ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Jiná země: část 4.

28. srpna 2009 v 10:10 | Caym
Jiná země
Část 4.

Uklidnila jsem se kupodivu celkem rychle. Nic mi na mou vzteklou náladu nepomůže víc, než příroda. Vlastně mi mnohem víc pomáhá přiroda, ve které se vyskytují jezera, klidná jezerní plocha zrcadlící nebe. Temně modrá plocha. Proběhla jsem mezi dvěma smrčky, když jsem ucítila někoho v zádech. Prosmýkla jsem se pod kořeny stromu a otočila své zelené oči k nově příchozímu. Přede mnou stála oranžová Meerijka s citrónově žlutými vlasy, můj ranní doprovod. Zelený záblesk a stála jsem před ní zase ve své "lidské" formě.

"Pane na nebi, to je trapas, to se za mnou táhneš celou cestu?" vyhrkla jsem a nejistě popošla k Meerijce. Odměřeně kývla, šedé oči upřené kamsi za mě. "Uff," oddychla jsem si a opřela se rukama o kolena, "nevím, jestli tě to zajímá, ale jsem celkem z formy. Měla bych víc běhat."
Meerijka způsobně čekala, až se vydýchám. Teprve potom se ozval její bublavý hlas: "Co to bude?"
Zmateně jsem zamrkala. To se mě jako ptala, co chci k jídlu? K pití?

"No, ehm, špagety?" zkusmo jsem nadhodila a čekala, jestli se chytí. Jen pozdvihla obočí a minutu na mě zírala: "Stan."

"No, hele, stan a špagety nemají moc společnýho," pokoušela jsem se ji trochu rozmluvit. Vůbec jsem nevěděla, co po mně chce.

"Kde..mám …postavit…..stan," odpomlkovala to s takovým umem, že jsem si větu chvíli musela dávat dohromady.

"Jo můj osobní stan! Dneska jsem zpomalená, fakt se omlouvám, eee… jak se jmenuješ?"

"Aroqui."

"Jistě, jistě, takže Aroqui… bude to znít trochu zvláštně, ale já asi asi ztratila.. a mít stan postavenej někde, kde ani nevíš, kde to je, to by bylo asi divný, takže… mohla bys mě prosím odvést na louku, kde mají stany ostatní?" prosebně jsem upřela své zelené oči na Meerijku a kdybych nevěděla, že Meerijci většinou nedávají najevo jakékoli emoce, řekla bych, že se pousmála, než se ke mně otočila zády a začala proplouvat mezi stromy.

****
Cestou jsem se snažila Aroqui zpovídat, ale nebylo mi to celkem k ničemu.Ale alespoň jsem mezitím pustila z hlavy ten trapný incident s Kuronem. Snažila jsem se Aroqui přemluvit k tomu, aby v okolí bylo víc jezer. Nevěděla jsem sice, jestli má na tohle dostatečnou moc nebo pravomoc nebo co k tomu bylo potřeba, ale doufala jsem, že když do ní budu dlouho hučet, nakonec z ní alespoň jedno jezero vymámím.

"Pojmenovala bych ho po tobě. Vážně, bylo by to jezero Aroqui.. to zní tak exoticky.. nemyslíš?"
Meerijka byla imunní vůči mým výlevům a dál si to krosila lesem. Začínala jsem být unavená. Vážně jsem byla z formy. Konečně se před námi objevila louka a s ní i první stan, ze kterého se právě po čtyřech plazil Hikaru. Zřejmě si mě nevšiml, protože hlasitě odpovídal někomu, koho jsem neviděla.

"Zašněrovat si stan na tři uzly, to může napadnout jenom tebe," říkal právě a opatrně se zdvihal na nohy. Ze škvíry ve stanu se ozval další hlas: "Já čekala pomoc a ne tvoje chytrý poznámky." Dírou ve stanu vykoukla Mizushima. Hikaru si přestal oprašovat kalhoty: "Však jsem ti chtěl pomoct."

"Chtěl si těmi svými drápy rozpárat můj stan, tomu říkáš pomoc?"

"Ne rozpárat, ale vytvořit nový vchod," opravil ji Hikaru.

"A v tom je rozdíl?" ušklíbla se Mizu a zkoumala uzly. Hikaru si povzdychl. "Rozpárat stan nemůžu, uzly přeseknout nemůžu, jsi otravná."

"Nápodobně," vyplázla na něj Mizu jazyk. Bylo zvláštní vidět je takhle se přít. Nebyl v tom ani kousek nepřátelství nebo napětí, prostě jako by se dva staří známí slovně pošťuchovali. Přemýšlela jsem, jak dlouho už jsou asi v téhle dimenzi. Zmateně jsem zamrkala, když jsem si uvědomila, že Aroqui mi dávno zmizela z dohledu.

"Sakra," ujelo mi polohlasně. Naráz se ke mně otočily dvě hlavy. Hanbou bych se propadla do země, určitě si musí myslet, že jsem je špízovala, mysli, Caim, sakra, mysli.

"Eeee…a-ahoj, já, totiž…" jako na povel se po mém velice přesvědčivém slovním zápasu oba otočili nazpět.

Hikaru poklepal Mizu na rameno, kývl mi na pozdrav a vzdálil se. Mizu se dál pachtila s uzly. No nic, Caim, napravovat dojem můžeš později, teď musíš dohnat Aroqui.

****
Aroqui díkybohu nebyla daleko.

"Prosím," řekla prostě, ukázala za sebe na stan a vydala se pryč. Asi už mě měla plný zuby.
Můj stan vypadal uvnitř úplně stejně, jako ten, který jsem měla u Sibyl a Abela. Kruhový, vyvedený v zeleno-černé kombinaci. Obrovská postel, nadýchané jedovatě zelené závěsy a stejné šněrování, se kterým jsem právě viděla zápasit Mizu. Sakra, Aroqui asi nezná zip, který jsem měla ve svém stanu. Vlastně Shinigami obvykle zipy neznají, to jen já jsem byla exot, protože Abel se zajímal o lidi a jejich výrovky víc než je obvyklé a zip se mu natolik zalíbil, že ho nechal našít do všech našich stanů. No, to bude boj. Jsem od přírody líná a neustále šněrovat a odšněrovávat, nebo jak se tomu nadává, to bude nadlidský výkon. Povzdychla jsem si, skopla ze sebe boty a vděčná za to, že na sobě mám od rána pyžamo, jsem zalezla do postele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Re Re | 28. srpna 2009 v 10:21 | Reagovat

Lol, tak jsem se zas zasmála xD

2 Caym Caym | 28. srpna 2009 v 10:49 | Reagovat

míněno ironicky nebo pravda? XDDDDDDDDD ps: neboj, zipy už jsem opravila XDDDDDD a ty koukej do své sedmé kapitoly nacpat Caimino zaváhání, nebo tě rozsekám, ty můj kápo XDDD (n_n)

3 Re Re | 28. srpna 2009 v 11:09 | Reagovat

Jiste že pravda xD ja se tu u Caimina boje o jezero tiše tlemila na klávesnici xD

Rozkaz, moje bílá vlajko ^^;

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama