ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 11. - Bratr

29. října 2009 v 19:36 | Re
Sledovali jsme jeden druhého. Myšlenky mi letěly jako o závod. Kurono stál dost nízko pode mnou, ale stejně jsem dokázala určit, kde má oči, protože ty moje jimi byly přitahovány jako magnet. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Jedna moje část začala produkovat všelijaké povýšené odpovědi, kterými bych ho uzemnila, ale pak jsem si uvědomila, že to nedokážu.

Byla jsem tu sama, opuštěná a v krizi, ať se na to podívám z jakéhokoliv hlediska, a on byl… on byl jediný, kdo mi dělal společnost, jediný kdo by mi mohl pomoct a já jsem prostě nedokázala, nedokázala jsem v sobě nalézt energii pro zášť nebo sarkasmus.

Zády přitisknutá na vlhkou studenou skálu jsem na něj vrhla pohled upřímného zoufalství.

"Nemůžu se dostat dolů." Vyděsilo mě, jak se mi třásl hlas. Podle toho, jak se tvářil, jsem v tom asi nebyla sama. "Pomoz mi… prosím." Ani to nebolelo. A najednou to, čeho jsem se bála nejvíc, bylo, že mě odmítne a nechá mě tu samotnou. Bylo by mi úplně jedno, kdyby se mi vysmál, hlavně ať mě tu nenechá. Prosím…

Byla jsem osvobozena od magnetizující modři, když sklopil oči a začal si prohlížet skalní stěnu. Udělal několik kroků vpřed, otočil hlavu nalevo, napravo… a pak beze slova začal šplhat nahoru.

Otupěle jsem sledovala, jak vybírá a využívá nepatrné skalní výběžky a šplhá nahoru hbitě a rychle jako veverka. Po dvou minutách mi zmizel z dohledu, když mi výhled na něj zakryl převis, který se stal mým vězením. Byla jsem ale tak vyděšená (v životě by mě nenapadlo, že si to někdy připustím), že bych se nedokázala od skály odlepit. Zarývala jsem nehty do spár mezi horninou a snažila se zhluboka a potichu dýchat. Potichu proto, abych slyšela slabé zvuky a občasné heknutí, které mě ujišťovaly, že Kurono je pořád pode mnou.

O chvíli později se na okraji převisu objevila ruka po chvíli následována druhou. Lekla jsem se jich tak, že jsem se ještě víc namáčkla na skálu a cítila ostré výběžky, které mě tlačily do zad.

Měla bych mu jít pomoct. Tohle nemůže zvládnout… Ale shledala jsem, že doopravdy nezvládnu přinutit k jedinému pohybu. Byla jsem k tomu kameni jednoduše přimrzlá.

Kurono se ovšem bez mé pomoci obešel. Články prstů zbělely, když se na nich vzepřel a po chvíli už se škrábal na výběžek. Nebylo tu zrovna přespříliš místa pro dva, ale já se během posledních minut scvrkla tak na polovinu. Přimáčklá ke stěně jsem sledovala Kurona lapajícího po dechu na všech čtyřech.

Co se to se mnou děje? Vůbec nedokážu přemýšlet. Stočila jsem pohled na svoji pravou ruku a uvědomila si, že ji stále zatínám do kamene. Jenže ve chvíli, kdy jsem ji povolila, se začala třást.

Pohyb přede mnou opět upoutal moji vrtkavou pozornost. Zase jsem se setkala s modrým pohledem Kurona, ale nějak jsem vůbec nebyla schopna přinutit se alespoň uvažovat nad tím, co se v jeho očích zračí. Co se to se mnou děje?

Postavil se a začal si prohlížet skálu po pravé straně. A v té chvíli jsem si uvědomila, že vlastně neexistuje způsob, jak by mě odsud mohl dostat. Sebe možná… ale mě nikdy. Teď jsem se roztřásla doopravdy a okamžitě jsem studem sklonila hlavu. Zdálo se ale, že si mě Kurono nevšímá.

"Teď mi řekni, čeho sis myslela, že tím docílíš..." ozval se chladně v zápětí. Ten tón měl neuvěřitelný efekt. Najednou jsem se cítila klidnější a to o tolik, že jsem dokonce i pocítila jisté rozhořčení.

"Neudělala jsem to schválně," přednesla jsem na svou obranu a o něco pevnějším hlasem.

"To je mi jedno," odfrkl si zády ke mně a nepřestával zkoumat skálu. Znovu mě napadlo, že on mě odsud jednoduše nemůže dostat.

"Prosím…" zašeptala jsem.

"Hm?" Otočil se. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Všechna já, která kdy bazírovala na mé hrdosti, byla otupělá naházená někde v rohu na jednu hromadu.

Chvíle ticha. Poslední sluneční paprsky zmizely za větvemi stromů.

"Hlupáku," zamumlal a neznělo to příliš nepřátelsky. "Vstaň," přikázal.

Překvapivě jsem se nedokázala zvednout.

"Vstávej, dělej," zavrčel netrpělivě. Když se nic nedělo, chytil me za ramena a bez sebemenších potíží mě postavil na nohy, jako bych nevážila ani deko. Stejně jako Koquori, napadlo mě.

Jakmile jsem stála, cítila jsem se trochu jistější. Stáli jsme blízko sebe, protože prostor na výbežku nám větší rozestup nedovoloval a on se pořád tyčil nade mnou jako nějaká věž. A v zápětí si začal obratně rozepínat chrániče ramen, které po chvilce odhodil na trávník dole pod skálou, kam s tlumeným zvukem dopadly.

Potom se ke mně otočil zády a dřepl si. Nechápavě jsem zírala na jeho záda, černobílé triko předělené vlnkou… Jing Jang. Když se nic nedělo, znovu se ozval:

"Pohni. Vlez mi na záda a chyť se."

Mám co…? Ale dřív, než jsem vůbec začala přemýšlet nad tím, co že to po mě chce, moje tělo ho poslechlo na slovo. Sklonila jsem se, lehla si na něj a ruce přehodila přes Kuronova silná ramena. Zvláštní, že jsem ve svém současném stavu byla schopná uvažovat natolik, abych si uvědomila, že se ho nesmím chytit kolem krku.

Pevně jsem zaťala prsty do látky a položila hlavu na jeho levé rameno, když se postavil a pořád se nechoval, jako bych měla vůbec nějakou živou váhu.

"Opovaž se pustit," sjel mě preventivně. Cukla jsem sebou, když jsem uslyšela jeho hlas tak blízko svého ucha. Tedy Manina ucha…

"Díky za radu," opáčila jsem, překvapená, kde se ve mně nasbíral sarkasmus až v takovéto míře. "Co chceš dělat?" zeptala jsem se slaběji.

"Hádej," odfrkl si.

"Ale… vždyť ta stěna je úplně plochá! Zřítíme se a…" rozšířily se mi oči děsem a zesílila jsem svůj stisk.

"Mluvíš s někým, kdo na téhle zatracené skále zná každý centimetr…"

"Ale…"

"…a na její zkoumání měl bezmála dvacet let…"

"Ale…áááá!" zaječela jsem, když se šíleným zhoupnutím přenesl na nejbliží nerovnost ve stěně napravo od převisu.

"S tím stiskem to nemusíš přehánět…" Znělo to skoro taktně. Uvědomila jsem si, že se ho držím tak silně, že by to v lidském případě asi hraničilo s drcením kostí. Nepatrně jsem svůj stisk uvolnila. Po chvilce váhání jsem raději zabořila nos do jeho ramene a pevně zavřela oči. Otupěle jsem vnímala jak Kurono šplhá dolů. A pak náraz a… chůze.

Zvedla jsem hlavu a otevřela oči. Stromy byly na správném místě. Tyčily se nad námi, místo abych zkoumala jejich špičky zeshora. Byli jsme dole. Moje sevření ochablo a sklouzla jsem Kuronovi ze zad. Vzápětí jsem se zhroutila na zem a prostě na ní jen zůstala ležet. V životě jsem si nevšimla, že hlína tak úžasně voní.

Z apatie mě probraly až vzdalující se kroky. Zvedla jsem hlavu, posbírala síly a na odcházející postavu zavolala:

"Děkuju!"

Na chvíli se zastavil, ale pak, aniž by se otočil, pokračoval dál, až úplně zmizel mezi stromy.

Opět jsem zabořila nos do hlíny a čekala, až mi přestane půjčené srdce bušit jak šílené. Po čtvrt hodině jsem se už cítila natolik zklidněná, že jsem se raději posadila a hypnotizovala hladinu jezera, ve které se odrážela tmavnoucí obloha. Uvědomila jsem si, že si z posledních pár hodin skoro nic nepamatuju. Věděla jsem, že jsem uvízla na skále, ale nedokázala jsem si vybavit, o čem jsem tam vlastně přemýšlela. Také Kuronova záchrana se mi zdála jen jako zamlžený sen. Ale byla jsem dole.

Utrhla jsem rukama hrst trávy a nechala ji zase spadnout na zem. Pak mě napadlo něco, co mě až překvapivě vzpružilo. Byla to vidina koupele, krásné uklidňující horké koupele v lázních.

Nejistě jsem se zvedla na nohy a vydala se směrem k Táboru. A dřív, než jsem si to uvědomila, už jsem běžela, protože mi to najednou přišlo příjemnější. Vítr ve vlasech mě uklidňoval. Začala jsem doufat, že mě snad nikdo neuvidí, protože mě zžíralo přesvědčení, že musím vypadat příšerně. Špinavá, sešlá, rozcuchaná… Čekala jsem, že budu unavená, ale místo toho ve mně vybuchla potlačovaná nervózní energie. Běh byla ta nejlepší věc, kterou jsem se té energie mohla zbavit.

Dosprintovala jsem až ke kraji lesa a opřela se o nejbližší strom. Zatímco jsem se vydýchávala, pohlédla jsem na Tábor. Dva nebo tři stany slabě světélkovaly, jak v nich jejich obyvatelé měli rozsvícené lampy. Ostatní byli nejspíš v Jídelně. Při pohledu na to panoráma, plachty pomalu se nořící do večerní mlhy, jsem měla úžasný pocit. V hlavě se mi chtě nechtě objevovalo slovo "domov" a já ho jen nerada tlačila zpět, protože…

Povzdechla jsem si a začala se co nejtišeji po špičkách plížit k Manině stanu. Naštěstí byl skoro nejblíž místu, odkud jsem přicházela, takže existovala jen malá šance, že mě někdo uvidí.

O chvilku později jsem vběhla do svého stanu, který byl ponořený ve tmě. Po paměti jsem doběhla k jedné skříni a poslepu nahmatala ručník. Najít mýdlo mi trvalo jen o něco déle, protože jsem se mezitím stihla rozkoukat. Obdařila jsem vnitřek stanu nostalgickým pohledem a vyběhla ven.

Za deset sekund jsem tam vběhla zase a málem se přerazila při snaze najít náhradní oblečení. Raději jsem ještě chvíli stála a přemýšlela, co bych si ještě měla vzít. Když už jsem konečně mířila ke koupelnovému stanu, táhla jsem si s sebou kromě ručníku a náhradního oblečení i župan, hřeben, nějaký přírodní krém pravděpodobně Meerijské výroby a vodičku, která měla až podivující vlastnosti pozemského šampónu.

Doufám, že tam nikdo nebude, napadlo mě, když jsem sbíhala orosenou trávou a čeřila přízemní mlhu, která se po ní válela. Ale přede mnou bylo jen černo a já si byla jistá, že kdyby se právě teď někdo koupal, rozhodně by si tam rozsvítil.

Rychlá kontrola informační tabule mě jen ujistila, že mé horké koupeli nestojí nic v cestě. Vevnitř jsem rychle skopla boty, rozsvítila co nejvíc lamp a přehodila tabuli lícem ven. Podobný proces čekal i vnitřní část s lázněmi, takže když jsem nakonec se slastným zavrněním vklouzla do horké vody, obklopovalo mě hřejivé světlo.

Asi po půl hodině jsem se rozhodla, že zrovna nemám náladu na několikahodinovou koupel a vykonala jsem na sobě co nejvíc všemožné očisty. Když už jsem se chystala vyhoupnout na břeh jezírka, něco mě napadlo.

Ta myšlenka mě skolila a já vklouzla zpět do vody až po nos a začala vypouštět bublinky.

Jsem zbabělec. Jsem neschopná, hloupá, nešikovná, ano… ale když přišlo na krizovou situaci, tak jsem se prostě… zhroutila. Moje mínění o mně samotné až děsivě kleslo. Jsem zbabělec…

Nakonec jsem se v té koupeli rozmáčela víc jak hodinu. Snažila jsem se nějak utěšit sama sebe, ale při vší dobré vůli mi to nešlo. Při představě, že by se tam Kurono neobjevil a já teď možná ještě pořád trčela na tom pitomém převisu, se mi dělalo zle. Co si teď o mě asi myslí? napadlo mě nešťastně. Pravděpodobně jsem v jeho očích to nejnižší stvoření, co existuje, a přiznejme si, že vcelku právem…

Přemohla jsem se a vysoukala se ven. Natáhla jsem na sebe Manino… spací prádlo a přes něj raději ještě ten župan. Posbírala jsem všechny svoje saky paky a pozhasínala lampy. Jako hromádka neštěstí jsem se pomalu táhla do stráně. V jednom z předtím rozsvícených stanů už byla tma. Jeho obyvatel buď šel spát, nebo se možná přesunul do jídelny. Když jsem se na to soustředila, ozýval se odtamtud tlumený hovor.

Přemohla mě nevysvětlitelná zvědavost a tak jsem se prorousala trávou až k zadní stěně jídelny. Tam jsem si dřepla do trávy, opřela se o jeden podpěrný sloup a zaposlouchala se do rozhovoru. Vůbec mě nenapadlo, že se vlastně chovám nezdvořile.

Slyšela jsem Mizushimu, jak povídá:

"A když se nad tím zamyslíte… Já to nechápu, pracovitý muž, miluje svou ženu a svou velkou hromadu dětí a prostě… skončí jako hromádka popela. Kdo se o ně postará? Ta žena tu farmu sama nezvládne. Všechno se to zdá být špatně. Je to nefér."

"Nic s tím nenaděláš, Mizu. Děláš jen svou práci a děláš ji dobře," ozval se klidný a až děsivě stejný Hikaruův hlas.

Podepřela jsem si hlavu. Samozřejmě, že to bylo špatně. Ti Nemrtví by vůbec neměli existovat…

"Zkusím na to nemyslet," zavrčela Mizushima a zdálo se, že ji Hikaruovou odpověď spíš popudila. "Kazit si myšlenky nějakou nespravedlností nemá cenu… Jsme Shinigami ne? Jednou bychom možná mohli bojovat proti vzniku Nemrtvých a ne jen proti těm, kteří vzniknou…"

"A jak bys toho chtěla docílit?" Hikaru… pořád stejná výše, teda spíš níže hlasu, stejně monotónně… Cítila jsem, že mě to v této chvíli irituje i za Mizushimu.

"Klid Mizu," ozval se o poznání živější hlas Kyoutekiho. "Chráníme ty nevinné osůbky tam dole proti nim samotným, nepřijde ti to dost dobročinné?"

"Nepřijde," odfrkla si Mizushima.

Promnula jsem si oči, a pak mě náhle přepadl dojem, že mě někdo sleduje. Byla jsem si jistá, že mám pravdu, a moje večně přítomná ironie mě přesvědčovala o tom, že ten někdo bude určite Kurono.

Hlavu jsem nezvedla. Tedy dařilo se mi to aspoň deset minut, ale rozhovor ve stanu jsem přestala vnímat. Nakonec mě napadlo, že bych mu mohla ještě jednou pořádně poděkovat. Zvedla jsem hlavu a natočila ji příšlušným směrem.

"Ještě jednou… díky." Dokonce jsem se pousmála. Ale jen opravdu nepatrně. Samozřejmě, že to byl on. Výraz, kterým mě obdařil byl… zvláštní. Pak se ale záštiplně zkřivil.

"Na co si tu hraješ?"

Postavila jsem se. Během tohoto procesu jsem si dávala pozor, abych se na něj ani nepodívala. Pak jsem mu ale opět pohlédla do očí. Najednou se mi nezdál tak protivný, jak se snažil být. Měla jsem stejný pocit jako tehdy po tom rozhovoru v Jídelně, jako kdyby se to konečně mohlo obrátit k lepšímu.

"Nejsem si jistá," přejela jsem si rukou po obličeji. "Dobrou noc."

S těmito slovy jsem ho opustila a konečně zamířila do svého stanu. Tam jsem ze sebe shodila župan, odložila hřeben a ostatní věci a slastně se zřítila na postel.

Usmála jsem se do kožešin. Třeba se to všechno doopravdy zlepší. Pak mi ale úsměv trochu přimrzl na tváři, když jsem si opět vzpomněla na můj zbabělecký výkon z odpoledne. Hořce jsem si povzdechla a převrátila se na záda. Nahrabala jsem na sebe tolik porkývek, kolik bylo v dosahu a pohlédla na tmavě rudou plachtu nade mnou.

Nedokázala jsem usnout, ale neuměla jsem určit jak dlouho už tu ležím. Slyšela jsem kroky, jak se ostatní přemisťovali do svých stanů, sem tam ještě tlumený rozhovor, asi přání dobré noci. Pak se všechno ponořilo do nočního ticha.

Opět jsem poslouchala zvuky, které vydávali tvorečkové vylézající z lesa na noc. Poměrně blízko stanu něco šustilo a já přemýšlela, jestli to je pořád ten stejný zajíc…

Zachumlala jsem se ještě víc do svých pokrývek a nechala se jednotvárným chroupáním trávy ukolébat ke spánku.





Tu noc se mi zdál jen jediný sen. Zato dost morbidní. Byla v něm Chiai honící slepice a Arden s vidlemi v ruce. Do toho všeho se přiřítil Kurono a jednou střelou trefil Ardena, který se změnil v orla a odletěl. Chiai chvíli stála a zírala na místo, kde se její sedlák ztratil, ale pak hodila vajíčko po nejbližší slepici a ta se změnila v dalšího Ardena ve chvíli, kdy se o ni vejce roztříštilo. A tak se to opakovalo ještě třikrát. Pak jsem si uvědomila, že ten sen dokážu ovládat, a když se příště objevil Kurono, hodila jsem mu přes hlavu pytel od sena a přivázala ho v něm k plotu. A pak se rozpadla králíkárna a všude byla spousta zajíců…



Když jsem se probudila, napadlo mě, že je až zvláštní klid. Neslyšela jsem ani to typické lesní ticho plné slaboučkého šumění stromů. Můj zajíc už mě asi opustil. Usmála jsem se při té myšlence a otevřela oči. Pohlédla jsem na strop nad sebou. Byl bílý…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Temi Temi | 29. října 2009 v 19:49 | Reagovat

Husté =D Ten sen je moc lol xDD

2 Temi Temi | 29. října 2009 v 19:52 | Reagovat

(Btw. Chci další kapitolu... Hned! xDD)

3 Kyasanuri Kyasanuri | 5. listopadu 2009 v 19:12 | Reagovat

Chudák Arisu, takovej trapas:D Ale líbila se mi scénka spy u stanu, pěkně Kurona setřela xDD
A taky se hlásim..DALŠÍ KAPITOLUUUUU!!! ^-^

4 fujiwara-chan fujiwara-chan | 29. listopadu 2009 v 18:08 | Reagovat

Ten sen je naprosto geniální...Sem napnutá jak kšandy...Honem další kapču!!!

5 Re Re | 2. prosince 2009 v 7:51 | Reagovat

Budu se snažit, děkuju ^^

6 Firen Firen | 11. prosince 2009 v 23:36 | Reagovat

ten sen fakt bomba ^_^,az me to doslova hrizá napnutim co bude dál

7 Temi Temi | 9. července 2012 v 23:06 | Reagovat

Jééé, ta nová kapitola mě donutila se vrátit do téhle části příběhu, hehe... a jdu číst dál n_n

8 Re Re | 10. července 2012 v 9:17 | Reagovat

Yay! =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama