ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 3. - Předtuchy

12. července 2009 v 13:56 | Re
Další den ráno jsem nicméně na typické rozjímání typu "Kde budu, až se probudím?" neměla ani pomyšlení, protože mi hlava třeštila jako šílená. Zdá se, že ani Shinigami se podobným problémům nevyhnou. Škoda. Zajímalo by mě, jestli Mano čirou náhodou nemá potíže kvůli nízkému tlaku, jako máma. Otázka zní, jestli se zdejší klima vůbec dá nějak "otlakovat", a jestli ano, tak podle jakých pravidel. Ach jo.

Zvedla jsem se do sedu a ruce úpěnlivě přitiskla na bouřící se spánky. Co jsem komu udělala? Oprava: co jsem tomu tělu udělala?

Zakručelo mi v břiše. Dobrá, dobrá, možná jsem ho trochu nechala hladovět, ale to je síla zvyku. Žízeň jsme včera s Caim zahnaly u potoka, ale na jídlo se pak nějak nedostalo. To ovšem není důvod k bolesti hlavy.

Podívala jsem se dolů na své momentální já. K mému znechucení jediné, co jsem našla v obou skříních a dalo by se v tom spát, byla noční košile. Nenávidím noční košile! Je to jakýsi můj vnitřní zavilý odpor k něčemu, co má za úkol zvýrazňovat jisté tělesné prvky, kterých se mi nedostává. Jinými slovy já konkrétně si vždycky v noční košili připadala jako sud, kterému jsou značně omezeny pohybové možnosti. Jako ostatně ve všech sukních. Ať žijí kalhoty! Ať žije pyžamo!

A teď jsem tu na sobě měla hedvábné cosi, co by se na Zemi většina lidí nebála nazvat sexy prádýlkem. Navíc mi to moje vnitřní samostatně pracující kontrolní středisko neustále našeptávalo, že mi to sluší, a to mě rozzuřovalo do nepříčetnosti.

Protřela jsem si oči a zapnula ignoraci, kterou jsem si vypěstovala speciálně kvůli migréně. Myslet na ni nemělo cenu. Jen mě doopravdy mrzí, že Shinigami pravděpodobně nevedou farmaceutický průmysl. Jakou mám šanci, že tu budou mít něco na bolest hlavy? Že malou? Hmm.

Složitě jsem se vymotala z pokrývek a kožešin a prodrala se až ke skříním. Po důkladnější prohlídce jsem zjistila, že Mano se své image rozhodně nepouští. Model, který jsem měla včera na sobě, si zabral celou jednu skříň a byl tam minimálně desetkrát. V druhé skříni bylo několik jiných kousků oblečení. Jenže vypadaly nepoužívaně a nemohla jsem se zbavit dojmu, že kdybych si na sebe oblékla něco ne-Ying-Yang, měla bych velice brzy jistou nehodou s vlkem. To jsem nechtěla.

Rezignovaně jsem ze sebe udělala Mano, do které jsem se včera probudila. No co. Aspoň jsem se konečně zbavila toho… prádla…

Účes mi dal trochu zabrat, ale po půlhodince snahy jsem byla spokojená. Jestli si vzpomínám dobře, a výpadky krátkodobé paměti netrpím (tedy, nepamatuji si, že bych trpěla), vystihla jsem ten její drdol docela dobře.

Podívala jsem se do zrcadla a povzdechla si. Z nějakého důvodu jsem se necítila dobře. Spíše psychicky, bolest hlavy už si bolela jen sama pro sebe. Byl to takový ten pocit, se kterým jsem se občas probudila i doma. Dojem, že něco potřebujete, a nemáte to. A samozřejmě nevíte co. V danou chvíli máte dojem, že vám chybí všechno.

...

Takže bych se raději měla jít najíst.

Provinile jsem přejela rukou po kručícím břiše. Dotáhla jsem se ke vchodu do stanu, který jsem včera zběžně zašněrovala, a po chvilce roztržitého snažení jsem vystrčila hlavu do nového rána.

Byla jsem překvapená. Mohlo za to více věcí. Především jsem netušila, že je teprve TAK brzo ráno. Venku už bylo světlo, ale slunce ještě nevyšlo. Ranní vzduch úžasně voněl a připomněl mi rána na táborech, které jsem jako malá strávila při svých návštěvách Evropy. Vlna nostalgie jen zesílila ten divný pocit, který mě neopouštěl.

Dále, všechny stany byly ještě pevně zašněrované: byla jsem první vzhůru. To je taky poněkud nezvyklé, vždycky spím nejdéle ze všech a vytáhnout mě z postele, to je umění. Umění, které nicméně nejlépe ovládám já sama.

Ale proč bych si vlastně měla stěžovat? Mám ideální šanci propašovat se do jídelny a ukořistit si něco k jídlu aniž bych narazila na nepříjemné osoby. Hmm, dobrá, na nepříjemnou osobu…

Obula jsem se a potichu se vydala orosenou trávou. Z okolních kopců stoupaly cáry bílé mlhy. Vyšplhala jsem až k jídelnímu stanu a strčila hlavu dovnitř. Uf, nikde nikdo.

Se značnou úlevou jsem vykročila k baru. Ta oddělená část vzadu za ním musí být určitě něco jako kuchyně. Kde jinde bych měla najít něco k jídlu?

Prosmýkla jsem se kolem stolů a natáhla ruku k plachtě. Dřív než jsem se jí stihla dotknout, zaznamenala jsem pohyb a na čele ucítila ruku. Překvapeně jsem ztratila rovnováhu a málem se zřítila na záda. Opřená o bar jsem zírala na pravděpodobný vstup do kuchyně.

Mezi rozhrnutou plachtou stála bytost.

Byla vysoká, hubená a hlavně… nebyla tak úplně lidská. Zírala jsem na podivné stvoření s oranžovohnědou kůží a dlouhými béžovými vlasy, které jí padaly až pod ramena v čemsi, co mi připomínalo snad jedině pozemské dredy. Měla nepřirozeně dlouhé ruce a nohy. Vlastně i prsty na rukou, když se nad tím tak zamýšlím. Oděná byla v jakési okultně vyhlížející róbě v odstínech zelené a oranžové. Podle obličeje, účesu, střihu šatů a… ano, přiznejme si, i podle hrudníku, jsem usoudila, že je to žena. Tedy… stvoření ženského pohlaví. Eh.

"Mano, uturavora?" zeptala se mě ta bytost a naklonila hlavu na stranu.

"Uto-co?" zeptala jsem se zaraženě.

Chvíli jsme na sebe jen hleděly.

"Ah," pookřála najednou a zmizela za plachtou.

Zůstala jsem stát s otevřenými ústy. Co to bylo? Matně jsem si vybavila onen pohyb, který jsem včera v těchto místech postřehla. Mohla to být… ona?

Po chvilce váhání jsem opět sáhla po plachtě, opatrně ji rozhrnula a nakoukla dovnitř.

Kuchyně. Bingo.

"Ehmmm… omlouvám se?"

Postava se momentálně shýbala k něčemu, co mohl být sporák, přivřeme-li jedno oko. Když jsem promluvila, zvedla se a otočila se ke mně. Rozhodla jsem se jednat.

"Err… Jmenuji se Arisu, ráda tě poznávám," vykoktala jsem rozpačitě a vysekla úklonu.

"Koquori," zamžourala na mě ona. Mohlo to být její jméno?

Nejistě jsem se vsunula dovnitř.

"Já… jsem tady nová. Eh… jmenuješ se… Koquori?" Ach ne, to je trapas, to je trapas, to je zase jednou trapas! Proč mi sakra nikdo nepředstavil tuhle?

"Správně," kývla. Cože? Ono to umí po našem?

"Omlouvám se, nikdo mi neřekl, že je tu ještě někdo jiný… Koquori...?"

"Nevadí," potřásla Koquori hlavou, otočila se a jala se opět věnovat své předchozí činnosti.

"Ehm… nemohla bych si tu někde vzít něco k jídlu?" zeptala jsem se prosebně.

"Nemohla," odpověděla mi, aniž by se otočila.

Aha…

"Připravím to, co si budeš přát Arisu."

"Eh?" Vyjeveně jsem zírala. "To je v pořádku! Klidně si něco nachystám sama!" dodala jsem rychle.

Otočila se na mě.

"Připravím to, co si budeš přát, Arisu," zopakovala s neměnným výrazem ve tváři i když o poznání důrazněji.

"Vážně je to v pořádku?" zeptala jsem se nejistě.

"Samozřejmě."

Upřímně, to stvoření je divné.

"Müsli s mlékem...?" No co… za zkoušku nic nedám.

Koquori se narovnala a zabodla pohled někam doprava dolů, jakoby něco hledala. Fascinovaně jsem ji pozorovala. Sledovala jsem, jak pomalu upřela oči na to něco, co připravovala v improvizovaném sporáku. Pak si prstem podepřela bradu a podívala se na mě zářícíma mandlovýma očima. A já jen zírala. Nakonec se znovu otočila a jala se pokračovat ve svém díle.

Zůstala jsem stát a nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Co to má znamenat?

Čekala jsem asi pět minut a sledovala záda pracující Koquori. Celou tu dobu jsem jen přemýšlela nad tím, co je tohle stvoření k čertu zač. Pak mi došla trpělivost.

"Err…"

Koquori se postavila a vrazila mi do rukou mísu. Překvapeně jsem zamžourala na její obsah, který se tvářil na kuřecí salát. Když jsem zvedla oči, stačila mi ještě věnovat tajemný úsměv a zmizela. Prostě zmizela.

