ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 2. - V táboře, část 2.

10. června 2009 v 19:07 | Re
Probudila jsem se ve stavu, kterému by nejvíc slušel popis "přejel mě traktor". Chvíli jsem neochotně sténala a dál se válela po posteli, ale nakonec jsem se donutila zvednout se a jít věnovat slíbenou péči zrcadlu. Do jisté míry jsem se bála toho, co uvidím.

Do jisté míry jsem byla skutečně zděšena.

Z odrazu mě podrobovala kritickému pohledu drobná osůbka s jasnýma fialovýma očima. No dobře, s tou barvou už jsem se smířila. Asi. Mohlo to dopadnout hůř.

Mano každopádně vypadala mile. To se jen potvrdilo, když jsem jí na obličeji vytvořila pokusný úsměv. Na tváři měla tetování stejně jako ostatní Shinigami, i když opět jiného tvaru. To, co mě vyloženě šokovalo, byly její vlasy. Už jsem pochopila, jak to Chiai myslela. Kdybych ty Ying Yang symboly teď prožívala alespoň z poloviny tak, jako na začátku, asi by mě trefil šlak. Říkám asi, protože s tímhle tělem si pořád ještě tak moc nerozumíme.

O šatech a rukavicích vytónovaných do Ying Yang už jsem se zmínila. Na každé bylo ještě po jednom drobném vlastním Ying Yangu. Dobrá. Peří kolem ramen spojené Ying Yangem, hmm. Účes vybraný do vysokého rozcuchaného drdolu-culíku double Ying Yang gumičkou… budiž. Ale proč, PROČ má to stvoření v zrcadle dokonce i vlasy do Ying Yang? Pravou stranu bílou, levou černou… Dokonce i ten předěl mezi nimi se z určitého úhlu tváří jako vlnka!

Ruka mi automaticky vylétla k vlasům, snad aby zkusila nahmatat, jestli se nejedná o barvu. Já ale měla zlé tušení, že to je marná snaha. Budu se muset smířit s tím, že jsem pravděpodobně čisté Ying Yang stvoření. Už jen ta myšlenka zněla děsivě. Ale když zkusím překonat vlastní pocity, ono to nevypadá zas až tak zle. Má to svůj styl. Sice něco, co bych si já na sebe nikdy v životě nevzala, ale… ale tohle tělo není já, s tím se budu muset smířit. A připustit si, že mi to momentálně vlastně docela sluší. To je pro mě prakticky neznámý pocit.

Otočila jsem se na patě kolem dokola, a když se ani poté můj názor nezměnil, jala jsem se zkoumat zbytek stanu.

První přišly na řadu skříně. Otevřela jsem je a zběžně se ujistila, že jsou plné dalších a pravděpodobně velice zajímavých modelů v Mano stylu. Vysunula jsem pár zásuvek a našla ty více nezbytné části oblečení a také konečně i lukostřelecké chrániče. Bylo to poprvé, co se mi něco takového dostalo do ruky, tak jsem si s nimi chvíli hrála. No, ale teoreticky teď umím střílet z luku i bez nich. Zbývá jen přesvědčit o tom můj mozek.

Luk jsem našla v toulci plném šípů opřeném o jednu ze skříní, tětiva byla opatrně stočena kolem něj a patrně i dobře promazaná. Zírala jsem na tu zbraň. Byla z nějakého lesklého černého kovu, při ozkoušení správně pružného a patrně také dobře ošetřovaného. Tady se úžasně projevují moje "zkušenosti" z fantasy knížek; jeden se tam dokonce i něco naučí. Sice se jedná jen o ty vědomosti, se kterými můžete na první dojem působit, jako že dané problematice rozumíte, ale lepší něco, než nic. I když uznávám, že o kovových lucích jsem dosud neslyšela nikdy. Proč zrovna kov?

Odolala jsem pokušení natáhnout tětivu a zkusit luk napnout, protože jsem měla nejasné varovné tušení, že v tom případě by se vedle mě s prásknutím objevil Kurono a zabil by mě.

Pomalu jsem přešla ke knihovnám a nepřestávala hltat stan očima. Namátkou jsem vybrala jeden tlustý šedočervený svazek s okovanými rohy a otevřela ho. Ukázalo se, že se jedná o nějakou filosofickou bichli, plnou pološílených obratů s desetistránkovým rozborem nad významem jednoho lidského mrknutí. Hmm. Vrátila jsem spis na jeho místo a prozkoumala hřbety zbývajících knih. Ty, které tam měly nějaký název, mě utvrdily v přesvědčení, že Mano je buď vášnivý filosof, nebo projevuje velký zájem o lidskou problematiku. Upřímně jsem doufala, že ta druhá varianta je správná. Koneckonců, já bych se dala tak trochu nazvat výsledkem jejích pokusů, ne?

Prohlédla jsem další drobnosti, které byly poházené ve volných poličkách. Našla jsem cosi, co by se dalo nazvat ohřívací lahví, a tím byla zodpovězena moje další otázka týkající se tepla v noci. Knihy na stole uprostřed už jsem ani zkoumat nemusela, protože se náplní se od svých družek v knihovně vůbec nelišily. Nicméně jsem s radostí zaznamenala Dělbu práce v ševcovské dílně od Xenofona, o které jsme se jednou bavili ve škole, takže jsem si na malou chvíli připadala chytrá a vzdělaná.

Ještě jednou jsem stan obešla kolem dokola a podařilo se mi odhalit chytře ukrytou odtahovací stěnu, za kterou jsem při letmém nahlédnutí našla jakousi improvizovanou koupelničku se záchodem a anticky vyhlížejícím umyvadlem. Jak tady tyhle věci bez elektřiny a potrubí mohou fungovat, to vyřeším až někdy jindy...

Znovu jsem se rozhlédla po celém stanu a ujistila se, že jsem nepřehlédla nic, co by ještě stálo za prozkoumání. Pak jsem si opět obula boty a vykoukla ze stanu.

Překvapilo mě, že světlo venku se poněkud změnilo. Tráva i les byly zbarveny do oranžova sluncem, které se už pomalu začínalo chýlit k západu. Že bych se v té posteli válela až tak dlouho? To je… děsivé…

Na druhou stranu, kdoví, kdy tu vlastně slunce zapadá. Stejně mám podvečery nejraději.

Vyhledala jsem očima stan s keříkem u vchodu a vykročila k němu, když v tom jsem zaslechla tlumený rozhovor.

Instinktivně jsem se přimáčkla k plachtě nejbližšího stanu a postupně se posunovala podél ní. Po chvilce mi po tváři přeběhl ironický škleb. Mám na něj smůlu. Měla jsem teď výhled na jeden roh jídelny a u něj stál pochopitelně pan Mrzutý a mluvil s někým, koho jsem neviděla. Podle hlasu bych ho odhadovala na Mizushimu, ale mohla jsem se mýlit.

Každopádně, Kurono stál natočený ke mně a díval se kamsi na bok, kde jsem tušila vchod do jídelny. Ale hlavně… hlavně o mně nevěděl. Tak jsem konečně získala příležitost prohlédnout si prvního Shinigamiho, se kterým jsem měla v životě tu čest.

Kurono byl štíhlý a vysoký - jako ostatně všichni pánové tady - možná dokonce nejvyšší ze všech. Delší rovné černé vlasy mu ledabyle padaly do očí a jemu to pravděpodobně vůbec nevadilo. Čeho jsem si dřív nevšimla, bylo, že i on byl vyladěný do Ying Yang, i když to ani zdaleka nebilo do očí tak jako u mě. Jeden symbol jsem našla na malém copánku, který mu splýval od levého ucha až na rameno. Vestu měl taky poctivě vlnovkou rozdělenou na černou a bílou polovinu. Jak jinak. A konečně, chránič srdce byl taktéž Ying Yang.

Co se lukostřeleckých pomůcek týkalo, Kurono jimi doopravdy nepohrdal. Kolem krku měl vysokým bílým límcem upevněné dva chrániče ramen. Pak jsem si ještě všimla typického návleku na pravé ruce, který měl sloužit jako ochrana před tětivou. To vše samozřejmě laděno do odstínů šedi, což byla mezi Shinigami pravděpodobně jakási móda. Když ale přihlédneme k práci, která by se od Shinigami jakožto bohů smrti očekávala, není to zas až tak udivující.

A pak -budu muset dát prostor své sedmnáctileté dušičce, která dělá čest svému jménu- v neposlední řadě byl Kurono velice pohledný. Ten jeho bezúsměvný výraz ve tváři, který ovšem postrádal jakékoliv negativní pocity (nedíval se totiž na mě), neuvěřitelně připomínal skutečného vlka. Cosi vlčího bylo i na jeho postoji. Nicméně toto je zcela objektivní hodnocení a nebere v úvahu žádný z negativních vztahů, které jsme si mezi sebou za tu chvíli stihli vybudovat.

Následuje hodnocení neobjektivní: Idiot!

Krásně se mi ulevilo. Stáhla jsem se zpět a chtěla jsem pokračovat dál ke Caimině stanu, nicméně se mi krásně podařilo havarovat do Ardena, který stál přímo za mnou.

"Eh," vyhrkla jsem překvapeně, když mě setrvačnost odhodila dozadu. Stihl mě zachytit a postavil mě zpět na nohy.

"Omlouvám se," hekla jsem zahanbeně.

"Zrovna jsem přemýšlel, čím si můj stan zasloužil takovou pozornost," pousmál se Arden nepatrně.

Trapas. Myslela jsem, že se propadnu. Nehledě na tu skálopevnou jistotu, že bych se propadla s tváří v barvě rajčete, a ta mi rozhodně na náladě nepřidala.

"Nevěděla jsem, čí je to stan. Nebylo v tom nic osobního!" vykoktala jsem překotně.

"Tak osobní varianta mě zrovna nenapadla," rozesmál se Shinigami téměř.

Jsem mrtvá. Cítím se mrtvá, krásně mrtvá, chladná, žádné nechutné pocity studu už mě netrápí, ach ta slast!

Zjistila jsem, že mám zavřené oči a ruku přes čelo. Ale ne, klid, klid, to bude dobré, to se zvládne… samozřejmě.

Otevřela jsem oči a zachytila Ardenovo zdvižené obočí. Arisu, bojuj!

"Ve skutečnosti jsem tvůj stan použila jako ideální skrýš pro to, abych mohla nepozorovaně šmírovat…"

"Šmírovat koho?" zeptal se lhostejně Kurono, který právě prošel kolem nás. Na malou chvilku pootočil hlavu a věnoval mi pohled nejvyššího pohrdání.



Zatraceně, zatraceně! Jestli mě viděl…!

Hladina adrenalinu vyrazila vzhůru druhou kosmickou rychlostí.

"…šmírovat průběh fotosyntézy na území o velkém obsahu a přírodní výpar se stejnou plochou spojený!"

Příklad čisté improvizace. Ale ta šance, že jim tyhle termíny nic neřeknou tu přece jenom je.

"Přeji příjemnou zábavu," mávl Kurono rukou, aniž by se otočil, a ironie v jeho hlase by se dala krájet.

Perfektní. Jeden Shinigami si pravděpodobně myslí, že ho špehuju. Jaké důvody si k tomu namyslel, to raději ani nechci vědět. Druhý Shinigami mě našel nalepenou na svůj stan, načež jsem se mu já vlastně přiznala, že se odtud dívám na květiny… Probuďte mě někdo!

Arden se ohlédl přes rameno, ujistil se, že Kurono už zmizel a řekl polohlasem: "Nemusím to vědět. Myslím, že chápu." Poplácal mě po rameni a otočil se ke vchodu do stanu.

"Počkej! Já jsem to tak nemys-" jenže to už jsem mluvila jen ke stanové plachtě. "-lela…" Když už jsme u toho, jak to vlastně myslel on?

Každopádně ta část mě, která trpí při trapasech, už pravděpodobně umřela. Raději jsem v duchu zavelela na ústup. Zdržovat se tady ještě chvíli by mohlo vypadat vážně podezřele.

Protáhla jsem se mezi lany, která udržovala stabilitu Ardenova stanu, a se svěšenými rameny jsem se dobelhala k místu, které Caim označila jako "svoji plachtičku". Přemýšlela jsem, co mám dělat teď.

"Ťuk, ťuk…" vydala jsem ze sebe nakonec zničeně.

Caim vystrčila nos ze stanu.

"No sláva!" ulevila si. "Co jsi v tom Manině stanu u všech koček dělala tak dlouho? Prováděla rekonstrukci?" Uchechtla se vlastnímu vtipu. "Donutila jsi mě uklidit můj vlastní stan," ukázala na mě prstem. "Už jsem vážně nevěděla, čím si ukrátit dlouhou chvíli." A zamračila se na mě.

"Já jsem tak nějak… většinu času… spala…" zamumlala jsem neochotně.

"Cože jsi?" vykulila na mě Caim oči. "Spala? Šest hodin?!"

"Asi…" zabručela jsem. "Ještě nikdy se mi to nestalo."

"No," zamyslela se černovlasá Shinigami a podepřela si prstem bradu, "třeba to má něco společného s tou vaší výměnou duší. Jakože si na sebe tvoje duše a Manino tělo zvyká nebo tak něco," nadhodila.

To poněkud zmírnilo mé obavy.

"No ano, to by dávalo smysl!"

Caim se zašklebila.

"Tak co, líbil se ti Manin stan?" Znovu si mě prohlédla. "Prosím tě, co se ti stalo? Tváříš se, jako kdyby tě někdo polil ledovou vodou."

"Hmm," zabručela jsem. "Do jisté míry…"

"No, to mi pak povíš," pookřála Caim naplněna novým zájmem. "Počkej chvíli." A zase zmizela ve stanu.

Nervózně jsem stepovala vedle onoho drobného keříku a dělalo mi problémy potlačit neustálé nutkání ohlížet se, jestli za mnou někdo není. Skutečně netoužím po tom, aby se mi ještě někdy, kdykoliv v životě stalo něco takového…

Caim mezitím vypochodovala ven s velkou mísou jakýchsi koláčků. Jen jsem je uviděla, hladově mi zakručelo v břiše. Doteď jsem na biologické potřeby svého nového těla vůbec nepomyslela. Tedy když opomenu ten spánek…

"Jen si posluž," vyzvala mě moje průvodkyně a natočila ke mně mísu. "Vzala jsem je ostatně pro tebe. Říkala jsem si, že bys mohla mít hlad, až tě omrzí to, co v tom stanu děláš, ať je to cokoliv."

Vděčně jsem popadla jeden koláček a hladově si ho nacpala do pusy. Caim si mě mezitím volnou ruku opět majetnicky protáhla pod mou paží a zamířila doprava.

"Jsem si jistá, že tohle se ti bude líbit."

"Fafn," zahuhlala jsem s plnou pusou, až mi z ní vyletělo několik drobečků. Blížily jsme se k druhému z těch dvou stanů, které nebyly obytné. Stál poněkud stranou od Tábora u malé skalky. Před ním byl do země zaražený dřevěný kůl, ze kterého visela jakási tabulka, která k nám momentálně byla natočena rubem.

Caim mě protáhla dovnitř. Do obličeje nás nečekaně udeřil teplý vzduch. Zamžourala jsem skrz opar. Stan byl uvnitř rozdělen minimálně ještě jednou plachtou. Vlastně jsme teď stály v jakési uličce kruhového tvaru, která obklopovala vnitřní část stanu. Také tady byla dřevěná podlaha.

Po vzoru Caim jsem si zula boty a následovala ji uličkou. Minuly jsme několik obyčejných dřevěných lavic. V místě, které se podle mého odhadu nacházelo přesně naproti hlavnímu vchodu, byl vstup do vnitřního stanu. Caim se zastavila u něj a naznačila mi rukou, ať se podívám.

"Nikdo tam není," ujistila mě.

Nakoukla jsem dovnitř a zalapala po dechu. Jednak proto, že teplota vzduchu a intenzita vlhkosti tu byly větší, ale především mě šokovalo to, co jsem uviděla.

Shinigami tu měli malé soukromé lázně. Uprostřed vnitřního stanu byl jakýsi přírodní bazén, obrovská vana vytesaná do skály naplněná až po okraj vodou, ze které se slabě kouřilo. Podlaha vedla až k němu a ze dvou třetin ho obklopovala. Zbytek prostoru byl pravděpodobně ponechán v původním stavu. Nízká ostře zelená tráva, pár kamenů a mezi nimi tři dřevěné lavice, sloužící pravděpodobně k odložení věcí. Byl tu dokonce i malý keř. Jak rostliny tady ve stanu získávají dostatek světla k přežití, nad tím asi lépe nepřemýšlet. Možná ty kouzelné stanové plachty. A nebo…

Uprostřed stanu jsem si všimla dřevěného kůlu, který mířil ke stropu. Protože však tenhle stan nestál za podpory vnitřního středového sloupu jako stany Shinigami, ale čistě jen díky vnější konstrukci, onen kůl tam vlastně neměl co dělat.

Sledovala jsem ho až k plachtě a najednou mi to došlo: otevírací chlopeň. Samozřejmě. Jak jednoduché. Když je třeba, prostě si část střechy odklopí. Ale hlavně, celé to místo bylo zařízené naprosto dokonale. Zhmotněná idylka. Nemohla jsem přestat prohlížet si tu scenérii znovu a znovu.

Nakonec se ozvalo: "Jak dlouho tam ještě plánuješ inhalovat?", za peří mě popadla ruka a byla jsem vtažena zpět do uličky. Vzduch mi najednou přišel chladný. Otočila jsem se na Caim.

"Dokonalé!" vydechla jsem jen.

"Já ti říkala, že se ti to bude líbit." zamrkala na mě.

"Já tomu v dané chvíli úplně nevěřila," přiznala jsem.

"No jo, ty ses totiž tvářila, jako kdyby ti někdo do pusy nacpal citron. A pojď, tohle ještě není všechno."

Vytáhla mě z "koupelny" na chladný večerní vzduch, který mi ovšem po teplu uvnitř připadal téměř ledový.

Zatímco jsem se dál krmila koláčky, následovaly jsme potůček, který tekl o kousek níž, až jsme dorazily k místu, kde přes vodu vedl dřevěný mostek. Za ním jsem uviděla pěšinu do lesa.

"Kam vede?" zeptala jsem se zvědavě, když se mi podařilo sežvýkat sousto.

"K jezeru. Tam už tě dneska brát nebudu. Za chvíli bude úplná tma, nic bys z něj neměla."

Jezero. Výborně. Líbí se mi tu čím dál tím víc.

Zatímco mě Caim obětavě táhla do kopce, nedalo mi to a musela jsem jí položit otázku, která mi už nějakou chvíli strašila v hlavě.

"Poslyš, Caim, proč si vlastně všechny takhle provlékáš?" Narážela jsem pochopitelně na její ruku, která byla opět provlečená pod mojí.

"Protože Mano je pryč a někdo to dělat musí," dostalo se mi pobavené odpovědi.

"Cože? Takže tohle je něco, co bych měla dělat já?"

"Kdo říká, že ty? Ty jsi Arisu, Mano je Mano. A obě jste úplně jiné. Mano si provléká úplně kohokoliv a úplně kdykoliv," zasmála se Caim.

Zděsila jsem se. Zděsily mě dvě věci. Za prvé, představa jak běhám, tedy oprava, moje tělo s Mano uvnitř běhá po škole a zavěšuje se do každého, koho potká, včetně učitelů, mi málem způsobila mdloby. Za druhé, ze skutečnosti, že tohle tělo pravděpodobně velkou část své existence strávilo zavlečené za Kurona, se mi zvedal žaludek. A teď si vybrat, co z toho je horší.

Vylezly jsme spolu na stráň, která byla nad Táborem směrem k místu, odkud si mě dnes Caim s Chiai přivedly. Posadily jsme se a Caim navázala:

"No, a teď mi řekni, proč ses předtím tvářila tak zbědovaně?"

Ach jo, doteď se mi na tu událost dařilo nemyslet.

"Hmm, mám prostě jen štěstí na opravdu zlé trapasy," řekla jsem vyhýbavě.

"Jak se ti tady mohl povést opravdu zlý trapas?" zeptala se Caim nechápavě. "Vždyť jsou tu všichni fajn, ne? Tedy samozřejmě když opomenu Kuronovu zádumčivost."

Zádumčivost, která se změnila na povýšenou ironii…

"Hmm," reagovala jsem neurčitě.

"Tak mi to pověz, někomu se s tím svěřit musíš, nebo tě to žrát nepřestane," vyplázla na mě Caim špičku jazyka.

Během naší procházky už zapadlo slunce a teď se začalo rychle stmívat. Mezi lesy se plížily cáry večerní mlhy. Seděly jsme na kopci a pozorovaly vycházející hvězdy i světla dole v Táboře.

Otočila jsem se na Caim a podívala se na její přátelský výraz. A částečně i její dokonalé vlasy. A vlastně proč ne? Proč bych si tu z ní nemohla udělat bedničku na svoje problémy, když se tak ochotně nabízí? Možná by se z nás mohly stát nejlepší přítelkyně, protože to je něco, čeho se mi už pár let nedostává. I když… asi si moc věřím. Určitě mnohem lépe vychází s Chiai nebo Mizushimou. Nebo s Mano… Nicméně, za zkoušku přece nic nedám.

A tak jsem jí to řekla.





Když jsem později v noci opět ležela v Manině dokonalé měkké posteli, pořád se mi ještě vracelo první setkání s Chiai, procházka s Caim, to, jak se upřímně rozesmála, když jsem jí vyložila svůj trapas, i to, jak mě ujistila, že Kurono je protivný, a ať si z něj nic nedělám. Myšlenkám na něj jsem se raději vyhýbala. Celý tenhle den byl šílený. Staly se mi neuvěřitelné věci. Nakonec se možná zítra probudím a zjistím, že se mi to všechno skutečně jen zdálo. Ale možná, že ne.

Zavřela jsem oči.

A za tu zkoušku to přece stojí.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KaThea KaThea | Web | 18. dubna 2010 v 11:21 | Reagovat

Cože, to už je konec? :-O :D Přišlo mi to nějaké krátké. :D A to jsem to četla celé najednou. To zakončení je dokonalé! Já chci taky umět takhle psát! Jak ty to děláš, že je to takové dokonalé? To takhle dokážeš napsat rovnou nebo tu původní verzi ještě několikrát upravuješ?

2 Re Re | 18. dubna 2010 v 19:53 | Reagovat

No, napíšu a pak tam hledám hrubky a překlepy (těch je tam ehm... moc xD). Ale že bych to nějak zásadně překopávala, to ne :)

3 KaThea KaThea | Web | 19. dubna 2010 v 7:23 | Reagovat

[2]: Jak to může někdo tak geniálně napsat rovnou?

4 Inugami Inugami | 6. srpna 2010 v 12:36 | Reagovat

Tenhle svět se mi docela líbí. Zaujal mě už komiks ve Vějíři dvojce, tak jsem se musela podívat, co ještě vzniklo a vida! je tu příběh dětiček Zame a Iana. *Nejdřív pláče radostí, pak se vzchopí* Heh, promiň, moje sentimentální stránka na chvilku převládla. X3

5 Re Re | 9. srpna 2010 v 9:47 | Reagovat

[4]: Jé, ani nevíš, jakou mám radost, že sem někdo po přečtení mangy ve Vějíři II vážně došel ^__^ Děkuju za kompliment a neboj, u mě je ta sentimentální stránka taky docela potvora :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama