ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Leden 2010

Caim & Muffiny

17. ledna 2010 v 20:05 | Temi
Tohle vzniklo tak zcela náhodně ;D V hlavní roli Caim a její muffiny.


Kapitola 14. - Dárek

2. ledna 2010 v 18:10 | Re
Tsubasa zamířil do jedné ze tříd, které se minulou přestávku uvolnily. Vtáhl mě dovnitř, okamžitě mě pustil a zavřel dveře.

Nejistě jsem se opřela o stěnu co nejblíže dveřím, protože jsem si přece jenom raději chtěla ponechat možnost rychlého úniku. Tsubasa se nicméně navzdory očekávání mého podezíravého já přesunul k protější stěně a chvíli jen zíral z okna. Bylo to celé divné. On byl divný.

Zůstala jsem přilepená na stěně a každým momentem bylo obtížnější bojovat s pokušením prostě odejít. Napadlo mě, že bych mu mohla říct něco na způsob "Promiň, ale nemám na tebe celé odpoledne…", ale nakonec jsem raději tuto variantu nezvolila, ona by to stejně nebyla pravda. Žádné plány jsem neměla, takže bych pravděpodobně do večera jen hrála hry, povídala si s králíkem a eventuálně bych si zase pobrečela…

Na další přemýšlení v tomto duchu už jsem neměla čas, protože se Tsubasa konečně otočil. V té chvíli nejvíc připomínal politika. To ten způsob, jakým měl sepjaté ruce. Podíval se na mě čímsi, co možná měl být pohled lámající ledy, ale když jsem mu odpověděla zvednutým obočím, raději to vzdal.

"Ehm, úplně nechápu, co tu děláš - teda spíš, co tu dělám já- ale ta vražda se zdá každou chvíli pravděpodobnější," řekla jsem opatrně s náznakem žertu. " Teď už jen čekám, kdy se objeví ten nůž…"

"Ha ha ha," opáčil chladně. Naštvala jsem se.

"Jestli ses potřeboval zasmát, úkol splněn. Odcházím," loupla jsem po něm upjatě očima.

"Počkej."

Achjo. Normální život, kamarádi a normální spolužáci… to všechno mě jaksi míjí. Otočila jsem se zpět.

"Ano?" Asi mu došlo, že jestli se nevymáčkne teď, doopravdy odejdu. Zatvářil se rozpačitě. Zhluboka se nadechl, zdálo se, že něco řekne, a pak se rukou praštil přes obličej.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se nejistě, protože ta varianta se každou chvíli zdála méně pravděpodobná.

"To mi řekni ty. Dneska… jsem viděl, jak se z tvé lavice vypařil kus papíru."

A-ha…

"A pak se tam zase objevil. O kus vedle… A ty jsi na něj psala."

Mlčela jsem. Nevím, jak to dělá, ale ať už je to náhodou, nebo ne, prakticky vzato mi nedává jinou možnost, než mu to všechno vyklopit. Profesionální taktika…

"Takže… zbláznil jsem se, nebo ne?"

Dobrá, vzdávám se. Přiznávám, že páčit informace umí. Rezignovaně jsem si povzdechla.

"Cítíš se jako blázen?"

"Teď už si vážně nejsem jistý," zamračil se. "Já… přiznám se, že jsem ti včera moc nevěřil. Pak jsem tě viděl brečet na ulici, a způsob, jakým jsi to dneska natřela Stařeně… a pak ten vzkaz… byl to vzkaz, že?"

"Byl," připustila jsem vyhýbavě. Viděl mě brečet? Skvělé, prostě skvělé!

"Takže se to… stalo?"

"Hmm. Podívej, Sayou… neznáme se, nemáš mě dvakrát v lásce, očividně jsi ke mně nebyl upřímný, myslíš, že jsi vhodný kandidát na to, abych ti řekla něco, co jsem neřekla vůbec nikomu?" Dobrá, přiznám se, ráda dělám drahoty. Doufám, že on není ten typ, který by se snadno vzdal.

Elegantně jsem se otočila a vyšla ze třídy na liduprázdnou chodbu. Udělala jsem deset kroků, u jedenáctého jsem dostala strach, ale po dvanáctém mě Tsubasa dohonil a popadl mě za rameno.

"Tak stůj, konečně!" Obrátil mě proti sobě. Ne zrovna zdvořilým způsobem. Očividně si to uvědomil a rychle se ode mě odtáhl. Dvakrát zalapal po dechu a pak pokračoval:

"My jsme se prostě jen… nikdy moc nebavili, ne?"

"Měla jsem za to, že jsme si během posledních dvou měsíců docela rozuměli…" odcitovala jsem ho bleskově. Zmateně zamrkal.

"Ale to jsi nebyla ty, ne?"

"Co když ano?" Zase jsem se otočila a šla dál.

"Ne, nebyla."

"Dobrá, nebyla, spokojený?" pokračovala jsem v chůzi. Slyšela jsem, že jde za mnou.

"Jsi prostě jen naštvaná, že jsem se bavil s ní a s tebou ne!" vykřikl za mnou. Samozřejmě, že to byla pravda. Snažila jsem se zbavit se pocitu hořkosti, který mi sevřel žaludek. A možná i pocitu horkosti, která mi vystoupala do tváří. Kráčela jsem kolem informačních nástěnek jako robot. Tentokrát už za mnou nešel. Byla jsme už na hlavní chodbě, odkud mě předtím odtáhl. Došla jsem ke dveřím a najednou mě přepadlo jakési zbloudilé odhodlání a otočila jsem se. Stál vzadu u skříněk. Nádech...

"Jo." A v duchu jsem dodala: Jako bych na to neměla právo…

Opřela jsem se do dveří a otevřela je. Chladivý podzimní vítr byl po nehybném vzduchu uvnitř školní budovy nádherně osvěžující. Sešla jsem ze schodů a v duchu ještě pořád obhajovala moje předchozí nepochopitelné přiznání. Na jednu stranu jsem byla zvláštním způsobem ráda.

Snad mu konečně došlo, jak je to asi příjemné…

Na druhou stranu…

Já jsem tak blbá!

Na třetí stranu…

Viděl mě brečet, sakra!

Pomalu se přede mnou vztyčila brána od školních pozemků. Přečetla jsem si motto školy upevněné nad oběma křídly brány pozpátku, což byla velice přínosná zkušenost. 'Atoviž od anárb ej ínálědzV' aneb 'Vzdělání je brána do života.' Úžasné. Slyšela jsem ho přicházet.

"Bearu-san."

"Hmm," ozvala jsem se, aniž bych odlepila oči od železných znaků. Vzápětí mi před očima několikrát prolétla Tsubasova dlaň nahoru a dolů.

"Haló, já jsem tady."

Otočila jsem se na něj s dalším nabručeným "Hmm."

Zaváhal, ale jen na chvilku.

"Nic nám nebrání v tom, abychom byli přáteli," pokračoval rozpačitě.

"Pokud nejsi Montek, tak nám v tom asi nikdy nic nebránilo," odtušila jsem rezignovaně. Srdce mi bušilo nadšením. Dostala jsem právě nabídku k přátelství…? Vážně?

Tsubasa se rozesmál. "Ty jsi snad Kapuletová?"

"Co ty víš," ušklíbla jsem se. Oba jsme plynule přešli do jiného stádia důvěrnosti, protože jsme pravděpodobně dospěli ke stejnému závěru, totiž že přehnané ceremonie by byly jeden veliký trapas. To nám však vydrželo jen chvíli.

"Já jsem Tsubasa."

"Já to vím," zamrkala jsem nechápavě.

"Můžeš mi tak říkat," zahuhlal. Ehm… těžko říct, kdo z nás dvou se v té chvíli cítil víc trapně. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem Arisu v těle Arisu, takže nemůžu zrudnout. Aspoň ne moc. A navíc v duchu mu Tsubasa říkám od začátku. O některých lidech se dá prostě uvažovat jen prvním jménem. A u některých je mi zase jen z představy, že o nich přemýšlím jinak než příjmením, zle. Tsukuri-náfuka-kun je příklad za všechny.

"Promiň," pípla jsem.

"A… ehm, můžu ti říkat Arisu?" Trapas, trapas, TRAPAS! Já prostě nejsem přeborník na správné vykonávání zdvořilostí! Málem jsem v panice vzala nohy na ramena. Naštěstí se mi včas podařilo zkrotit samu sebe. Vrhla jsem se do improvizačního módu.

"Já… já myslela, že už…" Tsubasa bleskově pochopil.

"Ale to byl někdo jiný… ne?" zeptal se mírně.

"No, byl," zamumlala jsem nešťastně. Měla jsem dojem, že se scvrkávám. To proto, že jsem se v té chvíli chtěla propadnout do země, nebo prostě jen zmizet. Nahrbila jsem se a šla, jako by mi to dělalo velké obtíže.

"Arisu."

Myslela jsem, že se zhroutím. Být Mano, už mi shořel obličej. Vlastně jsem vůbec nebyla zvyklá na podobný… kontakt s lidmi. Bylo to strašně… nezvyklé. Zkusila jsem se ještě víc schoulit, což se ovšem za chůze dělalo dost špatně.

"Arisu-chan se stydí!" zatrylkoval Tsubasa a jen přilil oleje do ohně. Vyděšeně jsem zvedla hlavu.

"Chan ne! Opovaž se to ještě někdy vyslovit!" vybuchla jsem, ale místo bojovnosti jsem ve svém hlase zaznamenala jen jakousi paniku.

"Jak si přeješ, ' ó Hime-sama." Zasténala jsem. Rozhodně jsem nebyla ve stádiu, kdy bych věděla, jak mám odpovědět klukovi, který mi řekne Hime-sama… A tak jsem jen uvnitř zrudla. Pak vystoupilo jedno z těch tuhých já a zařvalo na zbytek. Jak se to sakra chovám? Zašlapávám svou sebeúctu do země! Narovnala jsem se a mohutně se nadechla.

"Ještě jednou použiješ jakoukoliv příponu ve spojení s mým jménem, a budu ti do smrti říkat Tsuba-pin!" vybuchla jsem.

"Mě by to nevadilo," usmál se škodolibě.

"To se neboj, dost rychle by začalo," vrhla jsem na něj vražedný pohled. Změřil si mě a pak se rozesmál.

"Budu se snažit. Ale možná mi někdy něco ujede..." Schytal Kuronův pohled číslo jedna: 'Zkus si něco a máš ten šíp v hlavě.'

"Teď jsem se skoro bál," ušklíbl se.

"To byl účel," vyplázla jsem na něj jazyk. "Měla jsem učitele-mistra."

"Tam… někde?"

"Jo."

"Řekneš mi kde?"

"Ještě pořád si nejsem jistá, jestli ti můžu věřit."

"To budu muset složit zkoušku důvěry?" zabrblal rozmrzele.

"Nemám nejmenší tušení," odpověděla jsem nejistě.

"Jsi divná," ohodnotil mě, ale neznělo to zle. Spíš naopak. Já zas neměla odvahu mu říct, že netuším, jak dlouho trvá získání důvěry v nového přítele. To se přece… neděje okamžitě, ne? Ne? Vzpomněla jsem si na Caim. Dokonce se mi ani nechtělo při té vzpomínce brečet. Té jsem věřila hned… Jenže Tsubasa je kluk. Ale i tak. Zamrazilo mě. Co když jsem ho urazila? To jsem rozhodně nechtěla.

"Já, já…." vykoktala jsem, "to nejde říct jen tak… na ulici…" Doufám, že to stačilo.

"Tak to neříkej na ulici," zareagoval pohotově. "Máš zítra po škole čas?"

"No… mám. Skoro pořád," dodala jsem.

"Vážně? Žádný zájmový kroužek?" zeptal se překvapeně.

"Ne…" Najednou jsem si připadala strašně hloupě. "Jen si doma kreslím a tak…"

"No, v tom případě můžeš zítra po škole přijít k nám." Jedno já se do hrobového ticha v mé hlavě nechalo pisklavým hláskem slyšet: Coo?

Ale Tsubasa pokračoval: "Nikdo nebude doma, jsou to dostatečně bezpečné podmínky?"

"Asi ano," odpověděla jsem o něco vyšším hlasem než obvykle.

"Skvělé, budu se těšit," prohodil hlasem plným sebeuspokojení. Já jsem jen zaraženě hypnotizovala chodník probíhající mezi mýma nohama.

Po chvíli ticha se znovu ozval:

"Tady já zatáčím. Doprovodil bych tě domů, ale dneska mám kendo. Nestihl bych to."

"To… to je v pohodě," vykoktala jsem a opět mě přepadla touha propadnout se někam hluboko.

"Tak se měj. Uvidíme se zítra. Arisu." Nahodil si tašku pohodlněji na rameno a rozběhl se ulicí, která se nalevo odpojovala od naší. Tedy teď už jen od mé.

Nějakou dobu jsem jen šokovaně stála a čekala, až můj mozek provede důkladnou analýzu celého dnešního šíleného dne a podá mi srozumitelně čitelný výsledek.

Ponížila jsem Hanajimu-sensei… Asi jsem vážně geniální a… našla jsem si přítele… Tsubasu, a on na mě byl… milý. Jen tak. Ze dne na den. No možná za to mohly dva zkušební měsíce s Mano ale… ale i tak. Je to vůbec možné? A to jsem ještě nezmínila, že mě pozval k sobě domů!

Abych tam nepřišla a nezdálo se mi všechno povědomé, zděsilo mě jedno z mých kyselejších já. No, budu doufat, že ne. Nevím, co bych dělala, kdyby mě Tsubasova rodina znala a já je ne. I když on by tam vlastně nikdo být neměl, jestli je pravda, co říkal. Jenže i přesto už by "mě" mohli znát.

Ale nějak jsem tomu v té chvíli nevěřila. Byla jsem ve skutečnosti šťastná a prostě jsem si ten pocit potichu vychutnávala. Pro jistotu se ho zeptám, ať vím, co čekat. Pak jsem si uvědomila, že stojím na chodníku a civím do prázdna, zatímco kolemjdoucí civí na mě, a rychle jsem se vzpamatovala. Vyrazila jsem domů co nejrychlejším tempem a okolí pro jistotu ignorovala. Nepotřebuju být dva dny po sobě atrakcí ulice…





"Tohle je Caim?" nakoukl mi Tsubasa přes rameno na náčrt, se kterým jsem se už nějakou dobu dřela. V životě by mě nenapadlo, že bude tak těžké nakreslit cokoliv, co by japonským Shinigami bylo alespoň trochu podobné.

"Ne!" zasténala jsem. "Caim má vlasy… všude!" Zuřivě jsem zagestikulovala. "A to už jsem ti říkala dvakrát. Tohle je Mizushima. Tedy… čistě teoreticky," pronesla jsem a nedůvěřivě koukala na svůj pokus o chibi Mizushimu s chibi Zlatíkem.

Seděli jsme na zahradě rodiny Sayou, která, jak se ukázalo, pravděpodobně vlastnila malé jmění -nebo přinejmenším její předci vlastnívali- protože měla nádherný velký dům a krásnou zahradu. Pokaždé, když jsem se něčemu začala obdivovat, nemohla jsem jinak, než se začít stydět. Snažila jsem se to nedávat najevo a tiše jsem se připravovala na chvíli, kdy Tsubasovi oplatím pozvání a on spatří náš malý byt. Radši nad tím nepřemýšlet.

Tsubasa mě nejdřív provedl celým domem. Měli tam spoustu vzácných starých artefaktů a obrazů. Zvlášť nad Jing Jang věcmi jsem nešetřila chválou. Byly úžasné, stejně jako všechno ostatní, kolem čeho už jsme prošli, až na velkou dřevěnou žirafu, která se sem asi dostala omylem, nebo to byl nevhodný dárek od chudých příbuzných. Nicméně já asi pravděpodobně od Mano zdědila jakési nadšení pro onu černobílou rovnováhu. Nadšení, které šlo krotit jen velice ztěží.

Tsubasa se z mé chvály zdál být částečně potěšen a částečně na rozpacích a několikrát mě ujistil, že to nedělá, aby se chlubil. Když jsme dorazili do jeho pokoje, stihla jsem zahlédnout pár plakátů metalových skupin a polici plnou mang, než mi do ruky vrazil obrovský kreslící set, ve kterém bylo snad všechno. Pastelky, fixy, sada tužek všech tvrdostí, ořezávátka gumy, několik gelových propisek a spoustu krásných bílých papírů. Okomentoval to slovy "To je pro tebe, říkala jsi, že ráda kreslíš.", a já se najednou cítila strašně.

"Já jsem nic nepřinesla," zamumlala jsem a v duchu zrudla studem.

Tentokrát se zdál být vyvedený z míry Tsubasa.

"To není proto abys něco nosila… nebo tak," vykoktal.

Chvíli jsme jen rozpačitě zírali jeden na druhého.

"Ale je to neslušné," zasténala jsem.

"Není. A já nic nechci, prostě jsem si jen říkal…většinou sem chodí na návštěvu kluci z kenda a tohle je poprvé co jsem si pozval holku a i když spolu nechodíme, říkal jsem si, že by bylo nezdvořilé, pozvat tě jen tak…"

Zase jsme na sebe jen zírali. Vyslovil něco, co jsem já doposud utlačovala někde na pokraji své mysli. Totiž kluk, holka a jak to asi vypadá. Tentokrát jsem už musela být červená i navenek.

"Tak… děkuju," zamumlala jsem nakonec chabě a snažila se upálit tu myšlenku, která mi potměšile předhazovala, že kvůli tomu dárku to vypadá, jako bychom spolu chodili, víc, než kdyby mi nedal nic.

"Rádo se stalo," usmál se. Atmosféra se po chvilce rozpaků uvolnila a já si nenápadně prohlédla místnost. Nebyla moc velká, zdálo se, že Tsubasa není náročný na prostor. Svůj pokojík si zařídil na kluka překvapivě útulně, dokonce se mi vzdáleně vybavila útulnost jídelního stanu v Dimenzi.

Za sklem skříně s mangami jsem zahlédla několik fotek. Byl na nich Tsubasa s kluky, které jsem neznala.

"Přátelé z kenda," vysvětlil mi rozpačitě.

"Vypadají fajn, na rozdíl od toho, co se vyskytuje v na naší škole," ohodnotila jsem je upřímně. To Tsubasu rozesmálo.

"Skvělé, nejsem jediný, kdo si to myslí."

"Tohle je vaše rodina?" pokračovala jsem s prohlídkou fotek. "Jestli nevadí, že se koukám," dodala jsem nejistě.

"Vůbec nevadí. Je to focené při minulé oslavě Nového roku."

"Tady jsou tví sourozenci?"

"Sourozenci a bratranec. Po Aratovi jsem druhý nejstarší." Přejížděl prstem po skle. Arata byl Tsubasovi podobný v obličeji, ale měl kratší, tmavé vlasy. "Moje mladší sestra Ayoko, druhá nejmladší," ukázal Tsubasa na černovlasou slečnu s dlouhými loknami, jedinou dívku ve skupině ratolestí obalené staršími členy rodiny. Ve světle modré yukatě vypadala úžasně. "Je jí třináct." A mému nejmladšímu bráškovi Kotobovi bude devět. Tohle je náš bratranec Ken, jsme stejně staří." Z fotky se na mě smál další tmavovlasý kluk. "A to jsem já," dodal Tsubasa naprosto zbytečně a ještě o něco víc rozpačitě, když poklepal na své o necelý rok mladší já. Yukata v čokoládové barvě mu nádherně ladila s očima a ze všech pánů na fotce pod čtyřicet vypadal zdaleka nejlíp. Málem jsem to řekla nahlas, ale tím by náš rozhovor zaběhl do partnersky znějících končin. Raději jsem dál mlčky zkoumala fotografii.

"Arisu?"

"Hmm?" zvedla jsem hlavu.

"Nevadí ti, že se tu díváme na fotky? Mně to možná může připadat zajímavé ale… nechci aby ses nudila."

Zamrkala jsem.

"Vždyť jsem se na ně šla podívat sama. A ne, nebylo to ze zdvořilosti," odpověděla jsem mu, když otevřel pusu, dřív, než se stihl zeptat. "Vážně," ujistila jsem ho, protože mi očividně nevěřil. "Myslím si, že musí být úžasné, mít velkou rodinu."

"Jak kdy," zamumlal. "Někdy je to únavné." Podíval se na fotku, pak na mě, a nakonec rychle dodal: "No a ten zbytek, naši rodiče, Kenovi rodiče, strýc a děda." Rychle mi je ukázal na fotce a pokračoval: "Ale už tě nechci nudit rodinnými fotografiemi-"

"Nenudíš," skočila jsem mu do řeči.

"-raději bych si poslechl, co mi řekneš ty." Přitáhl mi ušák a posadil mě do něj dřív, než jsem se stihla vzpamatovat. Pak si sám lehl na velký látkový bobek a upřel na mě pohled plný akademického zájmu.

"Když se na mě budeš dívat takhle, nic ze mě nevypadne," ujistila jsem ho nervózně. Celý včerejší večer jsem strávila přemýšlením nad správnou formulací svých zážitků, abych svého nového a jediného dostupného kamaráda neodradila hned na začátku. I tak jsem byla nervózní, přestože jsem se to snažila zakrýt. Tsubasa jako by mi četl myšlenky.

"Z čeho jsi nervózní?"

"Nevím, jestli mi uvěříš."

Vyčerpaně si povzdechl. "Myslel jsem, že tohle už jsme probrali. Řekl bych, že mizící a zjevující se vzkaz podporuje i ty nejšílenější teorie."

"Tahle je dost šílená."

"Výborně, tak spusť už."

"Tak se prosím otoč," požádala jsem ho polomrtvá nervozitou. Naštěstí se nepřel.

"Dobrá, dobrá, ó Hime-sama," svolil, otočil se na záda a vyzývavě zíral do stropu. Na jakýkoliv komentář princeznovské přípony jsem byla moc nervózní, takže jsem se raději dala do vyprávění.

Musím uznat, že mě překvapilo, když Tsubasa místo jakýchkoliv pochybností projevil spíš nadšený zájem. Byl zvláštní pocit říct to někomu, a ještě podivnější bylo, že mi ten někdo věřil.

Jak jsem předpokládala, málem mu vyrazilo dech, když zjistil, kdo stál za mizením lístečků se vzkazy. Vůbec se celkově zdál být nejvíc nadšený z Mano, což ovšem bylo docela dobře pochopitelné.

Vedli jsme spolu dlouhou debatu na téma Nemrtví, které ho zaujalo podobně jako mě.

"Takže prakticky běhají všude kolem? A nejsou ničím nápadní?"

"No, pokud jsem to dobře pochopila, tak snad jediné, čím by mohli být nápadní, je to, že jsou nenápadní. Ale když se probudí, je zase dost těžké si nevšimnout, že kolem tebe běhá šílenec, který chce zabít všechny lidi v dohledu."

"No, ale většinou neběhá," doplnil mě se smíchem.

"Většinou to stihnou," pokývala jsem hlavou.

Tsubasa, který už nějakou dobu na svém bobku seděl, se se zasténáním opět svezl na záda a dal si ruce za hlavu. Chvíli pozoroval dřevěný strop.

"To je neuvěřitelné. Víš, jaké jsi měla štěstí, že si tě Mano vybrala?"

"To byla náhoda… a těžko říct, jestli by se dalo mluvit o štěstí. Už je nikdy neuvidím a vím možná víc, než bych potřebovala vědět."

"Jinými slovy, znáš středoškolské učivo nazpaměť…"

"To jsem zrovna nemyslela. Tyhle znalosti se docela hodí."

"Že 'docela hodí'! Cha! Jsi zbraň proti Hanajimě-sensei! Když už nic jiného, tohle se negativně vzít nedá!"

"Ne, to ne," zazubila jsem se.

"Nechceš pokřtít svoji novou kreslící soupravu a nakreslit mi, jak vypadají?"

"Cože?" vyděsila jsem se. "Vždyť jsi mě nikdy kreslit neviděl!"

"No právě, ne?"

"Neumím portréty, a z hlavy už vůbec ne," snažila jsem se, ale cítila jsem, že nemám šanci.

"Nemáš šanci," zazubil se Tsubasa. On mi snad čte myšlenky… "Ještě jsi neměla příležitost vidět, jak umím být neoblomný," podíval se na mě významně.

"Umím si to představit," vzdala jsem se. "Ale je tu málo světla."

"Můžeme jít do zahrady," navrhl

"To by bylo fajn," nadchla jsem se pro ten nápad; byl příliš lákavý.

"Výborně," zamnul si Tsubasa ruce a vyhoupl se na nohy.

Teď už jsme asi hodinu seděli na jedné z laviček, kterých bylo na zahradě nespočet. Pomalu se stmívalo a já se zoufale snažila zpodobnit Shinigami alespoň tím nejjednodušším chibi stylem. Jediný, kdo se mi doopravdy povedl, byla Mano. S jakýmsi zadostiučiněním se mi líbil i malý vražedně se tvářící Kurono. Tsubasa nemohl docenit maximální snahu o autentický výraz, který se mi v tomto případě docela vydařil.

Teď se mi nakláněl přes rameno a dovoloval si plést Caim a Mizushimu, což bylo nebe a dudy.

"A ještě to není hotové," pokračovala jsem. "tak co tady děláš?" Otočila jsem se na něj a zvedla obočí. Už když jsem začala kreslit, vcelku rychle zjistil, že neudělám ani čárku, pokud to on sleduje. A tak většinu času strávil na zemi opřený o lavičku z druhé strany a rozebíral své hypotézy o Nemrtvých a Shinigami.

Snažila jsem se z paměti vypáčit vzhled Zlatíka, ale několika detaily jsem si pořád nebyla jistá. Najednou se mi něco otřelo o nohu až jsem se vyděsila. Vyjekla jsem a podívala se k nohám. Mazlila se s nimi mourovatá kočka. Kočka!

"Vy máte kočku?" zavrněla jsem blahem.

"Imouto si ji vydupala," pokrčil Tsubasa rameny. "Ale je docela přítulná. Ty máš rády kočky?"

"Já? Já miluju kočky! Taky bych chtěla mít šanci vydupat si jednu," popotáhla jsem naoko. Položila jsem papíry vedle sebe a zvedla jsem to malé mazlivé stvoření do náruče. Tsubasa to využil jako příležitost ukořistit doposud dokončené obrázky a jal se je zkoumat. Milostivě jsem mu to dovolila a začala jsem se s kočkou mazlit k oboustrannému potěšení.

"Caim byla první Shinigami, kterého jsem potkala ve zvířecí podobě," řekla jsem jen tak mimochodem.

"To je ta, co má vlasy všude?" snažil se Tsubasa zorientovat. "Zajímalo by mě, jak to vypadá," rozesmál se.

"Jo, to je ona. Byla jediný Shinigami, kterého jsem za tu dobu pořádně viděla ve zvířecí formě. U ostatních to bylo jen z dálky. Přišla za mnou jako kočka a já si myslela, že je to vážně jen… počkat. Ona vlastně nebyla jediná!" Vzpomněla jsem si na černého vlka ve stínu na kraji lesa a téhož černého vlka, který mě sledova u ohniště. "Ještě Kurono," dodala jsem zmateně. "Toho jsem jako vlka poprvé zahlédla chvilku po příchodu Caim. Pche! Málem si vyžral další prvenství!" vybuchla jsem nakvašeně. "A to nemluvím o prvenství mezi tvory, co na mě kdy mířili šípem…" dodala jsem.

"Kurono…" Tsubasa zalistoval a uchechtl se, když narazil na Kuronovu miniaturu. "To je ten co tě nemá rád?"

"Oprava, to je ten, co mě z hloubi duše nesnáší!"

"Tvůj učitel pohledů?"

"Ano, přesně ten."

"To tě asi neučil dobrovolně, co?"

"Jak se to vezme. Musel počítat s tím, že když bude záštiplně civět na soupeře v pohledech, onen soupeř něco odkouká ve svém vlastním zájmu," pronesla jsem škodolibě a dál se mazlila s kočkou.

"Ale snesl tě ze skály, to od něj bylo hezké, ne?"

Vzpomínky se jako blesk vrátily k pocitům paniky a strachu, toho jediného, co jsem si ze svého pobytu na skalním výstupku vybavovala.

"Opět oprava: snesl dolů biologicky vzato svoji sestru. Já se jen vezla. Doslova," zachmuřila jsem se. "Jak se vůbec jmenuje?" změnila jsem raději téma.

"Ta kočka? Mei-chan, jestli se nepletu. Ayoko je teď v tom věku, kdy holky posedává roztomilost."

Zamyslela jsem se. "Nevím, jestli mě někdy posedla roztomilost," prohlásila jsem zadumaně.

Tsubasa se na mě otočil a pobaveně odpověděl: "To je zajímavá představa."

"Děkuju," zabručela jsem a pustila jsem Mei-chan zpět na zem. Několikrát se ještě otřela o moje kotníky a pak odběhla do šera. Zvedla jsem se.

"Už budu muset jít. Řekla jsem ti všechno, na co jsem si vzpomněla," dodala jsem omluvně, protože mě náhle popadlo takové nutkání.

Tsubasa se taky vysoukal na nohy. Chytil papíry a zastrčil je na jejich místo v kreslící sadě. Tu mi pak podal.

"Dokončíš je do zítřka?"

"Zkusím to," pokývala jsem hlavou.

"Budu se těšit," usmál se. Je tak úžasné, když se na vás někdo usmívá. O to víc úsměvy sluší klukům. Vůbec se to nedá srovnat s tím, když se na vás někdo nejmenovaný mračí… Je úžasné, mít přátele. Alespoň jednoho.

Rozloučili jsme se a navzájem si děkovali za pozvání a přijetí pozvání. Bylo to zvláštní. Ale ne nepříjemné.

Když jsem seděla v metru a sledovala míhající se temnotu za okny, pevněji jsem sevřela Tsubasův dárek. Taky mu musím něco dát, až ho příště pozvu k nám. Tentokrát chci být já v roli rozdávače nadšení. Vždycky jsem ráda dávala dárky, i když jsem k tomu neměla moc příležitostí. Bylo úžasné přijímat a dávat ty pocity za nimi skryté.

Pousmála jsem se, přejela si prstem po puse a podívala se papíry s nákresky Shinigami. Jaktože mě ještě nenapadlo všechny si je nakreslit? Připadali mi blíž. S novým odhodláním jsem se zavrtěla a našla pohodlnější pozici. Do zítřka je všechny dokreslím, kdyby ne kvůli Tsubasovi, tak alespoň kvůli mně samotné.