ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 4. - My o vlku

14. července 2009 v 13:17 | Re
Asi minutu jsem zírala do míst, kde se před chvílí Kurono ztratil. Překvapilo mě, že jsem mohla plynule uvažovat nad tím, v jak nechutně nelogické situaci jsem se zase jednou ocitla. To proto, že bolest byla pryč.

Zvedla jsem hlavu a přejela pohledem po táborovém kruhu. Pak jsem skrz rozespalé paprsky sluníčka, které právě vykouklo přes špičky stromů po mé levici, zamžourala na siluety stanů rýsující se v ranní mlze.

Ten nejbližší se při vstupu mírně otřásal. Někdo se očividně snažil rozšněrovat plachtu. Slyšela jsem tlumené brblání té osoby. Pak ze stanu vykoukla hlava, která se mi přes mlhu jevila jako mimořádně povedené ptačí hnízdo, kterému do dokonalosti chyběly snad jen ty větvičky.

Sledovala jsem Mizushimu, jak se rozhlíží po údolí podobně, jako jsem se rozhlížela já před necelými třemi hodinami. Pak si všimla mě, a pokud jsem byla schopna správně rozeznat výraz v její tváři, zatvářila se překvapeně.

S hořkostí mě napadlo, že Mano pravděpodobně bude notorický spáč, stejný, za jakého jsem vždycky považovala já sebe. Zato teď jsem si udělala úžasnou reklamu ranního ptáčete. Bezvadné.

Uvědomila jsem si, že na mě Mizu mává. Váhavě jsem jí pozdrav oplatila a sledovala, jak se silueta štíhlé Shinigami vypotácela ze stanu. Očividně v pyžamu. Pyžamo! Myslím, že s Mizushimou si budu v některých ohledech výborně rozumět.

Pozorovala jsem ji, jak se rozběhla do kopce k jídelně. Nějak mě její přítomnost uklidnila. Posledních několik desítek minut jsem měla zvláštní dojem, že tu existujeme jen my dva s Kuronem. Brr, žádná příjemná představa.

Zvedla jsem se z lavice, na kterou jsem se předtím zhroutila, a přesunula se na jedno z křesel, na kterém byla poházená slušná hromádka měkkých kůží.

Napadlo mě, jestli tady vůbec někdy prší. Ty věci by jim přece musely zmoknout, ne? Jenže tady jeden nikdy neví, což.

Pohodlně jsem se uvelebila a znovu se zahleděla na místo Kuronova zmizení. Teď jsem měla dost času uvažovat nad tím, cože se to tu vlastně před chvílí stalo.

Takže, probudila jsem se brzy, ach jak barbarské, a to kvůli bolesti hlavy, která se každou minutou zhoršovala. Skončila poté, co jsem měla to vidění. Zcela logicky se nabízí vysvětlení, že moje "návštěva" Nagoyského nádraží byla poctivě uvedena stupňující se migrénou.



A Kurono to věděl! Proto mě celou dobu sledoval! TOHLE znamenalo to jeho "Problémy" v jídelně. Věděl, co se stane, a místo aby mi něco řekl, tak se za mnou jen plížil a očividně se bavil tím, jak trpím. Ten mizera!

Ale moment… on věděl, že uvidím jednu konkrétní osobu, která se chová přinejmenším hodně divně? Někde na Zemi? A potřeboval čas… Takže o co tady jde?

Připomněla jsem si to podivné, naléhavé nutkání odpovědět mu co nejrychleji, když se zeptal. Mohl se ve mně projevit nějaký zlomek charakteru Mano? Koneckonců, je to její tělo… Něco ve mně mělo dojem, že tady jde o čas… a Kurono zmizel… Aha.

Myslím, že jsem se právě dopátrala kostry odpovědi na moji otázku o denní náplni Shinigamiho. Mají vidění problému na Zemi a musí ho jít zlikvidovat. Páni, občas svou logickou dedukcí překvapím sama sebe.

Někdo mě plácnul přes rameno. Šíleně jsem se lekla. Otočila jsem se a spatřila Mizushimu-ptačí-hnízdo ve světle šedém pyžamu s topinkou v puse a v každé ruce po dvou až třech dalších, jak se nade mnou nahýbá. Nepochybovala jsem o tom, že poplácané rameno mám pořádně mastné. Vidět to Kurono, zabije mě.

"Faoi Afichu. Fe je Fuhono?" zkusila to Mizu přes topinky. Marně.

"Cože?"

Volnější rukou si chytila kus topinky, který měla v puse a zopakovala mi svůj dotaz.

"Ahoj Arisu. Kde je Kurono?"

"Někde v háji." Upřímná odpověď pramenící z mého rozpoložení. "Proč?"

"No protože je to vlk." Z toho bych asi měla něco vyvodit... Přemýšlej Arisu. Bzzz…

Mizushima si všimla mého ne zcela chápajícího výrazu.

"Vstává strašně brzo, šílenec. Zato vidět Mano vzhůru touhle dobou se rovná zázraku. Ta obvykle zařezává až do oběda."

"Zařezávala bych!" vyhrkla jsem na svoji obranu. "Jenže jsem nemohla spát kvůli bolesti hlavy. Řekla bych, že ty víš mnohem lépe než já, o čem to vlastně mluvím." Znělo to trošku vyčítavě. Ale dotčená jsem byla. Do jisté míry. Přijde mi, že některé důležitější detaily mi nebyly řečeny. Zajímalo by mě, kolik takových drobností tu ještě bude. Pak jsem si ale uvědomila, že jestli někdo nemůže za moji 'informovanost', je to právě Mizushima. Omluvně jsem se zavrtěla.

"Áaa, Arisu, ty jsi schytala Předtuchu?" Zdálo se, že si mého tónu nevšimla.

"Pravděpodobně…" Tak Předtuchy? Hmm…

"Tomu říkám náhoda!" Zdála se být v mimořádně dobré náladě. Teda, co to plácám. Jak já můžu vědět, co je u ní mimořádné?

"Lezl za mnou už od snídaně a neřekl mi ani á..." Měla jsem nutkání někomu si postěžovat.

Mizushima se složila na křeslo vedle mě a na opěradlo si vyskládala svůj úlovek z kuchyně.

"No víš, on ti toho moc říct nemohl. Existuje jisté nepsané pravidlo, že první Předtuchu si musí každý řekněme vyžrat až do dna. I s tou bolestí hlavy a tak."

Tak vyžrat do dna…

"A to mi ani nemohl říct, co mě čeká? Něco na způsob, 'Nemysli si, že se budu obtěžovat s tím, abych tě ignoroval, bla bla, bla, ale za chvíli se objevíš někde na Zemi a uvidíš šílenou ženskou, která se někomu snaží ukroutit ruku. Tak až na tebe pak začnu řvát o souřadnice, nebuď překvapená, rozumíme si'?" Dovedně jsem zaparodovala Kuronův tón a vražedný výraz.

Mizushima vyprskla smíchy značnou část rozkousané topinky a vzápětí se zlomila v pase a chytila si břicho, aby se jí ulevilo. Nejistě jsem se pousmála. Jsem ráda, když umím lidi rozesmát, ale to asi každý.

"Arisu, ty jedeš!" ocenila mě vzápětí. To mi přidalo na spokojenosti. "Myslím si, že ti něco říct mohl, jenže on tě pravděpodobně nemá rád. Je to přesně ten typ, který by si asi v takovém případě spíše užíval pohledu na slábnoucí oběť. Občas uvažuje jako vlk. Vlastně docela často."

Takže můj dojem byl správný… Slábnoucí oběť… Až se mi dostane pod ruku, tak ho zabiju a pak mu řeknu, co si o něm myslím.

Něco z mého vražedného myšlení se pravděpodobně odrazilo i na mém výrazu.

"Koukám, že se neplánuješ nechat, co?" ušklíbla se Mizushima potěšeně.

"To teda neplánuju," opáčila jsem zarputile.

"Myslím, že ty jsi přesně to, co potřebuje."

Chvíli jsem seděla opřená o lokty, než ke mně ta věta doputovala a upřímně mě vyděsila.

"Cože?" Narovnala jsem se tak rychle, až mi křuplo v zádech. "Au," zkroutila jsem se zpět.

"Někdo, kdo se nenechá, a v těle jeho milované sestry. Přiznávám, že jsem možná trochu škodolibá, ale když to vydržíš, mohl by se vyřešit jeden z jistých problémů, které s ním máme. Mohl by přestat být tak náladový. Přinejmenším," vysvětlila s jistou dávkou samolibosti.

"Začínám se cítit jako něčí figurka," zamumlala jsem nejistě. Mohl to být Manin úmysl?

"Opovaž se! Máš mou plnou podporu, opovaž se podřídit se mu! Opovaž se lehnout si před ním na záda!"

Vyvalila jsem oči a zoufale se snažila najít v té větě jiný význam, než ten, který se mému sedmnáctiletému myšlení, hluboce ovlivněnému moderní dobou, nabízel. Pak mě to napadlo. Vlci… a nejen oni… lehnout si na záda je gestem podřadnosti. Vzplanul ve mně plamen bojovnosti. To nedopustím!

"Nikdy!" zavrčela jsem. Mizushima mě vyburcovala tak, jako trenéři burcují své svěřence například v boxu. Což je mimochodem věc, jejíž kulturní příspěvek mi zůstává zastřen.

"Tak se mi líbíš, holka! Ale teď mi řekni, kam jsi ho poslala."

"Nagoya, hlavní nádraží."

"Ahá, takže známá místa?"

"Tak nějak."

"Hmm." Jak rozhovor mezi námi odešel do ztracena, Mizushima se natáhla pro nedojedenou topinku a jala se pokračovat v její konzumaci.

"Mizu?" zeptala jsem se po chvíli.

"No?"

"Mám dojem, jako bych se právě stala součástí plánu."

"A he?"

Poslušně jsem počkala, až polkne.

"A ne?"

"To jste si jako na něj naplánovali… mě?"

"Neblázni. Nikdo na nikoho nic neplánoval. Mano prostě přišla k nám, řekla, že si jde prohodit duši s nějakým člověkem, popadla svého bratra a odtáhla ho někam na kopec. A vrátila ses ty."

"Aha."

Zatímco Mizu se prokousávala svojí porcí topinek, opřela jsem si hlavu o křeslo a znovu se zahleděla k Táboru. Hýbal se další stan. Poté, co byla plachta rozšněrována, obyvatel stanu okraje pečlivě upevnil do asi půlmetrové vzdálenosti od sebe a vytvořil tak jakési ranní větrání. O chvíli později ven elegantně vyšla Chiai, v rukou držela prázdnou mísu umyvadla.

"Mizu, kde máš kosu?" napadlo mě.

"Na fnidafi fi ji feberu."

"Ehm?"

"Promiň, na snídani si ji neberu. Spoléhám na to, že Koquori ty chleby zvládne nakrájet sama."

"Co je to vůbec zač?" zeptala jsem se a sledovala jsem Chiai, která očividně proti všem zvyklostem zamířila nejdříve k potoku. V půlce cesty si mě všimla a zamávala mi.

"Meerijka."

"Eh…" Co to má být?

"Je to samostatná rasa, která je už docela dlouho se Shinigami v jakémsi paktu. Oni pomáhají nám a my jsme oplátkou poskytli určitou ochranu jim."

"Takže vzájemně prospěšná činnost."

"Tak nějak."

Chiai u potoka zahájila ranní očistu. Ze všeho nejdřív nechala do umyvadla natéct vodu a teprve potom se začala věnovat sama sobě.

Krajně jsem se za sebe zastyděla. Ale nebyla jsem jediná. S úlevou jsem mrkla na Mizushimu. A ostatně pan "Veselý a Milý" se taky určitě před snídaní nestihl umýt.

Mizushima mezitím dorazila svoje topinky a teď si olizovala prsty. Všimla si, kam se dívám.

"Přemýšlíš nad ranní hygienou?" zvedla obočí. To jsem tak průhledná? Je to až děsivé.

"Hmm… kdy se obvykle myje Mano?" Ach ne, to je tak trapný dotaz…

"Ta? Tak kolem jedné hodiny odpoledne, když jí do toho nevleze Předtucha. Vstává nejdřív v jedenáct a další dvě hodiny se v polospánku probourává snídaní. Já jí to schvaluju," dodala ještě. "Zato Kurono vstává každý den tak v pět a chodí plavat do Jezera. Blázen," odfrkla si.

Srdce ve mně pokleslo. Vzpomněla jsem si, jak se Caim zmiňovala o nějakém jezeře. Byla jsem na něj docela zvědavá. Teď alespoň vím, kdy se nesmím vyskytovat v jeho okolí.

"Nevíš, kolik je hodin?" otočila jsem se na Mizushimu.

Podepřela si bradu rukou a podívala se ke sluníčku.

"Hádám tak půl deváté."

"A čas je tady shodný s Japonskem?"

"Pochopitelně. V kolik to má?"

"Zhruba za hodinu." Páni, mluvím jako těžký Shinigami profík.

Z až nepříjemně povědomého stanu vystoupil Arden s rozpuštěnými vlasy, v černé košili a kalhotách, a protáhl se. Pak vrhl kradmý pohled k potoku. Načež zase zmizel ve stanu. Chiai mezitím dokončila ranní hygienu a vracela se zpět do Tábora. Když míjela Ardenův stan, mladý Shinigami právě znovu vycházel, tentokrát v reprezentativnějším oděvu, s vlasy svázanými do ohonu a čajovým servisem na podnosu v ruce. Napadlo mě, jak moc náhodou vylezl právě v této chvíli. Nemohla jsem zapomenout na ten jeho včerejší pohled. Bohužel jsem nemohla zapomenout i na to, jak mě přistihl u svého stanu.

Ne, na tamto raději myslet nebudu…

"Koukám, že relativní ranní ptáčata jste tu skoro všichni," řekla jsem neurčitě.

"Tss." Mizushima se podívala ke stoupající dvojici. "Arden, tak to je poctivý džentlmen, který nezapře zkušenost v britské dimenzi. Vstávat brzo a pít čaj tam mají snad i v zákonech… Chiai má nízký tlak. Špatně spí. A já se každý den budím jindy. I když Mano jsem ještě nikdy netrumfla. Ale počkej na Kyoutekiho a Caim. To je věčný boj o jedenáctou hodinu. Kyouteki jednou z Předtuchy přinesl digitální hodinky a od té doby vyhrává ten, komu se podaří vzbudit se co nejblíže času 11:11."

Vyprskla jsem smíchy. Znělo to šíleně.

"Kdo vede?"

"Ále, tak každý den je to jinak. Ale včera a předevčírem trumfovala Caim. Na dnešní výsledky si ještě budeš muset počkat."

"To jsem zvědavá," zazubila jsem se.

"No, a Hikaru vstává taky docela brzo, ale pak si minimálně ještě tři hodiny čte v posteli, nebo co to tam dělá."

Prostě každý z nich je naprosto specifický. Do jisté míry mě silně fascinovali.

Protáhla jsem se.

"Jdu se umýt, asi…"

"Óká," Mizushima se zvedla. "Jdu taky, sraz u potoka."

Ve svém stanu jsem zběžně posbírala všechny věci, u kterých jsem hádala nějaké spojení s ranní hygienou. Fascinoval mě měkoučký Jing Jang ručník. Pak jsem narazila na sadu věcí, o jejichž funkci jsem raději nepřemýšlela.

Naskládala jsem si všechno, co vypadalo užitečně, do vlastního umyvadla. Na chvíli jsem zalitovala, že se nedokáže naplnit samo, ale pak už jsem v mírném záklonu vyklusala do čím dál krásnějšího rána. Běh z kopce byl sice poněkud problematický, ale užívala jsem si ho. Nikdy jsem nebyla dobrý běžec. Ale tohle tělo, zdá se, je zvyklé na podstatně vyšší standardy.

Dorazila jsem k lávce a shodila na ni svůj náklad. Prohlédla jsem si znovu jeho obsah a vybrala něco, co jsem otipovala jako mýdlo. Nejistě jsem se podívala na svůj odraz na hladině čistého potoka. Byl úžasný, to ano. Ten potok, ne odraz. Nebude mu to mýdlo vadit?

Mezitím se ke mně dotáhla Mizushima, která při chůzi vypadala pořád více spící než bdící. Také ona si nesla umyvadlo a menší hromádku věcí.

"Ty, Mizu?"

"Ano?"

"To mýdlo… nebude vadit?" Nejistě jsem zamávala kostkou mýdla ve vzduchu.

"Toho se neboj. Vyrábí ho Meerijové a to jsou šílení ochránci přírody. Bude pravděpodobně tak přírodní jako tenhle kámen." Na důkaz svých slov nakopla větší oblázek a ten se s dutě znějícím cáknutím poroučel do vody.

"Fajn."

Během příští půlhodiny jsme se obě zvelebily k vlastní spokojenosti. Já už se učesala předtím, a proto jsem po umytí rukou, obličeje a drobných dalších úpravách mohla pozorovat Mizushimin boj o zrušení ptačího hnízda v jejích vlasech. Buď má ta holka noční můry, nebo během noci válí sudy po celém stanu.

Seděla jsem na lávce, boty položené vedle hromádky, ručník na kolenou, a máchala jsem si chodidla v chladné vodě potůčku. Bylo to neuvěřitelně osvěžující. Z bolesti hlavy už zůstaly jen vražedné myšlenky spojené s Kuronem.

Když Mizushima konečně zpacifikovala svoje vlasy, vydaly jsme se zpět do kopce k táboru, což bylo poněkud náročnější než cesta sem, protože jsme obě nesly naplněná umyvadla. Zbytek věcí jsem si musela nějak naskládat do podpaží a tak podobně, což byl rozhodně důvod litovat vlastní neprozřetelnost a tiše závidět Mizu, která si s sebou kvůli cestě zpět vzala jakýsi vak. Jak jsme opatrně postupovaly vzhůru, abychom vylily pokud možno co nejméně vody, rosa z trávy nám mizela téměř před očima.

Pečlivě jsem vrátila všechny věci na jejich místo. Měla jsem dojem, jako by Kuronova přítomnost stála za mou svobodnou vůlí jako nějaký dráb. Navíc s pěkně ostrým bičem.

Opět jsem začala uvažovat nad tím, co mám dělat teď. Vysoukala jsem se ze stanu a nahlédla za roh na Mizushimin stan. Zrovna vylezla. Výborně.

Vydala jsem se k ní a doufala, že moje rychlost nekřičí do světa, jak vděčná jsem za každou společnost.

Právě ve chvíli, kdy jsem k bělovlasé Shinigami dorazila, někde za mnou zašustila tráva. Otočila jsem se právě včas na to, abych zaregistrovala černošedý flek s jistými červenými značkami, který na svou výšku vyskočil pozoruhodně vysoko, chytil nás s Mizushimou za ramena, čímž nás stáhl na svou úroveň, a jal se nás tlačit zpět k ohništi.

"Chiai!" vydechla jsem překvapeně.

Ukázalo se, že Chiai se spokojila s úkrytem za Mizushiminým stanem.

"Pomoc!" zašeptala úpěnlivě. "Chová se hrozně divně! A pořád za mnou chodí!"

Zašilhala jsem na červenou plachtu směrem, kterým jsem tušila jídelnu. Nepochybovala jsem o tom, že vím, koho má Chiai na mysli.

"Klid, Drobečku," tišila Chiai nejvyšší ze všech Shinigami ženského pohlaví.

"Pch! Nezahrávej si s ohněm, slečno Vysoká!" Zdálo se, že Chiai se vrátila rovnováha. Napadlo mě, jestli Mizushima právě nevykonala nějaký každodenní rituál. Pravděpodobně ano.

"Poslyš, Chiai," zašeptala jsem. "Jsi na tom pořád ještě dobře. Za mnou se dneska od rána táhl Kurono." Pronesla jsem to hlasem naplněným dotčenou hořkostí.

"Arisu měla svoji první Předtuchu," vysvětlila Mizushima.

"Cože, vážně?"

"Jo," zabrblala jsem mrzutě.

"Ahá, on viděl, že tě bolí hlava a pronásledoval tě, aby tě přistihl při Předtuše!" zvolala Chiai polohlasem vítězoslavně.

"Pravděpodobně," kývla jsem bez špetky nadšení.

"No jo, když jde o povinnosti, je hodně pečlivý," zamyslela se Chiai.

"To jo, hrozný pedant," přizvukovala Mizushima.



Proč mám dojem, že se rozhovor zvrhává špatným směrem? Neměli jsme se bavit o pronásledovateli Ardenovi? No ne?

Všimla jsem si, že na mě obě koukají. Nasadila jsem výraz kyselého odporu.

"Parchant je to," přihodila jsem svoji špetku do mlýna.

To je rozesmálo obě. Vím, že to ode mě asi nebylo hezké. Ale lezl mi na nervy. Tady má, co si zaslouží! Tak, a teď bychom se konečně mohly začít bavit o tom Ardenovi… Počkat… ne, o tom ne!

V záchvatu panické hrůzy jsem se snažila najít ještě jiné záložní téma. Kdyby se řeč stočila na včerejší trapasy, asi bych musela spáchat čestné harakiri. Klidně i nečestné, když na to přijde. Ale už bylo pozdě.

Chiai se nejdřív ujistila, že je vzduch čistý po obou stranách stanu, pak nás chytila za zápěstí a odtáhla k ohništi. Bylo to výborné a strategické místo. Nikdo se k nám nemohl nepozorovaně přiblížit. Jen by se tu mohl objevit Kurono, ale ten by toho hodně brzo litoval. A myslím, že ne jen mým přičiněním.

"Jenže já jsem z něj hrozně nervózní," promluvila Chiai jako by navazovala na předešlý rozhovor. Tvářila se vpravdě velice nervózně. Holka, holka...

Téměř samolibě jsem si založila ruce. Měla jsem zkušenosti. Sice jen jako pozorovatel, ale… nevím co z "té drzé holky" dělalo neoficiálního psychologa a truhličku na cizí strasti. Upřímně, nechápu, co nutí dokonce i kluky, aby se mě chodili ptát, co mají své přítelkyni koupit k narozeninám. Už jsem z toho bývala zoufalá. Jeden se neubránil otázkám, co si o mě teda doopravdy všichni myslí? Když jim teče do bot, jsem jim dobrá? Myslím, že zůstanu prostě jen u toho, že mám zkušenosti. Tak.

"Proč konkrétně?" sondovala Mizushima. Nezdálo se, že by chápala tak jako já. A když se nad tím zamyslím, možná neměla řekněme žádný důvod k tomu něco chápat. Jestli většinu svého života trčeli všichni tady a ve společnosti těch samých osob, je jasné, že některé věci jim prostě unikají. Dobrá, budu diskrétní.

"To kdybych věděla," vyprskla Chiai úplně jako kočka. "Potkali jsme se u jeho stanu a tak mě doprovodil na snídani. Šel si udělat čaj jako obvykle. To je něco, co dělá vždycky sám, Koquori k tomu nepouští," dodala ke mně na vysvětlenou. "Ta je na něj kvůli tomu posledních pár let trochu nabroušená. Je zvláštní." To jo. A není tu zdaleka jediná.

A Chiai pokračovala.

"No a když jsem si brala ovoce, tak stál za mnou. Strašně jsem se lekla. Připlížil se až za mě a vyděsil mě k smrti. Všechno mi popadalo," dodala skoro omluvně.

Diagnóza zní… zní… kudla, co se tady ještě řeší? Málem jsem se rozesmála a dělalo mi problémy nedat to na sobě znát.

"Třeba se dnes špatně vyspal," pronesla Mizushima filosoficky a ve vší vážnosti.

Zachroptěla jsem a odvrátila se. Smích deroucí se ven jsem šikovně zamaskovala kašlem. Jedna lepší než druhá. Když se na to ale podívám z jiného úhlu, asi jsem našla něco, v čem jsem myšlenkově nad nimi. Mám ty zkušenosti. Ano.

"V pořádku, Arisu?" zeptala se Chiai starostlivě.

Věnovala jsem široký úsměv trávě pod sebou a pak jsem ho pohřbila hluboko pod výraz zúčastněného zájmu.

"Už dobrý." Co jí mám říct? Mám to tomu pitomci číslo dvě ulehčit? Za to, co mi včera udělal? Houby s octem! A koneckonců, opravdu se mohl jen špatně vyspat.

"Souhlasím s Mizushimou. Nikdy nevíš, co můžeš čekat od nevyspalých osob. Tedy minimálně u lidí to platí." A zoufale jsem se snažila si alespoň jeden takový případ vybavit.

"Hmm, asi jo," souhlasila Chiai a zdálo se, že se jí ulevilo.

Nebýt těch jeho pohledů a "náhod", možná, že bych doopravdy věřila tomu, že Arden třeba jen probděl noc. Ale jak říkám, nebýt těch pohledů… Zdá se, že tohle místo potřebovalo profesionála.

"Možná bych ho měla vytáhnout ven. Třeba se jen potřebuje pořádně provětrat. Můžeme někam zaletět," napadlo Chiai. Najednou z ní čišela pečovatelská starostlivost. Tak moment, začínám se v tom zamotávat.

"Výborný nápad!" nadchla se Mizushima okamžitě.

Pozorovala jsem ji, jak Chiai vypravuje a dává jí nějaké přátelské rady, zcela bez výrazu. Bylo lepší se nijak netvářit. Když se vám vnitřnosti svíjí…

Chiai si přehodila sekeru přes rameno a s výrazem dítěte, které dostalo obrovskou železnici s pojízdným vláčkem, a jistou známkou mateřské péče v očích se rozběhla zpět ke stanům.

Zatímco jsem sledovala její sukně vlající v dopoledním vánku, Mizushima mě chytila oběma rukama za ramena a posadila mě do nejbližšího křesla.

"Tak, a teď mi řekni, čemu ses smála!" Do horkého křesla, koukám.

"Smála?" Zvedla jsem k ní nevinné oči.

"Nejsem natvrdlá, víš?"

No, očividně ne tak, jak jsem si myslela.

"Ven s tím."

"To je tajemství. Má to hrozně moc co do činění s věcmi, které se mi děly na Zemi. To bys nepochopila." Zapírat nebudu. Raději.

"Ale no tak," zaprosila Mizushima úpěnlivě. Vypadala, že umírá zvědavostí. Asi jsem jí nasadila brouka do hlavy. A jéje.

"Hele, Mizu, dej na mě, do měsíce, možná do dvou na to odpověď dostaneš sama. Vsadila bych na to devět ze svých prstů na rukou."

"Hmm. Který by byl ten desátý?"

"To bych se musela dodatečně rozmyslet. Ale jsem si jistá, že nebudu muset," zamrkala jsem na ni.

"Tak dlouho to nevydržím!" Vrhla se ke mně. Tyhle pohyby znám. Vypískla jsem a přepadla přes opěradlo právě včas, abych utekla rukám, které se ubíraly směrem k místům, kde jsem minimálně na Zemi lechtivá byla. Udržela jsem rovnováhu jen díky samotnému křeslu, kterého jsem se oběma rukama držela. Pak jsem ho oběhla tak, že se nacházelo mezi mnou a Mizushimou. Vyplázla jsem na ni jazyk.

"Budeš muset vstávat dřív," zahihňala jsem se. "Máš co dočinění s profesionálem." Je teda pravda, že tohle tělo se umí pohybovat neuvěřitelně rychle. Ale není samo, napadlo mě, když jsem se podívala na Mizushimu, které jeden pramen vlasů sjel do očí. Ty jí bojovně svítily jako kotěti, které si všimlo, že to utíkající klubíčko se zrovna zastavilo.

"Profesionál nebo ne, Mano nikdy neuměla utíkat rychleji než já!" zašklebila se vítězoslavně.

Ne, běh ne! Prosím!

Začala se pomalu pohybovat k jedné straně. Úplně jako šelma. Takže, teď musím přemýšlet. Mohla jsem se ubírat třemi směry. Les, tábor, potok. Les by byl ideální, kdyby se tam bylo kde schovat. V tomhle? Bez šance.

Tábor? Co v Táboře? Mohla bych tak jedině naběhnout do svého stanu a kdo mi zaručí, že mě Mizushima nebude pronásledovat i tam? Jenže ani u potoka jsem neměla zrovna nadějné vyhlídky. Takže kam?

Mizushima vystřelila tak rychle a nečekaně, že jsem už neměla víc času na přemýšlení. Zaječela jsem a vrhla jsem se k potoku prostě proto, že to bylo z kopce. Běželo se mi o to hůř, že jsem se zalykavě smála.

Když jsem dorazila k travnatému břehu potoka, tak tak jsem stihla zastavit. Zapištění někde za mnou mě však varovalo příliš pozdě.

Mizushima do mě havarovala v plné rychlosti a obě jsme se zřítily do vody. Tam jsme ještě chvíli ležely v zapeklitém propletenci v tekoucí studené vodě a smály jsme se tak, že si každá z nás, já převážně (protože jsem byla dole), nalokala pořádných pár doušků.

Nakonec jsme se vyškrábaly zpět na břeh a vykašlávaly vodu.

"Nic ti neřeknu! Namočit cizí oblečení není zdvořilé!" vyprskla jsem na Mizushimu a vzápětí jsme se obě skácely do trávy v dalším záchvatu.

Když se nám po několika minutách podařilo uklidnit se do té míry, že jsme byly schopné bez pomoci stát na vlastních nohou, pořádně jsem se prohlédla a zasténala jsem.

Mokré oblečení v kombinaci s trávou a hlínou rozhodně není dobrá kombinace. Vezmu-li v potaz, čí oblečení jsem právě zrušila, a jakého má ten někdo sourozence, byla jsem už v této chvíli dost pravděpodobně mrtvá. Za předpokladu, že by mě onen sourozenec viděl. A to úplně nutně nemusí, ne?

Vzpomněla jsem si na dalších devět stejných modelů ve skříni u mě ve stanu. Lišácky jsem se zašklebila na Mizushimu. Byla stejně zřízená jako já, nicméně ona nemusela mít trauma z Kuronovy reakce. Nebo kohokoliv jiného.

"Jdu se převléct, než mě uvidí pan Bratr," zazubila jsem se na ni.

"No tak to padej! Ten by tě zabil." A rozesmála se nanovo. Jenže mě ta představa začínala děsit tím víc, čím víc se blížil možný moment Kuronova návratu. Hraná odvaha by mi tváří v tvář zrovna jemu byla pěkně na houby.

Nechala jsem mokrou a špinavou Mizushimu smát se u potoka samotnou a rozběhla se do kopce. Nepříjemně mi čvachtalo v botách a rozhodně to dost nepříjemně podkluzovalo. Panika ve mně narůstala. To kvůli mému zápalu do věci.

Nad hlavou mi přelétly dvě ptačí siluety. Vzpomněla jsem si na Chiai a její nápad o "zalétání si". Takže ti dva se dokonce oba mění na ptáky? A to tu vážně ještě nikoho nic nenapadlo? To je šílené. Ještě zjistím, že to jsou holubice… No, v takovém případě bych se mohla vrátit k předešlým myšlenkám na čestné harakiri. Ale předtím bych se asi vysmála k smrti.

Dočvachtala jsem ke svému stanu a vpadla dovnitř. Teprve tam jsem se pořádně uvolnila. Bezpečí! Rukou jsem si prohrábla mokré, zplihlé vlasy. Něco mi říká, že fény tu taky určitě nevedou…

Takže jaký že je momentální plán? Zvelebit se natolik, aby pan Starostlivý nepoznal újmu na schránce své sestry? U vlasů budu muset důvěřovat sluníčku…

Stáhla jsem si Jing Jang gumičku a dvě velké šedé ptačí letky, které na ní byly upevněné.

Vlasy se mi rozpustily až pod ramena. Už včera jsem si všimla, že Mano bez drdolu vypadá dost odlišně. Starší, méně šílená a ztřeštěná, rozumnější. Ale v neposlední řadě pořád stejně mile. Vlastně se ani nedivím, že mu na ní tolik záleží. I když ji vlastně vůbec neznám.

Ucítila jsem bolestivé, částečně žárlivé bodnutí v břiše. Proč nemůže v mém životě existovat podobně starostlivá osoba?

Rozepnula jsem peří, které kvůli vlhkosti pozbylo tak šedesát procent svého objemu. Pak jsem se pracně vysoukala z šatů.

Po chvilce hledání jsem našla i druhý Jing Jang ručník. Pořádně jsem se utřela a omotala ho kolem sebe. Natáhla jsem se pro první ručník, ještě vlhký z rána, který jsem předtím nechala sušit na židli u středového stolu.

Na vlhké tváři jsem ucítila závan chladného vzduchu.

Vyděšeně jsem zvedla hlavu a nevěřícně jsem spočinula pohledem na Kuronovi, který si jakoby nic napochodoval do MÉHO stanu. Na pravé tváři měl malý šrám a vlasy pocuchané pravděpodobně silnějším větrem.

Zatímco jsem nebyla schopna jediného pohybu či zvuku, dokráčel k prostoru mezi skříněmi a opatrně o jednu z nich opřel toulec i s lukem. Tětiva už byla odepnutá a opět pečlivě smotaná u jednoho konce.

Pak se podíval na mě. Ale v odrazu zrcadla, u kterého stál, takže ke mně byl otočený zády. Věnoval mi odraz kyselého úšklebku. A moje končetiny se probudily k životu.

"Co si sakra myslíš, že tu děláš? Tohle je můj stan!" vykřikla jsem pobouřeně.

Kurono se mezitím vydal zpět k východu. V půli cesty od stolu se zastavil, pomalu a provokativně si prohlédl celý interiér a nakonec spočinul pohledem na mě. Přejel mě pohledem od hlavy až k patě, až mi naskočila husí kůže. Pevněji jsem si přitiskla ručník k tělu.

"Ne, není. Znám tu každou píď a ani tenhle pohled mi nepřinesl žádné nové poznatky."

Byla jsem tak pobouřená, že jsem chvíli jen marně otvírala pusu a nevydala sebemenší zvuk. Kurono zastavil svou chůzi u poličky s knihami a začal se v ní šťourat. Každý jeho pohyb byl provokativní.

Adrenalin dorazil na své maximum, nicméně tam ho ještě cosi vzalo do úchytů a začalo ho drásavě táhnout výš.

Pohlédla jsem na stůl. Pak znovu na Kurona. Pak jsem popadla první věc, která se mi dostala pod ruku, a s dokonalou přesností někoho, kdo obvykle mizerně míří, jsem Shinigamiho vší silou trefila do zátylku Dělbou práce v ševcovské dílně.

Kniha narazila, a v krásném oblouku odletěla stranou. Nebyla tlustá, ale Kuronovi srazila hlavu dopředu, takže čelem udeřil do police. Vzápětí se stáhl, zvedl ruce k zasaženému místu a otočil se. V jeho očích zaznamenala překvapení, možná dokonce trochu zděšení.

Jenže já už byla rozzuřená na maximum, pevněji jsem sevřela lem ručníku, tvář staženou v grimase hněvu. Volnou rukou jsem výmluvným gestem švihla ke vchodu.

"Vypadni!" zařvala jsem na něj.

Na záda si před ním rozhodně nelehnu. Nikdy!

Pravděpodobně jsem ho svým výrazem doopravdy vyděsila. Chvíli jsme se jeden do druhého vpíjeli pohledy. Tedy on se do mě vpíjel, já ho svým krájela a kuchala. Jinými slovy výměna obvyklých pozic.

Pak se otočil a vypotácel se ze stanu, zatímco si jednou rukou pořád ještě svíral týl.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Caym Caym | 14. července 2009 v 21:25 | Reagovat

Do něj, do něj, DO NĚJ! XDDDDD

2 Temi Temi | 17. července 2009 v 21:52 | Reagovat

OMG~ xDDD Zmlať ho Zmlať ho!
Arden stalker? hih xD; Chiai se asi moc nevyzná v citech ^^;

3 Re Re | 18. července 2009 v 9:09 | Reagovat

Třeba vyzná, ale tak tohle by ji třeba vůbec nenapadlo XDD nebo co já vim xDD tak přece ať to pan Pitomec č. 2 nemá tak lehké XDD

4 Mafis Mafis | 31. srpna 2009 v 13:29 | Reagovat

Mhaha tak sem zvedavej jak dopadne zavod Kyouteki vs Caim :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama