ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 7. - Šedé chmury

27. srpna 2009 v 18:20 | Re
Potichu jsem našlapovala po pěšince vedoucí směrem k jezeru. Rozhodně jsem tudy nešla poprvé, to ani zdaleka. Nejbližší okolí tábora jsem měla prozkoumané do týdne od mého příchodu a jezero patřilo mezi ty nejúžasnější věci, na které se mi podařilo narazit. Jenže teď mi cesta přišla dvakrát, ne, snad třikrát delší. Šla jsem pomalu a měla jsem tudíž dost času na to, abych věnovala všem okolním kmenům nadstandartní pozornost.

Možná, že tohle byl jeden z důvodů, proč jsem měla dojem, že tudy jdu znovu poprvé. Ale ty další příčiny mě mrazily v břiše, a protože s každým krokem se to zhoršovalo, dávala jsem si pochopitelně načas.

Tak především, bylo brzy ráno, před úsvitem. A já mířila na můj ekvivalent popraviště, šla jsem najít Kurona, který touhle dobou chodívá plavat do jezera, abych mu řekla, že se mi podařilo zničit dárek, kvůli jehož získání se on sám tolik obětoval.

Posledních pět dnů jsem se snažila přeprat svůj strach, přiznat se mu, omluvit se, klidně si i vysypat na hlavu popel (i když za to by mě zabil, protože ta hlava není moje). Jenže pokaždé, když se objevil a hodil po mě tím svým pohledem, nedokázala jsem ze sebe vydat ani ten nejmenší zvuk, protože se mi sevřelo hrdlo stejně, jako když jsem poprvé přečetla to věnování.

Trávila jsem volné chvíle přemýšlením PROČ sakra nejsem schopna cokoliv říct. Dospěla jsem k závěru, že jsem jednoduše příšerný sobec, který si u Kurona nechce pokazit to málo, co už se mu snad podařilo vybudovat.

Ale já věděla, že to tak dopadne. Stejně, jako jsem věděla, že mu to prostě říct musím, že neexistuje žádná jiná přijatelná cesta. Sice bych byla lhář, kdybych tvrdila, že mě ani jednou nenapadla ta možnost zbabělce: mlčet a dělat jakoby nic. Jenže, a nezáleží na tom, jak moc svatě to může znít, ta varianta se mi z hloubi duše tak nehorázně příčila, až jsem si zhnusila i sama sebe za to, že jsem si jen dovolila v duchu něco takového navrhnout.

Je možné, že v kterémkoliv jiném případě bych s tím neměla takové problémy (jestli někdo není svatý, jsem to já). Jenže v tomto konkrétním, a dost možná proto, že jsem měla až příliš bohaté zkušenosti s "běžným" Kuronem (který je nabručený, protivný, náladový a mimo jiné mě silně nesnáší), mě čelní náhled do osobnosti, která se pravděpodobně nachází někde pod touto slupkou, zcela ochromil.

A tak jsem posledních pár dnů strávila většinu času sama, zoufale se snažila vymyslet nějaký plán, který by mě vysvobodil od bolestivých křečí v břiše a zároveň by mě ve výsledku totálně neodepsal.

Nebudu si namlouvat, že si ostatní této drobné změny v mém chování nevšimli. Caim se mě několikrát ptala, co se stalo, ale já jí pokaždé odpověděla stejně: "Nemůžu ti to říct." Možná nakonec ostatní dospěli k názoru, že je to můj způsob zbavení se ponorkové nemoci, který by oni vyřešili útěkem ve zvířecí formě. Každopádně byli úžasně tolerantní, i když pokusy rozveselit mě vymizely velice brzy.

A pak tu byl Kurono, který, mohu-li to říct, byl z ostatních zdaleka nejvíc nesvůj, když si uvědomil, že místo, abych mu bojovně vracela jeho vlastní výpady, obvykle se podrobím bez sebemenšího boje. Poslední dva dny se mi dokonce začal vyhýbat a v těch vzácných příležitostech, kdy se naše pohledy střetly, se tvářil víc nejistě než záštiplně. Koneckonců, pořád jsem v těle jeho sestry. Bylo by logické, kdyby si dělal starosti.

A najednou mi bylo ještě hůř.

Kopla jsem do šišky, která se přede mnou nabízela na zemi, jako bych se snažila předat do ní trochu těch šílených pocitů, které se mi kroutily v břiše. Bez úspěchu.

K něčemu mi ale ten pohled na odlétající šišku přece jen byl. Probudil ve mně tu část mého já, kterou jsem přirovnala ke skoro kulatému střepu. Najednou jsem zalitovala, že jsem si ho nevzala s sebou.

A ten střípek ve mně rostl a rostl, až jsem se musela zastavit a zamračit se na cestu před sebou.

Přece nejsi zbabělec Arisu, sice se tak cítíš, ale přece před něj nepřijdeš jako zmoklá slepice. Myslíš si, že by to jeho mínění o tobě nějak prospělo? I kdyby tě měl do konce života z hloubi srdce nenávidět, ať aspoň můžeš tvrdit, že jsi "zemřela" se ctí!

Ohníček mého bojovného já se slabě rozhořel. Chytila jsem se ho jako tonoucí stébla, vděčná za to, že vůbec existuje. A najednou jsem nechápala, proč jdu tak pomalu a prodlužuju vlastní utrpení. Jediné, co teď přede mnou stálo jako šedivý cíl, byla vidina "Mám to za sebou", které jsem chtěla dosáhnout jak nejdřív to bude možné.

Znovu jsem se rozešla, tentokrát ale ráznými, i když pořád ne zcela jistými kroky. Přece jsem měla svůj plán, ne? Plán, který by mě aspoň mohl zachránit v mých vlastních očích, když v Kuronových budu navěky odepsaná.

Plamínek zahořel o něco silněji. Zase jsem věděla, že kdyby se vymkl mé kontrole, byla bych schopna Kurona nakonec ještě zfackovat nebo tak něco, a to jsem nechtěla. Raději jsem mu už tedy nedala tolik prostoru.

Stromy, kterým jsem předtím téměř vymýšlela jména, tak dlouho jsem se každému z nich věnovala, kolem mě začaly ubíhat, když jsem se snažila natáhnout Manin krok jak nejvíce to šlo. Věděla jsem totiž, že sebepevnější může moje nynější odhodlání být, po určité době zákonitě vyprchá. A já chci, aby k tomu došlo až budu ve stádiu olizování si ran.

Minula jsem menší skalní útvar, který trčel ze země mezi keři kus nalevo ode mě, a který mi vždycky připadal zajímavý. Teď jsem mu věnovala jen tolik pozornosti, kolik bylo třeba na to, abych si uvědomila, že jsem už prakticky na místě.

Na jednu šílenou nestřeženou vteřinu můj bojovný oheň málem vyhasl. Zapotácela jsem se a s přehnanou pečlivostí jsem ho dalšími vlasteneckými myšlenkami znovu rozdmýchala.

Pak jsem zadržela dech, znovu přidala do kroku a vydechla až po deseti metrech. Vnitřního klidu mi to ovšem příliš nedodalo. Kysele jsem se zašklebila. Vzápetí mi v břiše poskočil knedlík, který se tam držel většinu času, kdy neobýval můj krk, protože jsem mezi stromy zahlédla záblesky světla. Knedlík jsem na jeho místě hodlala udržet i za cenu násilí. Nemohla jsem si dovolit zase nebýt schopná vydat jediného hlásku, až stanu mé nejhorší noční můře posledních pěti dní.

Mezitím jsem došla k okraji lesa. Všude kolem mě se válely cáry plíživé ranní mlhy. Pohled na samotné jezero, z jedné strany obklopené lesem, z druhé vysokou skálou a příkrými svahy, jak odráží bledé ranní světlo, by mě za normálních okolností zahřál u srdce. Jenže to teď, navzdory všem mým snahám, bylo sevřeno ledovou pěstí a nějaké pozitivní emoce k němu vůbec neměly přístup.

Rozhlédla jsem se po hladině, která byla až na nepatrné vlnky hladká jako sklo. Jezero nebylo příliš velké, rozhodně ne tolik, abych mohla přehlédnout byť jen jedinou kachnu, která by brázdila jeho hladinu.

Sevřel mě nový strach. Co když jsem ho propásla? Co když veškeré moje plány, morální příprava na tenhle moment byly naprosto k ničemu? To by mě doopravdy dorazilo; věděla jsem, že už bych nebyla schopna znovu najít odvahu, kterou jsem v sobě teď s obtížemi živila. Tohle byla moje jediná šance. A on tu nebyl…

S hořkým výrazem jsem došla až ke kamenitému břehu, sehla se, popadla první oblázek, který mi přišel pod ruku, a mrštila jím co nejdál do jezera, v jakémsi zvráceném potěšení z toho, že zčeřím tu prokletou hladinu, která teď rozhodně neměla být klidná.

Nikdy jsem neuměla házet. Nikdy v životě se mi nepodařilo hodit žabku. Ale ani mě nepřekvapilo, že v mé současné bizarní situaci se kamínek odrazil od hladiny nejméně sedmkrát, než se ponořil pod hladinu. To ten vztek.

Sledovala jsem, jak se z míst odrazů šíří kruhy. A pak zničehonic jen tak z nebe spadlo cosi velkého, zmizelo to pod hladinou a vlny, které to způsobilo, zcela zničily ony drobné elegantní kroužky. Nemluvě o tom, jak strašně jsem se lekla.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se zbavila dozvuků toho nepříjemného škubnutí v hrudi. Já se prostě nerada lekám. A pak jsem zaměřila veškerou svoji pozornost na epicentrum těch vlnek.

Čekala jsem, čekala, jenže jediné, čeho se mi dostávalo, byl pohled na opět se uklidňující hladinu jezera.

A pak, asi pět metrů ode mě se z vody vynořila hlava a sípavě se nadechla. Vyděsila mě natolik, že jsem bezděčně uskočila dozadu.

A tady jsem ho měla, Kurona, přece jen tu byl, a na mě znovu dopadla tíha toho, co jsem se chystala udělat. To mi ale nezabránilo, abych popošla ještě několik kroků dozadu, předklonila se, zapřela se o kolena a ulevila si od leknutí chraplavým "Haaah."

Tiché cákavé zvuky mi prozradily, že Kurono mezitím doplaval ke břehu. Zvedla jsem hlavu a sledovala jsem, jak se vzepřel o skálu a vytáhl se nahoru. Ze svého obvyklého oblečení měl na sobě jen kraťasy.

Ještě chvíli v předklonu doháněl kyslíkový dluh. Pak se postavil, narovnal se a skrz pramínky vody, která mu crčela vlasů se na mě podíval.

"Co tu děláš?" A způsob, jakým to řekl, mi rozhodně nepomohl. Žádná zášť, žádná nenávist - možná se na ně ještě příliš nevzapamtoval - prostě jen překvapení. Byl to úplně rozdílný zážitek, dívat se mu do očí, když nebyly naplněné něčím negativním.

"Já…"

Jenže on stejně nečekal na odpověď. Zamířil nalevo ode mě, ostré kameny určitě bodající do bosých nohou ho očividně netrápily.

Dvakrát jsem se silně kousla do rtu, abych si dodala odvahy (i když to je zajímavý způsob dodání odvahy, pravda) a jala se ho v bezpečné vzdálenosti následovat.

Zamířil k jinému skalnímu útvaru, který nejvíc připomínal padlý strom, a nahnul se za něj. Zůstala jsem stát uctivých sedm metrů za ním. Když se znovu narovnal, držel v ruce ručník, stejný, jako ty úžasně měkké jing-jangové, které měla Mano ve stanu, jen v tmavě modrém provedení.

Věnoval mi letmý pohled, možná aby se přesvědčil, jestli náhodou nedojde k dalšímu očnímu souboji. Když však viděl, že můj výraz se rozhodně od minule nezlepšil, spíš naopak, zase se odvrátil a začal si v mírném předklonu drbat vlasy.

"Stále čekám…" ozval se o něco později během sebeosušování a do hlasu se mu vrátilo něco z jeho předchozí jízlivosti a sarkasmu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně mluví.

Zavřela jsem oči.

"Chtěla jsem s tebou mluvit. Musím ti něco říct." Tak, úvod byl venku, ticho před bouří, to nejhorší už zachvíli přijde. Drž se, Arisu.

"Poslouchám," odpověděl stejným tónem, aniž by se zvedl a upustil od své činnosti; pořád byl předkloněný, hleděl do země a ručníkem se snažil co nejefektivněji dostat vodu z vlasů.

Když jsem nic neříkala, znovu se důrazněji ozval.

"Poslouchám."

Ne, to teda neposloucháš, ty pitomče namyšlený, zařval můj bojovný střep. Zamračila jsem se.

"Promiň, ale já raději počkám, až budu moct mluvit k něčemu způsobilejšímu, než jsou tvoje záda." Nečekala jsem, kolik z mého obvyklého tónu se vrátí, aby si mohlo užít tuhle větu.

Kurono pokračoval o zlomek vteřiny déle, než by bylo slušné, pak se narovnal, hodil si ručník přes ramena a tvrdě se na mě podíval. Najednou mi byl náš výškový rozdíl mnohem víc nepříjemný než obvykle.

Na zlomek sekundy celé mé já zpanikařilo, když si uvědomilo, že ona osudová chvíle nastala. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Přestože jsem chtěla mluvit k něčemu hodnotnějšímu, než byla Kuronova záda, zabodla jsem pohled do jeho chodidel.

"Rozbila jsem to…" Dokonce i já jsem schopna mluvit tiše, když si přeju, abych raději ani nebyla slyšena.

Vnitřní plamen si uvědomil, že směr, kterým nyní hledím, je přesně ten druh ponížení, kterému se chtěl vyhnout. Narovnala jsem se a pohlédla Kuronovi do očí dřív, než jsem si to sama stačila uvědomit.

Hleděl na mě, a já podle způsobu jakým stál, drobných pohybů a v neposlední řadě z jeho pohledu usoudila, že nepochopil, o čem mluvím. Bolestně jsem skřivila obličej a pokračovala:

"Zachytila se to za lem šatů, když jsem je vytahovala a…" Knedlík se přece jen vrátil.

Teď už jsem věděla, že mi rozumí. Nic se nezměnilo, jeho pohled byl stejný, jako by přimrzl do svého stádia, postoj stejný, ale Kurono nyní stál bez hnutí a teplota okolo jako by se propadla o několik stupňů.

Vpíjel se do mě svýma tmavě modrýma očima, tak jako při každém z našich předchozích očních soubojů, ale já tomu náporu tentokrát nedokázala čelit.

Zlomila jsem se do hlubokého kajícného předklonu, dobře si uvědomujíce, že mu tím nastavuju nechráněný krk a záda, ale všechno bylo tisíckrát lepší, než bojovat s tím pohledem.

"O- omlouvám se." Možná příliš potichu aby to slyšel…

Ticho se prodlužovalo. Jedna nepatrná část mého já se začínala nespokojeně kroutit, protože jí začala tahle poloha být krajně nepohodlná. Zbytek mé dušičky se třásl, skoro jako by doopravdy očekával dopad katovy sekery. Srdce mi bušilo a dýchala jsem stejně rychle, jako kdybych právě uběhla stovku.

A pak…

"Jdi pryč…"

Hořká, spíše prosba než rozkaz. Pronesená chladně tím tichým měkkým hlasem. Bylo to, jako by se mi do zad zabodaly ledové dýky. A do mozku…

Kapky jezerní vody dopadaly z Kurona na zem a vydávaly tupé zvuky. Já jsem se narovnala. Cítila jsem, jak se mi obličej stahuje a kroutí, když jsem na něj skoro panicky vykřikla.

"Vážně me to mrzí!" A ani bys nevěřil jak strašně moc…

"Zmiz už…" Teď už jsem postřehla potlačovaný hněv.

Vyděšeně jsem na něj pohlédla, aniž bych to vůbec zamýšlela. Pak se konečně v mém vnitřním zmatku prodrala na světlo moje nejbojovnější část, a proti všemu očekávání na mě začala křičet: Tak uteč už!

Já se zrovna chystala něco říct, ale tenhle návrh mi vytlačil z hlavy všechno ostatní, tak jsem se rychle otočila a utekla do lesa.







Nebyla jsem schopna souvisle myslet, jen jsem si zvráceně užívala rychlý běh, který ode mě držel veškeré pocity co nejdál. Tohle byl bezpochyby nejhorší zážitek mého dosavadního života.

I když jsem se snažila morálně připravit na všechny možné varianty, jak by Kurono mohl zareagovat, realita byla mnohem horší, než moje nejtemnější představy. A já jsem ho chápala.

Ale stejně je mi to k ničemu.

Vyběhla jsem z lesa a do očí mě praštilo oslňující světlo právě vycházejícího slunce. Přivřela jsem je, a představila si Kurona, který teď sám stojí na břehu jezera, z jehož hladiny se začíná odrážet stále více světla, a už ví, že jeho snahu zničila ta nová, ta kterou nikdy neměl rád…

Ale máš to za sebou, Arisu.

Zastavila jsem se a až teď jsem si uvědomila, jak strašně jsem zadýchaná. Mano dokázala běhat mnohem rychleji než by se opravdové Arisu mohlo jen snít, ale i její tělo mělo své hranice, zvlášť když jsem z něj nevědomky ždímala maximum.

Pomalým krokem jsem zamířila ke stanům a pořád jsem si to v duchu opakovala: Máš to za sebou, máš to za sebou, nejhorší zážitek v životě, máš to za sebou…

Uvědomila jsem si, že mě pohání kupředu bezprostřední touha někomu se vypovídat. Podívala jsem se na jeden ze stanů a dospěla k názoru, že krizové situace vyžadují nouzová řešení.

Plachta byla ledabyle zašněrovaná, ale protože jsem ji nechtěla rozvazovat, sklonila jsem se a prolezla skulinou dole.

"Caim?"






O čtvrt hodiny později jsme obě seděly v termálním jezírku pod stanovou plachtou, která tak nepochopitelně propouštěla více světla, než by bylo normálně možné.

Když Caim viděla, jak se tvářím, a já jí oznámila, že se potřebuju svěřit, naznala, že nejlepší místo pro důvěrný rozhovor budou právě tyhle drobné lázně.

Teď, když jsem ležela až po bradu ponořená v horké vodě, uvědomila jsem si, že Caim sem nechtěla jít jen proto, že to bylo pohodlné místo s minimální šancí, že by sem teď ráno ještě někdo zavítal. Cítila jsem, jak ze mě voda vyplavuje většinu mého stresu a že mě její hlazení uklidňuje. Kurono a všechno s ním spojené se najednou zdálo být na míle daleko.

Neřekla jsem Caim všechno. Měla jsem dojem, že nemám právo nikomu odhalit tuhle Kuronovu povahu, byť byla sebelepší, když ji on sám nejspíš nikdy neukázal… Jen jsem jí řekla, že jsem mu nechtěně provedla něco strašného.

O své omluvě a jeho reakci už jsem ale mohla mluvit otevřeně, protože právě to bylo něco, co jsem tak zoufale potřebovala někomu říct.

"Cítím se strašně," zašeptala jsem nakonec. "Vím, že si za to můžu sama. Realita se neptá, jestli jsem něco udělala úmyslně nebo ne. Ale on mě ani neposlouchal. Když jsem ho viděla, věděla jsem, že mi to nikdy neodpustí."

Najednou jsem si hořce uvědomila, že tváří v tvář Kuronovi se mi z hlavy vypařil i můj plán. Dával o sobě vědět až teď, o to víc palčivě. Jenže když jsem si ho znovu promítla v hlavě, najednou jsem věděla, že Kurono by moji nabídku, že pro něj znovu koupím tutéž vůni, nikdy nepřijal. I já teď cítila, že ten původní pocit se vypařil spolu s rozlitým parfémem.

Horká voda měla ještě jednu zvláštní výhodu. Vysušila slzy dřív, než by vůbec stihly vyjít ven.

Caim, která doteď seděla opřená na druhé straně jezírka, se odrazila od břehu a několika tempy doplavala ke mně.

"Vážně mi neřekneš, co jsi mu udělala? Pak by bylo mnohem jednodušší ti poradit."

"Nemůžu. Pro tebe by to mohla být drobnost, ale já vím, že pro něj to bylo něco jiného."

"Jsi si jistá?"

"Nemluví jeho reakce za sebe?" zamumlala jsem nešťastně.

"Máš pravdu. Asi mám mezery ve fantazii. Znám Kurona dost dlouho, abych věděla, že je to mrzout, protiva a bručoun, ale neumím si ho představit jak doopravdy zuří. Když se to vezme kolem a kolem, většinu věcí dokáže přejít v tom svém obvyyklém stavu. Takže se devadesát procent veškerého času chová pořád stejně nepříjemně."

Proti veškerému svému přesvědčení jsem se slabě pousmála.

"Podívej, řeknu ti tajemství," pokračovala Caim. "Je to sice veřejné tajemství, ale i tak je důležité. Alespoň pro tebe a teď.

Když nás poslali do téhle dimenze, a já měla poprvé tu čest s Kuronem, vycházeli jsme spolu stejně, jako vy dva… tedy doteď. Nevím, jestli se víc hodí výraz, že jsme na sebe štěkali, vrčeli, nebo se kočkovali," hodnotila s úsměvem.

"Co bys čekala od psa a kočky? Tehdy mi přišel jako namyšlený arogantní protiva, a buďme upřímní, on jím je pořád. Jenže jak se mnou byl zavřený pár měsíců ve stejné dimenzi, zvykl si. A totéž platilo pro ostatní. Zpočátku totiž toleroval jedině Mano. Kromě mě se nebavil s nikým a v mém případě šlo jen o krátké hádky a oboustranné narážky.

Ale věř mi, že když si tě zařadí do seznamu tolerovaných osob, umí být i příjemný. Jeho škoda, že tuhle část svého já nedává na odiv častěji," povzdechla si.

"Jenže já jsem bez šance," popotáhla jsem. "Snažila jsem se a moje snaha vedla jen k tomu, že jsem mu nakonec poskytla důvod, aby mě nenáviděl. Co předtím dělal bezdůvodně, to dnes může beztrestně, " dodala jsem s náznakem hřbitovního humoru v hlase. "A protože vím, co jsem mu provedla, budu mu to trpět. Jako bych měla šanci, že by mi odpustil..."

"Třeba ti odpustí."

"Ten?"

"Myslím to vážně."

"Kdybys ho viděla, věděla bys, že se to nikdy nestane."

Nával hořkosti přišel zcela nečekaně.

"Tak na něj nemysli. Omluvila ses mu, podle toho, co jsi říkala, dost poníženě, a teď je na něm, aby zjistil, že ti musí odpustit."

"Nemusí…" zamumlala jsem potichu.

"Hele, ať už je to sebevíc nepříjemný Shinigami, není zkažený. A kohokoli, kdo není zkažený, prostě zákonitě musí nepřijatá omluva začít tlačit. Nikdo nemá klid, dokud neodpustí. To je prostě realita. Potkala jsem Shinigami, kteří se tomu smáli. Ale brzy je to přešlo. Když mi to Sibyl říkala, taky jsem zvedala obočí."

"Sibyl?"

"Matka."

"Aha."

Chvíli jsme mlčely. Nakonec jsem se s náznakem úsměvu znovu ozvala:

"Takže až ze mě bude důchodce, můžu doufat, že už se mi uvolil odpustit? Tedy… je u vás šedesát let slušná lhůta na to, aby někoho začalo hlodat svědomí?"

Caim se na mě vesele zašklebila.

"Mě by stačil rok," vyplázla na mě jazyk.

"Pche!" Nemohla jsem vyjádřit, o kolik lépe jsem se najednou cítila.

"Ale to nejlepší, co teď můžeš udělat, pokud se on bude chovat nepříjemně, je přestat ho řešit."

"Nemůžu… mám černé svědomí. A měla jsem ho i předtím a to jsem ani neměla opravdový důvod. Prostě mi vadí, když mě někdo nesnáší bez pořádného důvodu. Jen ve svém životě si toho užívám až moc..." Uhnula jsem očima a hořkokysele se zašklebila, když jsem si vybavila tváře některých spolužáků.

Caim mě poplácala po rameni.

"Jestli ti to udělá radost, můžu si s ním promluvit."

"Cože?!" zpanikařila jsem.

"Víš co, soukromý osobní rozhovor dvou Shinigami…"

"Opovaž se!" varovala jsem ji zděšeně. Nestála jsem o to, aby si Kurono myslel, že k němu posílám procesí, a ještě méně jsem si přála, aby si myslel, že jsem tohle naše malé tajemství všude roznesla.

"Nech to být, prosím."

Caim se na mě otočila a jala se zkoumat můj výraz. Pak patrně dospěla k názoru, že to myslím vážně, a znovu se opřela založenýma rukama.

"Když myslíš… Ale podle mě děláš chybu. Co se chápání týče, patří náš Vlk mezi ty nejpomalejší, co vůbec existují, troufám si říct. Je citlivý asi jako pařez."

Cítila jsem, jak se kdesi hluboko ve mně něco stáhlo na protest. Sklopila jsem oči.

"Kdybych mu naznačila, jaké trauma z toho máš, možná ho i trochu zpacifikovala, nemuselo by z toho po pár dnech být nic víc, než jen nepříjemná vzpomínka," pokračovala.

"Já nemám žádné trauma," bránila jsem se chabě.

"Ale máš," zvedla Caim obočí aniž by se na mě otočila.

"Nemám, jen je mi to nepříjemné. Každému by bylo…"

"Hmm," zabručela neurčitě. "Ale cítila by ses líp, kdyby ti odpustil."

"Tak, samozřejmě..." Jenže ta představa pro mě byla asi tak reálná, jako že by měl ožít můj oblíbený anime hrdina a požádat mě o ruku.

"No v tom případě nechápu co-"

"Caim, ne!"

"Zkus mi zabránit, abych s ním mluvila," vystrčila bojovně ret.

"Víš, co by si pak o mě musel myslet?"

"Že tě to mrzí."

"To jsem mu řekla. A vůbec mě neposlouchal. Stejně by mu to bylo jedno."

"Tak, že tě to doopravdy mrzí," nevzdávala se.

"Podívej, měla jsem co dělat, abych tam před ním nezačala brečet, což jsem nakonec zvládla. Ale poznat to na mě musel... A kdyby se zamyslel, napadlo by ho, jestli moje chování v posledních dnech s tím náhodou taky nemá co dočinění. Kdyby chtěl, tak by věděl, že toho lituju. Jenže on nechce." A proč by měl chtít pochopit někoho, o kom doufa, ze z jeho života co nejdřív zmizí?

"Pořád si neumím představit, jak je možné, že jsi mu provedla něco, čeho si celých pět dní nevšiml - a podle toho, co říkáš, tak kdybys ses mu neomluvila, nevěděl by to doteď- ale stejně se rozzuřil..."

"Vážně ti to nemůžu říct," odvrátila jsem se od ní, abych skryla rozmrzelý výraz, který se mi dral na tvář. Tohle budu asi muset zopakovat ještě tisíckrát.

"Hmm," zabručela zklamaně.

Zkusila jsem změnit téma.

"Kde je vlastně tvoje máma teď?"

Žádná odpověď.

"Caim?"

Černovlasá Shinigami se probrala ze zamyšlení.

"Ano?"

"Zajímalo by mě, kde je teď tvoje máma. V dimenzi jaké země."

"Sybil?" Zarazila se a propíchla protější plachtu nejistým pohledem. Zvědavě jsem se na ni otočila. Zavrtěla se, jako by najednou její místo bylo plné jehličí. Pak se na mě letmo podívala, a když si všimla mého (jak jsem přesvědčená) nevinného pohledu bez špetky podlých úmyslů, uvolnila se. Promnula si oči a pokračovala: "Ta už asi sedmdesát let neměla službu nikde."

Když viděla, že jsem vyvedená z míry, jako ostatně pokaždé, když došlo na rozhovor o systému, kterým se Shinigami řídili, poškrábala se na čele a pokračovala:

"Když s Abelem zjistili, že čeká mě, byli oba zbaveni povinnosti sloužit a přesunuli se do Kolébky."

Můj výraz se nezměnil. Spíš se ještě zhoršil. Caim se zasmála, když si toho všimla.

"Kolébka se říká dimenzi, tedy spíše dimenzím - jsem si jistá, že je jich víc- kde Shinigami vychovávají svoje potomky. Cvičí je v boji se zbraněmi a tak. A protože naše výchova zabere docela dlouho, půl století, abych byla přesná, obvykle se rodina stihne ještě poněkud rozrůst. Já třeba mám Caija."

Zapřemýšlela jsem nad tím, jestli Caim schválně nepoužívá termíny matka, otec, bratr, když mluví o své rodině. Ale ptát se na to by bylo poněkud nezdvořilé...

Caim, která mě sledovala, jako by mi četla myšlenky.

"Chceš se na něco zeptat?"

Nachvilku jsem se zarazila, ale pak jsem si dodala odvahy.

"Přemýšlíš, proč místo "Mám bratra," říkáš "Mám Caija."

"Ah. To bude tím, že jsem o něm jako o bratrovi nikdy neuvažovala."

"Proč? Je to přece tvůj sourozenec."

"Biologicky. Ale pro mě zůstanu navždy jedináčkem. I když on si myslí něco jiného." To mi přišlo kruté. Zvlášť, když v hlavě vedle sebe postavím Caim a Kurona...

"Je to u vás normální?"

"Co máš na mysli?"

"Nevím, jak to správně nazvat. Snad neuznávání vlastní rodiny? Víš, neber si to osobně, ale já mám svoje rodiče ráda a kdybych měla sourozence, taky bych ho měla ráda."

"Neříkám, že Caija nemám ráda. Jen to není můj bratr."

Asi jsem nebyla pochopena.

"A jestli myslíš Sybil a Abela, u těch jsem naposledy použila termíny matka, otec asi když mi bylo… hmm… třicet pět? To ale neznamená, že bych je neměla ráda."

"Tak jsem to nemyslela," ujistila jsem ji rychle. Ty jejich šílené roky mě jednou zabijí… Vážně bych se měla naučit správné přepočty. "Víš co, pro někoho pozemsky omezeného, jako jsem já, je to neuveřitelné. Nebo přinejmenším nepředstavitelné."

"Mě se náhodou vaše rodiny vždycky líbily," pokrčila Caim rameny. "Jen jsem se se nikdy nedokázala ztotožnit s vaší teorií. Kdybych se například měla shánět jen po svých tetách… No, stejně by mi to nic nepřineslo."

A co by se stalo, kdyby ses náhodou zamilovala do svého bratrance? napadlo mě v nestřeženém okamžiku. Naštěstí jsem zkrotila zvědavost nad možnou odpovědí a nevyslovila otázku nahlas.

"Nicméně Kurono…"

"Ale né, už zase to sem taháš," ulevila si Caim naoko rozmrzele.

"Ne, počkej, těžko bych na Zemi potkala někoho, kdo by měl svého sourozence raději." Nic než pravda. "Chceš mi říct, že je to u vás anomálie?" Vysvětlovalo by to jeho chování?

"Však ti dva jsou taky od sebe taky rok," prohlásila Caim, jako by to všechno vysvětlovalo.

"Nevidím rozdíl," vydechla jsem vyčerpaně.

"To je dost nezanedbatelná doba," pokračovala.

"No, vzhledem k tomu, že tohle platí i u nás, tak pro vás to musí být jako nic, pravda," musela jsem souhlasit.

"Kdyby byl Kurono o pět let mladší než Mano, bylo by to ještě to samé."

Asi se doopravdy nechytám.

"A kdyby byl o šest let mladší?" nadhodila jsem.

"Vzhledem k tomu, že oba používají stejnou zbraň a tudíž podstupovali výcvik u stejného rodiče, tak ano. Pokud by tomu tak nebylo, pak těžko říct. Kdyby byl Kurono stejný jako Caijo, byl by mu jedno, jek velký je mezi nimi rozdíl. Jestli by mezi nimi byl nějaký oboustranný sourozenecký vztah, to by záleželo na Mano. Ale jak ji znám…

"Té by to bylo jedno," pronesla jsem s nadějí.

"Asi."

Pocítila jsem nový příval sympatií k pravé majitelce svého momentálního těla. Připadalo mi nesmyslné, že kdyby měl jeden Shinigami sourozence o pět let mladšího, bylo by mezi nimi silné pouto, a kdyby se mu sourozenec narodil jen o pár měsíců později, byl by odsouzen k naprosté ignoraci ze strany svého staršího bratra či sestry. Ale raději jsem si opět nechala své myšlenky pro sebe.

"Takže teoreticky, čistě teoreticky může mít Kurono mnohem víc sourozenců, než jen Mano?" napadlo mě.

"Starších i mladších," pokývala Caim hlavou. "A já už taky můžu mít několik dalších, za tu dobu co jsem tady. Ale je mi to jedno. Kdyby nebyl Caijo takový rodinný typ po vašem pozemském způsobu, skoro bych o něm ani nevěděla," pokrčila rameny.

Tohle je proti přírodě, dralo se mi na mysl. Ale mám snad právo je soudit? Kdybych čekala padesát let, než mi bude biologických patnáct, nebo v kolika říkali, že jsou oficiálně dospělí, asi bych taky uvažovala jinak.

Když jsi představím, že ve svých krásných semdnácti bych u nich byla pravděpodobně na úrovni dítěte předškolního věku...

Opět jsem si uvědomila, jak moc mezi ně nezapadám. Pokusila jsem se ty myšlenky vyhnat z hlavy a ponořila se do vody až po nos.

Ať už jsem o něm mluvila jakkoliv, problém s Kuronem teď v mé hlavě zabíral jen nepatrné rozměry. Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že mě teď mnohem víc trápí rodinné vztahy mezi Shinigami. Ta voda byla kouzelná, to bezpochyby.

Zvedla jsem ruku a prohlédla si ji. Nejdříve jsem zkoumala fialovou trojúhelníkovou značku nad zápěstím. Potom jsem se podívala na prsty. Kůže na článcích už byla silně zkrabatělá. Musely jsme tu už sedět minimálně dvě hodiny.

"Caim, děkuju ti," řekla jsem prostě a otočila se na ni. "Přesně tohle jsem potřebovala."

"Co, rozhovor o našem rodinném zřízení?" zazubila se na mě.

"Ten klidně taky, ale víš jak to myslím," dodala jsem vážněji.

"Kdykoliv budeš potřebovat," zamávala na mě zdviženým prstem.

"Děkuju," poděkovala jsem jí znovu rozpačitě. Doopravdy nejsem zvyklá na to mít skutečné přátele. Vždycky jsem přemýšlela, jestli za to můžu já, že mám potíže najít podobný vztah. Teď jsem přesvědčená, že lidi, se kterými jsem se stýkala, prostě neměli takové morální kvality, jako tihle Shinigami. To možná bude tím věkem, posteskla jsem si v duchu.

"Už asi půjdu. Mám hlad. Jdeš taky?" zeptala jsem se jí, zatímco jsem zkoumala, kde by se dalo nejlépe vylézt na břeh.

"Ještě ne. Když už sem vlezu, trvá mi hrozně dlouho, než se donutím zase vylézt," zamrkala na mě. "Probouzecí souboj s Kyoutekim jsem už stejně prohrála, tak si to tu aspoň vychutnám."

"Ale ne, promiň! Na to jsem úplně zapomněla," vyhrkla jsem rozpačitě.

"V pořádku. Důležité případy mají výjimečná povolení mě budit brzo. A ty jsi vyjímečný případ, hehe."

"Mám si to brát osobně?" opáčila jsem s úšklebkem.

"Můžeš," vyplázla na mě jazyk.

Vděčně jsem se na ni usmála, natáhla se pro ručník a vykulila se z jezírka. Osušila jsem se a oblékla si Maniny Jing jang šaty, jejichž správné naaranžování mi už zabíralo jen zlomek toho času, který jsem potřebovala na začátku.

Proč jsem se vlastně snažila? Dřív to bylo proto, abych nerozzuřila Kurona, dnes už je to přece jen obava více než marná, ne?

Nechala jsem si tedy rozpuštěné vlasy, posbírala svoje věci a zamířila k východu. Zrovna jsem došla k plachtě, která oddělovala lázně od zbytku stanu, když na mě Caim zavolala:

"A nezapomeň, že jsem se vlastně pořád ještě nerozhodla, jestli tě poslechnu a nechám ho být!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kyasanuri Kyasanuri | 28. srpna 2009 v 21:58 | Reagovat

Hihi, tak to jsem hodně zvědavá, jak se bude dál rozvíjet mezishinigamní vztah Arisu vs Kurono :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama