ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Červenec 2009

Kyouteki

21. července 2009 v 8:49 | Re
  • Jméno: Kyouteki
  • Pohlaví: Muž
  • Rasa: Shinigami
  • Věk: 72 let
  • Výška: 182 cm
  • Barva očí: Tmavě jantarové
  • Zbraň: Dýky Sai
  • Zvíře: Lev
  • Záliby: Výzvy, teorie bojových umění a stylů, adrenalinové činnosti
  • Část Japonska, kterou spravuje: Tokyo a Kansai

Kyouteki je rychlý, energický a akční Shinigami. Rád leze do výšek, odkud na nepřítele dobře vidí, ale utočí z blízka. Má rád společnost ostatních a z přátelské trojice, kterou tvoří s Mizushimou a Hikaruem, jako jediný nemá problémy otevřeně komunikovat v podstatě s kýmkoliv.



Kapitola 5. - Nic netrvá věčně

18. července 2009 v 23:33 | Re
Nic netrvá věčně, napadlo mě, když jsem osaměla v jídelním stanu poté, co Mizushima i Kyouteki, kteří mi ještě před malou chvílí dělali společnost, dostali oba dva Předtuchu a vzápětí se s rychlou omluvou vypařili kamsi do neznáma.

Od mého prvního probuzení v Manině těle uběhlo zhruba pět týdnů. K mému vlastnímu překvapení jsem do zdejšího stereotypu zaběhla docela rychle a plynule. To možná ten místní vzduch. Za ochotné pomoci a vysvětlování ostatních, především tedy vždy nadšené Caim, jsem pronikla i do tajů Předtuch. Tedy, za zhruba osmdesáti čtyř procentní pomoci a vysvětlování, protože náš drahý pan Kurono by se podobně kladných aktivit rozhodně neúčastnil. Alespoň ne, pokud se jedná o mě.

Zjistila jsem, že žena, kterou jsem "předtušila" na Nagoyském nádraží, se dá zahrnout do skupiny označované termínem Nemrtví. Pokud jsem správně pronikla k podstatě věci, jedná se o duši člověka, která už přešla do stádia, které následuje po smrti, ale zůstala připoutaná ke svému tělu. Tedy jinými slovy člověk, který přežil svou vlastní předurčenou smrt a žije si vesele dál. I když vesele snad jen v případě, že máte rádi hřbitovní humor, že.

Docela mě překvapilo, když mi Hikaru sdělil, že Nemrtvých vlastně po Japonsku běhá docela hodně. Automaticky jsem předpokládala, že Předtucha upozorní Shinigamiho na řekněme vznik takového Nemrtvého. Chyba lávky. Předtucha nastane až ve chvíli, kdy si uvězněná post-mortua duše uvědomí sebe samu a svůj problém. Podle toho, co říkala Caim, je prakticky nevyhnutelné, že daná dušička začne všechno živé kolem sebe silně nenávidět. A každá po svém. Dozvěděla jsem se spoustu variací Předtuch, kde čerstvě probuzený Nemrtvý začal vraždit, trhat, škrábat, drtit a všelijak jinak mučit lidi okolo. Nicméně Chiai, Arden a prý i Kurono už se setkali s Nemrtvými, kteří přijali ono zjištění asi jako další zprávu z novin.

"Čekala jsem na výbuch emocí, cokoliv," líčila tehdy barvitě a k všeobecnému (osmdesátičtyřprocentnímu) veselí Chiai. "Ono by se to v tom prostředí tak nějak dalo čekat. Ne, že bych patřila k fanouškům suma, ti dva byli celkově nechutní, to zase ano, ale jinak to tam docela žilo. Tak jak mě, u všech orlů, mělo napadnout, že když si kolem mě projede uklízečka s vozíkem a s výrazem naprosto postrádajícím negativní emoce, že to bude Nemrtvý, no? A promiň Ardene, nebylo v tom nic osobního."

Nicméně, jakmile se jednou ozve Předtucha, je nutné objekt zničit. Je to první a poslední varování.

Hrozně mě zajímalo, jestli se Shinigami s Předtuchami rodí, nebo jak to vlastně je. Ten jejich systém jsem pořád ještě dost dobře nechápala.

"Samozřejmě, že nerodí," odfrkla si Mizushima. "Shinigami za život vystřídá minimálně dvě dimenze, když nepočítám tu, ve které se narodí. A nekoukej na mě tak, je to přece úplně logické," zašklebila se, když viděla, jak se tvářím. "Jak by mělo moje tělo vědět, kdy a kde budu mít aktivní službu? To bychom museli mít Předtuchy z celé Země a to by bylo… no k nevydržení. Hádám, že po týdnu by mi přeskočilo a rozhodla bych se seznámit svoje hrdlo s ostřím tady Zlatíka."

Zlatík aneb odborný název Mizushiminy kosy.

"Když tě někam přidělí, dostaneš na starost jen určitou část hlídaného území," navázal o poznání klidněji Kyouteki. "Na to území upne tvoje Předtuchy Starší, který tě tam posílá. Jak to dělají, to se mě neptej. Starší nejsem a upřímně doufám, že ani nebudu. Administrativa nikdy nebyla něco, co by mě bavilo."

Já sama jsem schytala ještě tři další Předtuchy a naštěstí všechny v Nagoyi na místech, která jsem po delším či kratším zkoumání okolí dokázala zařadit. I když jsem na ně vždy stihla někoho včas upozornit, po té poslední, kdy jsem opět (a velice překvapivě) nesdělila právě Kuronovi, co se chystá, mu pravděpodobně došly nervy a osobně požádal jednoho ze Starších, aby z Mano dočasně přetáhl Předtuchy na něj.

To pochopitelně rozzuřilo do nepříčetnosti mě, protože jsem se snažila, jak nejvíc to šlo, a s žádnou Předtuchou nebyl ani ten sebemenší problém.

Však jsem si za ním taky zašla. S knihou v ruce, pro jistotu. Bohužel nejevil sebemenší zájem o jakýkoliv spor a okázale mě ignoroval. Snad s výjimkou té knihy. Ta se stala mou největší a nejúčinnější zbraní.

Zdá se, že teprve když vykonám jakýkoliv prudký pohyb rukou, která obsahuje knihu, začne mě pan Milý a Příjemný brát na vědomí. Když jsem po pár dnech na tuto páku přišla, znamenalo to pro mě určitou změnu v našem vzájemném postavení. K lepšímu.

Jeho "nevysvětlitelná" fobie z knih v mých rukou vyšla najevo, když jsem si v Jídelně četla asi jediný čitelný svazek, který Manina knihovna obsahovala. Kurono zrovna procházel kolem mě a já právě v té chvíli změnila polohu. Ve výsledku jsem knihu zvedla výš. O chvíli později mě Caim musela začít toutéž knihou ovívat, protože jsem se nedokázala vymanit ze spárů svíjivého smíchu, který mě ze zálohy přepadl v momentě, kdy jsem uviděla, jak ode mě Kurono uskočil.

Kdo by byl řekl, že jeden můj pacifikační akt bude mít tak silný dozvuk? A nejlepší na tom všem bylo, že Kurono se toho reflexu, nebo co to je, nedokázal zbavit, ačkoli snaha na něm byla více než patrná. To bude možná ten chytrý vlk uvnitř, který se poctivě řídí poučkou 'Chybami se člověk učí'.

O týden později jsem nosila knihu, tu nejmenší, kterou jsem našla, skoro pořád u sebe. A když jsem chtěla Kuronovi něco říct, prostě jsem s ní zamávala nahoru a dolů abych upoutala jeho pozornost. Zaručeně to fungovalo. Ale ne, že by to šlo zcela bez obtíží i u mě.

Když jsem tuto teorii vyzkoušela v praxi poprvé, chytla mě další nezadržitelná křeč smíchu, až jsem se musela ze stanu v předklonu rychle vypakovat. O deset minut později, klidná a zcela vyrovnaná jsem opět napochodovala před Kurona, který se mě ze všech sil snažil ignorovat. Skoro bych i použila označení "chudák". Zamávala jsem knihou. A dopadla jsem stejně jako předtím.

To odpoledne jsem zjistila, že pořekadlo "Do třetice všeho dobrého" si u mě vzalo dovolenou. Tentokrát už jsem se ze stanu ani nedostala, takže to byl Kurono, kdo pobouřeně a bez jediného slova vypochodoval ven.

Ve chvílích, kdy jsem se děsila jeho možných reakcí, jsem sáhla po nejtlustší knize, Naučném slovníku A-G. To jen kdyby náhodou.

Nicméně kromě této příjemné maličkosti se náš vzájemný vztah ubíral spíše k horšímu. Dalšího pozdravu "Dobré ráno," už jsem se nedočkala. Vlastně prakticky žádné komunikace. Zdálo se, že Kurono přece jen zvolil ignoraci jakožto přijatelnější cestu. To asi proto, že se mnou se čelně bojuje docela špatně. V to alespoň doufám. Mám bohaté zkušenosti a cvik ze školy. Cheche.

Těžko říct, jestli jsem ho tehdy ve stanu až tak moc vyděsila, nebo prostě jen jeho ego utrpělo určité újmy. Tedy větší než tehdy, kdy ho Caim v mé přítomnosti neúmyslně srazila na nos.

A já se do určité míry cítila vítězoslavně. Nicméně to moje staré známé kontrolní středisko mi nepřestávalo našeptávat, že tohle není úplně ten směr, kterým jsem doufala, že se budeme ubírat. Že jsem si možná spíš víc představovala, že se to mezi námi zlepší. Až si on zvykne. To ovšem za předpokladu, že nebudu dělat problémy.

Ale jak sakra nemám dělat problémy, když se on chová jako korunovaný blb dvacet čtyři hodin denně? Já prostě neumím být obětní ovečka. Chceš si kousnout, vlku, jo? Tak pojď, pojď si, a dostaneš kopytem takovou, že vyletíš z ohrady, to tě ujišťuju.

Toť moje filosofie dvěma větami. Ale stejně mě to mrzí. Teď už to mezi námi nevyžehlím. Bude mě nenávidět až do návratu své sestry, pokud k němu někdy dojde, a pravděpodobně i potom si mě zabalí do balíku spolu s ostatními nepříjemnými vzpomínkami. A já nemám ráda, když mě někdo nenávidí. I kdyby to mělo být za dvacet let, přijde období, kdy to budu chtít urovnat. Chtít… otázkou je, jestli dojde k činům. Nicméně tady můžu s čistým svědomím říci, že za současnou situaci nejsem zodpovědná já. Já se jen vezu po proudu. Kdo mě dráždí, má co chce. Tak.

Ale když už mluvíme o letech… málem jsem vyskočila z kůže, když se mi Mizushima mezi vytrvalou chválou na můj postup proti Kuronovi svěřila, že jí je 73 let. Z toho šoku mě nedokázalo úplně probrat ani její následné vysvětlování dlouhověkosti Shinigami i jakýchsi nemotorných přepočtů do našich čísel. Co je moc, to je prostě moc.

Také jsem konečně dostala plnohodnotnou odpověď na můj dotaz ohledně toho, co se tu dá vlastně dělat. Samozřejmě kromě občasných Předtuch. Dlouho jsem se bála, že odpověď bude znít "nic".

Ve skutečnosti měli Shinigami docela nabitý program a nejvíce mě fascinovalo zjištění, že ze své vlastní vůle. Zdálo se, že jsou nesmírně pracovití a oproti všem předchozím zážitkům a dojmům to nebyli žádní bohémové. Tedy většinou.

Každý z nich má minimálně jeden cíl, jehož se snaží dosáhnout. Podařilo se mi zjistit je u všech, samozřejmě s výjimkou Kurona.

Projevem dlouhodobého snažení Mano jsem pravděpodobně já. A například Chiai se už nějaký ten čas učí šít. Zběžně mi ukázala několik příruček, které si posháněla na Zemi. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, jak může lidmi neviděný Shinigami kupovat knihy v obchodních centrech.

Dále prý bylo zcela běžné, že se jeden z nich na několik dní sebere a zmizí někam do Dimenze. Ve své zvířecí formě. Prostě odejdou, aby se zbavili ponorkové nemoci. A nemusí se ani omlouvat u ostatních, protože si navzájem v tomto ohledu dokonale rozumí. Aneb volání divočiny, jak bych řekla já.

A jindy se zase několik z nich domluví a vydá se do hlubin Dimenze společně. My bychom asi mohli použít výraz kempovat. Popravdě, tahle akce byla dokonce naplánována na předminulý týden a to jen kvůli mně. Abych se tu nenudila. Docela opodstatněná starost, ale mně se i tak dařilo najít si tu nějakou zábavu.

Stejně jsem se ale těšila. Jenže nostalgická vidina obdoby táborů tak, jak je vzpomínám z Evropy, se nekonala.

Omlouvali se mi a vypadali, že je to doopravdy mrzí. A já je zas rozpačitě ujišťovala, že je to v pořádku a že za to nemohou. Což byla samozřejmě pravda. A mrzelo mě to, protože to mrzelo je.

Objevil se totiž jistý problém s Předtuchami. Zhruba do mého příchodu, alespoň jak jsem pochopila, byla na denním pořádku maximálně jedna Předtucha za den. Navíc pokaždé postihla někoho jiného a mezi sedmi Shinigami se to krásně rozloží. Jenže teď? Teď z nějakého nevysvětlitelného důvodu jejich počet s každým týdnem narůstal.

A právě den předtím, než jsme měli vyrazit na náš malý výlet, se stala historická událost v tom horším slova smyslu. Za jeden den dostali předtuchu všichni. Tu poslední, už po setmění, jsem měla já. První, na koho jsem narazila, byla Mizushima. Jen mlčky kývla a zmizela.

Den na to jsem pozbyla možnost mít Předtuchy úplně, jak už jsem se zmiňovala. Na Kurona jsem vlastně byla naštvaná spíš kvůli tomu, že to udělal bez mého vědomí, jako bych byla nějaký podřadný hmyz, který je svou snahou jen na obtíž, než kvůli tomu, že mě prakticky vzato zbavil jistého břemene.

Přece jen jsem se pak pro jistotu šla Mizushimě omluvit. A ona mě ujistila, že je všechno v pořádku.

Jenže pak to bylo každý den horší a horší. Zpočátku si z toho dělali legraci. Všimla jsem si, že nemají v povaze být z podobných věcí nervózní. Ale pak už na nich začala být patrná únava.

Já sama nemám nejmenší tušení, co takový Shinigami musí udělat proto, aby Nemrtvého zneškodnil. Raději jsem se neptala. Ale rozhodně to asi nebude nic jednoduchého a příjemného. A to nemluvím o samotné Předtuše, která je vyčerpávající sama o sobě.

A tak se náš, tedy spíš jejich denní program scvrkl do neurčitého očekávání Předtuch, jejich následného plnění a vrtkavého odpočinku. Netušila jsem, že mě tak zdrtí pohled na přetížené Shinigami.

Naštěstí se neustále se zvyšující počet probuzených Nemrtvých zarazil na přibližném standardu dvě předtuchy denně pro každého. Čtyři pro Kurona. Obdivovala jsem ho, protože i přes tento nápor se zdál být méně utahaný než ostatní. Možná to bylo tím, že střílí z luku. Možná proto, že otrávený pohled přímo zaviněný únavou a vyčerpáním by se v jeho tradičním výrazu zcela ztratil. A možná byl prostě jen dobrý.

Vím, že mě překvapilo, že chtěl jít na tu naši malou výpravu s námi. Možná jsem byla naivní, když jsem si myslela, že by si ji nechal ujít kvůli mé přítomnosti. Ale stala jsem se svědkem toho, jak se domlouval s Ardenem a Chiai na podrobnostech, a tak se mi vlastně poštěstilo zažít souvisle hovořícího Kurona, navíc bez špetky jakýchkoliv negativních emocí. Skoro by jeden mohl říct, že se dokonce i těší.

A mně z toho pochopitelně bylo celý zbytek dne nanic. Samozřejmě ne kvůli tomu, že by měl být s námi. I když i to by znamenalo jisté nevyhnutelné mrzutosti spojené s naší přítomností. Náladu mi zkazil právě zážitek s normálním Kuronem. Uvědomila jsem si, až příliš bolestivě, že jsem jediná, s kým tady komunikuje tím iritujícím způsobem, tedy pokud vůbec komunikuje.

Od té doby ve mně sílilo jakési podprahové přesvědčení, že ten agresor jsem tady já. I když všechny moje rozumové kontrolky mi jasně říkaly, že to tak není, ten pocit tu pořád byl a deptal mě uvnitř v nestřežených momentech. A jeden hodně protivný kousek mé mysli se navíc chvílemi hněval, že jsem sem byla asi doopravdy přesunuta jako pacifikační prostředek na mrzutého bratra, a to po pečlivém výběrovém řízení.

Jinými slovy mě chvílemi chytaly drobné vlnky méněcennosti. Nenávidím pocit méněcennosti. A za to všechno může ten pitomec… Kurono, jsi mrtvý!

Teď jsem seděla u náhle prázdného stolu a s podivným otupěním jsem zírala na záda Kurona, který se odchodem těch dvou stal jedinou další osobou, která se mnou sdílela útočiště jídelního stanu. Podobné "náhody" se nám stávaly tak často, že už jsem si na ně skoro zvykla.

Napadlo mě, co si může vlastně někdo jako on číst. Protože rozhodně vypadal, že čte. Křížovky asi luštit nebude.

Podepřela jsem si hlavu a jala se pozorně zkoumat jeho týl, zatímco jsem o tom uvažovala. Bylo vlastně docela fajn, že se na něj někdy můžu dívat normálně, aniž by mě už jen svým výrazem nevyprovokoval do nejvyšší zuřivosti. Teď mi každopádně této úlevné podívané nebylo přáno.

Kurono pravděpodobně vycítil můj pohled v zádech a částečně se otočil. To jedno oko, na které jsem měla výhled, do mě zabodlo natolik výmluvný a hlavně očekávaný pohled, že mě to téměř rozesmálo.

Tato situace, zdá se, nevyústí v nic jiného, než v další z mnoha pohledových soubojů v naprosté tichosti. Už jsme jich pár absolvovali a na rozdíl ode dne mého příchodu se Kurono v těch dalších ani zdaleka nevzdával tak snadno.

A tak jsem koukala. Dávala jsem si pozor na to, abych měla na tváři pečlivý suchý výraz bez jakéhokoliv zaujetí. Z něj po chvíli bezprostřední nenávist opadla a smrštila se do znuděného chladu.

Po minutě jsem konečně překonala to nepříjemné nutkání zamrkat.

Po třech minutách jsem měla za sebou dva akutní návaly slz.

Po pěti minutách jsem toho měla tak akorát plné zuby. Chytil mě tik v pravém oku, a to rozhodně nebyla ideální podmínka pro podobný zápas. Nicméně v současné chvíli byla šance na to, že sem někdo přijde a poskytne nám tak vítanou příležitost přestat naráz, téměř mizivá.

Mizushima a Kyouteki byli v terénu. Caim podnikala jednu z mnoha svých kočičích toulek. Hikaru měl být podle Mizushimy někde venku. A kde byla Chiai s Ardenem, to jsem netušila. Takže to logicky znamenalo, že budu muset prohrát. A do toho se mi sakra nechce. A to jsem ještě zapomněla zmínit, že venku od rána prší. Achjo.

Problém s křesly kolem ohniště byl vyřešen jednoduše dvěma zbývajícími Meeriji mužského pohlaví, kteří tu sloužili spolu s Koquori. Přehozy a kůže jednoduše zmizely, křesla byla zakryta. Jak prosté.

Ve mně tohle počasí v kombinaci s nepříjemnostmi, které měli ostatní s Předtuchami, vzbouzelo jakousi apatickou ospalost.

Zamyslela jsem se nad svou současnou situací a prohrála tak ještě dřív, než jsem vůbec stačila popřemýšlet nad tím, jak to provést ve vší důstojnosti. To proto, že jsem si složila hlavu na ruce volně položené na stole a jala se utápět ve své apatii.

Na osudovou chybu, kterou jsem právě spáchala, mě upozornilo vítězoslavné škodolibé odfrknutí.

Vyrazila jsem hlavou vzhůru a přivodila si další křupnutí za krkem. Nicméně Kurono už byl otočený zpět ke své knize, a pokud to nebyly jen mé představy, tak dokonce i seděl sebevědoměji než předtím.

Automaticky jsem pohladila knihu, která ležela vedle mě na stole, abych se uklidnila. Tak zas jednou vyhrál no. Nikdo není dokonalý. A já už vůbec ne. Ale teď bych se mohla v rámci vlastní cti slušně vypakovat do svého stanu.

Zvedla jsem se.

Seděl příliš nehybně a strnule na to, abych věřila, že si mého pohybu nevšiml. Co se těchto drobností týče, tak pana Vlka nikdo nepředčil. Zdál se být těmi zvířecími instinkty prolezlý víc než všichni ostatní dohromady.

Důstojnou a pomalou chůzí, aby to snad nevypadalo, že před Kuronem utíkám, jsem se začala přesouvat směrem k východu.

Nejvíc nervózní jsem byla, když jsem míjela jeho. Soustředila jsem se na sebemenší drobnost ve svých pohybech, takže jsem pochopitelně zakopla a složila se mu k nohám. Kniha mi vypadla a skončila někde pod stolem.

Tentokrát se projevil nějaký z mých osobních pudů, protože představa, že ležím na zemi a za zády mám vlka, mě vyhecovala a já se rychle otočila. Dost rychle na to, abych si všimla jistého nepatrného pohybu jeho nohy.

Tak ty takhle…

Už, už jsem se vzbouřila a začala na něj zase něco křičet. A v tom je ten problém. Zase… A nepřemýšlela jsem před chvílí o tom, že by to chtělo změnu?

Mezitím se pomalu sehnul, uchopil knihu a položil ji na stůl tak, aby ležela mimo můj dosah.

Zvedla jsem se do důstojnější pozice a dvakrát se zhluboka nadechla. Jeho očekávání mé reakce se dalo skoro slyšet. Přemýšlela jsem o vykouzlení nějakého závratně úžasného výrazu na tváři, ale pak jsem od toho upustila. Ten, který se mi celý den vytrvale dere na obličej, bude bohatě stačit.

Zůstala jsem sedět na zemi a zvedla na Kurona výraz apatické trpitelky.

"Co je?"

Bingo. Tohle nečekal.

Naše pohledy se opět střetly. Dokonale jsem ho vykolejila. Teď si bude muset hoch vymyslet nějakou příhodnou odpověď, jinak si dost zoufale naběhne na vlastní nůž.

"Zajímalo mě, co jsi tím sledovala." Proneseno zcela vyrovnaně. Budeme si tu hrát na rozhovor na úrovni?

Adrenalin už zase poskakoval v solidní výši a umožňoval mi bleskově uvažovat. Co jsem čím sledovala? Je možné, že myslí můj pohled ve svých zádech? To by bylo ironické.

Počkala jsem, až se mi v hlavě vyprodukuje odpověď. Naštěstí to netrvalo dlouho.

"Tvoje záda. Než jsi to zkazil." To byla jedna z těch vtipnějších variant. Aneb slovní hříčky ovládnou svět.

"Proč?"

Páni, buď je tenhle trouba výborný herec, nebo se donutil mluvit se mnou zcela normálně. Je ale také možné, že k tomu došlo z toho důvodu, že jsem pořád prakticky seděla u jeho nohou. Třeba se mu mluví lépe, když má dojem, že jsme správně výškově posazení. Ale to mě teď tak moc netrápilo.

"Když člověk přemýšlí, je mu úplně jedno, kam kouká."

"Hmm. Předpokládáš, že budu znát tyhle vaše bezcenné lidské zvyklosti?

Pitomče, ty jsi nikdy nekoukal do blba?

Pořádně jsem si ho prohlédla. Odpověď jako by měl napsanou na čele. Samozřejmě, že ne. To by bylo přece jen zbytečné plýtvání časem… I když v současné situaci, kdy upíral pohled na , by možná odpověď zněla trochu jinak.

"Promiň, přecenila jsem tě." Podpásovka. Doufám. Nemotorně jsem se postavila. Tím jsem získala značnou výškovou převahu. Nicméně už se to zase zvrhávalo špatným směrem. Ale Arisu, ještě máš šanci s tím něco udělat.

"Proč bych se měl o něco takového zajímat?" odtušil Kurono. Možná nejsem jediná, kdo se tu snaží o zlepšení situace… že by?

"Tak. Kvůli Předtuchám a vůbec." Proč mi tohle znělo tak hloupě? Ach ne.

Výraz na jeho tváři se přeměnil v jakési ironické sebeuspokojení. Skoro by se to dalo nazvat úšklebkem.

"Mám být psychologem těch, které posílám do míst nazývaných vámi samotnými 'Věčnost'?"

"Někdo by o to stál," zkusila jsem to, značně vyvedená z míry.

"Já ne." A vrátil se zpět ke čtení.

Tak. Náš nejdelší a nejinteligentnější rozhovor. Právě skončil. Asi. Ale teď jsem se nechtěla vzdát.

"Tak proč jsi na mě zíral celých pět minut?"

"Proč ty?" Odpověděl příliš rychle na to, abych si myslela, že už počítal s koncem naší konverzace. Skoro jako by očekával, že ze mě ještě něco vypadne. A ono vypadlo. Moje bojovné nadšení opadlo na úroveň umožňující spíše racionálnější myšlení.

"Jestli jsi chtěl něco vědět, nebylo by poněkud zdvořilejší se mě zeptat přímo, než mi podrážet nohy? Během té pětiminutovky jsi měl příležitostí až až."

"Proč bych měl být zdvořilý?"

"A proč sakra ne?" To promluvilo rozhořčení.

Znovu se na mě podíval a patrně si ho všiml.

"Dej mi důvod ke zdvořilosti a možná budu." A opět se vrátil ke čtení. Možná to ale neznělo tak povýšeně jako předtím. Připadala jsem si jako ovce, která se snaží přesvědčit vlka o výhodách rovnoprávnosti.

Povzdechla jsem si.

"A nemáš chuť si jít zastřílet?" Ano, Arisu dospěla do stádia, kdy už je pro dobro věci schopna i sebeponížení…

Tentokrát na mě pohlédl se značným překvapením. To se ale v jeho očích nestihlo ani ohřát a bylo surově nahrazeno podezíravým výrazem.

"Proč?"

"Chtěla bych to vidět."

Odfrkl si, ale neznělo to dost přesvědčivě.

"A sdělíš mi, na co bych měl mířit? Na tebe?"

Zamumlala jsem něco ve smyslu terčů.

Reagoval okamžitě. Vzbudil ve mně dost nepříjemný dojem, že jsem pro něj až moc snadno čitelná.

"Stojící terč je něco, co jsi byla schopna zasáhnout dokonce i ty. Co konkrétně bych ti měl ukazovat na nich?" Je možné, že o mé nabídce uvažuje? Že by mi rád ukázal, co umí?

"On i ten pohled na šíp, kterému nic nezabrání v zásahu terče, by byla příjemná změna," pronesla jsem s náznakem sarkasmu.

"Strom není terč. Je zvláštní, že vy pitomci jste schopní některé základní věci takovým způsobem přehlížet. A já nemám potřebu se někomu chlubit," dodal ještě. Těžko říct, jestli to myslel vážně nebo ne. Ale jednoznačně jsem poznala, že tímto už náš rozhovor skončil definitivně. I tak to byl úspěch.

Natáhla jsem se na stůl pro knihu, kterou tam Kurono předtím položil. Zčásti jsem čekala, že mi v tom zabrání, ale on se ani nehnul, nos zabodnutý zpět mezi stránky vlastního svazku. Když jsem se narovnávala s knihou v ruce, postřehla jsem koutkem oka slabý pohyb, ale tentokrát mi to nepřišlo vůbec vtipné.

Přitiskla jsem si ji oběma rukama k sobě a beze slova vyšla z Jídelny do deště.





O několik hodin později jsem byla v Jídelně zase. Seděli jsme tam všichni. Skoro.

Chiai opatrně obvazovala Kyoutekimu ránu na ruce za Caiminy pomoci. Mizushima upírala zachmuřený pohled někam do desky stolu. Arden se tvářil mimořádně ustaraně. Hikaru byl stále pryč. A Kurono se tvářil nabručeně jako vždycky. Žádná změna.

Ale já jsem se po našem dnešním rozhovoru cítila lépe. Skoro jako by to byl první krok tím správným směrem a za to jsem byla ráda.

To ale v současné situaci byla jediná věc, za kterou jsem ráda mohla být.

Kyouteki s Mizushimou nepřinesli dobré zprávy.

"Stáli jsme tam dost dlouho," líčil Kyouteki. Jeho hlas zněl velice znepokojeně.

"Dost už na tom, že jsme oba v Předtuše viděli to samé. Měli se probudit tři. Na jednom místě. Věděli jsme, jak vypadají a kdy tam mají být," přidala se Mizushima.

"Už jen to, že jich mělo být tolik…" ozval se do ticha Arden.

"A oni tam prostě nebyli?" ujišťovala jsem se. Nikdo neměl nic proti tomu, abych se ozývala. Většina mě považovala za někoho, kdo je do principu Předtuch dostatečně zasvěcen, a Kurono teď pravděpodobně neměl na protestování náladu.

"Ne," odfrkla si Mizu.

"Ani jeden," rozšířil Kyouteki tu děsivou skutečnost.

"Takže tam někde běhají hned tři…" začala Chiai a mně se jen při té představě udělalo nevolno.

"…a nebo ani jeden." To se ozval Kurono. Vážným hlasem bez vedlejších negativních emocí. Vypadal hluboce zamyšlený a myslím, že si nakonec ani neuvědomil, že jsem to byla já, koho doplnil.

"Jak to myslíš?" nechápala Caim.

"To, že tam nebyli, může znamenat, že s těmi Předtuchami nebylo něco v pořádku. Co přesně, to ale nevíme." K mému nemalému překvapení jsem si uvědomila, že jsem promluvila já, ne Kurono. Ten mi věnoval rychlý pohled a kývl.

"To snad ne..." Caim nebyla jediná, komu dělalo problémy jen v myšlenkách zpochybnit pravdivost Předtuch. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem této teorii věřila kromě Kurona jen já, pravděpodobně proto, že jsem nestrávila… no, řekněme mnoho let ve stínu naprosté přesnosti těchto vidin. A Kurono, zdá se, je věčný kritik a o jeho problémech v důvěře už vím svoje.

"Jenže co potom ten neohlášený Nemrtvý, který napadl Kyoutekiho?" Zdálo se, že i Arden si Předtuchami přestává být jistý.

"Nikdo z nás ho nikdy předtím neviděl, nebo ano?" A znovu zopakoval popis, který nám předtím přednesla Mizushima. Mladý muž, velice krátce střižené černé vlasy, drahý pracovní oblek a výrazná jizva na pravé části brady.

Všichni zavrtěli hlavami.

Zřetelně jsem cítila, jak se mi žaludek houpe v křečích vyvolaných nepříjemnou a stresující situací. Nutilo mě to zoufale vymýšlet… cokoliv. Prostě jen myslet.

"A co Hikaru?" ozvala jsem se nejistě. "Nemohl ho vidět on a… mít s ním problémy?"

"A sakra," zavrčela Mizushima. "Ale on je ten poslední, do koho bych nějaké problémy řekla. To už bych snad raději věřila na omyl v Předtuchách…"

Vyrušil ji šelest v rohu. To se zvedl Kurono a věnoval všem okolo tvrdý pohled.

"Půjdu ho najít. Ale vy zatím počítejte s tím, že ti tři tam někde jsou."

A bez dalších dlouhých řečí se protáhl uličkou a zmizel ze stanu.

Několik minut jsme všichni seděli v tichosti. Jakoby to bylo requiem pro Kurona, napadla mě morbidní myšlenka.

"Tak co tedy uděláme?" zeptala se nešťastně Chiai.

"Nemůžeme přece prohledávat celé Tokyo!" zvolala pobouřeně Mizushima.

"Au!" vydralo se tiché zasyknutí Kyoutekimu, kterému Chiai právě potřela ránu jakousi nahnědlou vodičkou. Přírodní léčitelství, napadlo mě. Pravděpodobně.

Nejhorší ze všeho byl ten pocit, že jim nedokážu poradit ani pomoct.

"A co ti Starší?" Z nouze ctnost. "Říkali jste, že vám Předtuchy přidělují, ne? Nemůžou vědět, kde je problém?"

"Nemůžou oni být ten problém?" nadhodil Arden.

Další chvíle ticha.

"Nevěřím, že by Předtuchy ukazovaly Nemrtvé, kteří neexistují," oznámila nám Caim kategoricky.

"A Starší bych do toho vůbec netahala. S náplní Předtuch nemají nic společného," dodala Chiai.

"Takže musíme najít ty tři. A doufat, že to prostě bylo jen…"

"Nedorozumění…" doplnila jsem Kyoutekiho.

Nešťastně jsem na ně pohlédla. Bylo na nich víc než jen patrné, že vidina hledání, které by klidně mohlo trvat i několik měsíců, jim rozhodně není příjemná.

Byli unavení, viděla jsem to na nich. Kéž by to doopravdy bylo jen nějaké to pitomé nedorozumění. Kéž bych dokázala být natolik optimistická, abych jim dokázala zvednout náladu, jako by to určitě udělala Mano… Jenže já nejsem.

Málem jsem si zabořila hlavu do dlaní, spíš jako projev únavy než smutku, ale včas jsem se zarazila. Tohle by byla podpora spíše tím špatným směrem. Tak jsem raději pozorovala Chiai, jak dokončuje Kyoutekiho ošetření.

Nemrtvý mu způsobil nepříjemnou a dlouhou sečnou ránu na levém předloktí. Podle toho, co říkali, na něj vyskočil nečekaně a ze zálohy a očividně byl i vybavený. A tohle zranění znamená pro někoho, kdo k boji používá obě ruce, jako Kyouteki s dýkami, značné omezení.

Jenže mě napadla další nepříjemná myšlenka. Co by se sakra stalo, kdyby ten Nemrtvý měl u sebe střelnou zbraň?

Raději jsem ji hned zapudila. O některých věcech bylo lepší nepřemýšlet.

"Chiai?" ozval se do ticha Kyouteki a to hlasem, který vůbec nevěstil nic dobrého.

Rychle jsem zvedla hlavu, kterou jsem během svých úvah nevědomky sklonila.

Chiai seděla s rukama složenýma v klíně. V jedné z nich měla pořád ještě jednu roličku obvazu. Byla podivně strnulá, na tváři měla kamenný výraz a prázdný pohled upírala kamsi dál do stanu. Tohle byly typické znaky někoho, kdo právě prožívá Předtuchu.

My zbývající jsme si vyměnili významné a znepokojené pohledy.

Tedy kromě Caim.

U ní to nikdy nebylo tolik patrné, ale nyní seděla strnule stejně jako Chiai. Takže další dvojitá Předtucha.

Začínám se doopravdy bát… Málem jsem to řekla i nahlas, ale opět jsem se včas zadržela. Jak by asi bylo mně, kdyby tohle někdo řekl? Pravděpodobně by se mi udělalo ještě víc zle, než už mi bylo teď.

Takhle jsme my čtyři nemohli dělat nic jiného, než jen sedět, prázdně zírat a čekat, až ty dvě jejich Předtuchy přejdou.

Kyouteki si nejistě ohmatával zavázané zranění.

Čekali jsme asi deset minut.

Náhle sebou Caim zničehonic trhla a zatřásla hlavou, aby se rozkoukala. Pak upřela na Kyoutekiho a Mizushimu pohled plný jakéhosi černého zájmu.

"Říkali jste jeden starší muž a pak mladý pár kolem třiceti?"

"Ten starý měl na sobě světle žlutou košili a knírek? A ta žena vlasy v drdolu a v letních šatech?" doplňovala Chiai, která se z Předtuchy probrala o chvilku později. Detailistka jako vždy.

Mizushima s Kyoutekim jen mlčky přikývli.

Caim si vyměnila významný pohled s Chi a vzrušeně poposedla.

"Fajn, tak právě jsme je viděly taky."


Jiná země: část 3.

16. července 2009 v 13:17 | Caym
Jiná země
Část 3.

Neušla jsem ani deset kroků, když se na kopci vedle skupinky Meerijů objevila další protáhlá postava doprovázená dvěma novými příchozími. Dva Shinigami, vysoký muž a asi o hlavu nižší žena. Oba drželi luk a na zádech měli toulec s šípy. Stáli proti sobě a o něčem horlivě diskutovali. Černé vlasy jim povlávaly ve větru, žena měla na hlavě jakýsi drdol, z nějž trčely do všech světových stran vlasy, muž měl naopak rovné vlasy po bradu, spadaly mu do očí. Otřásla jsem se, mně padat vlasy takhle přes oči, vystřelila bych na Mars. Snesla jsem sice, když mi kus ofiny jemně brnkal o řasy, ale dlouhé černé lincousy přes obličej? To bych spíš spáchala harakiri, než by se mi podařilo zabít nemrtvého.

Plížila jsem se k nim a očima jsem zkoumala jejich rozpoložení. Doufala jsem, že jsou v lepší náladě, než slečna Chiai. Právě, když jsem se pohledem zastavila na fialových znacích ženy, se ke mně oba naráz otočili. Proti své vůli jsem se zastavila na místě a trochu nervózně jsem začala přešlapovat, neschopna dojít až k nim. Byli sourozenci, o tom už jsem neměla nejmenších pochyb. A ta žena byla přinejmenším zvláštní; jednu půlku vlasů měla sice černou, ale teď, když jsem ji viděla zepředu, jsem zjistila, že druhou půlku má bílou jako padlý sníh. Chvíli jsme na sebe všichni tři zírali, a pak se ta dvoubarevná bytůstka rozeběhla z kopce směrem ke mně, ruce rozpažené a úsměv od ucha k uchu.

"Ahoooooooj!" křičela na mě, zatímco klouzala po trávě z kopce dolů.

Nervozita ze mě spadla, tohle je přesně ten bezprostřední přístup, který miluju. Zůstala jsem stát a nechala ji padnout celou rozesmátou do mé náruče.

"Teda, máš můj obdiv, já z toho kopce běžet, tak mi to cestou stoprocentně uklouzne," poznamenala jsem. Neznámá se tlumeně zasmála, hlavu zabořenou v mém rameni.

"Tak to určitě ne, teď kecáš, jen mi lichotíš," oponovala, když se ode mě odlepila.

"No, dobře, odhalila si mě," zdvihla jsem ruce nad hlavu, "vzdávám se, jenom mě nezatýkejte, šerife!"

Rozřehtala se tak upřímně, že jsem měla sama co dělat, abych nešla do kolen. Když ji záchvat smíchu přešel, narovnala se, usmála se a podala mi ruku:
"Mano, levhart sněžný, myslím, že si budeme rozumět."

"Caim, siamská kočka, takže asi určitě!" potřásla jsem jí pravicí a vykoukla jsem zpoza jejího ramene. Podle mých očekávání stál Manin bratr stále ještě na kopci, ruce založené na prsou, zády k nám. Mano pochopila, co sleduji, natáhla se ke mně a pošeptala mi: "To je bratříček, Kurono, nemá moc rád, když mluvím za něj," pousmála se omluvně a táhla mě po svahu nahoru. Tak pán ani nemůže sejít těch pár metrů k nám dolů, musíme se za ním táhnout. Klid, Caim, klídeček, tak je asi nervózní, no. Zastavily jsme se kousek od Kurona. Určitě nás musel slyšet přicházet, ale rozhodně to nevypadalo, že by se chtěl otočit a promluvit. Mano mě pustila, vesele přehopkala kolem Kurona, aby mu stála tváří v tvář a jala se vyprávět: "Přivedla jsem Caim! Je tady nová, stejně jako my a vypadá to, že taky dorazila před chvílí, je to siamská kočka. Siamská kočka, představ si to! To jsou ty s obrovskýma ušima, že jo, Caim?"

"Ehm, jo, jo, takový trochu netopýří ouška mám, to je fakt," zmateně jsem odpovídala na její otázku. Kurono se ani nepohnul. Mano ho chytila za ramena a vypískla: "Zajímalo by mě, jestli nám Meerijové zajistí nějaké místo, kde bychom se mohli cvičit v lukostřelbě. Ty pohyblivé terče, které jsi vymyslel, neměly chybu!" brebentila jako o život a usmívala se jako sluníčko. Zdálo se, že Kurono trochu roztál. Narovnal se a ruce spustil podél těla.

"Uvidíme," poznamenal jen, chytil Mano ochranitelsky kolem ramen a vydal se s ní směrem k Meerijům. Mano se na mě omluvně usmála a nechala se jím táhnout dál. Toho asi dobrým způsobům nikdo nenaučil, takhle mě absolutně ignorovat. Tiše jsem zaprskala a vydala se za nimi. Kurono se náhle otočil a já zjistila, že šilhám na šíp, kterým mi míří do obličeje. Co je moc, to je příliš.

"Caim, těší mě," sžířavě jsem poznamenala s pohledem na střenku. Nestojí mi ani za to, abych se mu podívala do obličeje.

"Kurono, a je mi absolutně jedno, jestli tě těší nebo netěší," zasyčel na mě šíp.

"Fajn, bezva, ale buď té lásky ke mně, a přestaň na mě mířit," zaprskala jsem a konečně se donutila vzhlédnout. Tmavě modré oči se do mě zapíchly s takovou silou, až jsem málem o krok ustoupila. Tak to ne, chlapečku, donutila jsem se zhluboka nadechnout a ovládnout chvění těla, které upozorňovalo na to, jak blízko mám k přeměně v kočku. Upřela jsem na Kurona zničující pohled.

"Kočka jo? Kočky jsou arogantní," ušklíbl se na mě a spustil luk podél těla.

"Díky za informaci, mimochodem, není Mano levhart? To je, pokud vím, taky kočkovitá šelma," ironicky jsem poznamenala. Kurono znovu vymrštil ruce, ale Mano ho chytila za rameno.

"Tsss, copak jsem podle tebe arogantní?" vyplázla na něj vesele jazyk. Kurono si ji přeměřil modrým pohledem, potom vrhl jeden rychlý pohled na mě. "Ne, spíš jsi až moc bezstarostná, bavíš se i s těmi, co za to nestojí," dodal a upřel na mě záštiplný pohled. V tu chvíli jsem vybuchla. A to doslova, před Kuronovýma a Maninýma očima jsem se přeměnila v černou siamskou kočku se zelenou kresbou na čumáku. Vztekle jsem zaprskala, vycenila zuby a s ocasem vysoko zdviženým jsem se dala na ústup. Kuronův sarkastický smích se nesl přes louku a rezonoval v mých netopýřích ouškách. Spratek jeden, takhle už mě dlouho nikdo nevytočil.

Jiná země: část 2.

15. července 2009 v 23:09 | Caym
Předem se omlouvám za nudnost a zdlouhavost představování, jen jsem si říkala, že bychom měli mít nějaké pořádné a podrobné první setkání ^^;;;
Upřímnost nade vše: mně samotné se to taky nelíbí a ani mě to nebavilo psát XDDDDDDD
m(^_^)m Caym

Jiná země
Část 2.

Tak a bylo to tady. I přes zavřená oční víčka jsem cítila, že na mě někdo zírá. Ten někdo musí být Starší. A přišel mi oznámit, kam mě přiřadili. Jméno země. Nechtěla jsem otevřít oči, chtěla jsem se prospat do dalšího rána a zjistit, že už jsem zabydlená v nové dimenzi, že ta dimenze má na každém kroku jezero a že máme na starost Finsko. Postava, která mě propichovala pohledem, nic neříkala. Nechala mě ležet zavrtanou v posteli. Fajn, jestli vám nevadí, že se před odchodem chci trochu prospat, tak prosím. Pevně jsem semkla víčka a znovu jsem upadla do neklidného spánku.
Probrala mě zima. Převalila jsem se na druhý bok.

"Au, sakra!" zašátrala jsem rukou po věci, která se mi zapíchla bolestivě do kůže. Větvička. Co sakra dělá větvička v mé posteli? Protřela jsem si oči.

"Aaaaaaaaa, do háje, kde je moje postel!? Můj stan!" zavřeštěla jsem. Ležela jsem na holé zemi. No dobře, úplně holá nebyla, trsy trávy, větvičky, občas kámen, ale to bylo všechno. Nikde žádný stan, žádná postel. Rozhlédla jsem se; stan Sybil i Abela stál na svém místě. Někdo by mi to možná měl vysvětlit. Naježeně jsem se natáhla pro jedinou věc, která po mém příbytku zůstala, pro katanu, a v černé noční košili jsem se vydala napříč svahem k Abelově stanu. Slunce už bylo vysoko na obloze, takže vzhůru nejspíš bude. Možná už je poledne? Zamyšleně jsem zírala na nebe, když vtom se mi v patách neslyšně objevil někdo další.

"Caijo, kolikrát ti mám říkat, že plížit se za mnou nemá cenu, mě prostě nevyděsíš," otráveně jsem promluvila ke stínu za mými zády. Kradmé, jemné kroky doprovázející mé klusání. Caijo se asi rozhodl provokovat už od časných ranních hodin. Jak chceš. Prudce jsem zastavila na místě a otočila se.

"Baf!" štěkla jsem. Postava za mnou ovšem nebyla Caijo. Byla to Meerijka. Světle oranžová barva pleti, dlouhé ruce, nohy, celkově protáhlé tělo. Vlasy barvy citrónu svázané do složitého drdolu a propletené s …

"To jsou chaluhy?" vytřeštila jsem na neznámou oči. Zpytavě se na mě podívala světle šedýma očima.

"Eh, fajn, fajn, nemusíte odpovídat. To je v pohodě," mávla jsem rukou a otočila se k ní zády.
"Vyspaná?" ozvalo se za mnou přerývaným šepotem.

"Co-cože?" otočila jsem se nazpět.

"Jdeme?" přešla Meerijka netrpělivě k další velice složité větné konstrukci.

"Kam?" zmateně jsem na ni zamrkala. Věnovala mi další povznesený výraz a chytila mě za ruku. Mám ten dojem, že jsem na něco zapomněla. Na něco důležitého, říkala jsem si, když se mi půda začala ztrácet pod nohama.


Země se mi pod nohama objevila celkem rychle. Díkybohu, cestování mezi dimenzemi mělo své nevýhody. Stavy nevolnosti, které mě občas přepadaly, souvisely s dlouhodobými přesuny z místa na místo. Otevřela jsem oči. Meerijka, která mi cestou svírala ruku a směrovala mě, se ode mě odlepila a ladnými kroky se přidala ke dvěma dalším Meerijcům postávajícím kus od nás. Meerijci? Nová dimenze?

"Aaaaa, jasně, jasně, přesun - nová dimenze - Meerijci, jak jsem něco takovýho mohla zaspat?!" zírala jsem na skupinku neutrálně se tvářících Meerijců. "No počkat, jestli vy jste Meerijci, tak tady někde ale musí být i Shinigami," otočila jsem se o stoosmdesát stupňů a zůstala zírat na skupinku čtyř Shinigami. Stáli v řadě, tak akorát vzdáleni jeden od druhého, a očividně měli radost z toho, že se mají na koho dívat. Byla jsem vděčný bod a hlavně vzdálený cíl, u kterého zatím nehrozila nutnost konfrontace. Vypadalo to, že tady už nějakou dobu byli, protože za jejich zády se tyčily čtyři stany. Vzdáleny od sebe podobně, jako jejich majitelé. Měla jsem sice vždycky ráda pozornost, ale jejich pronikavé pohledy v sobě nesly něco jako malou výčitku. Pohlédla jsem na Meerijce. Tiše spolu rozmlouvali a mě si nevšímali. No fajn, asi bude třeba, abych se k těm neznámým na kopci sama a bez pomoci. Rozhodla jsem se nikam nespěchat, dojdu k nim pomalu a rozvážně. Cestou nezakopnu, neproměním se v kočku, nebudu funět, hlavně v klídku a pohodičce.

Jak jsem se přibližovala ke skupince Shinigami, měla jsem možnost si je prohlédnout. Nebylo nijak těžké si je prohlédnout, protože čím blíž jsem byla, tím méně mi věnovali pozornosti. Stával se ze mě další člen skupinky, se kterým je nutné mluvit. Musela jsem se zasmát těm jejich pohledům stranou. Shinigami stojící úplně vlevo se zdála od ostatních trochu izolovaná. Byla maličká, nejmenší z celé skupiny, a očividně naprosto nemínila brát na vědomí kohokoli a cokoli. Stála zarytě na svém místě, ruce založené na prsou, černá ofina jí padala do očí, zdála se jakoby zahalená do svých černých vlasů dosahujících jí až po kotníky. O kus dál postávající Shinigami vedle té malé odměřené osůbky vypadal trochu vyplašeně. Očima neklidně těkal kolem sebe. Tvář napůl skrytá za bílým šátkem, rozcuchané černé vlasy s bílými konečky. Vypadal jako šelma připravená vyrazit ze svého úkrytu, pokud se něco semele. Ani jsem se mu nedivila, že byl neustále ve střehu. Po jeho pravici totiž seděl na zemi jaguár. Šedá srst s černou kresbou se leskla v záři poledního slunce a výraz jaguára říkající jste-mi-všichni-absolutně-ukradení by se dal vyložit i jako sežeru-prvního-kdo-promluví. Zelenomodrýma očima líně sledoval oblohu a občas po očku mrkl doleva na nervózního Shinigamiho. Muž nalevo od jaguára ostatní ignoroval s ještě větší zručností. Bílé vlasy rozčepýřené do všech směrů, azurový, téměř ledový pohled. Nějak se mi k sobě s jaguárem hodili, minimálně svými jsem-tu-sám pohledy. Jak jsem se ke skupince začala přibližovat, došlo mi, že důvodem jejich podivného nemluvného seskupení, bude nejspíš můj příchod. Vše nasvědčovalo tomu, že by byli radši každý ve svém stanu, než na travnaté pláni, ale jejich dobré způsoby jim to zakazovaly. Povzdychla jsem si. Nejspíš jsem přišla poslední, jako vždycky.


Deset metrů před skupinkou jsem trochu zvolnila krok. Tak, co mám říct? Ahoj? Ne, to je blbý. Osm metrů. Tak třeba… jak se máte? No za tuhle otázku by mi očividně pár z nich urvalo hlavu. Mysli, Caim, mysli, něco říct musíš. Pět metrů. Nebo třeba: Já jsem Caim. Ne, blbost. Metr. Poplašeně jsem zabrzdila na místě a zdvihla hlavu. Čtyři páry očí si mě prohlížely od hlavy k patě. Naprázdno jsem polkla a otevřela pusu:

"Asi jsem zaspala, co?"

Ústa všech se roztáhla do úšklebků, a rozpačitých úsměvů.

"Nejspíš," odtušila ta maličká slečna. Shinigami vedle ní na mě namířil dýku: "Takže tohle bude nejspíš noční košile, že?"

Ledový Shinigami na konci řady protočil oči v sloup: "Co jinýho by to mělo bejt?"

"Něco se ti na mém oblečení nezdá? Mám ráda volné věci, takhle budu chodit i do boje," odtušila jsem směrem k němu. Zapůsobilo to přesně, jak jsem čekala. Vytřeštil na mě oči a zalapal po dechu: "To jako vážně?"

"Ne, jen jsem chtěla zjistit, jak moc tě to vyděsí," vyplázla jsem na něj jazyk.

Jaguár vydal bublavý zvuk. Kdyby se jaguáři uměli smát, možná by se zrovna tohle za smích dalo považovat. Než jsem na jaguára pořádně zaostřila, stála na mýtině namísto něj vysoká bělovlasá Shinigami. Natáhla ruku a Shinigamimu, který se teď ke mně ostentativně natočil bokem, laškovně rozdrbala vlasy.

"Ale no tak, všichni nemusí chodit vystajlovaní jako ty," spustila ruku podél těla a svůj zelenomodrý pohled upřela na mě. Stále v něm nebylo nic víc, než jakási odevzdanost situaci a nutnost překonat tenhle okamžik.

"Já jsem Mizushima," natáhla ke mně ruku. Usmála jsem se a chňapla po nabízené pravici.
"Já jsem Caim, těší mě, Mizu!"
Překvapeně zamrkala nad mou opovážlivostí zkrátit její jméno hned po představení, potom se pomalu usmála a popadla pod paží bělovlasého Shinigamiho. "Tohle je Hikaru."
"Těší mě," usmála jsem se. Kývl.
"A tohle je Kyouteki," ukázala napravo. Kyouteki na mě plaše mrkl zpoza svého šátku, neviděla jsem, jestli se usmívá, ale každopádně přestal svírat dýky a oranžovýma očima si mě zvědavě prohlížel. Pohlédla jsem na poslední Shinigami.
"No a to je Chiai," dodala Mizu trochu neochotně a pohledem se vrátila ke mně, vyloženě ráda, že nejhorší je odbyté. Jenomže já měla ještě alespoň jeden dotaz.
"A… vaše zvířecí formy?" zeptala jsem se opatrně. Všichni se ostentativně dívali do nebe, jako bych se jich zeptala na velikost podprsenky nebo spodního prádla.
"No, tak fajn, tip sport sazka," zasmála jsem se a postavila se před Hikara. "Ty budeš něco studeného, odtažitého, ale přitom milého a chlupatého.. lední medvěd!" nadšeně jsem vykřikla. Hikaru na mě nevěřícně pohlédl.
"Milého? Chlupatého?" odsekával slova. Mizu se, nejspíš proti své vůli, rozřehtala: "Tak teď si tomu dala korunu, Caim, to teda jo. Hikaru je drak."
"Drak? Ahá...to mě mohlo napadnout, no nic," otočila jsem se k Mizu. "Ty jsi jaguár, to už vím. A ty…Kyouteki. Kyouteki… hmm… rozčepýřené vlasy, oranžové, hřejivé oči, neklidný a neustále ve střehu, to není těžké, jsi lev!" Kyouteki překvapeně zapomněl schovávat hlavu do šátku. "Jak jsi na to přišla?" vykoktal a nevěřícně na mě pohlédl.
"Těší mě, Caim - siamská kočka. Kočkovité šelmy jsou si prostě tak nějak podobné," rozesmála jsem.
"Jo, Kyouteki, to budeš mít těžký, tahle malá šelmička tě asi jako krále zvířat respektovat nebude," rýpla si Mizu polohlasem.
Zbývala už jen Chiai. Slečna odtažitá.
"Ehm.. Chiai? Ty.. ty jsi odtažitá, jako by duchem nepřítomná, téměř zabalená do svých vlasů… takže budeš mít buď hodně dlouhou srst ..nebo peří. Jenomže ptactvo, to mi nikdy nešlo, nepoznám od sebe kolibříka od skřivana. Takže se nechám podat?"
Chiai na mě upřela červený zničující pohled.
"Vrána," doslova po mně plivla, zvedla ze země svou sekeru, větší, než ona sama, a vydala se po svahu pryč.
"Řekla jsem něco špatně?" otočila jsem se ke zbývající trojici. Mizu zamyšleně zakroutila hlavou. "Nech ji být, nějak se tady necítí. No nic, je asi čas se rozejít," zdvihla ruku na pozdrav a společně s Kyoutekim a Hikaru se vydala pryč.
Uf, to to pěkně začíná, pomyslela jsem si a otočila se zpět k Meerijcům. Budu potřebovat stan.

Kapitola 4. - My o vlku

14. července 2009 v 13:17 | Re
Asi minutu jsem zírala do míst, kde se před chvílí Kurono ztratil. Překvapilo mě, že jsem mohla plynule uvažovat nad tím, v jak nechutně nelogické situaci jsem se zase jednou ocitla. To proto, že bolest byla pryč.

Zvedla jsem hlavu a přejela pohledem po táborovém kruhu. Pak jsem skrz rozespalé paprsky sluníčka, které právě vykouklo přes špičky stromů po mé levici, zamžourala na siluety stanů rýsující se v ranní mlze.

Ten nejbližší se při vstupu mírně otřásal. Někdo se očividně snažil rozšněrovat plachtu. Slyšela jsem tlumené brblání té osoby. Pak ze stanu vykoukla hlava, která se mi přes mlhu jevila jako mimořádně povedené ptačí hnízdo, kterému do dokonalosti chyběly snad jen ty větvičky.

Sledovala jsem Mizushimu, jak se rozhlíží po údolí podobně, jako jsem se rozhlížela já před necelými třemi hodinami. Pak si všimla mě, a pokud jsem byla schopna správně rozeznat výraz v její tváři, zatvářila se překvapeně.

S hořkostí mě napadlo, že Mano pravděpodobně bude notorický spáč, stejný, za jakého jsem vždycky považovala já sebe. Zato teď jsem si udělala úžasnou reklamu ranního ptáčete. Bezvadné.

Uvědomila jsem si, že na mě Mizu mává. Váhavě jsem jí pozdrav oplatila a sledovala, jak se silueta štíhlé Shinigami vypotácela ze stanu. Očividně v pyžamu. Pyžamo! Myslím, že s Mizushimou si budu v některých ohledech výborně rozumět.

Pozorovala jsem ji, jak se rozběhla do kopce k jídelně. Nějak mě její přítomnost uklidnila. Posledních několik desítek minut jsem měla zvláštní dojem, že tu existujeme jen my dva s Kuronem. Brr, žádná příjemná představa.

Zvedla jsem se z lavice, na kterou jsem se předtím zhroutila, a přesunula se na jedno z křesel, na kterém byla poházená slušná hromádka měkkých kůží.

Napadlo mě, jestli tady vůbec někdy prší. Ty věci by jim přece musely zmoknout, ne? Jenže tady jeden nikdy neví, což.

Pohodlně jsem se uvelebila a znovu se zahleděla na místo Kuronova zmizení. Teď jsem měla dost času uvažovat nad tím, cože se to tu vlastně před chvílí stalo.

Takže, probudila jsem se brzy, ach jak barbarské, a to kvůli bolesti hlavy, která se každou minutou zhoršovala. Skončila poté, co jsem měla to vidění. Zcela logicky se nabízí vysvětlení, že moje "návštěva" Nagoyského nádraží byla poctivě uvedena stupňující se migrénou.



A Kurono to věděl! Proto mě celou dobu sledoval! TOHLE znamenalo to jeho "Problémy" v jídelně. Věděl, co se stane, a místo aby mi něco řekl, tak se za mnou jen plížil a očividně se bavil tím, jak trpím. Ten mizera!

Ale moment… on věděl, že uvidím jednu konkrétní osobu, která se chová přinejmenším hodně divně? Někde na Zemi? A potřeboval čas… Takže o co tady jde?

Připomněla jsem si to podivné, naléhavé nutkání odpovědět mu co nejrychleji, když se zeptal. Mohl se ve mně projevit nějaký zlomek charakteru Mano? Koneckonců, je to její tělo… Něco ve mně mělo dojem, že tady jde o čas… a Kurono zmizel… Aha.

Myslím, že jsem se právě dopátrala kostry odpovědi na moji otázku o denní náplni Shinigamiho. Mají vidění problému na Zemi a musí ho jít zlikvidovat. Páni, občas svou logickou dedukcí překvapím sama sebe.

Někdo mě plácnul přes rameno. Šíleně jsem se lekla. Otočila jsem se a spatřila Mizushimu-ptačí-hnízdo ve světle šedém pyžamu s topinkou v puse a v každé ruce po dvou až třech dalších, jak se nade mnou nahýbá. Nepochybovala jsem o tom, že poplácané rameno mám pořádně mastné. Vidět to Kurono, zabije mě.

"Faoi Afichu. Fe je Fuhono?" zkusila to Mizu přes topinky. Marně.

"Cože?"

Volnější rukou si chytila kus topinky, který měla v puse a zopakovala mi svůj dotaz.

"Ahoj Arisu. Kde je Kurono?"

"Někde v háji." Upřímná odpověď pramenící z mého rozpoložení. "Proč?"

"No protože je to vlk." Z toho bych asi měla něco vyvodit... Přemýšlej Arisu. Bzzz…

Mizushima si všimla mého ne zcela chápajícího výrazu.

"Vstává strašně brzo, šílenec. Zato vidět Mano vzhůru touhle dobou se rovná zázraku. Ta obvykle zařezává až do oběda."

"Zařezávala bych!" vyhrkla jsem na svoji obranu. "Jenže jsem nemohla spát kvůli bolesti hlavy. Řekla bych, že ty víš mnohem lépe než já, o čem to vlastně mluvím." Znělo to trošku vyčítavě. Ale dotčená jsem byla. Do jisté míry. Přijde mi, že některé důležitější detaily mi nebyly řečeny. Zajímalo by mě, kolik takových drobností tu ještě bude. Pak jsem si ale uvědomila, že jestli někdo nemůže za moji 'informovanost', je to právě Mizushima. Omluvně jsem se zavrtěla.

"Áaa, Arisu, ty jsi schytala Předtuchu?" Zdálo se, že si mého tónu nevšimla.

"Pravděpodobně…" Tak Předtuchy? Hmm…

"Tomu říkám náhoda!" Zdála se být v mimořádně dobré náladě. Teda, co to plácám. Jak já můžu vědět, co je u ní mimořádné?

"Lezl za mnou už od snídaně a neřekl mi ani á..." Měla jsem nutkání někomu si postěžovat.

Mizushima se složila na křeslo vedle mě a na opěradlo si vyskládala svůj úlovek z kuchyně.

"No víš, on ti toho moc říct nemohl. Existuje jisté nepsané pravidlo, že první Předtuchu si musí každý řekněme vyžrat až do dna. I s tou bolestí hlavy a tak."

Tak vyžrat do dna…

"A to mi ani nemohl říct, co mě čeká? Něco na způsob, 'Nemysli si, že se budu obtěžovat s tím, abych tě ignoroval, bla bla, bla, ale za chvíli se objevíš někde na Zemi a uvidíš šílenou ženskou, která se někomu snaží ukroutit ruku. Tak až na tebe pak začnu řvát o souřadnice, nebuď překvapená, rozumíme si'?" Dovedně jsem zaparodovala Kuronův tón a vražedný výraz.

Mizushima vyprskla smíchy značnou část rozkousané topinky a vzápětí se zlomila v pase a chytila si břicho, aby se jí ulevilo. Nejistě jsem se pousmála. Jsem ráda, když umím lidi rozesmát, ale to asi každý.

"Arisu, ty jedeš!" ocenila mě vzápětí. To mi přidalo na spokojenosti. "Myslím si, že ti něco říct mohl, jenže on tě pravděpodobně nemá rád. Je to přesně ten typ, který by si asi v takovém případě spíše užíval pohledu na slábnoucí oběť. Občas uvažuje jako vlk. Vlastně docela často."

Takže můj dojem byl správný… Slábnoucí oběť… Až se mi dostane pod ruku, tak ho zabiju a pak mu řeknu, co si o něm myslím.

Něco z mého vražedného myšlení se pravděpodobně odrazilo i na mém výrazu.

"Koukám, že se neplánuješ nechat, co?" ušklíbla se Mizushima potěšeně.

"To teda neplánuju," opáčila jsem zarputile.

"Myslím, že ty jsi přesně to, co potřebuje."

Chvíli jsem seděla opřená o lokty, než ke mně ta věta doputovala a upřímně mě vyděsila.

"Cože?" Narovnala jsem se tak rychle, až mi křuplo v zádech. "Au," zkroutila jsem se zpět.

"Někdo, kdo se nenechá, a v těle jeho milované sestry. Přiznávám, že jsem možná trochu škodolibá, ale když to vydržíš, mohl by se vyřešit jeden z jistých problémů, které s ním máme. Mohl by přestat být tak náladový. Přinejmenším," vysvětlila s jistou dávkou samolibosti.

"Začínám se cítit jako něčí figurka," zamumlala jsem nejistě. Mohl to být Manin úmysl?

"Opovaž se! Máš mou plnou podporu, opovaž se podřídit se mu! Opovaž se lehnout si před ním na záda!"

Vyvalila jsem oči a zoufale se snažila najít v té větě jiný význam, než ten, který se mému sedmnáctiletému myšlení, hluboce ovlivněnému moderní dobou, nabízel. Pak mě to napadlo. Vlci… a nejen oni… lehnout si na záda je gestem podřadnosti. Vzplanul ve mně plamen bojovnosti. To nedopustím!

"Nikdy!" zavrčela jsem. Mizushima mě vyburcovala tak, jako trenéři burcují své svěřence například v boxu. Což je mimochodem věc, jejíž kulturní příspěvek mi zůstává zastřen.

"Tak se mi líbíš, holka! Ale teď mi řekni, kam jsi ho poslala."

"Nagoya, hlavní nádraží."

"Ahá, takže známá místa?"

"Tak nějak."

"Hmm." Jak rozhovor mezi námi odešel do ztracena, Mizushima se natáhla pro nedojedenou topinku a jala se pokračovat v její konzumaci.

"Mizu?" zeptala jsem se po chvíli.

"No?"

"Mám dojem, jako bych se právě stala součástí plánu."

"A he?"

Poslušně jsem počkala, až polkne.

"A ne?"

"To jste si jako na něj naplánovali… mě?"

"Neblázni. Nikdo na nikoho nic neplánoval. Mano prostě přišla k nám, řekla, že si jde prohodit duši s nějakým člověkem, popadla svého bratra a odtáhla ho někam na kopec. A vrátila ses ty."

"Aha."

Zatímco Mizu se prokousávala svojí porcí topinek, opřela jsem si hlavu o křeslo a znovu se zahleděla k Táboru. Hýbal se další stan. Poté, co byla plachta rozšněrována, obyvatel stanu okraje pečlivě upevnil do asi půlmetrové vzdálenosti od sebe a vytvořil tak jakési ranní větrání. O chvíli později ven elegantně vyšla Chiai, v rukou držela prázdnou mísu umyvadla.

"Mizu, kde máš kosu?" napadlo mě.

"Na fnidafi fi ji feberu."

"Ehm?"

"Promiň, na snídani si ji neberu. Spoléhám na to, že Koquori ty chleby zvládne nakrájet sama."

"Co je to vůbec zač?" zeptala jsem se a sledovala jsem Chiai, která očividně proti všem zvyklostem zamířila nejdříve k potoku. V půlce cesty si mě všimla a zamávala mi.

"Meerijka."

"Eh…" Co to má být?

"Je to samostatná rasa, která je už docela dlouho se Shinigami v jakémsi paktu. Oni pomáhají nám a my jsme oplátkou poskytli určitou ochranu jim."

"Takže vzájemně prospěšná činnost."

"Tak nějak."

Chiai u potoka zahájila ranní očistu. Ze všeho nejdřív nechala do umyvadla natéct vodu a teprve potom se začala věnovat sama sobě.

Krajně jsem se za sebe zastyděla. Ale nebyla jsem jediná. S úlevou jsem mrkla na Mizushimu. A ostatně pan "Veselý a Milý" se taky určitě před snídaní nestihl umýt.

Mizushima mezitím dorazila svoje topinky a teď si olizovala prsty. Všimla si, kam se dívám.

"Přemýšlíš nad ranní hygienou?" zvedla obočí. To jsem tak průhledná? Je to až děsivé.

"Hmm… kdy se obvykle myje Mano?" Ach ne, to je tak trapný dotaz…

"Ta? Tak kolem jedné hodiny odpoledne, když jí do toho nevleze Předtucha. Vstává nejdřív v jedenáct a další dvě hodiny se v polospánku probourává snídaní. Já jí to schvaluju," dodala ještě. "Zato Kurono vstává každý den tak v pět a chodí plavat do Jezera. Blázen," odfrkla si.

Srdce ve mně pokleslo. Vzpomněla jsem si, jak se Caim zmiňovala o nějakém jezeře. Byla jsem na něj docela zvědavá. Teď alespoň vím, kdy se nesmím vyskytovat v jeho okolí.

"Nevíš, kolik je hodin?" otočila jsem se na Mizushimu.

Podepřela si bradu rukou a podívala se ke sluníčku.

"Hádám tak půl deváté."

"A čas je tady shodný s Japonskem?"

"Pochopitelně. V kolik to má?"

"Zhruba za hodinu." Páni, mluvím jako těžký Shinigami profík.

Z až nepříjemně povědomého stanu vystoupil Arden s rozpuštěnými vlasy, v černé košili a kalhotách, a protáhl se. Pak vrhl kradmý pohled k potoku. Načež zase zmizel ve stanu. Chiai mezitím dokončila ranní hygienu a vracela se zpět do Tábora. Když míjela Ardenův stan, mladý Shinigami právě znovu vycházel, tentokrát v reprezentativnějším oděvu, s vlasy svázanými do ohonu a čajovým servisem na podnosu v ruce. Napadlo mě, jak moc náhodou vylezl právě v této chvíli. Nemohla jsem zapomenout na ten jeho včerejší pohled. Bohužel jsem nemohla zapomenout i na to, jak mě přistihl u svého stanu.

Ne, na tamto raději myslet nebudu…

"Koukám, že relativní ranní ptáčata jste tu skoro všichni," řekla jsem neurčitě.

"Tss." Mizushima se podívala ke stoupající dvojici. "Arden, tak to je poctivý džentlmen, který nezapře zkušenost v britské dimenzi. Vstávat brzo a pít čaj tam mají snad i v zákonech… Chiai má nízký tlak. Špatně spí. A já se každý den budím jindy. I když Mano jsem ještě nikdy netrumfla. Ale počkej na Kyoutekiho a Caim. To je věčný boj o jedenáctou hodinu. Kyouteki jednou z Předtuchy přinesl digitální hodinky a od té doby vyhrává ten, komu se podaří vzbudit se co nejblíže času 11:11."

Vyprskla jsem smíchy. Znělo to šíleně.

"Kdo vede?"

"Ále, tak každý den je to jinak. Ale včera a předevčírem trumfovala Caim. Na dnešní výsledky si ještě budeš muset počkat."

"To jsem zvědavá," zazubila jsem se.

"No, a Hikaru vstává taky docela brzo, ale pak si minimálně ještě tři hodiny čte v posteli, nebo co to tam dělá."

Prostě každý z nich je naprosto specifický. Do jisté míry mě silně fascinovali.

Protáhla jsem se.

"Jdu se umýt, asi…"

"Óká," Mizushima se zvedla. "Jdu taky, sraz u potoka."

Ve svém stanu jsem zběžně posbírala všechny věci, u kterých jsem hádala nějaké spojení s ranní hygienou. Fascinoval mě měkoučký Jing Jang ručník. Pak jsem narazila na sadu věcí, o jejichž funkci jsem raději nepřemýšlela.

Naskládala jsem si všechno, co vypadalo užitečně, do vlastního umyvadla. Na chvíli jsem zalitovala, že se nedokáže naplnit samo, ale pak už jsem v mírném záklonu vyklusala do čím dál krásnějšího rána. Běh z kopce byl sice poněkud problematický, ale užívala jsem si ho. Nikdy jsem nebyla dobrý běžec. Ale tohle tělo, zdá se, je zvyklé na podstatně vyšší standardy.

Dorazila jsem k lávce a shodila na ni svůj náklad. Prohlédla jsem si znovu jeho obsah a vybrala něco, co jsem otipovala jako mýdlo. Nejistě jsem se podívala na svůj odraz na hladině čistého potoka. Byl úžasný, to ano. Ten potok, ne odraz. Nebude mu to mýdlo vadit?

Mezitím se ke mně dotáhla Mizushima, která při chůzi vypadala pořád více spící než bdící. Také ona si nesla umyvadlo a menší hromádku věcí.

"Ty, Mizu?"

"Ano?"

"To mýdlo… nebude vadit?" Nejistě jsem zamávala kostkou mýdla ve vzduchu.

"Toho se neboj. Vyrábí ho Meerijové a to jsou šílení ochránci přírody. Bude pravděpodobně tak přírodní jako tenhle kámen." Na důkaz svých slov nakopla větší oblázek a ten se s dutě znějícím cáknutím poroučel do vody.

"Fajn."

Během příští půlhodiny jsme se obě zvelebily k vlastní spokojenosti. Já už se učesala předtím, a proto jsem po umytí rukou, obličeje a drobných dalších úpravách mohla pozorovat Mizushimin boj o zrušení ptačího hnízda v jejích vlasech. Buď má ta holka noční můry, nebo během noci válí sudy po celém stanu.

Seděla jsem na lávce, boty položené vedle hromádky, ručník na kolenou, a máchala jsem si chodidla v chladné vodě potůčku. Bylo to neuvěřitelně osvěžující. Z bolesti hlavy už zůstaly jen vražedné myšlenky spojené s Kuronem.

Když Mizushima konečně zpacifikovala svoje vlasy, vydaly jsme se zpět do kopce k táboru, což bylo poněkud náročnější než cesta sem, protože jsme obě nesly naplněná umyvadla. Zbytek věcí jsem si musela nějak naskládat do podpaží a tak podobně, což byl rozhodně důvod litovat vlastní neprozřetelnost a tiše závidět Mizu, která si s sebou kvůli cestě zpět vzala jakýsi vak. Jak jsme opatrně postupovaly vzhůru, abychom vylily pokud možno co nejméně vody, rosa z trávy nám mizela téměř před očima.

Pečlivě jsem vrátila všechny věci na jejich místo. Měla jsem dojem, jako by Kuronova přítomnost stála za mou svobodnou vůlí jako nějaký dráb. Navíc s pěkně ostrým bičem.

Opět jsem začala uvažovat nad tím, co mám dělat teď. Vysoukala jsem se ze stanu a nahlédla za roh na Mizushimin stan. Zrovna vylezla. Výborně.

Vydala jsem se k ní a doufala, že moje rychlost nekřičí do světa, jak vděčná jsem za každou společnost.

Právě ve chvíli, kdy jsem k bělovlasé Shinigami dorazila, někde za mnou zašustila tráva. Otočila jsem se právě včas na to, abych zaregistrovala černošedý flek s jistými červenými značkami, který na svou výšku vyskočil pozoruhodně vysoko, chytil nás s Mizushimou za ramena, čímž nás stáhl na svou úroveň, a jal se nás tlačit zpět k ohništi.

"Chiai!" vydechla jsem překvapeně.

Ukázalo se, že Chiai se spokojila s úkrytem za Mizushiminým stanem.

"Pomoc!" zašeptala úpěnlivě. "Chová se hrozně divně! A pořád za mnou chodí!"

Zašilhala jsem na červenou plachtu směrem, kterým jsem tušila jídelnu. Nepochybovala jsem o tom, že vím, koho má Chiai na mysli.

"Klid, Drobečku," tišila Chiai nejvyšší ze všech Shinigami ženského pohlaví.

"Pch! Nezahrávej si s ohněm, slečno Vysoká!" Zdálo se, že Chiai se vrátila rovnováha. Napadlo mě, jestli Mizushima právě nevykonala nějaký každodenní rituál. Pravděpodobně ano.

"Poslyš, Chiai," zašeptala jsem. "Jsi na tom pořád ještě dobře. Za mnou se dneska od rána táhl Kurono." Pronesla jsem to hlasem naplněným dotčenou hořkostí.

"Arisu měla svoji první Předtuchu," vysvětlila Mizushima.

"Cože, vážně?"

"Jo," zabrblala jsem mrzutě.

"Ahá, on viděl, že tě bolí hlava a pronásledoval tě, aby tě přistihl při Předtuše!" zvolala Chiai polohlasem vítězoslavně.

"Pravděpodobně," kývla jsem bez špetky nadšení.

"No jo, když jde o povinnosti, je hodně pečlivý," zamyslela se Chiai.

"To jo, hrozný pedant," přizvukovala Mizushima.



Proč mám dojem, že se rozhovor zvrhává špatným směrem? Neměli jsme se bavit o pronásledovateli Ardenovi? No ne?

Všimla jsem si, že na mě obě koukají. Nasadila jsem výraz kyselého odporu.

"Parchant je to," přihodila jsem svoji špetku do mlýna.

To je rozesmálo obě. Vím, že to ode mě asi nebylo hezké. Ale lezl mi na nervy. Tady má, co si zaslouží! Tak, a teď bychom se konečně mohly začít bavit o tom Ardenovi… Počkat… ne, o tom ne!

V záchvatu panické hrůzy jsem se snažila najít ještě jiné záložní téma. Kdyby se řeč stočila na včerejší trapasy, asi bych musela spáchat čestné harakiri. Klidně i nečestné, když na to přijde. Ale už bylo pozdě.

Chiai se nejdřív ujistila, že je vzduch čistý po obou stranách stanu, pak nás chytila za zápěstí a odtáhla k ohništi. Bylo to výborné a strategické místo. Nikdo se k nám nemohl nepozorovaně přiblížit. Jen by se tu mohl objevit Kurono, ale ten by toho hodně brzo litoval. A myslím, že ne jen mým přičiněním.

"Jenže já jsem z něj hrozně nervózní," promluvila Chiai jako by navazovala na předešlý rozhovor. Tvářila se vpravdě velice nervózně. Holka, holka...

Téměř samolibě jsem si založila ruce. Měla jsem zkušenosti. Sice jen jako pozorovatel, ale… nevím co z "té drzé holky" dělalo neoficiálního psychologa a truhličku na cizí strasti. Upřímně, nechápu, co nutí dokonce i kluky, aby se mě chodili ptát, co mají své přítelkyni koupit k narozeninám. Už jsem z toho bývala zoufalá. Jeden se neubránil otázkám, co si o mě teda doopravdy všichni myslí? Když jim teče do bot, jsem jim dobrá? Myslím, že zůstanu prostě jen u toho, že mám zkušenosti. Tak.

"Proč konkrétně?" sondovala Mizushima. Nezdálo se, že by chápala tak jako já. A když se nad tím zamyslím, možná neměla řekněme žádný důvod k tomu něco chápat. Jestli většinu svého života trčeli všichni tady a ve společnosti těch samých osob, je jasné, že některé věci jim prostě unikají. Dobrá, budu diskrétní.

"To kdybych věděla," vyprskla Chiai úplně jako kočka. "Potkali jsme se u jeho stanu a tak mě doprovodil na snídani. Šel si udělat čaj jako obvykle. To je něco, co dělá vždycky sám, Koquori k tomu nepouští," dodala ke mně na vysvětlenou. "Ta je na něj kvůli tomu posledních pár let trochu nabroušená. Je zvláštní." To jo. A není tu zdaleka jediná.

A Chiai pokračovala.

"No a když jsem si brala ovoce, tak stál za mnou. Strašně jsem se lekla. Připlížil se až za mě a vyděsil mě k smrti. Všechno mi popadalo," dodala skoro omluvně.

Diagnóza zní… zní… kudla, co se tady ještě řeší? Málem jsem se rozesmála a dělalo mi problémy nedat to na sobě znát.

"Třeba se dnes špatně vyspal," pronesla Mizushima filosoficky a ve vší vážnosti.

Zachroptěla jsem a odvrátila se. Smích deroucí se ven jsem šikovně zamaskovala kašlem. Jedna lepší než druhá. Když se na to ale podívám z jiného úhlu, asi jsem našla něco, v čem jsem myšlenkově nad nimi. Mám ty zkušenosti. Ano.

"V pořádku, Arisu?" zeptala se Chiai starostlivě.

Věnovala jsem široký úsměv trávě pod sebou a pak jsem ho pohřbila hluboko pod výraz zúčastněného zájmu.

"Už dobrý." Co jí mám říct? Mám to tomu pitomci číslo dvě ulehčit? Za to, co mi včera udělal? Houby s octem! A koneckonců, opravdu se mohl jen špatně vyspat.

"Souhlasím s Mizushimou. Nikdy nevíš, co můžeš čekat od nevyspalých osob. Tedy minimálně u lidí to platí." A zoufale jsem se snažila si alespoň jeden takový případ vybavit.

"Hmm, asi jo," souhlasila Chiai a zdálo se, že se jí ulevilo.

Nebýt těch jeho pohledů a "náhod", možná, že bych doopravdy věřila tomu, že Arden třeba jen probděl noc. Ale jak říkám, nebýt těch pohledů… Zdá se, že tohle místo potřebovalo profesionála.

"Možná bych ho měla vytáhnout ven. Třeba se jen potřebuje pořádně provětrat. Můžeme někam zaletět," napadlo Chiai. Najednou z ní čišela pečovatelská starostlivost. Tak moment, začínám se v tom zamotávat.

"Výborný nápad!" nadchla se Mizushima okamžitě.

Pozorovala jsem ji, jak Chiai vypravuje a dává jí nějaké přátelské rady, zcela bez výrazu. Bylo lepší se nijak netvářit. Když se vám vnitřnosti svíjí…

Chiai si přehodila sekeru přes rameno a s výrazem dítěte, které dostalo obrovskou železnici s pojízdným vláčkem, a jistou známkou mateřské péče v očích se rozběhla zpět ke stanům.

Zatímco jsem sledovala její sukně vlající v dopoledním vánku, Mizushima mě chytila oběma rukama za ramena a posadila mě do nejbližšího křesla.

"Tak, a teď mi řekni, čemu ses smála!" Do horkého křesla, koukám.

"Smála?" Zvedla jsem k ní nevinné oči.

"Nejsem natvrdlá, víš?"

No, očividně ne tak, jak jsem si myslela.

"Ven s tím."

"To je tajemství. Má to hrozně moc co do činění s věcmi, které se mi děly na Zemi. To bys nepochopila." Zapírat nebudu. Raději.

"Ale no tak," zaprosila Mizushima úpěnlivě. Vypadala, že umírá zvědavostí. Asi jsem jí nasadila brouka do hlavy. A jéje.

"Hele, Mizu, dej na mě, do měsíce, možná do dvou na to odpověď dostaneš sama. Vsadila bych na to devět ze svých prstů na rukou."

"Hmm. Který by byl ten desátý?"

"To bych se musela dodatečně rozmyslet. Ale jsem si jistá, že nebudu muset," zamrkala jsem na ni.

"Tak dlouho to nevydržím!" Vrhla se ke mně. Tyhle pohyby znám. Vypískla jsem a přepadla přes opěradlo právě včas, abych utekla rukám, které se ubíraly směrem k místům, kde jsem minimálně na Zemi lechtivá byla. Udržela jsem rovnováhu jen díky samotnému křeslu, kterého jsem se oběma rukama držela. Pak jsem ho oběhla tak, že se nacházelo mezi mnou a Mizushimou. Vyplázla jsem na ni jazyk.

"Budeš muset vstávat dřív," zahihňala jsem se. "Máš co dočinění s profesionálem." Je teda pravda, že tohle tělo se umí pohybovat neuvěřitelně rychle. Ale není samo, napadlo mě, když jsem se podívala na Mizushimu, které jeden pramen vlasů sjel do očí. Ty jí bojovně svítily jako kotěti, které si všimlo, že to utíkající klubíčko se zrovna zastavilo.

"Profesionál nebo ne, Mano nikdy neuměla utíkat rychleji než já!" zašklebila se vítězoslavně.

Ne, běh ne! Prosím!

Začala se pomalu pohybovat k jedné straně. Úplně jako šelma. Takže, teď musím přemýšlet. Mohla jsem se ubírat třemi směry. Les, tábor, potok. Les by byl ideální, kdyby se tam bylo kde schovat. V tomhle? Bez šance.

Tábor? Co v Táboře? Mohla bych tak jedině naběhnout do svého stanu a kdo mi zaručí, že mě Mizushima nebude pronásledovat i tam? Jenže ani u potoka jsem neměla zrovna nadějné vyhlídky. Takže kam?

Mizushima vystřelila tak rychle a nečekaně, že jsem už neměla víc času na přemýšlení. Zaječela jsem a vrhla jsem se k potoku prostě proto, že to bylo z kopce. Běželo se mi o to hůř, že jsem se zalykavě smála.

Když jsem dorazila k travnatému břehu potoka, tak tak jsem stihla zastavit. Zapištění někde za mnou mě však varovalo příliš pozdě.

Mizushima do mě havarovala v plné rychlosti a obě jsme se zřítily do vody. Tam jsme ještě chvíli ležely v zapeklitém propletenci v tekoucí studené vodě a smály jsme se tak, že si každá z nás, já převážně (protože jsem byla dole), nalokala pořádných pár doušků.

Nakonec jsme se vyškrábaly zpět na břeh a vykašlávaly vodu.

"Nic ti neřeknu! Namočit cizí oblečení není zdvořilé!" vyprskla jsem na Mizushimu a vzápětí jsme se obě skácely do trávy v dalším záchvatu.

Když se nám po několika minutách podařilo uklidnit se do té míry, že jsme byly schopné bez pomoci stát na vlastních nohou, pořádně jsem se prohlédla a zasténala jsem.

Mokré oblečení v kombinaci s trávou a hlínou rozhodně není dobrá kombinace. Vezmu-li v potaz, čí oblečení jsem právě zrušila, a jakého má ten někdo sourozence, byla jsem už v této chvíli dost pravděpodobně mrtvá. Za předpokladu, že by mě onen sourozenec viděl. A to úplně nutně nemusí, ne?

Vzpomněla jsem si na dalších devět stejných modelů ve skříni u mě ve stanu. Lišácky jsem se zašklebila na Mizushimu. Byla stejně zřízená jako já, nicméně ona nemusela mít trauma z Kuronovy reakce. Nebo kohokoliv jiného.

"Jdu se převléct, než mě uvidí pan Bratr," zazubila jsem se na ni.

"No tak to padej! Ten by tě zabil." A rozesmála se nanovo. Jenže mě ta představa začínala děsit tím víc, čím víc se blížil možný moment Kuronova návratu. Hraná odvaha by mi tváří v tvář zrovna jemu byla pěkně na houby.

Nechala jsem mokrou a špinavou Mizushimu smát se u potoka samotnou a rozběhla se do kopce. Nepříjemně mi čvachtalo v botách a rozhodně to dost nepříjemně podkluzovalo. Panika ve mně narůstala. To kvůli mému zápalu do věci.

Nad hlavou mi přelétly dvě ptačí siluety. Vzpomněla jsem si na Chiai a její nápad o "zalétání si". Takže ti dva se dokonce oba mění na ptáky? A to tu vážně ještě nikoho nic nenapadlo? To je šílené. Ještě zjistím, že to jsou holubice… No, v takovém případě bych se mohla vrátit k předešlým myšlenkám na čestné harakiri. Ale předtím bych se asi vysmála k smrti.

Dočvachtala jsem ke svému stanu a vpadla dovnitř. Teprve tam jsem se pořádně uvolnila. Bezpečí! Rukou jsem si prohrábla mokré, zplihlé vlasy. Něco mi říká, že fény tu taky určitě nevedou…

Takže jaký že je momentální plán? Zvelebit se natolik, aby pan Starostlivý nepoznal újmu na schránce své sestry? U vlasů budu muset důvěřovat sluníčku…

Stáhla jsem si Jing Jang gumičku a dvě velké šedé ptačí letky, které na ní byly upevněné.

Vlasy se mi rozpustily až pod ramena. Už včera jsem si všimla, že Mano bez drdolu vypadá dost odlišně. Starší, méně šílená a ztřeštěná, rozumnější. Ale v neposlední řadě pořád stejně mile. Vlastně se ani nedivím, že mu na ní tolik záleží. I když ji vlastně vůbec neznám.

Ucítila jsem bolestivé, částečně žárlivé bodnutí v břiše. Proč nemůže v mém životě existovat podobně starostlivá osoba?

Rozepnula jsem peří, které kvůli vlhkosti pozbylo tak šedesát procent svého objemu. Pak jsem se pracně vysoukala z šatů.

Po chvilce hledání jsem našla i druhý Jing Jang ručník. Pořádně jsem se utřela a omotala ho kolem sebe. Natáhla jsem se pro první ručník, ještě vlhký z rána, který jsem předtím nechala sušit na židli u středového stolu.

Na vlhké tváři jsem ucítila závan chladného vzduchu.

Vyděšeně jsem zvedla hlavu a nevěřícně jsem spočinula pohledem na Kuronovi, který si jakoby nic napochodoval do MÉHO stanu. Na pravé tváři měl malý šrám a vlasy pocuchané pravděpodobně silnějším větrem.

Zatímco jsem nebyla schopna jediného pohybu či zvuku, dokráčel k prostoru mezi skříněmi a opatrně o jednu z nich opřel toulec i s lukem. Tětiva už byla odepnutá a opět pečlivě smotaná u jednoho konce.

Pak se podíval na mě. Ale v odrazu zrcadla, u kterého stál, takže ke mně byl otočený zády. Věnoval mi odraz kyselého úšklebku. A moje končetiny se probudily k životu.

"Co si sakra myslíš, že tu děláš? Tohle je můj stan!" vykřikla jsem pobouřeně.

Kurono se mezitím vydal zpět k východu. V půli cesty od stolu se zastavil, pomalu a provokativně si prohlédl celý interiér a nakonec spočinul pohledem na mě. Přejel mě pohledem od hlavy až k patě, až mi naskočila husí kůže. Pevněji jsem si přitiskla ručník k tělu.

"Ne, není. Znám tu každou píď a ani tenhle pohled mi nepřinesl žádné nové poznatky."

Byla jsem tak pobouřená, že jsem chvíli jen marně otvírala pusu a nevydala sebemenší zvuk. Kurono zastavil svou chůzi u poličky s knihami a začal se v ní šťourat. Každý jeho pohyb byl provokativní.

Adrenalin dorazil na své maximum, nicméně tam ho ještě cosi vzalo do úchytů a začalo ho drásavě táhnout výš.

Pohlédla jsem na stůl. Pak znovu na Kurona. Pak jsem popadla první věc, která se mi dostala pod ruku, a s dokonalou přesností někoho, kdo obvykle mizerně míří, jsem Shinigamiho vší silou trefila do zátylku Dělbou práce v ševcovské dílně.

Kniha narazila, a v krásném oblouku odletěla stranou. Nebyla tlustá, ale Kuronovi srazila hlavu dopředu, takže čelem udeřil do police. Vzápětí se stáhl, zvedl ruce k zasaženému místu a otočil se. V jeho očích zaznamenala překvapení, možná dokonce trochu zděšení.

Jenže já už byla rozzuřená na maximum, pevněji jsem sevřela lem ručníku, tvář staženou v grimase hněvu. Volnou rukou jsem výmluvným gestem švihla ke vchodu.

"Vypadni!" zařvala jsem na něj.

Na záda si před ním rozhodně nelehnu. Nikdy!

Pravděpodobně jsem ho svým výrazem doopravdy vyděsila. Chvíli jsme se jeden do druhého vpíjeli pohledy. Tedy on se do mě vpíjel, já ho svým krájela a kuchala. Jinými slovy výměna obvyklých pozic.

Pak se otočil a vypotácel se ze stanu, zatímco si jednou rukou pořád ještě svíral týl.


Kapitola 3. - Předtuchy

12. července 2009 v 13:56 | Re
Další den ráno jsem nicméně na typické rozjímání typu "Kde budu, až se probudím?" neměla ani pomyšlení, protože mi hlava třeštila jako šílená. Zdá se, že ani Shinigami se podobným problémům nevyhnou. Škoda. Zajímalo by mě, jestli Mano čirou náhodou nemá potíže kvůli nízkému tlaku, jako máma. Otázka zní, jestli se zdejší klima vůbec dá nějak "otlakovat", a jestli ano, tak podle jakých pravidel. Ach jo.

Zvedla jsem se do sedu a ruce úpěnlivě přitiskla na bouřící se spánky. Co jsem komu udělala? Oprava: co jsem tomu tělu udělala?

Zakručelo mi v břiše. Dobrá, dobrá, možná jsem ho trochu nechala hladovět, ale to je síla zvyku. Žízeň jsme včera s Caim zahnaly u potoka, ale na jídlo se pak nějak nedostalo. To ovšem není důvod k bolesti hlavy.

Podívala jsem se dolů na své momentální já. K mému znechucení jediné, co jsem našla v obou skříních a dalo by se v tom spát, byla noční košile. Nenávidím noční košile! Je to jakýsi můj vnitřní zavilý odpor k něčemu, co má za úkol zvýrazňovat jisté tělesné prvky, kterých se mi nedostává. Jinými slovy já konkrétně si vždycky v noční košili připadala jako sud, kterému jsou značně omezeny pohybové možnosti. Jako ostatně ve všech sukních. Ať žijí kalhoty! Ať žije pyžamo!

A teď jsem tu na sobě měla hedvábné cosi, co by se na Zemi většina lidí nebála nazvat sexy prádýlkem. Navíc mi to moje vnitřní samostatně pracující kontrolní středisko neustále našeptávalo, že mi to sluší, a to mě rozzuřovalo do nepříčetnosti.

Protřela jsem si oči a zapnula ignoraci, kterou jsem si vypěstovala speciálně kvůli migréně. Myslet na ni nemělo cenu. Jen mě doopravdy mrzí, že Shinigami pravděpodobně nevedou farmaceutický průmysl. Jakou mám šanci, že tu budou mít něco na bolest hlavy? Že malou? Hmm.

Složitě jsem se vymotala z pokrývek a kožešin a prodrala se až ke skříním. Po důkladnější prohlídce jsem zjistila, že Mano se své image rozhodně nepouští. Model, který jsem měla včera na sobě, si zabral celou jednu skříň a byl tam minimálně desetkrát. V druhé skříni bylo několik jiných kousků oblečení. Jenže vypadaly nepoužívaně a nemohla jsem se zbavit dojmu, že kdybych si na sebe oblékla něco ne-Ying-Yang, měla bych velice brzy jistou nehodou s vlkem. To jsem nechtěla.

Rezignovaně jsem ze sebe udělala Mano, do které jsem se včera probudila. No co. Aspoň jsem se konečně zbavila toho… prádla…

Účes mi dal trochu zabrat, ale po půlhodince snahy jsem byla spokojená. Jestli si vzpomínám dobře, a výpadky krátkodobé paměti netrpím (tedy, nepamatuji si, že bych trpěla), vystihla jsem ten její drdol docela dobře.

Podívala jsem se do zrcadla a povzdechla si. Z nějakého důvodu jsem se necítila dobře. Spíše psychicky, bolest hlavy už si bolela jen sama pro sebe. Byl to takový ten pocit, se kterým jsem se občas probudila i doma. Dojem, že něco potřebujete, a nemáte to. A samozřejmě nevíte co. V danou chvíli máte dojem, že vám chybí všechno.

...

Takže bych se raději měla jít najíst.

Provinile jsem přejela rukou po kručícím břiše. Dotáhla jsem se ke vchodu do stanu, který jsem včera zběžně zašněrovala, a po chvilce roztržitého snažení jsem vystrčila hlavu do nového rána.

Byla jsem překvapená. Mohlo za to více věcí. Především jsem netušila, že je teprve TAK brzo ráno. Venku už bylo světlo, ale slunce ještě nevyšlo. Ranní vzduch úžasně voněl a připomněl mi rána na táborech, které jsem jako malá strávila při svých návštěvách Evropy. Vlna nostalgie jen zesílila ten divný pocit, který mě neopouštěl.

Dále, všechny stany byly ještě pevně zašněrované: byla jsem první vzhůru. To je taky poněkud nezvyklé, vždycky spím nejdéle ze všech a vytáhnout mě z postele, to je umění. Umění, které nicméně nejlépe ovládám já sama.

Ale proč bych si vlastně měla stěžovat? Mám ideální šanci propašovat se do jídelny a ukořistit si něco k jídlu aniž bych narazila na nepříjemné osoby. Hmm, dobrá, na nepříjemnou osobu…

Obula jsem se a potichu se vydala orosenou trávou. Z okolních kopců stoupaly cáry bílé mlhy. Vyšplhala jsem až k jídelnímu stanu a strčila hlavu dovnitř. Uf, nikde nikdo.

Se značnou úlevou jsem vykročila k baru. Ta oddělená část vzadu za ním musí být určitě něco jako kuchyně. Kde jinde bych měla najít něco k jídlu?

Prosmýkla jsem se kolem stolů a natáhla ruku k plachtě. Dřív než jsem se jí stihla dotknout, zaznamenala jsem pohyb a na čele ucítila ruku. Překvapeně jsem ztratila rovnováhu a málem se zřítila na záda. Opřená o bar jsem zírala na pravděpodobný vstup do kuchyně.

Mezi rozhrnutou plachtou stála bytost.

Byla vysoká, hubená a hlavně… nebyla tak úplně lidská. Zírala jsem na podivné stvoření s oranžovohnědou kůží a dlouhými béžovými vlasy, které jí padaly až pod ramena v čemsi, co mi připomínalo snad jedině pozemské dredy. Měla nepřirozeně dlouhé ruce a nohy. Vlastně i prsty na rukou, když se nad tím tak zamýšlím. Oděná byla v jakési okultně vyhlížející róbě v odstínech zelené a oranžové. Podle obličeje, účesu, střihu šatů a… ano, přiznejme si, i podle hrudníku, jsem usoudila, že je to žena. Tedy… stvoření ženského pohlaví. Eh.

"Mano, uturavora?" zeptala se mě ta bytost a naklonila hlavu na stranu.

"Uto-co?" zeptala jsem se zaraženě.

Chvíli jsme na sebe jen hleděly.

"Ah," pookřála najednou a zmizela za plachtou.

Zůstala jsem stát s otevřenými ústy. Co to bylo? Matně jsem si vybavila onen pohyb, který jsem včera v těchto místech postřehla. Mohla to být… ona?

Po chvilce váhání jsem opět sáhla po plachtě, opatrně ji rozhrnula a nakoukla dovnitř.

Kuchyně. Bingo.

"Ehmmm… omlouvám se?"

Postava se momentálně shýbala k něčemu, co mohl být sporák, přivřeme-li jedno oko. Když jsem promluvila, zvedla se a otočila se ke mně. Rozhodla jsem se jednat.

"Err… Jmenuji se Arisu, ráda tě poznávám," vykoktala jsem rozpačitě a vysekla úklonu.

"Koquori," zamžourala na mě ona. Mohlo to být její jméno?

Nejistě jsem se vsunula dovnitř.

"Já… jsem tady nová. Eh… jmenuješ se… Koquori?" Ach ne, to je trapas, to je trapas, to je zase jednou trapas! Proč mi sakra nikdo nepředstavil tuhle?

"Správně," kývla. Cože? Ono to umí po našem?

"Omlouvám se, nikdo mi neřekl, že je tu ještě někdo jiný… Koquori...?"

"Nevadí," potřásla Koquori hlavou, otočila se a jala se opět věnovat své předchozí činnosti.

"Ehm… nemohla bych si tu někde vzít něco k jídlu?" zeptala jsem se prosebně.

"Nemohla," odpověděla mi, aniž by se otočila.

Aha…

"Připravím to, co si budeš přát Arisu."

"Eh?" Vyjeveně jsem zírala. "To je v pořádku! Klidně si něco nachystám sama!" dodala jsem rychle.

Otočila se na mě.

"Připravím to, co si budeš přát, Arisu," zopakovala s neměnným výrazem ve tváři i když o poznání důrazněji.

"Vážně je to v pořádku?" zeptala jsem se nejistě.

"Samozřejmě."

Upřímně, to stvoření je divné.

"Müsli s mlékem...?" No co… za zkoušku nic nedám.

Koquori se narovnala a zabodla pohled někam doprava dolů, jakoby něco hledala. Fascinovaně jsem ji pozorovala. Sledovala jsem, jak pomalu upřela oči na to něco, co připravovala v improvizovaném sporáku. Pak si prstem podepřela bradu a podívala se na mě zářícíma mandlovýma očima. A já jen zírala. Nakonec se znovu otočila a jala se pokračovat ve svém díle.

Zůstala jsem stát a nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Co to má znamenat?

Čekala jsem asi pět minut a sledovala záda pracující Koquori. Celou tu dobu jsem jen přemýšlela nad tím, co je tohle stvoření k čertu zač. Pak mi došla trpělivost.

"Err…"

Koquori se postavila a vrazila mi do rukou mísu. Překvapeně jsem zamžourala na její obsah, který se tvářil na kuřecí salát. Když jsem zvedla oči, stačila mi ještě věnovat tajemný úsměv a zmizela. Prostě zmizela.

Stála jsem tam ještě chvíli a zírala na místo, kde se ztratila. O co tu pro všechno na světě jde? Co to mělo být?

Znovu jsem se podívala na mísu. No co, kuře mám ráda a tohle vypadá jedle. A buďme upřímní, vypadá to dokonce velice jedle. Záleží na tom, co posnídám? Hlavně, že vůbec mám něco, co můžu sníst, ne?

Vrátila jsem se zpět do jídelny a rozhlédla se po prázdném stanu. Přemýšlela jsem, kam si mám sednout. Lákala mě společenská část, ale může se tam vůbec jíst? Váhavě jsem vykročila kupředu, když tu někdo další vešel do Jídelny.

"Dobré ráno!" zapěla jsem automaticky zvesela.

"Dobré ráno."

Zírala jsem na Kurona, který si upravoval copánek. Cože? COŽE?

Věnoval lhostejný pohled nejdřív mně a poté i míse, kterou jsem křečovitě svírala. Vykročil ke mně. Automaticky jsem ustoupila o krok dozadu.

"Co? Myslíš, že se budu obtěžovat s ignorací?" zeptal se pohrdavě, když ke mně došel; v jeho hlase jsem postřehla jakýsi bojovný tón. Pak mi vzal, či spíš vytrhl mísu z rukou, s tlumeným zamručením se usadil k nejbližšímu stolu zády ke mně a jal se snídat.



Nechápu to. Teď doopravdy nechápu ani to nejnicotnější nic.

"He?" zeptala jsem se chabě, skoro šeptem. Nevšímal si mě. Co jsem komu provedla?

Než jsem se stihla začít litovat, ozvalo se někde za mnou slabé dřevěné klapnutí. Otočila jsem se a zrak mi utkvěl na dřevěné misce, která se objevila na pultu. Byla plná… ach můj… byla plná müsli s mlékem. Vedle ležela i vyřezávaná dřevěná lžička.

Jako ve snu jsem se natáhla po své snídani. Já to nechápu. Možná je to kvůli té bolesti hlavy… musí být!

Věnovala jsem nejistý pohled kuchyňské plachtě a pak jsem směrem k ní nahlas pronesla:

"Děkuju, Koquori!"

Popadla jsem misku se lžící a podívala se na Kuronova záda. Mám dost odvahy na to, abych si přisedla, když mě dokonce i pozdravil...?

Nemám…

Posadila jsem se k vedlejšímu stolu na lavici tak, že jsme k sobě seděli zády. Chvíli jsem misku hypnotizovala. A tak co!

"Itadakimasu," usmála jsem se pro sebe a jala se chroupat svoji vysněnou snídani.

Ještě jsem ani nepolkla první sousto a vedle mě se objevila Kuronova hlava.

"Co to má být? Písek?" Myslím, že pohrdání v jeho hlase už ani zmiňovat nemusím. Zatnula jsem zuby. Adrenalin se nicméně nechoval, jak by měl. To bude pravděpodobně tou hlavou...

"Müsli," odpověděla jsem rezignovaně.

"Tsch…" vrátil se zpět ke své snídani.

"Co je ti vůbec do toho?!" vybuchla jsem najednou. "I děti ve školce ví, že civět druhým do talíře je neomalenost!"

Jeho hlava se opět objevila vedle mého ramene.

"Ty chceš poučovat ?" zeptal se mě se zdviženým obočím.

No dobře, dobře, hošánku. Tobě se daří vyhecovat mě, i když mi hlava třeští, jako kdybych měla kocovinu. Kterou jsem tedy ještě nikdy neměla, ale…

"Co když ano?" zavrčela jsem jedovatě a zabodla do něj vyzývavý pohled.

"Hmpch, přeji hodně štěstí," odfrkl si a opět se otočil ke svému jídlu. Už dlouho jsem nepocítila tak akutní nutkání dát někomu do nosu. Ale moje nadšení ochablo s novým přívalem bolesti. Neslyšitelně jsem zasténala a přitlačila si ruce na spánky. Po chvilce se nejhorší vlna bolesti vytratila.

Co se mnou ta bolest má? Jak se takhle můžu vůbec na něco soustředit? Jak, když mám hlavu v jednom ohni?

Složila jsem ruce na stůl a omámeně se zahleděla na svoji snídani. Myšlenka, která mi vytanula na mysli, se mi vůbec nelíbila. Jenže…

Otočila jsem se na Kurona. Také on byl natočený mým směrem a podezíravě si mě měřil přivřenýma očima. Moje chvilkové odhodlání zeptat se ho, jestli by neměl něco na bolest hlavy, se vytratilo rychlostí blesku.

"Co je?" vyprskla jsem na něj.

Chvíli na mě ještě koukal a pak se potřetí vrátil ke své snídani. Měla jsem dojem, že jsem zaslechla opravdu hodně tiché zavrčení:

"Problémy…"

Ne, nebudu přemýšlet nad tím, co měl na mysli. Ó, jak často se žertuje, že myšlení bolí, a když ono začne doopravdy bolet, už to není taková sranda.

Poctivě jsem se prokřupala miskou až na dno. Překvapilo mě, že Kurono nedosnídal dřív než já. Ne, že by toho jeho salátu bylo méně než mého müsli, ale i tak…

Obdařila jsem dno misky zadumaným pohledem a čekala, jestli se černovlasý Shinigami přece jen nezvedne. Nezvedl. Bylo mi nepříjemné odejít dřív než on, ale teď už si bohužel nevyberu. Takže do toho.

Vysoukala jsem se z lavice, popadla misku, položila jsem ji na bar a odešla ze stanu. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se na Kurona ani očkem nepodívala. Až teď mě napadlo, že si možná přál zůstat v jídelně jako poslední stejně jako já. Aspoň jsem mu udělala radost, no. Vzápětí jsem si uvědomila další ze svých problémů.

Stála jsem před vchodem do jídelny a dívala se na spící Tábor. Slunce už se váhavě dralo přes vrcholky kopců a já si bolestivě uvědomila, že to, co právě pociťuju, se dá nazvat počátkem nudy. Co tu mám sakra dělat? Nemůžu pořád běhat za Caim jako hlídací pes. Tak co je denní náplní takového Shinigamiho? Mohla bych se někoho zeptat, jenže jediný jiný bdící Shinigami kromě mě je ve stanu za mnou a jeden druhého nemůžeme ani cítit. Takže tudy by to nešlo.

V hlavě mi bleskl nápad. Polkla jsem, abych zarazila pulsující bolest ve spáncích, pochopitelně marně, a vydala se zpět do svého stanu. Došla jsem k jedné skříni a podívala se na toulec s lukem o ni opřený. Hmm. Nápad se začínal nebezpečně rychle rozplétat do plánu. Váhavě jsem vytáhla z druhé skříně chrániče a pásku na oko. Vyvedenou v Ying Yang, ale to už jsem ignorovala asi tak jako bolest hlavy. A proč vlastně ne?

Nacpala jsem všechno, co jsem našla, do toulce a hodila si ho na záda. Ještě předtím jsem vytáhla luk a pevně ho sevřela. Výborně mi padl do ruky. Tedy lépe řečeno do Maniny ruky, ale v tomto okamžiku v tom žádný rozdíl nebyl.

Váhavě jsem vykoukla ze stanu. Nikde nikdo. Popravdě, jediný, koho jsem momentálně rozhodně nechtěla potkat, byl právě Kurono, ale doufala jsem, že se své snídani bude věnovat ještě pár minut. V lepším případě by mohl být zvědavý a mohl by Koquori požádat, aby mu taky přinesla müsli. Jen ta představa mě málem rozesmála.

Po špičkách jsem se vyplížila zpoza plachty a co nejtišeji se vydala k cípu lesa, který byl nejblíže. Chvilku jsem toužebně zírala na malé lázně, ale to už jsem byla mezi prvními stromy.

Otočila jsem se. Pořád nikde nikdo. Výborně. Tak, teď si najdu nějaké pěkné místečko a trochu se potrénuju ve střelbě. Potřebuju si dokázat, že to alespoň trochu zvládám. Potřebuju mít tu jistotu. A v lepším případě by mi to mohlo jít doopravdy hodně dobře, což by mohlo udělat dojem i na Kurona. Třeba by pak usoudil, že si Mano nakonec nevybrala tak špatně.

Ta představa mě potěšila.

Počítala jsem s tím, že se budu muset časem prodírat hustým lesním porostem, ale tady byly stromy doopravdy vysoké, jejich kmeny obrovské a prostor mezi nimi dost pohodlný. A žádné pařezy. Na zemi jehličí, sem tam zbytky listů, mech, kapradiny a zaoblené kameny.

Jak jsem tak kráčela, uvědomila jsem si jednu věc. Zarazila jsem se a rychle se ohlédla.

Právě včas. Mezi stromy jsem zaregistrovala poslední záblesky červených stanů. Uf. Byla bych doopravdy tak pitomá, abych se vydala do monotónního lesa, který neznám, aniž bych si doopravdy dávala pozor na to, kudy jdu? Tedy spíše odkud jdu?

Nejspíš ano, takže odteď se budu muset víc hlídat. Dál už každopádně jít nemůžu. Takhle to bude muset stačit.

Zkusila jsem vytáhnout šíp z toulce na zádech. Tragický neúspěch. Byla jsem ráda, že mě nikdo nevidí. Šmátrala jsem nepříjemně zkroucenou rukou několik bolestivých sekund, a když už jsem konečně nahmatala pírko jednoho šípu, vytáhnout ho byl nadlidský úkol.

S rezignovaným povzdechem jsem toulec shodila ze zad a opřela o kmen nejbližšího stromu. Aplikovala jsem na sebe veškeré chrániče a pomůcky, o kterých jsem věděla, jak se používají, kromě pásky na oko. Pak jsem opatrně odmotala tětivu a napnula ji.

Vybrala jsem si jeden ze šípů a zkoumavě ho založila do zářezu. Luky, které jsem si pamatovala z Evropy a se kterými na táborech střílely i relativně malé děti, měly na tětivě provokativní červenou značku, která všem hlasitě říkala, kde přesně by se šíp měl nacházet. Jenže to byly laciné, tedy vcelku laciné, obyčejné dřevěné luky pro laiky. Tohle byl přinejmenším profesionální luk a očividně vyrobený s ohledem na původní funkci. Žádné moderní sportovní luky, jen krásně chladivý, hladký, černý kov.

Přejela jsem po něm prstem a vybrala si jeden strom na jih od Tábora. Nebyla jsem tak hloupá, abych mířila do obydlené oblasti. Je sice pravda, že zrovna bych nikoho z nich neohrozila ani ve snu, ale raději…

Napnula jsem luk a jala se mířit. Přistihla jsem se, jak vyplazuju špičku jazyka, což bylo rozhodně dosti neprofesionální.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se zklidnila, a šíp vypustila. Skončil v zemi asi pět metrů ode mě. Jeho let by se rozhodně nedal nazvat ladným. Povzdechla jsem si.

Vytáhla jsem šíp z mechu a očistila jeho hrot, vcelku zbytečně, protože jsem ho vzápětí poslala na stejné místo. Potřetí se mi už podařilo šíp dostat až ke kmeni cílového stromu, o který tupě klapnul a sklouznul do kapradí.

Ani nevím, kolik marných pokusů jsem stihla do té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že o jeden ze stromů za mnou stojí opřený Kurono. Když mi to došlo, na jednu malou chvíli jsem ztuhla v bolestivé křeči, ale pak jsem se rozhodla jeho přítomnost ignorovat.

Všimla jsem si ho koutkem oka. To bylo asi jedině dobře. Myslím, ne, jsem přesvědčená, že kdybych viděla jeho výraz, asi by mě přemohlo nutkání se okamžitě stáhnout do bezpečí. Můj plán udělat na něj dojem byl tímto tragicky zrušen.

Snažila jsem se střílet co nejlépe a v duchu kňučela nad trapasem, který si s každým výstřelem přidělávám.

A pak, konečně, se šíp se správným zadrnčením vznesl lehkým obloukem a doletěl ke stromu. Do kterého se ovšem nezabodl. Něco mu v tom zabránilo. Někdo mu v tom zabránil…

Kurono si pozorně prohlédl hrot šípu a pak ho přečistil cípem svého trika. Cítila jsem, jak ve mně vzkypěl vztek.

"Proč jsi to udělal?!" zařvala jsem na něj dotčeně. Skoro jsem i cítila slabý nápor slz v koutcích. Začínalo toho na mě být příliš. A naprosto odmítám řešit, jak se ten pitomec k tomu stromu vůbec dostal!

Potichu, ačkoli i to se tichým ranním lesem rozléhalo, řekl Kurono:

"Myslíš si, že tu někdo stojí o to, abys ničila stromy?" Pomalu zvedl hlavu a celý tento pohyb zakončil drobným trhnutím bradou, což jakoby podtrhlo nápor rozhněvaného pohledu, který mi věnoval. Pak vykročil ke mně, ruku se šípem spuštěnou podél těla.

"Myslíš si, že tu vůbec někdo stojí o to, abys zesměšňovala umění střelby?"

Stud, který mi vystoupal do tváří v podobě červené barvy, kterou jsem dokonce i cítila, se nádherně propojil s bolestí hlavy. Nápor slz zesílil. Co si o sobě ten parchant myslí?

Přimhouřila jsem oči, zčásti abych zabránila slzám v návratu, a z části i kvůli hořkému hněvu, který se ve mně opět probudil. Zaťala jsem pěsti a po chvilce přemáhání jsem bojovně vystrčila bradu.

"Prosil tě někdo o to, abys tu byl? A vůbec," nasadila jsem ironický tón a použila jeho vlastní slova. "Myslíš si, že tu někdo stojí o tvoji přítomnost? Tvoji buzeraci? A věčně nakyslé výrazy?"

Mezitím ke mně pomalu dokráčel. Zastavil těsně přede mnou. Stálo mě veškeré sebeovládání, abych neustoupila ani o krok dozadu. Palčivě jsem si uvědomovala, jak jsem vůči němu malá.

Nezvedla jsem hlavu, a tak jsem se dívala pořád rovně, což v této chvíli znamenalo, že jsem detailně a velice zblízka zkoumala horní část jeho vesty. Stiskla jsem rty.

Pár sekund jsme stáli oba dva bez hnutí. Já si v návalu slabého strachu uvědomila, že v ruce pořád drží ostrý šíp. Vyčištěný. A jestli jsem na něco v té chvíli nevěřila, byla to rodinná pouta.

Pak se pohnul. Pohnul se tak rychle, že moje strachem vybroušené smysly zareagovaly téměř okamžitě a já sebou vyděšeně ucukla. Jenže velice brzy jsem si uvědomila, že nemám kam ucuknout.

Levou ruku mi zkroutil za záda, zatímco pravá už trůnila v podobném ocelovém sevření. Stejně rychle si mě obešel, s jistou dávkou nezdvořilosti se mi připlácl na záda a do ruky za zády mi vmáčkl onen šíp. Moje prsty hbitě sevřel svými a pak, dřív než jsem stihla říct "a", mi pravou ruku natáhl, zasadil šíp na to jediné správné místo na tětivě, otočil se (čili nás oba) o 180 stupňů a vystřelil. Zamířil tak rychle, že by to obyčejný člověk nedokázal ani ve snu. Tětiva zadrnčela a šíp zmizel. V dálce jsem si všimla drobné světlé skvrny, minimálně třicet metrů vzdálené, kterou bych nejspíš tipovala na houbu, která se po zásahu rozpadla na malé kousíčky.

Oba jsme chvíli setrvali zcela nehybně. Já si po pár vteřinách rozhořčeně uvědomila, že po nucené otočce, kdy jsem prakticky ztratila půdu pod nohama, na něm více méně ležím. Jenže teď bylo po jeho. Způsob, kterým střílel, mi učaroval. A buďme k sobě upřímní, způsob, kterým vystřelil za použití mých rukou, mě neokouzlil o nic méně. A to byl důvod, proč jsem počkala asi o dvě sekundy déle, než jsem se začala rvát o rovnováhu, která by spočívala na mých vlastních nohou. Tedy, všichni chápeme, v jakém slova smyslu mluvím o "vlastních nohou".

Kuronovi další malou chvíli trvalo, než mu došlo, že mě má pustit. Zdálo se, že nebyl vyveden z rovnováhy tak jako já, ale možná byl přece jen trochu překvapený. A když už mě konečně po pár uštědřených kopancích pustil, dostavila se bolest hlavy v takovém měřítku, že už jsem si nemohla s čistým svědomím říct, že je to normální. Kupodivu první, co mě napadlo, bylo, jestli se mi za můj krátký pobyt v Manině těle nepodařilo ho nějak vážně poškodit.

Zasténala jsem a místo Kurona jsem si vybrala oporu ve stromu, o který jsem předtím opřela toulec.

Kurono se mezitím narovnal a oprášil si chránič na ruce.

"Takhle střílí ta, jejíž tělo teď sdílíš. Tak ji laskavě nezesměšňuj," pronesl, jako by chtěl dokončit celou tu pitoreskní scénu, ale nějak se to minulo efektem, protože já bych ho přes hučení v uších pořádně poslouchat nemohla, i kdybych po tom toužila.

Nafoukaný pitomec. Budu ho ignorovat. Tak. Přesně to udělám.

Opatrně jsem se odtáhla od stromu, aby se náhodou nával bolesti nevrátil. Aniž bych na Kurona pohlédla, sundala jsem si chrániče, nacpala je zpět do toulce, ten jsem si hodila přes rameno, pohodlněji sevřela luk a jala se šourat směr Tábor. Kuronovi jsem nevěnovala ani boční pohled. Po vtipně krátké chvíli jsem na něj dokonce i zapomněla.

Co to se mnou sakra je? Být ve svém vlastním těle, pravděpodobně už bych vlivem máminých příběhů ze zákulisí a vlastní bujné fantazie vypěstované čtením určitého druhu knih vážně uvažovala o tom, že tahle bolest je způsobená nějakou patologickou šíleností. No, bez legrace. Jenže vedou se vůbec podobné věci u Shinigami? Nemají to být mystické bytosti? Je doopravdy nutné, aby trpěli tak přízemně biologickými strastmi, jako je například migréna?

Ach jo.

Vykolébala jsem se shrbená z lesa. Slunce mezitím vyšlo a na okolních kopečcích se jeho nazlátlá záře prala s pásy ranní mlhy.

Vyšla jsem poblíž ohniště. Toho, které jsem včera zahlédla z kopce. Caim mi sice ukázala, kde leží, ale nešly jsme k němu, protože se nacházelo poněkud z ruky. Bylo velké a obklopovala ho podobná křesla a měkké lavice, které se nacházely ve společenské části jídelny. Plus spousta kůží a potahů.

Složila jsem se na nejbližší křeslo a hlavu si položila do dlaní. V zápětí jsem si marně promasírovala spánky. Teď už tu bolest nešlo ignorovat. Zcela očividně se stupňovala a já měla neblahý dojem, že se z ní za chvíli zblázním.

Znovu jsem potichu zasténala. Proč ještě nikdo nebyl vzhůru? Je možné, aby Shinigami byli ještě větší spáči než já? Tedy až na…

Slabé šustění mě upozornilo na Kuronovu přítomnost. Zdá se, že se rozhodl mě sledovat. Opravdu si nejsem jistá, jak bych si to měla vyložit.

Zvedla jsem oči právě včas na to, abych si všimla vlka, který potichu přešel na druhou stranu ohniště. Za normálních podmínek by mě ten pohled asi vyděsil. Kurono byl ve vlčí podobě skutečně obrovský. Z představy, že by na mě něco takového skočilo, mi přejel mráz po zádech.

Vlk prošel kolem lavic, až se zastavil přesně naproti mně, posadil se a upřel na mě tmavě modré oči. Skoro jako by byl zvědavý. To naznačovaly i drobné záchvěvy jeho huňatého ocasu. Jenže já už jsem vážně ztrácela soudnost. V té chvíli bych se ho pravděpodobně i zeptala, jestli nemá něco proti bolesti hlavy, jenže náš pán pitomec si samozřejmě musí hnát ego a napochodovat sem jako vlk, že ano...

Chtěla jsem mu něco říct. Dokonce jsem se i narovnala. Jenže pak mě bolest hlavy zasáhla finálním úderem, který by se mohl hrdě měřit s úderem palicí. Pevně jsem sevřela oči a čekala, až to přejde. K mému překvapení se tak stalo téměř okamžitě. Otevřela jsem oči a překvapeně zamrkala.

Nebyla jsem u ohniště. Byla jsem na Zemi. Zpět na Zemi. Ve městě. Přímo uprostřed houfu zaměstnaných lidí, z nichž se každý hnal za svými vlastními povinnostmi.

Vyjeveně jsem se otáčela kolem vlastní osy. Skutečně jsem zpátky?

Mozek mi naštěstí po návalu úlevy od bolesti začal pracovat rychleji. Podívala jsem se na své ruce. Rukavice. Každá v jiné barvě. A Ying Yang. Aha. Zpět ve svém těle tedy rozhodně nejsem. Takže Arisu, teď je na čase, abys začala myslet. Ale nejdřív se odkliď z davu, než tě někdo smete.

Což se po chvíli ukázalo jako planá obava. Lidé mnou procházeli. Takže další poznatek: jsem na Zemi a nejsem hmotná. Takže o co že tu jde?

Proplula jsem až ke zdi. Teď jsem si mohla pořádně prohlédnout místo, na němž jsem se ocitla. A poznala jsem ho. Byla jsem v Nagoyi. Byla jsem doma.

Tedy jen v širším slova smyslu. Byla jsem na nádraží. U hlavního vchodu. Navštívila jsem toto místo jen jednou v životě, ale ten vchod si jednoduše nešlo s ničím splést. Proudily sem stovky lidí, kufříky a konferenční tašky se jen míhaly.

Přelétla jsem pohledem jednu z mnoha obrovských informačních tabulí a zběžně zaregistrovala vlaky do Tokya nebo Ósaky. Pak jsem znovu pohlédla do davu. Přece musí existovat nějaké racionální vysvětlení toho, proč tu jsem. Tak. Určitě nějaké existuje. A já ho najdu. I když upřímně, po tom, co moje duše prodělala navzdory všem fyzikálním pravidlům, bych nejspíš neměla problémy uvěřit i tomu, že jsem se jen ocitla v další naprosto nelogické situaci.

Takže čím začneme? Jestliže tu doopravdy nejsem, tak určitě ničemu neuškodí, rozhodně ne mému oblečení, když si sednu. Klidně i na zem.

Sedla jsem si a očima se vpíjela do davu. Pak jsem se pro jistotu podívala na digitální hodiny v rohu jedné z tabulí. Čtvrt na deset dopoledne. Možná, že časy na Zemi se od časů v dimenzích zas tolik neliší.

A možná bych tu mohla jen sedět a čekat, až tato halucinace, nebo co to je, přejde. Třeba jsem jen omdlela z bolesti a všechno se mi jen zdá. Takhle bych tuto situaci skutečně vysvětlit mohla, kdyby tu nebyla ta neopodstatněná, ale přesto pevná jistota, že nesním. Vidím realitu. O tom nelze pochybovat.

Asi pět minut jsem seděla na zemi opřená o mramorový obklad zdi. Lidé se neustále míhali sem a tam, což se po chvíli začalo jevit jako mimořádně monotónní podívaná.

Pak jsem si všimla jedné postavy. Byla to žena. Upoutala mou pozornost, protože se pohybovala divně. Divně ve srovnání s ostatními. Zpomalovala a její pohyb mi přišel podivně nucený a křečovitý. Napadlo mě, jestli jí není špatně nebo tak něco.

Zvedla jsem se a jala se ji následovat. Procházejícím lidem jsem nevěnovala sebemenší pozornost. Když mnou někdo prošel, cítila jsem to jen jako slabší záblesky světla někde v mé bezprostřední blízkosti.

Pozorovala jsem ženu, která své okolí očividně nevnímala. Chvílemi měnila směr, jako by si ani nebyla jistá, kudy že se má vydat. Takto jsme spolu probloudily a prokličkovaly celou halu.

Nakonec se zastavila úplně. Příliš nečekaně a v půli kroku na to, abych věřila, že třeba jen zapomněla číslo svého vlaku. Zaváhala jsem a pak jsem ji předešla. Když jsem ji míjela, pomalu dosunula nakročenou nohu zpět.

Teď jsem jí viděla přímo do obličeje. Zcela běžné rysy normální japonské ženy přes čtyřicet. Jenže výraz, který se jí míhal za tmavýma očima, rozhodně normální nebyl. Zamrkala jsem, jestli se mi to náhodou nezdálo. Nezdálo.

Když bych měla popsat to, co jsem viděla, za plného použití své představivost, asi bych řekla, že jsem hleděla na výraz odcizené apatie. Apatie, která přes ženin obličej vytvářela samostatnou masku.

A pak, jako když udeří blesk, se ten výraz změnil. Zornice se rozšířily jakoby v návalu náhlého pochopení. Na jednu krátkou chvíli ten výraz vypadal skoro lidsky. Jenže místo toho, aby se poznání zastavilo řekněme na té běžné lidské hranici, postupovalo dál. Teď už mě pohled té ženy děsil. Lidé kolem nás dál procházeli a nikdo si stojící postavy ani nevšiml.

Já mezitím byla svědkem vskutku děsivé proměny. Apatie zcela zmizela. Zezačátku jsem se zdráhala použít výraz "nástup nenávisti", ale ve chvíli, kdy jeden mladý muž v plášti do této ženy omylem vrazil, nebylo pochyb o tom, že jsem zvolila vhodný termín.

Obličej stáhla v křečovitou grimasu hněvu, která až neuvěřitelně zničila celkový příjemný dojem, který by tento hezký obličej mohl budit za normálních okolností. Surově popadla omlouvajícího se muže za ruku a prsty mu silně zaryla do předloktí. Vyděsila ho stejně jako mě.

Druhou ruku zvedala zaťatou v pěst. V mladíkových očích jsem zahlédla strach. Teď už kolem nich zastavovalo více lidí. Někteří, zvláště starší muži, se vrhli k ženě, protože mladík, kterého držela, už skučel bolestí. Prsty ho svíraly v ocelovém sevření a jejich stisk sílil.

Automaticky jsem se pohnula vzad. A najednou jsem seděla. U ohniště. V předklonu, s pohledem zabořeným do země. Až na to, že v těch místech momentálně klečel Kurono, který vynaložil pravděpodobně velké úsilí na to, aby se při své výšce poskládal tak, aby mi mohl hledět do obličeje.

Překvapeně jsem zamrkala a zvedla hlavu, abych se ujistila, že jsem skutečně zpět. Zpět v háji, tam kde jsem byla předtím, abych byla přesná.

"Kde, kdo a v kolik?" zeptal se mě Kurono naléhavě a trochu se narovnal. Předtím pravděpodobně spoléhal na to, že mě znehybní pohledem.

"Co?" zeptala jsem se nechápavě.

Povzdechl si sám pro sebe. Zřetelně jsem ale zaslechla slovo 'pitomá'.

"Kde, kdo a v kolik!" zopakoval se zuřivým důrazem.

Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale pak jsem poslušně, snad jako bych měla radost, že znám odpověď, zadrmolila:

"Nádraží v Nagoyi, hlavní vchod, žena asi kolem čtyřiceti, kratší černé vlasy, světle hnědý baloňák, myslím, že bylo něco před půl desátou. Ráno." Jedním dechem. Zvedla jsem k němu tázavě oči. Zdál se být překvapený tím, co jsem mu řekla. Očividně neočekával tak přesné informace. Jenže o co tady vůbec jde?

Dřív, než jsem se stihla zeptat, se Kurono narovnal. Vytrhl mi luk z ruky a popadl toulec, který jsem měla položený vedle sebe. A zmizel.