ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 12. - Premiant

12. prosince 2009 v 15:09 | Re
Ten den nebyla Beal Arisu přítomna ve škole. Uvedený důvod: akutní nevolnost. Jistě, máma neměla jinou volbu, protože když jako věrný budíček napochodovala do pokoje své dcery, našla ji v slzách. Přes veškeré své snahy ji nedokázala uklidnit, právě spíš naopak, a ani zdaleka se jí nepodařilo ze své ratolesti dostat jediné slovo o příčině tohoto rozpoložení.

Jednoduše jsem nemohla jinak. Šlo to ze mě samo a nedokázala jsem si pomoct. Zezačátku jsem se tomu ani nechtěla bránit. Přála jsem si jen do konce života celému světu ukazovat, že teď jsem přišla o něco sakra důležitého.

Později ten den už mi to lezlo na nervy. Snažila jsem se zastavit příval slz, ale ono to příliš nešlo. Kdykoliv jsem si jen vybavila obličej kohokoliv z nich… vyvalilo se ze mě tolik vody, že jsem v životě netušila, kolik jí v sobě vůbec mám. Máma tomu dvakrát nepomáhala, prvních pár hodin se ze mě soustavně snažila vypáčit, co se stalo. Bez úspěchu. Stejně by mi nevěřila a já nikdy neměla nikoho, komu bych se dokázala svěřit s něčím, co sahá tak hluboko. A to platilo i pro ni. Naštěstí někdy po poledni konečně dospěla k závěru, že se mnou nic nenadělá, a začala mi prozíravě nosit sklenice vody, abych doplňovala vyplavené tekutiny.

Horší bylo, když jsem si uvědomila, že už je v životě neuvidím. Ani Caim, ani Chiai nebo Mizu… prostě… nikoho. Nikdy. V těch chvílích mě bolestivě bodalo v hrudníku a vyvolávalo to ještě horší pocit než slzy. A nedokázala jsem si pomoct od rozporuplných pocitů k Mano. Díky ní jsem prožila pár nejlepších měsíců v mém životě. Ale celý zbytek života teď kvůli ní budu trávit v mučivém uvědomění toho, co nemám..

Musela jsem se sebrat, protože máma se sice zachovala úžasně, když mi dnes odpustila školu, ale abych bezdůvodně setrvávala doma, to by bylo pro její čest příliš. Dala mi to taktně najevo během večeře a já s tím už koneckonců počítala. K palčivému smutku se navíc přidal ledový strach z toho, co bude ve škole. Dva měsíce bez znalostí. Teď jsem v loji.

Ve svém pokoji jsem se nešťastně sesypala na podlahu, zkousla si ret, a s hořkým úšklebkem vytáhla učebnice a sešity. Otevřela jsem některé z nich a zběžně je prolistovala. Jistě by to šlo lépe, kdyby se mi u toho netřásly ruce... Pak už jsem jen němě zírala na stránky, které jsem v životě neviděla, a ve škole se bohužel počítalo s tím, že jejich náplň umím. Smutně jsem koukala na text. Bylo to tak nefér… všechno… Z celého toho podniku pro mě nezbyla ani jedna hloupá věc k dobru. Proč?

Setřela jsem rukou nové slzy, které se vzaly kdovíodkud, a s vědomím naprosté marnosti jsem se začala pokoušet o dohnání svých zoufalých mezer ve vzdělání. Bylo toho tolik! Tolik, že mi to dokonce na pár hodin z hlavy vyhnalo většinu depresivních myšlenek. To by samo o sobě bylo fajn, jenže jejich místo si pro sebe s radostí zabral onen strach a všechna moje já jen zoufale sténala v koutě.

Teprve, když se mnou máma jemně zatřásla, došlo mi, že jsem musela usnout. Ani mi nezbyl čas na chabou naději, že se mi včerejšek jen zdál. Naházela jsem na sebe všechny součásti své školní uniformy, které bohužel zahrnovaly i krátkou sukni, a popadla první šálu, která mi ve skříni přišla pod ruku. Dokonce mi chyběly i Maniny šílené modely, o kterých jsem si prvních pár dní myslela jen to nejhorší. A teď..?

Co jsem vlastně čekala? Od začátku bylo jasné, že můj pobyt v Dimenzi nebude trvat navěky, a já si to celou dobu připomínala. Tak proč je to teď tak těžké?! Hořkosladce jsem si uvědomila, že kdyby se ze mě stala Nemrtvá, asi bych s jedním z nich ještě jednou v "životě" tu čest měla. Mohli bychom si alespoň popovídat. A třeba bych nebyla agresivní Nemrtvá…třeba…

Asi jsem na tom doopravdy špatně, když veškeré své naděje do budoucna upínám k této představě…

Popadla jsem do ruky školní tašku a vyběhla z domu. Všechno bylo lepší, než se zabývat tímhle. Zvlášť, když má samostatně pracující fantazie zaběhla ke scénáři, kdy by se se mnou jako s Nemrtvou přišel vypořádat Kurono. Jé, ten by měl radost… a moje plány na pokec by byly v tahu.

Zakřenila jsem se a snažila se nevnímat, jak cizí se mi okolní domy a ulice zdají. Když jsem procházela kolem dětského hřiště, v jehož areálu jsem divoce prožila své předškolní roky, dokonce mě zaplavil pocit nostalgie. Jako bych tu nebyla minimálně padesát let. Jistě, já už jsem důchodkyně nad hrobem, abych tu měkla nad zrezivělou houpačkou, že...

Alespoň, že mě nezradil můj věčný sarkasmus. Teď je mi společníkem k nezaplacení a náplastí na všechny duševní bolístky. Achjo.

Asi po čtvrt hodině jsem dorazila ke škole. Sebevědomí se mi propadlo o pár stupňů níž, když jsem procházela mezi vesele se bavícími skupinkami žáků, se kterými mě pojilo jedině stejné oblečení a stejně šílená učitelka japonštiny. Já, jako ostatně vždy, samotný křižník plující na nepřátelských vodách…

"Arisu-chan!"

Dobrá, přiznám se, že jsem se lekla. Mě na téhle škole někdo říká prvním jménem? Otočila jsem se právě včas, abych se stihla vyhnout čelnímu nárazu s jednou ze svých spolužaček.

"Hikari," zamrkala jsem překvapeně. "Co se stalo?"

Hikari se narovnala. Na některé by to možná udělalo dojem, ale na mě to nikdy podobný účinek nemělo, vzhledem k tomu, že byla víc jak o hlavu menší než já.

"Sensei říkal, že ti včera nebylo dobře. Už je všechno v pořádku?" zeptala se s nevinným úsměvem. Zírala jsem do jejích tmavých očí. Pokud se nemýlím, dva dny před mou deportací do Dimenze jsem měla to potěšení slyšet, jak se Hikari s tlupou svých kamarádek bavila na můj účet. Nebyla to žádná příjemná vzpomínka, ale byla jsem na to zvyklá. Každý nemůže být oblíbený, ne? Tak proč ta změna? Hraje si na pokrytce?

Vzápětí jsem si ale na pokrytce zahrála já. Nedokážu si pomoct, ale když už se ke mně někdo chová slušně a pozorně, je těžké ho odbýt.

"Bolela mě hlava, ale teď už je všechno vpořádku," ujistila jsem ji tak mile, jak jsem jen v dané chvíli byla schopná.

"To jsem ráda!" vypískla afektovaně, chytila mě za ruku a zamířila ke vchodu. Byla jsem naprosto zmatená.

"Vážně se děsím dnešního testu z Angličtiny. Ale ty jsi v tom předmětu vždycky zářila, viď, Arisu? Určitě se na něj těšíš."

"Já… hmm. Jistě, na co že to vlastně píšeme?" vykoktala jsem chabě, zatímco moje vedomí klesalo do hluboké černé studny.

"Anglická literatura," odpověděla Hikari obratem a ani jí nepřišlo zvláštní, že se takový génius jako já na něco takového ptá.

"Skvělé."

"Sensei byl včera doopravdy… ááá, to je Tsukuri-sempai, není úžasný?"

Připadala jsem si jako ve špatném vtipu. Automaticky jsem otočila hlavu směrem, kterým vysílala Hikari veškeré své nadšení, a setkala se s pohledem jednoho nepochopitelného školního idola. Všichni tvrdili, že je ve skutečnosti geniální, jen má důležitější záliby, než se učit do školy. Já jsem tvrdila, že je to idiot, který v hlavě nic nemá, naparuje se po chodbách jako páv, těší se z pozornosti holek a příležitostně šikanuje mladší žáky. Ke své vlastní smůle byl ale o dva centimetry menší než já, což mu v našich občasných konfliktech neuvěřitelně vadilo.

Věnovala jsem mu znechucený povýšený výraz s vražednými prvky, načež jsem se musela odvrátit a široce se usmát, když jsem si vzpomněla na svého profesionálního učitele v tomto oboru. Zajímalo by mě, jak by se Kurono tvářil, kdyby zjistil, že jsem jeho kyselé výrazy používala jako studijní materiál.

"Víš, že jsem z něj nikdy nebyla nadšená," zeptala jsem se Hikari se zdviženým obočím.

"Ale ty ses vždycky v určitých věcech chovala strašně hloupě, Arisu-chan," pronesla Hikaru zpěvavě přesvědčená o své vyšší pravdě. "Ale v tomto případě se to dá přehlédnout, všichni přece víme, že se ti líbi Yamato."

"Co… COŽE?!" musela jsem ztlumit hlas, ale i přesto jsem do něj vložila veškeré pobouření, které ve mně tato… naprosto nesmyslná věta vyvolala. Jen jsem si vybavila Yamata, chtělo se mi vyprsknout smíchy.

"No, divila jsem se , když jsi nám říkala, že ti nevadí, jestli se to roznese. Chlubit se něčím takovým, zvlášť, když můžeme srovnávat s Tsukuri-sempaiem… Arisu-chan?"

Stála jsem nehnutě v poloze, ve které jsem zamrzla. Tedy plánovala jsem to, ale stát na jedné noze v kroku není dvakrát stabilní postavení, tak jsem ho po chvíli pečlivě pomalu vyrovnala.

Yamato… Byl jeden z asi tří kluků, kteří byli na celé škole vyšší než já. Byl to naprostý mimoň. Byl to domácí kutil. Většina holek se mu smála. Nikdy, nikdy jsem o něm ani nepřemýšlela jako o jakémsi lovném objektu. To jsem ostatně nepřemýšlela nikdy o nikom, protože pohled na své dutohlavé spolužačky zanedbávající vlastní úctu a běhající v dlouhých průvodech za zády nafoukaných idolů mě naprosto znechucoval. Ale teď mi to asi konečně začalo docházet, přinejmenším jsem si vytvořila určitou předatavu o Manině vkusu…

Ale proč se zrovna s takovou věcí musela rozhlašovat? Že jí nevadí, když se to všichni dozví? Mně to teda sakra vadí!

"Jen jsem nad něčím přemýšlela," vymluvila jsem se směrem k Hikari, které díky její prostoduchosti taková odpověď stačila. Ani to nepochopila jako signál, že by měla přestat klevetit. Po chvíli se na nás nabalila větší skupina ječících děvčat, mezi kterými jsem se tyčila jako Socha Svobody, nebo učitelka nad předškoláky, a zoufale jsem přemýšlela, co v takové společnosti dělám.

Vyhlídky na dnešní den byly natolik šílené, že už mě strach zcela opustil a zůstala pouze jakási ironická rezignace. Ve třídě jsem se rychle odpojila od svých nohsledek a zapadla do své lavice v poslední řadě, kde jsem nikomu nepřekážela ve výhledu. Hlasitě jsem si povzdechla.

"Ahoj Bearu-san, už se cítíš líp?" Unaveně jsem otočila hlavu doleva. Můj spolužák, Sayou Tsubasa, byl také jedním z oněch tří pánů vyšších než moje maličkost. Věděla jsem, že o mně nikdy neměl žádný valný názor, já o něm ostatně také ne, ale ani jeden z nás to tomu druhému nijak netajil, takže jsme si vlastně docela rozuměli na rovině upřímné tolerance.

"Už, jo, díky za optání."

"Pořád vypadáš dost hrozně."

Ehm…

"Jen jsem utahaná," odpověděla jsem trochu stroze a potlačila chuť odpovědět sarkasticky, že tak přece vypadám pořád.

"Hmm," zněla jeho odpověď. Víc už neřekl, otočil se zpět dopředu a podepřel si hlavu rukou. Ještě chvíli jsem na nej civěla, a pak jsem se zachovala podle jeho příkladu, až na to, že místo na ruce jsem ležela na lavici. Tsubasa byl přesný opak Tsukuri Ryukiho. Klidný, pečlivý a pilný. Ve třídě byl vcelku bezkonkurenčním premiantem a já jen nechápala, proč všechny ty hloupé husy neběhají za ním, protože to by bylo mnohem pochopitelnější a lépe stravitelné. Tsubasa místo toho neměl na celé škole snad ani jedinou fanynku. Osobně jsem doufala, že mu to nevadí, protože by tím u mě značně klesnul. Pro mě to byl inteligentní spolužák, který měl na rozdíl od ostatních kus mozku. Jen jsme se spolu nikdy nebavili. Což o to, já bych si klidně povídala, ale protože jsem moc dobře znala jeho názor na mě, nadpoloviční většinou byl všemi mými já odhlasován postup "nevnucovat se".

Zatímco jsem se zabývala podobnými myšlenkami, jeden koutek mého mozku si uvědomil, že se na mě Tsubasa zase otočil. Tázavě jsem mu jeho pohled vrátila.

"Zdá se, že za současné situace je pro tebe asi veškerá naše konverzace naprosto nepotřebná."

"Cože?" nechápala jsem. Co tím myslel? Chvíli si mě prohlížel, asi aby našel jakékoliv známky toho, že si z něj dělám legraci. Pak se opět odvrátil.

"Zapomeň na to."

Už jsem se na něj málem obořila, že on sám si se mnou nikdy nepovídal, ale jakási kontrolka se při tom plánu rozžhavila do ruda a já se včas zadržela. Od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy, uběhly víc jak dva měsíce. Za tu dobu v mém těle hostovala jedna praštěná slečna a já právě objevila další komplikaci, kterou mi Manina výprava způsobila.

Na jednu kratičkou chvíli jsem zatoužila všechno mu říct. Ale byl to jen zlomek sekundy. Abych podobné myšlenky zaplašila, sklonila jsem hlavu a nešťastně hypnotizovala učebnici. Ani jsem nepovažovala za jakkoliv prospěšné, snažit se narychlo doučit něco z historie anglické literatury. Asi se během pár dní propadnu ve školním žebříčku na svůdné spodní příčky do společnosti Tsukuriho…

Příchod senseie už moje pocity nemohl jakkoliv shodit . Byly už někde u pomyslného dna a jen plavaly sem tam v černém humoru, kterým jsem se snažila naplnit sama sebe, zatímco jsem očekávala příchod svého popravčího. Když ke mně dorazil s testem, vzala jsem si ho s odhodláním najít alespoň pár otázek, na které bych třeba dokázala odpovědět.

Podívala jsem se na otázku číslo jedna. '1. Počet dětí Williama Shakespeara a jejich jména.' Zamrkala jsem. Tohle jsem náhodou věděla, Willík měl tři děti, a dokonce dvojčata. Jméno jeho syna se mi pamatovalo o to snáz, že znělo podobně jako název jednoho jeho díla.

Zaškrtla jsem odpověď c: 3, Susanna, Judith a Hamnet. Bez zaváhání. Bez jakéhokoliv podezření…

Otázka číslo dvě mi značně zvedla náladu. Možná to nakonec nedopadne tak zle. První vydaný román Jane Austenové, to je přece jednoduchá otázka. Označila jsem Rozum a Cit a přešla k otázce číslo tři.

U páté už mi to začalo být divné. Takové náhody přece neexistují. Ne v mém případě. Hypnotizovala jsem otázku o sestrách Bronteových o chvilku déle, než všechny předchozí, i když jsem odpověď znala. Někde tu musí být chyták… musí… nebo ne?

Teprve u deváté otázky jsem se poprvé zeptala sama sebe, odkud sakra vím, jak se jmenoval Hamletův nejlepší přítel? V životě jsem tu hru nečetla. To přece vím. A nikdy jsem se o ni nezajímala. Tak odkud?

O deset minut později jsem němě zírala na svoji práci a srdce mi bušilo jako šílené. Měla jsem všechno správně. Byla jsem o tom přesvědčená. Ani u jediné otázky jsem po jejím přečtění nepochybovala o znění správné odpovědi. Pomalu jsem odložila tužku. Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit. Je to vůbec možné?

Zvedla jsem oči a setkala se se senseiovými. Zdálo se, že už nějakou chvíli zkoušel zachytit můj pohled. Když se mu to konečně podařilo, vítězně se rozzářil a napochodoval k mé lavici.

"Výborně, Bearu-san je hotová," rozplýval se polohlasem, vzal mi test dřív, než jsem stihla říct jediné slovo a odkráčel opět do přední části třídy. "A není třeba, Zarata-san, zkoušet využívat mé nepozornosti k jakémukoliv opisování," dodal striktně.

Mlčky jsem zírala na prázdnou desku stolu. Pak mě zašimralo levé ucho a ja pootočila hlavu na Tsubasu. Doteď na mě šilhal, ale uhnul pohledem dřív, než jsem se na něj stihla podívat. Pořád se mi svíral žaludek. Ještě mnoho dlouhých minut, zatímco ostatní dopisovali své práce.

V životě jsem nenapsala test za tak krátkou dobu. Ale já to prostě věděla! Nějak…

Tsubasa se narovnal, odložil tužku, odstrčil od sebe papíry, jako by byly radioaktivní, a opřel se se založenýma rukama. Když sensei s podobným nadšením sebral i jeho test, Tsubasa se zase se otočil na mě. Já to očekávala a pohled mu vrátila. Nemáš šanci, drahý Tsubaso, trénoval mě mistr…

Chvíli jsme si prohlíželi jeden druhého, ale po důkladné analýze jsem dospěla k závěru, že se nejedná o boj. Nevím, co si myslel on. Asi přemýšlel nad tím, jak je možné, že jsem ten test zvládla tak rychle. Já se jednoduše pokoušela zjistit, co si myslí, protože se tvářil divně. Pořád jsme ještě nemohli mluvit, takže náš oční střet nakonec dopadl jen tak, že jsme se zase oba odvrátili a chytali lelky po třídě. Stres mě pomalu opustil a nastoupila zcela neuvěřitelně jakási euforie, nadšení.

Když zazněl zvon ohlašující přestávku a sensei běhal po třídě a vytrhával pomalejším spolužákům testy, Tsubasa si opět podepřel hlavu a po chvilce tiché meditace se na mě obrátil ještě jednou.

"Z naší zrzavé spolužačky se stal génius na angličtinu?" zeptal se mě polohlasem.

Adrenalin se poslušně vyšvihnul na pohotovostní úroveň.

"To měl být útok?" zeptala jsem se chladně, aniž bych se na něj otočila.

"Ne," odpověděl zaraženě. "Znělo to tak?"

"Docela…"

"Nemyslel jsem to tak. Asi jen… nedokážu chválit, aby to vyznělo tak, jak bych chtěl." Otočila jsem se na něj. Znělo to upřímně, do jisté míry nešťastně, a já už asi posté dospěla k závěru, že jsem si bezdůvodně barvila skutečnost černěji, než byla.

"Promiň. Dneska prostě nemám svůj den."

"Že nemáš? Cha! A co ten test? Měla jsi ho za patnáct minut. Jestli tohle není tvůj den, v tom případě jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až budeš ve své kůži." Abych řekla pravdu, zněl vlastně docela nadšeně. Překvapeně jsem na něj civěla. Tohle bylo poprvé, co se se mnou takhle bavil. Alespoň se mnou v plné sestavě duše + tělo.

"Víš, během posledních pár týdnů jsi mě nepřestala překvapovat. Co se stalo? Rozhodla ses vymáčknout ze sebe maximum? Ukázat ostatním, jak vysoko se ve skutečnosti umíš vyšplhat?" Zamrkala jsem. Pořád jsem v jeho tónu nezaznamenala nic útočného. Myslel to upřímně? Pak jsem se ale kysele zašklebila, když jsem si vzpomněla na to, že důvod toho všeho se mnou nemá nic společného.

"Nevěřil bys mi, kdybych ti řekla pravdu," oznámila jsem mu to jako hotovou věc.

"Co ty můžeš vědět...?"

"Vysmál by ses mi. Vážně."

"Ha, ha ha. Už se stalo, pohneme se dál?"

"Myslel by sis, že jsem zešílela, a o to vážně nestojím."

"Není test z angličtiny za patnáct minut a bez chyby, jak předpokládám, dostatečně šílený?"

Jeho argumenty byly strašně zvláštní. Vážně ho to zajímalo? A nejhorší na tom bylo, že já si tak zoufale přála někomu to říct, že mi dělalo značné problémy Tsubasovi odporovat.

"Prostě ti to říct nemůžu. Tečka."

"Má to co dělat se včerejškem?" přeřadil bleskově na jinou kolej. Jak inteligentní dedukce. Ale…

"Ve škole mi to podle tvých vlastních slov jde už nějakou dobu, proč by s tím měl včerejšek mít něco společného?"

"To je… protože se dneska po dlouhé době chováš normálně." Srdce mi párkrát varovně zabušilo na stěny své komůrky.

"Normálně?" podívala jsem se na něj se zdviženým obočím.

"Možná bych měl spíš říct 'jako obvykle'." Zase jsem zabořila pohled do tabule.

"Pokud vím, nikdy jsme se spolu nijak nebavili, tak jak můžeš vědět, jak se chovám normálně?" Já to řekla…?

"Měl jsem za to, že jsme si v poslední době docela rozuměli," zamumlal zaraženě.

"Nevěřil bys mi!" vykřikla jsem polohlasem zoufale.

"Jak si přeješ," zavrčel a zasmušile se vrátil k učení. Chtěla jsem ještě něco říct, ale přerušil mě zvon a příchod senseie, přesného jako vždycky…

Zatímco jsem zamračeně poslouchala jeho výklad, snažila jsem se koutkem oka nevnímat, že tam Tsubasa něco kutí. Ale protože… jsem se ve vykládané látce docela orientovala, nemohla jsem svou pozornost udržet. Nakonec jsem si raději podepřela hlavu pravou rukou tak, abych na něj pokud možno vůbec neviděla. Po nějaké době ale moji napnutou pozornost navnadilo jakési zašustěni poblíž mého ucha. Škubla jsem sebou a ohlédla se.

Tsubasa seděl ve vzorné póze vzorného studenta. Jediná věc, která tento dojem kazila byla jeho pravá ruka, která byla natažená ke mně. Překvapěne jsem zvedla hlavu a zkontrolovala senseie. Stál k nám zády. Tsubasa v ruce držel pečlivě složený kousek papíru. Ještě jednou jsem zkontrolovala situaci a pak jsem po papírku chňapla. Tsubasa ruku okamžitě připažil a během vteřiny bych pochybovala, že se něco takového vůbec stalo. Nebýt toho…

Rozložila jsem několikrát přeložený papír. Zamžourala jsem na první vzkaz, který jsem kdy v lavicích této školy obdržela. Stálo v něm: Tak řekneš mi to?

Srdce si už opět hrálo na závody, zatímco jsem horečnatě přemýšlela. Proč to chce vědět? Chce snad odkoukat techniku učení? Ale neznělo to tak. A za takového chamtivce bych ho nedokázala považovat. Mám mu to říct? Nehledě na všechny okolnosti, doopravdy jsem si přála svěřit se. Někomu… Ale nic nebude zadarmo.

Odhodlaně jsem načmárala pod Tsubasův vzkaz: Proč tě to tak zajímá? Pozorně jsem sledovala senseiův pohyb po třídě, a když se od nás odvrátil, chvatně jsem natáhla ruku zpět, stejně jako Tsubasa před chvílí. Okamžitě si papírek vzal, a já se musela usmát, když jsem pohlédla na jeho soustředěný výraz pilného žáka, se kterým poslouchal výklad. Nebo se tak alespoň tvářil.

Koutkem oka jsem sledovala každý jeho pohyb. Rozložil vzkaz, zakryl ho vlastní rukou a s mírně skloněnou hlavou si ho přečetl. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Jsem jen zvědavý.

Pousmála jsem se, když mi v hlavě zahořelo rozhodnutí říct mu tolik, kolik snese. V nejhorším si za to bude moct sám.

Víš, tak například teď nemusím poslouchat, co sensei říká, protože to všechno znám. Prakticky nazpaměť.

Čekala jsem jen necelou minutu.

Nečekaně nalezená vášeň v učení?

Ne! Já jsem se poslední dva měsíce vůbec neučila. Dalo by se říct, že jsem se jen válela v přírodě.

Odpolední výlety?

Až do včerejška jsem v Nagoyi vůbec nebyla…A teď mi ukaž, jak slavné je to s tvou důvěrou.

Tentokrát mu odpověď zabrala delší dobu.

Nejsem si jistý, že to chápu…

Poslední dva měsíce jsem byla někde úplně jinde.

V tom případě mám tvou přítomnost každý den v lavici vedle mě považovat za halucinace?

No… Byla jsem tu, ale nebyla jsem to já.

Máš dvojče?

Ne.

Proč se pořád musím ptát? Bylo by mnohem jednodušší, kdybys mi to napsala celé naráz, než abychom si tu psali víc vzkazů, než je třeba.

Netvrď mi, že mi věříš.

Nevím co si o tom mám myslet.

V tom případě nemá cenu, abych pokračovala…

Utnula jsem to. Během naší korespondence mě moje sdílnost opustila. Smutně jsem se začala soustředit na učení. Nečekala jsem, že mi Tsubasa ještě odpoví, proto mě překvapilo, když se ke mně opět natáhnul se svou odpovědí. Byla napsána na druhé straně, protože prostor zepředu už jsme bez vyjímky využili.

Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že si pořád nedokážu dát pro tebe asi tak jednoduše rozpoznatelné věci dohromady. Přijde mi ale mnohem jednodušší uvěřit tomu, že ta Arisu, která poslední dobou seděla vedle mě, byl někdo úplně jiný.

Usmála jsem se. Jeho vzkazy, ať už jsem se na ně dívala z jakéhokoliv hlediska, byly velice milé. Zapřemýšlela jsem, co mu mám odpovědět.

Teď se ještě může zdát, že přijde racionální vysvětlení. Ale něco takového vážně nečekej. Pravděpodobně si budeš myslet, že jsem se zbláznila. Protože jsi ve třídě nejspíš jediný člověk, který uvažuje normálně, nechci si u tebe zkazit mínění. Pokud už teď není nějak moc otřesné. Pak už by mi to asi bylo jedno.

Teď jsem vážně zvědavý.

Za větou byl namalovaný smajlík.

Dobrá… tak… řekněme, že si se mnou někdo vyměnil duše. Já vím, že to zní strašně! Jenže já si to dobrovolně nevybrala.

Podala jsem mu svoje vysvětlení a po očku sledovala, jeho reakci. Jen bez hnutí zíral do papíru. Pak se natáhl pro tužku, na chvíli se zarazil… a nakonec ruku opět položil na lavici.

Stáhlo se mi hrdlo, když jsem se od něj odvrátila. Měla jsem to tušit. Učaroval mi příjemnými slovy a já mu na to skočila. Kdoví, co se teď o mně po škole roznese. Vynadala jsem si. Ignoruj ho, zněla rada jednoho mého já.

Když jsem asi po pěti minutách zaslechla další vemlouvavé zašustění, jen jsem sklonila hlavu víc nad sešit. Najednou se mi chtělo brečet. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, co mi píše, na druhou jsem nevěřila, že by to mohlo být něco milého.

"Sayou-san," ozval se zničehonic ostře sensei, "i když jsem velice tolerantní člověk, podobné chování ve svých hodinách nestrpím."

Lekla jsem se a narovnala se, protože, abych se přiznala, jsem dávala větší pozor na bezchybnou ignoraci, než na momentální náplň hodiny. Podle rychlého pohybu vedle sebe jsem dospěla k závěru, že jsme na tom s Tsubasou podobně. Zahlédla jsem, jak rychle schoval náš vzkazovníček do lavice, pak se vzytčil a s vzornou úklonou se senseiovi omluvil. Ten se nicméně nenechal tak snadno obměkčit a dusil Tsubasu až do zvonění otázkami, na které jsem z nějakého důvodu znala odpovědi a přes všechny své pocity jsem měla radost, že je znal i on, a neměl kvůli našemu dopisování problémy.

Během následujících hodin už se mi nepokusil nic napsat. Mrzelo mě to, i když jsem věděla, že si za to můžu sama. Ta chvilka, kdy jsem měla dojem, že se mám komu svěřit, byla úžasná, a o to hořčí bylo uvědomění si, že jsem pravděpodobně přešlápla. Abych na to nemyslela, snažila jsem se přijít na to, odkud čerpám svoje vědomosti. Ve všech hodinách jsem nejen věděla přesně, co se právě probírá, včetně toho, co učitel řekne v přístí větě, ale čím víc jsem se na to soustředila, tím víc jsem si uvědomovala, že znám i vše, co předcházelo.

Ke konci rozvrhu už o tom nebylo pochyb. Že jsem si včera stěžovala, protože pro mě z té výměny vlastně nic dobrého nebylo? Jak jsem se zase jednou spletla! Mano za tu dobu natlačila do mé hlavy kompletní učivo mého ročníku a měla jsem podezření, že i těch následujících. Nechápala jsem, jak to udělala, ale kdykoliv jsem ty vědomosti potřebovala, byly tam. Byly v mé hlavě a jediné, co jsem potřebovala, bylo naučit moji duši z těchto zásob brát.

Po skončení vyučování jsem vystřelila z lavice. Chtěla jsem se co nejdřív dostat z Tsubasovy blízkosti. Jak já byla blbá! Poslední člověk, který mě ve třídě toleroval, se teď kvůli mé sdílnosti se mnou přestane bavit. I když… chyba… poslední a vlastně jediný člověk ve třídě, který logicky uvažuje. Protože z nějakého důvodu mě všechny dříve tak odtažité a posměvačné spolužačky obletovaly častěji, než mi bylo příjemné. A já opět nedělala nic jiného, než že jsem se snažila, abych tuto současnou situaci nepokazila. Jsem vážně zoufalý případ.

Jediné, co mě utěšovalo, byla stále narůstající jistota o mých nových vědomostech. To, s čím jsem si momentálně dělala největší hlavu, byl Tsubasa asi padesát metru přede mnou na chodníku, který se tam dostal kdovíjak a očividně čekal na právě na mě.

Postupně jsem zpomalovala. Měla jsem tendenci uhýbat jeho pohledu, ale zvítězila moje sebeúcta a nakonec jsem k němu došla ze zdviženou hlavou a upřeným pohledem. Zastavila jsem asi pět metrů od něj. Zkoumavě si mě prohlížel. Zarputile jsem mu pohled vracela.

"Víš," začal, "asi bych ti nevěřil, kdyby ses nechovala takhle."Jen jsem se bojovně zamračila. "Odtažitá a samotářská, jako předtím. Musel bych být blázen, abych si myslel, že ta osoba, která tu byla ještě předevčírem a ty , jste jedna a ta samá."

"Mohla bych taky být schizofrenická!" vyjela jsem na něj. Ani nevím proč. Zase mě pálily koutky očí. Předklonila jsem se a přidala do kroku, abych ho obešla co nejdřív. Když jsem ho míjela, řekl potichu:

"Ale já si to nemyslím."

Málem jsem zastavila, nicméně nakonec jsem se přinutila pokračovat dál. Najednou mi došlo, proč se mě ptá. "Měl jsem za to, že jsme si v poslední době docela rozuměli," řekl předtím. Výborně. Proč ne. Kdo by si nerozuměl s Mano? Asi byli velcí kamarádi a teď jen chtěl vědět, co se stalo, že se chovám tak, jak se chovám. Očividně rád uvěřil, že to byl někdo jiný, a tím se problém řeší. Navíc já vůbec nejsem odtažitá a samotářská… ale jen když jsem mezi lidmi, kterým důvěřuju. A to se mi tady na Zemi prostě nikdy nestane!

Protřela jsem si oči, ve kterých mě pálily slzy sebelítosti a ponížení. Zas mi bylo mizerně jako včera. Měla jsem dojem, že před sebou mám život, ve kterém prostě něco jako blízké přátele nikdy nenajdu. Všechno jsem si vyplýtvala na Shinigami Japonska, a teď, když byla laťka nastavená tak vysoko, prostě jsem nemohla…

Na jednu stranu to však byla útěcha, protože jsem věděla, že důvod mého omezeného přátelského stýkání s vrstevníky je prostě způsobený tím, že mám vysoké standardy. Na druhou stranu to znamenalo, že jsem odsouzená k věčné samotě. Díky Mano ze mě byl malý génius. Ale já bych se toho privilegia tak ráda vzdala na úkor alespoň jedné věrné kamarádky. Která neuvažuje jako tupá husa. To chci tak moc? Já přece umím mít lidi ráda… občas… ale oni nikdy nemají rádi mě.

Vybavil se mi sen z předminulé noci. A to byla poslední kapka. Zhroutila jsem se na nejbližší zídku a dala se do breku.

Věděla jsem, že se na mě kolemjdoucí ohlížejí. Ale co je jim do mě? Strašně se mi stýskalo. Navíc dnešní slzy měly narozdíl od včerejších téměř od první chvíle bláhodárný účinek. Strašně se mi ulevilo. Vlastně jsem byla ráda, že jsem si to odbyla teď, a ne doma. Máma by si mohla myslet, že jsem se vážně zbláznila. Třeba jsem doopravdy schizofrenik. Ti přece taky věří, že to, co vidí je skutečnost. A přece se říká, že schizofrenici bývají geniální. Obávám se ale, že tato vědomost také pochází z toho mnoha, které sesbírala Mano, a nacpala je do mé hlavy. Doufám, že to tak je…

Zuřivě jsem si otřela oči, chytila tašku a rozběhla se domů. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. I když jsem za celou tu dobu počítačové hry ani jednou nepostrádala, nyní nepochybně nastala jejich chvíle.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kaneshi Kaneshi | 12. prosince 2009 v 16:01 | Reagovat

Teda upřímně, byla jsem docela zděšena, tohle je docela zásadní změna:D
A po dlooouhé době konečně zase dávka zábavného čtení:D

2 Temi Temi | 12. prosince 2009 v 16:41 | Reagovat

Waiiii úplně mě to dostalo...Ten kluk je milý ;D Ale musíš musíš musíš! psaát dál, tohle je vážně hodně napínavé=D

3 Yumiko Yumiko | 12. prosince 2009 v 20:29 | Reagovat

pěknééé... docela ji lituji.. chudinka, jak se teď cítí... takhle to ale nezůstane dlouho, že jo? :)

4 Firen Firen | 13. prosince 2009 v 10:58 | Reagovat

super^_^,chudák holka,snad se z toho brzy dostane..

5 Caym Caym | 15. prosince 2009 v 11:54 | Reagovat

Čtu si to takhle a říkám si: "Sakra, ta Mano se chová divně." A pak mi dojde, že jsem nedočetla (!!!) minulou kapitolu XDDDDDDDD (neptej se mě, jak se mi to povedlo, měla jsem za to, že jsem ji fakt dočetla! O___O) Takže jsem si dala minulou ještě jednou a tuhle taky a zase mi to dává smysl XDDDD
A přikláním se k Temi, my chcem dááááálšííííí kapitoluuuuu *__*

6 Re Re | 15. prosince 2009 v 20:42 | Reagovat

Lol Caym xD Vůbec nechápu ^^; Kde tady máš Mano aby se mohla chovat divně? :D

jinak díky všemu zbytku ^^

7 Caym Caym | 15. prosince 2009 v 22:01 | Reagovat

No já jsem si myslela, že to vykládá Mano o svém pobytu v Japonsku XDDDDDDDDDDDDDDDDD

8 Re Re | 16. prosince 2009 v 13:55 | Reagovat

Aha, takže celková dezorientace, to se vsákne xDD

9 Fujiwara-chan Fujiwara-chan | 16. prosince 2009 v 22:55 | Reagovat

Whou...zase naprosto poutavé počteníčko... Tenhle dílek se mi snad líbil víc než ten předchozí a na další se těším ještě víc, ačkoli konec není tak napínavě useknutý jako minule. Rozhodně hlasuju že další díl co nejdřív...(btw.:Nikomu tady nevadím, že ne?)

10 Temi Temi | 16. prosince 2009 v 23:03 | Reagovat

Nevadíš! Právě naopak *w* Ano, takhle donutíme Re, aby konečně psala dál=D A děkujeme moc za komentář n-n

11 Re Re | 17. prosince 2009 v 15:37 | Reagovat

Sakra, krátí se mi výmluvy co? :D

12 Yumiko Yumiko | 17. prosince 2009 v 19:49 | Reagovat

jó,jó. vypadá to, že budeš muset pokračovat v další kapče xDD

13 Re Re | 17. prosince 2009 v 20:12 | Reagovat

Tak ono se s tím počítá, ale největší boj je donutit se do toho vůbec začít :D Pak už to většinou jde samo xD

14 Temi Temi | 17. prosince 2009 v 20:58 | Reagovat

Tak ať to přes víkend dáš!=D nakreslím ti krásný vánoční dárek xDD

15 Re Re | 17. prosince 2009 v 22:01 | Reagovat

No přes víkend asi jo ^^; i když mám v hlavě spoustu věcí které kreslit xD A budu muset psát tři čtenářské deníky. Ještěže už nemáme Hruškovou, to bylo na několik stran a hrozný psycho x___X'

16 Fujiwara-chan Fujiwara-chan | 18. prosince 2009 v 18:18 | Reagovat

Uf...to jsem ráda...Já jsem pravidelná čtenářka už dlouho...Jenom jenom jsem nekomentovala...XDDD

17 Re Re | 18. prosince 2009 v 18:45 | Reagovat

Yay ^^ No vidis, to je strašná škoda, když si vezmeš jak jsem z každýho komentáře nadšená :D

18 Temi Temi | 10. července 2012 v 0:17 | Reagovat

To je tak super, se k tomu zase vracet n_n Tohle je asi jedna z mých nejoblíbenějších částí příběhu =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama