníky bych doporučil spíš tenhle." Sundal z podstavce další takovou nádheru a podal mi ji.

"Nic takového doopravdy neplánuju," ujišťovala jsem ho rychle, ale to už mi luk vrazil do ruky.

"Je lehčí a měkčí," snažil se dál o nějakou tržbu. I když i za tenhle jeden luk by pojem "nějaká tržba" byl asi moc levný termín… Abych prodavači udělala radost, několikrát jsem luk zkusmo potěžkala, a pak ho zas vrátila na původní místo. Založila jsem si ruce za záda a vduchu si vynadala za svou nervozitu.

"Rozhodně nechci střílet. Jsem sportovní antitalent." Ta druhá věta mu měla nenápadně naznačit, že nebudu mít zájem ani o nic dalšího, co se v tomto obchodě nachází. Marně.

"Hmm, osobně s vámi souhlasím, slečno. Lukostřelba je naprosto k ničemu. Slabý a neužitečný sport. Ale mohl bych doporučit například hod diskem…" Hbitě se přesunul k vedlejšímu regálu. I přes svoji nechuť k veškeré zdejší lukostřelecké výbavě jsem se nad jeho odsouzením celého toho umění musela zamračit.

"Připadám vám jako někdo, kdo by chtěl házet diskem?" zeptala jsem se ho trochu drzejším tónem, než který bych použila normálně. Otočil se na mě a setkal se se zdviženým obočím.

"Pro pohodlněji založené dámy tu existuje například golf," přeorientoval se rychle. Když se ke mně otočil zády, protočila jsem panenky. Golf… chodit po trávě a odpalovat míček do mrňavé jamky. Tímhle zabíjí čas k smrti unudění milionáři, ale já ještě tak zoufalá nejsem. Děkuju pěkně.

"Já nesportuju," pronesla jsem chladně a s větším důrazem na 'nesportuju'. "Ani to nemám v plánu. Jen jsem se přišla podívat." Doteď jsem si myslela, že tak neskutečně vlezlé můžou být jen ženské. A vida, jak jsem se zase jednou sekla.

Otočil se na mě s jakýmsi shovívavým úsměvem.

"Mladé dámy rády dbají na svou postavu a sport je k ní nejlepší cestou. Na vašem místě bych nad tím popřemýšlel. Určitě by se našlo odvětví, které by vás bavilo, slečno."

Asi ho zabiju.

"Já jsem spokojená tak, jak jsem." A tentokrát jsem se na něj zamračila. Samozřejmě, že to nebyla tak úplně pravda, ale co má takový floutek co mi tu kecat do životosprávy? No?

"To je samozřejmě vaše věc, slečno. Ale kdybyste někdy změnila názor…" odkudsi vytáhl barevný prospekt a vrazil mi ho do ruky. "V našich obchodech najdete jen to nejkvalitnější zboží." Mrkl na mě. Jedním okem.

Zírala jsem na toho exota. Po chvíli jsem se vzpamatovala natolik, abych zamumlala jakési "Dobře, uvidím," a vypadla odtamtud jak nejrychleji to šlo. Po několika krocích jsem se instinktivně ohlédla, jestli mě ten šílenec nepronásleduje a pak jsem se zhroutila na výlohu obchodu s oblečením.

Co to mělo být? Na co si to hrál? Prý 'Mladé dámy rády dbají na svou postavu,' pche! Sportovci… nedokáží pochopit, že se někdo pro sport jednoduše nenarodil. Vidí si jen na špičku nosu. Prý golf - vypadám na to snad? A házet diskem… on si ze mě prostě dělal srandu! A že lukostřelba je slabý sport… no za to bych ho zabila. Z vlasteneckých důvodů…

V podobně rozrušeném a celkově nesrovnaném stavu mě o něco později našla Ayoko, která s sebou v barevné igelitce vláčela svůj dnešní úlovek a tvářila se naprosto spokojeně.

"Co je s tebou, Arisu? Vypadáš… děsně."

"Tak ti děkuju," zašklebila jsem se. Potlačila jsem nutkání poslat na toho šílence Ayoko jakožto zbraň hromadného ničení.

"Co to máš?" všimla si prospektu a vytrhla mi ho z ruky. "Váš sportovní obchod - nejlepší sortiment - prestižní sporty…" předčítala nahlas. "Arisu, plánuješ nějaký prestižní sport?" zeptala se mě, jako by jen stěží přemáhala smích. Pravděpodobně jí jen ta představa přišla nesmírně vtipná.

"Co ty víš?" zamračila jsem se. Z extrému do extrému… "Třeba takový golf… nabrnknu si milionáře a do konce života budu dostávat samé úžasné dárky," pronesla jsem povzneseně.

"Hej! Já chci taky!" změnila okamžitě názor. Ušklíbla jsem se.

"To si, moje drahá Ayoko, budeš muset ještě nějaký ten rok počkat." Což je ostatně pravda, cítím se za ni být zodpovědná, a kdo ví, kolik je mezi těmi boháči úchylů a pedofilů?

"To není fér… Už chci být dospělá! Vy taky vyžerete to nejlepší…"

"To je život," rýpla jsem si a založila si ruce za hlavu. Z nějakého důvodu jsem se najednou cítila skvěle. Zato Ayoko se na mě urazila, jakožto na zástupce dospělých, tedy skoro dospělých lidí. Nakonec jsem se nad ní smilovala. Je na čase praktikovat Arisinu metodu č. 1: Jak rozmluvit Ayoko minimálně na hodinu:

"Co sis to vlastně koupila?"




Paní Sayou mě považovala za velice inteligentní a příjemnou mladou slečnu, se kterou ráda vídala svého syna (dobře, přiznejme si, že jedna osoba v Tsubasově rodině nás dohromady dát chtěla…) a se kterou se nebála pustit svoji malou bezbrannou dcerku samotnou do hlubin velkoměsta. Já si její důvěry vážila, hlavně kvůli tomu, že alespoň ona mě považovala za 'vhodnou', když už se tato myšlenka té mužské části populace vyhýbala.

K našemu bytu Ayoko dovezl Arata. Těžko říct, jestli měl náhodou cestu kolem z přirozených důvodů, nebo zasáhl tajfun v podobě jeho mladší sestry. To mi nicméně ušetřilo jednu cestu k jejich domu, což bývala na našich občasných procházkách ta největší otrava. Když jsem paní Sayou předávala jeji spokojenou, utahanou a nákupy obtěžkanou dceru, už se stmívalo. Já byla hrdá, protože jsem si celodenní péčí o maminčina miláčka vysloužila další pomyslný metál a Ayoko byla hrdá na svůj nově vypracovaný plán do budoucnosti zahrnující golfovou licenci.

Na odchodu jsem se potkala s Tsubasou, který se zrovna odpojil od svého kendo-gangu. Nevšimla bych si ho, kdyby na mě nezavolal z druhé strany ulice. Po chvíli se mu podařilo přeběhnout za mnou.

"Ahoj Arisu, co tady děláš?" pozdravil mě zadýchaně.

"Venčila jsem se s tvojí sestrou," zazubila jsem se.

"Obdivuju tvoji výdrž," vrátil mi úsměv.

"Nebylo to tak zlé-" jala jsem se hájit Ayoko.

"Koupila si něco?" přerušil mě.

"To zase jo," a rozesmála jsem se, když obrátil oči k nebi.

"Má těmi krámy narvaný celý pokoj a to má z nás všech největší," prohlásil trpce. "Když si s ní tak dobře rozumíš, za kolik let by jsi řekla, že z toho vyroste?" zeptal se kysele.

"Nemám nejmenší tušení." Tsubasa v té chvíli pro mé pobavení předvedl afektované zklamání. "Počkej, až se dozvíš o tom golfu," zahihňala jsem se.

"Počkej, o jakém golfu?" nechápal.

"Neboj, na to dost brzo přijdeš. Ale já nic! Skoro."

"No, hej! Čím jsi ji to zas nakazila?" zhrozil se.

"Jak zas? Já jsem svatá, já přece nikoho zkazit nemůžu," vyplázla jsem na něj jazyk. "A už musím jít, je pozdě," dodala jsem ještě.

"Běž si, ale počkej zítra ve škole!" zamračil se Tsubasa, ale cukající koutek ho prozradil.

"Tůdle!" zavolala jsem na něj a rozběhla jsem se k metru.




Metro. Jestli jsem se doteď cítila zmrzlá, ale každopádně čilá, pár minut v metru stačilo na to, abych měla problémy udržet se v bdělém stavu a teď s přicházející zimou dvojnásob. Když jsem stála, bývalo to ještě snesitelné. Ale když mi tam ti pitomci okolo nechali volné místo k sednutí (no proč bych si nesedla, ne?), tak byla zkáza dokonána. Měli by na mě brát větší ohledy.

Metro mě spoklo v dobrém rozpoložení a vyplivlo mě téměř mrtvou. Chci spát!

Nahrbeně jsem se dotáhla až k našemu domu. Z dálky jsem sledovala, jak se v jednotlivých bytech rozsvěcují světla. Představa teplé postele, která na mě čekala a rozhodně i absence jakéhokoliv stresu ze školy - už jsem téměř zapomněla, co to je- mě donutily sáhnout do zásob energie, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám.

Ne, že by ten dům byla nějaká překrásná stavba (v tomto ohledu bych mohla tiše závidět Tsubasovi), ale že by si ho zrovna museli vybírat opilci ke svému povalování a svíjení…? Jak to říct? Existuje opravdu spousta odpudivějších míst… Zrovna mému domovu se můžou vyhnout.

Obešla jsem tu houpající se tmavou hromádku u schodů co největším obloukem a rychle vyběhla nahoru. Když jsem vyťukávala bezpečnostní kód, napadlo mě, že jestli se ten zoufalec rychle nesebere, tak dost možná zmrzne. Ale to nebyla moje věc. Když už je někdo natolik hloupý, že se zaprodá alkoholu, tak se o něj starat nebudu, jakkoliv to může vypadat sobecky.

Zapadla jsem do výtahu, zmáčkla třetí patro a sesula se na jeho stěnu. Byl tak úžasně pomalý, že bych se možná během cesty nahoru stihla i pořádně vyspat. Ještě když jsem odemykala dveře, těšila jsem se, jak zapadnu do postele, nejlépe v oblečení a budu spát a spát…

Jak jsem byla neskonale nadšená, když jsem po chvilce strávené vyzouváním ve vytopeném bytě chytila druhou energickou vlnu… Jeden si hold nevybere.

"Ahoj, mami!" pozdravila jsem neurčitě do prostoru. Odkudsi z útrob bytu se mi ozvala tlumená odpověď.

"Jaký byl den?" zeptala se mě, když jsem ji po chvilce pátrání našla v tátově občasné pracovně.

"Zima byla. A pak taky šílený prodavač sportovních potřeb."

"Měla ses víc obléct," vytkla mi.

"Já jsem byla oblečená!" bránila jsem se. "Jenže s Ayoko to prostě jinak nejde."

"A co jsi dělala ve obchodě se sportovními potřebami?" zahuhlala matka další otázku, zatímco se se zaťatými zuby snažila cosi vypáčit z naší zabarikádované a už poněkud historické skříně. Oběšla jsem ji a společnými silami jsme vytáhly zaklíněnou hadici od vysavače.

"Říkala jsem si, jak hnusné jsou ty moderní luky."

"Luky?" zvedla máma překvapeně obočí. "A nech to být, máš nachystanou večeři. Vytahám to sama."

"Dobrá, dobrá," rezignovala jsem a poslušně jsem se odebrala do jídelny. Chvíli jsem si prohlížela nachystané jídlo. Pro jistotu jsem se ještě otočila směrem k pracovně, a pak jsem popadla talíř a po špičkách ho odnesla do obývacího pokoje. Stejně nenápadně jsem si doběhla pro rozečtěnou knihu a pohodlně se usadila v křesle. Vím, že máma nevidí ráda, když jím mimo stůl, ale já na tenhle můj zvyk prostě nedám dopustit.

Chvíli mi trvalo, než jsem našla tu nejpohodlnější polohu. Pak jsem na sebe ještě hodila jeden z potahů, popadla talíř, knihu a vstoupila jsem do svého oblíbeného domácího blaha. Blaha, které mi navíc z nějakého důvodu připomínalo Manin stan… ale na to raději myslet nebudu.

O knize se rozhodně nedalo říct, že by nebyla zajímavá. Já prostě fantasy miluju. Navíc král Farcos má úžasné charisma. A jeho syn Asefei rozhodně není k zahození… problém je v tom, že on si ze všech holek musel vybrat tu největší vypatlanou palici. Nojo, chlapi… radši jdou do blonďaté dutohlavé baronovy dcery Jopheriny, než do charismatické, vtipné a statečné vesničanky Ederine. To je prostě příklad demence.

Z mých částečně nadšených a částečně rozčarovaných úvah mě vytrhlo zazvonění zvonku. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Teď? Kdo sem pro všechno na světě leze teď?

No dobře, nebylo ještě tak pozdě, to ta tma, ale i tak…

Odkudsi zezadu jsem uslyšela volat mámu:

"Arisu, otevři prosímtě! Pokud to nebude ten pán ze čtvrtého patra -zapomněla jsem, jak se jmenuje- tak jim řekni, že mám práci. Kdyby to byl on, tak mu dej tu mast, co leží na lednici."

"Ano, rozkaz!" vyslala jsem potvrzení o přijetí jejím směrem a rozmrzele jsem se vybalila ze svého krásně vyhřátého pelíšku.

Máma hned předpokládá, že jdou pro ni. No, je to logické, je přece tou 'doktorkou odvedle' pro všechny naše sousedy, ale třeba se taky ještě mohla přiřítit Ayoko s tím, že mi něco zapomněla říct.

Došla jsem ke dveřím a stiskla kliku. Nějak jsem v té chvíli nepřikládala pozornost tomu tichému zvuku…

Dveře se pod náporem zvenčí prudce otevřely dovnitř. Vzápětí se na mě sesulo něco těžkého a ledového, a srazilo mě to na zem. Vyjekla jsem bolestí, když jsem se udeřila do hlavy o botník. Před očima mi vyskočily hvězdičky a zaplnily celé mé vědomí. Omámeně jsem je sledovala, ale pak jsem zaječela podruhé, když se ta věc na mně pohnula. Byl to strašný pocit.

Zachvátila mě panika a zuřivě jsem se snažila osvobodit se. Až teď jsem si uvědomila, že ta věc chraplavě sípá. A že je to tělo… Ten opilec! zhrozila jsem se. K smrti vyděšená jsem se s ještě větší vervou snažila vyprostit z jeho sevření. Pak se ke mně ztěžka zvedla rozcuchaná hlava.

Když jsem se setkala s těma očima, na jeden okamžik, který ale trval celé hodiny, jsem se nedokázala nadechnout. A mému šokovanému mozku trvalo tak strašně dlouho, než je poznal.

Postava se zničehonic neovladatelně roztřásla. Pokusila se posunout ale jen se znovu zhroutila a srazila nás zpět na podlahu. Šokovaně a vyděšeně jsem zírala na bledou cukající se ruku, která se po podlaze sunula ke mně…

A pak se u mého ucha chabě ozval chraplavý hlas.

"Já… umřu…"

Byl to Kurono.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Temi Temi | 2. února 2010 v 22:49 | Reagovat

AAA!!!!! psycho! Reí!T_T Já chci další! xD Teď jsi doopravdy udělala nějvíc napnutý konec, co to jen šlo... xD

2 Re Re | 3. února 2010 v 7:03 | Reagovat

No, já už jsem věděla, že to plánuju, celou dobu, co jsi do mě ryla, že chceš další, ale nechtěla jsem ti to říct xD'

3 Sui Sui | 3. února 2010 v 17:08 | Reagovat

Sakra, to nám toto nemôžeš robiť Re! :D

4 Re Re | 3. února 2010 v 18:19 | Reagovat

Ale notak, kde bychom byli bez trochy vzrůša psycha dobrodrůža a "to be continued"... ? XD

5 Itami-chan Itami-chan | 3. února 2010 v 18:51 | Reagovat

O_o
Rychleee, dalšíííí!! To se nedělá, takové napínání!! xD

6 Aoi Aoi | 3. února 2010 v 21:06 | Reagovat

Bože! Tak tohle dokáže člověka opravdu dorazit...

7 Yumiko Yumiko | 4. února 2010 v 21:17 | Reagovat

konečně jsem našla čas si tuhle úža povídku přečíst xD no teda super ;) ale nevíc mě teda dostalo Kurono-mrznoucí opilec xDDD to mě fakt dostalo skoro na zem xD kurono opilec... já z toho nemůžu xDDD

8 Mari Mari | 4. února 2010 v 23:51 | Reagovat

Jaj jak tohle dopadne..z téhle kapitoly jen tak neusnu :)Rychle další XD

9 Morannon Morannon | 5. února 2010 v 19:07 | Reagovat

Wow... tak to chce rychle další kapitolu...

10 Fujiwara-chan Fujiwara-chan | 5. února 2010 v 19:55 | Reagovat

Wow!!! Tak to je zas akčňák!!! Napínavý je to až dejchat nemůžu a bum ho! Konec... Můžu se zeptat kdy přibližně bude další kapča, ať si můžu odškrtávat dny v kalendáři?

11 Re Re | 5. února 2010 v 20:07 | Reagovat

Uhm, to záleží na tom, jak rychle zvládnu dopsat seminární práci, což byl taky důvod, proč tahle kapitola přišla za tak dlouho :) (jinými slovy, měla jsem černé svědomí psát něco jiného než tu pitomou seminárku xD). Když to dopíšu před úterým, tak možná ještě další kapitolu stihnu podle nálady. Ve středu letím na týden do Norska, takže kdyby to nevyšlo, tak další kapitola až někdy po návratu :)

12 Kyasanuri Kyasanuri | 6. února 2010 v 0:15 | Reagovat

Ježiši tohle mi nedělej, si tak čtu, celá kapitola taková klidná a ten konec, sakra, takhle mi nemůžeš zvyšovat srdeční frekvenci! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama