ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 2. - V táboře, část 1.

10. června 2009 v 19:06 | Re
První, čeho jsem si uvnitř stanu všimla, byla spousta dřeva. Věnovala jsem tomu prostoru dva rychlé pohledy, které mě ovšem ujistily v několika věcech: tohle byla jídelna a pravděpodobně zastávala i post společenské místnosti. Byly tam stoly z lesklého tmavého dřeva. Spousta pohodlných lavic, židlí a křesel, na kterých byly látkové a kožešinové přehozy. Do celého stanu by se vešlo odhadem asi padesát lidí a minimálně polovina z nich by si měla kam sednout. Nevím, jak toho docílili, ale přes stanové plachty procházelo dovnitř mnohem více světla, než by bylo fyzikálně možné. Ale tak co… Shinigami…

A konečně, v celém tom velikém prostoru jsem si všimla několika lidí.

Caim stála skoro u vchodu -proto jsem ji tak dobře slyšela- a právě jsem do ní málem vrazila. Po mé pravé ruce stály dlouhé jídelní stoly, takové ty tábornické, které ze dvou stran obklopovaly dřevěné lavice. Na té nejbližší seděl zády opřený o stůl za sebou mladý Shinigami s černými vlasy rozcuchanými podobně jako Caim, jen v nich měl vloženo více svobodného chaosu. Teprve když se pohnul a pohlédl na mě, uvědomila jsem si, že konečky vlasů má zcela nepochopitelně sněhově bílé. Vzadu za ním jsem si všimla něčeho, co by se snad nejlépe dalo spodobnit s barem.

Otočila jsem se na druhou stranu. Tohle byla ta společensky vypadající část. U jednoho vzdálenějšího stolku zády ke mně seděli další dva Shinigami. Očividně tam před mým příchodem něco společně řešili. Teď se oba otočili na nás. Tihle měli vlasy pro změnu bílé úplně. A konečně úplně vzadu jsem spatřila jedinou slečnu, která tu kromě mě, Caim a Chiai byla. Měla dlouhé, mírně vlnité vlasy, také bílé, stála opřená zády o ten nejvzdálenější podpěrný sloup a právě pečovala o čepel vysoké, masivní kosy, kterou měla opřenou vedle sebe. Teď zvedla hlavu a pohlédla na mě.

Postoupila jsem dopředu a přemýšlela, jak si mám sakra stoupnout, abych byla ke všem čelem. Nakonec jsem vzdala snahu cokoliv vymyslet a zlomila se v pase právě tam, kde jsem zrovna stála.

"Jmenuji se Beal Arisu, pocházím z Nagoyi, je mi sedmnáct let a ráda vás poznávám."

Jsem jediná, komu přijde, že občas musí tyhle naše národní zdvořilosti budit podobně příjemný dojem jako pěst v oku? Navíc se jim představuju a vypadám jako někdo, koho vidí každý den už nějakou dobu… "Eh," dodala jsem rozpačitě a narovnala jsem se. Vrhla jsem zoufalý pohled neurčitě do okolí.

Můj šestý smysl mě upozornil na pohyb někde za mým pravým ramenem. Jediný Shinigami, který seděl tak chytře, že jsem se nemohla uklonit směrem k němu (většina zvítězila), vstal a přešel ke mně. Udělal to tak rychle, že jsem se poplašeně otočila. Pak jsem tedy ještě musela vyvrátit hlavu dozadu, abych mu vůbec viděla do očí. Měl je v barvě tmavého jantaru, stejně jako svoje tetování.

"To je skutečně jedinečný zážitek, vidět, jak se Mano červená," pronesl s vítězným úsměvem skloněný až skoro k mému obličeji.

Zase…

Sklopila jsem hlavu a zabodla oči do špiček svých bot. Tedy do té míry, do které se mi to mohlo podařit přes duny načechraného peří.

Co je sakra tak výhodného na tom, červenat se při každé pitomé události, že si z toho Manino tělo udělalo pravděpodobně primární funkci? Teď jsem rudá hodně.

Vzápětí jsem si připomněla svoje předsevzetí nedat najevo svůj strach ze společnosti a bojovně jsem hlavu zase zvedla. Shinigami se pořád mile usmíval.

"Je to roztomilé."

Zrudla jsem ještě víc. Skoro jsem svět viděla červeně, tak mi musely svítit tváře. Tohle byl snad první kompliment, kterého se mi dostalo od nějakého muže, a je zcela samozřejmé, že to, co pochválil, ani není moje.

"Jmenuji se Kyouteki," představil se Shinigami mezitím. "Těší mě, Arisu."

Nenápadně jsem si ho prohlédla. Pohledný, vysoký, štíhlý, a rozhodně první osoba mužského pohlaví s vlasy ve stylu lví hřívy, co jsem kdy potkala, které to vyloženě slušelo. Měl na sobě černé triko bez rukávů přepásané dvěma bílými pásy, dlouhé šedé kalhoty zastrčené do okovaných bot a na loktech černé návleky. Nejvíce mě však na něm zaujal dlouhý bílý šátek, který měl volně uvázaný kolem krku a jeho konce Kyoutekimu ledabyle splývaly přes svalnatá holá ramena.

V té chvíli jsme se ale oba otočili na Caim, která se právě nechala slyšet: "No tak, pánové, to tam budete sedět celý den jako pecky?", chytila mě za zápěstí a táhla mě směrem ke dvěma bělovlasým Shinigami.

Ten napravo se hned postavil a podal mi ruku. Měl vlasy delší a rovné, vzadu utažené do ohonu, jak jsem si stihla všimnout už předtím. Prohlížel si mě zářivě žlutýma očima. Měl na sobě jakousi černou uniformu, kolem krku pevně omotanou šedou šálu a na zádech připevněný masivní meč. Skutečně mi nejvíc připomínal šermíře z jedné mé oblíbené hry. Jen byl mnohem hezčí než výplody počítačových grafiků. Natahoval ke mně ruku.

Zarazila jsem se. Pak jsem mu dlaň váhavě stiskla. Bylo to snad poprvé, co jsem se s někým pozdravila západním způsobem.

"Arden," představil se hlubokým, příjemným hlasem. "Hm?" zvedl obočí, protože viděl, jak se tvářím.

"No totiž," začala jsem váhavě. "Napadlo mě, jestli nějak nejde poznat, že jsem původem z Evropy. To kvůli tomu pozdravu," dodala jsem rychle. Byl to hloupý nápad. Okamžitě jsem se zastyděla, že jsem ho vůbec prezentovala.

Shinigami se na malou chvilku zatvářil nechápavě. Doufám, že ne proto, že jsem zase zrudla…

"Arden takhle zdraví pokaždé, víš?" To se ke mně mezi nesčetnými křesly propletla Chiai. Otočila jsem se na ni. Pobaveně se usmívala. "Navíc, o tom, že jsi Evropanka, jsi se vůbec nezmínila," dodala naoko vyčítavě.

"Ale ano, vždyť jsem říkala, že mám pihy," bránila jsem se rozhořčeně.

"Co jsou pihy?" zeptala se Chiai nevinně.

Poklesla mi ramena.

"Arisu, ty máš pihy?" ozvala se Caim někde za mnou. Když jsem se otáčela, nemohla jsem si nevšimnout pohledu, kterým v tu chvíli Arden hleděl na Chiai, i když se vzápětí otočil na nás.

"Takové ty tečky v obličeji?" ujišťovala se Caim nadšeně.

Svoje pihy miluju. Spolužáci na základní škole se mi kvůli nim smáli dost dlouho, a já je v té době nenáviděla, teda ty pihy, ne spolužáky. Jenže pak mi konečně vyrostl i rozum a já je začala mít ráda jako nedílnou součást mě samotné a znak mé vlastní originality. A když jsem později ve škole zjistila, že jsou jedním z mnoha mých znaků toho, že mám předky mezi zrzavými neandrtálci, začala jsem na ně být vyloženě hrdá. Ale jednu věc naprosto nesnáším; jakkoliv mají tvar teček a nachází se mimo jiné na obličeji, NEJSOU to "tečky v obličeji"! To prostě ne. Když se řekne "tečka na obličeji", představím si černou pihu krásy, kterou mimochodem musel vymyslet úplný idiot. A nebo jen tečku černou fixou. Prostě něco, cokoliv tmavého a výrazného, a to pihy prostě nejsou. Proti tomu zásadně protestuji.

"Dá se to tak říct," řekla jsem vyhýbavě. Obdivuji svoji sebekontrolu.

"Tečky na obličeji?" zeptala se nejistě Chiai. "To jako hromada malých černých věcí?"

Koukám, že nejsem jediná, kdo ten "tmavý" názor sdílí...

"Ne!" bránila jsem se okamžitě. "Jsou to prostě… pihy. Malé, tečkovité a jen o něco málo tmavší než kůže."

"Už si dělám obrázek," pronesla Chiai diplomaticky.

Všimla jsem si, že se postavil i druhý bělovlasý Shinigami, ten který předtím seděl víc nalevo. Elegantně jsem se propletla mezi Chiai a křeslem, z něhož se nakláněl Arden, přímo k němu. Už jsem se vůbec nebála.

Shinigami se nepatrně usmál. "Rád tě poznávám Arisu. Jmenuji se Hikaru."

Byl vysoký, jako ostatně všichni mužští Shinigami, se kterými jsem zde měla tu čest. Napadlo mě, jestli náhodou nebude problém v tom, že Mano je ve skutečnosti malá. Vždyť já vlastně pořád ani nevím, jak teď vypadám.

Když jsem si Hikarua prohlížela, napadlo mě, že se něčím zásadně liší od ostatních, ale nebyla jsem schopna přijít na to, čím přesně. Měl jasné tyrkysové oči, vlasy v neurčitém bílém rozcuchu a na sobě dlouhý bílošedý elegantní plášť, černý masivní pás a volné šedé kalhoty. Nejzajímavější mi ovšem přišly věci, které měl upevněné na předloktích. Byly to dlouhé a na první pohled smrtelně ostré drápy trčící z něčeho, co by se dalo popsat jako kovové rukavice. Jestli tohle je jeho Shinigami zbraň, jakože jsem si jistá, že v tomhle se nemýlím, tak… no, věta "Nechtěla bych ho potkat někdy v noci sama v temné uličce," by to mohla vystihnout nejlépe. I když jeho oči by pravděpodobně způsobily, že už by ta ulička nebyla tak temná.

Hikaru líně stočil pohled směrem, kterým jsem hleděla. Pak jednu ruku zvedl zhruba na úroveň mého obličeje, patrně abych si mohla jeho drápky pořádně prohlédnout. Já jsem každopádně zcela automaticky o krok ucouvla.

Hikaru se zasmál. "Toho se neboj," řekl a druhou rukou si drápovou rukavici sundal. Pak vysunul ruku i z druhé a obě zbraně si upevnil někam na záda.

"Takhle je to lepší, myslíš?" zeptal se a holé ruce trochu pozvedl.

"No já zírám, Hikaru si sundal svoje párátka! Po třech týdnech!" ozval se mi u ucha zcela nový ženský hlas. Škubla jsem sebou podruhé a vrátila se o krok dopředu. Za mnou stála zbývající Shinigami, ta vysoká s kosou, a usmívala se na mě, i když převážně jen očima.

"Mizushima," představila se rychle. "Ahoj, Arisu." Pak však opět soustředila veškerou svoji pozornost na Hikarua.

"To, že mě nevidíš bez nich, neznamená, že si je nesundávám," opáčil Hikaru klidně, zatímco si v mírném předklonu upravoval upevnění drápů na zádech.

"Myslela jsem si, že s nimi i spíš," bojovala dál Shinigami jménem Mizushima vyčítavě.

"Omyl, který zcela chápu," nedal se Hikaru vyvést z míry.

Vyprskla jsem smíchy a okamžitě jsem si kajícně dala ruku přes pusu. Hikaru mi věnoval rychlý úsměv a dál pokračoval ve své činnosti. Otočila jsem se na Mizushimu. Měla bojovně našpulené rty, ale nezdálo se, že by se zlobila.

Čeho jsem si na ní předtím nevšimla, byla skutečnost, že celkově působí jako obyvatelka ztraceného města Atlantidy. Bylo to pravděpodobně hrami, příběhy a všeobecnou propagandou, ale jestli jsem k nějakému místu měla v hlavě zafixovaný obraz snědých lidí s bílými vlasy, modrozelenýma očima a znaky na kůži, byla to právě Atlantida. Ze všech Shinigami tady vypadala zdaleka nejvíc jako vymyšlená fantasy postava. Měla na sobě černé šaty ve stylu krátkého kimona a pod nimi šedé kraťasy. Že by někdo, kdo na chození pouze v krátké sukni nevidí nic praktického tak jako já? Vlastně omyl, zapomněla jsem, že ani Mano pravděpodobně ve své touze po image neopomněla tuhle drobnost. Jen nechápu, proč zrovna bombarďáky…?! Šaty, které jsem na sobě měla, totiž byly opravdu kraťoučké, takže bombarďáky v tomhle případě zabíraly funkci těch klasických kalhot nebo legín pod šaty.

Zatímco Mizushima pokračovala ve své přátelské při s Hikaruem, odchytila si mě Caim a zašeptala mi do ucha:

"Nechceš vidět svůj stan? Teda…" zarazila se, "víš jak to myslím," zazubila se nakonec.

Rozhlédla jsem se po jídelně. Chiai něco popisovala Kyoutekimu a chvílemi rozmáchle gestikulovala. Arden seděl předkloněný nad stolem, u kterého před chvílí něco řešili s Hikaruem. Nezdálo se, že by můj odchod někomu vadil. Zároveň jsem si ale byla jistá, že stejně tak nikomu nebude vadit můj opětovný příchod. To by se dalo nazvat jako vítězství.

Obrátila jsem se na Caim a přikývla. Zase si mi provlékla ruku pod paží a jala se mě táhnout ke vchodu. Věnovala jsem jeden žíznivý pohled směrem k baru a málem vyletěla z kůže, když jsem za ním zahlédla jakýsi pohyb. Ta věc, ať už to bylo, co to bylo, však zmizela příliš rychle za plachtou, která pravděpodobně skrývala něco jako kuchyni.

U východu ze stanu jsme se srazily s Kuronem.

Jak jinak.

Je možné, že se psychicky připravoval na další setkání se mnou, ve vchodu mě ale rozhodně nečekal. Ne že bych na tom já byla jinak. Takže jsme se zase střetli pohledy dřív, než alespoň jeden z nás stihl ovládnout situaci a očima začít hypnotizovat nějaký objekt vedle. A tak jsem měla tu čest vidět v Kuronových očích i něco jiného, než zášť a mou smrt, což byl určitě jistý přínos do názoru, který jsem si o Shinigamim vytvořila. No, každému co jeho jest.

Chtěla jsem vypadnout ze stanu, jak nejdřív to jen šlo, takže jsem pokračovala v chůzi, ale Caim se táhnout nenechala. K mému upřímnému zděšení druhou rukou poklepala Kuronovi na rameno a pronesla:

"Nazdar, vlku. Prý jsi zase mrzutý. No tak, trochu pohody do toho života!" Načež Kuronovi, který se přesně v té chvíli rozhodl jít dál, dala přátelskou herdu do zad, i když souzeno podle zvuku to byla pořádná rána. Rána, kterou on ovšem nečekal, takže málem přepadl na nos.

Odvrátila jsem se a s rukou přes pusu se snažila potlačit smích, který se nemilosrdně dral ven, takže jsem vydala jakýsi neurčitý chrochtavý zvuk. Někde na pozadí svého boje jsem matně zaregistrovala, jak Caim říká:

"Promiň, promiň!" Z jejího hlasu jsem ale utlačovaný smích slyšela stejně zřetelně, jako ze svých pazvuků.

"Prosím tě, pojď už!" požádala jsem ji rozesmátě a opřela jsem se do své snahy odtáhnout ji celou vahou. Dávala jsem si velký pozor, abych se na Kurona ani nepodívala. Ten trapas sice byl vtipný, ale dokázala jsem si živě představit, jak nepříjemná mu ta situace musela být. Možná až moc živě. Zajímalo by mě, co by dělal on, kdyby se to stalo mně. Asi by se nepokrytě smál. Určitě.

Moje výška zvítězila a podařilo se mi Caim vytáhnout ze stanu.

"No fíha," ulevila jsem si. Nutkání smát se mě pořád ještě úplně nepřešlo.

"Já vážně nechtěla," podívala se na mě Caim nevinně.

"Já to chápu, vážně," ujišťovala jsem ji rychle, zatímco se znovu ujala vedení a zamířila ke zbývajícím stanům. "Ale až mi budeš chtít dát někdy taky herdu do zad, tak se nejdřív dovol, prosím tě," dodala jsem ještě a zazubila se.

"Budu si to pamatovat," sdělila mi. "Tenhle patří Mano," navázala a ukázala na stan, u kterého jsme zastavily. Vypadal jako ostatní, zářil do světa příjemnou červení se zlatými ornamenty. Doopravdy mi připadal jako stan pro krále nebo vojevůdce. Tonula jsem zvědavostí, jak to vypadá uvnitř. Natáhla jsem ruku k plachtě a pak se nejistě otočila na Caim.

"Samozřejmě, že můžeš. Teď je vlastně tvůj. Nevíme na jak dlouho, ale je prostě tvůj," uklidňovala mě. "Mám tu počkat?" zeptala se ještě.

Zamyslela jsem se. Sice jsem chtěla mít spoustu času na prohlídku stanu, jenže na druhou stranu mě představa, že bych do jídelny přišla sama, vyloženě děsila. Tedy přinejmenším pokud tam bude on. V jeho přítomnosti jsem se cítila cizí a nevítaná. (Hmm, čímpak to asi bude…?) Ale chtěla jsem jim ukázat, že se nebojím, ne?

"Nemusíš, já pak přijdu za vámi," řekla jsem rychle. Doufám, že to neznělo neslušně.

Caim naklonila hlavu ke straně.

"A není ti to nepříjemné? Aspoň trošku? Já bych se asi cítila nejistě, kdybych byla mezi takovými hmmm, podivíny," zeptala se rozpačitě. Pocítila jsem k ní náhlý příval sympatií.

"Přiznám se ti, že je. A moc. Jenže já si předsevzala, že nedám najevo, že s tím mám problémy," prozradila jsem upřímně.

"Víš co? Zatím se ti to daří. Neptala bych se, kdybys mě nepřesvědčila." Z nějakého důvodu mi přišlo, že se jí snad i ulevilo. Ale proč? To nechápu.

Caim mezitím pokračovala:

"Můžu jít zatím k sobě. Až si všechno prohlédneš, přijď za mnou a projdeme spolu ještě zbytek Tábora, co ty na to?"

"To by bylo fajn," souhlasila jsem nadšeně.

"Paráda, takže mně patří támhleta plachtička." Ukázala na jeden ze stanů, které stály níž v kopci. U vchodu rostl jakýsi drobný keř. Výborný poznávací znak.

"Tam trefím," prohlásila jsem sebejistě.

"Kdyby ne, moc by sis tím u mě nešplhla," rozesmála se Caim a zamířila tím směrem. Já zatím konečně odhrnula plachtu mého dočasného obydlí a vstoupila.

Uvnitř to bylo jedním slovem úžasné. Doslova mi to vyrazilo dech.

Plachtou opět procházelo více světla, než by se od ní očekávalo, světla, které příjemně osvětlovalo celý kruhový prostor. Stan byl uvnitř velký asi jako celý náš byt. Tyč, která ho podpírala uprostřed, procházela velkým kulatým dřevěným stolem, na kterém leželo několik knih a kolem kterého stálo pár dřevěných židlí. Po mé levé ruce stála u stěny OBROVSKÁ nízká čtvercová postel, na které byly ledabyle poházeny různé potahy, přikrývky, zvířecí kůže a polštáře všech velikostí a druhů, snad kromě moderních zdravotnických. Potahy, deky a kůže navíc volně splývaly na zem, kde na ně navazovaly další a tvořily tak dohromady kolem postele prostor, kde by se dalo lehnout i na zem.

Kus vedle postele stály dvě elegantní skříně ze stejného dřeva jako stůl. Jedna z nich měla pootevřené dveře, Mezi nimi jsem si všimla matného odlesku v zrcadle. Tomu se budu později nepochybně věnovat.

Pokračovala jsem pohledem dál. Napravo od skříní stál slaměný paravan s dřevěnými rámy. Byl složený u několika poliček na knihy, které však byly z části zaplněny i jinými věcmi. A pak… houpací síť! Od jedné z dalších dřevěných tyčí, které držely konstrukci stanu, byla ke středovému sloupu natažena houpací síť plná dalších polštářů a asi dvou dek. Pod ní se válely dva kožené bobky na sezení.

Udělala jsem malý krok kupředu a vzápětí sklouzla pohledem dolů. Uvědomila jsem si, že podlaha stanu je z leštěného dřeva. Kousek ode mě navíc začínal i koberec, který byl už od prvního pohledu úžasně měkký.

Po celém stanu stály vysoké lampy a svícny. V noci musely vypadat úžasně.

Ještě chvíli jsem ohromeně stála bez hnutí. Tohle se mi určitě jen zdálo. Kombinace VŠECH věcí, které mám ráda na jednom místě? Ráj!

Prostupoval mnou nový pocit. Tohle byla první věc na Shinigami, kterou bych jim mohla doopravdy závidět. Mít takový domov…

Při vzpomínce na můj domov se mi chtě nechtě zastesklo. Ještě chvíli jsem bojovala se směsicí různorodých pocitů, ale pak jsem je odsunula stranou. Tohle počká. Teď jediné, co existuje, jsem já a ta postel…

Bezmyšlenkovitě jsem si skopla boty z nohou, došla ke koberci a pomalými, opatrnými kroky jsem si vychutnávala úžasnou měkkost, které se mým chodidlům dostávalo od podlahy. Když jsem dorazila k hranici pokrývek a kůží, poznaly moje smysly nové patro blaha. Prokráčela jsem se jím až k posteli, na chvíli se zarazila, a pak zvítězil instinkt a já se zřítila do polštářů.

Nevím, jak dlouho jsem se tam už bez hnutí válela mezi hebkou voňavou srstí a měkkými potahy, když na mě přišla ta únava. V jednu chvíli jsem se cítila perfektně čilá a jen jsem si vychutnávala nadbytek měkkosti a pohodlí, které mě obklopovaly, ale pak jako by mě něco udeřilo do hlavy, se mi začalo chtít spát. Nepodařilo se mi najít jediný pádný důvod, proč tomu nutkání vzdorovat, a tak jsem se mu odevzdala a vklouzla do světa snů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KaThea KaThea | Web | 17. dubna 2010 v 21:30 | Reagovat

Tentokrát už jsem to nečetla celý den. :D Přečetla bych to i celé najednou, kdyby mě někdo nevyhnal z počítače. Vůbec mě to nenudí, jak to s povídkami na počítači někdy bývá... mě totiž čtení povídek z monitoru nebaví. Jo, já vím, trvalo mi to "trochu" dlouho, než jsem si přečetla další kapitolu... nebo další část kapitoly... Ale já byla příliš pozadu v jiných povídkách, které čtu a musela jsem to dohnat. Ještě jsem to pořád úplně nedohnala, ale nevadí... Radši budu číst tohle, je to zábavnější. A to je asi tak vše, co ti k téhle kapitole řeknu. Když mě čtení na počítači baví, tak to musí být hodně dobrá povídka...

2 Re Re | 18. dubna 2010 v 19:52 | Reagovat

Díky moc ^^ Jsem ráda, že tě to tak baví n_n

3 neheria neheria | Web | 28. března 2013 v 13:51 | Reagovat

jůůů... nemůžu uvěřit,že jsem dokázala tuhle dokonalost odkládat skoro půl roku xD božééé... honem jdu číst další díl :D

4 Re Re | 6. dubna 2013 v 10:37 | Reagovat

Yay =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama