ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 5. - Nic netrvá věčně

18. července 2009 v 23:33 | Re
Nic netrvá věčně, napadlo mě, když jsem osaměla v jídelním stanu poté, co Mizushima i Kyouteki, kteří mi ještě před malou chvílí dělali společnost, dostali oba dva Předtuchu a vzápětí se s rychlou omluvou vypařili kamsi do neznáma.

Od mého prvního probuzení v Manině těle uběhlo zhruba pět týdnů. K mému vlastnímu překvapení jsem do zdejšího stereotypu zaběhla docela rychle a plynule. To možná ten místní vzduch. Za ochotné pomoci a vysvětlování ostatních, především tedy vždy nadšené Caim, jsem pronikla i do tajů Předtuch. Tedy, za zhruba osmdesáti čtyř procentní pomoci a vysvětlování, protože náš drahý pan Kurono by se podobně kladných aktivit rozhodně neúčastnil. Alespoň ne, pokud se jedná o mě.

Zjistila jsem, že žena, kterou jsem "předtušila" na Nagoyském nádraží, se dá zahrnout do skupiny označované termínem Nemrtví. Pokud jsem správně pronikla k podstatě věci, jedná se o duši člověka, která už přešla do stádia, které následuje po smrti, ale zůstala připoutaná ke svému tělu. Tedy jinými slovy člověk, který přežil svou vlastní předurčenou smrt a žije si vesele dál. I když vesele snad jen v případě, že máte rádi hřbitovní humor, že.

Docela mě překvapilo, když mi Hikaru sdělil, že Nemrtvých vlastně po Japonsku běhá docela hodně. Automaticky jsem předpokládala, že Předtucha upozorní Shinigamiho na řekněme vznik takového Nemrtvého. Chyba lávky. Předtucha nastane až ve chvíli, kdy si uvězněná post-mortua duše uvědomí sebe samu a svůj problém. Podle toho, co říkala Caim, je prakticky nevyhnutelné, že daná dušička začne všechno živé kolem sebe silně nenávidět. A každá po svém. Dozvěděla jsem se spoustu variací Předtuch, kde čerstvě probuzený Nemrtvý začal vraždit, trhat, škrábat, drtit a všelijak jinak mučit lidi okolo. Nicméně Chiai, Arden a prý i Kurono už se setkali s Nemrtvými, kteří přijali ono zjištění asi jako další zprávu z novin.

"Čekala jsem na výbuch emocí, cokoliv," líčila tehdy barvitě a k všeobecnému (osmdesátičtyřprocentnímu) veselí Chiai. "Ono by se to v tom prostředí tak nějak dalo čekat. Ne, že bych patřila k fanouškům suma, ti dva byli celkově nechutní, to zase ano, ale jinak to tam docela žilo. Tak jak mě, u všech orlů, mělo napadnout, že když si kolem mě projede uklízečka s vozíkem a s výrazem naprosto postrádajícím negativní emoce, že to bude Nemrtvý, no? A promiň Ardene, nebylo v tom nic osobního."

Nicméně, jakmile se jednou ozve Předtucha, je nutné objekt zničit. Je to první a poslední varování.

Hrozně mě zajímalo, jestli se Shinigami s Předtuchami rodí, nebo jak to vlastně je. Ten jejich systém jsem pořád ještě dost dobře nechápala.

"Samozřejmě, že nerodí," odfrkla si Mizushima. "Shinigami za život vystřídá minimálně dvě dimenze, když nepočítám tu, ve které se narodí. A nekoukej na mě tak, je to přece úplně logické," zašklebila se, když viděla, jak se tvářím. "Jak by mělo moje tělo vědět, kdy a kde budu mít aktivní službu? To bychom museli mít Předtuchy z celé Země a to by bylo… no k nevydržení. Hádám, že po týdnu by mi přeskočilo a rozhodla bych se seznámit svoje hrdlo s ostřím tady Zlatíka."

Zlatík aneb odborný název Mizushiminy kosy.

"Když tě někam přidělí, dostaneš na starost jen určitou část hlídaného území," navázal o poznání klidněji Kyouteki. "Na to území upne tvoje Předtuchy Starší, který tě tam posílá. Jak to dělají, to se mě neptej. Starší nejsem a upřímně doufám, že ani nebudu. Administrativa nikdy nebyla něco, co by mě bavilo."

Já sama jsem schytala ještě tři další Předtuchy a naštěstí všechny v Nagoyi na místech, která jsem po delším či kratším zkoumání okolí dokázala zařadit. I když jsem na ně vždy stihla někoho včas upozornit, po té poslední, kdy jsem opět (a velice překvapivě) nesdělila právě Kuronovi, co se chystá, mu pravděpodobně došly nervy a osobně požádal jednoho ze Starších, aby z Mano dočasně přetáhl Předtuchy na něj.

To pochopitelně rozzuřilo do nepříčetnosti mě, protože jsem se snažila, jak nejvíc to šlo, a s žádnou Předtuchou nebyl ani ten sebemenší problém.

Však jsem si za ním taky zašla. S knihou v ruce, pro jistotu. Bohužel nejevil sebemenší zájem o jakýkoliv spor a okázale mě ignoroval. Snad s výjimkou té knihy. Ta se stala mou největší a nejúčinnější zbraní.

Zdá se, že teprve když vykonám jakýkoliv prudký pohyb rukou, která obsahuje knihu, začne mě pan Milý a Příjemný brát na vědomí. Když jsem po pár dnech na tuto páku přišla, znamenalo to pro mě určitou změnu v našem vzájemném postavení. K lepšímu.

Jeho "nevysvětlitelná" fobie z knih v mých rukou vyšla najevo, když jsem si v Jídelně četla asi jediný čitelný svazek, který Manina knihovna obsahovala. Kurono zrovna procházel kolem mě a já právě v té chvíli změnila polohu. Ve výsledku jsem knihu zvedla výš. O chvíli později mě Caim musela začít toutéž knihou ovívat, protože jsem se nedokázala vymanit ze spárů svíjivého smíchu, který mě ze zálohy přepadl v momentě, kdy jsem uviděla, jak ode mě Kurono uskočil.

Kdo by byl řekl, že jeden můj pacifikační akt bude mít tak silný dozvuk? A nejlepší na tom všem bylo, že Kurono se toho reflexu, nebo co to je, nedokázal zbavit, ačkoli snaha na něm byla více než patrná. To bude možná ten chytrý vlk uvnitř, který se poctivě řídí poučkou 'Chybami se člověk učí'.

O týden později jsem nosila knihu, tu nejmenší, kterou jsem našla, skoro pořád u sebe. A když jsem chtěla Kuronovi něco říct, prostě jsem s ní zamávala nahoru a dolů abych upoutala jeho pozornost. Zaručeně to fungovalo. Ale ne, že by to šlo zcela bez obtíží i u mě.

Když jsem tuto teorii vyzkoušela v praxi poprvé, chytla mě další nezadržitelná křeč smíchu, až jsem se musela ze stanu v předklonu rychle vypakovat. O deset minut později, klidná a zcela vyrovnaná jsem opět napochodovala před Kurona, který se mě ze všech sil snažil ignorovat. Skoro bych i použila označení "chudák". Zamávala jsem knihou. A dopadla jsem stejně jako předtím.

To odpoledne jsem zjistila, že pořekadlo "Do třetice všeho dobrého" si u mě vzalo dovolenou. Tentokrát už jsem se ze stanu ani nedostala, takže to byl Kurono, kdo pobouřeně a bez jediného slova vypochodoval ven.

Ve chvílích, kdy jsem se děsila jeho možných reakcí, jsem sáhla po nejtlustší knize, Naučném slovníku A-G. To jen kdyby náhodou.

Nicméně kromě této příjemné maličkosti se náš vzájemný vztah ubíral spíše k horšímu. Dalšího pozdravu "Dobré ráno," už jsem se nedočkala. Vlastně prakticky žádné komunikace. Zdálo se, že Kurono přece jen zvolil ignoraci jakožto přijatelnější cestu. To asi proto, že se mnou se čelně bojuje docela špatně. V to alespoň doufám. Mám bohaté zkušenosti a cvik ze školy. Cheche.

Těžko říct, jestli jsem ho tehdy ve stanu až tak moc vyděsila, nebo prostě jen jeho ego utrpělo určité újmy. Tedy větší než tehdy, kdy ho Caim v mé přítomnosti neúmyslně srazila na nos.

A já se do určité míry cítila vítězoslavně. Nicméně to moje staré známé kontrolní středisko mi nepřestávalo našeptávat, že tohle není úplně ten směr, kterým jsem doufala, že se budeme ubírat. Že jsem si možná spíš víc představovala, že se to mezi námi zlepší. Až si on zvykne. To ovšem za předpokladu, že nebudu dělat problémy.

Ale jak sakra nemám dělat problémy, když se on chová jako korunovaný blb dvacet čtyři hodin denně? Já prostě neumím být obětní ovečka. Chceš si kousnout, vlku, jo? Tak pojď, pojď si, a dostaneš kopytem takovou, že vyletíš z ohrady, to tě ujišťuju.

Toť moje filosofie dvěma větami. Ale stejně mě to mrzí. Teď už to mezi námi nevyžehlím. Bude mě nenávidět až do návratu své sestry, pokud k němu někdy dojde, a pravděpodobně i potom si mě zabalí do balíku spolu s ostatními nepříjemnými vzpomínkami. A já nemám ráda, když mě někdo nenávidí. I kdyby to mělo být za dvacet let, přijde období, kdy to budu chtít urovnat. Chtít… otázkou je, jestli dojde k činům. Nicméně tady můžu s čistým svědomím říci, že za současnou situaci nejsem zodpovědná já. Já se jen vezu po proudu. Kdo mě dráždí, má co chce. Tak.

Ale když už mluvíme o letech… málem jsem vyskočila z kůže, když se mi Mizushima mezi vytrvalou chválou na můj postup proti Kuronovi svěřila, že jí je 73 let. Z toho šoku mě nedokázalo úplně probrat ani její následné vysvětlování dlouhověkosti Shinigami i jakýchsi nemotorných přepočtů do našich čísel. Co je moc, to je prostě moc.

Také jsem konečně dostala plnohodnotnou odpověď na můj dotaz ohledně toho, co se tu dá vlastně dělat. Samozřejmě kromě občasných Předtuch. Dlouho jsem se bála, že odpověď bude znít "nic".

Ve skutečnosti měli Shinigami docela nabitý program a nejvíce mě fascinovalo zjištění, že ze své vlastní vůle. Zdálo se, že jsou nesmírně pracovití a oproti všem předchozím zážitkům a dojmům to nebyli žádní bohémové. Tedy většinou.

Každý z nich má minimálně jeden cíl, jehož se snaží dosáhnout. Podařilo se mi zjistit je u všech, samozřejmě s výjimkou Kurona.

Projevem dlouhodobého snažení Mano jsem pravděpodobně já. A například Chiai se už nějaký ten čas učí šít. Zběžně mi ukázala několik příruček, které si posháněla na Zemi. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, jak může lidmi neviděný Shinigami kupovat knihy v obchodních centrech.

Dále prý bylo zcela běžné, že se jeden z nich na několik dní sebere a zmizí někam do Dimenze. Ve své zvířecí formě. Prostě odejdou, aby se zbavili ponorkové nemoci. A nemusí se ani omlouvat u ostatních, protože si navzájem v tomto ohledu dokonale rozumí. Aneb volání divočiny, jak bych řekla já.

A jindy se zase několik z nich domluví a vydá se do hlubin Dimenze společně. My bychom asi mohli použít výraz kempovat. Popravdě, tahle akce byla dokonce naplánována na předminulý týden a to jen kvůli mně. Abych se tu nenudila. Docela opodstatněná starost, ale mně se i tak dařilo najít si tu nějakou zábavu.

Stejně jsem se ale těšila. Jenže nostalgická vidina obdoby táborů tak, jak je vzpomínám z Evropy, se nekonala.

Omlouvali se mi a vypadali, že je to doopravdy mrzí. A já je zas rozpačitě ujišťovala, že je to v pořádku a že za to nemohou. Což byla samozřejmě pravda. A mrzelo mě to, protože to mrzelo je.

Objevil se totiž jistý problém s Předtuchami. Zhruba do mého příchodu, alespoň jak jsem pochopila, byla na denním pořádku maximálně jedna Předtucha za den. Navíc pokaždé postihla někoho jiného a mezi sedmi Shinigami se to krásně rozloží. Jenže teď? Teď z nějakého nevysvětlitelného důvodu jejich počet s každým týdnem narůstal.

A právě den předtím, než jsme měli vyrazit na náš malý výlet, se stala historická událost v tom horším slova smyslu. Za jeden den dostali předtuchu všichni. Tu poslední, už po setmění, jsem měla já. První, na koho jsem narazila, byla Mizushima. Jen mlčky kývla a zmizela.

Den na to jsem pozbyla možnost mít Předtuchy úplně, jak už jsem se zmiňovala. Na Kurona jsem vlastně byla naštvaná spíš kvůli tomu, že to udělal bez mého vědomí, jako bych byla nějaký podřadný hmyz, který je svou snahou jen na obtíž, než kvůli tomu, že mě prakticky vzato zbavil jistého břemene.

Přece jen jsem se pak pro jistotu šla Mizushimě omluvit. A ona mě ujistila, že je všechno v pořádku.

Jenže pak to bylo každý den horší a horší. Zpočátku si z toho dělali legraci. Všimla jsem si, že nemají v povaze být z podobných věcí nervózní. Ale pak už na nich začala být patrná únava.

Já sama nemám nejmenší tušení, co takový Shinigami musí udělat proto, aby Nemrtvého zneškodnil. Raději jsem se neptala. Ale rozhodně to asi nebude nic jednoduchého a příjemného. A to nemluvím o samotné Předtuše, která je vyčerpávající sama o sobě.

A tak se náš, tedy spíš jejich denní program scvrkl do neurčitého očekávání Předtuch, jejich následného plnění a vrtkavého odpočinku. Netušila jsem, že mě tak zdrtí pohled na přetížené Shinigami.

Naštěstí se neustále se zvyšující počet probuzených Nemrtvých zarazil na přibližném standardu dvě předtuchy denně pro každého. Čtyři pro Kurona. Obdivovala jsem ho, protože i přes tento nápor se zdál být méně utahaný než ostatní. Možná to bylo tím, že střílí z luku. Možná proto, že otrávený pohled přímo zaviněný únavou a vyčerpáním by se v jeho tradičním výrazu zcela ztratil. A možná byl prostě jen dobrý.

Vím, že mě překvapilo, že chtěl jít na tu naši malou výpravu s námi. Možná jsem byla naivní, když jsem si myslela, že by si ji nechal ujít kvůli mé přítomnosti. Ale stala jsem se svědkem toho, jak se domlouval s Ardenem a Chiai na podrobnostech, a tak se mi vlastně poštěstilo zažít souvisle hovořícího Kurona, navíc bez špetky jakýchkoliv negativních emocí. Skoro by jeden mohl říct, že se dokonce i těší.

A mně z toho pochopitelně bylo celý zbytek dne nanic. Samozřejmě ne kvůli tomu, že by měl být s námi. I když i to by znamenalo jisté nevyhnutelné mrzutosti spojené s naší přítomností. Náladu mi zkazil právě zážitek s normálním Kuronem. Uvědomila jsem si, až příliš bolestivě, že jsem jediná, s kým tady komunikuje tím iritujícím způsobem, tedy pokud vůbec komunikuje.

Od té doby ve mně sílilo jakési podprahové přesvědčení, že ten agresor jsem tady já. I když všechny moje rozumové kontrolky mi jasně říkaly, že to tak není, ten pocit tu pořád byl a deptal mě uvnitř v nestřežených momentech. A jeden hodně protivný kousek mé mysli se navíc chvílemi hněval, že jsem sem byla asi doopravdy přesunuta jako pacifikační prostředek na mrzutého bratra, a to po pečlivém výběrovém řízení.

Jinými slovy mě chvílemi chytaly drobné vlnky méněcennosti. Nenávidím pocit méněcennosti. A za to všechno může ten pitomec… Kurono, jsi mrtvý!

Teď jsem seděla u náhle prázdného stolu a s podivným otupěním jsem zírala na záda Kurona, který se odchodem těch dvou stal jedinou další osobou, která se mnou sdílela útočiště jídelního stanu. Podobné "náhody" se nám stávaly tak často, že už jsem si na ně skoro zvykla.

Napadlo mě, co si může vlastně někdo jako on číst. Protože rozhodně vypadal, že čte. Křížovky asi luštit nebude.

Podepřela jsem si hlavu a jala se pozorně zkoumat jeho týl, zatímco jsem o tom uvažovala. Bylo vlastně docela fajn, že se na něj někdy můžu dívat normálně, aniž by mě už jen svým výrazem nevyprovokoval do nejvyšší zuřivosti. Teď mi každopádně této úlevné podívané nebylo přáno.

Kurono pravděpodobně vycítil můj pohled v zádech a částečně se otočil. To jedno oko, na které jsem měla výhled, do mě zabodlo natolik výmluvný a hlavně očekávaný pohled, že mě to téměř rozesmálo.

Tato situace, zdá se, nevyústí v nic jiného, než v další z mnoha pohledových soubojů v naprosté tichosti. Už jsme jich pár absolvovali a na rozdíl ode dne mého příchodu se Kurono v těch dalších ani zdaleka nevzdával tak snadno.

A tak jsem koukala. Dávala jsem si pozor na to, abych měla na tváři pečlivý suchý výraz bez jakéhokoliv zaujetí. Z něj po chvíli bezprostřední nenávist opadla a smrštila se do znuděného chladu.

Po minutě jsem konečně překonala to nepříjemné nutkání zamrkat.

Po třech minutách jsem měla za sebou dva akutní návaly slz.

Po pěti minutách jsem toho měla tak akorát plné zuby. Chytil mě tik v pravém oku, a to rozhodně nebyla ideální podmínka pro podobný zápas. Nicméně v současné chvíli byla šance na to, že sem někdo přijde a poskytne nám tak vítanou příležitost přestat naráz, téměř mizivá.

Mizushima a Kyouteki byli v terénu. Caim podnikala jednu z mnoha svých kočičích toulek. Hikaru měl být podle Mizushimy někde venku. A kde byla Chiai s Ardenem, to jsem netušila. Takže to logicky znamenalo, že budu muset prohrát. A do toho se mi sakra nechce. A to jsem ještě zapomněla zmínit, že venku od rána prší. Achjo.

Problém s křesly kolem ohniště byl vyřešen jednoduše dvěma zbývajícími Meeriji mužského pohlaví, kteří tu sloužili spolu s Koquori. Přehozy a kůže jednoduše zmizely, křesla byla zakryta. Jak prosté.

Ve mně tohle počasí v kombinaci s nepříjemnostmi, které měli ostatní s Předtuchami, vzbouzelo jakousi apatickou ospalost.

Zamyslela jsem se nad svou současnou situací a prohrála tak ještě dřív, než jsem vůbec stačila popřemýšlet nad tím, jak to provést ve vší důstojnosti. To proto, že jsem si složila hlavu na ruce volně položené na stole a jala se utápět ve své apatii.

Na osudovou chybu, kterou jsem právě spáchala, mě upozornilo vítězoslavné škodolibé odfrknutí.

Vyrazila jsem hlavou vzhůru a přivodila si další křupnutí za krkem. Nicméně Kurono už byl otočený zpět ke své knize, a pokud to nebyly jen mé představy, tak dokonce i seděl sebevědoměji než předtím.

Automaticky jsem pohladila knihu, která ležela vedle mě na stole, abych se uklidnila. Tak zas jednou vyhrál no. Nikdo není dokonalý. A já už vůbec ne. Ale teď bych se mohla v rámci vlastní cti slušně vypakovat do svého stanu.

Zvedla jsem se.

Seděl příliš nehybně a strnule na to, abych věřila, že si mého pohybu nevšiml. Co se těchto drobností týče, tak pana Vlka nikdo nepředčil. Zdál se být těmi zvířecími instinkty prolezlý víc než všichni ostatní dohromady.

Důstojnou a pomalou chůzí, aby to snad nevypadalo, že před Kuronem utíkám, jsem se začala přesouvat směrem k východu.

Nejvíc nervózní jsem byla, když jsem míjela jeho. Soustředila jsem se na sebemenší drobnost ve svých pohybech, takže jsem pochopitelně zakopla a složila se mu k nohám. Kniha mi vypadla a skončila někde pod stolem.

Tentokrát se projevil nějaký z mých osobních pudů, protože představa, že ležím na zemi a za zády mám vlka, mě vyhecovala a já se rychle otočila. Dost rychle na to, abych si všimla jistého nepatrného pohybu jeho nohy.

Tak ty takhle…

Už, už jsem se vzbouřila a začala na něj zase něco křičet. A v tom je ten problém. Zase… A nepřemýšlela jsem před chvílí o tom, že by to chtělo změnu?

Mezitím se pomalu sehnul, uchopil knihu a položil ji na stůl tak, aby ležela mimo můj dosah.

Zvedla jsem se do důstojnější pozice a dvakrát se zhluboka nadechla. Jeho očekávání mé reakce se dalo skoro slyšet. Přemýšlela jsem o vykouzlení nějakého závratně úžasného výrazu na tváři, ale pak jsem od toho upustila. Ten, který se mi celý den vytrvale dere na obličej, bude bohatě stačit.

Zůstala jsem sedět na zemi a zvedla na Kurona výraz apatické trpitelky.

"Co je?"

Bingo. Tohle nečekal.

Naše pohledy se opět střetly. Dokonale jsem ho vykolejila. Teď si bude muset hoch vymyslet nějakou příhodnou odpověď, jinak si dost zoufale naběhne na vlastní nůž.

"Zajímalo mě, co jsi tím sledovala." Proneseno zcela vyrovnaně. Budeme si tu hrát na rozhovor na úrovni?

Adrenalin už zase poskakoval v solidní výši a umožňoval mi bleskově uvažovat. Co jsem čím sledovala? Je možné, že myslí můj pohled ve svých zádech? To by bylo ironické.

Počkala jsem, až se mi v hlavě vyprodukuje odpověď. Naštěstí to netrvalo dlouho.

"Tvoje záda. Než jsi to zkazil." To byla jedna z těch vtipnějších variant. Aneb slovní hříčky ovládnou svět.

"Proč?"

Páni, buď je tenhle trouba výborný herec, nebo se donutil mluvit se mnou zcela normálně. Je ale také možné, že k tomu došlo z toho důvodu, že jsem pořád prakticky seděla u jeho nohou. Třeba se mu mluví lépe, když má dojem, že jsme správně výškově posazení. Ale to mě teď tak moc netrápilo.

"Když člověk přemýšlí, je mu úplně jedno, kam kouká."

"Hmm. Předpokládáš, že budu znát tyhle vaše bezcenné lidské zvyklosti?

Pitomče, ty jsi nikdy nekoukal do blba?

Pořádně jsem si ho prohlédla. Odpověď jako by měl napsanou na čele. Samozřejmě, že ne. To by bylo přece jen zbytečné plýtvání časem… I když v současné situaci, kdy upíral pohled na , by možná odpověď zněla trochu jinak.

"Promiň, přecenila jsem tě." Podpásovka. Doufám. Nemotorně jsem se postavila. Tím jsem získala značnou výškovou převahu. Nicméně už se to zase zvrhávalo špatným směrem. Ale Arisu, ještě máš šanci s tím něco udělat.

"Proč bych se měl o něco takového zajímat?" odtušil Kurono. Možná nejsem jediná, kdo se tu snaží o zlepšení situace… že by?

"Tak. Kvůli Předtuchám a vůbec." Proč mi tohle znělo tak hloupě? Ach ne.

Výraz na jeho tváři se přeměnil v jakési ironické sebeuspokojení. Skoro by se to dalo nazvat úšklebkem.

"Mám být psychologem těch, které posílám do míst nazývaných vámi samotnými 'Věčnost'?"

"Někdo by o to stál," zkusila jsem to, značně vyvedená z míry.

"Já ne." A vrátil se zpět ke čtení.

Tak. Náš nejdelší a nejinteligentnější rozhovor. Právě skončil. Asi. Ale teď jsem se nechtěla vzdát.

"Tak proč jsi na mě zíral celých pět minut?"

"Proč ty?" Odpověděl příliš rychle na to, abych si myslela, že už počítal s koncem naší konverzace. Skoro jako by očekával, že ze mě ještě něco vypadne. A ono vypadlo. Moje bojovné nadšení opadlo na úroveň umožňující spíše racionálnější myšlení.

"Jestli jsi chtěl něco vědět, nebylo by poněkud zdvořilejší se mě zeptat přímo, než mi podrážet nohy? Během té pětiminutovky jsi měl příležitostí až až."

"Proč bych měl být zdvořilý?"

"A proč sakra ne?" To promluvilo rozhořčení.

Znovu se na mě podíval a patrně si ho všiml.

"Dej mi důvod ke zdvořilosti a možná budu." A opět se vrátil ke čtení. Možná to ale neznělo tak povýšeně jako předtím. Připadala jsem si jako ovce, která se snaží přesvědčit vlka o výhodách rovnoprávnosti.

Povzdechla jsem si.

"A nemáš chuť si jít zastřílet?" Ano, Arisu dospěla do stádia, kdy už je pro dobro věci schopna i sebeponížení…

Tentokrát na mě pohlédl se značným překvapením. To se ale v jeho očích nestihlo ani ohřát a bylo surově nahrazeno podezíravým výrazem.

"Proč?"

"Chtěla bych to vidět."

Odfrkl si, ale neznělo to dost přesvědčivě.

"A sdělíš mi, na co bych měl mířit? Na tebe?"

Zamumlala jsem něco ve smyslu terčů.

Reagoval okamžitě. Vzbudil ve mně dost nepříjemný dojem, že jsem pro něj až moc snadno čitelná.

"Stojící terč je něco, co jsi byla schopna zasáhnout dokonce i ty. Co konkrétně bych ti měl ukazovat na nich?" Je možné, že o mé nabídce uvažuje? Že by mi rád ukázal, co umí?

"On i ten pohled na šíp, kterému nic nezabrání v zásahu terče, by byla příjemná změna," pronesla jsem s náznakem sarkasmu.

"Strom není terč. Je zvláštní, že vy pitomci jste schopní některé základní věci takovým způsobem přehlížet. A já nemám potřebu se někomu chlubit," dodal ještě. Těžko říct, jestli to myslel vážně nebo ne. Ale jednoznačně jsem poznala, že tímto už náš rozhovor skončil definitivně. I tak to byl úspěch.

Natáhla jsem se na stůl pro knihu, kterou tam Kurono předtím položil. Zčásti jsem čekala, že mi v tom zabrání, ale on se ani nehnul, nos zabodnutý zpět mezi stránky vlastního svazku. Když jsem se narovnávala s knihou v ruce, postřehla jsem koutkem oka slabý pohyb, ale tentokrát mi to nepřišlo vůbec vtipné.

Přitiskla jsem si ji oběma rukama k sobě a beze slova vyšla z Jídelny do deště.





O několik hodin později jsem byla v Jídelně zase. Seděli jsme tam všichni. Skoro.

Chiai opatrně obvazovala Kyoutekimu ránu na ruce za Caiminy pomoci. Mizushima upírala zachmuřený pohled někam do desky stolu. Arden se tvářil mimořádně ustaraně. Hikaru byl stále pryč. A Kurono se tvářil nabručeně jako vždycky. Žádná změna.

Ale já jsem se po našem dnešním rozhovoru cítila lépe. Skoro jako by to byl první krok tím správným směrem a za to jsem byla ráda.

To ale v současné situaci byla jediná věc, za kterou jsem ráda mohla být.

Kyouteki s Mizushimou nepřinesli dobré zprávy.

"Stáli jsme tam dost dlouho," líčil Kyouteki. Jeho hlas zněl velice znepokojeně.

"Dost už na tom, že jsme oba v Předtuše viděli to samé. Měli se probudit tři. Na jednom místě. Věděli jsme, jak vypadají a kdy tam mají být," přidala se Mizushima.

"Už jen to, že jich mělo být tolik…" ozval se do ticha Arden.

"A oni tam prostě nebyli?" ujišťovala jsem se. Nikdo neměl nic proti tomu, abych se ozývala. Většina mě považovala za někoho, kdo je do principu Předtuch dostatečně zasvěcen, a Kurono teď pravděpodobně neměl na protestování náladu.

"Ne," odfrkla si Mizu.

"Ani jeden," rozšířil Kyouteki tu děsivou skutečnost.

"Takže tam někde běhají hned tři…" začala Chiai a mně se jen při té představě udělalo nevolno.

"…a nebo ani jeden." To se ozval Kurono. Vážným hlasem bez vedlejších negativních emocí. Vypadal hluboce zamyšlený a myslím, že si nakonec ani neuvědomil, že jsem to byla já, koho doplnil.

"Jak to myslíš?" nechápala Caim.

"To, že tam nebyli, může znamenat, že s těmi Předtuchami nebylo něco v pořádku. Co přesně, to ale nevíme." K mému nemalému překvapení jsem si uvědomila, že jsem promluvila já, ne Kurono. Ten mi věnoval rychlý pohled a kývl.

"To snad ne..." Caim nebyla jediná, komu dělalo problémy jen v myšlenkách zpochybnit pravdivost Předtuch. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem této teorii věřila kromě Kurona jen já, pravděpodobně proto, že jsem nestrávila… no, řekněme mnoho let ve stínu naprosté přesnosti těchto vidin. A Kurono, zdá se, je věčný kritik a o jeho problémech v důvěře už vím svoje.

"Jenže co potom ten neohlášený Nemrtvý, který napadl Kyoutekiho?" Zdálo se, že i Arden si Předtuchami přestává být jistý.

"Nikdo z nás ho nikdy předtím neviděl, nebo ano?" A znovu zopakoval popis, který nám předtím přednesla Mizushima. Mladý muž, velice krátce střižené černé vlasy, drahý pracovní oblek a výrazná jizva na pravé části brady.

Všichni zavrtěli hlavami.

Zřetelně jsem cítila, jak se mi žaludek houpe v křečích vyvolaných nepříjemnou a stresující situací. Nutilo mě to zoufale vymýšlet… cokoliv. Prostě jen myslet.

"A co Hikaru?" ozvala jsem se nejistě. "Nemohl ho vidět on a… mít s ním problémy?"

"A sakra," zavrčela Mizushima. "Ale on je ten poslední, do koho bych nějaké problémy řekla. To už bych snad raději věřila na omyl v Předtuchách…"

Vyrušil ji šelest v rohu. To se zvedl Kurono a věnoval všem okolo tvrdý pohled.

"Půjdu ho najít. Ale vy zatím počítejte s tím, že ti tři tam někde jsou."

A bez dalších dlouhých řečí se protáhl uličkou a zmizel ze stanu.

Několik minut jsme všichni seděli v tichosti. Jakoby to bylo requiem pro Kurona, napadla mě morbidní myšlenka.

"Tak co tedy uděláme?" zeptala se nešťastně Chiai.

"Nemůžeme přece prohledávat celé Tokyo!" zvolala pobouřeně Mizushima.

"Au!" vydralo se tiché zasyknutí Kyoutekimu, kterému Chiai právě potřela ránu jakousi nahnědlou vodičkou. Přírodní léčitelství, napadlo mě. Pravděpodobně.

Nejhorší ze všeho byl ten pocit, že jim nedokážu poradit ani pomoct.

"A co ti Starší?" Z nouze ctnost. "Říkali jste, že vám Předtuchy přidělují, ne? Nemůžou vědět, kde je problém?"

"Nemůžou oni být ten problém?" nadhodil Arden.

Další chvíle ticha.

"Nevěřím, že by Předtuchy ukazovaly Nemrtvé, kteří neexistují," oznámila nám Caim kategoricky.

"A Starší bych do toho vůbec netahala. S náplní Předtuch nemají nic společného," dodala Chiai.

"Takže musíme najít ty tři. A doufat, že to prostě bylo jen…"

"Nedorozumění…" doplnila jsem Kyoutekiho.

Nešťastně jsem na ně pohlédla. Bylo na nich víc než jen patrné, že vidina hledání, které by klidně mohlo trvat i několik měsíců, jim rozhodně není příjemná.

Byli unavení, viděla jsem to na nich. Kéž by to doopravdy bylo jen nějaké to pitomé nedorozumění. Kéž bych dokázala být natolik optimistická, abych jim dokázala zvednout náladu, jako by to určitě udělala Mano… Jenže já nejsem.

Málem jsem si zabořila hlavu do dlaní, spíš jako projev únavy než smutku, ale včas jsem se zarazila. Tohle by byla podpora spíše tím špatným směrem. Tak jsem raději pozorovala Chiai, jak dokončuje Kyoutekiho ošetření.

Nemrtvý mu způsobil nepříjemnou a dlouhou sečnou ránu na levém předloktí. Podle toho, co říkali, na něj vyskočil nečekaně a ze zálohy a očividně byl i vybavený. A tohle zranění znamená pro někoho, kdo k boji používá obě ruce, jako Kyouteki s dýkami, značné omezení.

Jenže mě napadla další nepříjemná myšlenka. Co by se sakra stalo, kdyby ten Nemrtvý měl u sebe střelnou zbraň?

Raději jsem ji hned zapudila. O některých věcech bylo lepší nepřemýšlet.

"Chiai?" ozval se do ticha Kyouteki a to hlasem, který vůbec nevěstil nic dobrého.

Rychle jsem zvedla hlavu, kterou jsem během svých úvah nevědomky sklonila.

Chiai seděla s rukama složenýma v klíně. V jedné z nich měla pořád ještě jednu roličku obvazu. Byla podivně strnulá, na tváři měla kamenný výraz a prázdný pohled upírala kamsi dál do stanu. Tohle byly typické znaky někoho, kdo právě prožívá Předtuchu.

My zbývající jsme si vyměnili významné a znepokojené pohledy.

Tedy kromě Caim.

U ní to nikdy nebylo tolik patrné, ale nyní seděla strnule stejně jako Chiai. Takže další dvojitá Předtucha.

Začínám se doopravdy bát… Málem jsem to řekla i nahlas, ale opět jsem se včas zadržela. Jak by asi bylo mně, kdyby tohle někdo řekl? Pravděpodobně by se mi udělalo ještě víc zle, než už mi bylo teď.

Takhle jsme my čtyři nemohli dělat nic jiného, než jen sedět, prázdně zírat a čekat, až ty dvě jejich Předtuchy přejdou.

Kyouteki si nejistě ohmatával zavázané zranění.

Čekali jsme asi deset minut.

Náhle sebou Caim zničehonic trhla a zatřásla hlavou, aby se rozkoukala. Pak upřela na Kyoutekiho a Mizushimu pohled plný jakéhosi černého zájmu.

"Říkali jste jeden starší muž a pak mladý pár kolem třiceti?"

"Ten starý měl na sobě světle žlutou košili a knírek? A ta žena vlasy v drdolu a v letních šatech?" doplňovala Chiai, která se z Předtuchy probrala o chvilku později. Detailistka jako vždy.

Mizushima s Kyoutekim jen mlčky přikývli.

Caim si vyměnila významný pohled s Chi a vzrušeně poposedla.

"Fajn, tak právě jsme je viděly taky."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Temi Temi | 19. července 2009 v 9:40 | Reagovat

Prý u všech orlů xDDD
Ona má už nějaké nebezpečné asociace XD

2 Re Re | 19. července 2009 v 12:30 | Reagovat

Ona je pták xD a mě se to tam tak krásně hodilo xD

3 Kyasanuri Kyasanuri | 19. července 2009 v 14:21 | Reagovat

Koukám co Arisu neudělá pro zlepšení mezishinigamních vztahů xD

4 Re Re | 19. července 2009 v 19:56 | Reagovat

co konkrétně máš na mysli? XDD

5 Suicune Suicune | 23. srpna 2009 v 7:54 | Reagovat

Hej, moc pekne pises, kedy sa chysta nejaky update? :D

6 Re Re | 26. srpna 2009 v 8:14 | Reagovat

Teď zrovna ;) Díky ^^

7 Suicune Suicune | 28. srpna 2009 v 19:05 | Reagovat

No, musim povedat, ze tiez vdaka, za pekne citanie :)

8 Re Re | 29. srpna 2009 v 17:15 | Reagovat

Neni zac ^^ Bavi me to a budu se snazit :D

9 Inugami Inugami | 7. srpna 2010 v 18:06 | Reagovat

Hláška o kopu z ohrady mě dostala. 5 ***** XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama