ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Prosinec 2009

Kapitola 13. - Hanajima-sensei

19. prosince 2009 v 19:38 | Re
Ležela jsem na zádech na posteli a dovolovala Polštářkovi, ať si po mě leze, jak se mu zlíbí.

Polštářek byl králík. Před chvílí velice ochotně vyslechl všechno, co jsem měla na srdci, a okamžitě to stejně ochotně zapomněl. Byl to zlatý drobeček a mazlit se s jeho hebkou srstí a povídat do ní o Shinigami, to byl nakonec ještě lepší lék, než počítačové hry.

Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že jsem se vypovídala hodnotnému posluchači, ale nešlo to. Do mysli se mi pořád vtíral Tsubasa a i když jsem do boje s ním vytáhla těžkou techniku, nedařilo se mi ho vytlačit zpět. A protože jsem nevěděla, jestli už jsem se definitivně rozhodla mu něco říct, nebo ne, padala na mě pomalu jakási neurčitá nervozita.

Chytila jsem Polštářka, který začal nebezpečně vážně uvažovat o tom, že přeleze z pravé strany postele na levou přes můj obličej, a převalila se na bok. Zafuněla jsem do jeho srsti, jednak proto, že to bylo příjemné, a taky proto, že to měl rád i on.

"Měla bych ho prostě ignorovat, co myslíš?" zahuhlala jsem a zahnala myšlenku na to, že teď se jako schizofrenik dokonce i chovám. Odpovědí mi byl rytmický pohyb nosem. Hmm. Mlčení znamená souhlas.

"Máš pravdu. Nejradši bych se na školu vybodla, stejně teď všechno umím. Ale to by bylo ještě horší. Takhle mám aspoň co dělat. Pustila jsem ho a protáhla se tak vydatně, že byl Polštářek nucen evakuovat se na podlahu, kde odhopkal za svými záležitostmi. A já za ním ještě chvíli koukala a kousala se do rtu. Moje situace… jednoduše jsem na tom fakt zle. Co mám dělat? Ignoruj ho…






Ignorovala jsem ho. Seděla jsem v lavici, a jedinou náplní mé práce bylo ignorovat Tsubasu a vychutnávat si ten pocit z vražedných pohledů směrovaných na záda Hanajimy-sensei, ďábelské učitelky japonštiny. No, teď máš holka po legraci, je ze mě mistr kanji, tak si mě vyvolej, zkus to…

Ignorovat Tsubasu nakonec taky nebylo nic těžkého. Zdálo se, že ztratil potřebu se mnou jakkoliv komunikovat. Nepozdravili jsme se, míjeli jsme se, jako by ten druhý ani neexistoval, a pro mě tím pádem, ačkoliv to bylo těžké přiznat, ve třídě zbyly jediné spřízněné duše, i když jich tedy bylo hodně, až moc…

Neustále za mnou totiž běhaly ty uječené hlupačky. Moje lavice se stala jakýmsi středobodem, kolem kterého se konaly pravidelné schůzky s náplní obdivovat Tsukuriho. Přemýšlela jsem, jak trapně se musela Mano mým prostřednictvím chovat, že na sebe upoutala takovou skvadru… Byla to ale na druhou stranu jakási pozitivně nabitá bariéra, které krásně stínila vše, co by mohlo probíhat mezi mnou a Tsubasou.

Hodiny pro mě znamenaly jednu dlouhou apatii, kdy jsem měla dojem, jakoby někdo pořád dokola opakoval pohádku o Sněhurce. Měla jsem dlouhé chvíle na přemýšlení, jestli jsou mi moje nové vědomosti vůbec k něčemu dobré. Krom toho, že všechno umím. Dokonce i Hanajima-sensei jakoby přišla o část ze své děsivosti. A mě to dokonce mrzelo. Nejlepší, co jsem teď mohla udělat, bylo víc se schoulit nad zbytečně otevřenými sešity.

Přes veškerou svoji snahu jsem si nemohla nevšimnout, že mě Tsubasa pozoruje. Potlačila jsem nutkání mu pohled opětovat a zaměřila veškerou svoji snahu na ztělesnění nejvyšší nudy. To ovšem bylo příliš na hrdost Hanajimy-sensei.

"Bearu-san," oslovila mě ledově a její hlas působil na smysly jako bezprostřední ohrožení. "Je mi doopravdy líto, že jsou pro vás moje hodiny až takto nudné, jsem však přesvědčená, že někdo s vašimi výsledky, si nepozornost nemůže dovolit."

Zaťala jsem pěsti, když se všechna moje já připravila na boj. Zvedla jsem hlavu a vrátila sensein bodavý pohled. Co ke mně vysílala, to také obdržela, aneb Vysoce efektivní zrdcadlové zírání! Bylo zvláštní, že jsem si v té chvíli vybavila Kurona. Tedy ne zas až tak zvláštní, ale nepříliš vítané.

"Vytrvale pracuji na zlepšení, sensei." Bravo. Tohle mi vždycky šlo. Šlehla jsem po ní chladem stejného stupně, jakým útočila ona na mě. Zdálo se, že ji to vyvedlo z míry. Ale jednalo se skutečně jen o zdání, protože Ona se ve skutečnosti jen dohřívala. Byla nejobávanějším stvořením na škole, uhýbal před ní i ředitel. Byla také jediným učitelem, se kterým bych se nikdy nepustila do otevřeného boje, protože moje výsledky z Japonštiny na to nebyly dostatečně na výši. Ale teď se něco změnilo…

Cítila jsem na sobě pohledy celé třídy, která pravděpodobně jen nevěřícně přihlížela mé takřečené sebevraždě. Bylo známo, že Hanajima-sensei se nestraní krajních prostředků. Bylo známo, že žáci, kteří se jednou dostali na její černou listinu, opustili během jednoho roku školu. Všichni to věděli. I já jsem to věděla. Ale nikdo nevěděl, co všechno teď umím. Za poslední dva měsíce buď nebyla jediná pořádná šance se předvést a nebo… nebo mi Mano úmyslně přenechala chvíli triumfu.

Nedokázala jsem při té představě zadržet úsměv. To v praxi znamenalo, že jsem se usmála na Hanajimu-sensei, a podle toho, jak celá třída zalapala po dechu, a jak se ona zatvářila, bylo jasné, že jsem právě vypustila tygra.

Od té doby, co jsem se podruhé pohádala s jedním z učitelů, jsem byla po škole známá jako "ta drzá". No, proč ne? Jsou chvíle, kdy jednoduše musím říct, co si myslím, jinak bych se po celý zbytek života příčila sama sobě. A když vím, že mám na své straně právo, jakkoliv právnicky to zní, neexistuje žádná vnitřní pojistka. V takových chvílích jsem unášena vlastní bojovností a dokonce si to vychutnávám…. Takže teď…

Senseiny oči se smrštily do záštiplných čárek.

"Pak bych vám… s vaším zlepšením měla pomoci…" pronesla a usekávala každou slabiku. Mrkla jsem kolem sebe. Jako lampičky po celé třídě v hrobovém tichu zářily vytřeštěné oči. Pak jsem koutkem pohlédla na Tsubasu. Všiml si toho a zavrtěl hlavou. Takže mě neodepsal…?

Vlna jakési úlevy, kterou jsem si odmítla přiznat, mě ještě povzbudila.

"Doufala jsem, že se o to snažíte celou dobu. Jestli ovšem lze moji výuku učinit ještě intenzivnější, budu vám jedině vděčná, Hanajima-sensei."

Bum. Bum.

Jestli předtím bylo ticho, tak teď jsme tu měli ekvivalent Nagasaki po výbuchu. Nikdo ani nedýchal. Kromě Hanajimy-sensei, jejíž tváře se snad poprvé za celou dobu, co nás učila, zbarvily do červena. Správně, právě jsem vám vyhlásila válku, sensei… Už po sobě nenechám šlapat. Mám vědomosti a nebojím se je použít!

"Jak si přejete, Bearu-san." Jak mistrně dokázala do svého hlasu vložit to přesvědčení, že se za chvíli stane moji zkázou. Otočila se a odpochodovala ke svému stolu.

Během té chvíle jsem se otočila na Tsubasu, který na mě jen nevěřícně zíral. Zrovna na něm takový výraz vypadal roztomile. Jako asi jediná ve třídě jsem se právě cítila naprosto skvěle. Byla jsem jeden velký endorfin a tak jsem se na Tsubasu jen bojovně usmála. Pak už jsem ale upřela pozornost na vracející se Hanajimu-sensei, která v ruce držela několik papírů.

"Jen úplnou náhodou zde mám absolvenční testy posledního ročníku. Jsem přesvědčená, že mohou jen přispět v vašemu vzdělání, Bearu-san," pronesla sladce. Na chvíli to znělo, jako by se třídou prohnal vítr. To každý znovu, a každý jindy zalapal po dechu. Sensei ale pokračovala.

"Vaši výuku, jak se mnou jistě budete za jedno, nesmíme zanedbávat. Proto tento test budu hodnotit bez jakýchkoliv úlev." Zdálo se, že je spokojená sama se sebou. Šírila se kolem ní aura přesvědčení o své vlastní nezpochybnitelné matronské autoritě.

Ve mně na jednu krátkou chvilku převládl strach před vzrušením. Její vyšší zlo bylo dokonce tak mocné, že překonalo moje nově nabyté sebevědomí. To ale vzápětí opět získalo navrch a já měla tu výhodu, že teď už mi vystoupal i adrenalin. Byla jsem připravena na boj, na útěk… a nebo na lov.

Natáhla jsem ruce a převzala papíry. Prolétla jsem očima první stránku. Při čtení druhé jsem přestala vnímat, že na mě všichni ve třídě bez dechu civí. Dočetla jsem poslední a kousala se do jazyka, abych se neusmívala. Nevěnovala jsem nikomu už ani pohled, popadla pero s kočkou na uzávěru. Měla zelené oči. Vybavila jsem si Caim a s takto posílenou vervou se dala do psaní.

Věděla jsem, že na to mám strašně málo času. V tomhle by nemělo cenu se s Hanajimou-sensei přít. Levá ruka mě bolela od křečovitého svírání pera, ale nezastavila jsem se. Sensei celý zbytek hodiny stála nad mou lavící a po třídě se po chvíli začal ozývat rychlý šepot. Poprvé se zdálo, že jí to nevadí. Byla pravděpodobně rozhodnutá rozmáznout mě jako nepohodlný a drzý hmyz. Jediné, co mě znervózňovalo, byly její stále častější pohledy na hodinky. To, co jsem se teď snažila pokořit, byl test pro absolventy za čtvrtinu času.

V ruce už mi bolestivě škubalo, měla jsem dojem, že bzučení kolem mě se stupňuje. A pak, s jakýmsi zadostiučiněním mi Hanajima-sensei bez varování vytrhla papíry zpod rukou. Protože jsem zrovna psala, pero přes celou stranu vykreslilo jednu dlouhou čáru.

Chybělo mi asi osm otázek, ale ve srovnání s celkovým počtem to byla zanedbatelná částka. To znamenalo, že i kdyby se snažila jak by chtěla, nemůže mi dát špatné ohodnocení. Snad jen…

"Sensei!" zavolala jsem na ni ještě, protože hned po obdržení mé práce se rázně vydala ke svým věcem.

Otočila se na mě. V jejím výrazu se až neuvěřitelně jasně odrážela jediná myšlenka. Přesvědčení, že ji teď budu prosit o milost a vidina slasti, kterou ji přinese zamítnutí takové žádosti.

"Doufám, že nebudete srážet body za tu čáru. Bylo by to nefér, vezmeme-li v úvahu, že učitel nemá právo takovýmto způsobem vybírat práce…" Promluvila jsem jako nevinnost sama.

Dokonce ji ani nepobouřila jistá dávka drzosti obsažená v tomto dotazu. Sladce se usmála a shovívavě odpověděla.

"Samozřejmě. Takové postupy nebudou nutné." Způsob jakým to řekla… zcela nepokrytě rozhlašovala, že nepočítá s tím, že by takový postup vůbec mohl být potřeba. Že pravděpodobně už ani nebudou body, které by mohla srážet…

Ty zmije… Hněv, který ve mně v té chvíli narostl, šel pouze usměrnit do pohledu, kterým jsem opět obdařila její záda. Jen počkej… i kdybych celý život měla trpět nudou, za tenhle okamžik triumfu to všechno bude stát, jen počkej…

Měli jsme mít dvouhodinovku. Hanajima-sensei nikdy neopouštěla třídu na přestávku. A dnes? Dnes si přála vychutnat si mou maličkost. To byla dobrá motivace pro co nejrychlejší opravení testu. Seděla za stolem s její obávanou červenou propiskou a ve třídě se vedl jen tlumený hovor.

Za tu přestávku nikdo neopustil třídu. Nejenže to Hanajima-sensei neviděla ráda, ale teď všichni doslova hltali každý její pohyb. Já sama jsem zachytila několik vyplašených pohledů, jak se ke mně otáčeli spolužáci, ale i ty se brzy stočily zpět k obávané učitelce. Já ji sledovat nepotřebovala. Sklonila jsem hlavu, abych si ještě jednou důkladně prohlédla zelenou kočku na svém peru, které jsem nikdy předtím nevěnovala pozornost.

Na lavici mi ležel papírek. Tsubasa…? Vůbec jsem si nevšimla, že by ho tam hodil. Já ostatně měla v hlavě tolik myšlenek, že jsem na něj úplně zapomněla. Podívala jsem se na text. Stálo tam: Skvělá práce!

Zamrklala jsem. To byla dokonce i od Tsubasy velká chvála. Už už jsem chtěla sundat uzávěr z pera, abych odpověděla, když tu mě něco zadrželo.

Prohlížela jsem si vzkaz. Po chvilkovém přemýšlení jsem si uvědomila, že to písmo nevypadá jako Tsubasovo. Ale nemohla jsem říct, že by mi nebylo povědomé. Odkud jsem ale mohla znát písmo kteréhokoliv jiného spolužáka? Nikdy jsem si s nimi nepsala, nikdy jsem si nepůjčovala jejich sešity.

Hleděla jsem na "Skvělá práce!" a něco mi v hlavě bilo na poplach, ale já nedokázala rozluštit co. Ve třídě kolem mě se najednou začalo šířit šumění, jak šepot nabýval na intenzitě. Hodila jsem papírek do pouzdra a zvedla hlavu.

Pohledy všech byly doslova přikovány na Hanajimu-sensei. V podobných chvílích vždy bývala jedno velké zadostiučinění a zlomyslný úsměv ji zdobil jako třešnička dort. Ale nyní se jí na tváři zračilo špatně skrývané šokování. Velice pomalu a neochotně pohybovala rukou a když jsem si i já za tu chvilku uvědomila, že se pokaždé jedná o váhavý kruhový pohyb, zbytek třídy si toho už musel všimnout dávno. Stále častěji se na mě otáčely otváře plné nevíry jen proto, aby se okamžitě opět upoutaly na senseinu ruku.

Tlak v žaludku se mi pomalu uvolnil. Zklidnila jsem se a začala si masírovat levou ruku, která bohužel celý tento incident odnesla nejbolestivěji. Teprve v té chvíli jsem si vzpomněla na Tsubasu. Otočila jsem se.

S kamenným výrazem sledoval Hanajimu-sensei a jestli si mě všiml, nedával to najevo. Znovu jsem zapřemýšlela nad autorem vzkazu. Odkud jsem to písmo znala? Ale vždyť ke mně nikdo nepřišel, nikdo se ani nehnul z lavice, všichni jen hypnotizovali sensei, tak jak se sem ten vzkaz mohl dostat? To jsem upadla do mikrospánku?

Zazvonilo. Sensei pořád seděla skloněná nas mým testem a zdálo se, že každý nový pohyb způsobuje jejímu egu další ponižující ránu. Po pěti minutách se její tahy konečně změnily a osmkrát po sobě pohnula dvakrát rukou v opačných směrech. Křížky u osmi nedokončených otázek.

Ve třídě bylo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul. Potlačila jsem nutkání chovat se jakoby nic a prohrabovat se v poudře, ale zamrzla jsem spolu s ostatními. Do ticha zaznělo další škrábání hrotu.

Hanajima-sensei se zvedla.

Tak co? Ty moc dobře víš, že ani u jednoho jediného z nás nezahraješ dost působivé divadlo. My všichni víme jaká jsi a proč jsi to udělala. Takže?

Zabořila jsem pohled do pouzdra a trpělivě čekala, až ke mně doklapou senseiny podpatky. Pak jsem poslušně zvedla hlavu. Stála nade mnou a prohlížela si moji práci. Oči se jí zúžily a pak nebezpečně příjemným hlasem pronesla:

"Až podezřele pozoruhodná práce." To jsem si mohla myslet...

"Ale sensei, stála jste celou dobu nade mnou. Víte moc dobře, že jsem nepodváděla. Jen jsem konečně začala brát japonštinu na správnou míru, jak jste mi vždycky říkala," pronesla jsem nevinně. Ovšem naše pohledy, které se střetly, ty si vyměňovaly zcela jiné emoce. Emoce nijak neovlivněné našimi současnými pozicemi učitel a žák. Bylo to stáří versus mládí. Její ego versus moje ego. Ale oběma nám bylo jasné, že dnes jsem vyhrála. Mohla by mě zkoušet celý zbytek hodiny, ale tím by jen sama sebe zašlapávala hlouběji do země.

Podívala jsem se do papírů. Úspěšnost 92%. Teprve teď se mi doopravdy ulevilo. Až do této chvíle bych nepřiznala, že ve mně bylo něco staženého, ale teď, když se to něco vytratilo do neurčita, jsem si to připustit dokázala.

Sensei se vrátila ke svému stolu a pokračovala ve výuce tam, kde jsme skončili minulou hodinu. Opět jsem její výklad pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože mi nic nedával. Hanajima-sensei nepatřila k těm učitelům, kteří by k výkladu přidávali zajímavosti. Podle ní žák nepotřeboval nic jiného, než znát nazpaměť učebnice. Což byl nyní můj případ, takže mi nezbývalo, než pokračovat v nudění se.

Teprve po deseti minutách jsem si znovu vzpomněla na vzkaz. Vytáhla jsem ho z pouzdra a zadívala se na písmo. V té chvíli mě přepadlo silné déja vu, které mě naštvalo o to víc, protože jsem si stejně nic nevybavila. A že tohle písmo znám, to jsem věděla i předtím.

Teď už se na mě nikdo neohlížel. Jakmile se bič zvaný Hanajima-sensei vrátil na svůj trůn, zavládlo ve třídě obvyklé stísněné ticho. Většinou platilo, že kdykoliv se Ona rozhodla někoho plísnit, ostatní se stáhli a byli tiše rádi, že se nejedná o ně. Dnes se ale zdála alespoň mému oku dost vyvedená z míry. Také měla důvod. Jí by prospělo přečíst si pár knih o pedagogické psychologii, jenže nedokázala bych si představit někoho, kdo by měl odvahu jí podobnou knihu doporučit… Psychologie…

A najednou jsem si vzpomněla, odkud to písmo znám. Jím psané poznámky jsem viděla na stránkách jiných psychologických knih. Srdce mi jednou bolestivě poskočilo a pak se rozběhlo až nepříjemně rychle. Podívala jsem se na papírek a zalapala po dechu. Může to být možné?

Sevřela jsem ruku v pěst a pak chytila pero s kočkou. Po chvilce zaváhání jsem na papírek pomalu napsala:

Mano?

Nikdo by v takovém vzkazu nic nevyčetl. Jen pár zasvěcených…

Pomalu jsem stáhla ruce od papírku, jako by mohl každou chvíli vybuchnout. Upřeně jsem sledovala, jak ležel na lavici, nevinnost sama. A pak zmizel.

Cukla jsem sebou a tep se mi ještě zrychlil. Zírala jsem na místo, kde se můj vzkaz ztratil a neodvažovala se ani uhnout očima. Poprvé za celý dnešní den jsem naprosto přestala vnímat výklad.

Po nějaké době, kdy se do mé napnuté mysli nepodařilo vkrást žádné významější myšlence, se papírek znovu objevil o několik centimentrů napravo od místa, kde zmizel. Znovu jsem zalapala po dechu a okamžitě po něm chňapla.

Musela jsem to vidět. =)

Málem jsem se rozesmála. To je šílené. Stojí tu vedle mě!

Zašilhala jsem doprava na prázdný vzduch vedle mé lavice. I když ona pravděpodobně stála za mnou. Otočit se jsem se neodvážila, stejně by mi to k ničemu nebylo. Napadlo mě, jak vtipně jsem se od mého návratu stala závislou na papírkové komunikaci. Když už jsme u toho, beztak to Tsubasu naučila právě Mano.

Vyplázla jsem špičku jazyka a odpověděla první otázkou, která mi vyskočila na mysl:

Jak se všichni máte?

A to jsem je neviděla jen tři dny… jenže s každým dalším dnem se tato doba bude prodlužovat.

Papírek se opět vypařil. Pravděpodobně na něj ve chvíli uchopení začala platit neviditelnost obklopující Shinigami. Tedy, prý se jednalo o určitý lom světla, jestli jsem to tehdy z Hikaruova vysvětlování pochopila správně.

Po chvilce se papírek objevil dva centimetry nad stolem a já ho uchopila dřív než se líně dosnášel na lavici.

Pořád stejně. Co ty?

V hrudníku mě při té otázce bolestivě píchlo. Nachvilku jsem se zarazila, ale pak jsem odepsala.

Asi si to umíš představit.

Tentokrát jsem měla dojem, že jsem ucítila pohyb blízko obličeje, když se papírek znovu zviditelnil.

Promiň.

Polkla jsem, abych se zbavila hořké pachuti v puse. Bylo mi smutno, ale vzato kolem a kolem, omluvu jsem si tajně přála. Protřela jsem si levé oko a naškrábala:

Vylížu se z toho. Snad.

Nejsi jediná, komu se stýská. Včera jsme se pohádali s Ardenem. Přiznám se, že do té doby mě jakékoliv vedlejší důsledky nenapadly. Mám černé svědomí.

Bylo to tak strašně zvláštní. Celou svou mysl jsem upnula ke skutečnosti, že kousek ode mě je Shinigami a de facto se spolu bavíme. Nešlo by to tak… častěji?

Proto jsi přišla? zeptala jsem se.

Hlavně jsem chtěla vidět, jak si podáš tu starou sůvu.

Ha! Moje teorie byla správná. Koneckonců, neznám nikoho, kdo by měl Hanajimu-sensei rád…

Sehnula jsem se, ovšem ve vší nenápadnosti, pro vytrhávací bloček, který jsem si dnes do školy vzala pro všechny případy, protože původní papírek už byl zaplněný.

A spokojenost?

Při pohledu na mizící složený kousek papíru už jsem se pomalu přestávala lekat.

Naprostá! Nezvládla bych to líp.

To se ovšem nedalo říct o objevování odpovědí. U těch jsem se lekla vždy.

Zazubila jsem se. Přestože jsem nelitovala svého dnešního výstupu, potřebovala jsem podporu a chválu, abych na sebe mohla začít být patřičně hrdá. Tak… na co se chci zeptat teď?

Já pořád nechápu, jak se ti podařilo toho do mě tolik natlačit. Nechceš mi říct, co všechno teď umím?

To by bylo nadlouho. Myslím, že ti bude stačit vědět, že my se rychle učíme. A ostatní je překvapení ;) Ale teď už budu muset jít.

Sevřelo se mi hrdlo.

Cože, už? Nemohla bys zůstat déle?

Promiň, Arisu, nemůžu. Moc dobře si mě na to hlídá a nechci, aby to dospělo do stádia, kdy by mě sledoval.

A nestavíš se častěji? napsala jsem zoufale.

Nevím. Měj se, Arisu. Bojuj!

Sklonila jsem se nad papírkem a zuřivě naškrábala Pozdravuj je, prosím!

Ale tentokrát už vzkaz nezmizel. Příliš pozdě… Ucítila jsem slzy, které se mi proti mé vůli opět začaly drát do očí. Podepřela jsem si hlavu rukou a zlehka se kousla do pěsti, abych to nutkání potlačila.

Já hloupá, pitomá… zapomenu na to nejdůležitější…

Zesílila jsem stisk. Složený papírek ležel pořád vedle mě. S velkým přemáháním jsem ho chytila a hodila do pouzdra, kde už ležel ten starý. Poselství, které jsem tak strašně chtěla předat, nikdy předáno nebude.

Zazvonilo. Hanajima-sensei sesbírala na stole svoje knihy a papíry a vypochodovala ven, i když možná o něco méně sebevědomě, než u ní bývalo obvyklé. Ve třídě bylo několik vteřin napjaté ticho, jak všichni odpočítávali čas, za který se zákeřná učitelka dostane do bezpečné vzdálenosti. A pak všichni vybuchli.

Chvíli mi trvalo, než jsem se přenesla zpět do reality týkající se dnešní Japonštiny, a proto jsem první nadšené chvály přijímala dost nemotorně. Moje věrná skupinka pištících děvčat se na mě sesypala nejdřív.

"Myslela jsem si, že strachy omdlím!"

"Já se tolik bála, že Arisu-chan vyhodí!"

"To by bylo strašné!"

"Nemluvte o tom, mám z toho husí kůži!"

"Já mám pořád ještě zježené vlasy z Ní. Viděli jste, jak se tvářila?

"Čarodějnice!"

"Ale Arisu-chan jí ukázala, kdo je tady mistr!"

"Arisu-chan je úžasná!"

Poté, co jsem si uvědomila, že mé pozornosti v tomto rozhovoru vůbec není třeba, jsem se rozhlédla po třídě. Všimla jsem si, že se zvedli i někteří spolužáci. Tomokawa, třídní pohodář, se prodral částí zástupu mých fanynek, přes ty zbývající se natáhl a s jistými obtížemi mě poplácal po rameni.

"Máš můj obdiv, Bearu-senpai." Této pochvaly jsem si vážila mnohem víc. V celé třídě se hlasitě bavily skupinky na účet dnes tak slavně poražené Hanajimy-sensei. Poté, co byly vyčerpány veškeré možné drby, se ochotní poslové rozběhli po celé škole. Toto hemžení bylo přerušeno až příchodem mého oblíbeného Tochikury-senseie, který nám přišel podat jistě zajímavý, ale v mém případě dost zbytečný matematický výklad.

V tichu během hodiny jsem se ale mohla začít opět soustředit na své problémy. Moje nálada rychle klesla až na bod mrazu. Zezačátku jsem rozmanitými způsoby nadávala sama na sebe, že mi nedošlo hned, odkud jsem znala ono tajemné písmo, protože bychom měly na "povídání" s Mano víc času.

Pak se mi ale v hlavě objevila jiná černá myšlenka.

Oni tě nepotřebují. Žili si dobře předtím, bez tebe, budou si žít i dál a, ano, opět bez tebe. Byla jsi jen jakási krátkodobá událost, oživení jejich klidného stereotypu. Zato ty by ses pořád jen vnucovala. Beztak už na tebe zapomněli. Nějaký pozdrav by jim jen ukázal jak zoufale na tom jsi ty, bez přátel, jak tomu ostatně bylo vždycky. Oni tebe nepotřebují, to ty potřebuješ je.

Ani vědomí toho, že se Arden kvůli mně s Mano údajně pohádal, (i když jsem nevěděla, co si pod tím mám představit) takové myšlenky nedokázala zahnat. Spíš naopak. Sama byla zatlačována a minimalizována mou vlastní, jak jinak, sebelítostí.

Ke konci hodiny jsem už dokonce dospěla do stádia, kdy jsem přemýšlela nad tím, jestli náhodou problémy s Předtuchami nebyly zapříčiněné mou přítomností v Dimenzi, která vlastně mohla znamenat znamenala jakési narušení velké mocné rovnováhy.

Že jsem se pravděpodobně stala hrdinou školy a tématem číslo jedna , které bylo rozebíráno v každé skupince obsahující dva a více členů, mi doopravdy došlo, až když se mě chodili ptát horší žáci posledního ročníku na obsah testu. Zaraženě jsem zírala na jejich výrazy plné slabé naděje.

"Můžu vám to říct, ale Ona ty testy změní. Určitě," ujišťovala jsem je. "Alespoň si přidělala práci," ušklíbla jsem se ještě.

Nemohla jsem si nevšimnout, že jediný, kdo se nijak nezapojuje do chvály mého vítězství, je Tsubasa. Ne, že bych si na pochvale zakládala, ale ani on neměl Hanajimu-sensei rád, jako ostatně nikdo. Ale co jsem po očku vysledovala, jen seděl s podepřenou hlavou a nepřítomně zíral kamsi do prázdna. Kdyby tak věděl, kdo tu před chvílí byl!

Tím se ale opět vracíme k našemu problému, že. Nálada se mi okamžitě propadla o několik příček níž. Tentokrát už se to do konce vyučování nezlepšilo.

Když konečně zazněl onen osvobozující zvon, bez života a s největším přemáháním jsem se zvedla a sesbírala svoje věci. Když jsem procházela po chodbách, ostatní studenti si šeptali a mumlali, a já rozhodně nepochybovala, že vím, o čem, ale nikdo z nich na mě nepromluvil.

Nevím, co bych dělala v takovém případě, ale určitě bych byla radši. Tohle mi bylo nepříjemné. Třeba si nakonec vůbec nemyslí, že jsem dobrá. Třeba se teď všude šíří, že jsem tak dobrý podvodník, kterému se podařilo obelstít i Hanajimu-sensei.

Hrabala jsem se ve své skříňce schválně o dost delší dobu, než normálně. Přeskládávala jsem věci z jednoho místa na druhé, zatímco se chodba za mnou pomalu vylidnila. Když už se zdálo, že jsou všichni pryč, ať už ve třídách nebo před školou, zamyšleně jsem skříňku zavřela a vydala se ke vchodu. Pořád mi nebylo dobře, tlačily mě černé myšlenky, představa papírku s důležitým přáním, které nebylo přečtěno, nebude vyslyšeno, a které leží v mém poudře… Dokonce jsem si ani nebyla jistá, co mám očekávat od dalších hodin s Hanajimou-sensei. Mohla by mi přinést vysokoškolské učivo, něco zapeklitého, něco, k čemu se dokonce ani Mano nedostala. A to by mi pak její schopnost rychle se učit nebyla k ničemu.

S jakýmsi slabým zahořením bojovného plamínku jsem si předsevzala, že všechny tyto vědomosti co nejlépe využiji, přinejmenším ke zkrocení jisté zlé ženy…

A pak, zničeho nic, ze stínu vyrazila ruka a chytila mě za předloktí. Vyděsila jsem se a uskočila zpět. Otočila jsem se doprava a uviděla Tsubasu, který stál ve vedlejší chodbičce. Z nějakého důvodu jsem se v té chvíli bála.

"Chci s tebou mluvit," oznámil mi prostě.

"Pusť mě," vyjela jsem na něj.

"Pojď se mnou." Ne, já se asi vážně bojím. Jen nevím čeho.

"Spěchám," zalhala jsem neobratně.

Místo odpovědi mě zatahal za rukáv. Tvářil se nesmlouvavě. V této chvíli mě ta jeho jindy příjemná větší výška doopravdy štvala. Asi bych ho nepřeprala, pokud by došlo k rvačce.

"Nech mě být," zavrčela jsem.

"Nebuď hloupá a pojď. Co si myslíš, že tě chci zabít?" Zvedl obočí.

Můj podivný strach z neznáma opadl do tolerovatelných mezí. Něco ve mně bylo doposud ve střehu. Najednou jsem si ale uvědomila, že přede mnou je jen Tsubasa, a to rozhodně nebyl žádný nebezpečný delikvent.

"No dobrá," zahuhlala jsem neochotně a nechala se odtáhnout do chodby.

Dorian

18. prosince 2009 v 21:55 | Caramel
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA
· Jméno: Dorian
· Pohlaví: Žena
· Rasa: Shinigami
· Zvíře: Ovečka
· Zbraň: Rapír
· Věk: 65 let
· Narozeniny: 5.1.
· Znamení zvěrokruhu: Kozoroh/Pes
· Typ: Introvert ( 80% Melancholik, 16% Flegmatik, 3% Sangvinik, 1% Cholerik)
· Část Anglie, kterou spravuje: Skotsko

VZHLED
· Výška: 166 cm
· Vlasy: Bílé
· Barva očí a znaků: Hnědozelená
· Oblečení: Miluje košile, nejčastěji v kombinaci s korzety nebo tílky, sukně různých střihů a boty na nízkém podpatku, například mary-janes. Nepotrpí si na doplňky a pokaždé má na sobě punčochy nebo podkolenky, bez nich ji uvidíte jen v opravdu parném létě. Nosí decentní, možná až trošku staromódní oblečení, protože se cítí velmi nejistá, když má na sobě něco, co odhaluje.

MINULOST
· Rodina:
o matka Abigail (dimenze: Kolumbie - Caquetá, zbraň: rapír, znaky:
bledě modré)
o otec Damian (dimenze: Kolumbie - Magdalena, zbraň: kovaná hůl, znaky: hnědé)
· Předchozí dimenze: žádná

OSOBNOST
· Má rád/a: Déšť, literaturu (její nejoblíbenější autorkou je Collete), velké huňaté psy, zimu, jazz a blues, filozofii (nejraději má Nietzscheho), logiku
· Nemá rád/a: Teplo, kočky, abstraktní umění, filmy, tanec
· Bojí se: Příliš mnoha lidí na jednom místě a otevřených prostor
· Záliby: Psaní deníku, kreslení, pozorování a analýza lidské společnosti
· Oblíbené jídlo: Ryby, kuřata, brambory, kuskus, boloňské lasagne, zelenina
· Nejméně oblíbené jídlo: Rýže, těstoviny, omáčky, ovoce, sladkosti
· Věc, které si nejvíce cenní: Její deník
· Jazyky, které ovládá: Shinigamština, angličtina, pasivní velština
· Má problémy se: zvládáním sociálních situací, chybí jí nadhled při řešení triviálních problémů
· Ve vztahu s: nikým
· Pozitivní char. vlastnosti: Opatrná, mírná, tichá, jemná, oddaná, křehká, inteligentní, pracovitá
· Negativní char. vlastnosti: Uzavřená, pesimistická, neurotická, nedůvěřivá, odtažitá, ustrašená

PODROBNĚJŠÍ POPIS
Dorian je komplikovaná osobnost - nebo spíš osobnost, která má tendence si věci komplikovat sama. Má problémy se zvládáním triviálních životních situací, chybí jí nadhled, který je pro řešení problémů důležitý, a tím pádem zabředá a topí se ve vlastní melancholii, která ji zároveň ničí a zároveň jí ale dodává pocit bezpečí a ochrany. Své problémy by nejraději řešila tak, že by někam zalezla a spala, třeba měsíc, rok…

Je neskutečně nerozhodná, je-li postavena před volbu a nedokáže si ani pod nátlakem rozumně vybrat.

Pokud se dostane do situace, která se jí vrší a kterou nezvládá, začíná se projevovat neobyčejně neuroticky - nechutí, melancholií, tiky, klepáním, hysterií.

Je podobná dítěti, které špendlí a studuje brouky - s lupou po ruce vše dopodrobna logicky analyzuje, ale v praxi se nedokáže projevit. Je přímo posedlá studiem a pozorování chování smrtelných lidí, touží se přiblížit jejich "normalitě".

K ostatním shinigami je nedůvěřivá - trvá jí dlouho, než dokáže někoho pustit do svého srdce, ale potom už ho z něj nedokáže dostat, protože této osobě začne vše srdečně svěřovat, říkat, a daná osoba je poté zmatena nezvyklým chováním a většinou ze vztahu couvá. Dorian není naivní a nevěří na vztahy, které vydrží roky - proto je k lidem odtažitá a snaží se eliminovat každou šanci, při které by se mohla objevit možnost citového pouta k někomu jinému.

Nejlépe se cítí sama, za oknem reálného světa, po kterém stékají kapky deště a ona se může ničím nerušena věnovat svým vlastním myšlenkám.

Kapitola 12. - Premiant

12. prosince 2009 v 15:09 | Re
Ten den nebyla Beal Arisu přítomna ve škole. Uvedený důvod: akutní nevolnost. Jistě, máma neměla jinou volbu, protože když jako věrný budíček napochodovala do pokoje své dcery, našla ji v slzách. Přes veškeré své snahy ji nedokázala uklidnit, právě spíš naopak, a ani zdaleka se jí nepodařilo ze své ratolesti dostat jediné slovo o příčině tohoto rozpoložení.

Jednoduše jsem nemohla jinak. Šlo to ze mě samo a nedokázala jsem si pomoct. Zezačátku jsem se tomu ani nechtěla bránit. Přála jsem si jen do konce života celému světu ukazovat, že teď jsem přišla o něco sakra důležitého.

Později ten den už mi to lezlo na nervy. Snažila jsem se zastavit příval slz, ale ono to příliš nešlo. Kdykoliv jsem si jen vybavila obličej kohokoliv z nich… vyvalilo se ze mě tolik vody, že jsem v životě netušila, kolik jí v sobě vůbec mám. Máma tomu dvakrát nepomáhala, prvních pár hodin se ze mě soustavně snažila vypáčit, co se stalo. Bez úspěchu. Stejně by mi nevěřila a já nikdy neměla nikoho, komu bych se dokázala svěřit s něčím, co sahá tak hluboko. A to platilo i pro ni. Naštěstí někdy po poledni konečně dospěla k závěru, že se mnou nic nenadělá, a začala mi prozíravě nosit sklenice vody, abych doplňovala vyplavené tekutiny.

Horší bylo, když jsem si uvědomila, že už je v životě neuvidím. Ani Caim, ani Chiai nebo Mizu… prostě… nikoho. Nikdy. V těch chvílích mě bolestivě bodalo v hrudníku a vyvolávalo to ještě horší pocit než slzy. A nedokázala jsem si pomoct od rozporuplných pocitů k Mano. Díky ní jsem prožila pár nejlepších měsíců v mém životě. Ale celý zbytek života teď kvůli ní budu trávit v mučivém uvědomění toho, co nemám..

Musela jsem se sebrat, protože máma se sice zachovala úžasně, když mi dnes odpustila školu, ale abych bezdůvodně setrvávala doma, to by bylo pro její čest příliš. Dala mi to taktně najevo během večeře a já s tím už koneckonců počítala. K palčivému smutku se navíc přidal ledový strach z toho, co bude ve škole. Dva měsíce bez znalostí. Teď jsem v loji.

Ve svém pokoji jsem se nešťastně sesypala na podlahu, zkousla si ret, a s hořkým úšklebkem vytáhla učebnice a sešity. Otevřela jsem některé z nich a zběžně je prolistovala. Jistě by to šlo lépe, kdyby se mi u toho netřásly ruce... Pak už jsem jen němě zírala na stránky, které jsem v životě neviděla, a ve škole se bohužel počítalo s tím, že jejich náplň umím. Smutně jsem koukala na text. Bylo to tak nefér… všechno… Z celého toho podniku pro mě nezbyla ani jedna hloupá věc k dobru. Proč?

Setřela jsem rukou nové slzy, které se vzaly kdovíodkud, a s vědomím naprosté marnosti jsem se začala pokoušet o dohnání svých zoufalých mezer ve vzdělání. Bylo toho tolik! Tolik, že mi to dokonce na pár hodin z hlavy vyhnalo většinu depresivních myšlenek. To by samo o sobě bylo fajn, jenže jejich místo si pro sebe s radostí zabral onen strach a všechna moje já jen zoufale sténala v koutě.

Teprve, když se mnou máma jemně zatřásla, došlo mi, že jsem musela usnout. Ani mi nezbyl čas na chabou naději, že se mi včerejšek jen zdál. Naházela jsem na sebe všechny součásti své školní uniformy, které bohužel zahrnovaly i krátkou sukni, a popadla první šálu, která mi ve skříni přišla pod ruku. Dokonce mi chyběly i Maniny šílené modely, o kterých jsem si prvních pár dní myslela jen to nejhorší. A teď..?

Co jsem vlastně čekala? Od začátku bylo jasné, že můj pobyt v Dimenzi nebude trvat navěky, a já si to celou dobu připomínala. Tak proč je to teď tak těžké?! Hořkosladce jsem si uvědomila, že kdyby se ze mě stala Nemrtvá, asi bych s jedním z nich ještě jednou v "životě" tu čest měla. Mohli bychom si alespoň popovídat. A třeba bych nebyla agresivní Nemrtvá…třeba…

Asi jsem na tom doopravdy špatně, když veškeré své naděje do budoucna upínám k této představě…

Popadla jsem do ruky školní tašku a vyběhla z domu. Všechno bylo lepší, než se zabývat tímhle. Zvlášť, když má samostatně pracující fantazie zaběhla ke scénáři, kdy by se se mnou jako s Nemrtvou přišel vypořádat Kurono. Jé, ten by měl radost… a moje plány na pokec by byly v tahu.

Zakřenila jsem se a snažila se nevnímat, jak cizí se mi okolní domy a ulice zdají. Když jsem procházela kolem dětského hřiště, v jehož areálu jsem divoce prožila své předškolní roky, dokonce mě zaplavil pocit nostalgie. Jako bych tu nebyla minimálně padesát let. Jistě, já už jsem důchodkyně nad hrobem, abych tu měkla nad zrezivělou houpačkou, že...

Alespoň, že mě nezradil můj věčný sarkasmus. Teď je mi společníkem k nezaplacení a náplastí na všechny duševní bolístky. Achjo.

Asi po čtvrt hodině jsem dorazila ke škole. Sebevědomí se mi propadlo o pár stupňů níž, když jsem procházela mezi vesele se bavícími skupinkami žáků, se kterými mě pojilo jedině stejné oblečení a stejně šílená učitelka japonštiny. Já, jako ostatně vždy, samotný křižník plující na nepřátelských vodách…

"Arisu-chan!"

Dobrá, přiznám se, že jsem se lekla. Mě na téhle škole někdo říká prvním jménem? Otočila jsem se právě včas, abych se stihla vyhnout čelnímu nárazu s jednou ze svých spolužaček.

"Hikari," zamrkala jsem překvapeně. "Co se stalo?"

Hikari se narovnala. Na některé by to možná udělalo dojem, ale na mě to nikdy podobný účinek nemělo, vzhledem k tomu, že byla víc jak o hlavu menší než já.

"Sensei říkal, že ti včera nebylo dobře. Už je všechno v pořádku?" zeptala se s nevinným úsměvem. Zírala jsem do jejích tmavých očí. Pokud se nemýlím, dva dny před mou deportací do Dimenze jsem měla to potěšení slyšet, jak se Hikari s tlupou svých kamarádek bavila na můj účet. Nebyla to žádná příjemná vzpomínka, ale byla jsem na to zvyklá. Každý nemůže být oblíbený, ne? Tak proč ta změna? Hraje si na pokrytce?

Vzápětí jsem si ale na pokrytce zahrála já. Nedokážu si pomoct, ale když už se ke mně někdo chová slušně a pozorně, je těžké ho odbýt.

"Bolela mě hlava, ale teď už je všechno vpořádku," ujistila jsem ji tak mile, jak jsem jen v dané chvíli byla schopná.

"To jsem ráda!" vypískla afektovaně, chytila mě za ruku a zamířila ke vchodu. Byla jsem naprosto zmatená.

"Vážně se děsím dnešního testu z Angličtiny. Ale ty jsi v tom předmětu vždycky zářila, viď, Arisu? Určitě se na něj těšíš."

"Já… hmm. Jistě, na co že to vlastně píšeme?" vykoktala jsem chabě, zatímco moje vedomí klesalo do hluboké černé studny.

"Anglická literatura," odpověděla Hikari obratem a ani jí nepřišlo zvláštní, že se takový génius jako já na něco takového ptá.

"Skvělé."

"Sensei byl včera doopravdy… ááá, to je Tsukuri-sempai, není úžasný?"

Připadala jsem si jako ve špatném vtipu. Automaticky jsem otočila hlavu směrem, kterým vysílala Hikari veškeré své nadšení, a setkala se s pohledem jednoho nepochopitelného školního idola. Všichni tvrdili, že je ve skutečnosti geniální, jen má důležitější záliby, než se učit do školy. Já jsem tvrdila, že je to idiot, který v hlavě nic nemá, naparuje se po chodbách jako páv, těší se z pozornosti holek a příležitostně šikanuje mladší žáky. Ke své vlastní smůle byl ale o dva centimetry menší než já, což mu v našich občasných konfliktech neuvěřitelně vadilo.

Věnovala jsem mu znechucený povýšený výraz s vražednými prvky, načež jsem se musela odvrátit a široce se usmát, když jsem si vzpomněla na svého profesionálního učitele v tomto oboru. Zajímalo by mě, jak by se Kurono tvářil, kdyby zjistil, že jsem jeho kyselé výrazy používala jako studijní materiál.

"Víš, že jsem z něj nikdy nebyla nadšená," zeptala jsem se Hikari se zdviženým obočím.

"Ale ty ses vždycky v určitých věcech chovala strašně hloupě, Arisu-chan," pronesla Hikaru zpěvavě přesvědčená o své vyšší pravdě. "Ale v tomto případě se to dá přehlédnout, všichni přece víme, že se ti líbi Yamato."

"Co… COŽE?!" musela jsem ztlumit hlas, ale i přesto jsem do něj vložila veškeré pobouření, které ve mně tato… naprosto nesmyslná věta vyvolala. Jen jsem si vybavila Yamata, chtělo se mi vyprsknout smíchy.

"No, divila jsem se , když jsi nám říkala, že ti nevadí, jestli se to roznese. Chlubit se něčím takovým, zvlášť, když můžeme srovnávat s Tsukuri-sempaiem… Arisu-chan?"

Stála jsem nehnutě v poloze, ve které jsem zamrzla. Tedy plánovala jsem to, ale stát na jedné noze v kroku není dvakrát stabilní postavení, tak jsem ho po chvíli pečlivě pomalu vyrovnala.

Yamato… Byl jeden z asi tří kluků, kteří byli na celé škole vyšší než já. Byl to naprostý mimoň. Byl to domácí kutil. Většina holek se mu smála. Nikdy, nikdy jsem o něm ani nepřemýšlela jako o jakémsi lovném objektu. To jsem ostatně nepřemýšlela nikdy o nikom, protože pohled na své dutohlavé spolužačky zanedbávající vlastní úctu a běhající v dlouhých průvodech za zády nafoukaných idolů mě naprosto znechucoval. Ale teď mi to asi konečně začalo docházet, přinejmenším jsem si vytvořila určitou předatavu o Manině vkusu…

Ale proč se zrovna s takovou věcí musela rozhlašovat? Že jí nevadí, když se to všichni dozví? Mně to teda sakra vadí!

"Jen jsem nad něčím přemýšlela," vymluvila jsem se směrem k Hikari, které díky její prostoduchosti taková odpověď stačila. Ani to nepochopila jako signál, že by měla přestat klevetit. Po chvíli se na nás nabalila větší skupina ječících děvčat, mezi kterými jsem se tyčila jako Socha Svobody, nebo učitelka nad předškoláky, a zoufale jsem přemýšlela, co v takové společnosti dělám.

Vyhlídky na dnešní den byly natolik šílené, že už mě strach zcela opustil a zůstala pouze jakási ironická rezignace. Ve třídě jsem se rychle odpojila od svých nohsledek a zapadla do své lavice v poslední řadě, kde jsem nikomu nepřekážela ve výhledu. Hlasitě jsem si povzdechla.

"Ahoj Bearu-san, už se cítíš líp?" Unaveně jsem otočila hlavu doleva. Můj spolužák, Sayou Tsubasa, byl také jedním z oněch tří pánů vyšších než moje maličkost. Věděla jsem, že o mně nikdy neměl žádný valný názor, já o něm ostatně také ne, ale ani jeden z nás to tomu druhému nijak netajil, takže jsme si vlastně docela rozuměli na rovině upřímné tolerance.

"Už, jo, díky za optání."

"Pořád vypadáš dost hrozně."

Ehm…

"Jen jsem utahaná," odpověděla jsem trochu stroze a potlačila chuť odpovědět sarkasticky, že tak přece vypadám pořád.

"Hmm," zněla jeho odpověď. Víc už neřekl, otočil se zpět dopředu a podepřel si hlavu rukou. Ještě chvíli jsem na nej civěla, a pak jsem se zachovala podle jeho příkladu, až na to, že místo na ruce jsem ležela na lavici. Tsubasa byl přesný opak Tsukuri Ryukiho. Klidný, pečlivý a pilný. Ve třídě byl vcelku bezkonkurenčním premiantem a já jen nechápala, proč všechny ty hloupé husy neběhají za ním, protože to by bylo mnohem pochopitelnější a lépe stravitelné. Tsubasa místo toho neměl na celé škole snad ani jedinou fanynku. Osobně jsem doufala, že mu to nevadí, protože by tím u mě značně klesnul. Pro mě to byl inteligentní spolužák, který měl na rozdíl od ostatních kus mozku. Jen jsme se spolu nikdy nebavili. Což o to, já bych si klidně povídala, ale protože jsem moc dobře znala jeho názor na mě, nadpoloviční většinou byl všemi mými já odhlasován postup "nevnucovat se".

Zatímco jsem se zabývala podobnými myšlenkami, jeden koutek mého mozku si uvědomil, že se na mě Tsubasa zase otočil. Tázavě jsem mu jeho pohled vrátila.

"Zdá se, že za současné situace je pro tebe asi veškerá naše konverzace naprosto nepotřebná."

"Cože?" nechápala jsem. Co tím myslel? Chvíli si mě prohlížel, asi aby našel jakékoliv známky toho, že si z něj dělám legraci. Pak se opět odvrátil.

"Zapomeň na to."

Už jsem se na něj málem obořila, že on sám si se mnou nikdy nepovídal, ale jakási kontrolka se při tom plánu rozžhavila do ruda a já se včas zadržela. Od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy, uběhly víc jak dva měsíce. Za tu dobu v mém těle hostovala jedna praštěná slečna a já právě objevila další komplikaci, kterou mi Manina výprava způsobila.

Na jednu kratičkou chvíli jsem zatoužila všechno mu říct. Ale byl to jen zlomek sekundy. Abych podobné myšlenky zaplašila, sklonila jsem hlavu a nešťastně hypnotizovala učebnici. Ani jsem nepovažovala za jakkoliv prospěšné, snažit se narychlo doučit něco z historie anglické literatury. Asi se během pár dní propadnu ve školním žebříčku na svůdné spodní příčky do společnosti Tsukuriho…

Příchod senseie už moje pocity nemohl jakkoliv shodit . Byly už někde u pomyslného dna a jen plavaly sem tam v černém humoru, kterým jsem se snažila naplnit sama sebe, zatímco jsem očekávala příchod svého popravčího. Když ke mně dorazil s testem, vzala jsem si ho s odhodláním najít alespoň pár otázek, na které bych třeba dokázala odpovědět.

Podívala jsem se na otázku číslo jedna. '1. Počet dětí Williama Shakespeara a jejich jména.' Zamrkala jsem. Tohle jsem náhodou věděla, Willík měl tři děti, a dokonce dvojčata. Jméno jeho syna se mi pamatovalo o to snáz, že znělo podobně jako název jednoho jeho díla.

Zaškrtla jsem odpověď c: 3, Susanna, Judith a Hamnet. Bez zaváhání. Bez jakéhokoliv podezření…

Otázka číslo dvě mi značně zvedla náladu. Možná to nakonec nedopadne tak zle. První vydaný román Jane Austenové, to je přece jednoduchá otázka. Označila jsem Rozum a Cit a přešla k otázce číslo tři.

U páté už mi to začalo být divné. Takové náhody přece neexistují. Ne v mém případě. Hypnotizovala jsem otázku o sestrách Bronteových o chvilku déle, než všechny předchozí, i když jsem odpověď znala. Někde tu musí být chyták… musí… nebo ne?

Teprve u deváté otázky jsem se poprvé zeptala sama sebe, odkud sakra vím, jak se jmenoval Hamletův nejlepší přítel? V životě jsem tu hru nečetla. To přece vím. A nikdy jsem se o ni nezajímala. Tak odkud?

O deset minut později jsem němě zírala na svoji práci a srdce mi bušilo jako šílené. Měla jsem všechno správně. Byla jsem o tom přesvědčená. Ani u jediné otázky jsem po jejím přečtění nepochybovala o znění správné odpovědi. Pomalu jsem odložila tužku. Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit. Je to vůbec možné?

Zvedla jsem oči a setkala se se senseiovými. Zdálo se, že už nějakou chvíli zkoušel zachytit můj pohled. Když se mu to konečně podařilo, vítězně se rozzářil a napochodoval k mé lavici.

"Výborně, Bearu-san je hotová," rozplýval se polohlasem, vzal mi test dřív, než jsem stihla říct jediné slovo a odkráčel opět do přední části třídy. "A není třeba, Zarata-san, zkoušet využívat mé nepozornosti k jakémukoliv opisování," dodal striktně.

Mlčky jsem zírala na prázdnou desku stolu. Pak mě zašimralo levé ucho a ja pootočila hlavu na Tsubasu. Doteď na mě šilhal, ale uhnul pohledem dřív, než jsem se na něj stihla podívat. Pořád se mi svíral žaludek. Ještě mnoho dlouhých minut, zatímco ostatní dopisovali své práce.

V životě jsem nenapsala test za tak krátkou dobu. Ale já to prostě věděla! Nějak…

Tsubasa se narovnal, odložil tužku, odstrčil od sebe papíry, jako by byly radioaktivní, a opřel se se založenýma rukama. Když sensei s podobným nadšením sebral i jeho test, Tsubasa se zase se otočil na mě. Já to očekávala a pohled mu vrátila. Nemáš šanci, drahý Tsubaso, trénoval mě mistr…

Chvíli jsme si prohlíželi jeden druhého, ale po důkladné analýze jsem dospěla k závěru, že se nejedná o boj. Nevím, co si myslel on. Asi přemýšlel nad tím, jak je možné, že jsem ten test zvládla tak rychle. Já se jednoduše pokoušela zjistit, co si myslí, protože se tvářil divně. Pořád jsme ještě nemohli mluvit, takže náš oční střet nakonec dopadl jen tak, že jsme se zase oba odvrátili a chytali lelky po třídě. Stres mě pomalu opustil a nastoupila zcela neuvěřitelně jakási euforie, nadšení.

Když zazněl zvon ohlašující přestávku a sensei běhal po třídě a vytrhával pomalejším spolužákům testy, Tsubasa si opět podepřel hlavu a po chvilce tiché meditace se na mě obrátil ještě jednou.

"Z naší zrzavé spolužačky se stal génius na angličtinu?" zeptal se mě polohlasem.

Adrenalin se poslušně vyšvihnul na pohotovostní úroveň.

"To měl být útok?" zeptala jsem se chladně, aniž bych se na něj otočila.

"Ne," odpověděl zaraženě. "Znělo to tak?"

"Docela…"

"Nemyslel jsem to tak. Asi jen… nedokážu chválit, aby to vyznělo tak, jak bych chtěl." Otočila jsem se na něj. Znělo to upřímně, do jisté míry nešťastně, a já už asi posté dospěla k závěru, že jsem si bezdůvodně barvila skutečnost černěji, než byla.

"Promiň. Dneska prostě nemám svůj den."

"Že nemáš? Cha! A co ten test? Měla jsi ho za patnáct minut. Jestli tohle není tvůj den, v tom případě jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až budeš ve své kůži." Abych řekla pravdu, zněl vlastně docela nadšeně. Překvapeně jsem na něj civěla. Tohle bylo poprvé, co se se mnou takhle bavil. Alespoň se mnou v plné sestavě duše + tělo.

"Víš, během posledních pár týdnů jsi mě nepřestala překvapovat. Co se stalo? Rozhodla ses vymáčknout ze sebe maximum? Ukázat ostatním, jak vysoko se ve skutečnosti umíš vyšplhat?" Zamrkala jsem. Pořád jsem v jeho tónu nezaznamenala nic útočného. Myslel to upřímně? Pak jsem se ale kysele zašklebila, když jsem si vzpomněla na to, že důvod toho všeho se mnou nemá nic společného.

"Nevěřil bys mi, kdybych ti řekla pravdu," oznámila jsem mu to jako hotovou věc.

"Co ty můžeš vědět...?"

"Vysmál by ses mi. Vážně."

"Ha, ha ha. Už se stalo, pohneme se dál?"

"Myslel by sis, že jsem zešílela, a o to vážně nestojím."

"Není test z angličtiny za patnáct minut a bez chyby, jak předpokládám, dostatečně šílený?"

Jeho argumenty byly strašně zvláštní. Vážně ho to zajímalo? A nejhorší na tom bylo, že já si tak zoufale přála někomu to říct, že mi dělalo značné problémy Tsubasovi odporovat.

"Prostě ti to říct nemůžu. Tečka."

"Má to co dělat se včerejškem?" přeřadil bleskově na jinou kolej. Jak inteligentní dedukce. Ale…

"Ve škole mi to podle tvých vlastních slov jde už nějakou dobu, proč by s tím měl včerejšek mít něco společného?"

"To je… protože se dneska po dlouhé době chováš normálně." Srdce mi párkrát varovně zabušilo na stěny své komůrky.

"Normálně?" podívala jsem se na něj se zdviženým obočím.

"Možná bych měl spíš říct 'jako obvykle'." Zase jsem zabořila pohled do tabule.

"Pokud vím, nikdy jsme se spolu nijak nebavili, tak jak můžeš vědět, jak se chovám normálně?" Já to řekla…?

"Měl jsem za to, že jsme si v poslední době docela rozuměli," zamumlal zaraženě.

"Nevěřil bys mi!" vykřikla jsem polohlasem zoufale.

"Jak si přeješ," zavrčel a zasmušile se vrátil k učení. Chtěla jsem ještě něco říct, ale přerušil mě zvon a příchod senseie, přesného jako vždycky…

Zatímco jsem zamračeně poslouchala jeho výklad, snažila jsem se koutkem oka nevnímat, že tam Tsubasa něco kutí. Ale protože… jsem se ve vykládané látce docela orientovala, nemohla jsem svou pozornost udržet. Nakonec jsem si raději podepřela hlavu pravou rukou tak, abych na něj pokud možno vůbec neviděla. Po nějaké době ale moji napnutou pozornost navnadilo jakési zašustěni poblíž mého ucha. Škubla jsem sebou a ohlédla se.

Tsubasa seděl ve vzorné póze vzorného studenta. Jediná věc, která tento dojem kazila byla jeho pravá ruka, která byla natažená ke mně. Překvapěne jsem zvedla hlavu a zkontrolovala senseie. Stál k nám zády. Tsubasa v ruce držel pečlivě složený kousek papíru. Ještě jednou jsem zkontrolovala situaci a pak jsem po papírku chňapla. Tsubasa ruku okamžitě připažil a během vteřiny bych pochybovala, že se něco takového vůbec stalo. Nebýt toho…

Rozložila jsem několikrát přeložený papír. Zamžourala jsem na první vzkaz, který jsem kdy v lavicích této školy obdržela. Stálo v něm: Tak řekneš mi to?

Srdce si už opět hrálo na závody, zatímco jsem horečnatě přemýšlela. Proč to chce vědět? Chce snad odkoukat techniku učení? Ale neznělo to tak. A za takového chamtivce bych ho nedokázala považovat. Mám mu to říct? Nehledě na všechny okolnosti, doopravdy jsem si přála svěřit se. Někomu… Ale nic nebude zadarmo.

Odhodlaně jsem načmárala pod Tsubasův vzkaz: Proč tě to tak zajímá? Pozorně jsem sledovala senseiův pohyb po třídě, a když se od nás odvrátil, chvatně jsem natáhla ruku zpět, stejně jako Tsubasa před chvílí. Okamžitě si papírek vzal, a já se musela usmát, když jsem pohlédla na jeho soustředěný výraz pilného žáka, se kterým poslouchal výklad. Nebo se tak alespoň tvářil.

Koutkem oka jsem sledovala každý jeho pohyb. Rozložil vzkaz, zakryl ho vlastní rukou a s mírně skloněnou hlavou si ho přečetl. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Jsem jen zvědavý.

Pousmála jsem se, když mi v hlavě zahořelo rozhodnutí říct mu tolik, kolik snese. V nejhorším si za to bude moct sám.

Víš, tak například teď nemusím poslouchat, co sensei říká, protože to všechno znám. Prakticky nazpaměť.

Čekala jsem jen necelou minutu.

Nečekaně nalezená vášeň v učení?

Ne! Já jsem se poslední dva měsíce vůbec neučila. Dalo by se říct, že jsem se jen válela v přírodě.

Odpolední výlety?

Až do včerejška jsem v Nagoyi vůbec nebyla…A teď mi ukaž, jak slavné je to s tvou důvěrou.

Tentokrát mu odpověď zabrala delší dobu.

Nejsem si jistý, že to chápu…

Poslední dva měsíce jsem byla někde úplně jinde.

V tom případě mám tvou přítomnost každý den v lavici vedle mě považovat za halucinace?

No… Byla jsem tu, ale nebyla jsem to já.

Máš dvojče?

Ne.

Proč se pořád musím ptát? Bylo by mnohem jednodušší, kdybys mi to napsala celé naráz, než abychom si tu psali víc vzkazů, než je třeba.

Netvrď mi, že mi věříš.

Nevím co si o tom mám myslet.

V tom případě nemá cenu, abych pokračovala…

Utnula jsem to. Během naší korespondence mě moje sdílnost opustila. Smutně jsem se začala soustředit na učení. Nečekala jsem, že mi Tsubasa ještě odpoví, proto mě překvapilo, když se ke mně opět natáhnul se svou odpovědí. Byla napsána na druhé straně, protože prostor zepředu už jsme bez vyjímky využili.

Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že si pořád nedokážu dát pro tebe asi tak jednoduše rozpoznatelné věci dohromady. Přijde mi ale mnohem jednodušší uvěřit tomu, že ta Arisu, která poslední dobou seděla vedle mě, byl někdo úplně jiný.

Usmála jsem se. Jeho vzkazy, ať už jsem se na ně dívala z jakéhokoliv hlediska, byly velice milé. Zapřemýšlela jsem, co mu mám odpovědět.

Teď se ještě může zdát, že přijde racionální vysvětlení. Ale něco takového vážně nečekej. Pravděpodobně si budeš myslet, že jsem se zbláznila. Protože jsi ve třídě nejspíš jediný člověk, který uvažuje normálně, nechci si u tebe zkazit mínění. Pokud už teď není nějak moc otřesné. Pak už by mi to asi bylo jedno.

Teď jsem vážně zvědavý.

Za větou byl namalovaný smajlík.

Dobrá… tak… řekněme, že si se mnou někdo vyměnil duše. Já vím, že to zní strašně! Jenže já si to dobrovolně nevybrala.

Podala jsem mu svoje vysvětlení a po očku sledovala, jeho reakci. Jen bez hnutí zíral do papíru. Pak se natáhl pro tužku, na chvíli se zarazil… a nakonec ruku opět položil na lavici.

Stáhlo se mi hrdlo, když jsem se od něj odvrátila. Měla jsem to tušit. Učaroval mi příjemnými slovy a já mu na to skočila. Kdoví, co se teď o mně po škole roznese. Vynadala jsem si. Ignoruj ho, zněla rada jednoho mého já.

Když jsem asi po pěti minutách zaslechla další vemlouvavé zašustění, jen jsem sklonila hlavu víc nad sešit. Najednou se mi chtělo brečet. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, co mi píše, na druhou jsem nevěřila, že by to mohlo být něco milého.

"Sayou-san," ozval se zničehonic ostře sensei, "i když jsem velice tolerantní člověk, podobné chování ve svých hodinách nestrpím."

Lekla jsem se a narovnala se, protože, abych se přiznala, jsem dávala větší pozor na bezchybnou ignoraci, než na momentální náplň hodiny. Podle rychlého pohybu vedle sebe jsem dospěla k závěru, že jsme na tom s Tsubasou podobně. Zahlédla jsem, jak rychle schoval náš vzkazovníček do lavice, pak se vzytčil a s vzornou úklonou se senseiovi omluvil. Ten se nicméně nenechal tak snadno obměkčit a dusil Tsubasu až do zvonění otázkami, na které jsem z nějakého důvodu znala odpovědi a přes všechny své pocity jsem měla radost, že je znal i on, a neměl kvůli našemu dopisování problémy.

Během následujících hodin už se mi nepokusil nic napsat. Mrzelo mě to, i když jsem věděla, že si za to můžu sama. Ta chvilka, kdy jsem měla dojem, že se mám komu svěřit, byla úžasná, a o to hořčí bylo uvědomění si, že jsem pravděpodobně přešlápla. Abych na to nemyslela, snažila jsem se přijít na to, odkud čerpám svoje vědomosti. Ve všech hodinách jsem nejen věděla přesně, co se právě probírá, včetně toho, co učitel řekne v přístí větě, ale čím víc jsem se na to soustředila, tím víc jsem si uvědomovala, že znám i vše, co předcházelo.

Ke konci rozvrhu už o tom nebylo pochyb. Že jsem si včera stěžovala, protože pro mě z té výměny vlastně nic dobrého nebylo? Jak jsem se zase jednou spletla! Mano za tu dobu natlačila do mé hlavy kompletní učivo mého ročníku a měla jsem podezření, že i těch následujících. Nechápala jsem, jak to udělala, ale kdykoliv jsem ty vědomosti potřebovala, byly tam. Byly v mé hlavě a jediné, co jsem potřebovala, bylo naučit moji duši z těchto zásob brát.

Po skončení vyučování jsem vystřelila z lavice. Chtěla jsem se co nejdřív dostat z Tsubasovy blízkosti. Jak já byla blbá! Poslední člověk, který mě ve třídě toleroval, se teď kvůli mé sdílnosti se mnou přestane bavit. I když… chyba… poslední a vlastně jediný člověk ve třídě, který logicky uvažuje. Protože z nějakého důvodu mě všechny dříve tak odtažité a posměvačné spolužačky obletovaly častěji, než mi bylo příjemné. A já opět nedělala nic jiného, než že jsem se snažila, abych tuto současnou situaci nepokazila. Jsem vážně zoufalý případ.

Jediné, co mě utěšovalo, byla stále narůstající jistota o mých nových vědomostech. To, s čím jsem si momentálně dělala největší hlavu, byl Tsubasa asi padesát metru přede mnou na chodníku, který se tam dostal kdovíjak a očividně čekal na právě na mě.

Postupně jsem zpomalovala. Měla jsem tendenci uhýbat jeho pohledu, ale zvítězila moje sebeúcta a nakonec jsem k němu došla ze zdviženou hlavou a upřeným pohledem. Zastavila jsem asi pět metrů od něj. Zkoumavě si mě prohlížel. Zarputile jsem mu pohled vracela.

"Víš," začal, "asi bych ti nevěřil, kdyby ses nechovala takhle."Jen jsem se bojovně zamračila. "Odtažitá a samotářská, jako předtím. Musel bych být blázen, abych si myslel, že ta osoba, která tu byla ještě předevčírem a ty , jste jedna a ta samá."

"Mohla bych taky být schizofrenická!" vyjela jsem na něj. Ani nevím proč. Zase mě pálily koutky očí. Předklonila jsem se a přidala do kroku, abych ho obešla co nejdřív. Když jsem ho míjela, řekl potichu:

"Ale já si to nemyslím."

Málem jsem zastavila, nicméně nakonec jsem se přinutila pokračovat dál. Najednou mi došlo, proč se mě ptá. "Měl jsem za to, že jsme si v poslední době docela rozuměli," řekl předtím. Výborně. Proč ne. Kdo by si nerozuměl s Mano? Asi byli velcí kamarádi a teď jen chtěl vědět, co se stalo, že se chovám tak, jak se chovám. Očividně rád uvěřil, že to byl někdo jiný, a tím se problém řeší. Navíc já vůbec nejsem odtažitá a samotářská… ale jen když jsem mezi lidmi, kterým důvěřuju. A to se mi tady na Zemi prostě nikdy nestane!

Protřela jsem si oči, ve kterých mě pálily slzy sebelítosti a ponížení. Zas mi bylo mizerně jako včera. Měla jsem dojem, že před sebou mám život, ve kterém prostě něco jako blízké přátele nikdy nenajdu. Všechno jsem si vyplýtvala na Shinigami Japonska, a teď, když byla laťka nastavená tak vysoko, prostě jsem nemohla…

Na jednu stranu to však byla útěcha, protože jsem věděla, že důvod mého omezeného přátelského stýkání s vrstevníky je prostě způsobený tím, že mám vysoké standardy. Na druhou stranu to znamenalo, že jsem odsouzená k věčné samotě. Díky Mano ze mě byl malý génius. Ale já bych se toho privilegia tak ráda vzdala na úkor alespoň jedné věrné kamarádky. Která neuvažuje jako tupá husa. To chci tak moc? Já přece umím mít lidi ráda… občas… ale oni nikdy nemají rádi mě.

Vybavil se mi sen z předminulé noci. A to byla poslední kapka. Zhroutila jsem se na nejbližší zídku a dala se do breku.

Věděla jsem, že se na mě kolemjdoucí ohlížejí. Ale co je jim do mě? Strašně se mi stýskalo. Navíc dnešní slzy měly narozdíl od včerejších téměř od první chvíle bláhodárný účinek. Strašně se mi ulevilo. Vlastně jsem byla ráda, že jsem si to odbyla teď, a ne doma. Máma by si mohla myslet, že jsem se vážně zbláznila. Třeba jsem doopravdy schizofrenik. Ti přece taky věří, že to, co vidí je skutečnost. A přece se říká, že schizofrenici bývají geniální. Obávám se ale, že tato vědomost také pochází z toho mnoha, které sesbírala Mano, a nacpala je do mé hlavy. Doufám, že to tak je…

Zuřivě jsem si otřela oči, chytila tašku a rozběhla se domů. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. I když jsem za celou tu dobu počítačové hry ani jednou nepostrádala, nyní nepochybně nastala jejich chvíle.

Shinigami Desu na deviantArtu

8. prosince 2009 v 14:59 | Temi
Znáte DeviantArt? Jestli ne, deviantart je stránka, kde se shromažďují umělci všeho druhu a publikují své kreativní výtvory. Většina členů SDP dA má a tak jsem se rozhodla(já=Temi a nejen já se rozhodla, protože jsme se tak dohodly s Re xD), že nám založím skupinu. Skupiny jsou na dA taková novinka: Jde o sdružování členů za určitým účelem a v našem případě je to náš projekt. Jestli tedy na dA účet máte, byli bychom moc rádi, kdybyste se přidali:



Shinigami Desu na Facebooku

8. prosince 2009 v 14:52 | Temi
Facebook určitě znáte. I když má i mezi námi mnoho odpůrců, kladů i záporů, určitě stojí za zmínku, že se propagujeme i tam. Budeme určitě rádi, když se přidáte. A když Facebook nesnášíte, nikdo vám ho nenutí ^^