ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 8. - Železná Koruna

12. září 2009 v 12:53 | Re
Nicméně Caim by neměla příležitost splnit svoji pomoc-hrozbu, ani kdyby se doopravdy rozhodla, že to udělá. To totiž proto, že Kurono ještě toho dne zmizel. Od jezera se nevrátil, a každá chvíle, kdy bylo patrné, že by mezi námi měl být a není, mi nepříjemně tlačila na vnitřnosti, ať už jsem jim namlouvala, co jsem chtěla.

Nikdo si s tím nedělal hlavu. Proč by měli? Už jsem se přece zmiňovala, jak tolerantně se stavěli k několikadenním vycházkám svých "druhů ve zbrani". Jedině my dvě s Caim jsme věděly, že za tímhle výletem stojí pravděpodobně i něco jiného, než jen obvyklá touha po samotě.

Protože za ním přesněji řečeno stojí touha po nepřítomnosti určité osoby, kterou jsem, a teď velký aplaus, já, idiot, který rozbil Kuronův dárek pro Mano. Autogramy až u letadla. A veškeré dotazy prosím směřujte na mého tiskového mluvčího.

Pootočila jsem hlavu a koutkem oka pohlédla na Caim, která seděla ve velice kuriózní poloze na protějším křesle. Byly jsme, jak jinak, v Jídelně, stejně jako zbytek ostatních. Venku už byla tma a vnitřek stanu byl osvětlován četnými meerijskými lampami, které pracovaly na principu, o němž jsem překvapivě netušila vůbec nic. Kdyby to šlo popsat tak jednoduše, řekla bych, že jsou založeny na směsici techniky a kouzel, jenže se mi příčilo jako kouzla označovat síly, se kterými jsem se tady setkávala, ať už jimi vládli Shinigami, nebo Meerijové.

Ani jsem neměla chuť nad tím dvakrát přemýšlet. Jen jsem tu seděla zalezlá v koutě, povzbuzována k životu občasnými významnými pohledy, které ke mně Caim vysílala.

Teď měla v puse strčenou špičku ukazováku a něco soustředěně pozorovala.

Chvíli jsem na ni nepřítomně civěla, a pak jsem vykonala pravidelnou pohledovou vizitu zbytku stanu, abych se následně zas mohla ponořit do vlastního tlumeného utrpení.

Hikaru upadl do spárů Mizushimy, která si přitáhla celou krabici jakýchsi dřevěných věcí korálkovitého tvaru, a už nějakou dobu se jimi snažila zvelebit jeho účes. Kdybych měla blíž k jakékoliv životní formě, než k hromádce neštěstí, asi bych se nesmírně bavila pohledem na naprosto nezměněný výraz na Hikaruově tváři, zatímco jeho vlasová nástavba začíná být barevnější než dětské hřiště.

Hned vedle nich si spolu potichu povídali Arden s Kyoutekim, který už Mizinu snahu přetrpěl a nyní vypadal, jako by mu někdo do vlasů naplival žvýkačky. Snažili se příliš nerušit klidnou atmosféru, která tu panovala a byla založena především na tichu. Přesto jsem jim i ve svém zamyšlení rozuměla dost slov na to, abych si udělala představu, že se baví o Předtuchách.

O Předtuchách, které se po nevysvětlitelném zážitku s neohlášeným Nemrtvým vrátily do starých kolejí. Jedna až žádná Předtucha za den. Žádné dvojité. Klid a mír.

Jenže tu příhodu prostě vymazat nešlo.

Jak moje myšlenky přeskočily na tuto problematiku, začala jsem nevědomky věnovat větší pozornost tomu, co Kyouteki právě říká Ardenovi.

"… a nemusí to být tak neobvyklé. My to neřekli nikomu a tisíce dalších Shinigami to také nikdy nemuseli komukoliv říct."

"Předtuchy by se neměly mýlit. Jsou to jediné, čeho se můžeme pevně držet. Pokud začnou být nepřesné… čemu bychom potom měli věřit?" zareagoval Arden zachmuřeně.

Obyčejná myšlenka, jenže pro Shinigami pravda s hlubším významem, než by se mohlo zdát.

Tiše jsem si povzdechla. Protože moje nálada vlastně incidentem s Kuronem nedošla žádné změny vůči předchozím dnům, nesnažili se mě ostatní přehnaně utěšovat a nechávali mi můj prostor. Až na Caim samozřejmě, která věděla, co mám za problém.

"Jenže my nevíme na jakém principu fungují," pokračoval Kyouteki. "Možná to už dávno neví ani Starší. Můžeme snad pak v klidu říct, že je nemůže ovlivnit něco jako… jako…"

"Jako třeba tektonická aktivita Země?" vypadlo ze mě v mé apatii. Ne, možná bych spíš měla říct "plácla jsem z hecu".

"No třeba. Cokoliv," souhlasil se mnou, aniž by se na mě vůbec podíval. Zato Arden se na mě otočil a věnoval mi zkoumavý pohled. Pochopitelně se setkal jen s mým ospalým výrazem. Ten ve světle lamp musel vypadat opravdu úžasně…

"Ale vy se pořád zabýváte Nemrtvým navíc. Nevšimla jsem si, že by vám vrtala v hlavě třeba ta dvojitá Předtucha," pokračovala jsem s jistou dávkou zvědavosti.

"Dvojité předtuchy nejsou ničím abnormálním," odpověděla mi Chiai dřív, než to stihl Arden. Seděla na židli napravo ode mě a objímala si kolena.

"Ve vytížených zemích, jako je Rusko, to je prakticky denní chleba. Jenže Japonsko je jedna z klidnějších oblastí. Nám se to tu ještě nikdy nestalo."

"Zdvojení Předtuchy je její typická reakce na zvýšené riziko," doplnil ji Arden, jako by recitoval definici naučenou z učebnice.

"Aha," rezignovala jsem a začala jsem přemáhat pokušení obejmout si kolena stejně, jako to teď dělala Chiai.

"Myslíte si, že nám pomůže, když se o tom budeme dohadovat?" nadhodila právě. "Sami nic nezjistíme. Nebylo by lepší se osobně zeptat některého ze Starších?"

"Nemyslím si, že by nám dokázali pomoct," začal Kyouteki.

"Pokud za to přímo nemůžou oni," přerušil ho Arden. "Promiň," omluvil se záhy.

"Dobrá, dobrá, v tom případě, nemůžeme se začít bavit o něčem jiném? Jediný způsob řešení, který se nám nabízí, jste zavrhli, nemohli bychom to tedy už konečně nechat být? Prosím?" zaprosila Chiai s náznakem psích očí.

Zrovna jsem se začala zabývat myšlenkou o tom, co k čertu ty Předtuchy vlastně ve své podstatě jsou, když už to snad neví ani ti tajemní Starší, takže jsem Chiain návrh příliš neuvítala.

"Jak chceš," odpověděl Arden dřív, než jsem stihla říct 'Á'. Proč mě to vlastně překvapilo? Achjo.

Kyouteki pokrčil rameny a podrobil se. Koutkem oka jsem postřehla Mizushimu a Hikarua, kteří nás během své činnosti poslouchali, i když se rozhodli nezapojovat. U Caim bylo těžké určit, jestli rozhovor vůbec vnímala, protože pořád s výrazem, v němž se mísilo zamyšlení s blaženým zasněním, zírala někam stranou.

"Aaah," protáhla se Chiai na svém místě. Ukončení pochmurného rozhovoru jí pravděpodobně dodalo života. "Já se nudím," zazívala vzápětí a s nadějí se rozhlédla po ostatních.

"Tak si pojď zahrát šachy," navrhl bleskově Arden. Zbystřila jsem. Šachy? Já mám ráda šachy.

"Cože? Už nikdy!" zamračila se Chiai. "Hloupá hra s jasným vítězem," vyšpulila rty na Ardena.

"Není to žádná hloupá hra," jal se Arden bránit svou patrně oblíbenou hru se zdviženým obočím a pečlivě vybraným tónem.¨

"Chmm," založila si Chiai ruce a naoko se urazila.

Znovu jsem se podívala na Ardena. Zdál se mi být vyvedený z míry. Bylo to kvůli Chiai nebo kvůli šachům? Možná kvůli obojímu, protože se mu dařilo skrývat své zaražení hůř než jindy.

Po chvíli se otočil na Kyoutekiho, už opět s kompletně kontrolovaným výrazem.

"Nicméně ty mi dlužíš hru, Kyouteki, jestli se nemýlím," oslovil ho s lehkým úsměvem.

Přeskočila jsem pohledem na rozcuchaného Shinigamiho. Okamžitě jsem poznala, že má na šachy stejný názor, jako Chiai, jen nechce odmítnout stejným způsobem.

V náhlém nutkání jsem zapřemýšlela, jak moc vlastně věřím svým šachovým schopnostem. Nebyla jsem nic jiného než jen šachový amatér, který hrával s otcem vždycky, když byl doma.

"Teď se na to moc necítím, promiň," zmohl se Kyouteki na vyhýbavou odpověď a začal si opatrně ohmatávat hojící se paži.

Arden se znovu opřel a ze všech sil se snažil netvářit se rozmrzele. Tak Arisu, jsi připravená udělat jednomu z těch tvých drahých Shinigami radost? Jasná věc!

"Já bych si klidně zahrála," zamumlala jsem tišeji, než jsem měla v úmyslu. Pochopitelně to nikdo neslyšel. Tedy až na Chiai.

"HA! Arisu, ty sebevrahu! Neříkej mi, že to umíš?!"

"Noo, jak se to vezme," zakroutila jsem palci a než jsem se stihla ovládnout, zabodla jsem pohled kamsi do země. Drobná Shinigami napochodovala přede mě a zapíchchla mi prst doprostřed čela.

"Jsi divná!" ohodnotila mě kategoricky s vystrčenou bradou.

Pousmála jsem se.

"To ti teda děkuju."

Chiai udělala krok dozadu a podívala se na nás na oba.

"Oba jste divní." Pak dokráčela k Ardenovi, který se naprosto nechytal, a zamávala mu dlaní před očima. Zmateně na ni zamžoural.

"Tak šup! Našel jsi svého protihráče, očekávala bych větší nadšení."

Sledovala jsem jak Arden ještě několik vteřin setrval ve svém zmatení a pak se mu obličej vyjasnil. Otočil se na mě tak prudce, až mě to vyděsilo.

"Ty hraješ šachy?" zeptal se mě rychle.

"Hmm," pokývala jsem neurčitě.

"To je skvělé! Zítra si zahrajeme!"

Chvíle ticha.

"Až zítra?" nechápala Chiai. Nebyla jsem na tom o nic lépe.

Arden se důstojně postavil.

"Už jsem si příliš dlouho neopakoval strategie. Dobrou noc," usmál se na nás dvě zářivě a rychle opustil jídelnu.

Chvíli jsme bez hnutí civěly na místo, kde zmizel. Pak se na mě Chiai pomalu otočila naprosto vyvedená z míry.

"A když se ptal mě, nic si opakovat nechtěl! PCHE!"

Zajela jsem si rukou do vlasů a totálně zničila Manin účes, který jsem si učesala čistě ze setrvačnosti.

"Čemu jsem se to upsala...?"zamumlala jsem šokovaně.

"Nechtěla jsi to?" podivila se Chiai.

"Jak jsem sakra měla vědět, že on je jeden z těch…" těch pitomců "… lidí, kteří hrajou na strategie? Kde je zlatá improvizace?" zasténala jsem. "Vždyť oni zapisujou každý tah!" dodala jsem zničeně.

"Cože, ono to jde i bez toho?" ozval se Kyouteki se zájmem.

"Všechno jde, když se chce."

"Takže ta hra není nutně jen o tom, že máš v hlavě tisíc souřadnic a hraješ podle toho?"

"No, prakticky vzato by měla být, ale…"

"No výborně!" ignoroval mě Kyouteki. "Už jsem se bál že vy lidé jste vyšinutí, když jste schopni vymyslet a hrát něco takového..."

To mě rozesmálo. Nicméně představa, že Arden se teď někde bichluje stovky tahů, mě děsila. Jak se mám připravit já? Mám jít meditovat, abych měla lepší pocit? Nebo možná vykonat zápalnou oběť?

Zašklebila jsem se při snaze zabránit úsměvu, aby se mi vetřel na tvář, když se mi v hlavě objevila představa černého vlka rotujícího na rožni.

Při další myšlence jsem ale kysele zkřivila obličej.

"Až zjistí, že se celou dobu připravoval na šachistu-barbara…"

"V nejhorším případě si tě připíchne mečem ke svému stanu a bude tě ty postupy učit tak dlouho, dokud nebude mít lepší pocit z toho, že nad tebou vyhrál," zahihňala se Chiai.

Kolem nás prošel Hikaru, jehož účes zářil jasnými barvami,

"Kdo by hrál hru, která skončí po pěti tazích?" prohodil když nás míjel.

...

Aha, takže pan Arden je tenhle druh šachisty. Tohle je prosím "Za dobrotu na žebrotu." V praxi.

"Děkuju, vy jste úžasná podpora. Lepší jsem si ani nemohla přát," vyplázla jsem jazyk na Hikaruova záda.

Pootočil na mě hlavu a usmál se.

"Dobrou noc."

"Dobrou…"

Dřív, než jsem se stihla otočit zpět, se mi něco rychle mihlo před očima. Zamžourala jsem na Caim, která mě chytila za nos a s pobaveným úšklebkem se nakonila skoro až ke mně.

"Řeknu ti, místo, aby ses svých problémů postupně zbavovala, nabaluješ si další a další." Zazubila se na mě. "Ty máš výdrž."

"Myslela jsem to dobře," ohradila jsem se umíněně. "Jak jsem měla vědět, že je jedním z těch šílenců, co šachy tak nehorázně prožívají?"

"Hmm, nech mě hádat," ozvala se Chiai pobaveně někde z míst, kam jsem přes Caim neviděla. "Pije to čaj, přišlo to z britské dimenze, zachovává to šílené tradice, bojuje to mečem a jmenuje se to Arden. Jak to bude přistupovat k jakékoliv hře..?"

"Když to podáš takhle, připadám si jako ještě větší pitomec, že mi to nedošlo," popotáhla jsem.

Caim mi zakroutila nosem a pustila ho.

"Tvůj boj," zazubila se. "Ale já ho určtě musím vidět."





Když jsem se asi o hodinu později převlékala do Manina dokonalého saténového nočního prádla (blé, blé, blé), přemýšlela jsem o zítřku se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem se netěšila na pravděpodobné Ardenovo zklamání. Na tu druhou by to ovšem mohla být zábava, povyražení, cokoliv, co by mě vtáhlo zpět do zdejšího prakticky bezstarostného života. A nemusela bych myslet na Kurona, ani na problémy s ním spojené.

Pokud to je vůbec možné…

Rychle jsem si umyla obličej a ruce v "zásuvné koupelně" a pak jsem se skácela do kožešin na posteli, kde jsem zůstala nehybně ležet.

I když venku už byla několik hodin tma, přes plachtové stěny stanu jsem pořád slyšela šelest a život okolní přírody. Už před několika dny jsem zjistila, že zdejší zvířata se Shinigami nebojí. Nebylo jich tu mnoho, převážně jsem narážela na ptáky, zajíce a drobné antilopy, ale mezi nimi a Shinigami existovala jakási vzájemná tolerance. Nedivila jsem se tomu.

Dokonce mě ani nepřekvapilo, když jsem po deseti minutách u té části stanu, ve které se nacházela postel, zaslechla tiché chroupání bezpečně značící přítomnost zajíce.

Tichý monotónní zvuk mě jemně kolébal ke spánku.

Usnula jsem s vědomím toho, že kdybych se vyšla ven na zajíce podívat, tak by přede mnou neutekl.





Další den ráno jsem nicméně vstávala už pouze s obavami. Klid včerejšího večera byl tentam. To se bohužel nedalo říct o tom bolestivém tlaku v břiše, který se tam usadil po přečtení Kuronova věnování, a pravděpodobně už nikdy nechtěl vypovědět nájem. Teď se k němu přidala moje velice oblíbená nervozita.

Proč Arden nemůže mít rád třeba… kreslení? Ale ne… kdyby uměl kreslit, pravděpodobně by mě vymázl nějakým mistrovským dílem ve stylu hodném Picassa. Už to vidím…

Za neustálého zívání jsem vykonala ranní očistu a se značným zadostiučiněním se nasoukala do jednoho z čistých modelů. I když jsem prakticky už neměla povinnost pachtit se se svým vzhledem tak, aby vypadal jako běžná Mano, stejně jsem jen těžko nepodléhala nutkání to dělat dál. Není to jen Kurono, kvůli komu se snažím udržovat Mano, řekněme v původním stavu.

Jakmile jsem si tuhle drobnost uvědomila, trochu se mi ulevilo. Zamotala jsem si do drdolu dvě Jing Jang kuličky, po chvilce zaváhání jsem dodala i dvě šedé ptačí letky, které patřily k mým méně oblíbeným částem Manina vzhledu.

S palčivým bodnutím jsem si vzpomněla na lahvičku s vůní, která skončila svou životní pouť na dřevěné podlaze, protože tohle by byla za normálních okolností chvíle, kdy bych ji použila. Ji a nebo jakoukoliv jinou.

Nicméně se zdálo, že Mano si s podobnými věcmi hlavu příliš nelámala. Ale všimla jsem si, že pokaždé, když se předchozí den nošený model objeví vyčištěný ve skříni, jde z něj lehce cítit podivná vůně.

Vysvětlení pro to jsem jako obvykle nacházela dvě: buď to bylo přímo na žádost Mano, nebo to byly jednoduše vonné pozůstatky po tajemné dimenzi Meerijů.

Víc se mi zamlouvala ta druhá možnost, protože jsem si nedokázala představit, že by si Mano dobrovolně vybrala takový druh vůně. Nehodil se k ní. Popravdě, jen málo co by se k ní hodilo lépe, než parfém, který jí vybral Kurono… A klidně si bodejte, vy pitomé vnitřnosti, já na vás dlabu.

Vykoukla jsem ze stanu právě ve chvíli, kdy od jídelního stanu dolů ze stráně scházel Arden, v ruce podnos s kompletním čajovým servisem, který byl jiné barvy, než ten, co ho používal včera. Zajímalo by mě, kolik těch sad má…

Když si mě všiml, usmál se tak zářivě, že jsem chtě nechtě uvažovala o tom, že mám před sebou výborného a hlavně přirozeného kandidáta na hlavní roli do reklamy na zubní pastu.

Oplatila jsem mu to jakousi hořkokyselou, rádoby veselou náhražkou úsměvu a co nejrychleji se vypakovala směr Jídelna.

Tam jsem se složila na jednu z lavic, poděkovala Koquori, která mi přinesla moje milované müssli s mlékem a jala jsem se doplňovat zásoby energie.

A opět, ať jsem dělala co jsem dělala, nedařilo se mi drobné detaily mé snídaně nespojovat s Kuronem. Hlavně jsem nedokázala o müssli nepřemýšlet jako o "písku".

Povzdechla jsem si a nacpala do pusy další lžíci.

Budu to muset zase zkusit, nebo jednoduše nebudu mít klid. Tohle je na zbláznění. Musím se mu omluvit znovu. A kdykoliv bude příležitost. Musí sakra pochopit, že mě to deptá!

Odhodlání se ve mně rozhořelo jasným plamenem. Ale věděla jsem, že až dojde na činy, zbude z něj stěží nedopalek, a to když budu mít štěstí. Jenže teď jsem si mohla užívat pocit uklidnění, které mi tohle rozhodnutí poskytovalo. Měla jsem plán. Ano. A teď se budu soustředit, opravdu soustředit, protože musím hrát šachy alespoň částečně vyrovnaně s profesionálem. Nesmím pohořet hned na začátku. Nesmím prohrát pátým tahem. Prostě ne.

Vzápětí jsem dostala takovou herdu do zad, že jsem málem leknutím vrátila snídani ve vší zdvořilosti zpět do misky.

"He!" vyprskla jsem s nosem těsně nad mléčnou hladinou. "Mizu!"

Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že mám pravdu.

"Promiň, nemohla jsem si pomoct," ozvalo se sebevědomě odněkud nad mou hlavou.

Narovnala jsem se a dávala si pečlivý pozor na to, abych odolala nutkání otočit se. Místo toho jsem ve vší vážnosti pronesla:

"Co, že jsi dnes vzhůru tak brzo?"

"Mám hlad, ne?"

"Aha." Skálopevná logika, což.

"Koqui? Dnes jsem si trochu přivstala, vymysli mi něco dobrého, prosím!" zavolala Mizushima směrem ke kuchyni. Byla pravděpodobně jediný Shinigami, který by se odvážil říkat Koquori "Koqui". I když Mano by asi taky byla schopna něčeho podobného. Kdoví, jestli to nakonec nevymyslela ona. Nedivila bych se.

Mizu si sedla vedle mě. Nečekala na odpověď, protože pokud jste znali Koquori, nebo kteréhokoliv Meerije, věděli jste, že jim vaše dotazy či žádovsti většinou za odpověď nestojí. Ne, když lze odpovědět jinak, což v tomhle případě bude znamenat nějakou znamenitou snídani dle Mizushimina vkusu.

Naklonila jsem se k ní a zašeptala.

"Stejně mě fascinují. Jako celkově."

"Jsou zajímaví, že?" odpověděla mi polohlasem jako někdo, kdo poukazuje na nějakou zvláštnost, v jejíž blízkosti ovšem žije celý život.

"Líbí se mi jejich chůze," pokračovala jsem tlumeně. Pomalé a elegantní pohyby hodné žirafy mě doopravdy fascinovaly. Ale to byl jen zlomek. Táhlo mě tajemno, které je obestíralo. Nechtěla jsem si připustit, že jejich svět je možná naprosto obyčejný a nudný. Ani jsem nemohla, protože na stole přede mnou stála miniaturní verze záhadných lamp.

Pro mě Meerijové dokázali všechno, oč byli požádáni. Nechápala jsem, proč se cítili tak zranitelní, že před tisíci lety uzavřeli dohodu se Shinigami o své vlastní ochraně.

To mi dokonce před dvěma týdny řekla sama Koquori. Asi si všimla, že o ně projevuju větší zájem, než ostatní Shinigami. Ti brali Meerije jako nedílnou součást svého života, asi jako my elektřinu. Elektřinu, která nás sice občas fascinuje a nedokážeme ji úplně pochopit, ale prostě je to jen elektřina, ne?

Je pravda, že jsem na vysokou Meerijku musela naléhat několikrát v průběhu celého toho dne, ale pozdě odpoledne má snaha došla úspěchu. Koquori si mě odvedla do lesa, vyšplhala na strom, vytáhla mě s sebou, ano, opravdu mě jen chytila a vytáhla, jako bych byla hadrová panenka, a já měla poprvé příležitost zjistit, jaké to je, povídat si s Meerijem.

Byl to zvláštní zážitek. Především proto, že normální Shinigami s Meerijem vlastně vůbec nemluví. Jednoslovné odpovědi nejsou rozhovor. A slyšet Koquori mluvit v celých a obsáhlých větách pro mě prostě bylo fascinující. A zdálo se, že jí můj zájem dokonce lichotí.

Musela jsem se stydět sama za sebe, protože jsem vždycky tak nějak podvědomě očekávala, že je tahle Meerijka kvůli svému zvláštnímu vyjadřování hloupá. Ne.

Kdybych se bavila s ředitelem naší školy, a to je velice inteligentní muž, neměla bych dojem, že mě druhá strana rozhovoru v uvažování tolik převyšuje. I když u Koquori, a myslím, že Meerijů všeobecně, by se dalo mluvit spíš o rozdílnosti v myšlení. Jinými slovy, viděli svět jinak.

O samotných Meerijích mi toho moc neřekla. Vlastně skoro nic. Povídala spíš o jejich dimenzi jako takové, o světě, přírodě. Začala právě u pradávné dohody mezi Shinigami a Meeriji, jinak také nazývané jako Ziria, kdy se Meerijové zavázali pomáhat Shinigami výměnou za nevídanou ochranu označovanou jako Nedotknutelnost.

To byl nicméně jediný historický fakt, kterým Koquori obohatila moje znalosti. Dál pokračovala už jen v popisu jejich země.

"Stromy jsou obrovské oproti těmto, jejich větve tvoří patra a ve městech lze jen těžko rozeznat, kde končí kmen a začíná stavba. Jsou to obrovské sítě."

"To zní úžasně," ozvala jsem se tehdy a závistivou zvědavost jsem prostě zakrýt nedokázala.

Koquori zase nedokázala tak úplně schovat vlastní potěšení. Na chvíli se zarazila a pak pokračovala:

"Tohle bych obyčejnému Shinigamimu nikdy neřekla."

"Hmm, já nejsem ani ten obyčejný Shinigami," pokrčila jsem rameny rozpačitě.

"Shinigami nejsou zlí. Ale považují nás za přirozené služebníky. Já pomáhám, nesloužím. Pomáhat mi nevadí. Pomáhám, protože je to dáno Ziriou, protože si to přeje Princ. Shinigami se o nás jako kulturu nezajímají. Ty ano, Arisu. To je důvod, proč ti to vyprávím. Ty umíš ocenit krásy naší země, i když ji neznáš."

"Chtěla bych…" šplhla jsem si ještě o trošku. Ale říkala jsem jen holou pravdu.

"Zajímá tě, proč zbraně Shinigami mění Nemrtvé na prach?"

"Cože dělají?"

"Nevíš to?"

"Ne, já se raději nikdy neptala, jak se s Nemrtvými vypořádají. Přijde mi, že bych je tím jen obtěžovala."

Koquori pomalu pokývala hlavou a pokračovala svým hlubokým hlasem.

"Zbraně Shinigami dokáží při způsobení smrtelného zranění změnit Nemrtvé na prach. Aby to dokázaly, musí projít svatým rituálem, musí být zasvěceny v Chrámu v…" Zarazila se. Vrhla na mě kosý pohled.

Teď mi možná řekne nějaké tajemství, napadlo mě.

"Existuje jedno město, které není vybudováno mezi a na stromech. Stojí na holém kopci. Je postaveno… z kovu a kamene."

"Z kovu? Jako například ze železa?"

"Také, ale především z kovu, který těžíme jen my. Nebudeš ho znát."

"A proč není v lese? Vy milujete lesy, jestli jsem to správně odhadla, ne?

"Jsou zajímavé," pokývala hlavou. "Ale Korunní město muselo být jiné. Stromová města hladí na duši. Železné město vzbuzuje bázeň a úctu. Vzhlížíme k němu. Je to mocné místo.

"Má nějaké jméno?" Byla jsem si jistá, že má.

"Quata Zeta, železná koruna."

"Quatazeta…" zkusila jsem to jméno vyslovit. Pocítila jsem lehký závan déja vu. "Přijde mi, že už jsem o něm někde slyšela, i když jsem si jistá, že to není možné."

"Je to jen mocné jméno, nic víc. Působí tak na každého."

"Takže ten Chrám je… tam?"

"Správně. Velký chrám a Korunní palác, a mnohem víc věcí, které svou moc z Quatazety šíří po celé naší zemi." Způsob, jakým to vyprávěla mě uvrhoval do vytržení.

"Koquroi, nešlo by to méně dramaticky? Protože jestli budeš ještě chvíli pokračovat tímhle způsobem, tak se neudržím a budu se tam nutně chtít podívat."

"To by nešlo."

"No právě," zasténala jsem.

Pousmála se.

"Tohle je poprvé, co bych si možná i přála ukázat náš svět někomu zvenčí."

"Jsem poctěna," vrátila jsem jí úsměv.

Bohužel musím podotknout, že to bylo poprvé a naposledy, co se mi podařilo Koquori rozpovídat. Jakmile jsme opustily les, začala se ke mně chovat opět úplně stejně jako k ostatním, což mě trochu mrzelo. Občas jsem dokonce přemýšlela, jestli na náš rozhovor už nezapomněla.

Párkrát mě i napadlo zeptat se jednoho z dvou mužských Meerijů, které jsem zřídka potkávala při údržbě Tábora, ale něco mi říkalo, že by ani zdaleka nebyli tak sdílní jako Koquori. Některé důvěrnosti se prostě mohou uskutečnit jen "mezi námi ženami".

Teď jsem hypnotizovala Mizushiminu pravou ruku, kterou poklepávala na dřevěný stůl v jakémsi neznámém rytmu. Přišlo mi nefér, že je netrpělivá ani ne minutu po vznesení svého požadavku.

"Proč nejíš?" ozvala se vysoká Shinigami vzápětí.

"Éé, cože?"

"Sedíš tu a civíš mi na ruku. Mělo by mi lichotit, že mi věnuješ tolik pozornosti, víš, ale nějak víc sympatizuju s tvým nebohým jídlem."

"Aha…" Roztržitě jsem se opět chopila lžíce a vylovila několik hrudek "písku".

"Ty, Mizu..."

"Ano?"

"Slyšela jsi někdy o Železné Koruně?" zkusila jsem.

"Co to má být? Kniha?"

Nadechla jsem se. Pak jsem za pultem zahlédla Koquori. Pravděpodobně tam stála už nějakou dobu, opět nepochopitelně splývající se vším okolo. Vrážela do mě svůj ostrý pohled a pak dvakrát zavrtěla hlavou.

Tak ne, no. Prostě jsem zvědavá. Přenesla jsem svou pozornost opět na Mizushimu.

"Ale nic, jen tak plácám."

"Nepředpokládáš, že ti budu věřit co?" Sakra. Zapomněla jsem, že Mizu se zajímá o vše zapírané. Měla jsem jí říct, že to je nějaké fantasy.

"Nepředpokládám, ale budeš se muset spokojit jen s tím. Nic ti neřeknu," vyplázla jsem na ni jazyk. "Je to jen pro zasvěcené."

"Pche!"

Koquori se znovu vynořila, tentokrát s dřevěným talířem v ruce, na kterém byla krásně naaranžovaná vaječná omeleta s hromadou zeleninové oblohy. Jsem si jistá, že jsem zahlédla, jak se při mých slovech nepatrně pousmála.

"Itadakimasu!" zatrylkovala Mizushima a zdálo se, že pohled na nádherně vypadající snídani jí vyhnal z hlavy veškeré přebytečné myšlenky.

Pozorovala jsem Koquori, která si mě upřeně prohlížela. Takže to, co mi řekla, asi doopravdy neprozrazují jen tak někomu, hmm?

Nenápadně jsem pokývala hlavou, abych jí nějak dala najevo, že jsem pochopila, co ode mě chce. Či spíš nechce. Očividně ji to uklidnilo, protože jsem najednou opět začala mít problémy s tím ji vůbec mezi policemi rozeznat a po chvíli zmizela úplně. Dost možná se vrátila zpět do kuchyně.

"Povád nejíš," obvinila mě Mizushima s plnou pusou, jak už u ní bylo tradicí.

"Přemýšlím. To se nesmí?"

"Tak vuekneš mi-" s jistými obtížemi polkla, "řekneš mi už konečně, co je to ta tvoje Železná Koruna?"

"Neřeknu," uculila jsem se.

"Arisu, to není vtipné. Vždycky mě navnadíš a pak to necháš být. Zapomněla jsi na minule? Už čekám měsíc, ale vysvětlení toho problému Chiai se mi ještě pořád nedostalo."

Páni, na to už jsem úplně zapomněla.

"Řekla jsem dva měsíce," pronesla jsem rezervovaně.

"Řekla jsi jeden, nanejvýš dva. Nejde to snad podle tvých představ?"

"Podle mých představ?!" pobouřila jsem se. To si jako ve volném čase mám představovat Ardena a Chiai jak… no to je jedno. Ne děkuji.

Mizushima mě poplácala po zádech.

"Klid. Stejně mi to řekneš. Něco si na tebe najdu, nějakou páku."

Způsob, jakým řekla poslední slovo, mě zrovna neuklidnil. Nicméně tohle byla drobnost. Možná jí to nakonec přece jen prozradím. Ale mám takové tušení, že prozradit tajemství Meerijů, když mi to není dovoleno, by mělo mnohem horší následky. Svěřit se o mém předpokladu o Chiai a Ardenovi by nemohlo mít horší dopad, než že by Mizushima začala mít před Ardenem jisté vtipné poznámky.

Při té představě jsem se znovu zazubila.

"Tak jez už konečně! Znervózňuješ mě."

"Rozkaz, kapitáne."

A začala jsem se znovu propracovávat svou vlastní porcí s příjemným pocitem, který pramenil z jistoty, že mi bylo svěřeno jedno z Meerijských tajemství.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kyasanuri Kyasanuri | 12. září 2009 v 18:39 | Reagovat

Tak jsem ráda, že i při mé dlouhotrvající mizerné náladě jsem prostě musela namáhat obličejové svaly a smát se:D
Máte to skoro na výbornou Ma'am! :D

2 Caym Caym | 12. září 2009 v 22:00 | Reagovat

chááááá, takhle péct s Meerijcema, to je nefér! XDDDDD chcu taky! XDDDD a těším se na souboj v šachu XD (bude? XD)

3 Re Re | 12. září 2009 v 22:03 | Reagovat

Ono se to popeče až se ti to nebude líbit xDDDDD Co, chceš nabalit Meerije? XDD ohó xD
Tajemství ;) To be continued xD

4 Suicune Suicune | 12. září 2009 v 22:27 | Reagovat

Cakam aj nejaku romantiku casom :D Inak mas za 1 :) :D

5 Temi Temi | 12. září 2009 v 23:23 | Reagovat

Ah! XD Arden je zase nějaký maniak XDDD Taky chci Meerijcee XD Ale Chi peče se zajícema=D

6 Caym Caym | 13. září 2009 v 14:42 | Reagovat

Re & Temi: hele, Temi, nesockuj, Chiai má zajíce a Ardena, Caim má jen muffiny XDDDDDDDD takže, Re, Caim chce Meerijce! XDDDDDDDDDDDD

7 Re Re | 13. září 2009 v 20:40 | Reagovat

Lol, tak si nějakého nabal xDD Běhají vám tam v táboře dva xDDD Jen se obávám, že lidský tělní prototyp nepovažují za přitažlivý xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama