ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 6. - Střípky

26. srpna 2009 v 20:03 | Re
Prohnalo se mezi námi zvláštní nadšení. Mě zaplavila nervozita srovnatelná s chvílemi před výstupem v soutěži.

Zvedla jsem hlavu. Chiai zachytila můj pohled, mrkla na mě, a dokonce na tváři vykouzlila nepatrný úsměv. Uvědomila jsem si, že podobné významné pohledové výměny mezitím proběhly i mezi ostatními.

Tohle totiž doopravdy mohlo znamenat jen nevysvětlitelné nedorozumění. Něco, v co už tu nikdo ani nedoufal.

"Zlomte vaz," popřál jim Kyouteki, a Caim s Chiai vzápětí zmizely v drobných záblescích zeleného a červeného světla.

Naše skupinka se zmenšila do komorních rozměrů.

Arden vypadal ustaraně, Mizushima byla jako na jehlách. Neustále se ošívala a já si jen domyslela, že si do jisté míry vyčítá, že výkon jejich Předtuchy neproběhnul, jak měl. Kyouteki se s mírně kyselým výrazem snažil jednou rukou upravit druhou vrstvu obvazů, kterou mu Chiai nestihla dovázat.

"Ukaž, udělám to." Až mě překvapilo, jak moc pozitivně můj hlas zněl. Zvedla jsem se a sedla si na Chiaino místo. Opatrně jsem špatně uvázaný obvaz odstranila, vzala jsem nový, ještě čistý a začala Kyoutekimu jemně obvazovat paži.

"Děkuju," věnoval mi bolestivý úsměv. Jasně jsem z jeho hlasu cítila podobné rozrušení ze změny situace, které se usadilo i v mém břiše. Bylo možná trochu zvrhlé, ale co nadělám.

"Opři si tu ruku, prosím tě, je mi zle, když to vidím," pokárala jsem ho po chvilce. Během mé péče se snažil držet zraněnou ruku ve stejné poloze, ve vzduchu a bez opory, a já nepotřebovala vidět ten drobný třas svalů, abych věděla, jak nehorázně to musí bolet.

Chytila jsem ho za zápěstí a ve vší opatrnosti mu ho položila na moje rameno.

"A opři se," všimla jsem si další vady na jeho roli pacienta. Toutéž rukou jsem ho přirazila k opěradlu. Druhou jsem přidržovala konec obvazu, aby se neuvolnil.

"Ty jsi rozhodně profesionální ošetřovatel," podotknul Arden bez jakéhokoliv nádechu ironie. Věnovala jsem mu překvapený pohled. On mě doopravdy pochválil. Nevím, jak jinak bych si mohla vyložit ty nepatrně zvednuté koutky. A najednou jsem se necítila tak neužitečná.

"Zrovna jsem to chtěl říct," zamumlal Kyouteki poněkud zaraženě. "Ty jsi doktorka?"

"Máma je," řekla jsem prostě a nejistě jsem se otočila na židli za sebou, kde měla Chiai své ošetřovatelské náčiní. "Je tu někde svorka?" zahudrala jsem do neurčita, když jsem s druhou rukou v nepohodlné poloze prohrabávala obsah hromádky.

"Svorka?" Nemůžu říct, že bych tu paniku v Kyoutekiho hlase přeslechla. Ono to totiž nešlo.

"Ano svorka," pronesla jsem s ledovým klidem. "Á, tady."

Zatřásla jsem dlaní, abych svůj cílový objekt osvobodila od přebytečného okolního materiálu, a otočila jsem se zpět ke Kyoutekimu. Očima se vpíjel do objektu, který jsem držela.

Aniž bych si jeho pohledu nějak okatě všímala, zasekla jsem háčky na jedné části svorky do přidržovaného konce obvazu, natáhla ji, a druhou půlku upevnila stejným způsobem na nižší vrstvě.

"Tak." Narovnala jsem se a pomohla Kyoutekimu sundat ruku z mého ramene. Vypadal překvapený, že jsem skončila tak rychle.

Opřela jsem se a s pohledem zabodnutým do protější stěny stanu jsem se jen tak náhodou zeptala:

"Kyouteki, ty se bojíš doktorů?"

Zleva se mi dostalo odpovědi neartikulovaným zvukem.

"No, v tom případě buď rád, že ta rána nebyla hlubší, protože to bych ti ji musela zašít. A to jsem ještě nikdy nedělala a nejsem si jistá, jak moc by mi to šlo." I když to byla pravda, vložila jsem do hlasu co nejvíc žertovného tónu, aby bylo jasné, že si ho kvůli jeho strachu z lidských doktorů dobírám.

"To ani nevyslovuj," zabručel.

Nevinně jsem se uculila zlomek vteřiny předtím, než se Arden rozesmál. Byl to vřelý, zvučný, i když nepříliš hlasitý smích, který jako zázrakem zvedl tu pomyslnou teplotu ve stanu o několik stupňů.

Pohlédla jsem na Mizushimu, která s podepřenou bradou zadumaně hleděla do míst, kde Caim s Chiai zmizely, a naší zábavy se neúčastnila. Asi by nebylo moudré jí teď cokoliv říkat. Zvlášť když výsledek, se kterým se ty dvě vrátí, by mohl být jakýkoliv.

Otočila jsem se zpět na Kyoutekiho a změřila si ho od hlavy k patě. Všiml si mého pohledu a bezděčně se o pár centimetrů odtáhl.

"Pane Lev, mohu se zeptat, co to máte pod hřívou na pravé tváři?" otázala jsem se se zvednutým obočím a lišáckým úsměvem.

"To nic-"

Dřív však než stihl zareagovat (a to je vzhledem k tomu, že mluvíme o Shinigami, dost překvapivé) jsem mu nadzvedla jeden z jeho dvoubarevných pramenů a odkryla tak další šrám na tváři, který se táhnul jen pár milimetrů od začátku vlasů. Nebylo to nic jiného než větší škrábanec, ale já už byla ve svém, či spíše v matčině živlu.

"Aha," protáhla jsem a otočila se zpět k hromádce.

Ani jsem se nezabývala tím, že bych měla být překvapená. Opomenu-li asi dvanáct elegantních skleněných lahviček naplněných neurčitými tekutinami, které jsem už předtím přiřadila k přírodnímu léčitelství, se zbytek hromádky skládal výhradně ze základních moderních ošetřovatelských pomůcek. Našla jsem náplasti a po chvilce k mému velkému překvapení i obyčejnou dezinfekci.

"Až mě překvapuje, jak jste vybavení," řekla jsem, když jsem se opět otáčela ke Kyoutekimu, který nasadil výraz tiché trpitelské pokory.

"Chiai má nespočet koníčků," zareagoval Arden, který si podpíral hlavu jedním prstem nad bradou a sledoval nás s veselým zájmem.

"Netvař se na mě tak," vyhubovala jsem Kyoutekimu. Zdálo se, že se mě vážně bojí. "Na Chiai ses tak netvářil. Mám si to brát osobně?"

"Chiai je teprve začátečník," dostalo se mi nešťastné odpovědi. Teoreticky to ovšem mohl být kompliment.

"Tak chceš, abych tě ošetřila, nebo bys dal přednost krásně opuchlému a bolestivému zánětu?" zeptala jsem se ho se zdviženým obočím. "Koneckonců, jsme v demokratické… teda jsme v dimenzi demokratické země. Máš možnost svobodné volby."

"Arisu, tvoje přesvědčovací metody jsou geniální," ocenil mě Arden o chvíli později, když si Kyouteki pokorně, a hlavně i s docela klidným výrazem nechal čistit šrám na tváři.

"Říká se tomu menší zlo," opáčila jsem, věnovala Ardenovi vítězoslavný pohled a jako závěrečné gesto své péče jsem Kyoutekimu na ranku připlácla náplast.

"Hoto-"

Plachta se rozhrnula.

"-vo." Ohlédla jsem se. U vchodu stál Hikaru a kousek za ním Kurono, který si nás všechny jako obvykle podezíravě prohlížel.

Já, dobře si vědoma své současné pózy, kdy jsem jednou rukou odhrnovala Kyoutekiho dlouhé prameny a druhou měla dlaní položenou na zraněném místě, musela odolat nutkání okamžitě dát ruce dolů. Jako bych JÁ měla důvod mít černé svědomí… pche.

Zarputila jsem se otočila zpět na Kyoutekiho a ještě párkrát přejela prsty po okrajích náplasti, abych se ujistila, že dobře drží. Nenech se jím vůbec vyvést z míry, Arisu. Ignoruj ho i ty jeho pohledy. Stejně jsou pokaždé vražedné, když se jedná o tebe. Tak co...

Mé vnitřní soustředění narušil Hikaruův tichý hlas.

"Jak jsi na tom, Kyouteki?" Uslyšela jsem kroky.

"Nejlépe jak je to jen možné s těmihle škrábanci," odpověděl Kyouteki. "Mám soukromého doktora," při posledním slově se dokonce i usmál.

Spustila jsem ruku, kterou jsem odhrnovala překážející prameny, a když se svezly dolů, neodolala jsem nutkání do nich ještě dvakrát aranžérsky drbnout.

"Tak, jako by tam nic nebylo," pronesla jsem triumfálně Kyoutekiho směrem.

"Nic jiného jsem ani nečekal," dostalo se mi pokorné reakce.

"Hikaru, jsi v pořádku?" přerušila nás Mizushima, kterou příchod dvou Shinigami probral z jejího zadumání.

"V naprostém," ujistil ji Hikaru krátce. "Kurono mi všechno řekl. Toho Nemrtvého jsem neviděl."

Vyměnila jsem si nejisté pohledy s Kyoutekim, který seděl nejblíž.

"Kde jsou ostatní?" To se zeptal Kurono. Stejně potichu jako Hikaru, ale přesto to znělo úplně jinak. Hikaru měl hluboký pevný hlas, který ve mně budil dojem jakési neviditelné pevné opory. Naopak Kurono když ztlumil, jeho hlas zněl podivně měkce.

"Chiai a Caim dostaly tutéž Předtuchu, jen s jiným časem," informoval ho Arden jako první. "Ještě se nevrátily."

"Hmm…" O poznání pomaleji než Hikaru došel Kurono k našemu malému kroužku, a pak se k mému největšímu zděšení posadil z druhé strany Chiainy ošetřovatelské hromádky.

Věnovala jsem mu šokovaný pohled, kterého si nicméně musel koutkem oka všimnout, protože se na mě otočil. Dřív, než to stihl, jsem se ale odvrátila na druhou stranu, kde jsem zachytila pohled Mizushimy a kysele jsem se na ni zašklebila. Viděla jsem, jak jí cukly koutky, protože jako můj věrný generál v boji proti Kuronovi si důvod mého výrazu okamžitě domyslela.

Minuty ubíhaly. Chvílemi jsem šilhala na Ardena, který téměř celou dobu působil naprosto klidně. Tento svůj herecký akt ovšem prozradil ve chvíli, kdy se nám omluvil a šel si udělat čaj. Nevím, jak to viděli ostatní, ale podle mě to byl jasný počin z nervozity.

Já mezitím musela několikrát plácnout Kyoutekiho přes ruku, když si chtěl ohmatávat zranění na paži. Teď už seděl docela dlouho klidně, ale najednou se ozval:

"Vlastně nám ani v tom vzrušení neřekly, na kdy ty Nemrtvé předtušily."

"Ale šly hned," odpověděla jsem mu. "A nesahat!" S plesknutím jsem odrazila jeho levou dlaň, která opět bezděčně zamířila k obvazu.

"Ano, paní doktorko," zamumlal pokorně.

"Jen si nemysli, jsem si jistá, že Chiai by tě pacifikovala stejně," pronesla jsem upjatě.

"Hádám, že kvůli současné situaci by šly hned, i kdyby mělo k něčemu dojít až za dvě hodiny," navázal Hikaru.

"Taky pravda," připustila jsem.

Chvíli jsme seděli v naprostém tichu, které narušovalo jen tiché cinkání z kuchyně, kde si Arden připravoval svůj Earl Grey.

A pak, zcela nepochopitelně, se za mými zády ozvalo: "Haf."

Šokovaně jsem se obrátila na Kurona, který mi můj pohled opětoval svým, jakoby mě vyzýval, ať si jen zkusím něco namítnout. V té chvíli můj mozek zkratoval a já řekla: "Mňau."

A dřív, než kdokoliv stihl jakkoliv zareagovat, se na Kuronově tváři objevily zelené odlesky. Uhnul pohledem někam za mé rameno a já se stihla otočit právě včas na to, abych zahlédla, jak se uprostřed kroužku zjevila Chiai těsně vedle Caim, která už tam stála.

Všichni na jeden moment ztuhli, když se Caim nadechla a zadýchaně pronesla:

"Čistá práce."

"Naprosto," doplnila ji Chiai, která taktéž zněla, jako by uběhla kilometr.

A najednou se všichni uvolnili. Já cítila, jak nepříjemný tah v břiše ustoupil naprostému klidu. Ten Nemrtvý navíc mě v té chvíli vůbec netrápil. A viděla jsem, že podobně jsou na tom i ostatní. Jediný, na koho jsem neměla výhled, byl pan Vlk, ale to mi za mák nevadilo. I když jsem nemohla doufat, že by to moje "mňau" ostatní přeslechli, mohli na to aspoň v současné situaci zapomenout. A později by si nemuseli vzpomenout a vůbec…

"Jste v pořádku?" To se přihnal Arden, jak jinak než i se svým milovaným čajovým servisem. Díval se přitom na Chiai.

"Áno," odpověděla mu líně a protáhla se. "Jsou pryč, byli tam, kde měli být a v kolik měli být, a my je poslaly tam, kde by měli být."

Pozorovala jsem Mizushimu, která stěží skrývala výraz jakési úlevné blaženosti a s úsměvem si položila hlavu na ruce. Caim s Chiai se zdály být až nepřirozeně živé, stále ještě plné adrenalinu. Caiminy zelené oči doslova zářily. Pánská část naopak bojovala, jak nejvíc mohla, aby na ní nebylo znát, že vůbec měla nějaké obavy. Z těch tří, na které jsem měla výhled, to mistrně zvládal jedině Hikaru, který si založil ruce a nasadil svůj obvyklý nic neříkající výraz. Kurona jsem sice neviděla, ale upřímně, ani jsem po tom nijak netoužila.

Přestože nálada by se dala nazývat skoro i pohodovou, nikdo se nějak neměl k tomu rozbít náš malý soukromý kroužek s ocáskem, jejž zosobňoval právě černovlasý Shinigami.

Caim, která téměř poskakovala na místě, se nakonec nechala slyšet:

"Aah, mám hlad. Jdu si urvat něco k snědku." Otočila se na mě, patrně si vědoma mé nezáviděníhodné situace, kdy jsem byla nepříjemně blízko svému biologickému bratrovi, a dodala:

"Arisu, ty mi budeš dělat morální podporu!"

"Rozkaz!" Zasalutovala jsem a nechala ji, ať mě vytáhne na nohy. Zavlékla si mě jako už mnohokrát předtím a zamířila ke kuchyni.

Z nějakého důvodu, čím více jsme se vzdalovaly od ostatních, tím více ze mě pohoda opadávala, až zůstal jen neklid. Ještě tu pořád byly čtyři věci, které nebyly v pořádku, a to dokonce ani na poměry minulých týdnů.

Tak především, Předtucha, která ukázala něco, co se nestalo. Tedy stalo, ale o několik hodin později, uvedeno toutéž Předtuchou, jen s jiným časem.

Dále, tři Nemrtví na jednom místě… to i mně s mými skromnými znalostmi zákonitostí Nemrtvých připadá více než podezřelé.

Nemrtvý, kterého nikdo neviděl, před kterým nikdo nebyl varován, a který buď náhodou, nebo zcela záměrně měl s sebou nůž zrovna ve chvíli, kdy narazil na Mizushimu s Kyoutekim.

A čtvrtá, a ačkoliv neméně významná, přesto nejméně nebezpečná anomálie byla dvojitá Předtucha. Dvojitá…

Caim mě zanechala u pultu a jala se pravděpodobně instruovat Koquori ohledně své večeře. Já se zhroutila na nejbližší lavici.

Musím se zasmát sama sobě. Když se podívám, jak neuvěřitelně jsem k nim přilnula, jak prožívám jejich problémy jako by byly moje vlastní…

S hořkým bodnutím jsem si uvědomila, že každým dnem se zvětšuje pravděpodobnost, že odsud prostě zmizím, probudím se zase ve svém vlastním těle (což by samo o sobě byla věc kladná), do svých problémů (to už tolik ne), ticha bez přátel a opustím tento až vtipně reálný, nadpřirozený svět Shinigami, ve kterém jsem každopádně měla na jednoho nepřítele pět přátel, s Koquori šest, což bylo nádherné.

Najednou jsem si připadala strašně cizí. To, co jsem teď žila, nebylo moje a nikdy to moje nebude. Jsem jako parazit. Jak si to tady vlastně můžu užívat?

Byla jsem rozpolcená. Některé věci mi jednoznačně chyběly z mého vlastního života: milující matka, zábavný otec, i když věčně na služebních cestách v zahraničí, moje oblečení, můj vzhled, který, ač ne ideální, byl soukromou schránkou mého vlastního já a můj králík. Ten zbytek… všechno, co bych jen mohla chtít, bylo tady.

Na krátkou chvíli jsem si přála, abych se nikdy neprobudila v Manině těle, protože by mě to ušetřilo ochutnávky způsobu života, který mi nikdy nebude dovoleno žít. Dokonce i ten problém s Předtuchami se mi nejvíce hnusil proto, že se mě vlastně vůbec netýkal. Byla jsem jen outsider, i když se tak ke mně ostatní nechovali. Tedy s výjimkou Kurona, který mi tuto skutečnost s velkou pečlivostí sděloval od prvního dne.

Není mi souzeno patřit mezi nejúžasnější lidi, jaké jsem kdy potkala (pojem lidi berme s nadhledem). To je ta konečná a jediná pravda.

Najednou mě zaplavila deprese, která, ačkoliv bych si to nepřipustila, měla pravděpodobně dost co dočinění i s těžkými dešťovými kapkami, které dopadaly na plachtu nad mojí hlavou. Malátně jsem se zvedla a strčila hlavu do kuchyně. Caim stála vedle Koquori, která jako vždy nepochopitelně splývala s čímkoliv, co bylo za ní, ať už to mělo barvu jako ona, nebo ne.

"Caim, bude ti vadit, když půjdu do stanu? Není mi dobře."

Překvapeně se na mě otočila.

"Není to náhodou hlava?"

"Ne, toho mě přece pan Chápavý a Ochotný zbavil.

Uchechtla se.

"Klidně běž, jestli chceš. Jen mě napadlo, že budeš z toho místa potřebovat vytáhnout."

"Taky že ano, děkuju ti," usmála jsem se na ni upřímně, ale nevesele.

"Tak si padej lehnout, tohle počasí je podlost sama," prohlásila kategoricky a jala se pokračovat ve své předchozí činnosti, která zahrnovala přípravu nádobí.

"Rozkaz," zareagovala jsem unaveně a vycouvala zpět do Jídelny.

Pohlédla jsem směrem k obývací části a zjistila, že Kyouteki už také odešel, což bylo pochopitelné. Zadoufala jsem, že moje ošetření povede k dobrým výsledkům, i když spíše z toho sobeckého důvodu. Přála jsem si, aby si mysleli, že alespoň něco umím dobře.

Vykoukla jsem z Jídelny a neradostně pozorovala šedavou clonu, kterou tvořily padající dešťové provazce. Potichu jsem si pro sebe vzdychla a vyběhla ven.

Manino obutí, to rozhodně nebyly boty do těžšího terénu, mezi který se dá započítat mazlavé kluzké bahno, a navíc můj stan byl od Jídelny z kopce. Ideální kombinace. Protože jsem však tu cestu dnes už několikrát absolvovala, věděla jsem, že mě čeká spíše kombinace mezi bruslením a lyžováním, než obyčejný běh.

Každopádně jsem se už trochu vytrénovala, pomyslela jsem si se zbytečnou hrdostí, když jsem po úspěšném sjezdu doklouzala do stanu.

S úlevou jsem ze sebe skopla boty a skočila na dřevěnou podlahu. Věděla jsem, že Mano má ještě pětkrát ty samé (pro jistotu, hmm) a že i tento pár bude při mém příštím návratu do stanu úplně čistý. Meerijové plnili svoje poslání tak zodpovědně a často, až by si jeden pomyslel, že je to snad i baví.

Se svěšenými rameny jsem se rozhlédla po stanu.

Není to tvoje, nikdy nebylo a nikdy nebude. Nepřilni k tomu, protože by to byla stejná pitomost, jako přijmout hotelový pokoj za vlastní. Ale stejně je ti mizerně…

Zamířila jsem ke skříni, protože jsem se chtěla převléct do noční košile, přestože se mi to slovo příčilo jak v ústech, tak v myšlenkách. I když byl teprve podvečer, já věděla, že už odsud znovu do deště nevylezu.

A kdybych náhodou potřebovala na záchod, stačilo by mi využít tu nenápadnou stanovou stěnu, která jen dělala, že je stanovou stěnou a ve skutečnosti odkrývala něco, co by se dalo nazvat koupelnou se záchodem založeným na jiném principu, než ty pozemské, ale očividně jimi inspirovaný, a to jak vzhledem, tak efektivitou. Do detailů zabíhat netřeba.

Na podstavci v této improvizované koupelničce stálo kovové umyvadlo, které jsem pravidelně naplňovala každý den, i když dneska mi k tomu stačilo jen chvíli stát s rukama vystrčenýma před stan. Teď jsem k němu přišla a důkladně si opláchla obličej s nadějí, že ze sebe spláchnu i tu šílenou náladu.

Zlepšení se bohužel nedostavilo, tak jsem stěnu znovu zatáhla a bezcílně jsem vykročila po obvodu stanu, až jsem dorazila ke skříním.

Otevřela jsem dveře jedné z nich a tupě zazírala na její obsah. Nečekala jsem, že by se tam objevilo něco logického na spaní, jako třeba pyžamo, to ne. Ale stejně mi to nedalo a znovu jsem se prohrabala řadou věšáků a jejich břemen, okázale ignorujíc onu saténovou noční košilku úplně napravo.

V levé části byly asi tři modely, které jsem ještě nikdy nevytáhla. Ani jeden z nich rozhodně nevypadal pohodlně na spaní, ale stejně jsem je ze vzdoru i jakési naivní naděje postupně vytáhla všechny. První dva byly zajímavé, jako ostatně v určitém slova smyslu všechno, co obsahovaly Maniny skříně. Když jsem vytahovala třetí, jakési delší šaty, jeden jejich cíp se o něco zachytil.

Bez uvažování jsem automaticky s ramínkem zacukala. Zábrana povolila a spolu s šaty ven vyletělo i něco malého, co se při dopadu roztříštilo na stovky drobných střepů.

Několik sekund jsem stála bez hnutí a zoufale hleděla na to, co jsem právě spáchala. Pak, s myšlenkou, že už to nemůže být horší, jsem vrátila šaty do skříně a sehnula se ke střípkům.

To, co jsem právě rozbila, byla pravděpodobně jakási drobná, štíhlá, lahvička, která podle vůně stoupající od mokré skvrny na podlaze obsahovala parfém. Vůně byla zvláštní, vyvolávala mi v žaludku, už teď staženém smutkem, pocit nadpřirozena. Vzato kolem a kolem, dokonale to charakterizovalo Mano takovou, jakou jsem si ji představovala podle popisu ostatních.

S lítostí jsem projela prstem tekutinou a střepy všude okolo ní, dostatečně pomalu, abych se nepořezala.

Cítila jsem se tak neschopná, nemotorná, pitomá… A střípky z lahvičky mi najednou připadaly jako moje vlastní já, které bylo rozštěpené na kousky, z nichž každý si přál něco jiného. Byly to střípky, které nikdy nemohly být znovu složeny dohromady. Stejně jako tahle nádobka, stejně jako vůně, která se rozlila po dřevě.

Sakra, já mám dneska den.

Zapřemýšlela jsem nad tím, ke kterému střepu bych přiřadila tuhle část mého já, která zůstávala vždycky stejná, nedotčená pocity sebelítosti, bojovná, sarkastická a v současné situaci neuvěřitelně potěšující.

Vybrala jsem jeden, který byl až na dva špičatější hroty skoro kulatý. Zvedla jsem se, potlačila nutkání pevně ho sevřít v ruce a položila jsem ho na jednu z knihoven. Pak jsem se nejistě rozhlédla, i když jsem předem tušila, že něco jako smetáček a lopatku tady nenajdu.

Nakonec jsem se opět sehnula k té malé spoušti a pokusila se opatrně shrnout střepy na jednu hromádku. Nikdy jsem nechápala, jak se může někdo pořezat při sbírání střepů, když je dost opatrný. Nikdy se mi to nepovedlo a ani dnešek nebyl výjimkou. Když jsem skončila, silně mi voněly ruce.

Pak mě zničehonic napadlo podívat se pořádně na místo, kde byla lahvička uložena. Chytila jsem věšák s osudnými šaty a prudce zatlačila doprava, takže se všechno shrnulo na stranu a uvolnilo mi tak volný výhled na… na nic.

Byl to jen roh skříně, obyčejný a v ničem se nelišící od všech ostatních rohů skříní. Skoro bych řekla, že by se daly najít zajímavější.

Když jsem znovu sahala po šatech, abych je vrátila na jejich původní místo, něco upoutalo moji pozornost.

To něco byl malý papírek světle oranžové barvy, který se zachytil na jednom z lemů. Sáhla jsem pro něj a vysvobodila ho z jeho dosavadního vězení. Ve skutečnosti nebyl tak malý, byl jen několikrát přeložený, aby zabíral co nejméně místa. Na chvilku jsem se zarazila. Pak jsem ho rozložila a začala číst:



Tohle bylo poprvé a naposledy,
co jsem nakupoval v lidském obchodě.
Věřím ale, že jsem konečně našel něco,
co se k Tobě hodí.

Nezáleží na tom, kdy ji najdeš,
protože vím, že tahle strana se Tvé pozornosti netěší.
Ale až se tak jednou stane,

Doufám, že se aspoň na chvíli

stanu příčinou Tvého úsměvu.




Nebyl tam podpis, ale já ho ani nepotřebovala.

Nedokázala jsem to přečíst znovu, nedokázala jsem se na to podívat znovu, v krku mi uvízl knedlík a v koutcích očí jsem ucítila silný tlak.

Zkřivila jsem pusu, hodila lístek zpět do rohu a prudkým tahem na to místo nahrnula co nejvíce oblečení. Pak jsem zabouchla dveře skříně, teď se silně kousajíce do rtu, rozběhla jsem se k posteli, vrhla se na ni a s obličejem zabořeným v pokrývkách jsem na sebe naházela co nejvíc věcí, které mi přišly pod ruku.

A pak, v tichu, útulnu a samotě jsem konečně dovolila slzám, aby se pokusily odplavit mou lítost.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kyasanuri Kyasanuri | 26. srpna 2009 v 21:07 | Reagovat

Juhůůů, škoda, že tě nemůžu brát jako povinnou četbu xD už se těšim na pokračování, hlavně to moc dlouho neprotahuj!:D

2 Mafis Mafis | 19. září 2009 v 17:01 | Reagovat

kurna sakra takovy zvrat urcite to byl Kurono ze?

3 aksile11 aksile11 | 11. července 2012 v 8:56 | Reagovat

(psalal bych komentáře, psala, kdybych bya u alespoň trošku aktálnějších kapitol XD)
Z "Haf." a "Mňau." bych tady dostala asi záchvat smíchu, kdyby tady dva kroky ode mě nespala moje ségra XD
Až to bude někdy Vlk a Liška hotová, musí říct že by mě strašně nadhla papírová verze, i když na to možná nikdy nedojde. Pomalu uvažuju o tom, že bych si to všechno přetáhla do PDFka a vytiskla bych si to na ségřině tiskárně :D (a vyžrala všechnu černou barvu :'D)

4 Re Re | 11. července 2012 v 21:24 | Reagovat

Nic si netiskni a buď trpělivá ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama