ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Jiná země: část 2.

15. července 2009 v 23:09 | Caym
Předem se omlouvám za nudnost a zdlouhavost představování, jen jsem si říkala, že bychom měli mít nějaké pořádné a podrobné první setkání ^^;;;
Upřímnost nade vše: mně samotné se to taky nelíbí a ani mě to nebavilo psát XDDDDDDD
m(^_^)m Caym

Jiná země
Část 2.

Tak a bylo to tady. I přes zavřená oční víčka jsem cítila, že na mě někdo zírá. Ten někdo musí být Starší. A přišel mi oznámit, kam mě přiřadili. Jméno země. Nechtěla jsem otevřít oči, chtěla jsem se prospat do dalšího rána a zjistit, že už jsem zabydlená v nové dimenzi, že ta dimenze má na každém kroku jezero a že máme na starost Finsko. Postava, která mě propichovala pohledem, nic neříkala. Nechala mě ležet zavrtanou v posteli. Fajn, jestli vám nevadí, že se před odchodem chci trochu prospat, tak prosím. Pevně jsem semkla víčka a znovu jsem upadla do neklidného spánku.
Probrala mě zima. Převalila jsem se na druhý bok.

"Au, sakra!" zašátrala jsem rukou po věci, která se mi zapíchla bolestivě do kůže. Větvička. Co sakra dělá větvička v mé posteli? Protřela jsem si oči.

"Aaaaaaaaa, do háje, kde je moje postel!? Můj stan!" zavřeštěla jsem. Ležela jsem na holé zemi. No dobře, úplně holá nebyla, trsy trávy, větvičky, občas kámen, ale to bylo všechno. Nikde žádný stan, žádná postel. Rozhlédla jsem se; stan Sybil i Abela stál na svém místě. Někdo by mi to možná měl vysvětlit. Naježeně jsem se natáhla pro jedinou věc, která po mém příbytku zůstala, pro katanu, a v černé noční košili jsem se vydala napříč svahem k Abelově stanu. Slunce už bylo vysoko na obloze, takže vzhůru nejspíš bude. Možná už je poledne? Zamyšleně jsem zírala na nebe, když vtom se mi v patách neslyšně objevil někdo další.

"Caijo, kolikrát ti mám říkat, že plížit se za mnou nemá cenu, mě prostě nevyděsíš," otráveně jsem promluvila ke stínu za mými zády. Kradmé, jemné kroky doprovázející mé klusání. Caijo se asi rozhodl provokovat už od časných ranních hodin. Jak chceš. Prudce jsem zastavila na místě a otočila se.

"Baf!" štěkla jsem. Postava za mnou ovšem nebyla Caijo. Byla to Meerijka. Světle oranžová barva pleti, dlouhé ruce, nohy, celkově protáhlé tělo. Vlasy barvy citrónu svázané do složitého drdolu a propletené s …

"To jsou chaluhy?" vytřeštila jsem na neznámou oči. Zpytavě se na mě podívala světle šedýma očima.

"Eh, fajn, fajn, nemusíte odpovídat. To je v pohodě," mávla jsem rukou a otočila se k ní zády.
"Vyspaná?" ozvalo se za mnou přerývaným šepotem.

"Co-cože?" otočila jsem se nazpět.

"Jdeme?" přešla Meerijka netrpělivě k další velice složité větné konstrukci.

"Kam?" zmateně jsem na ni zamrkala. Věnovala mi další povznesený výraz a chytila mě za ruku. Mám ten dojem, že jsem na něco zapomněla. Na něco důležitého, říkala jsem si, když se mi půda začala ztrácet pod nohama.


Země se mi pod nohama objevila celkem rychle. Díkybohu, cestování mezi dimenzemi mělo své nevýhody. Stavy nevolnosti, které mě občas přepadaly, souvisely s dlouhodobými přesuny z místa na místo. Otevřela jsem oči. Meerijka, která mi cestou svírala ruku a směrovala mě, se ode mě odlepila a ladnými kroky se přidala ke dvěma dalším Meerijcům postávajícím kus od nás. Meerijci? Nová dimenze?

"Aaaaa, jasně, jasně, přesun - nová dimenze - Meerijci, jak jsem něco takovýho mohla zaspat?!" zírala jsem na skupinku neutrálně se tvářících Meerijců. "No počkat, jestli vy jste Meerijci, tak tady někde ale musí být i Shinigami," otočila jsem se o stoosmdesát stupňů a zůstala zírat na skupinku čtyř Shinigami. Stáli v řadě, tak akorát vzdáleni jeden od druhého, a očividně měli radost z toho, že se mají na koho dívat. Byla jsem vděčný bod a hlavně vzdálený cíl, u kterého zatím nehrozila nutnost konfrontace. Vypadalo to, že tady už nějakou dobu byli, protože za jejich zády se tyčily čtyři stany. Vzdáleny od sebe podobně, jako jejich majitelé. Měla jsem sice vždycky ráda pozornost, ale jejich pronikavé pohledy v sobě nesly něco jako malou výčitku. Pohlédla jsem na Meerijce. Tiše spolu rozmlouvali a mě si nevšímali. No fajn, asi bude třeba, abych se k těm neznámým na kopci sama a bez pomoci. Rozhodla jsem se nikam nespěchat, dojdu k nim pomalu a rozvážně. Cestou nezakopnu, neproměním se v kočku, nebudu funět, hlavně v klídku a pohodičce.

Jak jsem se přibližovala ke skupince Shinigami, měla jsem možnost si je prohlédnout. Nebylo nijak těžké si je prohlédnout, protože čím blíž jsem byla, tím méně mi věnovali pozornosti. Stával se ze mě další člen skupinky, se kterým je nutné mluvit. Musela jsem se zasmát těm jejich pohledům stranou. Shinigami stojící úplně vlevo se zdála od ostatních trochu izolovaná. Byla maličká, nejmenší z celé skupiny, a očividně naprosto nemínila brát na vědomí kohokoli a cokoli. Stála zarytě na svém místě, ruce založené na prsou, černá ofina jí padala do očí, zdála se jakoby zahalená do svých černých vlasů dosahujících jí až po kotníky. O kus dál postávající Shinigami vedle té malé odměřené osůbky vypadal trochu vyplašeně. Očima neklidně těkal kolem sebe. Tvář napůl skrytá za bílým šátkem, rozcuchané černé vlasy s bílými konečky. Vypadal jako šelma připravená vyrazit ze svého úkrytu, pokud se něco semele. Ani jsem se mu nedivila, že byl neustále ve střehu. Po jeho pravici totiž seděl na zemi jaguár. Šedá srst s černou kresbou se leskla v záři poledního slunce a výraz jaguára říkající jste-mi-všichni-absolutně-ukradení by se dal vyložit i jako sežeru-prvního-kdo-promluví. Zelenomodrýma očima líně sledoval oblohu a občas po očku mrkl doleva na nervózního Shinigamiho. Muž nalevo od jaguára ostatní ignoroval s ještě větší zručností. Bílé vlasy rozčepýřené do všech směrů, azurový, téměř ledový pohled. Nějak se mi k sobě s jaguárem hodili, minimálně svými jsem-tu-sám pohledy. Jak jsem se ke skupince začala přibližovat, došlo mi, že důvodem jejich podivného nemluvného seskupení, bude nejspíš můj příchod. Vše nasvědčovalo tomu, že by byli radši každý ve svém stanu, než na travnaté pláni, ale jejich dobré způsoby jim to zakazovaly. Povzdychla jsem si. Nejspíš jsem přišla poslední, jako vždycky.


Deset metrů před skupinkou jsem trochu zvolnila krok. Tak, co mám říct? Ahoj? Ne, to je blbý. Osm metrů. Tak třeba… jak se máte? No za tuhle otázku by mi očividně pár z nich urvalo hlavu. Mysli, Caim, mysli, něco říct musíš. Pět metrů. Nebo třeba: Já jsem Caim. Ne, blbost. Metr. Poplašeně jsem zabrzdila na místě a zdvihla hlavu. Čtyři páry očí si mě prohlížely od hlavy k patě. Naprázdno jsem polkla a otevřela pusu:

"Asi jsem zaspala, co?"

Ústa všech se roztáhla do úšklebků, a rozpačitých úsměvů.

"Nejspíš," odtušila ta maličká slečna. Shinigami vedle ní na mě namířil dýku: "Takže tohle bude nejspíš noční košile, že?"

Ledový Shinigami na konci řady protočil oči v sloup: "Co jinýho by to mělo bejt?"

"Něco se ti na mém oblečení nezdá? Mám ráda volné věci, takhle budu chodit i do boje," odtušila jsem směrem k němu. Zapůsobilo to přesně, jak jsem čekala. Vytřeštil na mě oči a zalapal po dechu: "To jako vážně?"

"Ne, jen jsem chtěla zjistit, jak moc tě to vyděsí," vyplázla jsem na něj jazyk.

Jaguár vydal bublavý zvuk. Kdyby se jaguáři uměli smát, možná by se zrovna tohle za smích dalo považovat. Než jsem na jaguára pořádně zaostřila, stála na mýtině namísto něj vysoká bělovlasá Shinigami. Natáhla ruku a Shinigamimu, který se teď ke mně ostentativně natočil bokem, laškovně rozdrbala vlasy.

"Ale no tak, všichni nemusí chodit vystajlovaní jako ty," spustila ruku podél těla a svůj zelenomodrý pohled upřela na mě. Stále v něm nebylo nic víc, než jakási odevzdanost situaci a nutnost překonat tenhle okamžik.

"Já jsem Mizushima," natáhla ke mně ruku. Usmála jsem se a chňapla po nabízené pravici.
"Já jsem Caim, těší mě, Mizu!"
Překvapeně zamrkala nad mou opovážlivostí zkrátit její jméno hned po představení, potom se pomalu usmála a popadla pod paží bělovlasého Shinigamiho. "Tohle je Hikaru."
"Těší mě," usmála jsem se. Kývl.
"A tohle je Kyouteki," ukázala napravo. Kyouteki na mě plaše mrkl zpoza svého šátku, neviděla jsem, jestli se usmívá, ale každopádně přestal svírat dýky a oranžovýma očima si mě zvědavě prohlížel. Pohlédla jsem na poslední Shinigami.
"No a to je Chiai," dodala Mizu trochu neochotně a pohledem se vrátila ke mně, vyloženě ráda, že nejhorší je odbyté. Jenomže já měla ještě alespoň jeden dotaz.
"A… vaše zvířecí formy?" zeptala jsem se opatrně. Všichni se ostentativně dívali do nebe, jako bych se jich zeptala na velikost podprsenky nebo spodního prádla.
"No, tak fajn, tip sport sazka," zasmála jsem se a postavila se před Hikara. "Ty budeš něco studeného, odtažitého, ale přitom milého a chlupatého.. lední medvěd!" nadšeně jsem vykřikla. Hikaru na mě nevěřícně pohlédl.
"Milého? Chlupatého?" odsekával slova. Mizu se, nejspíš proti své vůli, rozřehtala: "Tak teď si tomu dala korunu, Caim, to teda jo. Hikaru je drak."
"Drak? Ahá...to mě mohlo napadnout, no nic," otočila jsem se k Mizu. "Ty jsi jaguár, to už vím. A ty…Kyouteki. Kyouteki… hmm… rozčepýřené vlasy, oranžové, hřejivé oči, neklidný a neustále ve střehu, to není těžké, jsi lev!" Kyouteki překvapeně zapomněl schovávat hlavu do šátku. "Jak jsi na to přišla?" vykoktal a nevěřícně na mě pohlédl.
"Těší mě, Caim - siamská kočka. Kočkovité šelmy jsou si prostě tak nějak podobné," rozesmála jsem.
"Jo, Kyouteki, to budeš mít těžký, tahle malá šelmička tě asi jako krále zvířat respektovat nebude," rýpla si Mizu polohlasem.
Zbývala už jen Chiai. Slečna odtažitá.
"Ehm.. Chiai? Ty.. ty jsi odtažitá, jako by duchem nepřítomná, téměř zabalená do svých vlasů… takže budeš mít buď hodně dlouhou srst ..nebo peří. Jenomže ptactvo, to mi nikdy nešlo, nepoznám od sebe kolibříka od skřivana. Takže se nechám podat?"
Chiai na mě upřela červený zničující pohled.
"Vrána," doslova po mně plivla, zvedla ze země svou sekeru, větší, než ona sama, a vydala se po svahu pryč.
"Řekla jsem něco špatně?" otočila jsem se ke zbývající trojici. Mizu zamyšleně zakroutila hlavou. "Nech ji být, nějak se tady necítí. No nic, je asi čas se rozejít," zdvihla ruku na pozdrav a společně s Kyoutekim a Hikaru se vydala pryč.
Uf, to to pěkně začíná, pomyslela jsem si a otočila se zpět k Meerijcům. Budu potřebovat stan.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Re Re | 16. července 2009 v 10:12 | Reagovat

XDDDDDDD To je zábavy takhle po ránu xD Budu zase o něco déle žít xD

2 Caym Caym | 16. července 2009 v 10:52 | Reagovat

Nenašla jsi žádnou výraznější chybu? XDDD Já tam ještě upravovala Kyoutekiho a jeho šálu/šátek XDDDDD Na obrázku mi to přišlo jako šála a u tebe v textu jsem našla šátek XDDD to mě dost zmátlo XDDDDD
Jinak líbí? XDDD Mano a Kurona si šetřím na později XDDDDD

3 Re Re | 16. července 2009 v 22:21 | Reagovat

Samozřejmě :D Dokonalé n_n

4 Temi Temi | 17. července 2009 v 22:00 | Reagovat

Jé super=D Chiai přesně jak má být xD;

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama