ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 13. - Hanajima-sensei

19. prosince 2009 v 19:38 | Re
Ležela jsem na zádech na posteli a dovolovala Polštářkovi, ať si po mě leze, jak se mu zlíbí.

Polštářek byl králík. Před chvílí velice ochotně vyslechl všechno, co jsem měla na srdci, a okamžitě to stejně ochotně zapomněl. Byl to zlatý drobeček a mazlit se s jeho hebkou srstí a povídat do ní o Shinigami, to byl nakonec ještě lepší lék, než počítačové hry.

Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že jsem se vypovídala hodnotnému posluchači, ale nešlo to. Do mysli se mi pořád vtíral Tsubasa a i když jsem do boje s ním vytáhla těžkou techniku, nedařilo se mi ho vytlačit zpět. A protože jsem nevěděla, jestli už jsem se definitivně rozhodla mu něco říct, nebo ne, padala na mě pomalu jakási neurčitá nervozita.

Chytila jsem Polštářka, který začal nebezpečně vážně uvažovat o tom, že přeleze z pravé strany postele na levou přes můj obličej, a převalila se na bok. Zafuněla jsem do jeho srsti, jednak proto, že to bylo příjemné, a taky proto, že to měl rád i on.

"Měla bych ho prostě ignorovat, co myslíš?" zahuhlala jsem a zahnala myšlenku na to, že teď se jako schizofrenik dokonce i chovám. Odpovědí mi byl rytmický pohyb nosem. Hmm. Mlčení znamená souhlas.

"Máš pravdu. Nejradši bych se na školu vybodla, stejně teď všechno umím. Ale to by bylo ještě horší. Takhle mám aspoň co dělat. Pustila jsem ho a protáhla se tak vydatně, že byl Polštářek nucen evakuovat se na podlahu, kde odhopkal za svými záležitostmi. A já za ním ještě chvíli koukala a kousala se do rtu. Moje situace… jednoduše jsem na tom fakt zle. Co mám dělat? Ignoruj ho…






Ignorovala jsem ho. Seděla jsem v lavici, a jedinou náplní mé práce bylo ignorovat Tsubasu a vychutnávat si ten pocit z vražedných pohledů směrovaných na záda Hanajimy-sensei, ďábelské učitelky japonštiny. No, teď máš holka po legraci, je ze mě mistr kanji, tak si mě vyvolej, zkus to…

Ignorovat Tsubasu nakonec taky nebylo nic těžkého. Zdálo se, že ztratil potřebu se mnou jakkoliv komunikovat. Nepozdravili jsme se, míjeli jsme se, jako by ten druhý ani neexistoval, a pro mě tím pádem, ačkoliv to bylo těžké přiznat, ve třídě zbyly jediné spřízněné duše, i když jich tedy bylo hodně, až moc…

Neustále za mnou totiž běhaly ty uječené hlupačky. Moje lavice se stala jakýmsi středobodem, kolem kterého se konaly pravidelné schůzky s náplní obdivovat Tsukuriho. Přemýšlela jsem, jak trapně se musela Mano mým prostřednictvím chovat, že na sebe upoutala takovou skvadru… Byla to ale na druhou stranu jakási pozitivně nabitá bariéra, které krásně stínila vše, co by mohlo probíhat mezi mnou a Tsubasou.

Hodiny pro mě znamenaly jednu dlouhou apatii, kdy jsem měla dojem, jakoby někdo pořád dokola opakoval pohádku o Sněhurce. Měla jsem dlouhé chvíle na přemýšlení, jestli jsou mi moje nové vědomosti vůbec k něčemu dobré. Krom toho, že všechno umím. Dokonce i Hanajima-sensei jakoby přišla o část ze své děsivosti. A mě to dokonce mrzelo. Nejlepší, co jsem teď mohla udělat, bylo víc se schoulit nad zbytečně otevřenými sešity.

Přes veškerou svoji snahu jsem si nemohla nevšimnout, že mě Tsubasa pozoruje. Potlačila jsem nutkání mu pohled opětovat a zaměřila veškerou svoji snahu na ztělesnění nejvyšší nudy. To ovšem bylo příliš na hrdost Hanajimy-sensei.

"Bearu-san," oslovila mě ledově a její hlas působil na smysly jako bezprostřední ohrožení. "Je mi doopravdy líto, že jsou pro vás moje hodiny až takto nudné, jsem však přesvědčená, že někdo s vašimi výsledky, si nepozornost nemůže dovolit."

Zaťala jsem pěsti, když se všechna moje já připravila na boj. Zvedla jsem hlavu a vrátila sensein bodavý pohled. Co ke mně vysílala, to také obdržela, aneb Vysoce efektivní zrdcadlové zírání! Bylo zvláštní, že jsem si v té chvíli vybavila Kurona. Tedy ne zas až tak zvláštní, ale nepříliš vítané.

"Vytrvale pracuji na zlepšení, sensei." Bravo. Tohle mi vždycky šlo. Šlehla jsem po ní chladem stejného stupně, jakým útočila ona na mě. Zdálo se, že ji to vyvedlo z míry. Ale jednalo se skutečně jen o zdání, protože Ona se ve skutečnosti jen dohřívala. Byla nejobávanějším stvořením na škole, uhýbal před ní i ředitel. Byla také jediným učitelem, se kterým bych se nikdy nepustila do otevřeného boje, protože moje výsledky z Japonštiny na to nebyly dostatečně na výši. Ale teď se něco změnilo…

Cítila jsem na sobě pohledy celé třídy, která pravděpodobně jen nevěřícně přihlížela mé takřečené sebevraždě. Bylo známo, že Hanajima-sensei se nestraní krajních prostředků. Bylo známo, že žáci, kteří se jednou dostali na její černou listinu, opustili během jednoho roku školu. Všichni to věděli. I já jsem to věděla. Ale nikdo nevěděl, co všechno teď umím. Za poslední dva měsíce buď nebyla jediná pořádná šance se předvést a nebo… nebo mi Mano úmyslně přenechala chvíli triumfu.

Nedokázala jsem při té představě zadržet úsměv. To v praxi znamenalo, že jsem se usmála na Hanajimu-sensei, a podle toho, jak celá třída zalapala po dechu, a jak se ona zatvářila, bylo jasné, že jsem právě vypustila tygra.

Od té doby, co jsem se podruhé pohádala s jedním z učitelů, jsem byla po škole známá jako "ta drzá". No, proč ne? Jsou chvíle, kdy jednoduše musím říct, co si myslím, jinak bych se po celý zbytek života příčila sama sobě. A když vím, že mám na své straně právo, jakkoliv právnicky to zní, neexistuje žádná vnitřní pojistka. V takových chvílích jsem unášena vlastní bojovností a dokonce si to vychutnávám…. Takže teď…

Senseiny oči se smrštily do záštiplných čárek.

"Pak bych vám… s vaším zlepšením měla pomoci…" pronesla a usekávala každou slabiku. Mrkla jsem kolem sebe. Jako lampičky po celé třídě v hrobovém tichu zářily vytřeštěné oči. Pak jsem koutkem pohlédla na Tsubasu. Všiml si toho a zavrtěl hlavou. Takže mě neodepsal…?

Vlna jakési úlevy, kterou jsem si odmítla přiznat, mě ještě povzbudila.

"Doufala jsem, že se o to snažíte celou dobu. Jestli ovšem lze moji výuku učinit ještě intenzivnější, budu vám jedině vděčná, Hanajima-sensei."

Bum. Bum.

Jestli předtím bylo ticho, tak teď jsme tu měli ekvivalent Nagasaki po výbuchu. Nikdo ani nedýchal. Kromě Hanajimy-sensei, jejíž tváře se snad poprvé za celou dobu, co nás učila, zbarvily do červena. Správně, právě jsem vám vyhlásila válku, sensei… Už po sobě nenechám šlapat. Mám vědomosti a nebojím se je použít!

"Jak si přejete, Bearu-san." Jak mistrně dokázala do svého hlasu vložit to přesvědčení, že se za chvíli stane moji zkázou. Otočila se a odpochodovala ke svému stolu.

Během té chvíle jsem se otočila na Tsubasu, který na mě jen nevěřícně zíral. Zrovna na něm takový výraz vypadal roztomile. Jako asi jediná ve třídě jsem se právě cítila naprosto skvěle. Byla jsem jeden velký endorfin a tak jsem se na Tsubasu jen bojovně usmála. Pak už jsem ale upřela pozornost na vracející se Hanajimu-sensei, která v ruce držela několik papírů.

"Jen úplnou náhodou zde mám absolvenční testy posledního ročníku. Jsem přesvědčená, že mohou jen přispět v vašemu vzdělání, Bearu-san," pronesla sladce. Na chvíli to znělo, jako by se třídou prohnal vítr. To každý znovu, a každý jindy zalapal po dechu. Sensei ale pokračovala.

"Vaši výuku, jak se mnou jistě budete za jedno, nesmíme zanedbávat. Proto tento test budu hodnotit bez jakýchkoliv úlev." Zdálo se, že je spokojená sama se sebou. Šírila se kolem ní aura přesvědčení o své vlastní nezpochybnitelné matronské autoritě.

Ve mně na jednu krátkou chvilku převládl strach před vzrušením. Její vyšší zlo bylo dokonce tak mocné, že překonalo moje nově nabyté sebevědomí. To ale vzápětí opět získalo navrch a já měla tu výhodu, že teď už mi vystoupal i adrenalin. Byla jsem připravena na boj, na útěk… a nebo na lov.

Natáhla jsem ruce a převzala papíry. Prolétla jsem očima první stránku. Při čtení druhé jsem přestala vnímat, že na mě všichni ve třídě bez dechu civí. Dočetla jsem poslední a kousala se do jazyka, abych se neusmívala. Nevěnovala jsem nikomu už ani pohled, popadla pero s kočkou na uzávěru. Měla zelené oči. Vybavila jsem si Caim a s takto posílenou vervou se dala do psaní.

Věděla jsem, že na to mám strašně málo času. V tomhle by nemělo cenu se s Hanajimou-sensei přít. Levá ruka mě bolela od křečovitého svírání pera, ale nezastavila jsem se. Sensei celý zbytek hodiny stála nad mou lavící a po třídě se po chvíli začal ozývat rychlý šepot. Poprvé se zdálo, že jí to nevadí. Byla pravděpodobně rozhodnutá rozmáznout mě jako nepohodlný a drzý hmyz. Jediné, co mě znervózňovalo, byly její stále častější pohledy na hodinky. To, co jsem se teď snažila pokořit, byl test pro absolventy za čtvrtinu času.

V ruce už mi bolestivě škubalo, měla jsem dojem, že bzučení kolem mě se stupňuje. A pak, s jakýmsi zadostiučiněním mi Hanajima-sensei bez varování vytrhla papíry zpod rukou. Protože jsem zrovna psala, pero přes celou stranu vykreslilo jednu dlouhou čáru.

Chybělo mi asi osm otázek, ale ve srovnání s celkovým počtem to byla zanedbatelná částka. To znamenalo, že i kdyby se snažila jak by chtěla, nemůže mi dát špatné ohodnocení. Snad jen…

"Sensei!" zavolala jsem na ni ještě, protože hned po obdržení mé práce se rázně vydala ke svým věcem.

Otočila se na mě. V jejím výrazu se až neuvěřitelně jasně odrážela jediná myšlenka. Přesvědčení, že ji teď budu prosit o milost a vidina slasti, kterou ji přinese zamítnutí takové žádosti.

"Doufám, že nebudete srážet body za tu čáru. Bylo by to nefér, vezmeme-li v úvahu, že učitel nemá právo takovýmto způsobem vybírat práce…" Promluvila jsem jako nevinnost sama.

Dokonce ji ani nepobouřila jistá dávka drzosti obsažená v tomto dotazu. Sladce se usmála a shovívavě odpověděla.

"Samozřejmě. Takové postupy nebudou nutné." Způsob jakým to řekla… zcela nepokrytě rozhlašovala, že nepočítá s tím, že by takový postup vůbec mohl být potřeba. Že pravděpodobně už ani nebudou body, které by mohla srážet…

Ty zmije… Hněv, který ve mně v té chvíli narostl, šel pouze usměrnit do pohledu, kterým jsem opět obdařila její záda. Jen počkej… i kdybych celý život měla trpět nudou, za tenhle okamžik triumfu to všechno bude stát, jen počkej…

Měli jsme mít dvouhodinovku. Hanajima-sensei nikdy neopouštěla třídu na přestávku. A dnes? Dnes si přála vychutnat si mou maličkost. To byla dobrá motivace pro co nejrychlejší opravení testu. Seděla za stolem s její obávanou červenou propiskou a ve třídě se vedl jen tlumený hovor.

Za tu přestávku nikdo neopustil třídu. Nejenže to Hanajima-sensei neviděla ráda, ale teď všichni doslova hltali každý její pohyb. Já sama jsem zachytila několik vyplašených pohledů, jak se ke mně otáčeli spolužáci, ale i ty se brzy stočily zpět k obávané učitelce. Já ji sledovat nepotřebovala. Sklonila jsem hlavu, abych si ještě jednou důkladně prohlédla zelenou kočku na svém peru, které jsem nikdy předtím nevěnovala pozornost.

Na lavici mi ležel papírek. Tsubasa…? Vůbec jsem si nevšimla, že by ho tam hodil. Já ostatně měla v hlavě tolik myšlenek, že jsem na něj úplně zapomněla. Podívala jsem se na text. Stálo tam: Skvělá práce!

Zamrklala jsem. To byla dokonce i od Tsubasy velká chvála. Už už jsem chtěla sundat uzávěr z pera, abych odpověděla, když tu mě něco zadrželo.

Prohlížela jsem si vzkaz. Po chvilkovém přemýšlení jsem si uvědomila, že to písmo nevypadá jako Tsubasovo. Ale nemohla jsem říct, že by mi nebylo povědomé. Odkud jsem ale mohla znát písmo kteréhokoliv jiného spolužáka? Nikdy jsem si s nimi nepsala, nikdy jsem si nepůjčovala jejich sešity.

Hleděla jsem na "Skvělá práce!" a něco mi v hlavě bilo na poplach, ale já nedokázala rozluštit co. Ve třídě kolem mě se najednou začalo šířit šumění, jak šepot nabýval na intenzitě. Hodila jsem papírek do pouzdra a zvedla hlavu.

Pohledy všech byly doslova přikovány na Hanajimu-sensei. V podobných chvílích vždy bývala jedno velké zadostiučinění a zlomyslný úsměv ji zdobil jako třešnička dort. Ale nyní se jí na tváři zračilo špatně skrývané šokování. Velice pomalu a neochotně pohybovala rukou a když jsem si i já za tu chvilku uvědomila, že se pokaždé jedná o váhavý kruhový pohyb, zbytek třídy si toho už musel všimnout dávno. Stále častěji se na mě otáčely otváře plné nevíry jen proto, aby se okamžitě opět upoutaly na senseinu ruku.

Tlak v žaludku se mi pomalu uvolnil. Zklidnila jsem se a začala si masírovat levou ruku, která bohužel celý tento incident odnesla nejbolestivěji. Teprve v té chvíli jsem si vzpomněla na Tsubasu. Otočila jsem se.

S kamenným výrazem sledoval Hanajimu-sensei a jestli si mě všiml, nedával to najevo. Znovu jsem zapřemýšlela nad autorem vzkazu. Odkud jsem to písmo znala? Ale vždyť ke mně nikdo nepřišel, nikdo se ani nehnul z lavice, všichni jen hypnotizovali sensei, tak jak se sem ten vzkaz mohl dostat? To jsem upadla do mikrospánku?

Zazvonilo. Sensei pořád seděla skloněná nas mým testem a zdálo se, že každý nový pohyb způsobuje jejímu egu další ponižující ránu. Po pěti minutách se její tahy konečně změnily a osmkrát po sobě pohnula dvakrát rukou v opačných směrech. Křížky u osmi nedokončených otázek.

Ve třídě bylo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul. Potlačila jsem nutkání chovat se jakoby nic a prohrabovat se v poudře, ale zamrzla jsem spolu s ostatními. Do ticha zaznělo další škrábání hrotu.

Hanajima-sensei se zvedla.

Tak co? Ty moc dobře víš, že ani u jednoho jediného z nás nezahraješ dost působivé divadlo. My všichni víme jaká jsi a proč jsi to udělala. Takže?

Zabořila jsem pohled do pouzdra a trpělivě čekala, až ke mně doklapou senseiny podpatky. Pak jsem poslušně zvedla hlavu. Stála nade mnou a prohlížela si moji práci. Oči se jí zúžily a pak nebezpečně příjemným hlasem pronesla:

"Až podezřele pozoruhodná práce." To jsem si mohla myslet...

"Ale sensei, stála jste celou dobu nade mnou. Víte moc dobře, že jsem nepodváděla. Jen jsem konečně začala brát japonštinu na správnou míru, jak jste mi vždycky říkala," pronesla jsem nevinně. Ovšem naše pohledy, které se střetly, ty si vyměňovaly zcela jiné emoce. Emoce nijak neovlivněné našimi současnými pozicemi učitel a žák. Bylo to stáří versus mládí. Její ego versus moje ego. Ale oběma nám bylo jasné, že dnes jsem vyhrála. Mohla by mě zkoušet celý zbytek hodiny, ale tím by jen sama sebe zašlapávala hlouběji do země.

Podívala jsem se do papírů. Úspěšnost 92%. Teprve teď se mi doopravdy ulevilo. Až do této chvíle bych nepřiznala, že ve mně bylo něco staženého, ale teď, když se to něco vytratilo do neurčita, jsem si to připustit dokázala.

Sensei se vrátila ke svému stolu a pokračovala ve výuce tam, kde jsme skončili minulou hodinu. Opět jsem její výklad pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože mi nic nedával. Hanajima-sensei nepatřila k těm učitelům, kteří by k výkladu přidávali zajímavosti. Podle ní žák nepotřeboval nic jiného, než znát nazpaměť učebnice. Což byl nyní můj případ, takže mi nezbývalo, než pokračovat v nudění se.

Teprve po deseti minutách jsem si znovu vzpomněla na vzkaz. Vytáhla jsem ho z pouzdra a zadívala se na písmo. V té chvíli mě přepadlo silné déja vu, které mě naštvalo o to víc, protože jsem si stejně nic nevybavila. A že tohle písmo znám, to jsem věděla i předtím.

Teď už se na mě nikdo neohlížel. Jakmile se bič zvaný Hanajima-sensei vrátil na svůj trůn, zavládlo ve třídě obvyklé stísněné ticho. Většinou platilo, že kdykoliv se Ona rozhodla někoho plísnit, ostatní se stáhli a byli tiše rádi, že se nejedná o ně. Dnes se ale zdála alespoň mému oku dost vyvedená z míry. Také měla důvod. Jí by prospělo přečíst si pár knih o pedagogické psychologii, jenže nedokázala bych si představit někoho, kdo by měl odvahu jí podobnou knihu doporučit… Psychologie…

A najednou jsem si vzpomněla, odkud to písmo znám. Jím psané poznámky jsem viděla na stránkách jiných psychologických knih. Srdce mi jednou bolestivě poskočilo a pak se rozběhlo až nepříjemně rychle. Podívala jsem se na papírek a zalapala po dechu. Může to být možné?

Sevřela jsem ruku v pěst a pak chytila pero s kočkou. Po chvilce zaváhání jsem na papírek pomalu napsala:

Mano?

Nikdo by v takovém vzkazu nic nevyčetl. Jen pár zasvěcených…

Pomalu jsem stáhla ruce od papírku, jako by mohl každou chvíli vybuchnout. Upřeně jsem sledovala, jak ležel na lavici, nevinnost sama. A pak zmizel.

Cukla jsem sebou a tep se mi ještě zrychlil. Zírala jsem na místo, kde se můj vzkaz ztratil a neodvažovala se ani uhnout očima. Poprvé za celý dnešní den jsem naprosto přestala vnímat výklad.

Po nějaké době, kdy se do mé napnuté mysli nepodařilo vkrást žádné významější myšlence, se papírek znovu objevil o několik centimentrů napravo od místa, kde zmizel. Znovu jsem zalapala po dechu a okamžitě po něm chňapla.

Musela jsem to vidět. =)

Málem jsem se rozesmála. To je šílené. Stojí tu vedle mě!

Zašilhala jsem doprava na prázdný vzduch vedle mé lavice. I když ona pravděpodobně stála za mnou. Otočit se jsem se neodvážila, stejně by mi to k ničemu nebylo. Napadlo mě, jak vtipně jsem se od mého návratu stala závislou na papírkové komunikaci. Když už jsme u toho, beztak to Tsubasu naučila právě Mano.

Vyplázla jsem špičku jazyka a odpověděla první otázkou, která mi vyskočila na mysl:

Jak se všichni máte?

A to jsem je neviděla jen tři dny… jenže s každým dalším dnem se tato doba bude prodlužovat.

Papírek se opět vypařil. Pravděpodobně na něj ve chvíli uchopení začala platit neviditelnost obklopující Shinigami. Tedy, prý se jednalo o určitý lom světla, jestli jsem to tehdy z Hikaruova vysvětlování pochopila správně.

Po chvilce se papírek objevil dva centimetry nad stolem a já ho uchopila dřív než se líně dosnášel na lavici.

Pořád stejně. Co ty?

V hrudníku mě při té otázce bolestivě píchlo. Nachvilku jsem se zarazila, ale pak jsem odepsala.

Asi si to umíš představit.

Tentokrát jsem měla dojem, že jsem ucítila pohyb blízko obličeje, když se papírek znovu zviditelnil.

Promiň.

Polkla jsem, abych se zbavila hořké pachuti v puse. Bylo mi smutno, ale vzato kolem a kolem, omluvu jsem si tajně přála. Protřela jsem si levé oko a naškrábala:

Vylížu se z toho. Snad.

Nejsi jediná, komu se stýská. Včera jsme se pohádali s Ardenem. Přiznám se, že do té doby mě jakékoliv vedlejší důsledky nenapadly. Mám černé svědomí.

Bylo to tak strašně zvláštní. Celou svou mysl jsem upnula ke skutečnosti, že kousek ode mě je Shinigami a de facto se spolu bavíme. Nešlo by to tak… častěji?

Proto jsi přišla? zeptala jsem se.

Hlavně jsem chtěla vidět, jak si podáš tu starou sůvu.

Ha! Moje teorie byla správná. Koneckonců, neznám nikoho, kdo by měl Hanajimu-sensei rád…

Sehnula jsem se, ovšem ve vší nenápadnosti, pro vytrhávací bloček, který jsem si dnes do školy vzala pro všechny případy, protože původní papírek už byl zaplněný.

A spokojenost?

Při pohledu na mizící složený kousek papíru už jsem se pomalu přestávala lekat.

Naprostá! Nezvládla bych to líp.

To se ovšem nedalo říct o objevování odpovědí. U těch jsem se lekla vždy.

Zazubila jsem se. Přestože jsem nelitovala svého dnešního výstupu, potřebovala jsem podporu a chválu, abych na sebe mohla začít být patřičně hrdá. Tak… na co se chci zeptat teď?

Já pořád nechápu, jak se ti podařilo toho do mě tolik natlačit. Nechceš mi říct, co všechno teď umím?

To by bylo nadlouho. Myslím, že ti bude stačit vědět, že my se rychle učíme. A ostatní je překvapení ;) Ale teď už budu muset jít.

Sevřelo se mi hrdlo.

Cože, už? Nemohla bys zůstat déle?

Promiň, Arisu, nemůžu. Moc dobře si mě na to hlídá a nechci, aby to dospělo do stádia, kdy by mě sledoval.

A nestavíš se častěji? napsala jsem zoufale.

Nevím. Měj se, Arisu. Bojuj!

Sklonila jsem se nad papírkem a zuřivě naškrábala Pozdravuj je, prosím!

Ale tentokrát už vzkaz nezmizel. Příliš pozdě… Ucítila jsem slzy, které se mi proti mé vůli opět začaly drát do očí. Podepřela jsem si hlavu rukou a zlehka se kousla do pěsti, abych to nutkání potlačila.

Já hloupá, pitomá… zapomenu na to nejdůležitější…

Zesílila jsem stisk. Složený papírek ležel pořád vedle mě. S velkým přemáháním jsem ho chytila a hodila do pouzdra, kde už ležel ten starý. Poselství, které jsem tak strašně chtěla předat, nikdy předáno nebude.

Zazvonilo. Hanajima-sensei sesbírala na stole svoje knihy a papíry a vypochodovala ven, i když možná o něco méně sebevědomě, než u ní bývalo obvyklé. Ve třídě bylo několik vteřin napjaté ticho, jak všichni odpočítávali čas, za který se zákeřná učitelka dostane do bezpečné vzdálenosti. A pak všichni vybuchli.

Chvíli mi trvalo, než jsem se přenesla zpět do reality týkající se dnešní Japonštiny, a proto jsem první nadšené chvály přijímala dost nemotorně. Moje věrná skupinka pištících děvčat se na mě sesypala nejdřív.

"Myslela jsem si, že strachy omdlím!"

"Já se tolik bála, že Arisu-chan vyhodí!"

"To by bylo strašné!"

"Nemluvte o tom, mám z toho husí kůži!"

"Já mám pořád ještě zježené vlasy z Ní. Viděli jste, jak se tvářila?

"Čarodějnice!"

"Ale Arisu-chan jí ukázala, kdo je tady mistr!"

"Arisu-chan je úžasná!"

Poté, co jsem si uvědomila, že mé pozornosti v tomto rozhovoru vůbec není třeba, jsem se rozhlédla po třídě. Všimla jsem si, že se zvedli i někteří spolužáci. Tomokawa, třídní pohodář, se prodral částí zástupu mých fanynek, přes ty zbývající se natáhl a s jistými obtížemi mě poplácal po rameni.

"Máš můj obdiv, Bearu-senpai." Této pochvaly jsem si vážila mnohem víc. V celé třídě se hlasitě bavily skupinky na účet dnes tak slavně poražené Hanajimy-sensei. Poté, co byly vyčerpány veškeré možné drby, se ochotní poslové rozběhli po celé škole. Toto hemžení bylo přerušeno až příchodem mého oblíbeného Tochikury-senseie, který nám přišel podat jistě zajímavý, ale v mém případě dost zbytečný matematický výklad.

V tichu během hodiny jsem se ale mohla začít opět soustředit na své problémy. Moje nálada rychle klesla až na bod mrazu. Zezačátku jsem rozmanitými způsoby nadávala sama na sebe, že mi nedošlo hned, odkud jsem znala ono tajemné písmo, protože bychom měly na "povídání" s Mano víc času.

Pak se mi ale v hlavě objevila jiná černá myšlenka.

Oni tě nepotřebují. Žili si dobře předtím, bez tebe, budou si žít i dál a, ano, opět bez tebe. Byla jsi jen jakási krátkodobá událost, oživení jejich klidného stereotypu. Zato ty by ses pořád jen vnucovala. Beztak už na tebe zapomněli. Nějaký pozdrav by jim jen ukázal jak zoufale na tom jsi ty, bez přátel, jak tomu ostatně bylo vždycky. Oni tebe nepotřebují, to ty potřebuješ je.

Ani vědomí toho, že se Arden kvůli mně s Mano údajně pohádal, (i když jsem nevěděla, co si pod tím mám představit) takové myšlenky nedokázala zahnat. Spíš naopak. Sama byla zatlačována a minimalizována mou vlastní, jak jinak, sebelítostí.

Ke konci hodiny jsem už dokonce dospěla do stádia, kdy jsem přemýšlela nad tím, jestli náhodou problémy s Předtuchami nebyly zapříčiněné mou přítomností v Dimenzi, která vlastně mohla znamenat znamenala jakési narušení velké mocné rovnováhy.

Že jsem se pravděpodobně stala hrdinou školy a tématem číslo jedna , které bylo rozebíráno v každé skupince obsahující dva a více členů, mi doopravdy došlo, až když se mě chodili ptát horší žáci posledního ročníku na obsah testu. Zaraženě jsem zírala na jejich výrazy plné slabé naděje.

"Můžu vám to říct, ale Ona ty testy změní. Určitě," ujišťovala jsem je. "Alespoň si přidělala práci," ušklíbla jsem se ještě.

Nemohla jsem si nevšimnout, že jediný, kdo se nijak nezapojuje do chvály mého vítězství, je Tsubasa. Ne, že bych si na pochvale zakládala, ale ani on neměl Hanajimu-sensei rád, jako ostatně nikdo. Ale co jsem po očku vysledovala, jen seděl s podepřenou hlavou a nepřítomně zíral kamsi do prázdna. Kdyby tak věděl, kdo tu před chvílí byl!

Tím se ale opět vracíme k našemu problému, že. Nálada se mi okamžitě propadla o několik příček níž. Tentokrát už se to do konce vyučování nezlepšilo.

Když konečně zazněl onen osvobozující zvon, bez života a s největším přemáháním jsem se zvedla a sesbírala svoje věci. Když jsem procházela po chodbách, ostatní studenti si šeptali a mumlali, a já rozhodně nepochybovala, že vím, o čem, ale nikdo z nich na mě nepromluvil.

Nevím, co bych dělala v takovém případě, ale určitě bych byla radši. Tohle mi bylo nepříjemné. Třeba si nakonec vůbec nemyslí, že jsem dobrá. Třeba se teď všude šíří, že jsem tak dobrý podvodník, kterému se podařilo obelstít i Hanajimu-sensei.

Hrabala jsem se ve své skříňce schválně o dost delší dobu, než normálně. Přeskládávala jsem věci z jednoho místa na druhé, zatímco se chodba za mnou pomalu vylidnila. Když už se zdálo, že jsou všichni pryč, ať už ve třídách nebo před školou, zamyšleně jsem skříňku zavřela a vydala se ke vchodu. Pořád mi nebylo dobře, tlačily mě černé myšlenky, představa papírku s důležitým přáním, které nebylo přečtěno, nebude vyslyšeno, a které leží v mém poudře… Dokonce jsem si ani nebyla jistá, co mám očekávat od dalších hodin s Hanajimou-sensei. Mohla by mi přinést vysokoškolské učivo, něco zapeklitého, něco, k čemu se dokonce ani Mano nedostala. A to by mi pak její schopnost rychle se učit nebyla k ničemu.

S jakýmsi slabým zahořením bojovného plamínku jsem si předsevzala, že všechny tyto vědomosti co nejlépe využiji, přinejmenším ke zkrocení jisté zlé ženy…

A pak, zničeho nic, ze stínu vyrazila ruka a chytila mě za předloktí. Vyděsila jsem se a uskočila zpět. Otočila jsem se doprava a uviděla Tsubasu, který stál ve vedlejší chodbičce. Z nějakého důvodu jsem se v té chvíli bála.

"Chci s tebou mluvit," oznámil mi prostě.

"Pusť mě," vyjela jsem na něj.

"Pojď se mnou." Ne, já se asi vážně bojím. Jen nevím čeho.

"Spěchám," zalhala jsem neobratně.

Místo odpovědi mě zatahal za rukáv. Tvářil se nesmlouvavě. V této chvíli mě ta jeho jindy příjemná větší výška doopravdy štvala. Asi bych ho nepřeprala, pokud by došlo k rvačce.

"Nech mě být," zavrčela jsem.

"Nebuď hloupá a pojď. Co si myslíš, že tě chci zabít?" Zvedl obočí.

Můj podivný strach z neznáma opadl do tolerovatelných mezí. Něco ve mně bylo doposud ve střehu. Najednou jsem si ale uvědomila, že přede mnou je jen Tsubasa, a to rozhodně nebyl žádný nebezpečný delikvent.

"No dobrá," zahuhlala jsem neochotně a nechala se odtáhnout do chodby.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kyasanuri Kyasanuri | 19. prosince 2009 v 21:43 | Reagovat

Hmm, věřim tom,že s takovou Gertrudou by nikdo tu školu nevyšel. xD
A už se těšim na pokračování, Tsubasa začíná bejt zajímavě podezřelej :D

2 Yumiko Yumiko | 19. prosince 2009 v 23:46 | Reagovat

Úžasná rychlost! Vidíš, jak rychle to jde, když se chce. Udělala si mi takovou radost touhle skvělou kapčou! ;) Jsem fakt ráda... no.. a abych okomentovala obsah... Hanajima-sensei, patří ti to! xD Musím jedině obdivovat, s jakou elegancí jí to Arisu nandala xD a návštěva Mano? ehm... něco takového jsem popravdě tušila, ale předčilo to všechna má očekávání. Jen tak dál ;)

3 Firen Firen | E-mail | 20. prosince 2009 v 12:59 | Reagovat

Hezky ji to natřela heh,akurat Tsubasa začína být nejakej zahadnej hmm..co ji asi chce

4 Yumiko Yumiko | 20. prosince 2009 v 15:03 | Reagovat

no.. to se snad dozvíme v příští kapče... jú, já se tak těšíím :)

5 Temi Temi | 20. prosince 2009 v 16:35 | Reagovat

aha! a Temi už asi ví, co jí chce=D Ale úžasné, úplně jsem se klepala na každou další větu! A zatajoval se dech a husí kůže, vůbec nepřeháním!=D Bylo to skvělé! Já chci dalšííííí !!! OMG! xD A Hanajima sensei ;D Příště jí může Arisu říct, že není BEA-RU ale BEA-L! xDDD

6 Re Re | 20. prosince 2009 v 19:31 | Reagovat

Whee, jsem ráda, že se líbí ^^

7 Fujiwara-chan Fujiwara-chan | 22. prosince 2009 v 16:28 | Reagovat

Wow...tak tohle jsem přehltala jedním dechem. Tyhle nový vědomosti Arisu jsou móóóc užitečná věc. Takhle to nandat sensei. OMG...to by se občas hodilo každýmu. Nebo ten papírkovo-ICQ pokec s Mano...To je taky super. Rozhodně se těším na další kapitolu.

8 Caym Caym | 23. prosince 2009 v 15:08 | Reagovat

výtečnééé, sakra, to se sice obvykle říká o jídle, ale stejně.. pokec s Mano vede ^^;;;

9 Yumiko Yumiko | 23. prosince 2009 v 21:13 | Reagovat

musím jedině souhlasit, Caym-san ;-) xD

10 Temi Temi | 10. července 2012 v 12:16 | Reagovat

Jééj, to je fakt super n_n

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama