ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Září 2009

Kapitola 9. - Černý král

26. září 2009 v 14:54 | Re
Seděla jsem na jedné straně stolu a s krajně nevěřícím výrazem jsem sledovala Ardena vytahujícího malý zápisníček, jedno z těch kvalitnějších pozemských per, a poté i velice draze vypadající šachovou sadu, uloženou v dřevěném kufříku. Věnoval mi krátký úsměv, otevřel ho a začal pečlivě aranžovat šachovnici. Patrně si nevšimnul mého obličeje, kde se elegantně mísil kyselý škleb s jistotou odsouzeného kráčejícího k šibenici. Co, k šibenici.. Na palnou hranici! Protože tam to víc bolí. Hmm.

Ještě víc se mi protáhl obličej, když jsem si všimla, že mi Arden udělil bílé figurky, jako pravý gentleman, protože jsem tím pádem začínala první. Jako bych po tom toužila, sakra.

Kolem nás se volně rozesadilo naše publikum. Caim seděla těsně za mnou, dost možná plánovala zaujmout roli povzbuzovací našeptávačky, byla zde ale i ta možnost, že mi chtěla radit, což jsem zrovna taky tak úplně nepotřebovala. Ne, že by se mi pomoc nehodila, ale chtělo by to někoho s konstruktivním šachovým myšlením a to, nic proti Caim, ona zrovna nebyla.

Hikaru s Kyoutekim si sedli z jedné strany, přímo naproti nim Mizushima se samolibým výrazem. Chiai tak nějak úplně neočekávaně seděla na Ardenově straně.

V duchu jsem si povzdechla a na malou chvilku se mi na obličej dokonce chabě tlačil náznak úšklebku, ale byl brutálně zaražen Ardenem, který právě dokončil svou práci, odložil kufřík na prázdné sedadlo, sepjal ruce a s očekáváním se na mě zahleděl.

Nějak se mi najednou udělalo zle. Netuší někdo, čím by to mohlo být?

Podívala jsem se na šachovnici a zapřemýšlela, čím mám táhnout, aby to co nejdéle budilo dojem profesionality. Jenže není pěšák jako pěšák. Hnout tímhle by mohl být počátek nějaké úznávané teorie a ten vedle je navěky odsouzen jako krok úplného pitomce… A pak ještě bylo možné, že onen šťastnější z těch dvou pěšců by se změnil v naprostou tragédii, kdybych s ním hnula o pole dvě. Takže co teď…

Pevně jsem sevřela oči, abych se uklidnila. Proč to vlastně tak prožívám? Ale vysvětlujte to mým vnitřnostem…

"Nemusíš být nervózní. Je to jen hra." ozval se Arden. Však ty sám brzo zjistíš, že já doopravdy mám, proč být nervózní.

Otevřela jsem oči a v náhlém rozhodnutí jsem popadla pravého koně a vyhodila ho ven ze zástupu. Arden se lehce zamračil. A to mě podruhé málem rozesmálo. On si snad myslí, že jsem natolik zkušená, že jsem na něj právě vytáhla nějakou záludnou kombinaci. Nebo je můj věrný kůň jedním z těch uznávaných začátků? No hm?

Nicméně, při hrách s tátou se mi tenhle tah totiž už několikrát vyplatil. Aniž bych rozbila svoji obranu, napáchala jsem v jeho řadách docela podstatné škody. Jenže můj táta taky není někdo, kdo má dopředu naplánovanou sadu vlastních obětí spějících k tomu, že se jedna jeho figurka octne na výhodné pozici.

Uvědomila jsem si, že na mě Arden hledí v jakémsi očekávání. Oplatila jsem mu to nechápavým pohledem.

"Nezapíšeš to?" zeptal se. Sakra, na ten jeho proklatý blok jsem úplně zapomněla. No nic, někdy to přijít muselo.

"Ehm, víš, já jsem nikdy… nic nezapisovala," složila jsem dohromady kostrbaté vysvětlení. Sledovala jsem, jak se Ardenův výraz mění v čiré zklamání. To tam ale vydrželo jen několik sekund, než ho zakryl svým pečlivě kontrolovaným úsměvem. I když momentálně vypadal trošku nepřirozeně. Tak nějak hranatě, řekla bych.

"Dobrá… v tom případě to s tvým dovolením budu psát za tebe," řekl v zápětí a přitáhl si zápisník k sobě.

"JF3," odcitovala Chiai, která mu koukala přes rameno. Caim vyprskla smíchy.

"Na tom není moc věcí k smíchu, Caim," zareagoval Arden mírně.

"Pro tebe možná," ozvalo se mi u ucha vesele.

Arden chvíli přemýšlel a potom vysunul jednoho z pěšců o pole vpřed a svůj tah vzápětí zapsal. Přímo neuvolňoval prostor některému ze svých zabíjecích strojů stojících v druhé řadě, takže jsem si domyslela, že se patrně právě stávám obětí jedné z těch vleklých promyšlených taktik. No dobrá. V tom případě plán zní: "Kaž mu to, jak jen můžeš!" Já mám přece taky strategii. Zabít mu toho jezdcem co nejvíc.

Chytila jsem figurku a náhodně ji vyslala jedním z možných způsobů dopředu po cestě ve tvrau L.

Arden zvedl oči a rychle se na mě podíval. Vrátila jsem mu to pohledem přetékajícím nevinností. Pravděpodobně jsem mu právě zkazila iluze. Nicméně, jestli se mi to povedlo až teď, tak by se to dalo považovat za úspěch.

Ozvalo se zaškrábání, jak byl můj další tah zvěčněn do zápisníku.

Když se nad tím zamyslím, tak jsem si asi nemohla zvolit primitivnější cestu. Budu lítat s koněm ve volném prostoru tak dlouho, dokud mi ho Arden někde neskřípne. Asi budu vypadat jako pitomec. Ale třeba ho donutím jet tak, jak by za normálních okolností nejel. Třeba…

Kupředu mi vyjel vstříc další černý pěšák. Opět žádné přímé ohrožení, ale poněkud omezil pohybové schopností mého věrného oře.

"To se bude celou dobu mlčet?" ozval se Kyouteki. To mě zarazilo. Obvykle jsme s tátou u hry vedli živý rozhovor. Teď jsem kvůli soustředění mlčela jak zařezaná. Stával se snad ze mě jeden z těch magorů?

Nadechla jsem se k odpovědi, ale Arden mě předstihl.

"Takhle vypadá pravá hra, Kyouteki. Říká se tomu soustředění. Nicméně praktiky profesionálních hráčů často zůstávají od laiků nepochopeni."

Arden a sarkasmus? Já a profesionální hráč? EHM EHM. To se skutečně rozhodl přejít moje "nepisálství" jen jako drobnou osobní podivnůstku, na kterou má pravo každý?

Posunula jsem koně o tři pole doprava a jedno dozadu.

Arden se nyní tvářil, jako by měl sto chutí se zeptat: "Co to má být?" Zavřela jsem oči, nadechla se pro zklidnění. Můj poslední tah se mezitím objevil na papíře.

Teď se konečně začalo něco dít, protože Arden pohnul se svým střelcem na místo uvolněné pěšákem, čímž ho vlastně oficiálně vypustil z klece, kterou mu tvořili jeho muži ve zbrani.

Zopakovala jsem tentýž tah s jezdcem, jako v předchozím kole, protože jsem neměla dvakrát na výběr. Za vytrvalého škrábání pera na papíře jsem si uvědomila, že jsem vlastně úspěšně přežila čtyři tahy a přežiju i ten pátý, protože Arden mi teď jednoduše mat dát nemohl.

Když už mluvíme o matu, co kdybych měla nehorázné štěstí a Arden by mě vypatoval? V to jsem doufala vždycky, když se pro mě hra nevyvíjela dobře, a i když teď jsem na tom vlastně pořád ještě nebyla tak špatně, o Ardenových kvalitách jsem rozhodně nepochybovala. Taková krásná nenápadná výhra způsobená tím, že můj osamělý král by se neměl kam hnout ze svého bezpečného pole…

O dvacet minut později jsem nicméně dospěla k názoru, že Arden zas až tak profesionálně nehraje. Buď jsem se stresovala úplně zbytečně nebo se on rozhodl, že plýtvat na mě svým šachovým umem by bylo naprosto zbytečné.

Když posunul dopředu další figurku, už jsem se neudržela a zeptala jsem se ho:

"Ardene, tohle je nějaká strategie?"

"Není," usmál se na mě. "Protože ty žádnou nepoužíváš, dospěl jsem k názoru, že to bude zajímavější takhle."

"Ale vždyť prohráváš!" obvinila ho Chiai.

"Chiai, mít o jednu figurku méně než soupeř není nutně znak prohrávání."

"Ale nehraješ tak, jako proti mně! Zavřel jsi mě po pátém tahu!"

"Ty jsi také nevhodně odkryla slabé místo. Arisu se tady zatím celou hru snaží třeštit s jezdcem."

"Zatím se mi to dvakrát vyplatilo, jestli sis nevšiml," opáčila jsem kousavě.

"Takže ty to úmyslně kazíš!" vyprskla Chiai. Po mé levici se mezitím z apatie probral Kyouteki, kterého očividně potěšilo, že jsme se konečně dali do řeči.

"Nekazím," bránil se Arden mírně vyvedený z míry. "Jen nehraju podle strategie, kterou jsem si naplánoval." Tak jak hraješ? Improvizuješ, Ardene?

Chiai se zvedla ze židle, napochodovala ke mně a přitáhla si židli z druhé strany, než seděla Caim.

"Arisu, koukej to vyhrát a rychle, protože tady se asi někdo vyžívá v protahování mého utrpení."

Nechápavě jsem se na ni podívala, a pak jsem podobný pohled vyslala po všech přítomných. Arden se tvářil zrovna tak, i když trefnější by asi bylo spojení "jako kdyby mu uletěly včely." Nebo mu možná uletěl někdo jiný…

Jedině Kyouteki se zdál být úplně klidný.

"Já jsem si totiž na tebe proti Chiai vsadil," vysvětlil mi.

COŽE? Jak si na mě sakra mohl někdo vsadit?

Chiai si moje mlčení asi vyložila jinak.

"Neber si to osobně, Arisu," poplácala mě zlehka po rameni. "Tak nějak jsem byla přesvědčená o tom, že Arden vyhraje."

"Já jsem o tom přesvědčená pořád," zamumlala jsem nejistě. Vzápětí mi došlo, že ta Chiaina poslední věta byla typickým příkladem komunikace dvou osob za využití osoby třetí…

"Jenže on to úmyslně kazí," odfrkla si.

Kdybys mu to řekla, jsem si jistá, že bych umřela pátým tahem…

Omluvně jsem se podívala na Ardena. Teď teprve vypadal opravdu sklesle. Nicméně nemohla jsem se zbavit dojmu, že tyhle jeho výrazové hry snad z naší současné společnosti dokážu číst jen já… To jsou ta léta praxe. Bylo mi ho líto.

Zrovna když jsem si tohle pomyslela, popadl jednoho ze svých koní a prudce ho vysunul vpřed.

Zamžourala jsem na šachovnici. Nic mi neohrozil, takže jsem automaticky začala hledat, jaký tah by pro něj byl za současných okolností v příštím kole výhodný. Jenže jsem nic nenašla. Vybrala jsem si proto nejaký menší cíl, ke kterému bych mohla spět, konkrétně jednu z jeho věží a posunula svoji královnu o pole doprava.

Další tah provedl tak rychle a prudce jako ten předchozí. Takže buď vůbec nepřemýšlí nad tím, co dělám já, nebo mě má přečtěnou. A pravděpodobně je na mě naštvaný. Ta hra se nám trochu zvrhla.

Raději jsem dvakrát zkontrolovala, jestli mě něčím neohrožuje, respektive jestli by mě něčím nemohl začít ohrožovat po příštím tahu. Nenašla jsem nic. A o to víc jsem začala být nervózní.

Pomalu jsem přesunula bílého střelce. Arden můj tah rychle napsal, přelétl očima šachovnici a pohnul s jedním pěšákem. Tentokrát ne tak rychle. Zarputile se na figurky zamračil.

Nemůžu si pomoct, ale nechápu, proč se ti dva ještě nedali dohromady. Vždyť jeho tichý zájem je tak zřejmý… Kdyby někdy někdo takhle reagoval na můj odchod, cítila bych se… byla bych ráda, že si mé přítomnosti natolik cení. Jenže já už jsem věděla, že Shinigami mají trochu jinou mentalitu než lidé. Alespoň většinou.

Arden mi zatím nijak nezablokoval cestu k věži, tak jsem opět pohnula s královnou tak, aby se navzájem chránila se střelcem.

Teď se proti mně posunula černá královna a uvolnila tak věži únikový prostor. Moje snaha byla asi dost průhledná. Takže nastupuje improvizace.

Vyrazila jsem druhým koněm, protože toho prvního mi Arden skutečně zpacifikoval docela rychle. I když ne tak rychle, abych mu za podpory jiných figurek nestihla odstranit jeho koně a pěšce. Teď posunul dopředu dalšího pěšáka, čímž mě utvrdil v přesvědčení, že doopravdy plánuje něco většího. Blahopřeju Chiai, myslím, že jsi ho vyhecovala.

Raději jsem z opatrnosti uvolnila únikovou cestu králi tím, že jsem také pohnula s jedním pěšákem.

Dalším tahem využil uvolněné místo a přesunul věž. Zoufale jsem se snažila v jeho tazích najít nějakou logiku, ale jestli tam byla, unikala mi. Málem jsem zapomněla na moji vlastní strategii.

Arisu, okamžitě přestaň uvažovat nad tím, co dělá on, hraj naprosto nelogicky.

Proto jsem opět posunula jednoho pěšáka tak, aby vcelku banálně ohrožoval Ardenova koně. K mému překvapení na to nereagoval jeho stažením, ale místo toho vyjel svým druhým střelcem.

To byl jen důvod pro Chiai k dalšímu odfrknutí. Já si ovšem nebyla tak jistá, že mi svého koně nechal napospas neúmyslně. Spíš naopak. Proto jsem dost dlouho váhala a zkoumala šachovnici, než jsem mu figurku vzala.

A pak se odnikud snesla černá královna a odstranila moji věž, která zatím neměla moc příležitostí se uplatnit.

"Šach," oznámil mi Arden vcelku zbytečně. Neměla jsem moc času truchlit nad ztracenou věží, protože jsem okamžitě začala hledat únikové cesty. Buď jsem krále mohla odstínit střelcem, což by mi bylo k ničemu, protože bych o něj vzápětí přišla, nebo jsem mohla uhnout s králem šikmo nahoru.

Zvolila jsem druhou variantu. Další postup mého krále zarazil jeden ze dvou Ardenových střelců.

Nervózně jsem posunula s pěšákem, aby nepřátelského střelce ohrožoval. Doufala jsem, že tím Ardena donutím tuto figurku stáhnout. On ale místo toho vyrazil dopředu zbývajícím střelcem a postavil ho k tomu prvnímu.

Pozvedla jsem ruku, abych opět odtáhla krále do bezpečí, ale pak jsem se zarazila. Přejížděla jsem očima po vzniklé situaci a pak jsem váhavě zvedla oči k Ardenovi. Celou dobu mě sledoval.

"Šach mat."

Jedinou možnou únikovou cestu blokoval můj vlastní pěšák, kterým jsem Ardenovi před chvílí vzala jeho koně. Měla jsem s něčím takovým počítat.

Povzdechla jsem si. Nakonec to dopadlo líp, než jsem vůbec mohla doufat. Aspoň jsem se úplně neshodila. Usmála jsem se na Ardena a cítila jsem, jak se mi uzel v žaludku uvolnil. Vedle nás se postavil Kyouteki.

"Promiň," podívala jsem se na něj nešťastně. Jeho sázka byl jediný důvod, proč mě moje prohra doopravdy mrzela.

"To je v pořádku, šel jsem do toho s vědomím veškerého rizika," usmál se na mě.

"Cože? Už jste skončili?" nechápala Mizushima, která celou dobu upřeně hypnotizovala šachovnici a podle mého mínění se úporně snažila přijít na to, co se tam děje.

"Vypadá to tak," pokývala jsem s hlavou. Pak jsem znovu pohlédla na svého soupeře.

"Promiň, Ardene, asi to nebylo přesně to, na co ses celou dobu těšil. Včera jsi odešel dřív, než jsem ti stihla říct, že zas tak dobrá nejsem." Zatvářila jsem se nejistě.

"Nevím jak ty, ale já si tu hru užil," sdělil mi prostě. "Nehrála jsi tak špatně, jak jsem se obával, když jsem viděl tvůj nástup."

"Hmm," zabručela jsem a chtěla se zvednout. Z ramene mi sklouzla hlava Caim, která na něm navzdory všem svým nejlepším předsevzetím před nějakou dobou usnula.

"Už je konec?" zahudrala rozespale.

"Bingo."

"A jak to dopadlo," ptala se dál Caim a protírala si oči.

"No hádej," vyplázla jsem na ni jazyk.

Caim vrhla podezíravý pohled na Ardena, který se mezitím pustil do uklízení šachovnice.

"Ardene, ty jsi vyhrál!" obvinila ho.

"Ano," odpověděl zlehka.

"Jak jsi mohl! Arisu je návštěva!"

"Caim!" okřikla jsem ji šeptem.

"To po mně chceš, abych schválně prohrával?" opáčil Arden naoko dotčeně.

"Byla by to příjemná změna," protáhla se Caim v odpověď.

Mezitím se zvedla i Chiai a došla zpět k Ardenovi.

"Tak přece jsi mě nezavrhl," poznamenala vděčně.

"Nemohl bych," věnoval jí zářivý úsměv.

A já tam seděla a nechápala, proč to nikdo nevidí, proč ti dva ještě nejsou spolu, vždyť…

Chiai se zatvářila šťastně a pak dala Ardenovi pusu na čelo. Mizushima s Kyoutekim a Hikaruem už kráčeli k východu, Caim se marně snažila znovu usnout na mém rameni, takže jsem já jediná byla svědkem toho překvapeného a potěšeného výrazu, který se Ardenovi rozlil po tváři jako olej po vodní hladině.

Najednou mi bylo hrozně smutno. Sklopila jsem oči, abych jim lidově řečeno nedělala křena. Ve snaze nějak se zaměstnat jsem zajela rukou Caim do vlasů a začala ji zuřivě drbat.

"Co děláš!" vyletěla vyděšeně.

"Ruším ti účes," opáčila jsem suše.

"Proč?" zasténala a narovnala se.

"Ležíš mi na rameni a nezaplatila jsi nájem."

"Pche! Promiň, příště už tu chybu neudělám," vyprskla, chytila mě za boky a začala lechtat.

"Nech toho nebo dostaneš knihou!" vykřikla jsem automaticky, protože jsem cítila, že Mano bude pravděpodobně silně lechtivá.

"Žádnou nemáš."

"Přinesu si. Udělám si z vás svoji smečku knihabojných Shinigami. Budeš na pěkném druhém místě hned po Kuronovi!"

"Děkuju pěkně, druhá místa neberu!"

Chytila jsem ji za ruce a snažila se je odtáhnout do bezpečné vzdálenosti. Ohlédla jsem se přes stůl. Seděl tam už jen Arden. Nebyla jsem schopna říct, jestli se tvářil šťastně nebo smutně. Zamyšleně hleděl na zavřený dřevěný kufřík, který ležel na stole před ním. Když si všiml, že se na něj dívám, podařilo se mu opět vykouzlit ten jeho typický úsměv. V tomhle jsem ho tolik obdivovala.

"Zahrajeme si znovu."

"Dnes?" vyhrkla jsem překvapeně, protože ta představa se mi upřímně zrovna moc nezamlouvala.

"Dnes ne. Ale rád bych si zahrál znovu, až se naskytne příležitost, souhlasíš?"

"Hmm," zaváhala jsem, ale pak jsem kývla. Dokonce i navzdory svým pocitům se mi podařilo mu úsměv vrátit, měla jsem dojem, že to potřebuje.

"V tom případě se budu těšit." Zvedl se, chytil kufřík za dřevěné ucho a odešel ze stanu.

"Usnula jsem," pronesla Caim rozpačitě.

"Myslíš teď nebo předtím?"

"Předtím. Chtěla jsem ti dodávat pozitivní ladění."

"V tom případě nechápu, jak jsem to bez něj dotáhla tak daleko," zazubila jsem se. "A teď, říkala jsi, že se půjdeme koupat do jezera?"

"Někdy s tím začít musím," pokrčila Caim rameny. "Jsem nepřítel studené vody, a voda tam je přinejmenším pěkně studená.

"Vážně? Nezkoušela jsem to, když…"

"Tak je to jezero."

"Pravda. Nicméně já stejně potřebuju trochu vymrazit myšlenky."

To Caim přišlo z nějakého důvodu nesmírně vtipné. Rozhihňala se a po chvilce se musela změnit na černou kočku, aby se vůbec uklidnila. Protože se mi nechtělo čekat, popadla jsem ji pod břichem a položila do náruče. Cestou ke stanům jsem ji drbala mezi ušima a pod bradou, a užívala si tlumeného vrnění, díky kterému mi brněly prsty.




Voda v jezeře byla něco víc než jen studená. Byla ledová.

Zasténala jsem. Jak do tohohle může Kurono skákat každý den? A plavat v tom? Šílenec!

Nicméně jsem se k tomu jednou upsala a teď už mi nezbývalo nic jiného, než tam aspoň na chvilku vlézt. To proto, že my dvě s Caim jsme si jakožto věčně ledové hrdinky přivedly z Tábora i publikum. Konkrétně Mizushimu a Chiai. Obě se klasifikovaly ve stejné skupině nepřátel studené vody jako Caim, a když jsem je poslouchala, dospěla jsem k názoru, že vlézt do jezera je něco, co Caim posune na vrchol jejich žebříčku.

Zato já pitomá nepatřím nikam a lezu do té ledárny jen čistě z vlastní blbosti. Jsem úžasná, no ne?

Udělala jsem další krok vpřed. Celým tělem mi projela husí kůže jako šok z elektrického proudu. Nohy mě bolely částečně kvůli ostrým kamenům, ale převážně kvůli ledové vodě.

Jestli tam neskočím teď, neudělám to nikdy a bude to jen horší. Jestli tam skočím teď, budu to mít brzo za sebou. Takže co udělám..? Skočím tam teď.

A skočila jsem.

Když se mi voda zavřela nad hlavou, vydala jsem neslyšný výkřik, jehož existenci dokazovaly jen bubliny, které se mi vyvalily z pusy.

Vynořila jsem se zpět nad hladinou a podivně zpomalená se vrhla ke břehu. Kůže mě píchala.

"Áááá, z cesty, z cesty!" Vyklopýtala jsem na břeh zcela ignorujíce ostré kameny a nechala jsem Mizushimu, aby na mě hodila jednu osušku. Venkovní vzduch byl tak nádherně teplý.

"Jaké to je?" zeptala se mě Caim, která byla nezvykle bledá.

"Strašné," zakašlala jsem a nějak jsem se nedokázala přinutit, abych dbala na to, že tím Caim zrovna moc nepovzbudím.

"Výborně," zabručela.

"Až Mano uslyší, že fyzicky vzato byla v jezeře," zahihňala se Mizushima s náznakem škodolibosti. "Vždycky byla v opozici. Plavání v jezeře je jedním z Kuronových koníčků, které veřejně uznala jako naprostou šílenost.

"Ten z toho asi nebyl moc nadšený co?"

"No, tehdy to bylo poprvé a naposledy, co jsem ho viděla smát se. Byl to příjemný zážitek," pokrčila rameny.

Z představy smějícího se Kurona se mi najednou sevřel žaludek. Ne proto, že by se mi ta představa hnusila, ale spíš kvůli tomu, že jsem si ho nedokázala představit usmívajícího se, natož smějícího.

"Arisu, tváříš se, jako kdyby ti uletěly včely," poklepala mi Chiai prstem na nos.

Zazubila jsem se, když použila stejný obrat, na jaký jsem myslela během šachové partie.

"Jen jsem se zamyslela." Nechtěla jsem to dál rozebírat. "Nicméně Caim, takhle jen protahuješ svje utrpení. Skoč tam hned, ať to máš za sebou!"

"Hmm," zabručela a nejsitě se podívala na svoje nohy. "Nějak mě přešla odvaha. A můžeš za to ty!"

"Jak já?"

"Měla bys mě podporovat."

"Já tě přece zrovna teď podporuju."

"Teď už je pozdě," vyplázla na mě jazyk. "Vzdávám to."

"To jsem tam lezla zbytečně?" vybuchla jsem dotčeně.

"Asi jo," rozesmála se Chiai.

"To je škodolibé," utrhla jsem se na ni se zdviženým obočím.

"Možná trošku."

"Caim, já tě tam hodím," ušklíbla se Mizushima.

"Opovaž se!"

"Arisu mi pomůže, viď?"

"V rámci tvého zdraví, Caim, pomůžu."

"Zrádce!"

"Ty jsi zrádce, šla jsem tam kvůli tobě!"

"Já za to nemůžu, ne-"

V záblesku zeleného světla se před námi objevila černá kočka a ublíženě zamňoukala. Všechny jsme se rozesmály, a čím víc černá kočka mňoukala, tím hůř šlo přestat.

O deset minut později jsme ležely na trávě u břehu s rukama za hlavou a jen tak poslouchaly šum lesa. Mezi námi ležela stočená černá kočka a lízala si tlapku.

Měla jsem zavřené oči, když tu mi přes ně proběhl stín a já je překvapeně otevřela. Proti slunci jsem na obloze zahlédla siluetu dravce, který kroužil vysoko nad jezerem, a uvědomila jsem si, že se na další šachovou partii vlastně docela těším.

Kaneshi

12. září 2009 v 22:57 | Kaneshi...
  • Jméno: Kaneshi
  • Pohlaví: Žena
  • Rasa: Shinigami
  • Věk: 69 let
  • Výška: 172 cm
  • Barva očí: Bílá
  • Zbraň: Článkovitý bič
  • Zvíře: Krysa (bílá)
  • Pouta: Sestra Hae, sestra Riho
  • Narozeniny: 6.1
  • Záliby: Sbírání rolniček, deskové hry, hlavolamy
  • Část Japonska, kterou spravuje: Tokyo a Chūbu

Kaneshi je společenská, divoká a netrpělivá Shinigami, která považuje za svoji povinnost udržovat živou zábavu, kamkoliv přijde. Ačkoliv se to při jejím běžném projevu zdá nepravděpodobné, ve skutečnosti je hodně obtížné ji doopravdy rozčílit. Na oko naštvaná bývá totiž docela často, obvykle proto, že jí s někým dojde trpělivost, což rozhodně není vzácný jev. Z jistých rodových důvodů nesnáší kočky.


Kapitola 8. - Železná Koruna

12. září 2009 v 12:53 | Re
Nicméně Caim by neměla příležitost splnit svoji pomoc-hrozbu, ani kdyby se doopravdy rozhodla, že to udělá. To totiž proto, že Kurono ještě toho dne zmizel. Od jezera se nevrátil, a každá chvíle, kdy bylo patrné, že by mezi námi měl být a není, mi nepříjemně tlačila na vnitřnosti, ať už jsem jim namlouvala, co jsem chtěla.

Nikdo si s tím nedělal hlavu. Proč by měli? Už jsem se přece zmiňovala, jak tolerantně se stavěli k několikadenním vycházkám svých "druhů ve zbrani". Jedině my dvě s Caim jsme věděly, že za tímhle výletem stojí pravděpodobně i něco jiného, než jen obvyklá touha po samotě.

Protože za ním přesněji řečeno stojí touha po nepřítomnosti určité osoby, kterou jsem, a teď velký aplaus, já, idiot, který rozbil Kuronův dárek pro Mano. Autogramy až u letadla. A veškeré dotazy prosím směřujte na mého tiskového mluvčího.

Pootočila jsem hlavu a koutkem oka pohlédla na Caim, která seděla ve velice kuriózní poloze na protějším křesle. Byly jsme, jak jinak, v Jídelně, stejně jako zbytek ostatních. Venku už byla tma a vnitřek stanu byl osvětlován četnými meerijskými lampami, které pracovaly na principu, o němž jsem překvapivě netušila vůbec nic. Kdyby to šlo popsat tak jednoduše, řekla bych, že jsou založeny na směsici techniky a kouzel, jenže se mi příčilo jako kouzla označovat síly, se kterými jsem se tady setkávala, ať už jimi vládli Shinigami, nebo Meerijové.

Ani jsem neměla chuť nad tím dvakrát přemýšlet. Jen jsem tu seděla zalezlá v koutě, povzbuzována k životu občasnými významnými pohledy, které ke mně Caim vysílala.

Teď měla v puse strčenou špičku ukazováku a něco soustředěně pozorovala.

Chvíli jsem na ni nepřítomně civěla, a pak jsem vykonala pravidelnou pohledovou vizitu zbytku stanu, abych se následně zas mohla ponořit do vlastního tlumeného utrpení.

Hikaru upadl do spárů Mizushimy, která si přitáhla celou krabici jakýchsi dřevěných věcí korálkovitého tvaru, a už nějakou dobu se jimi snažila zvelebit jeho účes. Kdybych měla blíž k jakékoliv životní formě, než k hromádce neštěstí, asi bych se nesmírně bavila pohledem na naprosto nezměněný výraz na Hikaruově tváři, zatímco jeho vlasová nástavba začíná být barevnější než dětské hřiště.

Hned vedle nich si spolu potichu povídali Arden s Kyoutekim, který už Mizinu snahu přetrpěl a nyní vypadal, jako by mu někdo do vlasů naplival žvýkačky. Snažili se příliš nerušit klidnou atmosféru, která tu panovala a byla založena především na tichu. Přesto jsem jim i ve svém zamyšlení rozuměla dost slov na to, abych si udělala představu, že se baví o Předtuchách.

O Předtuchách, které se po nevysvětlitelném zážitku s neohlášeným Nemrtvým vrátily do starých kolejí. Jedna až žádná Předtucha za den. Žádné dvojité. Klid a mír.

Jenže tu příhodu prostě vymazat nešlo.

Jak moje myšlenky přeskočily na tuto problematiku, začala jsem nevědomky věnovat větší pozornost tomu, co Kyouteki právě říká Ardenovi.

"… a nemusí to být tak neobvyklé. My to neřekli nikomu a tisíce dalších Shinigami to také nikdy nemuseli komukoliv říct."

"Předtuchy by se neměly mýlit. Jsou to jediné, čeho se můžeme pevně držet. Pokud začnou být nepřesné… čemu bychom potom měli věřit?" zareagoval Arden zachmuřeně.

Obyčejná myšlenka, jenže pro Shinigami pravda s hlubším významem, než by se mohlo zdát.

Tiše jsem si povzdechla. Protože moje nálada vlastně incidentem s Kuronem nedošla žádné změny vůči předchozím dnům, nesnažili se mě ostatní přehnaně utěšovat a nechávali mi můj prostor. Až na Caim samozřejmě, která věděla, co mám za problém.

"Jenže my nevíme na jakém principu fungují," pokračoval Kyouteki. "Možná to už dávno neví ani Starší. Můžeme snad pak v klidu říct, že je nemůže ovlivnit něco jako… jako…"

"Jako třeba tektonická aktivita Země?" vypadlo ze mě v mé apatii. Ne, možná bych spíš měla říct "plácla jsem z hecu".

"No třeba. Cokoliv," souhlasil se mnou, aniž by se na mě vůbec podíval. Zato Arden se na mě otočil a věnoval mi zkoumavý pohled. Pochopitelně se setkal jen s mým ospalým výrazem. Ten ve světle lamp musel vypadat opravdu úžasně…

"Ale vy se pořád zabýváte Nemrtvým navíc. Nevšimla jsem si, že by vám vrtala v hlavě třeba ta dvojitá Předtucha," pokračovala jsem s jistou dávkou zvědavosti.

"Dvojité předtuchy nejsou ničím abnormálním," odpověděla mi Chiai dřív, než to stihl Arden. Seděla na židli napravo ode mě a objímala si kolena.

"Ve vytížených zemích, jako je Rusko, to je prakticky denní chleba. Jenže Japonsko je jedna z klidnějších oblastí. Nám se to tu ještě nikdy nestalo."

"Zdvojení Předtuchy je její typická reakce na zvýšené riziko," doplnil ji Arden, jako by recitoval definici naučenou z učebnice.

"Aha," rezignovala jsem a začala jsem přemáhat pokušení obejmout si kolena stejně, jako to teď dělala Chiai.

"Myslíte si, že nám pomůže, když se o tom budeme dohadovat?" nadhodila právě. "Sami nic nezjistíme. Nebylo by lepší se osobně zeptat některého ze Starších?"

"Nemyslím si, že by nám dokázali pomoct," začal Kyouteki.

"Pokud za to přímo nemůžou oni," přerušil ho Arden. "Promiň," omluvil se záhy.

"Dobrá, dobrá, v tom případě, nemůžeme se začít bavit o něčem jiném? Jediný způsob řešení, který se nám nabízí, jste zavrhli, nemohli bychom to tedy už konečně nechat být? Prosím?" zaprosila Chiai s náznakem psích očí.

Zrovna jsem se začala zabývat myšlenkou o tom, co k čertu ty Předtuchy vlastně ve své podstatě jsou, když už to snad neví ani ti tajemní Starší, takže jsem Chiain návrh příliš neuvítala.

"Jak chceš," odpověděl Arden dřív, než jsem stihla říct 'Á'. Proč mě to vlastně překvapilo? Achjo.

Kyouteki pokrčil rameny a podrobil se. Koutkem oka jsem postřehla Mizushimu a Hikarua, kteří nás během své činnosti poslouchali, i když se rozhodli nezapojovat. U Caim bylo těžké určit, jestli rozhovor vůbec vnímala, protože pořád s výrazem, v němž se mísilo zamyšlení s blaženým zasněním, zírala někam stranou.

"Aaah," protáhla se Chiai na svém místě. Ukončení pochmurného rozhovoru jí pravděpodobně dodalo života. "Já se nudím," zazívala vzápětí a s nadějí se rozhlédla po ostatních.

"Tak si pojď zahrát šachy," navrhl bleskově Arden. Zbystřila jsem. Šachy? Já mám ráda šachy.

"Cože? Už nikdy!" zamračila se Chiai. "Hloupá hra s jasným vítězem," vyšpulila rty na Ardena.

"Není to žádná hloupá hra," jal se Arden bránit svou patrně oblíbenou hru se zdviženým obočím a pečlivě vybraným tónem.¨

"Chmm," založila si Chiai ruce a naoko se urazila.

Znovu jsem se podívala na Ardena. Zdál se mi být vyvedený z míry. Bylo to kvůli Chiai nebo kvůli šachům? Možná kvůli obojímu, protože se mu dařilo skrývat své zaražení hůř než jindy.

Po chvíli se otočil na Kyoutekiho, už opět s kompletně kontrolovaným výrazem.

"Nicméně ty mi dlužíš hru, Kyouteki, jestli se nemýlím," oslovil ho s lehkým úsměvem.

Přeskočila jsem pohledem na rozcuchaného Shinigamiho. Okamžitě jsem poznala, že má na šachy stejný názor, jako Chiai, jen nechce odmítnout stejným způsobem.

V náhlém nutkání jsem zapřemýšlela, jak moc vlastně věřím svým šachovým schopnostem. Nebyla jsem nic jiného než jen šachový amatér, který hrával s otcem vždycky, když byl doma.

"Teď se na to moc necítím, promiň," zmohl se Kyouteki na vyhýbavou odpověď a začal si opatrně ohmatávat hojící se paži.

Arden se znovu opřel a ze všech sil se snažil netvářit se rozmrzele. Tak Arisu, jsi připravená udělat jednomu z těch tvých drahých Shinigami radost? Jasná věc!

"Já bych si klidně zahrála," zamumlala jsem tišeji, než jsem měla v úmyslu. Pochopitelně to nikdo neslyšel. Tedy až na Chiai.

"HA! Arisu, ty sebevrahu! Neříkej mi, že to umíš?!"

"Noo, jak se to vezme," zakroutila jsem palci a než jsem se stihla ovládnout, zabodla jsem pohled kamsi do země. Drobná Shinigami napochodovala přede mě a zapíchchla mi prst doprostřed čela.

"Jsi divná!" ohodnotila mě kategoricky s vystrčenou bradou.

Pousmála jsem se.

"To ti teda děkuju."

Chiai udělala krok dozadu a podívala se na nás na oba.

"Oba jste divní." Pak dokráčela k Ardenovi, který se naprosto nechytal, a zamávala mu dlaní před očima. Zmateně na ni zamžoural.

"Tak šup! Našel jsi svého protihráče, očekávala bych větší nadšení."

Sledovala jsem jak Arden ještě několik vteřin setrval ve svém zmatení a pak se mu obličej vyjasnil. Otočil se na mě tak prudce, až mě to vyděsilo.

"Ty hraješ šachy?" zeptal se mě rychle.

"Hmm," pokývala jsem neurčitě.

"To je skvělé! Zítra si zahrajeme!"

Chvíle ticha.

"Až zítra?" nechápala Chiai. Nebyla jsem na tom o nic lépe.

Arden se důstojně postavil.

"Už jsem si příliš dlouho neopakoval strategie. Dobrou noc," usmál se na nás dvě zářivě a rychle opustil jídelnu.

Chvíli jsme bez hnutí civěly na místo, kde zmizel. Pak se na mě Chiai pomalu otočila naprosto vyvedená z míry.

"A když se ptal mě, nic si opakovat nechtěl! PCHE!"

Zajela jsem si rukou do vlasů a totálně zničila Manin účes, který jsem si učesala čistě ze setrvačnosti.

"Čemu jsem se to upsala...?"zamumlala jsem šokovaně.

"Nechtěla jsi to?" podivila se Chiai.

"Jak jsem sakra měla vědět, že on je jeden z těch…" těch pitomců "… lidí, kteří hrajou na strategie? Kde je zlatá improvizace?" zasténala jsem. "Vždyť oni zapisujou každý tah!" dodala jsem zničeně.

"Cože, ono to jde i bez toho?" ozval se Kyouteki se zájmem.

"Všechno jde, když se chce."

"Takže ta hra není nutně jen o tom, že máš v hlavě tisíc souřadnic a hraješ podle toho?"

"No, prakticky vzato by měla být, ale…"

"No výborně!" ignoroval mě Kyouteki. "Už jsem se bál že vy lidé jste vyšinutí, když jste schopni vymyslet a hrát něco takového..."

To mě rozesmálo. Nicméně představa, že Arden se teď někde bichluje stovky tahů, mě děsila. Jak se mám připravit já? Mám jít meditovat, abych měla lepší pocit? Nebo možná vykonat zápalnou oběť?

Zašklebila jsem se při snaze zabránit úsměvu, aby se mi vetřel na tvář, když se mi v hlavě objevila představa černého vlka rotujícího na rožni.

Při další myšlence jsem ale kysele zkřivila obličej.

"Až zjistí, že se celou dobu připravoval na šachistu-barbara…"

"V nejhorším případě si tě připíchne mečem ke svému stanu a bude tě ty postupy učit tak dlouho, dokud nebude mít lepší pocit z toho, že nad tebou vyhrál," zahihňala se Chiai.

Kolem nás prošel Hikaru, jehož účes zářil jasnými barvami,

"Kdo by hrál hru, která skončí po pěti tazích?" prohodil když nás míjel.

...

Aha, takže pan Arden je tenhle druh šachisty. Tohle je prosím "Za dobrotu na žebrotu." V praxi.

"Děkuju, vy jste úžasná podpora. Lepší jsem si ani nemohla přát," vyplázla jsem jazyk na Hikaruova záda.

Pootočil na mě hlavu a usmál se.

"Dobrou noc."

"Dobrou…"

Dřív, než jsem se stihla otočit zpět, se mi něco rychle mihlo před očima. Zamžourala jsem na Caim, která mě chytila za nos a s pobaveným úšklebkem se nakonila skoro až ke mně.

"Řeknu ti, místo, aby ses svých problémů postupně zbavovala, nabaluješ si další a další." Zazubila se na mě. "Ty máš výdrž."

"Myslela jsem to dobře," ohradila jsem se umíněně. "Jak jsem měla vědět, že je jedním z těch šílenců, co šachy tak nehorázně prožívají?"

"Hmm, nech mě hádat," ozvala se Chiai pobaveně někde z míst, kam jsem přes Caim neviděla. "Pije to čaj, přišlo to z britské dimenze, zachovává to šílené tradice, bojuje to mečem a jmenuje se to Arden. Jak to bude přistupovat k jakékoliv hře..?"

"Když to podáš takhle, připadám si jako ještě větší pitomec, že mi to nedošlo," popotáhla jsem.

Caim mi zakroutila nosem a pustila ho.

"Tvůj boj," zazubila se. "Ale já ho určtě musím vidět."





Když jsem se asi o hodinu později převlékala do Manina dokonalého saténového nočního prádla (blé, blé, blé), přemýšlela jsem o zítřku se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem se netěšila na pravděpodobné Ardenovo zklamání. Na tu druhou by to ovšem mohla být zábava, povyražení, cokoliv, co by mě vtáhlo zpět do zdejšího prakticky bezstarostného života. A nemusela bych myslet na Kurona, ani na problémy s ním spojené.

Pokud to je vůbec možné…

Rychle jsem si umyla obličej a ruce v "zásuvné koupelně" a pak jsem se skácela do kožešin na posteli, kde jsem zůstala nehybně ležet.

I když venku už byla několik hodin tma, přes plachtové stěny stanu jsem pořád slyšela šelest a život okolní přírody. Už před několika dny jsem zjistila, že zdejší zvířata se Shinigami nebojí. Nebylo jich tu mnoho, převážně jsem narážela na ptáky, zajíce a drobné antilopy, ale mezi nimi a Shinigami existovala jakási vzájemná tolerance. Nedivila jsem se tomu.

Dokonce mě ani nepřekvapilo, když jsem po deseti minutách u té části stanu, ve které se nacházela postel, zaslechla tiché chroupání bezpečně značící přítomnost zajíce.

Tichý monotónní zvuk mě jemně kolébal ke spánku.

Usnula jsem s vědomím toho, že kdybych se vyšla ven na zajíce podívat, tak by přede mnou neutekl.





Další den ráno jsem nicméně vstávala už pouze s obavami. Klid včerejšího večera byl tentam. To se bohužel nedalo říct o tom bolestivém tlaku v břiše, který se tam usadil po přečtení Kuronova věnování, a pravděpodobně už nikdy nechtěl vypovědět nájem. Teď se k němu přidala moje velice oblíbená nervozita.

Proč Arden nemůže mít rád třeba… kreslení? Ale ne… kdyby uměl kreslit, pravděpodobně by mě vymázl nějakým mistrovským dílem ve stylu hodném Picassa. Už to vidím…

Za neustálého zívání jsem vykonala ranní očistu a se značným zadostiučiněním se nasoukala do jednoho z čistých modelů. I když jsem prakticky už neměla povinnost pachtit se se svým vzhledem tak, aby vypadal jako běžná Mano, stejně jsem jen těžko nepodléhala nutkání to dělat dál. Není to jen Kurono, kvůli komu se snažím udržovat Mano, řekněme v původním stavu.

Jakmile jsem si tuhle drobnost uvědomila, trochu se mi ulevilo. Zamotala jsem si do drdolu dvě Jing Jang kuličky, po chvilce zaváhání jsem dodala i dvě šedé ptačí letky, které patřily k mým méně oblíbeným částem Manina vzhledu.

S palčivým bodnutím jsem si vzpomněla na lahvičku s vůní, která skončila svou životní pouť na dřevěné podlaze, protože tohle by byla za normálních okolností chvíle, kdy bych ji použila. Ji a nebo jakoukoliv jinou.

Nicméně se zdálo, že Mano si s podobnými věcmi hlavu příliš nelámala. Ale všimla jsem si, že pokaždé, když se předchozí den nošený model objeví vyčištěný ve skříni, jde z něj lehce cítit podivná vůně.

Vysvětlení pro to jsem jako obvykle nacházela dvě: buď to bylo přímo na žádost Mano, nebo to byly jednoduše vonné pozůstatky po tajemné dimenzi Meerijů.

Víc se mi zamlouvala ta druhá možnost, protože jsem si nedokázala představit, že by si Mano dobrovolně vybrala takový druh vůně. Nehodil se k ní. Popravdě, jen málo co by se k ní hodilo lépe, než parfém, který jí vybral Kurono… A klidně si bodejte, vy pitomé vnitřnosti, já na vás dlabu.

Vykoukla jsem ze stanu právě ve chvíli, kdy od jídelního stanu dolů ze stráně scházel Arden, v ruce podnos s kompletním čajovým servisem, který byl jiné barvy, než ten, co ho používal včera. Zajímalo by mě, kolik těch sad má…

Když si mě všiml, usmál se tak zářivě, že jsem chtě nechtě uvažovala o tom, že mám před sebou výborného a hlavně přirozeného kandidáta na hlavní roli do reklamy na zubní pastu.

Oplatila jsem mu to jakousi hořkokyselou, rádoby veselou náhražkou úsměvu a co nejrychleji se vypakovala směr Jídelna.

Tam jsem se složila na jednu z lavic, poděkovala Koquori, která mi přinesla moje milované müssli s mlékem a jala jsem se doplňovat zásoby energie.

A opět, ať jsem dělala co jsem dělala, nedařilo se mi drobné detaily mé snídaně nespojovat s Kuronem. Hlavně jsem nedokázala o müssli nepřemýšlet jako o "písku".

Povzdechla jsem si a nacpala do pusy další lžíci.

Budu to muset zase zkusit, nebo jednoduše nebudu mít klid. Tohle je na zbláznění. Musím se mu omluvit znovu. A kdykoliv bude příležitost. Musí sakra pochopit, že mě to deptá!

Odhodlání se ve mně rozhořelo jasným plamenem. Ale věděla jsem, že až dojde na činy, zbude z něj stěží nedopalek, a to když budu mít štěstí. Jenže teď jsem si mohla užívat pocit uklidnění, které mi tohle rozhodnutí poskytovalo. Měla jsem plán. Ano. A teď se budu soustředit, opravdu soustředit, protože musím hrát šachy alespoň částečně vyrovnaně s profesionálem. Nesmím pohořet hned na začátku. Nesmím prohrát pátým tahem. Prostě ne.

Vzápětí jsem dostala takovou herdu do zad, že jsem málem leknutím vrátila snídani ve vší zdvořilosti zpět do misky.

"He!" vyprskla jsem s nosem těsně nad mléčnou hladinou. "Mizu!"

Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že mám pravdu.

"Promiň, nemohla jsem si pomoct," ozvalo se sebevědomě odněkud nad mou hlavou.

Narovnala jsem se a dávala si pečlivý pozor na to, abych odolala nutkání otočit se. Místo toho jsem ve vší vážnosti pronesla:

"Co, že jsi dnes vzhůru tak brzo?"

"Mám hlad, ne?"

"Aha." Skálopevná logika, což.

"Koqui? Dnes jsem si trochu přivstala, vymysli mi něco dobrého, prosím!" zavolala Mizushima směrem ke kuchyni. Byla pravděpodobně jediný Shinigami, který by se odvážil říkat Koquori "Koqui". I když Mano by asi taky byla schopna něčeho podobného. Kdoví, jestli to nakonec nevymyslela ona. Nedivila bych se.

Mizu si sedla vedle mě. Nečekala na odpověď, protože pokud jste znali Koquori, nebo kteréhokoliv Meerije, věděli jste, že jim vaše dotazy či žádovsti většinou za odpověď nestojí. Ne, když lze odpovědět jinak, což v tomhle případě bude znamenat nějakou znamenitou snídani dle Mizushimina vkusu.

Naklonila jsem se k ní a zašeptala.

"Stejně mě fascinují. Jako celkově."

"Jsou zajímaví, že?" odpověděla mi polohlasem jako někdo, kdo poukazuje na nějakou zvláštnost, v jejíž blízkosti ovšem žije celý život.

"Líbí se mi jejich chůze," pokračovala jsem tlumeně. Pomalé a elegantní pohyby hodné žirafy mě doopravdy fascinovaly. Ale to byl jen zlomek. Táhlo mě tajemno, které je obestíralo. Nechtěla jsem si připustit, že jejich svět je možná naprosto obyčejný a nudný. Ani jsem nemohla, protože na stole přede mnou stála miniaturní verze záhadných lamp.

Pro mě Meerijové dokázali všechno, oč byli požádáni. Nechápala jsem, proč se cítili tak zranitelní, že před tisíci lety uzavřeli dohodu se Shinigami o své vlastní ochraně.

To mi dokonce před dvěma týdny řekla sama Koquori. Asi si všimla, že o ně projevuju větší zájem, než ostatní Shinigami. Ti brali Meerije jako nedílnou součást svého života, asi jako my elektřinu. Elektřinu, která nás sice občas fascinuje a nedokážeme ji úplně pochopit, ale prostě je to jen elektřina, ne?

Je pravda, že jsem na vysokou Meerijku musela naléhat několikrát v průběhu celého toho dne, ale pozdě odpoledne má snaha došla úspěchu. Koquori si mě odvedla do lesa, vyšplhala na strom, vytáhla mě s sebou, ano, opravdu mě jen chytila a vytáhla, jako bych byla hadrová panenka, a já měla poprvé příležitost zjistit, jaké to je, povídat si s Meerijem.

Byl to zvláštní zážitek. Především proto, že normální Shinigami s Meerijem vlastně vůbec nemluví. Jednoslovné odpovědi nejsou rozhovor. A slyšet Koquori mluvit v celých a obsáhlých větách pro mě prostě bylo fascinující. A zdálo se, že jí můj zájem dokonce lichotí.

Musela jsem se stydět sama za sebe, protože jsem vždycky tak nějak podvědomě očekávala, že je tahle Meerijka kvůli svému zvláštnímu vyjadřování hloupá. Ne.

Kdybych se bavila s ředitelem naší školy, a to je velice inteligentní muž, neměla bych dojem, že mě druhá strana rozhovoru v uvažování tolik převyšuje. I když u Koquori, a myslím, že Meerijů všeobecně, by se dalo mluvit spíš o rozdílnosti v myšlení. Jinými slovy, viděli svět jinak.

O samotných Meerijích mi toho moc neřekla. Vlastně skoro nic. Povídala spíš o jejich dimenzi jako takové, o světě, přírodě. Začala právě u pradávné dohody mezi Shinigami a Meeriji, jinak také nazývané jako Ziria, kdy se Meerijové zavázali pomáhat Shinigami výměnou za nevídanou ochranu označovanou jako Nedotknutelnost.

To byl nicméně jediný historický fakt, kterým Koquori obohatila moje znalosti. Dál pokračovala už jen v popisu jejich země.

"Stromy jsou obrovské oproti těmto, jejich větve tvoří patra a ve městech lze jen těžko rozeznat, kde končí kmen a začíná stavba. Jsou to obrovské sítě."

"To zní úžasně," ozvala jsem se tehdy a závistivou zvědavost jsem prostě zakrýt nedokázala.

Koquori zase nedokázala tak úplně schovat vlastní potěšení. Na chvíli se zarazila a pak pokračovala:

"Tohle bych obyčejnému Shinigamimu nikdy neřekla."

"Hmm, já nejsem ani ten obyčejný Shinigami," pokrčila jsem rameny rozpačitě.

"Shinigami nejsou zlí. Ale považují nás za přirozené služebníky. Já pomáhám, nesloužím. Pomáhat mi nevadí. Pomáhám, protože je to dáno Ziriou, protože si to přeje Princ. Shinigami se o nás jako kulturu nezajímají. Ty ano, Arisu. To je důvod, proč ti to vyprávím. Ty umíš ocenit krásy naší země, i když ji neznáš."

"Chtěla bych…" šplhla jsem si ještě o trošku. Ale říkala jsem jen holou pravdu.

"Zajímá tě, proč zbraně Shinigami mění Nemrtvé na prach?"

"Cože dělají?"

"Nevíš to?"

"Ne, já se raději nikdy neptala, jak se s Nemrtvými vypořádají. Přijde mi, že bych je tím jen obtěžovala."

Koquori pomalu pokývala hlavou a pokračovala svým hlubokým hlasem.

"Zbraně Shinigami dokáží při způsobení smrtelného zranění změnit Nemrtvé na prach. Aby to dokázaly, musí projít svatým rituálem, musí být zasvěceny v Chrámu v…" Zarazila se. Vrhla na mě kosý pohled.

Teď mi možná řekne nějaké tajemství, napadlo mě.

"Existuje jedno město, které není vybudováno mezi a na stromech. Stojí na holém kopci. Je postaveno… z kovu a kamene."

"Z kovu? Jako například ze železa?"

"Také, ale především z kovu, který těžíme jen my. Nebudeš ho znát."

"A proč není v lese? Vy milujete lesy, jestli jsem to správně odhadla, ne?

"Jsou zajímavé," pokývala hlavou. "Ale Korunní město muselo být jiné. Stromová města hladí na duši. Železné město vzbuzuje bázeň a úctu. Vzhlížíme k němu. Je to mocné místo.

"Má nějaké jméno?" Byla jsem si jistá, že má.

"Quata Zeta, železná koruna."

"Quatazeta…" zkusila jsem to jméno vyslovit. Pocítila jsem lehký závan déja vu. "Přijde mi, že už jsem o něm někde slyšela, i když jsem si jistá, že to není možné."

"Je to jen mocné jméno, nic víc. Působí tak na každého."

"Takže ten Chrám je… tam?"

"Správně. Velký chrám a Korunní palác, a mnohem víc věcí, které svou moc z Quatazety šíří po celé naší zemi." Způsob, jakým to vyprávěla mě uvrhoval do vytržení.

"Koquroi, nešlo by to méně dramaticky? Protože jestli budeš ještě chvíli pokračovat tímhle způsobem, tak se neudržím a budu se tam nutně chtít podívat."

"To by nešlo."

"No právě," zasténala jsem.

Pousmála se.

"Tohle je poprvé, co bych si možná i přála ukázat náš svět někomu zvenčí."

"Jsem poctěna," vrátila jsem jí úsměv.

Bohužel musím podotknout, že to bylo poprvé a naposledy, co se mi podařilo Koquori rozpovídat. Jakmile jsme opustily les, začala se ke mně chovat opět úplně stejně jako k ostatním, což mě trochu mrzelo. Občas jsem dokonce přemýšlela, jestli na náš rozhovor už nezapomněla.

Párkrát mě i napadlo zeptat se jednoho z dvou mužských Meerijů, které jsem zřídka potkávala při údržbě Tábora, ale něco mi říkalo, že by ani zdaleka nebyli tak sdílní jako Koquori. Některé důvěrnosti se prostě mohou uskutečnit jen "mezi námi ženami".

Teď jsem hypnotizovala Mizushiminu pravou ruku, kterou poklepávala na dřevěný stůl v jakémsi neznámém rytmu. Přišlo mi nefér, že je netrpělivá ani ne minutu po vznesení svého požadavku.

"Proč nejíš?" ozvala se vysoká Shinigami vzápětí.

"Éé, cože?"

"Sedíš tu a civíš mi na ruku. Mělo by mi lichotit, že mi věnuješ tolik pozornosti, víš, ale nějak víc sympatizuju s tvým nebohým jídlem."

"Aha…" Roztržitě jsem se opět chopila lžíce a vylovila několik hrudek "písku".

"Ty, Mizu..."

"Ano?"

"Slyšela jsi někdy o Železné Koruně?" zkusila jsem.

"Co to má být? Kniha?"

Nadechla jsem se. Pak jsem za pultem zahlédla Koquori. Pravděpodobně tam stála už nějakou dobu, opět nepochopitelně splývající se vším okolo. Vrážela do mě svůj ostrý pohled a pak dvakrát zavrtěla hlavou.

Tak ne, no. Prostě jsem zvědavá. Přenesla jsem svou pozornost opět na Mizushimu.

"Ale nic, jen tak plácám."

"Nepředpokládáš, že ti budu věřit co?" Sakra. Zapomněla jsem, že Mizu se zajímá o vše zapírané. Měla jsem jí říct, že to je nějaké fantasy.

"Nepředpokládám, ale budeš se muset spokojit jen s tím. Nic ti neřeknu," vyplázla jsem na ni jazyk. "Je to jen pro zasvěcené."

"Pche!"

Koquori se znovu vynořila, tentokrát s dřevěným talířem v ruce, na kterém byla krásně naaranžovaná vaječná omeleta s hromadou zeleninové oblohy. Jsem si jistá, že jsem zahlédla, jak se při mých slovech nepatrně pousmála.

"Itadakimasu!" zatrylkovala Mizushima a zdálo se, že pohled na nádherně vypadající snídani jí vyhnal z hlavy veškeré přebytečné myšlenky.

Pozorovala jsem Koquori, která si mě upřeně prohlížela. Takže to, co mi řekla, asi doopravdy neprozrazují jen tak někomu, hmm?

Nenápadně jsem pokývala hlavou, abych jí nějak dala najevo, že jsem pochopila, co ode mě chce. Či spíš nechce. Očividně ji to uklidnilo, protože jsem najednou opět začala mít problémy s tím ji vůbec mezi policemi rozeznat a po chvíli zmizela úplně. Dost možná se vrátila zpět do kuchyně.

"Povád nejíš," obvinila mě Mizushima s plnou pusou, jak už u ní bylo tradicí.

"Přemýšlím. To se nesmí?"

"Tak vuekneš mi-" s jistými obtížemi polkla, "řekneš mi už konečně, co je to ta tvoje Železná Koruna?"

"Neřeknu," uculila jsem se.

"Arisu, to není vtipné. Vždycky mě navnadíš a pak to necháš být. Zapomněla jsi na minule? Už čekám měsíc, ale vysvětlení toho problému Chiai se mi ještě pořád nedostalo."

Páni, na to už jsem úplně zapomněla.

"Řekla jsem dva měsíce," pronesla jsem rezervovaně.

"Řekla jsi jeden, nanejvýš dva. Nejde to snad podle tvých představ?"

"Podle mých představ?!" pobouřila jsem se. To si jako ve volném čase mám představovat Ardena a Chiai jak… no to je jedno. Ne děkuji.

Mizushima mě poplácala po zádech.

"Klid. Stejně mi to řekneš. Něco si na tebe najdu, nějakou páku."

Způsob, jakým řekla poslední slovo, mě zrovna neuklidnil. Nicméně tohle byla drobnost. Možná jí to nakonec přece jen prozradím. Ale mám takové tušení, že prozradit tajemství Meerijů, když mi to není dovoleno, by mělo mnohem horší následky. Svěřit se o mém předpokladu o Chiai a Ardenovi by nemohlo mít horší dopad, než že by Mizushima začala mít před Ardenem jisté vtipné poznámky.

Při té představě jsem se znovu zazubila.

"Tak jez už konečně! Znervózňuješ mě."

"Rozkaz, kapitáne."

A začala jsem se znovu propracovávat svou vlastní porcí s příjemným pocitem, který pramenil z jistoty, že mi bylo svěřeno jedno z Meerijských tajemství.