ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Část 5.:Jedenáctá hodina.

14. října 2009 v 12:54 | Caym
Drahá Reí, vypůjčila jsem si kousek tvého popisu "jídelny", tak doufám, že to nevadí.
^_^ Caym
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Jiná země
Část 5.: JEDENÁCTÁ HODINA

Probudil mě hlad. Jak jinak… Vidina talíře plného ostružinových a tvarohových muffinů. Bezděčně jsem se olízla a vystrčila hlavu z postele. Byla mi zima. Nesnáším stěhování z vyhřáté postele na studený vzduch. No jo, Finsko, co jsem čekala, když zima, tak pořádná a severská.

"Nebuď srab, Caim, vylez z té postele," říkala jsem si nahlas s drkotajícími zuby a opatrně jsem vystrčila ruku zpod peřiny. "Neeeee, zima, zima, zima, děsná ZIMA!" ječela jsem hystericky. Nakonec se můj hysterák změnil v záchvat smíchu. Fajn, možná bude lepší z postele vylézt jako kočka. Záblesk zeleného světla a hřejivý černý kožich. Jupí.
Zajímalo by mě, jaký význam mají cedule, které jsou otočené k návštěvníkovi zadní stranou. Ano, narážím na to, že jsem samozřejmě místo do jídelny prvně vrazila do lázní. Dva stany, šance padesát na padesát a já se spletu. Vztekle jsem zaprskala a rozhodla se vycouvat, když jsem zaslechla cákání vody. Hmmm, nechápu lidi, co se po ránu koupou. No, co byste taky čekali od kočky? Kočka a voda, to je prostě tak trochu tabu, zvlášt ráno. Rozhodla jsem se prozkoumat, kdo si to ráno rozhodl zaplavat pár temp. Nasměrovala jsem si to po dřevěné podlaze a opatrně jsem se přiblížila za první sloup. Doufám, že si z toho neudělali "nuda" lázně, napadlo mě jen, když v tom se stanem rozlehl tak hlasitý zpěv, až jsem dobrého půl metru nadskočila.
"Mááááá maličkáááá, slunce je za hooooramaaaaa, svííítíííí a naříkáááá, máááá maličkáááá!"
Má citlivá netopýří ouška se připlácla k hlavě. Kristepane, to je falešný. V tu ránu jsem byla opět ve své lidské formě. Prozrazení neprozrazení, tohle nebudu poslouchat s dvacetkrát lepším sluchem.

"Mááááá -"

Zpěv ustal. No jo, sloup zřejmě nebyl až tak rozměrný, aby mě schoval. Odhodlala jsem se otevřít oči.

"Jéé, ahoj, Kyouteki." pokusila jsem se zahrát překvapení.

Shinigami ležel na zádech, hlavu opřenou o ručník na kraji jednoho z bazénů. Vedle sebe měl talíř plný muffinů, zrovna jeden z nich zdvihal k ústům, ovšem mé objevení na něj zapůsobilo trochu jako šok. Muffin zahučel pod vodu.

"A-ahoj," vykoktal a pokusil se pod vodou chňapnout potápějící se muffin.
Trapas, trapas, trapas, ozývalo se mi v hlavě. Proč jen jsem tak neskutečně zvědavá?

"Já, jen jsem si spletla stany," pokusila jsem se o chabou omluvu.

"Jo, promiň, měl jsem otočit ceduli."

"Cože?" zmateně jsem vyhrkla. Kyouteki konečně vylovil zbytky muffinu nacucaného vodou a položil ho na kraj bazénu.

"No, ceduli," zopakoval a pousmál se. "Včera jsme se dohodli, že když se někdo bude koupat a nebude chtít, aby ho někdo otravoval, tak ceduli otočíme lícem ven. No a já jsem na to samozřejmě zapomněl."
"Ahá," oddychla jsem si. Takže to nebyla moje vina. I když i kdyby ta cedula byla otočená lícem ven, stejně by mě to nezastavilo, ehm. Asi jsem včera měla pokusit nezaspat.

"Takže… jídelna je vedle," opatrně jsem couvala ven a pohledem skenovala muffiny na kraji bazénu.

"Jo, to je," kývl Kyouteki a zakousl se do dalšího muffina. "Jo a prosim tě, mohla bys otočit tu ceduli? Nerad bych, aby mi sem vlítla Mizu, ona děsně cáká a já si nechci namáčet vlasy."

Mizu cáká? Jak už tohle stihl zjistit? Sakra, já myslela, že jsem včera zaspala jen pár hodin a ne celý dvě století.

***
Venku jsem dle Kyoutekiho přání otočila ceduli lícem ven. Stálo na ní, překvapivě, "Lázně". Ušklíbla jsem se a vydala se k druhému stanu. Jasně, jídelna byla od mého stanu dál, než lázně, Aroqui mě chce zřejmě naučit líp plavat. Skvělé.

Jídelna. První, čeho jsem si uvnitř stanu všimla byla spousta dřeva. Věnovala jsem tomu prostoru dva rychlé pohledy, které mě ovšem ujistily v několika věcech: tohle byla jídelna a pravděpodobně zastávala i post společenské místnosti. Byly tam stoly z lesklého tmavého dřeva. Spousta pohodlných lavic, židlí a křesel, na kterých byly látkové a kožešinové přehozy. Pohodlí, výborně, zahalekala jsem v duchu a vydala se rovnou k baru v zadní části. Neomylně kuchyně. Došla jsem k baru a zlehka klepla o desku prsty. Ladnými pohyby ke mně dorazila jedna z Meerijek, kterou jsem včera viděla na kopci. Bohužel to nebyla Aroqui, škoda, zvykla jsem si na ni.

"Ehm…Paroqui?" zkusmo jsem odhadla jméno. Beztak se všichni vždycky jmenovali Maroqui, Aroqui nebo Beroqui. Meerijka pozdvihla obočí, zabodla do mě pohled tmavě oranžových očí.

"Koquori," zahučela a netrpělivě na mě kývla. Jasně, jasně, hlavně zbytečně neplýtvat slovy, nonverbální komunikace je taky super, heslo všech Meerijců.

"Dala bych si muffiny. Dva borůvkové, dva tvarohové a… horkou čokoládu," zasnila jsem se.
Koquori se ani nehnula. Zírala kamsi za mě. Zmateně jsem se ohlédla. V křeslech, která byla nejvíc ve stínu, seděly dvě postavy. Podle občasných záblesků bílé mi bylo jasné, že jde o Mano a nejspíš Kurona. Otočila jsem se nazpět rozhodnutá oba ignorovat, jestliže se schovávají ve stínu, nejspíš něco řeší, a Kurona jsem teď po ránu rozhodně vidět nepotřebovala. Natož slyšet ten jeho arogantní hlas, brrr.

"Koquori?"
Meerijka, která se stále neměla k odchodu, na mě pohlédla nic neříkajícím pohledem.

"No, ehm, mohla bys mi prosím přinést ty muffiny?"

"Oběd," vypadlo z Koquori náhle.

"Ne, ne, ne, ty mi nerozumíš, nechci je k obědu, chci je k snídani."

"Půl dvanácté," prskla pro změnu Koquori.

"Jak, půl dvanácté? Co tím myslíš?" zmateně jsem se rozhlédla kolem, jestli neuvidím hodiny. Zrak mi padl na vchod, ve kterém se právě objevil Kyouteki a směrem k baru nesl talíř a na něm poslední muffin. Toužebně jsem ho pronásledovala pohledem, dokud se nezastavil až u nás.

"Díky, Koquori," podal jí talíř. Chňapla jsem po muffinovi a přivinula ten poklad k sobě.

"Plýtvání," dodala jsem, když se na mě upřely dva nevěřícné pohledy. Kyouteki se rozesmál, zato Koquori nesouhlasně zavrtěla hlavou a šla si po svém.

"Díky, díky, díky, Kyouteki, už jsem myslela, že budu bez snídaně."

"Neříkej, že ti Koquori taky argumentovala tím, že v jedenáct už se chystá oběd?"

"Řekla mi jen - půl dvanácté - copak jsem vědma? Doma jsem snídala třeba až ve dvanáct," ublíženě jsem vrhla pohled na plachtu, za kterou Meerijka zmizela.

"Chacha, koukám, že jsi na tom stejně, jako já. Budím se obvykle kolem jedenácté."

"Já taky, většinou těsně kolem jedenácté," pyšně jsem se vytáhla. Kyouteki zamrkal.

"Já taky."

"Nesmysl, nikdo se nebudí přesněji kolem jedenácté, než já," odbyla jsem ho a zakousla se do muffinu.

"Sázka?" natáhl ke mně Kyouteki hbitě ruku.

"Nesázím se, je to pod mou úroveň," snažila jsem se z toho vycouvat a i s muffinem jsem si to zamířila ke křeslům potaženým kůží. Přece nebudu sedět na studené dřevěné lavici!

"Počkat, počkat, dal jsem ti muffin, dlužíš mi to!" doběhl mě Kyouteki.

"Vyděvači," zahuhlala jsem s pusou plnou tvarohu.

"No, ale jestli máš strach, že by ses vzbudila až ve dvanáct místo jedenácti, tak nic, chápu to," srovnal se mnou Kyouteki krok a nasadil tón stejně-kecáš.

"Fajn, tak platí," naježila jsem se.

"A žádné podvádění, bez budíků, bez toho, aby tě někdo budil nebo náhodou šel hlučně kolem tvého stanu," varoval mě Kyouteki.

"Nápodobně," opáčila jsem a dosedla do křesla. Tričko jsem měla celé zadrobené od hnědého těsta. Kyouteki se posadil naproti mně a samolibě se usmál. Oklepala jsem drobky na zem a opřela se. Líné ráno, jak má být.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Temi Temi | Web | 14. října 2009 v 15:42 | Reagovat

Whoaaa xDDD Kyouteki si zpíval, to bylo úžasné xDDD A pak ta legendární sázka ;D

2 Re Re | 14. října 2009 v 17:12 | Reagovat

ROFL XD Falešně zpívající Kyouteki xDD Btw, je Caim schopna jíst něco jiného než muffiny? XD Ja jsem jich přejezená jen to čtu xD

3 Caym Caym | 14. října 2009 v 17:18 | Reagovat

Re: k snídani NE XDDDDDDDDDD

4 Re Re | 14. října 2009 v 18:49 | Reagovat

Obsesáku :D

5 Kyasanuri Kyasanuri | 17. října 2009 v 14:43 | Reagovat

Ha!  a zde vznikl počátek vaší každodenní bitky:D Akorát jsem zmatena, co má znamenat na začátku to Finsko? O.o

6 Caym Caym | 18. října 2009 v 12:28 | Reagovat

Muhahaha XDDDD Jooo, Krysítko, to musíš číst příběh hezky od začátku, abys tam to Finsko pochopila XDDD Ale neboj, stále ještě jsme v dimenzi Japonska, není to chyba XDDDDD

7 Re Re | 18. října 2009 v 14:23 | Reagovat

Mě by zajímalo, kde Caim bere to skálopevné přesvědčení, že když si nejvíc přála být ve Finsku, je nutně přidělena Finsku ze všech zemí světa, LOL XD

8 Caym Caym | 18. října 2009 v 17:37 | Reagovat

[7]: To víš, zatím jí vždycky všechno vyšlo XDD Když chtěla fixy, měla fixy, když chtěla zip ve stanu, měla zip ve stanu, tak si prostě fandí, že jí vyšla i ta země XDDDDDDDD

9 Re Re | 18. října 2009 v 21:04 | Reagovat

Dorbá filosofie xDDD Chci fixy, mám fyxy, chci zemi, pošlou mě z kdovíkolika zemí zrovna do té a mě ani nenapadne se ujistit, LOL :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama