ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Říjen 2009

Kapitola 11. - Bratr

29. října 2009 v 19:36 | Re
Sledovali jsme jeden druhého. Myšlenky mi letěly jako o závod. Kurono stál dost nízko pode mnou, ale stejně jsem dokázala určit, kde má oči, protože ty moje jimi byly přitahovány jako magnet. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Jedna moje část začala produkovat všelijaké povýšené odpovědi, kterými bych ho uzemnila, ale pak jsem si uvědomila, že to nedokážu.

Byla jsem tu sama, opuštěná a v krizi, ať se na to podívám z jakéhokoliv hlediska, a on byl… on byl jediný, kdo mi dělal společnost, jediný kdo by mi mohl pomoct a já jsem prostě nedokázala, nedokázala jsem v sobě nalézt energii pro zášť nebo sarkasmus.

Zády přitisknutá na vlhkou studenou skálu jsem na něj vrhla pohled upřímného zoufalství.

"Nemůžu se dostat dolů." Vyděsilo mě, jak se mi třásl hlas. Podle toho, jak se tvářil, jsem v tom asi nebyla sama. "Pomoz mi… prosím." Ani to nebolelo. A najednou to, čeho jsem se bála nejvíc, bylo, že mě odmítne a nechá mě tu samotnou. Bylo by mi úplně jedno, kdyby se mi vysmál, hlavně ať mě tu nenechá. Prosím…

Byla jsem osvobozena od magnetizující modři, když sklopil oči a začal si prohlížet skalní stěnu. Udělal několik kroků vpřed, otočil hlavu nalevo, napravo… a pak beze slova začal šplhat nahoru.

Otupěle jsem sledovala, jak vybírá a využívá nepatrné skalní výběžky a šplhá nahoru hbitě a rychle jako veverka. Po dvou minutách mi zmizel z dohledu, když mi výhled na něj zakryl převis, který se stal mým vězením. Byla jsem ale tak vyděšená (v životě by mě nenapadlo, že si to někdy připustím), že bych se nedokázala od skály odlepit. Zarývala jsem nehty do spár mezi horninou a snažila se zhluboka a potichu dýchat. Potichu proto, abych slyšela slabé zvuky a občasné heknutí, které mě ujišťovaly, že Kurono je pořád pode mnou.

O chvíli později se na okraji převisu objevila ruka po chvíli následována druhou. Lekla jsem se jich tak, že jsem se ještě víc namáčkla na skálu a cítila ostré výběžky, které mě tlačily do zad.

Měla bych mu jít pomoct. Tohle nemůže zvládnout… Ale shledala jsem, že doopravdy nezvládnu přinutit k jedinému pohybu. Byla jsem k tomu kameni jednoduše přimrzlá.

Kurono se ovšem bez mé pomoci obešel. Články prstů zbělely, když se na nich vzepřel a po chvíli už se škrábal na výběžek. Nebylo tu zrovna přespříliš místa pro dva, ale já se během posledních minut scvrkla tak na polovinu. Přimáčklá ke stěně jsem sledovala Kurona lapajícího po dechu na všech čtyřech.

Co se to se mnou děje? Vůbec nedokážu přemýšlet. Stočila jsem pohled na svoji pravou ruku a uvědomila si, že ji stále zatínám do kamene. Jenže ve chvíli, kdy jsem ji povolila, se začala třást.

Pohyb přede mnou opět upoutal moji vrtkavou pozornost. Zase jsem se setkala s modrým pohledem Kurona, ale nějak jsem vůbec nebyla schopna přinutit se alespoň uvažovat nad tím, co se v jeho očích zračí. Co se to se mnou děje?

Postavil se a začal si prohlížet skálu po pravé straně. A v té chvíli jsem si uvědomila, že vlastně neexistuje způsob, jak by mě odsud mohl dostat. Sebe možná… ale mě nikdy. Teď jsem se roztřásla doopravdy a okamžitě jsem studem sklonila hlavu. Zdálo se ale, že si mě Kurono nevšímá.

"Teď mi řekni, čeho sis myslela, že tím docílíš..." ozval se chladně v zápětí. Ten tón měl neuvěřitelný efekt. Najednou jsem se cítila klidnější a to o tolik, že jsem dokonce i pocítila jisté rozhořčení.

"Neudělala jsem to schválně," přednesla jsem na svou obranu a o něco pevnějším hlasem.

"To je mi jedno," odfrkl si zády ke mně a nepřestával zkoumat skálu. Znovu mě napadlo, že on mě odsud jednoduše nemůže dostat.

"Prosím…" zašeptala jsem.

"Hm?" Otočil se. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Všechna já, která kdy bazírovala na mé hrdosti, byla otupělá naházená někde v rohu na jednu hromadu.

Chvíle ticha. Poslední sluneční paprsky zmizely za větvemi stromů.

"Hlupáku," zamumlal a neznělo to příliš nepřátelsky. "Vstaň," přikázal.

Překvapivě jsem se nedokázala zvednout.

"Vstávej, dělej," zavrčel netrpělivě. Když se nic nedělo, chytil me za ramena a bez sebemenších potíží mě postavil na nohy, jako bych nevážila ani deko. Stejně jako Koquori, napadlo mě.

Jakmile jsem stála, cítila jsem se trochu jistější. Stáli jsme blízko sebe, protože prostor na výbežku nám větší rozestup nedovoloval a on se pořád tyčil nade mnou jako nějaká věž. A v zápětí si začal obratně rozepínat chrániče ramen, které po chvilce odhodil na trávník dole pod skálou, kam s tlumeným zvukem dopadly.

Potom se ke mně otočil zády a dřepl si. Nechápavě jsem zírala na jeho záda, černobílé triko předělené vlnkou… Jing Jang. Když se nic nedělo, znovu se ozval:

"Pohni. Vlez mi na záda a chyť se."

Mám co…? Ale dřív, než jsem vůbec začala přemýšlet nad tím, co že to po mě chce, moje tělo ho poslechlo na slovo. Sklonila jsem se, lehla si na něj a ruce přehodila přes Kuronova silná ramena. Zvláštní, že jsem ve svém současném stavu byla schopná uvažovat natolik, abych si uvědomila, že se ho nesmím chytit kolem krku.

Pevně jsem zaťala prsty do látky a položila hlavu na jeho levé rameno, když se postavil a pořád se nechoval, jako bych měla vůbec nějakou živou váhu.

"Opovaž se pustit," sjel mě preventivně. Cukla jsem sebou, když jsem uslyšela jeho hlas tak blízko svého ucha. Tedy Manina ucha…

"Díky za radu," opáčila jsem, překvapená, kde se ve mně nasbíral sarkasmus až v takovéto míře. "Co chceš dělat?" zeptala jsem se slaběji.

"Hádej," odfrkl si.

"Ale… vždyť ta stěna je úplně plochá! Zřítíme se a…" rozšířily se mi oči děsem a zesílila jsem svůj stisk.

"Mluvíš s někým, kdo na téhle zatracené skále zná každý centimetr…"

"Ale…"

"…a na její zkoumání měl bezmála dvacet let…"

"Ale…áááá!" zaječela jsem, když se šíleným zhoupnutím přenesl na nejbliží nerovnost ve stěně napravo od převisu.

"S tím stiskem to nemusíš přehánět…" Znělo to skoro taktně. Uvědomila jsem si, že se ho držím tak silně, že by to v lidském případě asi hraničilo s drcením kostí. Nepatrně jsem svůj stisk uvolnila. Po chvilce váhání jsem raději zabořila nos do jeho ramene a pevně zavřela oči. Otupěle jsem vnímala jak Kurono šplhá dolů. A pak náraz a… chůze.

Zvedla jsem hlavu a otevřela oči. Stromy byly na správném místě. Tyčily se nad námi, místo abych zkoumala jejich špičky zeshora. Byli jsme dole. Moje sevření ochablo a sklouzla jsem Kuronovi ze zad. Vzápětí jsem se zhroutila na zem a prostě na ní jen zůstala ležet. V životě jsem si nevšimla, že hlína tak úžasně voní.

Z apatie mě probraly až vzdalující se kroky. Zvedla jsem hlavu, posbírala síly a na odcházející postavu zavolala:

"Děkuju!"

Na chvíli se zastavil, ale pak, aniž by se otočil, pokračoval dál, až úplně zmizel mezi stromy.

Opět jsem zabořila nos do hlíny a čekala, až mi přestane půjčené srdce bušit jak šílené. Po čtvrt hodině jsem se už cítila natolik zklidněná, že jsem se raději posadila a hypnotizovala hladinu jezera, ve které se odrážela tmavnoucí obloha. Uvědomila jsem si, že si z posledních pár hodin skoro nic nepamatuju. Věděla jsem, že jsem uvízla na skále, ale nedokázala jsem si vybavit, o čem jsem tam vlastně přemýšlela. Také Kuronova záchrana se mi zdála jen jako zamlžený sen. Ale byla jsem dole.

Utrhla jsem rukama hrst trávy a nechala ji zase spadnout na zem. Pak mě napadlo něco, co mě až překvapivě vzpružilo. Byla to vidina koupele, krásné uklidňující horké koupele v lázních.

Nejistě jsem se zvedla na nohy a vydala se směrem k Táboru. A dřív, než jsem si to uvědomila, už jsem běžela, protože mi to najednou přišlo příjemnější. Vítr ve vlasech mě uklidňoval. Začala jsem doufat, že mě snad nikdo neuvidí, protože mě zžíralo přesvědčení, že musím vypadat příšerně. Špinavá, sešlá, rozcuchaná… Čekala jsem, že budu unavená, ale místo toho ve mně vybuchla potlačovaná nervózní energie. Běh byla ta nejlepší věc, kterou jsem se té energie mohla zbavit.

Dosprintovala jsem až ke kraji lesa a opřela se o nejbližší strom. Zatímco jsem se vydýchávala, pohlédla jsem na Tábor. Dva nebo tři stany slabě světélkovaly, jak v nich jejich obyvatelé měli rozsvícené lampy. Ostatní byli nejspíš v Jídelně. Při pohledu na to panoráma, plachty pomalu se nořící do večerní mlhy, jsem měla úžasný pocit. V hlavě se mi chtě nechtě objevovalo slovo "domov" a já ho jen nerada tlačila zpět, protože…

Povzdechla jsem si a začala se co nejtišeji po špičkách plížit k Manině stanu. Naštěstí byl skoro nejblíž místu, odkud jsem přicházela, takže existovala jen malá šance, že mě někdo uvidí.

O chvilku později jsem vběhla do svého stanu, který byl ponořený ve tmě. Po paměti jsem doběhla k jedné skříni a poslepu nahmatala ručník. Najít mýdlo mi trvalo jen o něco déle, protože jsem se mezitím stihla rozkoukat. Obdařila jsem vnitřek stanu nostalgickým pohledem a vyběhla ven.

Za deset sekund jsem tam vběhla zase a málem se přerazila při snaze najít náhradní oblečení. Raději jsem ještě chvíli stála a přemýšlela, co bych si ještě měla vzít. Když už jsem konečně mířila ke koupelnovému stanu, táhla jsem si s sebou kromě ručníku a náhradního oblečení i župan, hřeben, nějaký přírodní krém pravděpodobně Meerijské výroby a vodičku, která měla až podivující vlastnosti pozemského šampónu.

Doufám, že tam nikdo nebude, napadlo mě, když jsem sbíhala orosenou trávou a čeřila přízemní mlhu, která se po ní válela. Ale přede mnou bylo jen černo a já si byla jistá, že kdyby se právě teď někdo koupal, rozhodně by si tam rozsvítil.

Rychlá kontrola informační tabule mě jen ujistila, že mé horké koupeli nestojí nic v cestě. Vevnitř jsem rychle skopla boty, rozsvítila co nejvíc lamp a přehodila tabuli lícem ven. Podobný proces čekal i vnitřní část s lázněmi, takže když jsem nakonec se slastným zavrněním vklouzla do horké vody, obklopovalo mě hřejivé světlo.

Asi po půl hodině jsem se rozhodla, že zrovna nemám náladu na několikahodinovou koupel a vykonala jsem na sobě co nejvíc všemožné očisty. Když už jsem se chystala vyhoupnout na břeh jezírka, něco mě napadlo.

Ta myšlenka mě skolila a já vklouzla zpět do vody až po nos a začala vypouštět bublinky.

Jsem zbabělec. Jsem neschopná, hloupá, nešikovná, ano… ale když přišlo na krizovou situaci, tak jsem se prostě… zhroutila. Moje mínění o mně samotné až děsivě kleslo. Jsem zbabělec…

Nakonec jsem se v té koupeli rozmáčela víc jak hodinu. Snažila jsem se nějak utěšit sama sebe, ale při vší dobré vůli mi to nešlo. Při představě, že by se tam Kurono neobjevil a já teď možná ještě pořád trčela na tom pitomém převisu, se mi dělalo zle. Co si teď o mě asi myslí? napadlo mě nešťastně. Pravděpodobně jsem v jeho očích to nejnižší stvoření, co existuje, a přiznejme si, že vcelku právem…

Přemohla jsem se a vysoukala se ven. Natáhla jsem na sebe Manino… spací prádlo a přes něj raději ještě ten župan. Posbírala jsem všechny svoje saky paky a pozhasínala lampy. Jako hromádka neštěstí jsem se pomalu táhla do stráně. V jednom z předtím rozsvícených stanů už byla tma. Jeho obyvatel buď šel spát, nebo se možná přesunul do jídelny. Když jsem se na to soustředila, ozýval se odtamtud tlumený hovor.

Přemohla mě nevysvětlitelná zvědavost a tak jsem se prorousala trávou až k zadní stěně jídelny. Tam jsem si dřepla do trávy, opřela se o jeden podpěrný sloup a zaposlouchala se do rozhovoru. Vůbec mě nenapadlo, že se vlastně chovám nezdvořile.

Slyšela jsem Mizushimu, jak povídá:

"A když se nad tím zamyslíte… Já to nechápu, pracovitý muž, miluje svou ženu a svou velkou hromadu dětí a prostě… skončí jako hromádka popela. Kdo se o ně postará? Ta žena tu farmu sama nezvládne. Všechno se to zdá být špatně. Je to nefér."

"Nic s tím nenaděláš, Mizu. Děláš jen svou práci a děláš ji dobře," ozval se klidný a až děsivě stejný Hikaruův hlas.

Podepřela jsem si hlavu. Samozřejmě, že to bylo špatně. Ti Nemrtví by vůbec neměli existovat…

"Zkusím na to nemyslet," zavrčela Mizushima a zdálo se, že ji Hikaruovou odpověď spíš popudila. "Kazit si myšlenky nějakou nespravedlností nemá cenu… Jsme Shinigami ne? Jednou bychom možná mohli bojovat proti vzniku Nemrtvých a ne jen proti těm, kteří vzniknou…"

"A jak bys toho chtěla docílit?" Hikaru… pořád stejná výše, teda spíš níže hlasu, stejně monotónně… Cítila jsem, že mě to v této chvíli irituje i za Mizushimu.

"Klid Mizu," ozval se o poznání živější hlas Kyoutekiho. "Chráníme ty nevinné osůbky tam dole proti nim samotným, nepřijde ti to dost dobročinné?"

"Nepřijde," odfrkla si Mizushima.

Promnula jsem si oči, a pak mě náhle přepadl dojem, že mě někdo sleduje. Byla jsem si jistá, že mám pravdu, a moje večně přítomná ironie mě přesvědčovala o tom, že ten někdo bude určite Kurono.

Hlavu jsem nezvedla. Tedy dařilo se mi to aspoň deset minut, ale rozhovor ve stanu jsem přestala vnímat. Nakonec mě napadlo, že bych mu mohla ještě jednou pořádně poděkovat. Zvedla jsem hlavu a natočila ji příšlušným směrem.

"Ještě jednou… díky." Dokonce jsem se pousmála. Ale jen opravdu nepatrně. Samozřejmě, že to byl on. Výraz, kterým mě obdařil byl… zvláštní. Pak se ale záštiplně zkřivil.

"Na co si tu hraješ?"

Postavila jsem se. Během tohoto procesu jsem si dávala pozor, abych se na něj ani nepodívala. Pak jsem mu ale opět pohlédla do očí. Najednou se mi nezdál tak protivný, jak se snažil být. Měla jsem stejný pocit jako tehdy po tom rozhovoru v Jídelně, jako kdyby se to konečně mohlo obrátit k lepšímu.

"Nejsem si jistá," přejela jsem si rukou po obličeji. "Dobrou noc."

S těmito slovy jsem ho opustila a konečně zamířila do svého stanu. Tam jsem ze sebe shodila župan, odložila hřeben a ostatní věci a slastně se zřítila na postel.

Usmála jsem se do kožešin. Třeba se to všechno doopravdy zlepší. Pak mi ale úsměv trochu přimrzl na tváři, když jsem si opět vzpomněla na můj zbabělecký výkon z odpoledne. Hořce jsem si povzdechla a převrátila se na záda. Nahrabala jsem na sebe tolik porkývek, kolik bylo v dosahu a pohlédla na tmavě rudou plachtu nade mnou.

Nedokázala jsem usnout, ale neuměla jsem určit jak dlouho už tu ležím. Slyšela jsem kroky, jak se ostatní přemisťovali do svých stanů, sem tam ještě tlumený rozhovor, asi přání dobré noci. Pak se všechno ponořilo do nočního ticha.

Opět jsem poslouchala zvuky, které vydávali tvorečkové vylézající z lesa na noc. Poměrně blízko stanu něco šustilo a já přemýšlela, jestli to je pořád ten stejný zajíc…

Zachumlala jsem se ještě víc do svých pokrývek a nechala se jednotvárným chroupáním trávy ukolébat ke spánku.





Tu noc se mi zdál jen jediný sen. Zato dost morbidní. Byla v něm Chiai honící slepice a Arden s vidlemi v ruce. Do toho všeho se přiřítil Kurono a jednou střelou trefil Ardena, který se změnil v orla a odletěl. Chiai chvíli stála a zírala na místo, kde se její sedlák ztratil, ale pak hodila vajíčko po nejbližší slepici a ta se změnila v dalšího Ardena ve chvíli, kdy se o ni vejce roztříštilo. A tak se to opakovalo ještě třikrát. Pak jsem si uvědomila, že ten sen dokážu ovládat, a když se příště objevil Kurono, hodila jsem mu přes hlavu pytel od sena a přivázala ho v něm k plotu. A pak se rozpadla králíkárna a všude byla spousta zajíců…



Když jsem se probudila, napadlo mě, že je až zvláštní klid. Neslyšela jsem ani to typické lesní ticho plné slaboučkého šumění stromů. Můj zajíc už mě asi opustil. Usmála jsem se při té myšlence a otevřela oči. Pohlédla jsem na strop nad sebou. Byl bílý…

Část 5.:Jedenáctá hodina.

14. října 2009 v 12:54 | Caym
Drahá Reí, vypůjčila jsem si kousek tvého popisu "jídelny", tak doufám, že to nevadí.
^_^ Caym
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Jiná země
Část 5.: JEDENÁCTÁ HODINA

Probudil mě hlad. Jak jinak… Vidina talíře plného ostružinových a tvarohových muffinů. Bezděčně jsem se olízla a vystrčila hlavu z postele. Byla mi zima. Nesnáším stěhování z vyhřáté postele na studený vzduch. No jo, Finsko, co jsem čekala, když zima, tak pořádná a severská.

"Nebuď srab, Caim, vylez z té postele," říkala jsem si nahlas s drkotajícími zuby a opatrně jsem vystrčila ruku zpod peřiny. "Neeeee, zima, zima, zima, děsná ZIMA!" ječela jsem hystericky. Nakonec se můj hysterák změnil v záchvat smíchu. Fajn, možná bude lepší z postele vylézt jako kočka. Záblesk zeleného světla a hřejivý černý kožich. Jupí.
Zajímalo by mě, jaký význam mají cedule, které jsou otočené k návštěvníkovi zadní stranou. Ano, narážím na to, že jsem samozřejmě místo do jídelny prvně vrazila do lázní. Dva stany, šance padesát na padesát a já se spletu. Vztekle jsem zaprskala a rozhodla se vycouvat, když jsem zaslechla cákání vody. Hmmm, nechápu lidi, co se po ránu koupou. No, co byste taky čekali od kočky? Kočka a voda, to je prostě tak trochu tabu, zvlášt ráno. Rozhodla jsem se prozkoumat, kdo si to ráno rozhodl zaplavat pár temp. Nasměrovala jsem si to po dřevěné podlaze a opatrně jsem se přiblížila za první sloup. Doufám, že si z toho neudělali "nuda" lázně, napadlo mě jen, když v tom se stanem rozlehl tak hlasitý zpěv, až jsem dobrého půl metru nadskočila.
"Mááááá maličkáááá, slunce je za hooooramaaaaa, svííítíííí a naříkáááá, máááá maličkáááá!"
Má citlivá netopýří ouška se připlácla k hlavě. Kristepane, to je falešný. V tu ránu jsem byla opět ve své lidské formě. Prozrazení neprozrazení, tohle nebudu poslouchat s dvacetkrát lepším sluchem.

"Mááááá -"

Zpěv ustal. No jo, sloup zřejmě nebyl až tak rozměrný, aby mě schoval. Odhodlala jsem se otevřít oči.

"Jéé, ahoj, Kyouteki." pokusila jsem se zahrát překvapení.

Shinigami ležel na zádech, hlavu opřenou o ručník na kraji jednoho z bazénů. Vedle sebe měl talíř plný muffinů, zrovna jeden z nich zdvihal k ústům, ovšem mé objevení na něj zapůsobilo trochu jako šok. Muffin zahučel pod vodu.

"A-ahoj," vykoktal a pokusil se pod vodou chňapnout potápějící se muffin.
Trapas, trapas, trapas, ozývalo se mi v hlavě. Proč jen jsem tak neskutečně zvědavá?

"Já, jen jsem si spletla stany," pokusila jsem se o chabou omluvu.

"Jo, promiň, měl jsem otočit ceduli."

"Cože?" zmateně jsem vyhrkla. Kyouteki konečně vylovil zbytky muffinu nacucaného vodou a položil ho na kraj bazénu.

"No, ceduli," zopakoval a pousmál se. "Včera jsme se dohodli, že když se někdo bude koupat a nebude chtít, aby ho někdo otravoval, tak ceduli otočíme lícem ven. No a já jsem na to samozřejmě zapomněl."
"Ahá," oddychla jsem si. Takže to nebyla moje vina. I když i kdyby ta cedula byla otočená lícem ven, stejně by mě to nezastavilo, ehm. Asi jsem včera měla pokusit nezaspat.

"Takže… jídelna je vedle," opatrně jsem couvala ven a pohledem skenovala muffiny na kraji bazénu.

"Jo, to je," kývl Kyouteki a zakousl se do dalšího muffina. "Jo a prosim tě, mohla bys otočit tu ceduli? Nerad bych, aby mi sem vlítla Mizu, ona děsně cáká a já si nechci namáčet vlasy."

Mizu cáká? Jak už tohle stihl zjistit? Sakra, já myslela, že jsem včera zaspala jen pár hodin a ne celý dvě století.

***
Venku jsem dle Kyoutekiho přání otočila ceduli lícem ven. Stálo na ní, překvapivě, "Lázně". Ušklíbla jsem se a vydala se k druhému stanu. Jasně, jídelna byla od mého stanu dál, než lázně, Aroqui mě chce zřejmě naučit líp plavat. Skvělé.

Jídelna. První, čeho jsem si uvnitř stanu všimla byla spousta dřeva. Věnovala jsem tomu prostoru dva rychlé pohledy, které mě ovšem ujistily v několika věcech: tohle byla jídelna a pravděpodobně zastávala i post společenské místnosti. Byly tam stoly z lesklého tmavého dřeva. Spousta pohodlných lavic, židlí a křesel, na kterých byly látkové a kožešinové přehozy. Pohodlí, výborně, zahalekala jsem v duchu a vydala se rovnou k baru v zadní části. Neomylně kuchyně. Došla jsem k baru a zlehka klepla o desku prsty. Ladnými pohyby ke mně dorazila jedna z Meerijek, kterou jsem včera viděla na kopci. Bohužel to nebyla Aroqui, škoda, zvykla jsem si na ni.

"Ehm…Paroqui?" zkusmo jsem odhadla jméno. Beztak se všichni vždycky jmenovali Maroqui, Aroqui nebo Beroqui. Meerijka pozdvihla obočí, zabodla do mě pohled tmavě oranžových očí.

"Koquori," zahučela a netrpělivě na mě kývla. Jasně, jasně, hlavně zbytečně neplýtvat slovy, nonverbální komunikace je taky super, heslo všech Meerijců.

"Dala bych si muffiny. Dva borůvkové, dva tvarohové a… horkou čokoládu," zasnila jsem se.
Koquori se ani nehnula. Zírala kamsi za mě. Zmateně jsem se ohlédla. V křeslech, která byla nejvíc ve stínu, seděly dvě postavy. Podle občasných záblesků bílé mi bylo jasné, že jde o Mano a nejspíš Kurona. Otočila jsem se nazpět rozhodnutá oba ignorovat, jestliže se schovávají ve stínu, nejspíš něco řeší, a Kurona jsem teď po ránu rozhodně vidět nepotřebovala. Natož slyšet ten jeho arogantní hlas, brrr.

"Koquori?"
Meerijka, která se stále neměla k odchodu, na mě pohlédla nic neříkajícím pohledem.

"No, ehm, mohla bys mi prosím přinést ty muffiny?"

"Oběd," vypadlo z Koquori náhle.

"Ne, ne, ne, ty mi nerozumíš, nechci je k obědu, chci je k snídani."

"Půl dvanácté," prskla pro změnu Koquori.

"Jak, půl dvanácté? Co tím myslíš?" zmateně jsem se rozhlédla kolem, jestli neuvidím hodiny. Zrak mi padl na vchod, ve kterém se právě objevil Kyouteki a směrem k baru nesl talíř a na něm poslední muffin. Toužebně jsem ho pronásledovala pohledem, dokud se nezastavil až u nás.

"Díky, Koquori," podal jí talíř. Chňapla jsem po muffinovi a přivinula ten poklad k sobě.

"Plýtvání," dodala jsem, když se na mě upřely dva nevěřícné pohledy. Kyouteki se rozesmál, zato Koquori nesouhlasně zavrtěla hlavou a šla si po svém.

"Díky, díky, díky, Kyouteki, už jsem myslela, že budu bez snídaně."

"Neříkej, že ti Koquori taky argumentovala tím, že v jedenáct už se chystá oběd?"

"Řekla mi jen - půl dvanácté - copak jsem vědma? Doma jsem snídala třeba až ve dvanáct," ublíženě jsem vrhla pohled na plachtu, za kterou Meerijka zmizela.

"Chacha, koukám, že jsi na tom stejně, jako já. Budím se obvykle kolem jedenácté."

"Já taky, většinou těsně kolem jedenácté," pyšně jsem se vytáhla. Kyouteki zamrkal.

"Já taky."

"Nesmysl, nikdo se nebudí přesněji kolem jedenácté, než já," odbyla jsem ho a zakousla se do muffinu.

"Sázka?" natáhl ke mně Kyouteki hbitě ruku.

"Nesázím se, je to pod mou úroveň," snažila jsem se z toho vycouvat a i s muffinem jsem si to zamířila ke křeslům potaženým kůží. Přece nebudu sedět na studené dřevěné lavici!

"Počkat, počkat, dal jsem ti muffin, dlužíš mi to!" doběhl mě Kyouteki.

"Vyděvači," zahuhlala jsem s pusou plnou tvarohu.

"No, ale jestli máš strach, že by ses vzbudila až ve dvanáct místo jedenácti, tak nic, chápu to," srovnal se mnou Kyouteki krok a nasadil tón stejně-kecáš.

"Fajn, tak platí," naježila jsem se.

"A žádné podvádění, bez budíků, bez toho, aby tě někdo budil nebo náhodou šel hlučně kolem tvého stanu," varoval mě Kyouteki.

"Nápodobně," opáčila jsem a dosedla do křesla. Tričko jsem měla celé zadrobené od hnědého těsta. Kyouteki se posadil naproti mně a samolibě se usmál. Oklepala jsem drobky na zem a opřela se. Líné ráno, jak má být.

Kapitola 10. - Rozum a city

13. října 2009 v 21:52 | Re
Ve větvích stromu se ozvalo slabé zakřupání a po chvilkovém šustícím boji, který následoval, spadla Mizushimě z koruny jehličnanu šiška přímo do obličeje.

"Ne, vážně, kdybych si lehla o pět metrů vedle, tak se vsaď, že zafouká vítr a do obličeje mi cvrnkne šiška," bručela snažíce se vymést z obličeje drobné kousky dřeva, zatímco jsem já ležela v prenatální poloze, držela se za břicho a z očí mi proudem tekly slzy smíchu. Na důkaz jejích slov zafoukal vítr a kousek od nás přistála do jehličí další šiška.

"Přestaň!" zasípala jsem, protože už mě doopravdy bolelo břicho.

"No dovol? To jako myslíš, že já snad nějak přikazuju tomu stromu, aby na mě shazoval počátky svých potomků? Vypadám snad, že bych stála o to, aby tu místo jednoho rostlo ještě padesát takových?!" naježila se Mizushima úplně jako kočka, což se jí výborně dařilo i vleže.

"Obávám se, že tomu stejně nezabráníš," hihňala jsem se dál a pootočila hlavu doprava, kde se mi nabízel výhled na opravdu šíré lesy, které pravděpodobně pokrývaly většinu celé japonské dimenze.

Mohly být asi dvě hodiny po poledni, i když vnímání času mi za dobu mého pobytu zde značně zakrněly. Ležely jsme s Mizushimou na vršku skály, té skály nad jezerem, ze které Kurono skákal pravděpodobně každý den, a to prostě proto, že tady nahoře bylo doopravdy nádherně a my dvě jsme zrovna obě měly náladu válet se v přírodě. Vlahý větřík a zlaté odpolední světlo vytvářely mezi tisícovkami jehliček nad našimi hlavami tajemnou hru stínů, která měla dokonale úspávající účinky. Teda měla by, kdyby nás ovšem ten strom zrhuba každých pět minut neohrožoval svým malým soukromým bombardováním.

Když už mluvíme o Kuronovi, od incidentu s mým přiznáním uběhly necelé dva týdny a on se pořád ještě nevrátil. I když jsem si to ze všech sil snažila vymlouvat, nedokázala jsem se ubránit starosti, jestli se mu náhodou něco nestalo. Byla to naivní myšlenka a hlavně mi do něj vůbec nic nebylo, takže jsem se většinu svého volného času musela neustále přesvědčovat, že se o něj bojí tělo jeho sestry, a moje duše se jen veze. A je mi úplně jedno, jak hloupě to zní! Ten pitomec je mi naprosto ukradený! Navíc tak šílený atlet jako on by pravděpodobně neměl potíže, ani kdyby spadl do padesátimetrové jámy s hladkými stěnami. A vzhledem k tomu, že tady v Dimenzi by se takové jámy vyskytovat neměly…

Proč si vlastně dělám starosti? Když já si je sakra vůbec dělat nechci! Nestojím o žádné černé svědomí, zvlášť, když za nic nemůžu… Ano… Jenže kdy v životě mě moje nezávislé myšlení poslouchalo? Nebo se zeptám jinak, proč se moje nezávislé myšlení nazývá nezávislé?

"Arisu přemýšlí…" ozvalo se mi u levého ucha.

"Co tě vede k tomu přesvědčení?"

"Mlčíš."

"Takže když spím, tak přemýšlím? Asi jsem větší intelektuál, než jsem si myslela," uchechtla jsem se.

"Jenže teď nespíš. Doufám, že aspoň uvažuješ nad tím, jak mi vysvětlíš to tvoje tajemství ohledně Chiai. Dva měsíce už skoro uběhly. Doba se ti krátí!" zareagovala Mizushima škodolibě.

"Vážně ti to ještě nědošlo?"

"Když nevím co..?"

"Všímavé většině lidstva by na to stačil den, maximálně dva."

"Jenže vy, všímaví lidé, jste dospělí ve směšných dvaceti letech, není divu, že uvažujete jinak než my."

"Chtělas říct rychleji," popíchla jsem ji.

"Ne, to jsem teda nechtěla!"

"Poslyš, Mizu…"

"Hmm?"

"Jak je to u Shinigami se vztahy?"

"Jak to myslíš?"

A já byla přesvědčená, že postrčení stačí…

"Dobře, tak polopaticky: Přijde švarný Shinigami, potká pohlednou Shinigami, zajiskří to, ti dva se vezmou, a mají hromadu malých Shinigami..?" zkusila jsem to.

Asi další minutu jsem musela čekat, než se pro změnu dosytosti vysměje ona. Co je na tomhle k smíchu? Mám se děsit toho, co se dozvím? Snažila jsem se vypudit barvité nemorální představy celého milostného systému v Shinigami společnosti, ale nějak se mi to nedařilo.

"Když některý pár čeká dítě, jsou zbaveni práce a stěhují se do neaktivní dimenze," sdělila mi po chvíli prostě.

"A předtím?"

"To ti tu mám popisovat?" zabručela dotčeně.

"Tak jsem to nemyslela," zrudla jsem. To se doopravdy musím ptát na to, jestli spolu ti dva třeba nějaký čas chodí? Nebo prostě přijdou, řeknou si "Tak třeba ty." "OK." a jdou na to? Nicméně jejich zvrhlé vnímání rodiny by se tím do jisté míry vysvětlovalo… Ale to je blbost. Nedokážu si představit, jak by humanoidní myslící rasa nebyla schopna milovat. To by bylo absurdní. Kurono je zářivým příkladem, že to není pravda, i když v jeho případě se nejedná zrovna o ten druh lásky, o kterém se teď bavíme, ale…

Povzdechla jsem si.

"Mizu, kdyby se ti někdo líbil… třeba… třeba Hikaru," skládala jsem zoufale slova dohromady, "co by jsi… ehm… dělala?"

"Jak tě tohle sakra napadlo?" vybuchla zděšeně.

"Jen uvádím přiklad!" bránila jsem se a podvědomě se schoulila. "Jestli ti na tom tak sejde, tak si představ, že tu máme Shinigamiho, který se jmenuje třeba…" zalovila jsem v seznamech jmen svých oblíbených postav z mangy, "…třeba Kei, ano? Kdyby se ti líbil, co by jsi dělala?"

"Asi bych se snažila, aby na to nepřišel," prohlásila Mizushima zadumaně. Sakra, tohle bude vážně těžké. A nejhorší na tom je, že já bych na jejím místě udělala totéž.

"Tak jinak, kdyby ty ses líbila jemu, on tobě a věděli byste o tom."

"Pak je to jasné, ne?" ozvalo se vedle mě kysele. Ale ne, prosím ať není, ať to takhle není!

"Dobrá, dobrá, uvedu ti to na lidském příkladu. Abys měla představu."

"No, když myslíš," zahuhlala odevzdaně.

"Takže si představ, že Arisu chodí do školy a jeden její spolužák se jmenuje Kei."

"Hmm, jo."

"A Arisu se Kei moooc líbí, a ona se hmm… líbí jemu." Ne, tohle mi vážně z pusy nejde. "Ona dělá jakoby nic, on se jí ale dvoří… víš co znamená dvořit se?"

"Arisu, nejsem na tom až zas tak bídně, troufám si tvrdit, že co se let na sbírání zkušeností týče, mám jich trochu víc než ty…"

Jsem zmatená. Zkušenosti? Chová se tady sakra někdo kromě mě, jako by měl zkušenosti? A to já ještě žádné nemám! Já mám jen zkušenosti se zkušenostmi jiných lidí!

"Víš co? Tak ještě jinak. Kluk chce holku, chová se k ní hezky, jednak se tím snaží ukázat jí, že o ni má zájem a jednak se snaží, aby ho případně začala mít ráda ona, pokud tomu tak ještě není. Je to dost srozumitelné?"

"Jistě."

"No, v lidském případě by ti dva spolu začali chodit. Rande a tak. Nešli by hned… na věc, víš?"

"Kdo říká, že… Arisu, ty jsi perverzní!"

"Cože?" zapískala jsem slabě. Co je na mě perverzního, já se jen snažím zjistit co…jak… no dobrá, prostě dělám vše v zájmu zasvěcení Mizushimy do věci!

"To sis jako myslela, že když se dva Shinigami dají dohromady, že spolu nejsou nejdřív jen nezávazně, že se nejdřív navzájem neoťukají?"

"No z tvého podání to tak vyznělo," bránila jsem se chabě.

"Přece nejsi tak naivní," popíchla mě.

"No, kdybych byla, asi bych se pořád nesnažila zjistit, jak to je."

"No možná," zazubila se.

"V tom případě ale nechápu, proč jsi se zezačátku tak strašně rozesmála."

"Protože jsi to řekla tak vtipně."

"Aha… a já myslela že jsem plácla něco, co ti přišlo jako strašná blbost… Chápeš to už aspoň?"

"Chápu co?"

"Že podle mě se Arden Chiai dvoří! Že ji má rád!" Nejak jsem si najednou přestala být jistá, jestli je Mizushima doopravdy někdo, kdo by měl podobné informace schraňovat, ale už bylo pozdě.

Po mých slovech následovalo ticho. Koutkem oka jsem viděla, že Mizushima zvedla ruku a prsty si zadumaně přejela po puse.

"Víš, že máš možná pravdu?" Jestli vím..?

"Jen možná? Pche."

"Nedá se říct, že bych to zas až tak sledovala. Životy ostatních jsou jejich věc."

Aha, tak tady jsme konečně narazili na tu osudovou odchylku v mentalitě lidí a Shinigami, kolem které se tohle všechno točí.

"Vidíš, a my, všímaví lidé…"

"…si všímáte, ano, už chápu."

Povzdechla jsem si.

"Víš, Arisu, asi jsi mi právě nasadila brouka do hlavy."

"Vážně? S Ardenem a Chiai?"

"No," zarazila se. "Vlastně jo." A s podstatně větším nadšením dodala: "Odteď je nespustím z očí."

"No, zas tak moc to prožívat nemusíš," mírnila jsem ji. "Ničeho sis nevšimla ty, ničeho si bohužel nevšimla ani Chiai, alespoň to tak vypadá. Nic s tím nenaděláme."

"To si vážně myslíš? Mohly bychom Chiai trochu postrčit a…"

"Ne! Blázníš? Na to musí přijít sama. Představ si, že bychom jí to řekly, a ona by třeba Ardena nemohla vystát, což dle mého názoru sice není možné, ale… No, začala by se mu vyhýbat a on by tak třeba přišel o šanci ji obrátit a… a tak."

"Ty jsi doopravdy znalec," vyprskla smíchy.

"Kdyby tě celá třída neměla dvakrát v lásce, ale ve chvíli nouze se k tobě po jednom chodili všichni vyplakat a svěřit, taky bys byla znalec," zabručela jsem.

"Ty jsi takový polštářek," rozesmála se ještě víc.

"No, jsem ráda, že ti to přijde veselé," zabručela jsem dotčeně. Nebylo to ani tak kvůli mému postavení dvorní krabičky pro cizí strasti, ale spíš kvůli přirovnání k polštářku, které, buďme upřímní, nemá zas tak daleko k podložce. A jestli má někdo daleko od významu označení "podložka", tak jsem to já.

"Přece musí existovat způsob, jak se do toho nějak zapojit," přemýšlela Mizushima vedle mě nahlas.

"Proč se do toho nutně chceš zapojovat?"

"Protože to by byl pár hned v mé první dimenzi!" vyhrkla nadšeně.

"A to se nestává?" zeptala jsem se zvědavě.

"Obvykle ne. Jakou máš šanci, že tě hned poprvé strčí do dimenze, kde mezi sedmi dalšími náhodnými Shinigami je ten pravý?"

"To se neptáš správné osoby." Ale možná sehnat Chiai pár pěkných Shoujo mang… "Podívej, tohle je přirozený řád věcí," začala jsem svůj vědecký rozbor. "Tedy spíš mělo by být. Na Zemi se to poslední dobou zvrhává směrem, ze kterého je mi zle. Prostě, sameček se dvoří samičce, a jeho výdrž jí jen dokazuje, zda o ni má skutečně zá-"

Dál jsem to nestihla doříct, protože Mizushima se rozřehtala tak šíleně, že jsem druhou část své řeči mluvila snad jen k jehličnanu nad mou hlavou.

"Když odhlédnu od toho, že k Chiai to slovo samička ještě docela sedí," hýkala Mizu vedle mě a musela se posadit, "tak Arden a sameček to je prostě…" Dobrá, tohle rozesmálo i mě.

"Já mluvila všeobecně!" bránila jsem se v přestávkách mezi smíchem.

"Víš, já si myslím, že Chiai to možná přehlíží automaticky," začala Mizushima, když se dostatečně zklidnila.

"Nechápu."

"Když sem Arden přišel… no, řekněme, že se Chiai tehdy rozzuřila do nepříčetnosti a seřvala ho tak, že bych to ani já nezvládla líp."

"Chiai… cože?!"

"No ano. Jejího bratra zabili Nemrtví v Rusku, těsně předtím, než ji poslali sem, takže byla pochopitelně dost přešlá. Když o pár let později přišel Arden, Chiai uniklo několik informací o tom, co se doopravdy stalo, takže si myslela, že on je jen někdo, kdo si rád zahrává s vlastním životem. Pěkně se na něj tehdy vykřičela. Ale když pak zjistila, že tak riskoval jen kvůli vlastnímu psychickému zničení ze ztráty svých přátel… no, ty jsi z těch všímavých lidí, myslím že nebudeš mít problém s tím pochopit, co mám na mysli." Nebyla v tom ironie.

Ne, to asi vážně nebudu…

"Tohle jsem vůbec nevěděla…" zamumlala jsem slabě. Do jejich minulosti jsem se ani nesnažila šťourat, přišlo mi to neslušné a navíc jsem docela naivně myslela, že Shinigami vedou poklidné životy plné štěstí, kterým se osobní tragédie vyhýbají.

A z nějakého pitomého důvodu mě napadlo, že kdyby teď Kurona zabili Nemrtví, nikdo by se to nedozvěděl.

"Nevěděla jsem, že jsou Nemrtví až takový problém. Měla jsem dojem, že si s nimi vždycky poradíte skvěle, když opomenu tu "nehodu" s jedním mimo Předtuchu."

Mizushima si nevesele ofrkla.

"Tak tohle je Japonsko, na počet obyvatel je to pořád neobyčejně klidová oblast. V Rusku, Británii, nebo třeba Brazílii jsou to šílená čísla. Z nějakého důvodu to tam na Nemrtvé působí trochu… jinak. Co jsem já slyšela od Sarael, která strávila zrovna v Brazílii asi padesát let, dvojitá až trojitá Probuzení tam nejsou nic abnormálního. Je to zvláštní, protože Nemrtvý měl prožít smrt duše a pak někdy si uvědomit… Možná, že přítomnost dalšího Nemrtvého to poznání urychluje. To si aspoň myslím já. A když oni navíc pravděpodobně instinktivně nebojují proti sobě, ale občas dokonce i spolupracují, jsou dost nebezpeční i pro dvojici Shinigami."

Hádám, že Sarael bude Mizina matka...

"Aha, chápu. A vy doopravdy nevíte, co to je Předtucha? Kde se bere?"

"Vůbec," zavrtěla hlavou. "Žijeme s nimi jako se součástí našeho života."

"No ale pokud je Starší dokáží přidělovat, možná by mohli něco vědět, ne?"

"To, že něco umíš používat, neznamená, že víš, jak to funguje nebo odkud se to vzalo," pronesla Mizushima znalecky. Potom zazívala.

"Víš, je to zvláštní," pokračovala jsem, jak mi myšlenky samy od sebe naskakovaly do hlavy, "že se nikdy třeba nemluví ve zprávách o podivných tělech s obrovskými zbraněmi, nezvyklou barvou očí, a tetováním po těle…"

"Když už se něco takového stane, samozřejmě, že tělo přeneseme do dimenze…" ozvala se Mizushima dotčeně.

"Je neviditelné?"

"Není. Se smrtí se definitivně ruší spojení se Silou, takže Shinigami není neviditelný, a jeho Znaky zmizí."

"To jde, přerušit spojení s tou vaší Silou?"

"Samozřejmě. Každé vážné zranění Znaky naruší a my pak dočasně přicházíme o některé schopnosti."

"Takže teoreticky, kdyby lidé doopravdy našli nějakého mrtvého Shinigamiho, tak jediné, co by je mohlo zarazit je zbraň, barva očí a extravagantní oblečení?"

Mizushima se zašklebila.

"Co já vím, ještě nikdy se to nestalo. Ale kdyby ano, tak by ti tvoji lidé byli mnohem víc překvapeni, když by se rozhodli zjistit, co se stalo, tou vaší šílenou pitvou."

Soudní pitva. Tenhle rozhovor se nám HODNĚ zvrhl.

"Proč?" zeptala jsem se opatrně.

"Protože my fungujeme trochu jinak než vy," uculila se. Přišlo mi, že schválně zavítala do těchto oblastí, aby mi to mohla říct.

"Myslíš jinak po biologické stránce?" To si neumím představit. Jak?

"Přesně tak."

"Takže jste stejní, ale jiní," konstatovala jsem svůj závěr.

"Páni, ty jsi rychlá," zamrkala na mě.

"No, já si doteď myslela, že jste jiní jen v přemýšlení a té vaší Síle. Tohle mě vážně nenapadlo. To máte modrou krev, nebo co?"

"Tsss."

Podívala jsem se jí na záda, po kterých se jí volně vlnily bílé prameny vlasů. Měla v nich hromadu uschlého jehličí a trochu špíny ze země. Byla to ale pořád lepší volba než ležet na tvrdé nepohodlné skále. Vlasy se vždycky dají umýt. Zazívala jsem a opět obrátila pohled do koruny stromu nad námi. Vzduch úžasně voněl, a já teď dostala víc věcí na přemýšlení, než jsem mohla naráz pobrat.

Až když se Mizushima po pěti minutách konečně pohnula a řekla "Jsem zpět!", došlo mi, že její mlčení asi nebylo pouhé rozjímání. Další Předtucha hmm… A zase ji schytal někdo, kdo mi zrovna dělá společnost.

"Nějaký farmář na Hokkaidu. To bude radost najít tu farmu, krom ovce s černým flekem na hlavě tam moc identifikačních znaků nebylo," postěžovala si mrzutě. Pak se na mě otočila. "Promiň Arisu, asi bych měla jít už teď, nemůžu si dovolit nebýt tam včas. Asi nemá cenu na mě čekat, budu pryč do večera."

"To je v pořádku," ujistila jsem ji a usmála se. Samozřejmě, že jsem nebyla tak nadšená, ale proč bych s tím měla obtěžovat okolí? Ona za to nemůže. A já tu přece nic nedělám, takže…

Mizushima se mezitím postavila a začala si setřásat špínu ze zad.

"Ukaž, pomůžu ti. Ať neděláš ostudu," dodala jsem se smíchem.

"Díky, musím si mezi Nemrtvými udržet reputaci," oplatila mi to stejným tónem, když jsem se zvedla i já a začala jí vytahovat větvičky z vlasů. Poté, co jsme ji společnými silami vrátily do co nejvíc původního stavu, sehnula se ještě na zem a chytila Zlatíka, kterého si tam předtím položila a kterého prozíravě vzala s sebou. Vlastně už se nemůžu divit, proč Shinigami berou svoje zbraně všude. To prostě proto, že Předtucha je může taktéž zastihnout všude. A nemít svou zbraň by v té chvíli mohla být fatální chyba.

"Tak zlom vaz," popřála jsem jí, načež jsem schytala lišácký úsměv a lehkou herdu do zad. Pak už na jejím místě zůstala jen vzpomínka na záblesk zelenomodrého světla.




Když jsem o deset minut později visela na skále při mé chabé snaze slézt z ní dolů, tak jsem na onu Předtuchu v duchu nadávala o něco víc. V lezení po skalách jsem nikdy nebyla přeborník, nikdy jsem to ani nezkoušela, a Manino oblečení by se zrovna nedalo považovat za ideální úbor horolezce. Přinejmenším ten objekt zvaný lano tu docela chyběl. Naštěstí jsem ale měla v rukou tu tajemnou Sílu, takže mi nědělalo problémy viset za jednu ruku, zatímco jsem nohama zoufale hledala oporu.

Když jsem konečně narazila na další výstupek, několikrát jsem se o něj zapřela, abych si ověřila jeho pevnost, pak jsem podobné opory našla i pro své zbývající volné končetiny a po dalším zopakování podobného postupu jsem se octla dost nízko na to, abych mohla seskočit na skalní římsu pod sebou.

Nebylo tu přespříliš prostoru, po němž bych se mohla pohybovat, ale cítila jsem jisté vítězství. S takovou to nakonec zvládnu až dolů.

O chvíli později jsem si říkala, že to byl jeden z největších omylů, které jsem si kdy alespoň myslela. Nebyla to totiž pouze římsa, byl to převis, takže pro mě bylo naprosto nemožné lézt dál. Po stranách bych se možná mohla vydat, ale skála zde byla téměř plochá, a i se silou v rukách by tohle byla skoro jistá sebevražda.

Se zmučeným výrazem jsem pohlédla na stěnu nade mnou. A s jakýmsi tichým souhlasem všech částí mého já jsem dospěla k závěru, že nemám nejmenší šanci vylézt zpět. Jinými slovy: teď jsem doopravdy v háji.

Jak typické pro mě, že jsem si pravděpodobně vybrala tu nejhorší možnou cestu. Jen proto, že předtím s Mizu to nahoru šlo docela snadno. A já si myslela, že dolů to bude podobná zábava. Jenže jsme musely lézt jinou cestou, protože přes převis jsme se rozhodně neškrábaly... Teď jsi se, Arisu, přepočítala. A začni se okamžitě snažit počítat znovu a přijít s řešením, jinak tady asi budeš tvrdnout ještě hodně dlouho. A to tvrdnout myslím smrtelně vážně.

Sedla jsem si na římsu, objala kolena a nijak mi nevadilo, že okolním stromům vystavuju svoje bombarďáky. Teda spíš Maniny… Kdyby aspoň bylo komu vystavovat. To by znamenalo, že se moje situace možná bude řešit. Ale jak už jsem řekla, přede mnou byl jen les a po levé straně část jezera.

Proč já pitomá nešla raději dvouhodinovou zacházku a nesešla z té skály lesem? No, proč? Proč jsem měla nutkání jít tou kratší cestou, když stejně nikam nespěchám? Co jsem si chtěla dokazovat?

Položila jsem si bradu na kolena a snažila se přemýšlet. I když jsem si to odmítala připustit, docela jsem se bála. Bylo to ale na takové úrovni, že mi nědělalo problém ten pocit zatlačit až někam do koutku a nedovolit mu, aby vyvolal paniku. To by na tomhle sotva metru čtverečním určitě nebyl nejlepší nápad.

Teď musím hlavně zhluboka dýchat. Tak. Uklidnit se.

S trochou štěstí kolem možná poletí Arden nebo Chiai, uvidí mě a… a pak co? Jak trapné by bylo nechat se odtud snášet… pokud by to vůbec šlo. Celou dobu jsem se snažila, abych u Shinigami nevyvolala dojem totalního pitomce, a teď, téměř po dvou měsících udělám takovou… BLBOST!

Pohlédla jsem na nebe a přála si, abych zahlédla siluetu dravce. Arden řekněme by měl asi větší dispozice k tomu mě odtud dostat než drobná Chiai. Hmm.

Co by dělala Mano na mém místě? Za předpokladu že by se do takové situace kdy vůbec dostala….

Počkat, v jaké zvíře se vůbec Mano mění? Jak jsem mohla být tak hloupá a nikdy se o tohle nezajímat? Kdyby se měnila v nějakého ptáka, měla bych po starostech. Ovšem za předpokladu, že bych zjistila, jak se změnit. Pokud by se ovšem měnila třeba na slona, měla bych značný problém, i když asi jen pár sekund. A jistou smrt mého právoplatného těla na Zemi rukama Kurona, hmm…

Kurono… se mění na vlka ne? Jestli se zvířata dědí přímo po rodičích, jak mi říkali, tak by se teoreticky Mano taky mohla měnit na vlka. Ale k čemu by mi byl vlk? Já ti to řeknu, Arisu, byl by ti úplně k ničemu. Na téhle skále bys potřebovala tak horskou kozu, aby ses vůbec mohla dostat na tu římsu vlevo dole. Vlk by se tu nicméně alespoň udržel. Jsem v bezvýchodné situaci, takže za pokus to stojí.

Teď, jak to Shinigami dělá, když se chce změnit na zvíře? Přát si to asi nestačí.

Začala jsem se soustředit. Nic. Necítila jsem ani závan nějakého zvířecího já. Opět moje neschopnost. Shinigami s tím určitě nemají problémy a ty nedokážeš…

Můj do kouta zahnaný mozek napadla jiná věc. Co když se mění slovem? To bylo naivní, byla to naprostá blbost, ale alespoň jsem se měla k čemu upnout, i když to v té chvíli znamenalo potopit své vlastní já a věřit něčemu tak hloupému. Lepší to než bezvýchodná situace.

"Pták…" Nic. "Chci se změnit na zvíře." Nic. "Zvíře?" Nic. "Horská koza!" Ani náznak. "Pavouk! Holub! Já nevím… Pes! Vlk!" Začínalo mě to jakýmsi zvrhlým způsobem bavit.

Seděla jsem na římse, proti své vůli jsem se lehce třásla - připisovala jsem to chladu a vlhkosti, protože jsem byla ve stínu- a říkala nahlas všechno, co mě napadlo. Zpočátku jsem se omezovala pouze na zvířata, ale po chvíli jsem začala vymýšlet jakási čarovná hesla, až jsem nakonec skončila u oblíbených školních říkanek na učitele. Mluvila jsem sama se sebou, pevně svírala kolena a pořád upírala oči k nebi, kde jsem marně hledala siluetu jakéhokoliv letce.

O dvě hodiny později jsem už byla v beznadějné situaci. Mlčela jsem, nešťastně mžourala někam před sebe a nemyslela vůbec na nic. To jsem si tedy alespoň myslela.

Hikaru! To by byla vůbec nejlepší možnost! Proč sem prostě nepřiletí, jen tak, je přece rád sám, a to by mě pak uviděl, či spíš já jeho - odnesl by mě a…

Jak nehorázně se mi ulevilo, když jsem vymyslela způsob, jak se odsud dostat. Hikaru se údajně měnil na bílého draka dost velkého na to, aby unesl i čtyři lidi, tomu by určitě nedělalo problém mě odnést. Jako by mi spadl kámen z půjčeného srdce. Ale stějně by mě zajímalo, proč se nedokážu proměnit. Doufám, že jsem něco "nerozbila"… a nemám na mysli ten parfém, samozřejmě.

Další, co mě napadlo při pohledu na pomalu červenající špičky stromů, bylo, co bych dělala, kdybych tu musela zůstat přes noc. Co bych dělala? Nedělala bych nic. Musela bych se snažit zůstat vzhůru, protože já s mým spánkem založeným výhradně na častém převracení bych pravděpodobně usnula věčně a to dost brzo.

Opřela jsem hlavu o slizkou římsu a opět se podivila vlastní pitomosti, se kterou jsem samozřejmě musela slézat po jižní straně. Ale já si říkala kudy jinudy? Lézt po západní stěně jsem zavrhla.. Nechtěla jsem spadnout do jezera, cha! Teď bych se klidně se slzami vděku v očích vrhla do těch dokonale ledových vod, jen kdyby to znamenalo vysvobození z této mé vzdušné variace na kobku. Ona i kobka je lepší, protože tam vám nehrozí při sebemenším pohybu pád minimálně z dvacetimetrové výšky.

Ale ne, já prostě musela lézt po severní stěně, té, která je nejvíc slizká a vlhká a "místo na zachycení" je pro ni neznámý pojem, nemyslíme-li ovšem místo na věčné zachycení, které jsem svým neomylným instinktem vyhledala zrovna já. Bravo.

Další půlhodinu jsem se snažila zabavit se úplně jinak. Vymýšlet příbehy, přeslazené kýče, cokoliv, co by mi pomohlo ukrátit čekání na pomoc, která snad přijde. Ale nebyla jsem schopna se soustředit. Naprosto.

Rozhlédla jsem se, jestli na mé krásné soukromé římse náhodou není nějaký úlomek skály, kterým bych se eventuálně mohla zabavit a vytvořit pár krásných nástěnných maleb. Tak jedinečné kulturní dědictví jako hlavy anime postav by si zdejší Shinigami ani nemohli přát. Ale pochopitelně kromě mě byl můj výstupek naprosto prázdný - to proto, že přebytečné kameny by z něj dělaly místo méně kluzké a to bychom přece nechtěli.

Nejhorší bylo, že se do mě ve stínu, ve kterém jsem se nacházela, začala pomalu pouštět zima. Zima a vlkhkost… kombinace, která zabíjí. Natolik jsem jim v tomto případě nevěřila, ale pravděpodobně mě čeká velice nepříjemná noc.

Proč jsem vlastně ještě nekřičela o pomoc? Kvůli mému egu? Ne, spíš proto, že i kdybych si měla vykřičet hlasivky, tady odtud by mě slyšely tak jedině veverky nebo gazely. I když prchající stádo gazel by možná v táboře mohlo způsobit nějaký ten rozruch, podezření by ale určitě nevzbudilo.

Teď mě pomalu začínal spalovat hněv. Hněv nade mnou samotnou. Sedím tu jak naprostý pitomec, neschopná se odsud dostat vlastními silami. Čekám, až se sem náhodou nachomýtne někdo z těch silných jedinců, kteří jsou schopni přežít, aby pomohl tomu slabému, který, ač má sílu, neumí s ní pracovat.

Takže jsem se právě asi třásla ze tří důvodů: strach, zima a hněv. Dokonalá kombinace. Ale Mizushima by mě snad mohla jít hledat, když by zjistila, že jsem se nevrátila… určitě!


Pokud ovšem zrovna nenarazí na nějakou šílenou potíž s Nemrtvým, pokud tam náhodou nebude víc Nemrtvých a… a Arisiny morbidní myšlenky se opět rozjíždí plným proudem.

Víte, co by byl největší kýč? Kdyby ten, kdo by mě tady našel, zoufalou a ztracenou, byl Kurono vracející se ze své soukromé výpravy. To bych asi psychicky neunesla… protože on by byl doopravdy ten poslední, před kým bych si přála být tak ponížená, jak jsem právě teď. A bude hůř. Určitě by se mi vysmál. A měl by asi i důvod. Měl by mě tady krásně chycenou na skále, mohl by mi říct všechno a já bych nemohla dělat nic.

Teď to byla sebelítost, co se mi pomalu vkrádalo na mysl, a zrovna když jsem si ji začala uvědomovat a přemýšlet, jestli ji mám zahnat, nebo si vychutnat ten pocit, že mě aspoň někdo lituje, se ozval ten hlas.

"Co tam děláš?"

Udělalo se mi špatně ještě dřív, než můj mozek určil jeho majitele. Neomylně. Jako bych o tom zrovna nepřemýšlela… jak jsem mohla zapomenout na mé proslulé štěstí?

Zaťala jsem pěsti a se značným přemáháním jsem pohlédla dolů.

A tam stál, samozřejmě, sám pan veliký mladší bratr, symbolicky skoro na tomtéž místě, ze kterého jsem od něj před dvěma týdny utekla, zakloněný a díval se na mě, uvízlou na skále a nacházející se momentálně v té nejhorší situaci, jakou bych si jen dokázala představit.

Prolog

7. října 2009 v 18:07 | Re
Byla stvořena nová planeta, krásnější a živější než vše, čemuž bylo doposud dopřáno existovat. Stala se srdcem mrtvého vesmíru, stala se měřítkem, středobodem všech myšlenek a byla obdařena tolika novými a jedinečnými věcmi, že nebylo možné, aby se jí ve své podstatě cokoliv vyrovnalo.

Tuto planetu určil Nejvyšší zcela nové rase, jež měla vzejít z ní samotné. Jen jeden ze čtyř Vyšších, Druhý, ten který si Zemi pro její jedinečnost zamiloval nejvíce, podezíral Nejvyššího z neopatrnosti. Využil vlastních sil a pohlédl v čase na rasu, která měla této planetě vládnout. Pak, naplněn rozhořčením nad tím, co viděl, použil svou zbývající moc a vsadil do žil každému jedinci, jež se měl kdy narodit, drobné semínko černé zkázy. To jako plevel, jako cizopasník mělo zbavit Zemi té rasy, jež si bude říkat lidstvo, byť by vyklíčilo jen vzácně.

Ten nejmocnější z Vyšších, První, jež byl vždy nejvěrnějším Nejvyššího, rozhodl se dát svou vlastní sílu ve prospěch lidstva a přísahal odstranit každé semeno, jež by mělo vzejít, a to dřív, než by stihlo napáchat škody, k nimž bylo předurčeno. Díky pomoci dalšího z Vyšších, toho, jež dokázal ovládat zdání skutečnosti, spletli kolem rodící se rasy síť, do níž se měl zachytit každý, jehož tělo by ovládl černý jed. Byl to ale ten Čtvrtý, kdo zašel do krajnosti, zničil sám sebe a vložil svou podstatu do žil Prvního, aby mu poskytl dostatek sil plnit jeho úkol.

Na úsvitu lidstva byl Druhý poražen a vyhnán. Budoucnost lidí byla ponechána v rukou Prvního s Třetím, jimž tak už nikdy nemělo nic bránit v plnění svého závazku.

Nábor

5. října 2009 v 20:25 | Re

Konečně přichází i tahle sekce spolu s malou nadějí, že by nám mohla přinést úspěch :)

POZNÁMKA: Zájemci můžou napsat sem nebo na můj/Temiin mail či ICQ (všechno je v sekci O nás).


NÁBOR 1

5.6. 2009 - V současné době potřebujeme mužské členy. U nich jsme v jistém nedostatku, máme jen dva, z nichž Hikaru se většinu času o projekt moc nezajímá. Zachraňuje to Mafísek, který svou aktivitou a zájmem vydá za dva, nicméně ve výsledku je to pořád jen on :(.

Požadavky jsou jednoduché - ten člověk by měl mít o projekt zájem jakožto o celek, o příběhy, o lidi, v případě tvořivého ducha i o tvorbu (cizí, vlastní), prostě by měl mít zájem jít mezi nás (je o co stát, lidi v projektu jsou více než úžasní TwT). Neberu členství jen pro obrázky... doufám že podobní se nenajdou, a pokud ano, že nebudou mít dost odvahy do toho jít, protože by pak měli na krku Re rozzuřenou do nepříčetnosti.

Jednoduše potřebujeme nového kamaráda, přesněji řečeno místa jsou dvě. Postavy by byly součástí posily, která přijde s Kaneshi.

Výměnou můžeme nabídnout atmosféru, která vychází z členství na projektu, který roste, radost z obrázků, tvorby i lidí všeobecně. Asi zním hrozně formálně, ale ono je hrozně motivující, když vidíte, jak se ostatní snaží.

Upřesnění pro případné zájemce: doopravdy nestojím o hardcore hentai a ecchi fanoušky, kterých je bohužel mezi Otaku docela dost. Pokud se za ně pokládáte a vaše orientace co se mangy a anime týče míří tímhle směrem, tak se omlouvám, ale v tomto případě ne ^^;.

---

Pro tu většinu tvořenou slečnami je otevřený vedlejší nábor. Bohužel do hlavní linie Shinigami teď nic nabídnout nemůžu :(. Já vím, že zájemkyň by bylo asi dost, jenže mít tam tisíc ženských Shinigami by bylo trochu nevyvážené. To ovšem neznamená, že by v případě zájmu nemohl vzniknout charakter Meerije, eventuálně hodně později v příbehu i detektivů z Tokia. Meerijek může být nekonečně mnoho, ale do příbehu jich přímo zasáhne asi zas jen omezený počet a protože známe Meerije, tak i pojem zasáhnout je ve výsledku jen několik zmínek.

Navíc vzhledem k tomu, že v kreslení Meerijů ještě naši ilustrátoři nemají žádnou praxi a krom jistého obrázku v mé hlavě tato rasa nemá ještě žádnou konkrétní podobu, bylo by to asi dost nevděčné místo.

Hádám, že Shinigami je v tomto případě prostě nejvíc atraktivní pozice pro charakter ^^;. Pokud se nám ovšem mužské pozice naplní, nějaký ten pomyslný slot pro další slečnu se otevře.




NÁBOR 2

Na A-festu 2010 plánujeme jít v cosplayích Shinigami Desu. Tohle je trochu víc zájmový nábor, protože v tomhle případě sháníme zájemce, kteří by případně chtěli jít v cosplayi jedné z těchto postav: Mano, Arden, Kurono. Pro cosplayery by asi i byla šance, že by ten charakter tak nějak +- mohli vlastnit. Samozřejmě jen v případě zájmu a to v tomhle případě tak nadějně nevidím :).

Caramelldansen: Arden

4. října 2009 v 17:56 | Temi
Z důvodu lekavých lidí je 'video' pod perexem -> tzn. zmáčkněte 'Celý článek'

Caramelldansen: Kurono

3. října 2009 v 20:09 | Temi
Z důvodu lekavých lidí je 'video' pod perexem -> tzn. zmáčkněte 'Celý článek'

Čestní návštěvníci

2. října 2009 v 14:33 | Re
(co jsem slíbila, to také plním :P)

Sem se po projevení určité duchaplné aktivity může dostat každý.



  • Suicune (Sui) - Web
  • Sorbona Morna Rocco - Web
  • Keksi - Web
  • skitty2 - Web
  • Yumiko
  • Fujiwara-chan
  • Adušík
  • YuSuzukei - Web