Stála jsem tam ještě chvíli a zírala na místo, kde se ztratila. O co tu pro všechno na světě jde? Co to mělo být?

Znovu jsem se podívala na mísu. No co, kuře mám ráda a tohle vypadá jedle. A buďme upřímní, vypadá to dokonce velice jedle. Záleží na tom, co posnídám? Hlavně, že vůbec mám něco, co můžu sníst, ne?

Vrátila jsem se zpět do jídelny a rozhlédla se po prázdném stanu. Přemýšlela jsem, kam si mám sednout. Lákala mě společenská část, ale může se tam vůbec jíst? Váhavě jsem vykročila kupředu, když tu někdo další vešel do Jídelny.

"Dobré ráno!" zapěla jsem automaticky zvesela.

"Dobré ráno."

Zírala jsem na Kurona, který si upravoval copánek. Cože? COŽE?

Věnoval lhostejný pohled nejdřív mně a poté i míse, kterou jsem křečovitě svírala. Vykročil ke mně. Automaticky jsem ustoupila o krok dozadu.

"Co? Myslíš, že se budu obtěžovat s ignorací?" zeptal se pohrdavě, když ke mně došel; v jeho hlase jsem postřehla jakýsi bojovný tón. Pak mi vzal, či spíš vytrhl mísu z rukou, s tlumeným zamručením se usadil k nejbližšímu stolu zády ke mně a jal se snídat.



Nechápu to. Teď doopravdy nechápu ani to nejnicotnější nic.

"He?" zeptala jsem se chabě, skoro šeptem. Nevšímal si mě. Co jsem komu provedla?

Než jsem se stihla začít litovat, ozvalo se někde za mnou slabé dřevěné klapnutí. Otočila jsem se a zrak mi utkvěl na dřevěné misce, která se objevila na pultu. Byla plná… ach můj… byla plná müsli s mlékem. Vedle ležela i vyřezávaná dřevěná lžička.

Jako ve snu jsem se natáhla po své snídani. Já to nechápu. Možná je to kvůli té bolesti hlavy… musí být!

Věnovala jsem nejistý pohled kuchyňské plachtě a pak jsem směrem k ní nahlas pronesla:

"Děkuju, Koquori!"

Popadla jsem misku se lžící a podívala se na Kuronova záda. Mám dost odvahy na to, abych si přisedla, když mě dokonce i pozdravil...?

Nemám…

Posadila jsem se k vedlejšímu stolu na lavici tak, že jsme k sobě seděli zády. Chvíli jsem misku hypnotizovala. A tak co!

"Itadakimasu," usmála jsem se pro sebe a jala se chroupat svoji vysněnou snídani.

Ještě jsem ani nepolkla první sousto a vedle mě se objevila Kuronova hlava.

"Co to má být? Písek?" Myslím, že pohrdání v jeho hlase už ani zmiňovat nemusím. Zatnula jsem zuby. Adrenalin se nicméně nechoval, jak by měl. To bude pravděpodobně tou hlavou...

"Müsli," odpověděla jsem rezignovaně.

"Tsch…" vrátil se zpět ke své snídani.

"Co je ti vůbec do toho?!" vybuchla jsem najednou. "I děti ve školce ví, že civět druhým do talíře je neomalenost!"

Jeho hlava se opět objevila vedle mého ramene.

"Ty chceš poučovat ?" zeptal se mě se zdviženým obočím.

No dobře, dobře, hošánku. Tobě se daří vyhecovat mě, i když mi hlava třeští, jako kdybych měla kocovinu. Kterou jsem tedy ještě nikdy neměla, ale…

"Co když ano?" zavrčela jsem jedovatě a zabodla do něj vyzývavý pohled.

"Hmpch, přeji hodně štěstí," odfrkl si a opět se otočil ke svému jídlu. Už dlouho jsem nepocítila tak akutní nutkání dát někomu do nosu. Ale moje nadšení ochablo s novým přívalem bolesti. Neslyšitelně jsem zasténala a přitlačila si ruce na spánky. Po chvilce se nejhorší vlna bolesti vytratila.

Co se mnou ta bolest má? Jak se takhle můžu vůbec na něco soustředit? Jak, když mám hlavu v jednom ohni?

Složila jsem ruce na stůl a omámeně se zahleděla na svoji snídani. Myšlenka, která mi vytanula na mysli, se mi vůbec nelíbila. Jenže…

Otočila jsem se na Kurona. Také on byl natočený mým směrem a podezíravě si mě měřil přivřenýma očima. Moje chvilkové odhodlání zeptat se ho, jestli by neměl něco na bolest hlavy, se vytratilo rychlostí blesku.

"Co je?" vyprskla jsem na něj.

Chvíli na mě ještě koukal a pak se potřetí vrátil ke své snídani. Měla jsem dojem, že jsem zaslechla opravdu hodně tiché zavrčení:

"Problémy…"

Ne, nebudu přemýšlet nad tím, co měl na mysli. Ó, jak často se žertuje, že myšlení bolí, a když ono začne doopravdy bolet, už to není taková sranda.

Poctivě jsem se prokřupala miskou až na dno. Překvapilo mě, že Kurono nedosnídal dřív než já. Ne, že by toho jeho salátu bylo méně než mého müsli, ale i tak…

Obdařila jsem dno misky zadumaným pohledem a čekala, jestli se černovlasý Shinigami přece jen nezvedne. Nezvedl. Bylo mi nepříjemné odejít dřív než on, ale teď už si bohužel nevyberu. Takže do toho.

Vysoukala jsem se z lavice, popadla misku, položila jsem ji na bar a odešla ze stanu. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se na Kurona ani očkem nepodívala. Až teď mě napadlo, že si možná přál zůstat v jídelně jako poslední stejně jako já. Aspoň jsem mu udělala radost, no. Vzápětí jsem si uvědomila další ze svých problémů.

Stála jsem před vchodem do jídelny a dívala se na spící Tábor. Slunce už se váhavě dralo přes vrcholky kopců a já si bolestivě uvědomila, že to, co právě pociťuju, se dá nazvat počátkem nudy. Co tu mám sakra dělat? Nemůžu pořád běhat za Caim jako hlídací pes. Tak co je denní náplní takového Shinigamiho? Mohla bych se někoho zeptat, jenže jediný jiný bdící Shinigami kromě mě je ve stanu za mnou a jeden druhého nemůžeme ani cítit. Takže tudy by to nešlo.

V hlavě mi bleskl nápad. Polkla jsem, abych zarazila pulsující bolest ve spáncích, pochopitelně marně, a vydala se zpět do svého stanu. Došla jsem k jedné skříni a podívala se na toulec s lukem o ni opřený. Hmm. Nápad se začínal nebezpečně rychle rozplétat do plánu. Váhavě jsem vytáhla z druhé skříně chrániče a pásku na oko. Vyvedenou v Ying Yang, ale to už jsem ignorovala asi tak jako bolest hlavy. A proč vlastně ne?

Nacpala jsem všechno, co jsem našla, do toulce a hodila si ho na záda. Ještě předtím jsem vytáhla luk a pevně ho sevřela. Výborně mi padl do ruky. Tedy lépe řečeno do Maniny ruky, ale v tomto okamžiku v tom žádný rozdíl nebyl.

Váhavě jsem vykoukla ze stanu. Nikde nikdo. Popravdě, jediný, koho jsem momentálně rozhodně nechtěla potkat, byl právě Kurono, ale doufala jsem, že se své snídani bude věnovat ještě pár minut. V lepším případě by mohl být zvědavý a mohl by Koquori požádat, aby mu taky přinesla müsli. Jen ta představa mě málem rozesmála.

Po špičkách jsem se vyplížila zpoza plachty a co nejtišeji se vydala k cípu lesa, který byl nejblíže. Chvilku jsem toužebně zírala na malé lázně, ale to už jsem byla mezi prvními stromy.

Otočila jsem se. Pořád nikde nikdo. Výborně. Tak, teď si najdu nějaké pěkné místečko a trochu se potrénuju ve střelbě. Potřebuju si dokázat, že to alespoň trochu zvládám. Potřebuju mít tu jistotu. A v lepším případě by mi to mohlo jít doopravdy hodně dobře, což by mohlo udělat dojem i na Kurona. Třeba by pak usoudil, že si Mano nakonec nevybrala tak špatně.

Ta představa mě potěšila.

Počítala jsem s tím, že se budu muset časem prodírat hustým lesním porostem, ale tady byly stromy doopravdy vysoké, jejich kmeny obrovské a prostor mezi nimi dost pohodlný. A žádné pařezy. Na zemi jehličí, sem tam zbytky listů, mech, kapradiny a zaoblené kameny.

Jak jsem tak kráčela, uvědomila jsem si jednu věc. Zarazila jsem se a rychle se ohlédla.

Právě včas. Mezi stromy jsem zaregistrovala poslední záblesky červených stanů. Uf. Byla bych doopravdy tak pitomá, abych se vydala do monotónního lesa, který neznám, aniž bych si doopravdy dávala pozor na to, kudy jdu? Tedy spíše odkud jdu?

Nejspíš ano, takže odteď se budu muset víc hlídat. Dál už každopádně jít nemůžu. Takhle to bude muset stačit.

Zkusila jsem vytáhnout šíp z toulce na zádech. Tragický neúspěch. Byla jsem ráda, že mě nikdo nevidí. Šmátrala jsem nepříjemně zkroucenou rukou několik bolestivých sekund, a když už jsem konečně nahmatala pírko jednoho šípu, vytáhnout ho byl nadlidský úkol.

S rezignovaným povzdechem jsem toulec shodila ze zad a opřela o kmen nejbližšího stromu. Aplikovala jsem na sebe veškeré chrániče a pomůcky, o kterých jsem věděla, jak se používají, kromě pásky na oko. Pak jsem opatrně odmotala tětivu a napnula ji.

Vybrala jsem si jeden ze šípů a zkoumavě ho založila do zářezu. Luky, které jsem si pamatovala z Evropy a se kterými na táborech střílely i relativně malé děti, měly na tětivě provokativní červenou značku, která všem hlasitě říkala, kde přesně by se šíp měl nacházet. Jenže to byly laciné, tedy vcelku laciné, obyčejné dřevěné luky pro laiky. Tohle byl přinejmenším profesionální luk a očividně vyrobený s ohledem na původní funkci. Žádné moderní sportovní luky, jen krásně chladivý, hladký, černý kov.

Přejela jsem po něm prstem a vybrala si jeden strom na jih od Tábora. Nebyla jsem tak hloupá, abych mířila do obydlené oblasti. Je sice pravda, že zrovna bych nikoho z nich neohrozila ani ve snu, ale raději…

Napnula jsem luk a jala se mířit. Přistihla jsem se, jak vyplazuju špičku jazyka, což bylo rozhodně dosti neprofesionální.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se zklidnila, a šíp vypustila. Skončil v zemi asi pět metrů ode mě. Jeho let by se rozhodně nedal nazvat ladným. Povzdechla jsem si.

Vytáhla jsem šíp z mechu a očistila jeho hrot, vcelku zbytečně, protože jsem ho vzápětí poslala na stejné místo. Potřetí se mi už podařilo šíp dostat až ke kmeni cílového stromu, o který tupě klapnul a sklouznul do kapradí.

Ani nevím, kolik marných pokusů jsem stihla do té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že o jeden ze stromů za mnou stojí opřený Kurono. Když mi to došlo, na jednu malou chvíli jsem ztuhla v bolestivé křeči, ale pak jsem se rozhodla jeho přítomnost ignorovat.

Všimla jsem si ho koutkem oka. To bylo asi jedině dobře. Myslím, ne, jsem přesvědčená, že kdybych viděla jeho výraz, asi by mě přemohlo nutkání se okamžitě stáhnout do bezpečí. Můj plán udělat na něj dojem byl tímto tragicky zrušen.

Snažila jsem se střílet co nejlépe a v duchu kňučela nad trapasem, který si s každým výstřelem přidělávám.

A pak, konečně, se šíp se správným zadrnčením vznesl lehkým obloukem a doletěl ke stromu. Do kterého se ovšem nezabodl. Něco mu v tom zabránilo. Někdo mu v tom zabránil…

Kurono si pozorně prohlédl hrot šípu a pak ho přečistil cípem svého trika. Cítila jsem, jak ve mně vzkypěl vztek.

"Proč jsi to udělal?!" zařvala jsem na něj dotčeně. Skoro jsem i cítila slabý nápor slz v koutcích. Začínalo toho na mě být příliš. A naprosto odmítám řešit, jak se ten pitomec k tomu stromu vůbec dostal!

Potichu, ačkoli i to se tichým ranním lesem rozléhalo, řekl Kurono:

"Myslíš si, že tu někdo stojí o to, abys ničila stromy?" Pomalu zvedl hlavu a celý tento pohyb zakončil drobným trhnutím bradou, což jakoby podtrhlo nápor rozhněvaného pohledu, který mi věnoval. Pak vykročil ke mně, ruku se šípem spuštěnou podél těla.

"Myslíš si, že tu vůbec někdo stojí o to, abys zesměšňovala umění střelby?"

Stud, který mi vystoupal do tváří v podobě červené barvy, kterou jsem dokonce i cítila, se nádherně propojil s bolestí hlavy. Nápor slz zesílil. Co si o sobě ten parchant myslí?

Přimhouřila jsem oči, zčásti abych zabránila slzám v návratu, a z části i kvůli hořkému hněvu, který se ve mně opět probudil. Zaťala jsem pěsti a po chvilce přemáhání jsem bojovně vystrčila bradu.

"Prosil tě někdo o to, abys tu byl? A vůbec," nasadila jsem ironický tón a použila jeho vlastní slova. "Myslíš si, že tu někdo stojí o tvoji přítomnost? Tvoji buzeraci? A věčně nakyslé výrazy?"

Mezitím ke mně pomalu dokráčel. Zastavil těsně přede mnou. Stálo mě veškeré sebeovládání, abych neustoupila ani o krok dozadu. Palčivě jsem si uvědomovala, jak jsem vůči němu malá.

Nezvedla jsem hlavu, a tak jsem se dívala pořád rovně, což v této chvíli znamenalo, že jsem detailně a velice zblízka zkoumala horní část jeho vesty. Stiskla jsem rty.

Pár sekund jsme stáli oba dva bez hnutí. Já si v návalu slabého strachu uvědomila, že v ruce pořád drží ostrý šíp. Vyčištěný. A jestli jsem na něco v té chvíli nevěřila, byla to rodinná pouta.

Pak se pohnul. Pohnul se tak rychle, že moje strachem vybroušené smysly zareagovaly téměř okamžitě a já sebou vyděšeně ucukla. Jenže velice brzy jsem si uvědomila, že nemám kam ucuknout.

Levou ruku mi zkroutil za záda, zatímco pravá už trůnila v podobném ocelovém sevření. Stejně rychle si mě obešel, s jistou dávkou nezdvořilosti se mi připlácl na záda a do ruky za zády mi vmáčkl onen šíp. Moje prsty hbitě sevřel svými a pak, dřív než jsem stihla říct "a", mi pravou ruku natáhl, zasadil šíp na to jediné správné místo na tětivě, otočil se (čili nás oba) o 180 stupňů a vystřelil. Zamířil tak rychle, že by to obyčejný člověk nedokázal ani ve snu. Tětiva zadrnčela a šíp zmizel. V dálce jsem si všimla drobné světlé skvrny, minimálně třicet metrů vzdálené, kterou bych nejspíš tipovala na houbu, která se po zásahu rozpadla na malé kousíčky.

Oba jsme chvíli setrvali zcela nehybně. Já si po pár vteřinách rozhořčeně uvědomila, že po nucené otočce, kdy jsem prakticky ztratila půdu pod nohama, na něm více méně ležím. Jenže teď bylo po jeho. Způsob, kterým střílel, mi učaroval. A buďme k sobě upřímní, způsob, kterým vystřelil za použití mých rukou, mě neokouzlil o nic méně. A to byl důvod, proč jsem počkala asi o dvě sekundy déle, než jsem se začala rvát o rovnováhu, která by spočívala na mých vlastních nohou. Tedy, všichni chápeme, v jakém slova smyslu mluvím o "vlastních nohou".

Kuronovi další malou chvíli trvalo, než mu došlo, že mě má pustit. Zdálo se, že nebyl vyveden z rovnováhy tak jako já, ale možná byl přece jen trochu překvapený. A když už mě konečně po pár uštědřených kopancích pustil, dostavila se bolest hlavy v takovém měřítku, že už jsem si nemohla s čistým svědomím říct, že je to normální. Kupodivu první, co mě napadlo, bylo, jestli se mi za můj krátký pobyt v Manině těle nepodařilo ho nějak vážně poškodit.

Zasténala jsem a místo Kurona jsem si vybrala oporu ve stromu, o který jsem předtím opřela toulec.

Kurono se mezitím narovnal a oprášil si chránič na ruce.

"Takhle střílí ta, jejíž tělo teď sdílíš. Tak ji laskavě nezesměšňuj," pronesl, jako by chtěl dokončit celou tu pitoreskní scénu, ale nějak se to minulo efektem, protože já bych ho přes hučení v uších pořádně poslouchat nemohla, i kdybych po tom toužila.

Nafoukaný pitomec. Budu ho ignorovat. Tak. Přesně to udělám.

Opatrně jsem se odtáhla od stromu, aby se náhodou nával bolesti nevrátil. Aniž bych na Kurona pohlédla, sundala jsem si chrániče, nacpala je zpět do toulce, ten jsem si hodila přes rameno, pohodlněji sevřela luk a jala se šourat směr Tábor. Kuronovi jsem nevěnovala ani boční pohled. Po vtipně krátké chvíli jsem na něj dokonce i zapomněla.

Co to se mnou sakra je? Být ve svém vlastním těle, pravděpodobně už bych vlivem máminých příběhů ze zákulisí a vlastní bujné fantazie vypěstované čtením určitého druhu knih vážně uvažovala o tom, že tahle bolest je způsobená nějakou patologickou šíleností. No, bez legrace. Jenže vedou se vůbec podobné věci u Shinigami? Nemají to být mystické bytosti? Je doopravdy nutné, aby trpěli tak přízemně biologickými strastmi, jako je například migréna?

Ach jo.

Vykolébala jsem se shrbená z lesa. Slunce mezitím vyšlo a na okolních kopečcích se jeho nazlátlá záře prala s pásy ranní mlhy.

Vyšla jsem poblíž ohniště. Toho, které jsem včera zahlédla z kopce. Caim mi sice ukázala, kde leží, ale nešly jsme k němu, protože se nacházelo poněkud z ruky. Bylo velké a obklopovala ho podobná křesla a měkké lavice, které se nacházely ve společenské části jídelny. Plus spousta kůží a potahů.

Složila jsem se na nejbližší křeslo a hlavu si položila do dlaní. V zápětí jsem si marně promasírovala spánky. Teď už tu bolest nešlo ignorovat. Zcela očividně se stupňovala a já měla neblahý dojem, že se z ní za chvíli zblázním.

Znovu jsem potichu zasténala. Proč ještě nikdo nebyl vzhůru? Je možné, aby Shinigami byli ještě větší spáči než já? Tedy až na…

Slabé šustění mě upozornilo na Kuronovu přítomnost. Zdá se, že se rozhodl mě sledovat. Opravdu si nejsem jistá, jak bych si to měla vyložit.

Zvedla jsem oči právě včas na to, abych si všimla vlka, který potichu přešel na druhou stranu ohniště. Za normálních podmínek by mě ten pohled asi vyděsil. Kurono byl ve vlčí podobě skutečně obrovský. Z představy, že by na mě něco takového skočilo, mi přejel mráz po zádech.

Vlk prošel kolem lavic, až se zastavil přesně naproti mně, posadil se a upřel na mě tmavě modré oči. Skoro jako by byl zvědavý. To naznačovaly i drobné záchvěvy jeho huňatého ocasu. Jenže já už jsem vážně ztrácela soudnost. V té chvíli bych se ho pravděpodobně i zeptala, jestli nemá něco proti bolesti hlavy, jenže náš pán pitomec si samozřejmě musí hnát ego a napochodovat sem jako vlk, že ano...

Chtěla jsem mu něco říct. Dokonce jsem se i narovnala. Jenže pak mě bolest hlavy zasáhla finálním úderem, který by se mohl hrdě měřit s úderem palicí. Pevně jsem sevřela oči a čekala, až to přejde. K mému překvapení se tak stalo téměř okamžitě. Otevřela jsem oči a překvapeně zamrkala.

Nebyla jsem u ohniště. Byla jsem na Zemi. Zpět na Zemi. Ve městě. Přímo uprostřed houfu zaměstnaných lidí, z nichž se každý hnal za svými vlastními povinnostmi.

Vyjeveně jsem se otáčela kolem vlastní osy. Skutečně jsem zpátky?

Mozek mi naštěstí po návalu úlevy od bolesti začal pracovat rychleji. Podívala jsem se na své ruce. Rukavice. Každá v jiné barvě. A Ying Yang. Aha. Zpět ve svém těle tedy rozhodně nejsem. Takže Arisu, teď je na čase, abys začala myslet. Ale nejdřív se odkliď z davu, než tě někdo smete.

Což se po chvíli ukázalo jako planá obava. Lidé mnou procházeli. Takže další poznatek: jsem na Zemi a nejsem hmotná. Takže o co že tu jde?

Proplula jsem až ke zdi. Teď jsem si mohla pořádně prohlédnout místo, na němž jsem se ocitla. A poznala jsem ho. Byla jsem v Nagoyi. Byla jsem doma.

Tedy jen v širším slova smyslu. Byla jsem na nádraží. U hlavního vchodu. Navštívila jsem toto místo jen jednou v životě, ale ten vchod si jednoduše nešlo s ničím splést. Proudily sem stovky lidí, kufříky a konferenční tašky se jen míhaly.

Přelétla jsem pohledem jednu z mnoha obrovských informačních tabulí a zběžně zaregistrovala vlaky do Tokya nebo Ósaky. Pak jsem znovu pohlédla do davu. Přece musí existovat nějaké racionální vysvětlení toho, proč tu jsem. Tak. Určitě nějaké existuje. A já ho najdu. I když upřímně, po tom, co moje duše prodělala navzdory všem fyzikálním pravidlům, bych nejspíš neměla problémy uvěřit i tomu, že jsem se jen ocitla v další naprosto nelogické situaci.

Takže čím začneme? Jestliže tu doopravdy nejsem, tak určitě ničemu neuškodí, rozhodně ne mému oblečení, když si sednu. Klidně i na zem.

Sedla jsem si a očima se vpíjela do davu. Pak jsem se pro jistotu podívala na digitální hodiny v rohu jedné z tabulí. Čtvrt na deset dopoledne. Možná, že časy na Zemi se od časů v dimenzích zas tolik neliší.

A možná bych tu mohla jen sedět a čekat, až tato halucinace, nebo co to je, přejde. Třeba jsem jen omdlela z bolesti a všechno se mi jen zdá. Takhle bych tuto situaci skutečně vysvětlit mohla, kdyby tu nebyla ta neopodstatněná, ale přesto pevná jistota, že nesním. Vidím realitu. O tom nelze pochybovat.

Asi pět minut jsem seděla na zemi opřená o mramorový obklad zdi. Lidé se neustále míhali sem a tam, což se po chvíli začalo jevit jako mimořádně monotónní podívaná.

Pak jsem si všimla jedné postavy. Byla to žena. Upoutala mou pozornost, protože se pohybovala divně. Divně ve srovnání s ostatními. Zpomalovala a její pohyb mi přišel podivně nucený a křečovitý. Napadlo mě, jestli jí není špatně nebo tak něco.

Zvedla jsem se a jala se ji následovat. Procházejícím lidem jsem nevěnovala sebemenší pozornost. Když mnou někdo prošel, cítila jsem to jen jako slabší záblesky světla někde v mé bezprostřední blízkosti.

Pozorovala jsem ženu, která své okolí očividně nevnímala. Chvílemi měnila směr, jako by si ani nebyla jistá, kudy že se má vydat. Takto jsme spolu probloudily a prokličkovaly celou halu.

Nakonec se zastavila úplně. Příliš nečekaně a v půli kroku na to, abych věřila, že třeba jen zapomněla číslo svého vlaku. Zaváhala jsem a pak jsem ji předešla. Když jsem ji míjela, pomalu dosunula nakročenou nohu zpět.

Teď jsem jí viděla přímo do obličeje. Zcela běžné rysy normální japonské ženy přes čtyřicet. Jenže výraz, který se jí míhal za tmavýma očima, rozhodně normální nebyl. Zamrkala jsem, jestli se mi to náhodou nezdálo. Nezdálo.

Když bych měla popsat to, co jsem viděla, za plného použití své představivost, asi bych řekla, že jsem hleděla na výraz odcizené apatie. Apatie, která přes ženin obličej vytvářela samostatnou masku.

A pak, jako když udeří blesk, se ten výraz změnil. Zornice se rozšířily jakoby v návalu náhlého pochopení. Na jednu krátkou chvíli ten výraz vypadal skoro lidsky. Jenže místo toho, aby se poznání zastavilo řekněme na té běžné lidské hranici, postupovalo dál. Teď už mě pohled té ženy děsil. Lidé kolem nás dál procházeli a nikdo si stojící postavy ani nevšiml.

Já mezitím byla svědkem vskutku děsivé proměny. Apatie zcela zmizela. Zezačátku jsem se zdráhala použít výraz "nástup nenávisti", ale ve chvíli, kdy jeden mladý muž v plášti do této ženy omylem vrazil, nebylo pochyb o tom, že jsem zvolila vhodný termín.

Obličej stáhla v křečovitou grimasu hněvu, která až neuvěřitelně zničila celkový příjemný dojem, který by tento hezký obličej mohl budit za normálních okolností. Surově popadla omlouvajícího se muže za ruku a prsty mu silně zaryla do předloktí. Vyděsila ho stejně jako mě.

Druhou ruku zvedala zaťatou v pěst. V mladíkových očích jsem zahlédla strach. Teď už kolem nich zastavovalo více lidí. Někteří, zvláště starší muži, se vrhli k ženě, protože mladík, kterého držela, už skučel bolestí. Prsty ho svíraly v ocelovém sevření a jejich stisk sílil.

Automaticky jsem se pohnula vzad. A najednou jsem seděla. U ohniště. V předklonu, s pohledem zabořeným do země. Až na to, že v těch místech momentálně klečel Kurono, který vynaložil pravděpodobně velké úsilí na to, aby se při své výšce poskládal tak, aby mi mohl hledět do obličeje.

Překvapeně jsem zamrkala a zvedla hlavu, abych se ujistila, že jsem skutečně zpět. Zpět v háji, tam kde jsem byla předtím, abych byla přesná.

"Kde, kdo a v kolik?" zeptal se mě Kurono naléhavě a trochu se narovnal. Předtím pravděpodobně spoléhal na to, že mě znehybní pohledem.

"Co?" zeptala jsem se nechápavě.

Povzdechl si sám pro sebe. Zřetelně jsem ale zaslechla slovo 'pitomá'.

"Kde, kdo a v kolik!" zopakoval se zuřivým důrazem.

Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale pak jsem poslušně, snad jako bych měla radost, že znám odpověď, zadrmolila:

"Nádraží v Nagoyi, hlavní vchod, žena asi kolem čtyřiceti, kratší černé vlasy, světle hnědý baloňák, myslím, že bylo něco před půl desátou. Ráno." Jedním dechem. Zvedla jsem k němu tázavě oči. Zdál se být překvapený tím, co jsem mu řekla. Očividně neočekával tak přesné informace. Jenže o co tady vůbec jde?

Dřív, než jsem se stihla zeptat, se Kurono narovnal. Vytrhl mi luk z ruky a popadl toulec, který jsem měla položený vedle sebe. A zmizel.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama