ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 10. - Rozum a city

13. října 2009 v 21:52 | Re
Ve větvích stromu se ozvalo slabé zakřupání a po chvilkovém šustícím boji, který následoval, spadla Mizushimě z koruny jehličnanu šiška přímo do obličeje.

"Ne, vážně, kdybych si lehla o pět metrů vedle, tak se vsaď, že zafouká vítr a do obličeje mi cvrnkne šiška," bručela snažíce se vymést z obličeje drobné kousky dřeva, zatímco jsem já ležela v prenatální poloze, držela se za břicho a z očí mi proudem tekly slzy smíchu. Na důkaz jejích slov zafoukal vítr a kousek od nás přistála do jehličí další šiška.

"Přestaň!" zasípala jsem, protože už mě doopravdy bolelo břicho.

"No dovol? To jako myslíš, že já snad nějak přikazuju tomu stromu, aby na mě shazoval počátky svých potomků? Vypadám snad, že bych stála o to, aby tu místo jednoho rostlo ještě padesát takových?!" naježila se Mizushima úplně jako kočka, což se jí výborně dařilo i vleže.

"Obávám se, že tomu stejně nezabráníš," hihňala jsem se dál a pootočila hlavu doprava, kde se mi nabízel výhled na opravdu šíré lesy, které pravděpodobně pokrývaly většinu celé japonské dimenze.

Mohly být asi dvě hodiny po poledni, i když vnímání času mi za dobu mého pobytu zde značně zakrněly. Ležely jsme s Mizushimou na vršku skály, té skály nad jezerem, ze které Kurono skákal pravděpodobně každý den, a to prostě proto, že tady nahoře bylo doopravdy nádherně a my dvě jsme zrovna obě měly náladu válet se v přírodě. Vlahý větřík a zlaté odpolední světlo vytvářely mezi tisícovkami jehliček nad našimi hlavami tajemnou hru stínů, která měla dokonale úspávající účinky. Teda měla by, kdyby nás ovšem ten strom zrhuba každých pět minut neohrožoval svým malým soukromým bombardováním.

Když už mluvíme o Kuronovi, od incidentu s mým přiznáním uběhly necelé dva týdny a on se pořád ještě nevrátil. I když jsem si to ze všech sil snažila vymlouvat, nedokázala jsem se ubránit starosti, jestli se mu náhodou něco nestalo. Byla to naivní myšlenka a hlavně mi do něj vůbec nic nebylo, takže jsem se většinu svého volného času musela neustále přesvědčovat, že se o něj bojí tělo jeho sestry, a moje duše se jen veze. A je mi úplně jedno, jak hloupě to zní! Ten pitomec je mi naprosto ukradený! Navíc tak šílený atlet jako on by pravděpodobně neměl potíže, ani kdyby spadl do padesátimetrové jámy s hladkými stěnami. A vzhledem k tomu, že tady v Dimenzi by se takové jámy vyskytovat neměly…

Proč si vlastně dělám starosti? Když já si je sakra vůbec dělat nechci! Nestojím o žádné černé svědomí, zvlášť, když za nic nemůžu… Ano… Jenže kdy v životě mě moje nezávislé myšlení poslouchalo? Nebo se zeptám jinak, proč se moje nezávislé myšlení nazývá nezávislé?

"Arisu přemýšlí…" ozvalo se mi u levého ucha.

"Co tě vede k tomu přesvědčení?"

"Mlčíš."

"Takže když spím, tak přemýšlím? Asi jsem větší intelektuál, než jsem si myslela," uchechtla jsem se.

"Jenže teď nespíš. Doufám, že aspoň uvažuješ nad tím, jak mi vysvětlíš to tvoje tajemství ohledně Chiai. Dva měsíce už skoro uběhly. Doba se ti krátí!" zareagovala Mizushima škodolibě.

"Vážně ti to ještě nědošlo?"

"Když nevím co..?"

"Všímavé většině lidstva by na to stačil den, maximálně dva."

"Jenže vy, všímaví lidé, jste dospělí ve směšných dvaceti letech, není divu, že uvažujete jinak než my."

"Chtělas říct rychleji," popíchla jsem ji.

"Ne, to jsem teda nechtěla!"

"Poslyš, Mizu…"

"Hmm?"

"Jak je to u Shinigami se vztahy?"

"Jak to myslíš?"

A já byla přesvědčená, že postrčení stačí…

"Dobře, tak polopaticky: Přijde švarný Shinigami, potká pohlednou Shinigami, zajiskří to, ti dva se vezmou, a mají hromadu malých Shinigami..?" zkusila jsem to.

Asi další minutu jsem musela čekat, než se pro změnu dosytosti vysměje ona. Co je na tomhle k smíchu? Mám se děsit toho, co se dozvím? Snažila jsem se vypudit barvité nemorální představy celého milostného systému v Shinigami společnosti, ale nějak se mi to nedařilo.

"Když některý pár čeká dítě, jsou zbaveni práce a stěhují se do neaktivní dimenze," sdělila mi po chvíli prostě.

"A předtím?"

"To ti tu mám popisovat?" zabručela dotčeně.

"Tak jsem to nemyslela," zrudla jsem. To se doopravdy musím ptát na to, jestli spolu ti dva třeba nějaký čas chodí? Nebo prostě přijdou, řeknou si "Tak třeba ty." "OK." a jdou na to? Nicméně jejich zvrhlé vnímání rodiny by se tím do jisté míry vysvětlovalo… Ale to je blbost. Nedokážu si představit, jak by humanoidní myslící rasa nebyla schopna milovat. To by bylo absurdní. Kurono je zářivým příkladem, že to není pravda, i když v jeho případě se nejedná zrovna o ten druh lásky, o kterém se teď bavíme, ale…

Povzdechla jsem si.

"Mizu, kdyby se ti někdo líbil… třeba… třeba Hikaru," skládala jsem zoufale slova dohromady, "co by jsi… ehm… dělala?"

"Jak tě tohle sakra napadlo?" vybuchla zděšeně.

"Jen uvádím přiklad!" bránila jsem se a podvědomě se schoulila. "Jestli ti na tom tak sejde, tak si představ, že tu máme Shinigamiho, který se jmenuje třeba…" zalovila jsem v seznamech jmen svých oblíbených postav z mangy, "…třeba Kei, ano? Kdyby se ti líbil, co by jsi dělala?"

"Asi bych se snažila, aby na to nepřišel," prohlásila Mizushima zadumaně. Sakra, tohle bude vážně těžké. A nejhorší na tom je, že já bych na jejím místě udělala totéž.

"Tak jinak, kdyby ty ses líbila jemu, on tobě a věděli byste o tom."

"Pak je to jasné, ne?" ozvalo se vedle mě kysele. Ale ne, prosím ať není, ať to takhle není!

"Dobrá, dobrá, uvedu ti to na lidském příkladu. Abys měla představu."

"No, když myslíš," zahuhlala odevzdaně.

"Takže si představ, že Arisu chodí do školy a jeden její spolužák se jmenuje Kei."

"Hmm, jo."

"A Arisu se Kei moooc líbí, a ona se hmm… líbí jemu." Ne, tohle mi vážně z pusy nejde. "Ona dělá jakoby nic, on se jí ale dvoří… víš co znamená dvořit se?"

"Arisu, nejsem na tom až zas tak bídně, troufám si tvrdit, že co se let na sbírání zkušeností týče, mám jich trochu víc než ty…"

Jsem zmatená. Zkušenosti? Chová se tady sakra někdo kromě mě, jako by měl zkušenosti? A to já ještě žádné nemám! Já mám jen zkušenosti se zkušenostmi jiných lidí!

"Víš co? Tak ještě jinak. Kluk chce holku, chová se k ní hezky, jednak se tím snaží ukázat jí, že o ni má zájem a jednak se snaží, aby ho případně začala mít ráda ona, pokud tomu tak ještě není. Je to dost srozumitelné?"

"Jistě."

"No, v lidském případě by ti dva spolu začali chodit. Rande a tak. Nešli by hned… na věc, víš?"

"Kdo říká, že… Arisu, ty jsi perverzní!"

"Cože?" zapískala jsem slabě. Co je na mě perverzního, já se jen snažím zjistit co…jak… no dobrá, prostě dělám vše v zájmu zasvěcení Mizushimy do věci!

"To sis jako myslela, že když se dva Shinigami dají dohromady, že spolu nejsou nejdřív jen nezávazně, že se nejdřív navzájem neoťukají?"

"No z tvého podání to tak vyznělo," bránila jsem se chabě.

"Přece nejsi tak naivní," popíchla mě.

"No, kdybych byla, asi bych se pořád nesnažila zjistit, jak to je."

"No možná," zazubila se.

"V tom případě ale nechápu, proč jsi se zezačátku tak strašně rozesmála."

"Protože jsi to řekla tak vtipně."

"Aha… a já myslela že jsem plácla něco, co ti přišlo jako strašná blbost… Chápeš to už aspoň?"

"Chápu co?"

"Že podle mě se Arden Chiai dvoří! Že ji má rád!" Nejak jsem si najednou přestala být jistá, jestli je Mizushima doopravdy někdo, kdo by měl podobné informace schraňovat, ale už bylo pozdě.

Po mých slovech následovalo ticho. Koutkem oka jsem viděla, že Mizushima zvedla ruku a prsty si zadumaně přejela po puse.

"Víš, že máš možná pravdu?" Jestli vím..?

"Jen možná? Pche."

"Nedá se říct, že bych to zas až tak sledovala. Životy ostatních jsou jejich věc."

Aha, tak tady jsme konečně narazili na tu osudovou odchylku v mentalitě lidí a Shinigami, kolem které se tohle všechno točí.

"Vidíš, a my, všímaví lidé…"

"…si všímáte, ano, už chápu."

Povzdechla jsem si.

"Víš, Arisu, asi jsi mi právě nasadila brouka do hlavy."

"Vážně? S Ardenem a Chiai?"

"No," zarazila se. "Vlastně jo." A s podstatně větším nadšením dodala: "Odteď je nespustím z očí."

"No, zas tak moc to prožívat nemusíš," mírnila jsem ji. "Ničeho sis nevšimla ty, ničeho si bohužel nevšimla ani Chiai, alespoň to tak vypadá. Nic s tím nenaděláme."

"To si vážně myslíš? Mohly bychom Chiai trochu postrčit a…"

"Ne! Blázníš? Na to musí přijít sama. Představ si, že bychom jí to řekly, a ona by třeba Ardena nemohla vystát, což dle mého názoru sice není možné, ale… No, začala by se mu vyhýbat a on by tak třeba přišel o šanci ji obrátit a… a tak."

"Ty jsi doopravdy znalec," vyprskla smíchy.

"Kdyby tě celá třída neměla dvakrát v lásce, ale ve chvíli nouze se k tobě po jednom chodili všichni vyplakat a svěřit, taky bys byla znalec," zabručela jsem.

"Ty jsi takový polštářek," rozesmála se ještě víc.

"No, jsem ráda, že ti to přijde veselé," zabručela jsem dotčeně. Nebylo to ani tak kvůli mému postavení dvorní krabičky pro cizí strasti, ale spíš kvůli přirovnání k polštářku, které, buďme upřímní, nemá zas tak daleko k podložce. A jestli má někdo daleko od významu označení "podložka", tak jsem to já.

"Přece musí existovat způsob, jak se do toho nějak zapojit," přemýšlela Mizushima vedle mě nahlas.

"Proč se do toho nutně chceš zapojovat?"

"Protože to by byl pár hned v mé první dimenzi!" vyhrkla nadšeně.

"A to se nestává?" zeptala jsem se zvědavě.

"Obvykle ne. Jakou máš šanci, že tě hned poprvé strčí do dimenze, kde mezi sedmi dalšími náhodnými Shinigami je ten pravý?"

"To se neptáš správné osoby." Ale možná sehnat Chiai pár pěkných Shoujo mang… "Podívej, tohle je přirozený řád věcí," začala jsem svůj vědecký rozbor. "Tedy spíš mělo by být. Na Zemi se to poslední dobou zvrhává směrem, ze kterého je mi zle. Prostě, sameček se dvoří samičce, a jeho výdrž jí jen dokazuje, zda o ni má skutečně zá-"

Dál jsem to nestihla doříct, protože Mizushima se rozřehtala tak šíleně, že jsem druhou část své řeči mluvila snad jen k jehličnanu nad mou hlavou.

"Když odhlédnu od toho, že k Chiai to slovo samička ještě docela sedí," hýkala Mizu vedle mě a musela se posadit, "tak Arden a sameček to je prostě…" Dobrá, tohle rozesmálo i mě.

"Já mluvila všeobecně!" bránila jsem se v přestávkách mezi smíchem.

"Víš, já si myslím, že Chiai to možná přehlíží automaticky," začala Mizushima, když se dostatečně zklidnila.

"Nechápu."

"Když sem Arden přišel… no, řekněme, že se Chiai tehdy rozzuřila do nepříčetnosti a seřvala ho tak, že bych to ani já nezvládla líp."

"Chiai… cože?!"

"No ano. Jejího bratra zabili Nemrtví v Rusku, těsně předtím, než ji poslali sem, takže byla pochopitelně dost přešlá. Když o pár let později přišel Arden, Chiai uniklo několik informací o tom, co se doopravdy stalo, takže si myslela, že on je jen někdo, kdo si rád zahrává s vlastním životem. Pěkně se na něj tehdy vykřičela. Ale když pak zjistila, že tak riskoval jen kvůli vlastnímu psychickému zničení ze ztráty svých přátel… no, ty jsi z těch všímavých lidí, myslím že nebudeš mít problém s tím pochopit, co mám na mysli." Nebyla v tom ironie.

Ne, to asi vážně nebudu…

"Tohle jsem vůbec nevěděla…" zamumlala jsem slabě. Do jejich minulosti jsem se ani nesnažila šťourat, přišlo mi to neslušné a navíc jsem docela naivně myslela, že Shinigami vedou poklidné životy plné štěstí, kterým se osobní tragédie vyhýbají.

A z nějakého pitomého důvodu mě napadlo, že kdyby teď Kurona zabili Nemrtví, nikdo by se to nedozvěděl.

"Nevěděla jsem, že jsou Nemrtví až takový problém. Měla jsem dojem, že si s nimi vždycky poradíte skvěle, když opomenu tu "nehodu" s jedním mimo Předtuchu."

Mizushima si nevesele ofrkla.

"Tak tohle je Japonsko, na počet obyvatel je to pořád neobyčejně klidová oblast. V Rusku, Británii, nebo třeba Brazílii jsou to šílená čísla. Z nějakého důvodu to tam na Nemrtvé působí trochu… jinak. Co jsem já slyšela od Sarael, která strávila zrovna v Brazílii asi padesát let, dvojitá až trojitá Probuzení tam nejsou nic abnormálního. Je to zvláštní, protože Nemrtvý měl prožít smrt duše a pak někdy si uvědomit… Možná, že přítomnost dalšího Nemrtvého to poznání urychluje. To si aspoň myslím já. A když oni navíc pravděpodobně instinktivně nebojují proti sobě, ale občas dokonce i spolupracují, jsou dost nebezpeční i pro dvojici Shinigami."

Hádám, že Sarael bude Mizina matka...

"Aha, chápu. A vy doopravdy nevíte, co to je Předtucha? Kde se bere?"

"Vůbec," zavrtěla hlavou. "Žijeme s nimi jako se součástí našeho života."

"No ale pokud je Starší dokáží přidělovat, možná by mohli něco vědět, ne?"

"To, že něco umíš používat, neznamená, že víš, jak to funguje nebo odkud se to vzalo," pronesla Mizushima znalecky. Potom zazívala.

"Víš, je to zvláštní," pokračovala jsem, jak mi myšlenky samy od sebe naskakovaly do hlavy, "že se nikdy třeba nemluví ve zprávách o podivných tělech s obrovskými zbraněmi, nezvyklou barvou očí, a tetováním po těle…"

"Když už se něco takového stane, samozřejmě, že tělo přeneseme do dimenze…" ozvala se Mizushima dotčeně.

"Je neviditelné?"

"Není. Se smrtí se definitivně ruší spojení se Silou, takže Shinigami není neviditelný, a jeho Znaky zmizí."

"To jde, přerušit spojení s tou vaší Silou?"

"Samozřejmě. Každé vážné zranění Znaky naruší a my pak dočasně přicházíme o některé schopnosti."

"Takže teoreticky, kdyby lidé doopravdy našli nějakého mrtvého Shinigamiho, tak jediné, co by je mohlo zarazit je zbraň, barva očí a extravagantní oblečení?"

Mizushima se zašklebila.

"Co já vím, ještě nikdy se to nestalo. Ale kdyby ano, tak by ti tvoji lidé byli mnohem víc překvapeni, když by se rozhodli zjistit, co se stalo, tou vaší šílenou pitvou."

Soudní pitva. Tenhle rozhovor se nám HODNĚ zvrhl.

"Proč?" zeptala jsem se opatrně.

"Protože my fungujeme trochu jinak než vy," uculila se. Přišlo mi, že schválně zavítala do těchto oblastí, aby mi to mohla říct.

"Myslíš jinak po biologické stránce?" To si neumím představit. Jak?

"Přesně tak."

"Takže jste stejní, ale jiní," konstatovala jsem svůj závěr.

"Páni, ty jsi rychlá," zamrkala na mě.

"No, já si doteď myslela, že jste jiní jen v přemýšlení a té vaší Síle. Tohle mě vážně nenapadlo. To máte modrou krev, nebo co?"

"Tsss."

Podívala jsem se jí na záda, po kterých se jí volně vlnily bílé prameny vlasů. Měla v nich hromadu uschlého jehličí a trochu špíny ze země. Byla to ale pořád lepší volba než ležet na tvrdé nepohodlné skále. Vlasy se vždycky dají umýt. Zazívala jsem a opět obrátila pohled do koruny stromu nad námi. Vzduch úžasně voněl, a já teď dostala víc věcí na přemýšlení, než jsem mohla naráz pobrat.

Až když se Mizushima po pěti minutách konečně pohnula a řekla "Jsem zpět!", došlo mi, že její mlčení asi nebylo pouhé rozjímání. Další Předtucha hmm… A zase ji schytal někdo, kdo mi zrovna dělá společnost.

"Nějaký farmář na Hokkaidu. To bude radost najít tu farmu, krom ovce s černým flekem na hlavě tam moc identifikačních znaků nebylo," postěžovala si mrzutě. Pak se na mě otočila. "Promiň Arisu, asi bych měla jít už teď, nemůžu si dovolit nebýt tam včas. Asi nemá cenu na mě čekat, budu pryč do večera."

"To je v pořádku," ujistila jsem ji a usmála se. Samozřejmě, že jsem nebyla tak nadšená, ale proč bych s tím měla obtěžovat okolí? Ona za to nemůže. A já tu přece nic nedělám, takže…

Mizushima se mezitím postavila a začala si setřásat špínu ze zad.

"Ukaž, pomůžu ti. Ať neděláš ostudu," dodala jsem se smíchem.

"Díky, musím si mezi Nemrtvými udržet reputaci," oplatila mi to stejným tónem, když jsem se zvedla i já a začala jí vytahovat větvičky z vlasů. Poté, co jsme ji společnými silami vrátily do co nejvíc původního stavu, sehnula se ještě na zem a chytila Zlatíka, kterého si tam předtím položila a kterého prozíravě vzala s sebou. Vlastně už se nemůžu divit, proč Shinigami berou svoje zbraně všude. To prostě proto, že Předtucha je může taktéž zastihnout všude. A nemít svou zbraň by v té chvíli mohla být fatální chyba.

"Tak zlom vaz," popřála jsem jí, načež jsem schytala lišácký úsměv a lehkou herdu do zad. Pak už na jejím místě zůstala jen vzpomínka na záblesk zelenomodrého světla.




Když jsem o deset minut později visela na skále při mé chabé snaze slézt z ní dolů, tak jsem na onu Předtuchu v duchu nadávala o něco víc. V lezení po skalách jsem nikdy nebyla přeborník, nikdy jsem to ani nezkoušela, a Manino oblečení by se zrovna nedalo považovat za ideální úbor horolezce. Přinejmenším ten objekt zvaný lano tu docela chyběl. Naštěstí jsem ale měla v rukou tu tajemnou Sílu, takže mi nědělalo problémy viset za jednu ruku, zatímco jsem nohama zoufale hledala oporu.

Když jsem konečně narazila na další výstupek, několikrát jsem se o něj zapřela, abych si ověřila jeho pevnost, pak jsem podobné opory našla i pro své zbývající volné končetiny a po dalším zopakování podobného postupu jsem se octla dost nízko na to, abych mohla seskočit na skalní římsu pod sebou.

Nebylo tu přespříliš prostoru, po němž bych se mohla pohybovat, ale cítila jsem jisté vítězství. S takovou to nakonec zvládnu až dolů.

O chvíli později jsem si říkala, že to byl jeden z největších omylů, které jsem si kdy alespoň myslela. Nebyla to totiž pouze římsa, byl to převis, takže pro mě bylo naprosto nemožné lézt dál. Po stranách bych se možná mohla vydat, ale skála zde byla téměř plochá, a i se silou v rukách by tohle byla skoro jistá sebevražda.

Se zmučeným výrazem jsem pohlédla na stěnu nade mnou. A s jakýmsi tichým souhlasem všech částí mého já jsem dospěla k závěru, že nemám nejmenší šanci vylézt zpět. Jinými slovy: teď jsem doopravdy v háji.

Jak typické pro mě, že jsem si pravděpodobně vybrala tu nejhorší možnou cestu. Jen proto, že předtím s Mizu to nahoru šlo docela snadno. A já si myslela, že dolů to bude podobná zábava. Jenže jsme musely lézt jinou cestou, protože přes převis jsme se rozhodně neškrábaly... Teď jsi se, Arisu, přepočítala. A začni se okamžitě snažit počítat znovu a přijít s řešením, jinak tady asi budeš tvrdnout ještě hodně dlouho. A to tvrdnout myslím smrtelně vážně.

Sedla jsem si na římsu, objala kolena a nijak mi nevadilo, že okolním stromům vystavuju svoje bombarďáky. Teda spíš Maniny… Kdyby aspoň bylo komu vystavovat. To by znamenalo, že se moje situace možná bude řešit. Ale jak už jsem řekla, přede mnou byl jen les a po levé straně část jezera.

Proč já pitomá nešla raději dvouhodinovou zacházku a nesešla z té skály lesem? No, proč? Proč jsem měla nutkání jít tou kratší cestou, když stejně nikam nespěchám? Co jsem si chtěla dokazovat?

Položila jsem si bradu na kolena a snažila se přemýšlet. I když jsem si to odmítala připustit, docela jsem se bála. Bylo to ale na takové úrovni, že mi nědělalo problém ten pocit zatlačit až někam do koutku a nedovolit mu, aby vyvolal paniku. To by na tomhle sotva metru čtverečním určitě nebyl nejlepší nápad.

Teď musím hlavně zhluboka dýchat. Tak. Uklidnit se.

S trochou štěstí kolem možná poletí Arden nebo Chiai, uvidí mě a… a pak co? Jak trapné by bylo nechat se odtud snášet… pokud by to vůbec šlo. Celou dobu jsem se snažila, abych u Shinigami nevyvolala dojem totalního pitomce, a teď, téměř po dvou měsících udělám takovou… BLBOST!

Pohlédla jsem na nebe a přála si, abych zahlédla siluetu dravce. Arden řekněme by měl asi větší dispozice k tomu mě odtud dostat než drobná Chiai. Hmm.

Co by dělala Mano na mém místě? Za předpokladu že by se do takové situace kdy vůbec dostala….

Počkat, v jaké zvíře se vůbec Mano mění? Jak jsem mohla být tak hloupá a nikdy se o tohle nezajímat? Kdyby se měnila v nějakého ptáka, měla bych po starostech. Ovšem za předpokladu, že bych zjistila, jak se změnit. Pokud by se ovšem měnila třeba na slona, měla bych značný problém, i když asi jen pár sekund. A jistou smrt mého právoplatného těla na Zemi rukama Kurona, hmm…

Kurono… se mění na vlka ne? Jestli se zvířata dědí přímo po rodičích, jak mi říkali, tak by se teoreticky Mano taky mohla měnit na vlka. Ale k čemu by mi byl vlk? Já ti to řeknu, Arisu, byl by ti úplně k ničemu. Na téhle skále bys potřebovala tak horskou kozu, aby ses vůbec mohla dostat na tu římsu vlevo dole. Vlk by se tu nicméně alespoň udržel. Jsem v bezvýchodné situaci, takže za pokus to stojí.

Teď, jak to Shinigami dělá, když se chce změnit na zvíře? Přát si to asi nestačí.

Začala jsem se soustředit. Nic. Necítila jsem ani závan nějakého zvířecího já. Opět moje neschopnost. Shinigami s tím určitě nemají problémy a ty nedokážeš…

Můj do kouta zahnaný mozek napadla jiná věc. Co když se mění slovem? To bylo naivní, byla to naprostá blbost, ale alespoň jsem se měla k čemu upnout, i když to v té chvíli znamenalo potopit své vlastní já a věřit něčemu tak hloupému. Lepší to než bezvýchodná situace.

"Pták…" Nic. "Chci se změnit na zvíře." Nic. "Zvíře?" Nic. "Horská koza!" Ani náznak. "Pavouk! Holub! Já nevím… Pes! Vlk!" Začínalo mě to jakýmsi zvrhlým způsobem bavit.

Seděla jsem na římse, proti své vůli jsem se lehce třásla - připisovala jsem to chladu a vlhkosti, protože jsem byla ve stínu- a říkala nahlas všechno, co mě napadlo. Zpočátku jsem se omezovala pouze na zvířata, ale po chvíli jsem začala vymýšlet jakási čarovná hesla, až jsem nakonec skončila u oblíbených školních říkanek na učitele. Mluvila jsem sama se sebou, pevně svírala kolena a pořád upírala oči k nebi, kde jsem marně hledala siluetu jakéhokoliv letce.

O dvě hodiny později jsem už byla v beznadějné situaci. Mlčela jsem, nešťastně mžourala někam před sebe a nemyslela vůbec na nic. To jsem si tedy alespoň myslela.

Hikaru! To by byla vůbec nejlepší možnost! Proč sem prostě nepřiletí, jen tak, je přece rád sám, a to by mě pak uviděl, či spíš já jeho - odnesl by mě a…

Jak nehorázně se mi ulevilo, když jsem vymyslela způsob, jak se odsud dostat. Hikaru se údajně měnil na bílého draka dost velkého na to, aby unesl i čtyři lidi, tomu by určitě nedělalo problém mě odnést. Jako by mi spadl kámen z půjčeného srdce. Ale stějně by mě zajímalo, proč se nedokážu proměnit. Doufám, že jsem něco "nerozbila"… a nemám na mysli ten parfém, samozřejmě.

Další, co mě napadlo při pohledu na pomalu červenající špičky stromů, bylo, co bych dělala, kdybych tu musela zůstat přes noc. Co bych dělala? Nedělala bych nic. Musela bych se snažit zůstat vzhůru, protože já s mým spánkem založeným výhradně na častém převracení bych pravděpodobně usnula věčně a to dost brzo.

Opřela jsem hlavu o slizkou římsu a opět se podivila vlastní pitomosti, se kterou jsem samozřejmě musela slézat po jižní straně. Ale já si říkala kudy jinudy? Lézt po západní stěně jsem zavrhla.. Nechtěla jsem spadnout do jezera, cha! Teď bych se klidně se slzami vděku v očích vrhla do těch dokonale ledových vod, jen kdyby to znamenalo vysvobození z této mé vzdušné variace na kobku. Ona i kobka je lepší, protože tam vám nehrozí při sebemenším pohybu pád minimálně z dvacetimetrové výšky.

Ale ne, já prostě musela lézt po severní stěně, té, která je nejvíc slizká a vlhká a "místo na zachycení" je pro ni neznámý pojem, nemyslíme-li ovšem místo na věčné zachycení, které jsem svým neomylným instinktem vyhledala zrovna já. Bravo.

Další půlhodinu jsem se snažila zabavit se úplně jinak. Vymýšlet příbehy, přeslazené kýče, cokoliv, co by mi pomohlo ukrátit čekání na pomoc, která snad přijde. Ale nebyla jsem schopna se soustředit. Naprosto.

Rozhlédla jsem se, jestli na mé krásné soukromé římse náhodou není nějaký úlomek skály, kterým bych se eventuálně mohla zabavit a vytvořit pár krásných nástěnných maleb. Tak jedinečné kulturní dědictví jako hlavy anime postav by si zdejší Shinigami ani nemohli přát. Ale pochopitelně kromě mě byl můj výstupek naprosto prázdný - to proto, že přebytečné kameny by z něj dělaly místo méně kluzké a to bychom přece nechtěli.

Nejhorší bylo, že se do mě ve stínu, ve kterém jsem se nacházela, začala pomalu pouštět zima. Zima a vlkhkost… kombinace, která zabíjí. Natolik jsem jim v tomto případě nevěřila, ale pravděpodobně mě čeká velice nepříjemná noc.

Proč jsem vlastně ještě nekřičela o pomoc? Kvůli mému egu? Ne, spíš proto, že i kdybych si měla vykřičet hlasivky, tady odtud by mě slyšely tak jedině veverky nebo gazely. I když prchající stádo gazel by možná v táboře mohlo způsobit nějaký ten rozruch, podezření by ale určitě nevzbudilo.

Teď mě pomalu začínal spalovat hněv. Hněv nade mnou samotnou. Sedím tu jak naprostý pitomec, neschopná se odsud dostat vlastními silami. Čekám, až se sem náhodou nachomýtne někdo z těch silných jedinců, kteří jsou schopni přežít, aby pomohl tomu slabému, který, ač má sílu, neumí s ní pracovat.

Takže jsem se právě asi třásla ze tří důvodů: strach, zima a hněv. Dokonalá kombinace. Ale Mizushima by mě snad mohla jít hledat, když by zjistila, že jsem se nevrátila… určitě!


Pokud ovšem zrovna nenarazí na nějakou šílenou potíž s Nemrtvým, pokud tam náhodou nebude víc Nemrtvých a… a Arisiny morbidní myšlenky se opět rozjíždí plným proudem.

Víte, co by byl největší kýč? Kdyby ten, kdo by mě tady našel, zoufalou a ztracenou, byl Kurono vracející se ze své soukromé výpravy. To bych asi psychicky neunesla… protože on by byl doopravdy ten poslední, před kým bych si přála být tak ponížená, jak jsem právě teď. A bude hůř. Určitě by se mi vysmál. A měl by asi i důvod. Měl by mě tady krásně chycenou na skále, mohl by mi říct všechno a já bych nemohla dělat nic.

Teď to byla sebelítost, co se mi pomalu vkrádalo na mysl, a zrovna když jsem si ji začala uvědomovat a přemýšlet, jestli ji mám zahnat, nebo si vychutnat ten pocit, že mě aspoň někdo lituje, se ozval ten hlas.

"Co tam děláš?"

Udělalo se mi špatně ještě dřív, než můj mozek určil jeho majitele. Neomylně. Jako bych o tom zrovna nepřemýšlela… jak jsem mohla zapomenout na mé proslulé štěstí?

Zaťala jsem pěsti a se značným přemáháním jsem pohlédla dolů.

A tam stál, samozřejmě, sám pan veliký mladší bratr, symbolicky skoro na tomtéž místě, ze kterého jsem od něj před dvěma týdny utekla, zakloněný a díval se na mě, uvízlou na skále a nacházející se momentálně v té nejhorší situaci, jakou bych si jen dokázala představit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Temi Temi | Web | 13. října 2009 v 22:12 | Reagovat

xDDD' Ehm super =D Chudák Arisu...
Hej, snad si Mizu nic nezkusí xDD
Chci pokračování! >3<

2 Re Re | 14. října 2009 v 6:55 | Reagovat

Mizu? XD To asi mělo být "Kurono" co? XD

3 Temi Temi | Web | 14. října 2009 v 7:20 | Reagovat

Ne, to mělo být Mizu xDDD Reakce na první část xDDD

4 Re Re | 14. října 2009 v 7:43 | Reagovat

Můžeš se modlit, ať ji dřív zpacifikují Nemrtví, ale to byses musela potýkat s Blackiiným hněvem xD'

5 Caym Caym | 14. října 2009 v 11:59 | Reagovat

"Pták…" Nic. "Chci se změnit na zvíře." Nic. "Zvíře?" Nic. "Horská koza!" Ani náznak. "Pavouk! Holub! Já nevím… Pes! Vlk!" Začínalo mě to jakýmsi zvrhlým způsobem bavit.

-- tak jo, parádně jsem se pobavila XDDDDDDDDDDDDDDDDDD Ještě, ještě, ještě!

6 Re Re | 14. října 2009 v 17:13 | Reagovat

"Husa, morče, páv!"

7 Caym Caym | 14. října 2009 v 17:22 | Reagovat

Morčeeeeeee *_____*
Miluju morčata XDDDDD

8 Sui Sui | 15. října 2009 v 20:09 | Reagovat

Pokracovanie! Tento diel ma neuveritelne bavil :D

9 Kyasanuri Kyasanuri | 17. října 2009 v 14:32 | Reagovat

No ROFL, tak takhle sem se ještě nezasmála, nejvíc mě podrtila hláška s přeměnou na slona xDD
Juhuuu, všichni se baví smůlou nebohé Arisu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama