ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Srpen 2009

ICQ hlody

31. srpna 2009 v 21:40 | Re
(♦) Temi a Re hrají "Kdo to mluví?"






Re ‎(21:51):
jako rofl xD

Temi ‎(21:51):
piš piš

Temi ‎(21:52):

=DDD

Re ‎(21:52):
uz mam napad xD

Temi ‎(21:52):
=DDD

Re ‎(21:52):
zatim vymysli jmeno pro tu hru? XD

Temi ‎(21:53):
Losovaci hra!
xD

Re ‎(21:53):
muzu?
co treba
"Kdo to mluvi?" xD

Temi ‎(21:54):
?! xDDD

Re ‎(21:54):
5,6

Temi ‎(21:54):
5=KOQUORI(OMG) 6=arisu

Re ‎(21:54):
XDDD'

Temi ‎(21:54):
xD;

Re ‎(21:55):
Předsedové ČSSD a ODS se do sebe pustili kvůli Tokyjské elektronické tramvajence Opencard. Šéfka sociálních demokratů Koquori označila finanční bilanci projektu za symbol finančních praktik ODS, předsedkyně ODS, Arisu Beal kontrovala poznámkou o Koquorině neurvalosti a agresivitě.

Temi ‎(21:55):
XDDDDDDDD
OMFG
xD

Re ‎(21:55):
ale mohli tam byt lepsi xDDDD'

Temi ‎(21:55):
ja snad pujdu na blesk.cz
xDDD

Re ‎(21:55):
JO XD

Temi ‎(21:55):
ok xDDDD
MAS TO MIT
xD


----------

(☼) Pokračujeme~

Temi ‎(21:56):

Re ‎(21:56):
XD

Temi ‎(21:56):
kaneshi bude kluk
xDDDDD






(1)


Temi ‎(19:39):
a nemas napad uum rekneme na listopad, zari?

Mafis ‎(19:39):
stihnes rok 2010 - bude za dlouho .D

Mafis ‎(19:39):
hmm listopad listy um no dal bych tam Kurona :D

Mafis ‎(19:40):
ten se tam hodi :D

Temi ‎(19:40):
xD

Temi ‎(19:40):
dalsi depka? xDDD

Re ‎(19:40):
xDD

Re ‎(19:40):
nemusi mit depku xD

Temi ‎(19:40):

staci ze leden je depresivni

Temi ‎(19:40):
XDDDDD

Re ‎(19:40):
spis bych ho dala jak se nehorazne mraci xDD

Temi ‎(19:40):
no ale muze tam byt treba s arisu

Temi ‎(19:40):
XD

Temi ‎(19:40):
pac nikde zatim spolu nejsou

Temi ‎(19:40):
nikde;;;

Temi ‎(19:40):
D:

Re ‎(19:41):
on ma v listopadu narozky

Mafis ‎(19:42):
kdo?:D

Re ‎(19:42):
mohla by mu davat nejakej strasne nepovedenej dort a on by z toho mohl mit lehky blush - prekvapenej

Re ‎(19:42):
14. listopadu ma Kurono narozky

Temi ‎(19:42):

jo a v kalendari budou vyznacene narozky vsech shinigami

Temi ‎(19:42):
XDDDDD

Re ‎(19:42):
1940 ovsem xD

Temi ‎(19:42):
to ne, nebude mit privilegia=DDDD

Re ‎(19:42):
kdo? XD

Temi ‎(19:42):
na chiainy narozky tam je kyouteki a kaneshi- ne ze by mi to vadilo

Temi ‎(19:42):
xDDDDDD

Re ‎(19:42):

kdyz uz by mel byt v listopadu, proc by nemohl dostavat dortu? XD

Temi ‎(19:43):
vymysli neco souvisejiciho s listopadem

Temi ‎(19:43):
ne s kuronem

Temi ‎(19:43):
xD

Temi ‎(19:43):
ty tam jen zakomponuj=P

Re ‎(19:43):
Kuronovy narozky souviseji s listopadem xD

Temi ‎(19:43):
-.-;

Temi ‎(19:43):
boo

Temi ‎(19:43):
xD

Re ‎(19:43):
ma o ctyri dny po me sestre o_o

Re ‎(19:43):
hole stromy

Temi ‎(19:43):
zametani listu?

Re ‎(19:43):
bahno

Temi ‎(19:43):
strasidelna atmosfera

Temi ‎(19:43):
XDD

Re ‎(19:43):
helloween

Temi ‎(19:43):
ten je na konci rijna

Temi ‎(19:43):
xD

Re ‎(19:44):
ale posledni den xDD

Re ‎(19:44):
muzou byt treba opili poxD

Mafis ‎(19:44):

lol opili :D to bude pak zvrhly kalendar XD

Mafis ‎(19:44):
prilijeme Ardenovi do caje s mlekem rum :DD

Re ‎(19:44):
XDD

Temi ‎(19:45):
XDDDDDDDDD

Temi ‎(19:45):
chudak

Temi ‎(19:45):

XD

Re ‎(19:45):
*kopla se do pocitace*

Temi ‎(19:45):

pri jeho davkach by musel jit do nemocnice na odsani alkoholu


(2)

Temi kreslí první příspěvek do kalendáře v předvečer návratu do blázince. Stěžovala si na vzhled Kuronových vlasů (jež byl předešlého dne pasován na Kena od Barbie) --drobný spoiler na HP7--

Temi ‎(21:05):
D:

Temi ‎(21:06):
jako kuronovy vlasy vypadaji splihle X_X

Re ‎(21:06):
kdybychom vedely ten nazev, dostanem obrazek xD

Temi ‎(21:06):
a mastne

Re ‎(21:06):
XD

Re ‎(21:06):
Palcovy titulek: REINKARNACE SEVERUSE SNAPEA?

Temi ‎(21:06):
xDDDDD

Caym ‎(21:06):
XDDDD

Re ‎(21:06):
jenze ten mel fuj cerne oci xD

Temi ‎(21:06):
snapea mam rada..

Temi ‎(21:06):
xDD

Re ‎(21:06):
ja taky

Re ‎(21:06):
a moc

Temi ‎(21:06):
ale kurono ts ts ts

Temi ‎(21:06):
mrzout

Temi ‎(21:07):
xD

Re ‎(21:07):
vubec mam rada lidi co nekoho fakt maji radi treba od detstvi xD

Re ‎(21:07):
ne ze bych se s tim setkala jinde nez v anime xD

Caym ‎(21:08):
snapea miluju

Caym ‎(21:08):
to je největší borec

Mafis ‎(21:08):
oki tak pa vsechny tri hezky obejme a pak zmizi ve tme :)

Re ‎(21:08):
paaa

Caym ‎(21:08):
náš slizkej uchyl, kterej neumí používat šamon

Caym ‎(21:08):
papa

Re ‎(21:08):
hluboce zamilovany do Lilly

Temi ‎(21:08):
=D

Temi ‎(21:08):
papa

Mafis opustil konverzaci


Re ‎(21:08):

teda Lily

Caym ‎(21:09):
v pohodě, já napsala šamon

Temi ‎(21:09):
kuronovy vlasi dostavaji treti sanci!

Caym ‎(21:09):

ty lilly XD

Temi ‎(21:09):
valsy

Temi ‎(21:09):
OMG

Caym ‎(21:09):
valsy nebo vlasi

Caym ‎(21:09):
to je fuk XDDDD

Re ‎(21:09):

co mi prijde jako hrozne klise je ze harry mel harry-like otce a zrzavou matku xD

Temi ‎(21:09):
xD

Temi ‎(21:09):
njn

Re ‎(21:09):
harryho deti maji harry-like otce a zrzavou matku xD

Caym ‎(21:09):
nepomlouvej harryho XD

Re ‎(21:09):
nepomlouvam xD


Caym ‎(21:09):

nebo začnu klít XD


(3)

Následně je v afektu nařkla, že jsou to dráty. O nějakou dobu později...



Temi ‎(21:29):

konecne vypadaji kuronovy vlasy nadychane


Temi ‎(21:29):

XD


Re ‎(21:29):

XDDD


Re ‎(21:29):

to zni UCHYLNE


Caym ‎(21:30):

jako muffin? XD


Temi ‎(21:30):

xD


Re ‎(21:30):

ne, on si je vlastne fouka xD


Temi ‎(21:30):

jednou se je rozhodl umyt


Re ‎(21:30):

kdyz uz je ten Ken :-)


Caym ‎(21:30):

metrosexuál XD


Temi ‎(21:30):

XDDDDDDDDD


Temi ‎(21:30):


metro-emosexuál!


Caym ‎(21:30):

XDDDDDDDDDDDDD


Caym ‎(21:30):

metro-keno-emosexuál?



Temi ‎(21:30):

metroemosexuální ken dráteník


Temi ‎(21:30):

xDDD


Caym ‎(21:30):

XDDDDDDDDDDDDDD


Caym ‎(21:31):

chudák kluk XD


Temi ‎(21:31):


to teda


Temi ‎(21:31):

xD


Re ‎(21:31):

XDD


Re ‎(21:31):

hej to uz neni hezky xD


Caym ‎(21:31):

když já si nemůžu pomoct XS







(4) Zcela náhodné

Kya ‎(21:26):
omg..já páchnu myšinou, to je strašný... xD

Re ‎(21:26):
to se ti hodi ke cosplayi, odted se nemyj xD





(5) Temi se poprvé setkala s novým Wallpaperem Ardena

Temi ‎(19:43):
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

(půl minuty pauza)

aaaaaaaaah
xD

Re ‎(19:44):
xD
Temi ‎(19:44):
to je moc
xD
chces me zabit? xDDDDDDDDD?!!!!
xDDDDDD
ja ho chci domu

Re ‎(19:44):
doufam ze mluvis o smrti vykrvacenim xD

Temi ‎(19:44):
ten vyraz
xDDD

Temi ‎(19:45):
ja si snim chci vypit caj
*w*
xD

Re ‎(19:45):
xD
jen? XD

Temi ‎(19:46):
xDDDDDDD
tak
takovy caj
se muze zvrhnout
xDDDDDD

Re ‎(19:46):
aha xDDD' ja si rikala ze bys do toho nesla za tak lacino xDD

Humor

31. srpna 2009 v 21:34 | Re


Humor v rámci projektu se dá vzít mnoha a mnoha způsoby. Když bude jakkoliv zaznamenán, skončí tady (považuju to za nutnost, protože některé hlášky je jednoduše škoda jen tak zapomenout xD)








Jiná země: část 4.

28. srpna 2009 v 10:10 | Caym
Jiná země
Část 4.

Uklidnila jsem se kupodivu celkem rychle. Nic mi na mou vzteklou náladu nepomůže víc, než příroda. Vlastně mi mnohem víc pomáhá přiroda, ve které se vyskytují jezera, klidná jezerní plocha zrcadlící nebe. Temně modrá plocha. Proběhla jsem mezi dvěma smrčky, když jsem ucítila někoho v zádech. Prosmýkla jsem se pod kořeny stromu a otočila své zelené oči k nově příchozímu. Přede mnou stála oranžová Meerijka s citrónově žlutými vlasy, můj ranní doprovod. Zelený záblesk a stála jsem před ní zase ve své "lidské" formě.

"Pane na nebi, to je trapas, to se za mnou táhneš celou cestu?" vyhrkla jsem a nejistě popošla k Meerijce. Odměřeně kývla, šedé oči upřené kamsi za mě. "Uff," oddychla jsem si a opřela se rukama o kolena, "nevím, jestli tě to zajímá, ale jsem celkem z formy. Měla bych víc běhat."
Meerijka způsobně čekala, až se vydýchám. Teprve potom se ozval její bublavý hlas: "Co to bude?"
Zmateně jsem zamrkala. To se mě jako ptala, co chci k jídlu? K pití?

"No, ehm, špagety?" zkusmo jsem nadhodila a čekala, jestli se chytí. Jen pozdvihla obočí a minutu na mě zírala: "Stan."

"No, hele, stan a špagety nemají moc společnýho," pokoušela jsem se ji trochu rozmluvit. Vůbec jsem nevěděla, co po mně chce.

"Kde..mám …postavit…..stan," odpomlkovala to s takovým umem, že jsem si větu chvíli musela dávat dohromady.

"Jo můj osobní stan! Dneska jsem zpomalená, fakt se omlouvám, eee… jak se jmenuješ?"

"Aroqui."

"Jistě, jistě, takže Aroqui… bude to znít trochu zvláštně, ale já asi asi ztratila.. a mít stan postavenej někde, kde ani nevíš, kde to je, to by bylo asi divný, takže… mohla bys mě prosím odvést na louku, kde mají stany ostatní?" prosebně jsem upřela své zelené oči na Meerijku a kdybych nevěděla, že Meerijci většinou nedávají najevo jakékoli emoce, řekla bych, že se pousmála, než se ke mně otočila zády a začala proplouvat mezi stromy.

****
Cestou jsem se snažila Aroqui zpovídat, ale nebylo mi to celkem k ničemu.Ale alespoň jsem mezitím pustila z hlavy ten trapný incident s Kuronem. Snažila jsem se Aroqui přemluvit k tomu, aby v okolí bylo víc jezer. Nevěděla jsem sice, jestli má na tohle dostatečnou moc nebo pravomoc nebo co k tomu bylo potřeba, ale doufala jsem, že když do ní budu dlouho hučet, nakonec z ní alespoň jedno jezero vymámím.

"Pojmenovala bych ho po tobě. Vážně, bylo by to jezero Aroqui.. to zní tak exoticky.. nemyslíš?"
Meerijka byla imunní vůči mým výlevům a dál si to krosila lesem. Začínala jsem být unavená. Vážně jsem byla z formy. Konečně se před námi objevila louka a s ní i první stan, ze kterého se právě po čtyřech plazil Hikaru. Zřejmě si mě nevšiml, protože hlasitě odpovídal někomu, koho jsem neviděla.

"Zašněrovat si stan na tři uzly, to může napadnout jenom tebe," říkal právě a opatrně se zdvihal na nohy. Ze škvíry ve stanu se ozval další hlas: "Já čekala pomoc a ne tvoje chytrý poznámky." Dírou ve stanu vykoukla Mizushima. Hikaru si přestal oprašovat kalhoty: "Však jsem ti chtěl pomoct."

"Chtěl si těmi svými drápy rozpárat můj stan, tomu říkáš pomoc?"

"Ne rozpárat, ale vytvořit nový vchod," opravil ji Hikaru.

"A v tom je rozdíl?" ušklíbla se Mizu a zkoumala uzly. Hikaru si povzdychl. "Rozpárat stan nemůžu, uzly přeseknout nemůžu, jsi otravná."

"Nápodobně," vyplázla na něj Mizu jazyk. Bylo zvláštní vidět je takhle se přít. Nebyl v tom ani kousek nepřátelství nebo napětí, prostě jako by se dva staří známí slovně pošťuchovali. Přemýšlela jsem, jak dlouho už jsou asi v téhle dimenzi. Zmateně jsem zamrkala, když jsem si uvědomila, že Aroqui mi dávno zmizela z dohledu.

"Sakra," ujelo mi polohlasně. Naráz se ke mně otočily dvě hlavy. Hanbou bych se propadla do země, určitě si musí myslet, že jsem je špízovala, mysli, Caim, sakra, mysli.

"Eeee…a-ahoj, já, totiž…" jako na povel se po mém velice přesvědčivém slovním zápasu oba otočili nazpět.

Hikaru poklepal Mizu na rameno, kývl mi na pozdrav a vzdálil se. Mizu se dál pachtila s uzly. No nic, Caim, napravovat dojem můžeš později, teď musíš dohnat Aroqui.

****
Aroqui díkybohu nebyla daleko.

"Prosím," řekla prostě, ukázala za sebe na stan a vydala se pryč. Asi už mě měla plný zuby.
Můj stan vypadal uvnitř úplně stejně, jako ten, který jsem měla u Sibyl a Abela. Kruhový, vyvedený v zeleno-černé kombinaci. Obrovská postel, nadýchané jedovatě zelené závěsy a stejné šněrování, se kterým jsem právě viděla zápasit Mizu. Sakra, Aroqui asi nezná zip, který jsem měla ve svém stanu. Vlastně Shinigami obvykle zipy neznají, to jen já jsem byla exot, protože Abel se zajímal o lidi a jejich výrovky víc než je obvyklé a zip se mu natolik zalíbil, že ho nechal našít do všech našich stanů. No, to bude boj. Jsem od přírody líná a neustále šněrovat a odšněrovávat, nebo jak se tomu nadává, to bude nadlidský výkon. Povzdychla jsem si, skopla ze sebe boty a vděčná za to, že na sobě mám od rána pyžamo, jsem zalezla do postele.

Kapitola 7. - Šedé chmury

27. srpna 2009 v 18:20 | Re
Potichu jsem našlapovala po pěšince vedoucí směrem k jezeru. Rozhodně jsem tudy nešla poprvé, to ani zdaleka. Nejbližší okolí tábora jsem měla prozkoumané do týdne od mého příchodu a jezero patřilo mezi ty nejúžasnější věci, na které se mi podařilo narazit. Jenže teď mi cesta přišla dvakrát, ne, snad třikrát delší. Šla jsem pomalu a měla jsem tudíž dost času na to, abych věnovala všem okolním kmenům nadstandartní pozornost.

Možná, že tohle byl jeden z důvodů, proč jsem měla dojem, že tudy jdu znovu poprvé. Ale ty další příčiny mě mrazily v břiše, a protože s každým krokem se to zhoršovalo, dávala jsem si pochopitelně načas.

Tak především, bylo brzy ráno, před úsvitem. A já mířila na můj ekvivalent popraviště, šla jsem najít Kurona, který touhle dobou chodívá plavat do jezera, abych mu řekla, že se mi podařilo zničit dárek, kvůli jehož získání se on sám tolik obětoval.

Posledních pět dnů jsem se snažila přeprat svůj strach, přiznat se mu, omluvit se, klidně si i vysypat na hlavu popel (i když za to by mě zabil, protože ta hlava není moje). Jenže pokaždé, když se objevil a hodil po mě tím svým pohledem, nedokázala jsem ze sebe vydat ani ten nejmenší zvuk, protože se mi sevřelo hrdlo stejně, jako když jsem poprvé přečetla to věnování.

Trávila jsem volné chvíle přemýšlením PROČ sakra nejsem schopna cokoliv říct. Dospěla jsem k závěru, že jsem jednoduše příšerný sobec, který si u Kurona nechce pokazit to málo, co už se mu snad podařilo vybudovat.

Ale já věděla, že to tak dopadne. Stejně, jako jsem věděla, že mu to prostě říct musím, že neexistuje žádná jiná přijatelná cesta. Sice bych byla lhář, kdybych tvrdila, že mě ani jednou nenapadla ta možnost zbabělce: mlčet a dělat jakoby nic. Jenže, a nezáleží na tom, jak moc svatě to může znít, ta varianta se mi z hloubi duše tak nehorázně příčila, až jsem si zhnusila i sama sebe za to, že jsem si jen dovolila v duchu něco takového navrhnout.

Je možné, že v kterémkoliv jiném případě bych s tím neměla takové problémy (jestli někdo není svatý, jsem to já). Jenže v tomto konkrétním, a dost možná proto, že jsem měla až příliš bohaté zkušenosti s "běžným" Kuronem (který je nabručený, protivný, náladový a mimo jiné mě silně nesnáší), mě čelní náhled do osobnosti, která se pravděpodobně nachází někde pod touto slupkou, zcela ochromil.

A tak jsem posledních pár dnů strávila většinu času sama, zoufale se snažila vymyslet nějaký plán, který by mě vysvobodil od bolestivých křečí v břiše a zároveň by mě ve výsledku totálně neodepsal.

Nebudu si namlouvat, že si ostatní této drobné změny v mém chování nevšimli. Caim se mě několikrát ptala, co se stalo, ale já jí pokaždé odpověděla stejně: "Nemůžu ti to říct." Možná nakonec ostatní dospěli k názoru, že je to můj způsob zbavení se ponorkové nemoci, který by oni vyřešili útěkem ve zvířecí formě. Každopádně byli úžasně tolerantní, i když pokusy rozveselit mě vymizely velice brzy.

A pak tu byl Kurono, který, mohu-li to říct, byl z ostatních zdaleka nejvíc nesvůj, když si uvědomil, že místo, abych mu bojovně vracela jeho vlastní výpady, obvykle se podrobím bez sebemenšího boje. Poslední dva dny se mi dokonce začal vyhýbat a v těch vzácných příležitostech, kdy se naše pohledy střetly, se tvářil víc nejistě než záštiplně. Koneckonců, pořád jsem v těle jeho sestry. Bylo by logické, kdyby si dělal starosti.

A najednou mi bylo ještě hůř.

Kopla jsem do šišky, která se přede mnou nabízela na zemi, jako bych se snažila předat do ní trochu těch šílených pocitů, které se mi kroutily v břiše. Bez úspěchu.

K něčemu mi ale ten pohled na odlétající šišku přece jen byl. Probudil ve mně tu část mého já, kterou jsem přirovnala ke skoro kulatému střepu. Najednou jsem zalitovala, že jsem si ho nevzala s sebou.

A ten střípek ve mně rostl a rostl, až jsem se musela zastavit a zamračit se na cestu před sebou.

Přece nejsi zbabělec Arisu, sice se tak cítíš, ale přece před něj nepřijdeš jako zmoklá slepice. Myslíš si, že by to jeho mínění o tobě nějak prospělo? I kdyby tě měl do konce života z hloubi srdce nenávidět, ať aspoň můžeš tvrdit, že jsi "zemřela" se ctí!

Ohníček mého bojovného já se slabě rozhořel. Chytila jsem se ho jako tonoucí stébla, vděčná za to, že vůbec existuje. A najednou jsem nechápala, proč jdu tak pomalu a prodlužuju vlastní utrpení. Jediné, co teď přede mnou stálo jako šedivý cíl, byla vidina "Mám to za sebou", které jsem chtěla dosáhnout jak nejdřív to bude možné.

Znovu jsem se rozešla, tentokrát ale ráznými, i když pořád ne zcela jistými kroky. Přece jsem měla svůj plán, ne? Plán, který by mě aspoň mohl zachránit v mých vlastních očích, když v Kuronových budu navěky odepsaná.

Plamínek zahořel o něco silněji. Zase jsem věděla, že kdyby se vymkl mé kontrole, byla bych schopna Kurona nakonec ještě zfackovat nebo tak něco, a to jsem nechtěla. Raději jsem mu už tedy nedala tolik prostoru.

Stromy, kterým jsem předtím téměř vymýšlela jména, tak dlouho jsem se každému z nich věnovala, kolem mě začaly ubíhat, když jsem se snažila natáhnout Manin krok jak nejvíce to šlo. Věděla jsem totiž, že sebepevnější může moje nynější odhodlání být, po určité době zákonitě vyprchá. A já chci, aby k tomu došlo až budu ve stádiu olizování si ran.

Minula jsem menší skalní útvar, který trčel ze země mezi keři kus nalevo ode mě, a který mi vždycky připadal zajímavý. Teď jsem mu věnovala jen tolik pozornosti, kolik bylo třeba na to, abych si uvědomila, že jsem už prakticky na místě.

Na jednu šílenou nestřeženou vteřinu můj bojovný oheň málem vyhasl. Zapotácela jsem se a s přehnanou pečlivostí jsem ho dalšími vlasteneckými myšlenkami znovu rozdmýchala.

Pak jsem zadržela dech, znovu přidala do kroku a vydechla až po deseti metrech. Vnitřního klidu mi to ovšem příliš nedodalo. Kysele jsem se zašklebila. Vzápetí mi v břiše poskočil knedlík, který se tam držel většinu času, kdy neobýval můj krk, protože jsem mezi stromy zahlédla záblesky světla. Knedlík jsem na jeho místě hodlala udržet i za cenu násilí. Nemohla jsem si dovolit zase nebýt schopná vydat jediného hlásku, až stanu mé nejhorší noční můře posledních pěti dní.

Mezitím jsem došla k okraji lesa. Všude kolem mě se válely cáry plíživé ranní mlhy. Pohled na samotné jezero, z jedné strany obklopené lesem, z druhé vysokou skálou a příkrými svahy, jak odráží bledé ranní světlo, by mě za normálních okolností zahřál u srdce. Jenže to teď, navzdory všem mým snahám, bylo sevřeno ledovou pěstí a nějaké pozitivní emoce k němu vůbec neměly přístup.

Rozhlédla jsem se po hladině, která byla až na nepatrné vlnky hladká jako sklo. Jezero nebylo příliš velké, rozhodně ne tolik, abych mohla přehlédnout byť jen jedinou kachnu, která by brázdila jeho hladinu.

Sevřel mě nový strach. Co když jsem ho propásla? Co když veškeré moje plány, morální příprava na tenhle moment byly naprosto k ničemu? To by mě doopravdy dorazilo; věděla jsem, že už bych nebyla schopna znovu najít odvahu, kterou jsem v sobě teď s obtížemi živila. Tohle byla moje jediná šance. A on tu nebyl…

S hořkým výrazem jsem došla až ke kamenitému břehu, sehla se, popadla první oblázek, který mi přišel pod ruku, a mrštila jím co nejdál do jezera, v jakémsi zvráceném potěšení z toho, že zčeřím tu prokletou hladinu, která teď rozhodně neměla být klidná.

Nikdy jsem neuměla házet. Nikdy v životě se mi nepodařilo hodit žabku. Ale ani mě nepřekvapilo, že v mé současné bizarní situaci se kamínek odrazil od hladiny nejméně sedmkrát, než se ponořil pod hladinu. To ten vztek.

Sledovala jsem, jak se z míst odrazů šíří kruhy. A pak zničehonic jen tak z nebe spadlo cosi velkého, zmizelo to pod hladinou a vlny, které to způsobilo, zcela zničily ony drobné elegantní kroužky. Nemluvě o tom, jak strašně jsem se lekla.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se zbavila dozvuků toho nepříjemného škubnutí v hrudi. Já se prostě nerada lekám. A pak jsem zaměřila veškerou svoji pozornost na epicentrum těch vlnek.

Čekala jsem, čekala, jenže jediné, čeho se mi dostávalo, byl pohled na opět se uklidňující hladinu jezera.

A pak, asi pět metrů ode mě se z vody vynořila hlava a sípavě se nadechla. Vyděsila mě natolik, že jsem bezděčně uskočila dozadu.

A tady jsem ho měla, Kurona, přece jen tu byl, a na mě znovu dopadla tíha toho, co jsem se chystala udělat. To mi ale nezabránilo, abych popošla ještě několik kroků dozadu, předklonila se, zapřela se o kolena a ulevila si od leknutí chraplavým "Haaah."

Tiché cákavé zvuky mi prozradily, že Kurono mezitím doplaval ke břehu. Zvedla jsem hlavu a sledovala jsem, jak se vzepřel o skálu a vytáhl se nahoru. Ze svého obvyklého oblečení měl na sobě jen kraťasy.

Ještě chvíli v předklonu doháněl kyslíkový dluh. Pak se postavil, narovnal se a skrz pramínky vody, která mu crčela vlasů se na mě podíval.

"Co tu děláš?" A způsob, jakým to řekl, mi rozhodně nepomohl. Žádná zášť, žádná nenávist - možná se na ně ještě příliš nevzapamtoval - prostě jen překvapení. Byl to úplně rozdílný zážitek, dívat se mu do očí, když nebyly naplněné něčím negativním.

"Já…"

Jenže on stejně nečekal na odpověď. Zamířil nalevo ode mě, ostré kameny určitě bodající do bosých nohou ho očividně netrápily.

Dvakrát jsem se silně kousla do rtu, abych si dodala odvahy (i když to je zajímavý způsob dodání odvahy, pravda) a jala se ho v bezpečné vzdálenosti následovat.

Zamířil k jinému skalnímu útvaru, který nejvíc připomínal padlý strom, a nahnul se za něj. Zůstala jsem stát uctivých sedm metrů za ním. Když se znovu narovnal, držel v ruce ručník, stejný, jako ty úžasně měkké jing-jangové, které měla Mano ve stanu, jen v tmavě modrém provedení.

Věnoval mi letmý pohled, možná aby se přesvědčil, jestli náhodou nedojde k dalšímu očnímu souboji. Když však viděl, že můj výraz se rozhodně od minule nezlepšil, spíš naopak, zase se odvrátil a začal si v mírném předklonu drbat vlasy.

"Stále čekám…" ozval se o něco později během sebeosušování a do hlasu se mu vrátilo něco z jeho předchozí jízlivosti a sarkasmu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně mluví.

Zavřela jsem oči.

"Chtěla jsem s tebou mluvit. Musím ti něco říct." Tak, úvod byl venku, ticho před bouří, to nejhorší už zachvíli přijde. Drž se, Arisu.

"Poslouchám," odpověděl stejným tónem, aniž by se zvedl a upustil od své činnosti; pořád byl předkloněný, hleděl do země a ručníkem se snažil co nejefektivněji dostat vodu z vlasů.

Když jsem nic neříkala, znovu se důrazněji ozval.

"Poslouchám."

Ne, to teda neposloucháš, ty pitomče namyšlený, zařval můj bojovný střep. Zamračila jsem se.

"Promiň, ale já raději počkám, až budu moct mluvit k něčemu způsobilejšímu, než jsou tvoje záda." Nečekala jsem, kolik z mého obvyklého tónu se vrátí, aby si mohlo užít tuhle větu.

Kurono pokračoval o zlomek vteřiny déle, než by bylo slušné, pak se narovnal, hodil si ručník přes ramena a tvrdě se na mě podíval. Najednou mi byl náš výškový rozdíl mnohem víc nepříjemný než obvykle.

Na zlomek sekundy celé mé já zpanikařilo, když si uvědomilo, že ona osudová chvíle nastala. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Přestože jsem chtěla mluvit k něčemu hodnotnějšímu, než byla Kuronova záda, zabodla jsem pohled do jeho chodidel.

"Rozbila jsem to…" Dokonce i já jsem schopna mluvit tiše, když si přeju, abych raději ani nebyla slyšena.

Vnitřní plamen si uvědomil, že směr, kterým nyní hledím, je přesně ten druh ponížení, kterému se chtěl vyhnout. Narovnala jsem se a pohlédla Kuronovi do očí dřív, než jsem si to sama stačila uvědomit.

Hleděl na mě, a já podle způsobu jakým stál, drobných pohybů a v neposlední řadě z jeho pohledu usoudila, že nepochopil, o čem mluvím. Bolestně jsem skřivila obličej a pokračovala:

"Zachytila se to za lem šatů, když jsem je vytahovala a…" Knedlík se přece jen vrátil.

Teď už jsem věděla, že mi rozumí. Nic se nezměnilo, jeho pohled byl stejný, jako by přimrzl do svého stádia, postoj stejný, ale Kurono nyní stál bez hnutí a teplota okolo jako by se propadla o několik stupňů.

Vpíjel se do mě svýma tmavě modrýma očima, tak jako při každém z našich předchozích očních soubojů, ale já tomu náporu tentokrát nedokázala čelit.

Zlomila jsem se do hlubokého kajícného předklonu, dobře si uvědomujíce, že mu tím nastavuju nechráněný krk a záda, ale všechno bylo tisíckrát lepší, než bojovat s tím pohledem.

"O- omlouvám se." Možná příliš potichu aby to slyšel…

Ticho se prodlužovalo. Jedna nepatrná část mého já se začínala nespokojeně kroutit, protože jí začala tahle poloha být krajně nepohodlná. Zbytek mé dušičky se třásl, skoro jako by doopravdy očekával dopad katovy sekery. Srdce mi bušilo a dýchala jsem stejně rychle, jako kdybych právě uběhla stovku.

A pak…

"Jdi pryč…"

Hořká, spíše prosba než rozkaz. Pronesená chladně tím tichým měkkým hlasem. Bylo to, jako by se mi do zad zabodaly ledové dýky. A do mozku…

Kapky jezerní vody dopadaly z Kurona na zem a vydávaly tupé zvuky. Já jsem se narovnala. Cítila jsem, jak se mi obličej stahuje a kroutí, když jsem na něj skoro panicky vykřikla.

"Vážně me to mrzí!" A ani bys nevěřil jak strašně moc…

"Zmiz už…" Teď už jsem postřehla potlačovaný hněv.

Vyděšeně jsem na něj pohlédla, aniž bych to vůbec zamýšlela. Pak se konečně v mém vnitřním zmatku prodrala na světlo moje nejbojovnější část, a proti všemu očekávání na mě začala křičet: Tak uteč už!

Já se zrovna chystala něco říct, ale tenhle návrh mi vytlačil z hlavy všechno ostatní, tak jsem se rychle otočila a utekla do lesa.







Nebyla jsem schopna souvisle myslet, jen jsem si zvráceně užívala rychlý běh, který ode mě držel veškeré pocity co nejdál. Tohle byl bezpochyby nejhorší zážitek mého dosavadního života.

I když jsem se snažila morálně připravit na všechny možné varianty, jak by Kurono mohl zareagovat, realita byla mnohem horší, než moje nejtemnější představy. A já jsem ho chápala.

Ale stejně je mi to k ničemu.

Vyběhla jsem z lesa a do očí mě praštilo oslňující světlo právě vycházejícího slunce. Přivřela jsem je, a představila si Kurona, který teď sám stojí na břehu jezera, z jehož hladiny se začíná odrážet stále více světla, a už ví, že jeho snahu zničila ta nová, ta kterou nikdy neměl rád…

Ale máš to za sebou, Arisu.

Zastavila jsem se a až teď jsem si uvědomila, jak strašně jsem zadýchaná. Mano dokázala běhat mnohem rychleji než by se opravdové Arisu mohlo jen snít, ale i její tělo mělo své hranice, zvlášť když jsem z něj nevědomky ždímala maximum.

Pomalým krokem jsem zamířila ke stanům a pořád jsem si to v duchu opakovala: Máš to za sebou, máš to za sebou, nejhorší zážitek v životě, máš to za sebou…

Uvědomila jsem si, že mě pohání kupředu bezprostřední touha někomu se vypovídat. Podívala jsem se na jeden ze stanů a dospěla k názoru, že krizové situace vyžadují nouzová řešení.

Plachta byla ledabyle zašněrovaná, ale protože jsem ji nechtěla rozvazovat, sklonila jsem se a prolezla skulinou dole.

"Caim?"






O čtvrt hodiny později jsme obě seděly v termálním jezírku pod stanovou plachtou, která tak nepochopitelně propouštěla více světla, než by bylo normálně možné.

Když Caim viděla, jak se tvářím, a já jí oznámila, že se potřebuju svěřit, naznala, že nejlepší místo pro důvěrný rozhovor budou právě tyhle drobné lázně.

Teď, když jsem ležela až po bradu ponořená v horké vodě, uvědomila jsem si, že Caim sem nechtěla jít jen proto, že to bylo pohodlné místo s minimální šancí, že by sem teď ráno ještě někdo zavítal. Cítila jsem, jak ze mě voda vyplavuje většinu mého stresu a že mě její hlazení uklidňuje. Kurono a všechno s ním spojené se najednou zdálo být na míle daleko.

Neřekla jsem Caim všechno. Měla jsem dojem, že nemám právo nikomu odhalit tuhle Kuronovu povahu, byť byla sebelepší, když ji on sám nejspíš nikdy neukázal… Jen jsem jí řekla, že jsem mu nechtěně provedla něco strašného.

O své omluvě a jeho reakci už jsem ale mohla mluvit otevřeně, protože právě to bylo něco, co jsem tak zoufale potřebovala někomu říct.

"Cítím se strašně," zašeptala jsem nakonec. "Vím, že si za to můžu sama. Realita se neptá, jestli jsem něco udělala úmyslně nebo ne. Ale on mě ani neposlouchal. Když jsem ho viděla, věděla jsem, že mi to nikdy neodpustí."

Najednou jsem si hořce uvědomila, že tváří v tvář Kuronovi se mi z hlavy vypařil i můj plán. Dával o sobě vědět až teď, o to víc palčivě. Jenže když jsem si ho znovu promítla v hlavě, najednou jsem věděla, že Kurono by moji nabídku, že pro něj znovu koupím tutéž vůni, nikdy nepřijal. I já teď cítila, že ten původní pocit se vypařil spolu s rozlitým parfémem.

Horká voda měla ještě jednu zvláštní výhodu. Vysušila slzy dřív, než by vůbec stihly vyjít ven.

Caim, která doteď seděla opřená na druhé straně jezírka, se odrazila od břehu a několika tempy doplavala ke mně.

"Vážně mi neřekneš, co jsi mu udělala? Pak by bylo mnohem jednodušší ti poradit."

"Nemůžu. Pro tebe by to mohla být drobnost, ale já vím, že pro něj to bylo něco jiného."

"Jsi si jistá?"

"Nemluví jeho reakce za sebe?" zamumlala jsem nešťastně.

"Máš pravdu. Asi mám mezery ve fantazii. Znám Kurona dost dlouho, abych věděla, že je to mrzout, protiva a bručoun, ale neumím si ho představit jak doopravdy zuří. Když se to vezme kolem a kolem, většinu věcí dokáže přejít v tom svém obvyyklém stavu. Takže se devadesát procent veškerého času chová pořád stejně nepříjemně."

Proti veškerému svému přesvědčení jsem se slabě pousmála.

"Podívej, řeknu ti tajemství," pokračovala Caim. "Je to sice veřejné tajemství, ale i tak je důležité. Alespoň pro tebe a teď.

Když nás poslali do téhle dimenze, a já měla poprvé tu čest s Kuronem, vycházeli jsme spolu stejně, jako vy dva… tedy doteď. Nevím, jestli se víc hodí výraz, že jsme na sebe štěkali, vrčeli, nebo se kočkovali," hodnotila s úsměvem.

"Co bys čekala od psa a kočky? Tehdy mi přišel jako namyšlený arogantní protiva, a buďme upřímní, on jím je pořád. Jenže jak se mnou byl zavřený pár měsíců ve stejné dimenzi, zvykl si. A totéž platilo pro ostatní. Zpočátku totiž toleroval jedině Mano. Kromě mě se nebavil s nikým a v mém případě šlo jen o krátké hádky a oboustranné narážky.

Ale věř mi, že když si tě zařadí do seznamu tolerovaných osob, umí být i příjemný. Jeho škoda, že tuhle část svého já nedává na odiv častěji," povzdechla si.

"Jenže já jsem bez šance," popotáhla jsem. "Snažila jsem se a moje snaha vedla jen k tomu, že jsem mu nakonec poskytla důvod, aby mě nenáviděl. Co předtím dělal bezdůvodně, to dnes může beztrestně, " dodala jsem s náznakem hřbitovního humoru v hlase. "A protože vím, co jsem mu provedla, budu mu to trpět. Jako bych měla šanci, že by mi odpustil..."

"Třeba ti odpustí."

"Ten?"

"Myslím to vážně."

"Kdybys ho viděla, věděla bys, že se to nikdy nestane."

Nával hořkosti přišel zcela nečekaně.

"Tak na něj nemysli. Omluvila ses mu, podle toho, co jsi říkala, dost poníženě, a teď je na něm, aby zjistil, že ti musí odpustit."

"Nemusí…" zamumlala jsem potichu.

"Hele, ať už je to sebevíc nepříjemný Shinigami, není zkažený. A kohokoli, kdo není zkažený, prostě zákonitě musí nepřijatá omluva začít tlačit. Nikdo nemá klid, dokud neodpustí. To je prostě realita. Potkala jsem Shinigami, kteří se tomu smáli. Ale brzy je to přešlo. Když mi to Sibyl říkala, taky jsem zvedala obočí."

"Sibyl?"

"Matka."

"Aha."

Chvíli jsme mlčely. Nakonec jsem se s náznakem úsměvu znovu ozvala:

"Takže až ze mě bude důchodce, můžu doufat, že už se mi uvolil odpustit? Tedy… je u vás šedesát let slušná lhůta na to, aby někoho začalo hlodat svědomí?"

Caim se na mě vesele zašklebila.

"Mě by stačil rok," vyplázla na mě jazyk.

"Pche!" Nemohla jsem vyjádřit, o kolik lépe jsem se najednou cítila.

"Ale to nejlepší, co teď můžeš udělat, pokud se on bude chovat nepříjemně, je přestat ho řešit."

"Nemůžu… mám černé svědomí. A měla jsem ho i předtím a to jsem ani neměla opravdový důvod. Prostě mi vadí, když mě někdo nesnáší bez pořádného důvodu. Jen ve svém životě si toho užívám až moc..." Uhnula jsem očima a hořkokysele se zašklebila, když jsem si vybavila tváře některých spolužáků.

Caim mě poplácala po rameni.

"Jestli ti to udělá radost, můžu si s ním promluvit."

"Cože?!" zpanikařila jsem.

"Víš co, soukromý osobní rozhovor dvou Shinigami…"

"Opovaž se!" varovala jsem ji zděšeně. Nestála jsem o to, aby si Kurono myslel, že k němu posílám procesí, a ještě méně jsem si přála, aby si myslel, že jsem tohle naše malé tajemství všude roznesla.

"Nech to být, prosím."

Caim se na mě otočila a jala se zkoumat můj výraz. Pak patrně dospěla k názoru, že to myslím vážně, a znovu se opřela založenýma rukama.

"Když myslíš… Ale podle mě děláš chybu. Co se chápání týče, patří náš Vlk mezi ty nejpomalejší, co vůbec existují, troufám si říct. Je citlivý asi jako pařez."

Cítila jsem, jak se kdesi hluboko ve mně něco stáhlo na protest. Sklopila jsem oči.

"Kdybych mu naznačila, jaké trauma z toho máš, možná ho i trochu zpacifikovala, nemuselo by z toho po pár dnech být nic víc, než jen nepříjemná vzpomínka," pokračovala.

"Já nemám žádné trauma," bránila jsem se chabě.

"Ale máš," zvedla Caim obočí aniž by se na mě otočila.

"Nemám, jen je mi to nepříjemné. Každému by bylo…"

"Hmm," zabručela neurčitě. "Ale cítila by ses líp, kdyby ti odpustil."

"Tak, samozřejmě..." Jenže ta představa pro mě byla asi tak reálná, jako že by měl ožít můj oblíbený anime hrdina a požádat mě o ruku.

"No v tom případě nechápu co-"

"Caim, ne!"

"Zkus mi zabránit, abych s ním mluvila," vystrčila bojovně ret.

"Víš, co by si pak o mě musel myslet?"

"Že tě to mrzí."

"To jsem mu řekla. A vůbec mě neposlouchal. Stejně by mu to bylo jedno."

"Tak, že tě to doopravdy mrzí," nevzdávala se.

"Podívej, měla jsem co dělat, abych tam před ním nezačala brečet, což jsem nakonec zvládla. Ale poznat to na mě musel... A kdyby se zamyslel, napadlo by ho, jestli moje chování v posledních dnech s tím náhodou taky nemá co dočinění. Kdyby chtěl, tak by věděl, že toho lituju. Jenže on nechce." A proč by měl chtít pochopit někoho, o kom doufa, ze z jeho života co nejdřív zmizí?

"Pořád si neumím představit, jak je možné, že jsi mu provedla něco, čeho si celých pět dní nevšiml - a podle toho, co říkáš, tak kdybys ses mu neomluvila, nevěděl by to doteď- ale stejně se rozzuřil..."

"Vážně ti to nemůžu říct," odvrátila jsem se od ní, abych skryla rozmrzelý výraz, který se mi dral na tvář. Tohle budu asi muset zopakovat ještě tisíckrát.

"Hmm," zabručela zklamaně.

Zkusila jsem změnit téma.

"Kde je vlastně tvoje máma teď?"

Žádná odpověď.

"Caim?"

Černovlasá Shinigami se probrala ze zamyšlení.

"Ano?"

"Zajímalo by mě, kde je teď tvoje máma. V dimenzi jaké země."

"Sybil?" Zarazila se a propíchla protější plachtu nejistým pohledem. Zvědavě jsem se na ni otočila. Zavrtěla se, jako by najednou její místo bylo plné jehličí. Pak se na mě letmo podívala, a když si všimla mého (jak jsem přesvědčená) nevinného pohledu bez špetky podlých úmyslů, uvolnila se. Promnula si oči a pokračovala: "Ta už asi sedmdesát let neměla službu nikde."

Když viděla, že jsem vyvedená z míry, jako ostatně pokaždé, když došlo na rozhovor o systému, kterým se Shinigami řídili, poškrábala se na čele a pokračovala:

"Když s Abelem zjistili, že čeká mě, byli oba zbaveni povinnosti sloužit a přesunuli se do Kolébky."

Můj výraz se nezměnil. Spíš se ještě zhoršil. Caim se zasmála, když si toho všimla.

"Kolébka se říká dimenzi, tedy spíše dimenzím - jsem si jistá, že je jich víc- kde Shinigami vychovávají svoje potomky. Cvičí je v boji se zbraněmi a tak. A protože naše výchova zabere docela dlouho, půl století, abych byla přesná, obvykle se rodina stihne ještě poněkud rozrůst. Já třeba mám Caija."

Zapřemýšlela jsem nad tím, jestli Caim schválně nepoužívá termíny matka, otec, bratr, když mluví o své rodině. Ale ptát se na to by bylo poněkud nezdvořilé...

Caim, která mě sledovala, jako by mi četla myšlenky.

"Chceš se na něco zeptat?"

Nachvilku jsem se zarazila, ale pak jsem si dodala odvahy.

"Přemýšlíš, proč místo "Mám bratra," říkáš "Mám Caija."

"Ah. To bude tím, že jsem o něm jako o bratrovi nikdy neuvažovala."

"Proč? Je to přece tvůj sourozenec."

"Biologicky. Ale pro mě zůstanu navždy jedináčkem. I když on si myslí něco jiného." To mi přišlo kruté. Zvlášť, když v hlavě vedle sebe postavím Caim a Kurona...

"Je to u vás normální?"

"Co máš na mysli?"

"Nevím, jak to správně nazvat. Snad neuznávání vlastní rodiny? Víš, neber si to osobně, ale já mám svoje rodiče ráda a kdybych měla sourozence, taky bych ho měla ráda."

"Neříkám, že Caija nemám ráda. Jen to není můj bratr."

Asi jsem nebyla pochopena.

"A jestli myslíš Sybil a Abela, u těch jsem naposledy použila termíny matka, otec asi když mi bylo… hmm… třicet pět? To ale neznamená, že bych je neměla ráda."

"Tak jsem to nemyslela," ujistila jsem ji rychle. Ty jejich šílené roky mě jednou zabijí… Vážně bych se měla naučit správné přepočty. "Víš co, pro někoho pozemsky omezeného, jako jsem já, je to neuveřitelné. Nebo přinejmenším nepředstavitelné."

"Mě se náhodou vaše rodiny vždycky líbily," pokrčila Caim rameny. "Jen jsem se se nikdy nedokázala ztotožnit s vaší teorií. Kdybych se například měla shánět jen po svých tetách… No, stejně by mi to nic nepřineslo."

A co by se stalo, kdyby ses náhodou zamilovala do svého bratrance? napadlo mě v nestřeženém okamžiku. Naštěstí jsem zkrotila zvědavost nad možnou odpovědí a nevyslovila otázku nahlas.

"Nicméně Kurono…"

"Ale né, už zase to sem taháš," ulevila si Caim naoko rozmrzele.

"Ne, počkej, těžko bych na Zemi potkala někoho, kdo by měl svého sourozence raději." Nic než pravda. "Chceš mi říct, že je to u vás anomálie?" Vysvětlovalo by to jeho chování?

"Však ti dva jsou taky od sebe taky rok," prohlásila Caim, jako by to všechno vysvětlovalo.

"Nevidím rozdíl," vydechla jsem vyčerpaně.

"To je dost nezanedbatelná doba," pokračovala.

"No, vzhledem k tomu, že tohle platí i u nás, tak pro vás to musí být jako nic, pravda," musela jsem souhlasit.

"Kdyby byl Kurono o pět let mladší než Mano, bylo by to ještě to samé."

Asi se doopravdy nechytám.

"A kdyby byl o šest let mladší?" nadhodila jsem.

"Vzhledem k tomu, že oba používají stejnou zbraň a tudíž podstupovali výcvik u stejného rodiče, tak ano. Pokud by tomu tak nebylo, pak těžko říct. Kdyby byl Kurono stejný jako Caijo, byl by mu jedno, jek velký je mezi nimi rozdíl. Jestli by mezi nimi byl nějaký oboustranný sourozenecký vztah, to by záleželo na Mano. Ale jak ji znám…

"Té by to bylo jedno," pronesla jsem s nadějí.

"Asi."

Pocítila jsem nový příval sympatií k pravé majitelce svého momentálního těla. Připadalo mi nesmyslné, že kdyby měl jeden Shinigami sourozence o pět let mladšího, bylo by mezi nimi silné pouto, a kdyby se mu sourozenec narodil jen o pár měsíců později, byl by odsouzen k naprosté ignoraci ze strany svého staršího bratra či sestry. Ale raději jsem si opět nechala své myšlenky pro sebe.

"Takže teoreticky, čistě teoreticky může mít Kurono mnohem víc sourozenců, než jen Mano?" napadlo mě.

"Starších i mladších," pokývala Caim hlavou. "A já už taky můžu mít několik dalších, za tu dobu co jsem tady. Ale je mi to jedno. Kdyby nebyl Caijo takový rodinný typ po vašem pozemském způsobu, skoro bych o něm ani nevěděla," pokrčila rameny.

Tohle je proti přírodě, dralo se mi na mysl. Ale mám snad právo je soudit? Kdybych čekala padesát let, než mi bude biologických patnáct, nebo v kolika říkali, že jsou oficiálně dospělí, asi bych taky uvažovala jinak.

Když jsi představím, že ve svých krásných semdnácti bych u nich byla pravděpodobně na úrovni dítěte předškolního věku...

Opět jsem si uvědomila, jak moc mezi ně nezapadám. Pokusila jsem se ty myšlenky vyhnat z hlavy a ponořila se do vody až po nos.

Ať už jsem o něm mluvila jakkoliv, problém s Kuronem teď v mé hlavě zabíral jen nepatrné rozměry. Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že mě teď mnohem víc trápí rodinné vztahy mezi Shinigami. Ta voda byla kouzelná, to bezpochyby.

Zvedla jsem ruku a prohlédla si ji. Nejdříve jsem zkoumala fialovou trojúhelníkovou značku nad zápěstím. Potom jsem se podívala na prsty. Kůže na článcích už byla silně zkrabatělá. Musely jsme tu už sedět minimálně dvě hodiny.

"Caim, děkuju ti," řekla jsem prostě a otočila se na ni. "Přesně tohle jsem potřebovala."

"Co, rozhovor o našem rodinném zřízení?" zazubila se na mě.

"Ten klidně taky, ale víš jak to myslím," dodala jsem vážněji.

"Kdykoliv budeš potřebovat," zamávala na mě zdviženým prstem.

"Děkuju," poděkovala jsem jí znovu rozpačitě. Doopravdy nejsem zvyklá na to mít skutečné přátele. Vždycky jsem přemýšlela, jestli za to můžu já, že mám potíže najít podobný vztah. Teď jsem přesvědčená, že lidi, se kterými jsem se stýkala, prostě neměli takové morální kvality, jako tihle Shinigami. To možná bude tím věkem, posteskla jsem si v duchu.

"Už asi půjdu. Mám hlad. Jdeš taky?" zeptala jsem se jí, zatímco jsem zkoumala, kde by se dalo nejlépe vylézt na břeh.

"Ještě ne. Když už sem vlezu, trvá mi hrozně dlouho, než se donutím zase vylézt," zamrkala na mě. "Probouzecí souboj s Kyoutekim jsem už stejně prohrála, tak si to tu aspoň vychutnám."

"Ale ne, promiň! Na to jsem úplně zapomněla," vyhrkla jsem rozpačitě.

"V pořádku. Důležité případy mají výjimečná povolení mě budit brzo. A ty jsi vyjímečný případ, hehe."

"Mám si to brát osobně?" opáčila jsem s úšklebkem.

"Můžeš," vyplázla na mě jazyk.

Vděčně jsem se na ni usmála, natáhla se pro ručník a vykulila se z jezírka. Osušila jsem se a oblékla si Maniny Jing jang šaty, jejichž správné naaranžování mi už zabíralo jen zlomek toho času, který jsem potřebovala na začátku.

Proč jsem se vlastně snažila? Dřív to bylo proto, abych nerozzuřila Kurona, dnes už je to přece jen obava více než marná, ne?

Nechala jsem si tedy rozpuštěné vlasy, posbírala svoje věci a zamířila k východu. Zrovna jsem došla k plachtě, která oddělovala lázně od zbytku stanu, když na mě Caim zavolala:

"A nezapomeň, že jsem se vlastně pořád ještě nerozhodla, jestli tě poslechnu a nechám ho být!

Kapitola 6. - Střípky

26. srpna 2009 v 20:03 | Re
Prohnalo se mezi námi zvláštní nadšení. Mě zaplavila nervozita srovnatelná s chvílemi před výstupem v soutěži.

Zvedla jsem hlavu. Chiai zachytila můj pohled, mrkla na mě, a dokonce na tváři vykouzlila nepatrný úsměv. Uvědomila jsem si, že podobné významné pohledové výměny mezitím proběhly i mezi ostatními.

Tohle totiž doopravdy mohlo znamenat jen nevysvětlitelné nedorozumění. Něco, v co už tu nikdo ani nedoufal.

"Zlomte vaz," popřál jim Kyouteki, a Caim s Chiai vzápětí zmizely v drobných záblescích zeleného a červeného světla.

Naše skupinka se zmenšila do komorních rozměrů.

Arden vypadal ustaraně, Mizushima byla jako na jehlách. Neustále se ošívala a já si jen domyslela, že si do jisté míry vyčítá, že výkon jejich Předtuchy neproběhnul, jak měl. Kyouteki se s mírně kyselým výrazem snažil jednou rukou upravit druhou vrstvu obvazů, kterou mu Chiai nestihla dovázat.

"Ukaž, udělám to." Až mě překvapilo, jak moc pozitivně můj hlas zněl. Zvedla jsem se a sedla si na Chiaino místo. Opatrně jsem špatně uvázaný obvaz odstranila, vzala jsem nový, ještě čistý a začala Kyoutekimu jemně obvazovat paži.

"Děkuju," věnoval mi bolestivý úsměv. Jasně jsem z jeho hlasu cítila podobné rozrušení ze změny situace, které se usadilo i v mém břiše. Bylo možná trochu zvrhlé, ale co nadělám.

"Opři si tu ruku, prosím tě, je mi zle, když to vidím," pokárala jsem ho po chvilce. Během mé péče se snažil držet zraněnou ruku ve stejné poloze, ve vzduchu a bez opory, a já nepotřebovala vidět ten drobný třas svalů, abych věděla, jak nehorázně to musí bolet.

Chytila jsem ho za zápěstí a ve vší opatrnosti mu ho položila na moje rameno.

"A opři se," všimla jsem si další vady na jeho roli pacienta. Toutéž rukou jsem ho přirazila k opěradlu. Druhou jsem přidržovala konec obvazu, aby se neuvolnil.

"Ty jsi rozhodně profesionální ošetřovatel," podotknul Arden bez jakéhokoliv nádechu ironie. Věnovala jsem mu překvapený pohled. On mě doopravdy pochválil. Nevím, jak jinak bych si mohla vyložit ty nepatrně zvednuté koutky. A najednou jsem se necítila tak neužitečná.

"Zrovna jsem to chtěl říct," zamumlal Kyouteki poněkud zaraženě. "Ty jsi doktorka?"

"Máma je," řekla jsem prostě a nejistě jsem se otočila na židli za sebou, kde měla Chiai své ošetřovatelské náčiní. "Je tu někde svorka?" zahudrala jsem do neurčita, když jsem s druhou rukou v nepohodlné poloze prohrabávala obsah hromádky.

"Svorka?" Nemůžu říct, že bych tu paniku v Kyoutekiho hlase přeslechla. Ono to totiž nešlo.

"Ano svorka," pronesla jsem s ledovým klidem. "Á, tady."

Zatřásla jsem dlaní, abych svůj cílový objekt osvobodila od přebytečného okolního materiálu, a otočila jsem se zpět ke Kyoutekimu. Očima se vpíjel do objektu, který jsem držela.

Aniž bych si jeho pohledu nějak okatě všímala, zasekla jsem háčky na jedné části svorky do přidržovaného konce obvazu, natáhla ji, a druhou půlku upevnila stejným způsobem na nižší vrstvě.

"Tak." Narovnala jsem se a pomohla Kyoutekimu sundat ruku z mého ramene. Vypadal překvapený, že jsem skončila tak rychle.

Opřela jsem se a s pohledem zabodnutým do protější stěny stanu jsem se jen tak náhodou zeptala:

"Kyouteki, ty se bojíš doktorů?"

Zleva se mi dostalo odpovědi neartikulovaným zvukem.

"No, v tom případě buď rád, že ta rána nebyla hlubší, protože to bych ti ji musela zašít. A to jsem ještě nikdy nedělala a nejsem si jistá, jak moc by mi to šlo." I když to byla pravda, vložila jsem do hlasu co nejvíc žertovného tónu, aby bylo jasné, že si ho kvůli jeho strachu z lidských doktorů dobírám.

"To ani nevyslovuj," zabručel.

Nevinně jsem se uculila zlomek vteřiny předtím, než se Arden rozesmál. Byl to vřelý, zvučný, i když nepříliš hlasitý smích, který jako zázrakem zvedl tu pomyslnou teplotu ve stanu o několik stupňů.

Pohlédla jsem na Mizushimu, která s podepřenou bradou zadumaně hleděla do míst, kde Caim s Chiai zmizely, a naší zábavy se neúčastnila. Asi by nebylo moudré jí teď cokoliv říkat. Zvlášť když výsledek, se kterým se ty dvě vrátí, by mohl být jakýkoliv.

Otočila jsem se zpět na Kyoutekiho a změřila si ho od hlavy k patě. Všiml si mého pohledu a bezděčně se o pár centimetrů odtáhl.

"Pane Lev, mohu se zeptat, co to máte pod hřívou na pravé tváři?" otázala jsem se se zvednutým obočím a lišáckým úsměvem.

"To nic-"

Dřív však než stihl zareagovat (a to je vzhledem k tomu, že mluvíme o Shinigami, dost překvapivé) jsem mu nadzvedla jeden z jeho dvoubarevných pramenů a odkryla tak další šrám na tváři, který se táhnul jen pár milimetrů od začátku vlasů. Nebylo to nic jiného než větší škrábanec, ale já už byla ve svém, či spíše v matčině živlu.

"Aha," protáhla jsem a otočila se zpět k hromádce.

Ani jsem se nezabývala tím, že bych měla být překvapená. Opomenu-li asi dvanáct elegantních skleněných lahviček naplněných neurčitými tekutinami, které jsem už předtím přiřadila k přírodnímu léčitelství, se zbytek hromádky skládal výhradně ze základních moderních ošetřovatelských pomůcek. Našla jsem náplasti a po chvilce k mému velkému překvapení i obyčejnou dezinfekci.

"Až mě překvapuje, jak jste vybavení," řekla jsem, když jsem se opět otáčela ke Kyoutekimu, který nasadil výraz tiché trpitelské pokory.

"Chiai má nespočet koníčků," zareagoval Arden, který si podpíral hlavu jedním prstem nad bradou a sledoval nás s veselým zájmem.

"Netvař se na mě tak," vyhubovala jsem Kyoutekimu. Zdálo se, že se mě vážně bojí. "Na Chiai ses tak netvářil. Mám si to brát osobně?"

"Chiai je teprve začátečník," dostalo se mi nešťastné odpovědi. Teoreticky to ovšem mohl být kompliment.

"Tak chceš, abych tě ošetřila, nebo bys dal přednost krásně opuchlému a bolestivému zánětu?" zeptala jsem se ho se zdviženým obočím. "Koneckonců, jsme v demokratické… teda jsme v dimenzi demokratické země. Máš možnost svobodné volby."

"Arisu, tvoje přesvědčovací metody jsou geniální," ocenil mě Arden o chvíli později, když si Kyouteki pokorně, a hlavně i s docela klidným výrazem nechal čistit šrám na tváři.

"Říká se tomu menší zlo," opáčila jsem, věnovala Ardenovi vítězoslavný pohled a jako závěrečné gesto své péče jsem Kyoutekimu na ranku připlácla náplast.

"Hoto-"

Plachta se rozhrnula.

"-vo." Ohlédla jsem se. U vchodu stál Hikaru a kousek za ním Kurono, který si nás všechny jako obvykle podezíravě prohlížel.

Já, dobře si vědoma své současné pózy, kdy jsem jednou rukou odhrnovala Kyoutekiho dlouhé prameny a druhou měla dlaní položenou na zraněném místě, musela odolat nutkání okamžitě dát ruce dolů. Jako bych JÁ měla důvod mít černé svědomí… pche.

Zarputila jsem se otočila zpět na Kyoutekiho a ještě párkrát přejela prsty po okrajích náplasti, abych se ujistila, že dobře drží. Nenech se jím vůbec vyvést z míry, Arisu. Ignoruj ho i ty jeho pohledy. Stejně jsou pokaždé vražedné, když se jedná o tebe. Tak co...

Mé vnitřní soustředění narušil Hikaruův tichý hlas.

"Jak jsi na tom, Kyouteki?" Uslyšela jsem kroky.

"Nejlépe jak je to jen možné s těmihle škrábanci," odpověděl Kyouteki. "Mám soukromého doktora," při posledním slově se dokonce i usmál.

Spustila jsem ruku, kterou jsem odhrnovala překážející prameny, a když se svezly dolů, neodolala jsem nutkání do nich ještě dvakrát aranžérsky drbnout.

"Tak, jako by tam nic nebylo," pronesla jsem triumfálně Kyoutekiho směrem.

"Nic jiného jsem ani nečekal," dostalo se mi pokorné reakce.

"Hikaru, jsi v pořádku?" přerušila nás Mizushima, kterou příchod dvou Shinigami probral z jejího zadumání.

"V naprostém," ujistil ji Hikaru krátce. "Kurono mi všechno řekl. Toho Nemrtvého jsem neviděl."

Vyměnila jsem si nejisté pohledy s Kyoutekim, který seděl nejblíž.

"Kde jsou ostatní?" To se zeptal Kurono. Stejně potichu jako Hikaru, ale přesto to znělo úplně jinak. Hikaru měl hluboký pevný hlas, který ve mně budil dojem jakési neviditelné pevné opory. Naopak Kurono když ztlumil, jeho hlas zněl podivně měkce.

"Chiai a Caim dostaly tutéž Předtuchu, jen s jiným časem," informoval ho Arden jako první. "Ještě se nevrátily."

"Hmm…" O poznání pomaleji než Hikaru došel Kurono k našemu malému kroužku, a pak se k mému největšímu zděšení posadil z druhé strany Chiainy ošetřovatelské hromádky.

Věnovala jsem mu šokovaný pohled, kterého si nicméně musel koutkem oka všimnout, protože se na mě otočil. Dřív, než to stihl, jsem se ale odvrátila na druhou stranu, kde jsem zachytila pohled Mizushimy a kysele jsem se na ni zašklebila. Viděla jsem, jak jí cukly koutky, protože jako můj věrný generál v boji proti Kuronovi si důvod mého výrazu okamžitě domyslela.

Minuty ubíhaly. Chvílemi jsem šilhala na Ardena, který téměř celou dobu působil naprosto klidně. Tento svůj herecký akt ovšem prozradil ve chvíli, kdy se nám omluvil a šel si udělat čaj. Nevím, jak to viděli ostatní, ale podle mě to byl jasný počin z nervozity.

Já mezitím musela několikrát plácnout Kyoutekiho přes ruku, když si chtěl ohmatávat zranění na paži. Teď už seděl docela dlouho klidně, ale najednou se ozval:

"Vlastně nám ani v tom vzrušení neřekly, na kdy ty Nemrtvé předtušily."

"Ale šly hned," odpověděla jsem mu. "A nesahat!" S plesknutím jsem odrazila jeho levou dlaň, která opět bezděčně zamířila k obvazu.

"Ano, paní doktorko," zamumlal pokorně.

"Jen si nemysli, jsem si jistá, že Chiai by tě pacifikovala stejně," pronesla jsem upjatě.

"Hádám, že kvůli současné situaci by šly hned, i kdyby mělo k něčemu dojít až za dvě hodiny," navázal Hikaru.

"Taky pravda," připustila jsem.

Chvíli jsme seděli v naprostém tichu, které narušovalo jen tiché cinkání z kuchyně, kde si Arden připravoval svůj Earl Grey.

A pak, zcela nepochopitelně, se za mými zády ozvalo: "Haf."

Šokovaně jsem se obrátila na Kurona, který mi můj pohled opětoval svým, jakoby mě vyzýval, ať si jen zkusím něco namítnout. V té chvíli můj mozek zkratoval a já řekla: "Mňau."

A dřív, než kdokoliv stihl jakkoliv zareagovat, se na Kuronově tváři objevily zelené odlesky. Uhnul pohledem někam za mé rameno a já se stihla otočit právě včas na to, abych zahlédla, jak se uprostřed kroužku zjevila Chiai těsně vedle Caim, která už tam stála.

Všichni na jeden moment ztuhli, když se Caim nadechla a zadýchaně pronesla:

"Čistá práce."

"Naprosto," doplnila ji Chiai, která taktéž zněla, jako by uběhla kilometr.

A najednou se všichni uvolnili. Já cítila, jak nepříjemný tah v břiše ustoupil naprostému klidu. Ten Nemrtvý navíc mě v té chvíli vůbec netrápil. A viděla jsem, že podobně jsou na tom i ostatní. Jediný, na koho jsem neměla výhled, byl pan Vlk, ale to mi za mák nevadilo. I když jsem nemohla doufat, že by to moje "mňau" ostatní přeslechli, mohli na to aspoň v současné situaci zapomenout. A později by si nemuseli vzpomenout a vůbec…

"Jste v pořádku?" To se přihnal Arden, jak jinak než i se svým milovaným čajovým servisem. Díval se přitom na Chiai.

"Áno," odpověděla mu líně a protáhla se. "Jsou pryč, byli tam, kde měli být a v kolik měli být, a my je poslaly tam, kde by měli být."

Pozorovala jsem Mizushimu, která stěží skrývala výraz jakési úlevné blaženosti a s úsměvem si položila hlavu na ruce. Caim s Chiai se zdály být až nepřirozeně živé, stále ještě plné adrenalinu. Caiminy zelené oči doslova zářily. Pánská část naopak bojovala, jak nejvíc mohla, aby na ní nebylo znát, že vůbec měla nějaké obavy. Z těch tří, na které jsem měla výhled, to mistrně zvládal jedině Hikaru, který si založil ruce a nasadil svůj obvyklý nic neříkající výraz. Kurona jsem sice neviděla, ale upřímně, ani jsem po tom nijak netoužila.

Přestože nálada by se dala nazývat skoro i pohodovou, nikdo se nějak neměl k tomu rozbít náš malý soukromý kroužek s ocáskem, jejž zosobňoval právě černovlasý Shinigami.

Caim, která téměř poskakovala na místě, se nakonec nechala slyšet:

"Aah, mám hlad. Jdu si urvat něco k snědku." Otočila se na mě, patrně si vědoma mé nezáviděníhodné situace, kdy jsem byla nepříjemně blízko svému biologickému bratrovi, a dodala:

"Arisu, ty mi budeš dělat morální podporu!"

"Rozkaz!" Zasalutovala jsem a nechala ji, ať mě vytáhne na nohy. Zavlékla si mě jako už mnohokrát předtím a zamířila ke kuchyni.

Z nějakého důvodu, čím více jsme se vzdalovaly od ostatních, tím více ze mě pohoda opadávala, až zůstal jen neklid. Ještě tu pořád byly čtyři věci, které nebyly v pořádku, a to dokonce ani na poměry minulých týdnů.

Tak především, Předtucha, která ukázala něco, co se nestalo. Tedy stalo, ale o několik hodin později, uvedeno toutéž Předtuchou, jen s jiným časem.

Dále, tři Nemrtví na jednom místě… to i mně s mými skromnými znalostmi zákonitostí Nemrtvých připadá více než podezřelé.

Nemrtvý, kterého nikdo neviděl, před kterým nikdo nebyl varován, a který buď náhodou, nebo zcela záměrně měl s sebou nůž zrovna ve chvíli, kdy narazil na Mizushimu s Kyoutekim.

A čtvrtá, a ačkoliv neméně významná, přesto nejméně nebezpečná anomálie byla dvojitá Předtucha. Dvojitá…

Caim mě zanechala u pultu a jala se pravděpodobně instruovat Koquori ohledně své večeře. Já se zhroutila na nejbližší lavici.

Musím se zasmát sama sobě. Když se podívám, jak neuvěřitelně jsem k nim přilnula, jak prožívám jejich problémy jako by byly moje vlastní…

S hořkým bodnutím jsem si uvědomila, že každým dnem se zvětšuje pravděpodobnost, že odsud prostě zmizím, probudím se zase ve svém vlastním těle (což by samo o sobě byla věc kladná), do svých problémů (to už tolik ne), ticha bez přátel a opustím tento až vtipně reálný, nadpřirozený svět Shinigami, ve kterém jsem každopádně měla na jednoho nepřítele pět přátel, s Koquori šest, což bylo nádherné.

Najednou jsem si připadala strašně cizí. To, co jsem teď žila, nebylo moje a nikdy to moje nebude. Jsem jako parazit. Jak si to tady vlastně můžu užívat?

Byla jsem rozpolcená. Některé věci mi jednoznačně chyběly z mého vlastního života: milující matka, zábavný otec, i když věčně na služebních cestách v zahraničí, moje oblečení, můj vzhled, který, ač ne ideální, byl soukromou schránkou mého vlastního já a můj králík. Ten zbytek… všechno, co bych jen mohla chtít, bylo tady.

Na krátkou chvíli jsem si přála, abych se nikdy neprobudila v Manině těle, protože by mě to ušetřilo ochutnávky způsobu života, který mi nikdy nebude dovoleno žít. Dokonce i ten problém s Předtuchami se mi nejvíce hnusil proto, že se mě vlastně vůbec netýkal. Byla jsem jen outsider, i když se tak ke mně ostatní nechovali. Tedy s výjimkou Kurona, který mi tuto skutečnost s velkou pečlivostí sděloval od prvního dne.

Není mi souzeno patřit mezi nejúžasnější lidi, jaké jsem kdy potkala (pojem lidi berme s nadhledem). To je ta konečná a jediná pravda.

Najednou mě zaplavila deprese, která, ačkoliv bych si to nepřipustila, měla pravděpodobně dost co dočinění i s těžkými dešťovými kapkami, které dopadaly na plachtu nad mojí hlavou. Malátně jsem se zvedla a strčila hlavu do kuchyně. Caim stála vedle Koquori, která jako vždy nepochopitelně splývala s čímkoliv, co bylo za ní, ať už to mělo barvu jako ona, nebo ne.

"Caim, bude ti vadit, když půjdu do stanu? Není mi dobře."

Překvapeně se na mě otočila.

"Není to náhodou hlava?"

"Ne, toho mě přece pan Chápavý a Ochotný zbavil.

Uchechtla se.

"Klidně běž, jestli chceš. Jen mě napadlo, že budeš z toho místa potřebovat vytáhnout."

"Taky že ano, děkuju ti," usmála jsem se na ni upřímně, ale nevesele.

"Tak si padej lehnout, tohle počasí je podlost sama," prohlásila kategoricky a jala se pokračovat ve své předchozí činnosti, která zahrnovala přípravu nádobí.

"Rozkaz," zareagovala jsem unaveně a vycouvala zpět do Jídelny.

Pohlédla jsem směrem k obývací části a zjistila, že Kyouteki už také odešel, což bylo pochopitelné. Zadoufala jsem, že moje ošetření povede k dobrým výsledkům, i když spíše z toho sobeckého důvodu. Přála jsem si, aby si mysleli, že alespoň něco umím dobře.

Vykoukla jsem z Jídelny a neradostně pozorovala šedavou clonu, kterou tvořily padající dešťové provazce. Potichu jsem si pro sebe vzdychla a vyběhla ven.

Manino obutí, to rozhodně nebyly boty do těžšího terénu, mezi který se dá započítat mazlavé kluzké bahno, a navíc můj stan byl od Jídelny z kopce. Ideální kombinace. Protože jsem však tu cestu dnes už několikrát absolvovala, věděla jsem, že mě čeká spíše kombinace mezi bruslením a lyžováním, než obyčejný běh.

Každopádně jsem se už trochu vytrénovala, pomyslela jsem si se zbytečnou hrdostí, když jsem po úspěšném sjezdu doklouzala do stanu.

S úlevou jsem ze sebe skopla boty a skočila na dřevěnou podlahu. Věděla jsem, že Mano má ještě pětkrát ty samé (pro jistotu, hmm) a že i tento pár bude při mém příštím návratu do stanu úplně čistý. Meerijové plnili svoje poslání tak zodpovědně a často, až by si jeden pomyslel, že je to snad i baví.

Se svěšenými rameny jsem se rozhlédla po stanu.

Není to tvoje, nikdy nebylo a nikdy nebude. Nepřilni k tomu, protože by to byla stejná pitomost, jako přijmout hotelový pokoj za vlastní. Ale stejně je ti mizerně…

Zamířila jsem ke skříni, protože jsem se chtěla převléct do noční košile, přestože se mi to slovo příčilo jak v ústech, tak v myšlenkách. I když byl teprve podvečer, já věděla, že už odsud znovu do deště nevylezu.

A kdybych náhodou potřebovala na záchod, stačilo by mi využít tu nenápadnou stanovou stěnu, která jen dělala, že je stanovou stěnou a ve skutečnosti odkrývala něco, co by se dalo nazvat koupelnou se záchodem založeným na jiném principu, než ty pozemské, ale očividně jimi inspirovaný, a to jak vzhledem, tak efektivitou. Do detailů zabíhat netřeba.

Na podstavci v této improvizované koupelničce stálo kovové umyvadlo, které jsem pravidelně naplňovala každý den, i když dneska mi k tomu stačilo jen chvíli stát s rukama vystrčenýma před stan. Teď jsem k němu přišla a důkladně si opláchla obličej s nadějí, že ze sebe spláchnu i tu šílenou náladu.

Zlepšení se bohužel nedostavilo, tak jsem stěnu znovu zatáhla a bezcílně jsem vykročila po obvodu stanu, až jsem dorazila ke skříním.

Otevřela jsem dveře jedné z nich a tupě zazírala na její obsah. Nečekala jsem, že by se tam objevilo něco logického na spaní, jako třeba pyžamo, to ne. Ale stejně mi to nedalo a znovu jsem se prohrabala řadou věšáků a jejich břemen, okázale ignorujíc onu saténovou noční košilku úplně napravo.

V levé části byly asi tři modely, které jsem ještě nikdy nevytáhla. Ani jeden z nich rozhodně nevypadal pohodlně na spaní, ale stejně jsem je ze vzdoru i jakési naivní naděje postupně vytáhla všechny. První dva byly zajímavé, jako ostatně v určitém slova smyslu všechno, co obsahovaly Maniny skříně. Když jsem vytahovala třetí, jakési delší šaty, jeden jejich cíp se o něco zachytil.

Bez uvažování jsem automaticky s ramínkem zacukala. Zábrana povolila a spolu s šaty ven vyletělo i něco malého, co se při dopadu roztříštilo na stovky drobných střepů.

Několik sekund jsem stála bez hnutí a zoufale hleděla na to, co jsem právě spáchala. Pak, s myšlenkou, že už to nemůže být horší, jsem vrátila šaty do skříně a sehnula se ke střípkům.

To, co jsem právě rozbila, byla pravděpodobně jakási drobná, štíhlá, lahvička, která podle vůně stoupající od mokré skvrny na podlaze obsahovala parfém. Vůně byla zvláštní, vyvolávala mi v žaludku, už teď staženém smutkem, pocit nadpřirozena. Vzato kolem a kolem, dokonale to charakterizovalo Mano takovou, jakou jsem si ji představovala podle popisu ostatních.

S lítostí jsem projela prstem tekutinou a střepy všude okolo ní, dostatečně pomalu, abych se nepořezala.

Cítila jsem se tak neschopná, nemotorná, pitomá… A střípky z lahvičky mi najednou připadaly jako moje vlastní já, které bylo rozštěpené na kousky, z nichž každý si přál něco jiného. Byly to střípky, které nikdy nemohly být znovu složeny dohromady. Stejně jako tahle nádobka, stejně jako vůně, která se rozlila po dřevě.

Sakra, já mám dneska den.

Zapřemýšlela jsem nad tím, ke kterému střepu bych přiřadila tuhle část mého já, která zůstávala vždycky stejná, nedotčená pocity sebelítosti, bojovná, sarkastická a v současné situaci neuvěřitelně potěšující.

Vybrala jsem jeden, který byl až na dva špičatější hroty skoro kulatý. Zvedla jsem se, potlačila nutkání pevně ho sevřít v ruce a položila jsem ho na jednu z knihoven. Pak jsem se nejistě rozhlédla, i když jsem předem tušila, že něco jako smetáček a lopatku tady nenajdu.

Nakonec jsem se opět sehnula k té malé spoušti a pokusila se opatrně shrnout střepy na jednu hromádku. Nikdy jsem nechápala, jak se může někdo pořezat při sbírání střepů, když je dost opatrný. Nikdy se mi to nepovedlo a ani dnešek nebyl výjimkou. Když jsem skončila, silně mi voněly ruce.

Pak mě zničehonic napadlo podívat se pořádně na místo, kde byla lahvička uložena. Chytila jsem věšák s osudnými šaty a prudce zatlačila doprava, takže se všechno shrnulo na stranu a uvolnilo mi tak volný výhled na… na nic.

Byl to jen roh skříně, obyčejný a v ničem se nelišící od všech ostatních rohů skříní. Skoro bych řekla, že by se daly najít zajímavější.

Když jsem znovu sahala po šatech, abych je vrátila na jejich původní místo, něco upoutalo moji pozornost.

To něco byl malý papírek světle oranžové barvy, který se zachytil na jednom z lemů. Sáhla jsem pro něj a vysvobodila ho z jeho dosavadního vězení. Ve skutečnosti nebyl tak malý, byl jen několikrát přeložený, aby zabíral co nejméně místa. Na chvilku jsem se zarazila. Pak jsem ho rozložila a začala číst:



Tohle bylo poprvé a naposledy,
co jsem nakupoval v lidském obchodě.
Věřím ale, že jsem konečně našel něco,
co se k Tobě hodí.

Nezáleží na tom, kdy ji najdeš,
protože vím, že tahle strana se Tvé pozornosti netěší.
Ale až se tak jednou stane,

Doufám, že se aspoň na chvíli

stanu příčinou Tvého úsměvu.




Nebyl tam podpis, ale já ho ani nepotřebovala.

Nedokázala jsem to přečíst znovu, nedokázala jsem se na to podívat znovu, v krku mi uvízl knedlík a v koutcích očí jsem ucítila silný tlak.

Zkřivila jsem pusu, hodila lístek zpět do rohu a prudkým tahem na to místo nahrnula co nejvíce oblečení. Pak jsem zabouchla dveře skříně, teď se silně kousajíce do rtu, rozběhla jsem se k posteli, vrhla se na ni a s obličejem zabořeným v pokrývkách jsem na sebe naházela co nejvíc věcí, které mi přišly pod ruku.

A pak, v tichu, útulnu a samotě jsem konečně dovolila slzám, aby se pokusily odplavit mou lítost.



Propagace

12. srpna 2009 v 11:00 | Re
SDP na jiných stránkách:


VIDEA: