ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Kapitola 1. - Probuzení

10. června 2009 v 18:51 | Re
Probudila jsem se. To jediné z toho dne bylo normální. A veškerá činnost tento proces provázející. Přišla jsem k sobě a po chvíli malátného přemýšlení jsem otevřela oči. Práce okohybných svalů probíhala zcela dle zavedených standardů. A pak to všechno skončilo. Ano, já se totiž skutečně denně neprobouzím s hrotem šípu, který mi míří mezi oči.

Trvalo mi pár dlouhých sekund, než jsem si uvědomila, na co to šilhám. Pak jsem zcela automaticky pokračovala po dřevě dál, až jsem se dostala k peří, prstům a nakonec se můj otupělý pohled dobelhal až na vražedný a zcela odmítavý výraz v obličeji mladého muže, kterému do očí padaly prameny dlouhých černých vlasů.

"Eh," vydala jsem ze sebe. Tohle ráno se zatím vyvíjelo asi o sto osmdesát stupňů hůř, než jsem očekávala. Okamžitě jsem si začala vyčítat svou včerejší nechuť ke krásnému a příjemnému testíku z matematiky a neméně přitažlivé písemné práci z japonštiny, které mě měly dneska čekat.

Teď mě tu vraždil, ano, doslova vraždil svým tmavě modrým pohledem tenhle… lučištník a tvářil se, že nezůstane jen u vraždy očima.

Pokusila jsem se pohnout rukou, než jsem s ní však stihla překonat vzdálenost delší deseti centimetrů, hrot šípu se dotkl mého čela a já až nepříjemně intenzivně ucítila chladný kov na své kůži.

"Jméno."

Tohle patrně měla být otázka. Jsem si jistá, že kdybych nebyla tak podle vyvedena z míry hned po probuzení, podařilo by se mi vyvinout patřičný pohledový protiútok, jenže teď byla moje koncentrace zpřeházená naruby. Pak zde byl ten detail, že já jsem ležela rozpláclá na zemi, v trávě, jak jsem si teď uvědomila, a on stál nakloněný nade mnou. Neměla bych zapomenout na fakt, že mezi námi se nacházel kus ohnutého dřeva spojený něčím pružným, napnutý do té míry, že síla, kterou by byl schopen předat jinému kusu dřeva zakončenému špičatou věcí, by stačila na to, aby mi to přišpendlilo hlavu k zemi. To rozhodně není atraktivní představa. A když se nad tím tak zamýšlím, ten luk vypadá, že je spíš z kovu než dřeva.

Asi bych se mu měla vážně představit, když to chce...

Nadechla jsem se, ale dřív, než jsem stačila vydat jediného hlásku, uslyšela jsem rychlé kroky, na šíp se snesla jiná ruka a strhla ho stranou.

"Kurono, zbláznil ses?" ozval se jemný dívčí hlas, do kterého ovšem byla vložena poměrně velká dávka rozhořčení.

Omámeně jsem pootočila hlavu a pohlédla na nově příchozí. Měla dlouhé vlasy - skoro až na zem, to byla první věc, která mě zaujala. Protože jsem na ni měla méně rušený výhled, než na toho magora s lukem, prohlédla jsem si ji podrobněji. Vzápětí mě napadlo, že jsem právě byla zachráněna před magorem s lukem šílenou lolitou, která s sebou vláčí sekyru skoro tak vysokou, jako je ona sama. Hups z kaluže do bláta.

K mé nesmírné úlevě ten šílenec sklonil luk, i když ho nepřestával držet napnutý. Pravděpodobně by mu navrácení k původnímu směru nijak zvlášť netrvalo. Natočil hlavu k černovlasé slečně v šedobílých šatičkách, aniž by mi přestal předávat rozmanité způsoby mé smrti očním přenosem.

"Ona to udělala."

"Já to vím."

"Cože?!" V jeho hlase jsem zaznamenala něco jako paniku.

"Říkám, že to vím. Myslela jsem si, že svou sestru znáš dost dobře na to, abys věděl, že vždycky udělá to, co řekne, že udělá."

"Cože jsem udělala?" zeptala jsem se nejistě, neboť zcela logicky to znělo, jako že se právě bavili o mně. Tedy samozřejmě až do první sekundy poté, co jsem otázku vyslovila. To slovo "sestra" mi totiž z nějakého důvodu doputovalo do mozku pomaleji, než by bylo vítané.

Jestli jsem se předtím domnívala, že mě lučištníkův pohled měl zabít, pak si nejsem jistá, jaké poslání bych měla přiřadit tomu, kterým mě obdařil nyní. Možná jen k důkladné, pomalé a velice bolestivé smrti. Ty jeho tmavě modré oči jako by se na předávání takových pocitů vyloženě hodily.

"Jak se opovažuješ?" Hrot šípu se mi vrátil mezi oči až nepříjemně rychle. Stejně rychle byl ovšem opět vyveden ze směru černovlasou lolitkou, které podle způsobu, jakým se tvářila, začala docházet trpělivost.

"Kurono! Okamžitě se začni chovat racionálně, nebo za sebe neručím! Myslím, že v současné situaci se nikdo nemůže divit, že si tahle slečna spletla sebe s tvojí sestrou."

Cože? Nějak jsem doposud byla přesvědčená, že jsem si plně vědoma sebe sama. Je pravda, že toto přesvědčení dostalo v posledních minutách dosti brutálním způsobem zabrat, ale…

Protože prostor nade mnou se konečně uvolnil od přebytečných luků a šípů, posadila jsem se. Náhle jsem ucítila podivný a nečekaný výkyv ve své rovnováze. Pomalu jsem sklouzla pohledem dolů.

"Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!" Celý svůj život jsem si přála pořádně zaječet. A v této chvíli jsem toho hořce litovala.

Vrhla jsem vyděšený pohled ke dvojici tyčící se nade mnou. Chtěla jsem na ně zakřičet něco ve smyslu "Co jste se mnou udělali?!", ale nebyla jsem schopna vydat ze sebe ani zachraptění. Jediné, čím jsem si v téhle chvíli byla až tíživě jistá, byla skutečnost, že můj hrudník nabyl asi trojnásobného objemu. TOHLE by vás doopravdy vyděsilo. Zamžourala jsem dolů, pak opět na ty dva a ještě jednou dolů. Když jsem se nad tím pořádně zamyslela, to, co jsem mohla vidět přes … no… prostě to, co jsem měla na sobě… nebylo moje.

Především jsem měla kolem ramen peří. Měla jsem černé šaty. Bílé bombarďáky. Dlouhé rukavice. A na tom všem jsem do té doby stihla napočítat tři Ying Yang znaky. Takže zbývá jen jediná otázka. Zbláznil se svět nebo já?

Seděla jsem shrbená a civěla někam do prázdna. Mozek mi na chvíli vypnul a užíval si přívalu klidu a míru, které mu tato akce vynesla. Do reality jsem se vrátila až ve chvíli, kdy si přede mě dřepla ona loli slečna. Podívala jsem se jí do očí. Měla je červené. Radši jsem svoje rychle zavřela. Ucítila jsem, jak mi položila ruku na rameno. Přes peří.

"Předpokládám, že jsi asi hodně vyděšená," začala nejistě konejšivým tónem.

"Ne, já jsem úplně v pořádku, cítím se skvěle," pronesla jsem v odpověď o dost vyšším hlasem. A když o tom tak přemýšlím… Komu ksakru patří hlas, kterým jsem právě promluvila?

Seděla jsem dál se zavřenýma očima. Ruku na svém rameni jsem pořád cítila. Z nějakého důvodu mě její přítomnost skutečně po chvíli začala uklidňovat. Prostě tam jen byla.

Po nějaké době jsem sebrala odvahu a oči znovu otevřela. Černovlasá slečna seděla na patách přede mnou a usmívala se na mě.

"Už je to lepší?" zeptala se prostě.

"Dalo by se to tak říct," odpověděla jsem chabě.

"V tom případě mi dovol, abych ti tohle všechno vysvětlila."

"Budu jedině ráda." řekla jsem upřímně.

"Ale ze všeho nejdřív… jmenuji se Chiai a tenhle mrzout je Kurono." Škubla hlavou směrem k černovlasému lučištníkovi, který stál nad námi. Automaticky jsem k němu zvedla hlavu. Tentokrát jsem na jeho ledový pohled byla připravena.

Mrzout? To je trochu slabé slovo, napadlo mě okamžitě.

Výborně, vrací se mi sarkasmus, to je příznivé znamení.

"Odpusť mu jeho chování, v téhle chvíli má plné právo být rozladěný," pokračovala dál dívka, která se představila jako Chiai. Znovu jsem otočila hlavu na ni a zvědavě ji pozorovala. Měla skutečně úžasné vlasy. Na svoji délku nebyly vůbec zacuchané, byly hladké a lesklé a nyní byly plynule rozložené kolem ní v trávě. Na Chiaině světlé kůži jsem si všimla na několika místech podivných červených tetování. Měla je dokonce i na obličeji: dvě pod očima a třetí uprostřed čela. Měly tvar dutého kosočtverce. Pak jsem si uvědomila, že teď bych se měla představit já.

"Já jsem Arisu," zahuhlala jsem tlumeně. Nějak jsem nestála o to, aby to slyšel i ten nahoře, ale to bylo nejspíš stejně jen marné snažení.

"Ráda tě poznávám, Arisu," usmála se Chiai a znělo to zcela upřímně. Zdála se být skutečně velice milá. "Takže, v současné chvíli se nacházíš v těle mé nejlepší přítelkyně Mano."

Skutečně jsem očekávala něco takového, je ale pravda, že mi to mohla sdělit šetrněji.

"Eh," bylo jediné, na co jsem se zmohla.

"A její duše je momentálně v těle tvém, ať už je kdekoliv. Ale neboj se," dodala rychle, když viděla jak se tvářím. Tahle strana našeho problému totiž doposud šla mimo mě. "Mano je znamenitá ve všem co dělá, určitě ti nezpůsobí žádné problémy."

Tak nevím… Jestli mě tohle mělo utěšit…

"Eh..." Tomu, kdo vymyslel tohle citoslovce, by měli dát cenu. Pak mě ale něco napadlo. "Takže to není navždycky, že ne?"

"Prakticky vzato není." Chiai se přesto tvářila nejistě. "Rozuměj, Arisu, Mano to udělala proto, že," zarazila se, pootočila hlavu ke Kuronovi a teprve pak pokračovala, "si chtěla vyzkoušet život průměrného člověka v průměrném lidském prostředí a… vybrala si tebe."

Jsem průměrný člověk. No dobře, to je nejspíš pravda, ale proč mi to v téhle chvíli znělo, jako kdybych byla nižší stvoření, než oni? No ano… proč?

"Vyzkoušet život průměrného člověka? A vy jste tedy co? Jestli se můžu ptát," dodala jsem rychle, protože to vyznělo dost neslušně.

Chiai naklonila hlavu ke straně. "Promiň, na tohle jsem zapomněla," usmála se rozpačitě. Byla doopravdy roztomilá. Nikdy by mě nenapadlo, že si to pomyslím o někom nad deset let. "My jsme… Shinigami a tohle není Země, abych předešla tvému dalšímu dotazu."

Opět jsem měla dojem, že mi to mohla sdělit šetrněji.

"Aha…" - to protože "Eh," už bylo ohrané.

Chiai si mě prohlížela a zdálo se, že už ji nenapadá nic, co by mohla říct. Já jsem na tom byla stejně. Chvíli jsme nejistě sledovaly jedna druhou a nakonec se ve stejné chvíli pousmály. A já se najednou cítila naprosto pohodlně. Strach či zděšení mě opustily. Ta slečna přede mnou byla doopravdy příjemná, zdálo se, že si rozumíme "na první pohled" a v této chvíli byl pravděpodobně položen základní kámen našeho přátelství.


Přátelství, hmm. Bohužel o sobě nemohu říci, že bych oplývala množstvím kontaktů, které by se daly označit tímto termínem.

Ačkoliv jsem tehdy byla neomalené extrovertní trdlo, v předškolním věku se mi žádné dlouhodobější kontakty navázat nepodařilo a tehdy jsem měla nejvíc příležitostí. S věkem mým vrstevníkům začalo docházet, že mám zrzavé vlasy a další takové podivnosti, kterými oni nedisponují, a s různou mírou agresivity mě pasovali na nepřítele. Základní škola byla jeden velký boj o přežití, který se mi naštěstí podařilo ustát a dokonce jsem se i naučila útoky úspěšně vracet. Koneckonců, už tehdy jsem byla o hlavu vyšší než většina dětí okolo, to pak máte ve rvačce určitou nespornou výhodu.

Od příchodu na střední vše probíhá převážně v duchu jakési ignorace. Spolužáci ví, že nemá cenu si se mnou něco začínat, a já vím, že oni o mě mezi sebou nestojí. Přátelství s vrstevníky se pro mě stalo něčím, co jsem přestala považovat za možné už před mnoha lety. A teď tohle?

Jako narušení tohoto téměř dokonalého momentu vzájemného porozumění se ozvalo podrážděné "Tssch…" odněkud seshora a já jsem už podruhé nedokázala uhlídat svoji pozornost, která se automaticky přenesla na zdroj nového zvuku. Tak jsem se opět setkala s chladným pohledem mladíka, kterého Chiai představila jako Kurona.

Po vřelém, milém, ač možná trochu moc červeném pohledu Chiai působil ten jeho jako kyblík ledové vody, který vám někdo "omylem" vyklopil na hlavu. Všimla jsem si, že i on má na kůži na obličeji tetování. Na stejných místech jako Chiai, ale zcela jinak tvarovaná. Kuronova tetování na tváři dohromady budila dojem, že tvoří jeden velký nespojený trojúhelník. Napadlo mě, jestli tyhle znaky nejsou něco, čím se Shinigami vyznačují. A jestli ano, pak pravděpodobně nebude náhoda, že má Kurono stejně jako Chiai tetování v barvě svých očí… Očí, které se tu do mě snaží bodat a bodat…

Hned, jak se mi podařilo nabrat vnitřní rovnováhu, jsem vlastní oči bojovně přivřela a očekávala další protiúder. Na lidské poměry jsem v podobných soubojích většinou bezkonkurenční vítěz. Trénovala jsem se na malých dětech, protože ty na vás dokážou upírat pohledy opravdu vytrvale. Teď jsem jen přemýšlela, jestli mi moje oční kondička vydrží v souboji se Shinigamim, jenže dřív, než jsem si stihla vytvořit názor, Kurono pohodil hlavou, odvrátil se a rychlým krokem se vydal pryč. Po chvíli zmizel za ohybem lesa. Až teď jsem si uvědomila, že jsem se na něj mračila očima jeho sestry, kterou měl očividně velice rád, a to mě zamrzelo. Sklopila jsem pohled neurčitě do země.

"Arisu, ty se červenáš," poznamenala Chiai se zdviženým obočím.

"Cože? Vždyť nemám proč!" vyprskla jsem vyděšeně a panicky se začala rozhlížet.

"To já neposoudím," uculila se v odpověď.

"Já to nechápu… nic mě nenapadá," řekla jsem zmateně. "Normálně mám po celém obličeji pihy a něco jako červenání jde mimo mě." Přinejmenším o ničem nevím... "A teď jsem si jen uvědomila, že jsem se na Kurona asi neměla tak tvářit. Víš co, když teď jsem prakticky…" mumlala jsem si dál do ztracena.

Chiai zavrtěla hlavou.

"Jestli jsi měla na mysli, že teď jsi prakticky jeho sestra, tak s tím si nedělej starosti. Není to pravda. Ty jsi v celém tomhle podniku víceméně jako oběť a on to ví… A taky ví, že ten, kdo to všechno zavinil, je Mano," řekla vážně. "A pokud je pravda to, co říkáš, tak si myslím, že jsi prostě zrudla studem. Jestli nejsi zvyklá na tělo, které na tvoje pocity takhle barevně reaguje, myslím, že se nám tu budeš barvit docela často," dodala se smíchem.

Z nějakého důvodu jsem si oddechla, i když tohle oznámení mě mělo spíš vyděsit. Na to bude ale nejspíš stejně ještě času dost. Jenže ten pocit, že jsem se zachovala nesprávně, ve mně tak nějak přetrvával. Nejistě jsem hleděla na místo, kde se Kurono ztratil.

Chiai sledovala můj pohled.

"Ne, vážně si s ním nedělej hlavu. Bude ho to muset přejít. Jen si nejsem jistá, za jak dlouho k tomu dojde. I když je z těch dvou ten mladší sourozenec, chová se spíš jako starší bratr. A na Mano hodně lpí."

Ochranitelský starší-mladší bratr… no to mě podržte. Něco, co jsem si vždycky přála. Až na tu drobnost, že teď jsem tak trochu na té špatné straně...

Ironii své současné situace jsem se musela až zasmát. Chiai se na mě překvapeně ohlédla. Raději jsem tok svých myšlenek přesměrovala do jiného koryta.

"Takže… co se tu vlastně očekává, že budu dělat?" zeptala jsem se pomalu.

Chiai se opřela o násadu své sekery a postavila se.

"No, nejdřív tě seznámím s ostatními. Jsem si jistá, že se jim budeš líbit. Nevím, jak to ta Mano dělá, ale jí se prostě všechno vždycky podaří. Když už si má s někým vyměnit duši, tak to by nebyla ona, kdyby nám sem neposlala někoho tak milého a zábavného, jako jsi ty."

Milá a zábavná… Já… No hmm. Sice ještě netuším nic o řeči tohoto těla, ale jsem si jistá, že teď tedy červená jsem.

"Zase se červenáš," zazubila se na mě Chiai.

"Nějak jsem si to myslela," dodala jsem rezignovaně, ale úsměv jsem jí oplatila a zvedla se ze země. Chiai si svoji zbraň položila přes útlé rameno a vydala se stejným směrem, kterým předtím zmizel Kurono. Následovala jsem ji, zatímco pokračovala:

"No a oni se ti taky určitě budou zamlouvat. Jsme tu taková skromná skupinka několika Shinigami a všichni jsou moc milí. I Kurono je obvykle docela milý a já jen doufám, že ho tahle jeho současná nálada brzo přejde. I když co se počtu namluvených slov týče, tak to, s čím se ti teď představil, je u něj standard."

Taky doufám, že ho to přejde, nějak bych si přála, aby proti mně nic neměl.

...

To mi tak učaroval jeho ochranitelský komplex staršího bratra? Je pravda, že to je něco, co jsem u kluků vždycky obdivovala. Asi bych si přála vyzkoušet si tu pozici chráněné osoby sama, když k tomu mám teď tak dokonalé předpoklady… Až na to, že já jsem já, a ne Kuronova sestra.

Automaticky jsem si stáhla jednu rukavici a zvedla obnaženou ruku k obličeji, abych si z očí odhrnula otravné a především lechtající pramínky vlasů. Zarazila jsem se, když se mi na dlani ukázalo moje vlastní tetování. Vyděsilo mě natolik, že jsem na vlasy na čele úplně zapomněla. Rozhodla jsem se uvést svoji teorii v praxi.

"Ty, Chiai?"

"Ano?"

"Můj tip, že mám momentálně fialové oči… je správný?"

Chiai se na mě otočila s nevinným úsměvem.

"Je."

"Myslela jsem si to."

"Máš něco proti fialové?"

"Ne, je to moje nejoblíbenější barva. Jenže…" Já mám fialové oči? FIALOVÉ?

"Vůbec mě to nepřekvapuje. Vážně by mě zajímalo, jestli tyhle drobnosti Mano ví, nebo je to prostě jen o štěstí a náhodě."

"To jako myslíš, že si mě vybrala proto, že by se mi líbila barva jejích očí?" zeptala jsem se ironicky. Chiai vyprskla smíchy.

Protože to by si to drahá Mano myslela špatně. Fialová, jako barva očí, se mi rozhodně nelíbí. Ať žije ta moje laciná modrá. Používám pro ni občas i ošklivější označení, ale ve skutečnosti jsem ji vždycky měla ráda. Modré oči, to bylo něco, na co jsem mohla být hrdá, a takových věcí se mi na sobě nedařilo nacházet zrovna mnoho.

Povzdechla jsem si a jala se prohlížet si rukavici, kterou jsem doposud držela v pravé ruce. Už jen ten pohled mě rozesmál, protože byla černá, zatímco ruka, kterou jsem ji svírala, na sobě měla rukavici bílou. A na obou byly malé nevinné symboly Jing Jang. Sklonila jsem hlavu dolů. Peří bylo spojeno broží Jing Jang. Horní část šatů byla rozdělená vlnovkou na půlky. Bílou a černou, zbytek byl černý…

"Ehm…"

"Ano?" zeptala se trpělivě Chiai, jako by chápala nevysychající přísun mých dotazů. (Což by koneckonců měl chápat každý, dokonce i ten pitomec Kurono.)

...

Hmm, kdy jsem o něm začala uvažovat jako o pitomci?

Pravděpodobně ve chvíli, kdy mé nejhlubší a nezávisle pracující já dospělo k názoru, že mu vadit nepřestanu. Mohla bych to nazvat šestým smyslem. Já mu prostě vadit nepřestanu. A odmítala jsem si to připustit. Ale přesto už jsem ho za to v duchu titulovala pitomcem. Jsem divná.

"Totiž… můžu se zeptat… z jakého důvodu je na mně naprosto všechno Ying Yang?" Z jakého důvodu je na mně sakra i ta nejmenší blbost Ying Yang?

Chiai zastavila, otočila se a změřila si mě od hlavy k patě. Jak její pohled postupoval, viděla jsem, jak se jí mění výraz, až se nakonec chytila za břicho a rozesmála se tak nekontrolovaně, až jsem se dokonce uchechtla i já.

"No ty, holka, počkej, až se uvidíš v zrcadle!" Chiai už smíchy nemohla ani vzpřímeně stát.

"Proč?" zeptala jsem se poděšeně. Jenže z Chiai už nic víc nevypadlo.

Začínám se doopravdy bát. Vážně.

Zatímco jsem čekala, až veselost mé nové přítelkyně opadne na únosnou míru, pohlédla jsem směrem, kterým jsme šly. Teď jsme stály na kopci a po pravé ruce se nám zvedal les. Obrázek, který jsem si udělala o tomto místě, ať už to bylo, kde chtělo, zahrnoval silně zvlněnou krajinu plnou výrazných a strmých kopečků, vesměs porostlých něčím, čemu by se pojem deštný les asi blížil nejvíc. Jenže to deštný les nebyl. Jeho nahodilé a nejednolité rozmístění mi nejvíc připomínalo obyčejné jehličnaté lesy a jakkoliv se mi stromový porost zdál exotický, slovo "deštný" bylo v tomto případě slovo příliš vlhké a bylo tu na něj příliš mnoho jehličí. Když už jsme u toho, tak moje představy pralesa zahrnují klády chaoticky popadané přes jiné klády a porost i na tom nejneočekávanějším místě, zatímco les po mé pravici na mě působil spíše prostorným dojmem. Jako by vysoké stromy tvořily jakousi střechu a pod nimi už většina dalších rostlin nepovažovala za důležité vůbec vyrůst.

No, a přímo pod námi v údolíčku, které tu vytvořily tři kopce, jsem uviděla stany. Nebylo to něco, co bych si pod pojmem stan v dnešní - tedy na Zemi dnešní - době představila. Tyhle byly veliké a masivní, vesměs s kulatým půdorysem, očividně zde plnily funkci stálých obydlí a nejvíce mi připomínaly ty rozlehlé, zdobné a pohodlné stany starověkých králů na bitevním poli. Napočítala jsem jich deset, přičemž ale dva z nich měly jiný tvar a pravděpodobně i sloužily k jinému účelu, než těch osm zbylých. Pod táborem protékal potůček, který se dále ztrácel v lese, s nímž stany přímo sousedily. U lesa jsem také zahlédla ohniště, pohodlné lavice a dřevěné židle, které ho obklopovaly. Celé to místo na mě působilo neuvěřitelně pohádkově. Jako výbuch moderního pohodlí, které někdo s dokonalou estetickou zručností zasadil do pravidel života v přírodě.

Chiai se mezitím uklidnila a když viděla, kam se dívám, opět se na mě usmála a vcelku zbytečně řekla:

"To je náš tábor. Říkáme mu Tábor, překvapivě." Tenhle druh lehké ironie mi je u lidí velice blízký.

"Vypadá úžasně," řekla jsem upřímně. Celá ta scenérie mě nadchla. Celé tohle místo mě nadchlo. A Chiaina jistota v Maninu preciznost už prakticky vymazala veškeré moje starosti o to, co se momentálně děje s mým tělem. Jen ať si ho užije. Obzvláště doufám, že Mano svoje schopnosti zužitkuje v testu z japonštiny, protože japonština je jeden veliký boj mezi naší třídou a Hanajimou-sensei. Už tu byla jen jedna věc, kterou jsem si nebyla jistá.

"Když jsi říkala, že nejsme na Zemi, tak kde vlastně jsme?"

"Řekněme, že tohle je něco jako naše malá soukromá dimenzička. Vzhledem k tomu, že existujeme za určitým účelem, který se týká vás lidí na Zemi, tak podle toho nejen vypadáme jako vy, ale zároveň tu máme i něco z pozemské fauny a flóry."

"Aha, takže ten les je kombinace všech možných stromů ze Země?" To by mnohé vysvětlovalo.

"Přesně tak. Jedni z předchozích Shinigami, kteří měli tuhle dimenzi na starost, si při jejím vzniku vybrali ty rostliny, které se jim líbily. Totéž platí o zvířatech."

Sice nemám žádnou představu o tom, jací tehdy Shinigami byli, zvlášť když vlastně nevím ani jací jsou teď (to mám totiž padesát na padesát, Chiai versus Kurono), ale nějak jsem se zrovna přestala cítit bezpečně. Když existují lidé, pro které jsou jedovatí hadi, pavouci, žáby a kdovíjaká další vražedná havěť roztomilými ťuťuňuňu zvířátky, kdo mi zaručí, že Shinigami na tom nejsou, tedy nebyli, stejně?

Začala jsem se víc dívat, kam šlapu. Napadla mě další věc.

"Jak asi je ta vaše soukromá dimenze velká?" Rozhlédla jsem se. Ne, že bych se nějak vyznala v tom, co taková dimenze vlastně obnáší, ale konce jsem nedohlédla.

Chiai si prstem podepřela bradu. "Jestli myslíš tuhle, tak ta by se, co se rozlohy týká, dala přirovnat… hmmm… ke středoevropským státům, jestli se nepletu."

Výborně. V Evropě mám předky. A upřímně, i ta nejmenší země, kterou bych tam našla, a to počítám i Vatikán, je kčertu velká pro osm lidí... tvorů... ehm, to je jedno.

"A-ha, takže hodně velká malá dimenzička," řekla jsem chabě. Kdo by nechtěl mít svůj soukromý vesmír o rozloze malého státu s výbavou dle vlastního výběru?

"Myslíš, že velká?" usmála se Chiai. "Víš, každá země na světě má přiřazený určitý počet svých Shinigami podle toho, jak moc je problémová. My střežíme Japonsko. Tam se moc potíží nevyskytuje, proto nás na to stačí osm. Ovšem těch Shinigami, kteří mají na starost ty opravdu nebezpečné lokace, bývají v jedné dimenzi desítky, takže si umíš představit, jak je pak asi veliká."

"No, když by to šlo úměrně nahoru… Dobře, dobře, máte tu krásnou nevinnou malou dimenzičku," vzdala jsem to se smíchem.

Chiai mi před nosem zamávala tupým koncem sekery, kterou pořád nesla na rameni.

"A proč s sebou taháš tohle?" Ne, že by se mi ta sekera nelíbila. Hrdě se hlásím k obdivovatelům módy her se zbraněmi většími než jejich držitel. Ale že by to šlo v praxi jinak, než že by kupříkladu ten meč byl z polystyrenu, to mě vážně nenapadlo. I když… Shinigami…

"To je moje soukromá zbraň. Každý Shinigami nějakou má."

"Aha. A co má, hmm... Mano?"

"Mano střílí z luku, stejně jako její bratr. Občas jim říkáme 'Ying Yang lovci'."

Sklopila jsem pohled dolů na své půjčené tělo.

"Tohle je oblečení lukostřelce?" zeptala jsem se s kyselým výrazem. Pak jsem prozkoumala svoji pravou paži a ohmatala si loket. Nic. No, jestli Mano dokáže střílet tak, že si při tom neomlátí tětivou vlastní ruku, když nenosí chrániče, tak to pak tedy klobouk dolů. I když tu pořád byla ta možnost, že si je prostě jen před duševní výměnou sundala. Vždyť koneckonců, luk ani toulec jsem teď s sebou očividně netáhla.

"Máš pravdu, není. Ale kdybys znala Mano, věděla bys, že co si vezme do hlavy, to z ní jen tak nevypustí. Tvoje přítomnost tady je toho vlastně živoucím důkazem. Mano prostě jednou dospěla k závěru, že ty lukostřelecké serepetičky jsou naprosto zbytečné, a od té doby je přestala potřebovat."

Skutečně zajímavý postoj k životu. Zvlášť, když z nějakého důvodu funguje.

Chiai pokračovala:

"No a absenci těch věcí doplnila jinými drobnostmi."

Hořce jsem pokývala hlavou.

"Mám svou představu."

Když se nad tím zamyslím, pořád nemám nejmenší tušení, jak teď vlastně vypadám. Zatím jsem to vůbec nemusela řešit, jenže za chvíli se setkám s pěticí Shinigami, tedy pěticí za předpokladu, že Kurono bude ve svém znechucení mou přítomností někde zalezlý, a to ve mně vzbudilo moji tradiční a nejspíš ne vždy úspěšnou touhu zapůsobit dobře. I když hádám, že otázka "Jak vypadám?" by v tomhle případě znamenala mezidimenzionální faux pas. Budu muset zatnout zuby. Nicméně, pokud mám být pokrevní příbuzná Kurona, nemuselo by to být tak zlé…

Uvědomila jsem si, že nám vstříc po trávě běží černá kočka.

"Vy máte kočku?" zahlaholila jsem nadšeně. "Miluju kočky!" Dřepla jsem si a nastavila černému zvířátku dlaň. Kočka si mě svýma ostře zelenýma očima změřila od hlavy až k patě, ale očividně na mně neshledala žádné zlé úmysly, takže mi dovolila, abych ji podrbala na zádech. Jak jsme tam tak obě vrněly blahem, Chiai postoupila kupředu a řekla:

"To je Caim," a zdálo se, že by ještě něco chtěla dodat, ale kočka hlasitě zamňoukala, čímž Chiai umlčela, i když jen na chvíli.

"No, a Caim, tohle je Arisu."

"Ahoj," pozdravila jsem kočku tím typickým hlasem, kterým se mluví na zvířata. No co? Pak jsem si všimla, že Caim má pod očima a na čele zelené skvrny. Že by to nebyl jen znak samotných Shinigami? A nebo že by...?

Zatnula jsem zuby. Stáhla jsem ruce a pro jistotu ještě zamumlala tiché "Omlouvám se," a můj dojem nebyl mylný, protože kočka vida, že drbání skončilo, vzala na sebe lidskou podobu. Jen tak. A já to věděla! Věděla jsem to zlomek sekundy předtím!

Samotná ta proměna byla zarážející. Nebyl to žádný přehnaně realistický a nechutnostmi vybavený kýč moderních grafických technik. Přechod byl elegantní v záblesku zeleného světla, jako by ta nejpřirozenější věc, ke které se kočky hodí, bylo měnit se na ženu.

Caim se napřímila a chytila mě za ruku.

"Těší mě, Arisu." Zazubila se na mě. "Neomlouvej se, když jsem zrovna kočka, mazlení miluju."

Zdá se, že Kuronova strana protivných mrzoutů právě začala prohrávat jedna : dva.

"Já mám zase hrozně ráda kočky. Vždycky jsem jednu chtěla mít, ale nikdy to nevyšlo," řekla jsem ostýchavě a pořádně jsem si Caim prohlédla.

Byla o něco menší než já teď, i když její účes hrdě útočil na moji výšku. Měla černé vlasy ve vysokém stojatém rozcuchu, který vypadal jako černá svatozář. Oči i tetování zářily stejnou zelenou, jako když na sobě měla kočičí podobu.

"Mano nám sem poslala milovníka koček? No výborně!" zahlaholila Caim a poplácala mě po rameni. "Chápej, ostatním už se to dost ohrálo," zamrkala na mě.

"Náhodou, když už za mnou přiběhneš jako kočka, nikdy se nestane, že bych tě odmítla pohladit," začala Chiai uraženě.

Caim ji vzala kolem ramen a pobaveně se zašklebila: "Ale teď sis mě ani nevšimla!"

"Samozřejmě že všimla, jen jsem dávala prostor Arisu…"

Zatímco se ty dvě naoko přely, můj pohled něco odtáhlo směrem k lesu. Prohlížela jsem si temné skuliny mezi stromy a pak jsem to uviděla.

Na prahu světla a stínu stál černý vlk a upřeně nás sledoval. Cítila jsem, jak mi srdce vynechalo jeden tep a pak se rozběhlo o poznání rychleji, jako by onen deficit chtělo nahnat zpět. Zírali jsme jeden na druhého a já už ani nevnímala rozhovor, který probíhal vedle mě. Ten vlk měl tmavě modré oči, ostré a chladné jako dva ledové šípy, a srst na čumáku zbarvenou tak, že připomínala tvar trojúhelníku. A já ani chvíli nepochybovala o tom, na koho se dívám.

Snažila jsem se soustředit. Jedna stará prodavačka mi kdysi řekla, že v očích lze číst veškeré pocity, že oči nic neukryjí. Ona v nich skutečně číst dokázala. A já teď vložila veškeré své úsilí do toho, aby můj pohled nebyl nepřátelský. Konec konců… Kurono se právě dívá na svou sestru. Protože duši vidět nelze, nedívá se na nikoho jiného, než na svou sestru.

Pak jsem však ucítila, jak mi někdo sevřel paži, a odvrátila jsem se od lesa dřív, než jsem se nad tím stačila zamyslet. Caim se zavěsila za nás dvě s Chiai a začala celou trojici táhnout k Táboru.

"Na co jsi tam tak zírala, Arisu?" zaklonila se Chiai, aby na mě přes Caimina záda viděla.

"Na nic," odpověděla jsem vyhýbavě.

"Jestli jsi náhodou viděla vlka," otočila se na mě Caim, "tak to byl jen Kurono. Když jsem šla za vámi, zcela zřetelně jsem ho cítila poblíž. Jeho pach nejde minout, i když máte jen kočičí čich."

"Hmmm…" vydala jsem neurčitý zvuk.

"Ale myslím, že už jste se potkali, ne? Odcházel přece s Mano...?" Tázavě se podívala na Chiai. Ta zavřela oči a rezignovaně pokývala hlavou.

"A jak reagoval?" zeptala se Caim plna vědeckého zájmu.

"Jak myslíš?" opáčila Chiai.

"Aha."

Chvíli jsme šly mlčky. Přemýšlela jsem o tom, jak je Kuronovo chování pro ostatní průhledné. Mohl se vracet s námi. Místo toho odešel sám a teď nás pozoroval z lesa.

Pravděpodobně je pro něj moje přítomnost odpuzující, pomyslela jsem si hořce. Za svůj život jsem zažila dvakrát, že mě někdo bytostně nesnášel bez sebemenšího důvodu, a to mám na mysli skutečně nesnášel. V obou případech to byli chlapci. První z nich byl jeden rváč ve školce, který mi nadával, aniž bych mu kdy dala jakoukoliv záminku - pokud se za záminku nepovažuje, když mě nezvládne přeprat. Předpokládám, že ta antipatie vůči mé osobě mu nejspíš vydržela dodnes. A tím druhým byl jeden člověk v online komunitě, kam jsem se kolem patnácti utíkala schovat před realitou. V obou případech jsem to nakonec jen mlčky přestála, protože jsem nikdy nenašla způsob, jak se bránit účinněji než ignorací.

Ale teď, teď ve mně hořel hněv, tiskla jsem k sobě zuby a byla jsem naštvaná tou nespravedlností a taky tím, že všechno nejspíš zase dopadne jako v těch dvou případech předtím. Že nedostanu jedinou šanci se obhájit. Naštěstí se zdálo, že ostatní Shinigami budou doopravdy velice příjemní. Jenže Kurono je součástí jejich skupinky, zatímco já jen…hmm… po biologické stránce, lze-li to tak říct. Takže už se mi před očima stihly utvořit černé představy dalšího pobytu v komunitě, ve které nebudu vítaná, protože ten, kdo mě nemá rád, je její součástí víc, než já.

To není fér.

Uvědomila jsem si, že na mě Caim mluví.

"Arisu, jestli se budeš tvářit takhle, všichni se tě leknou."

To jsem nechtěla. Pracně jsem na tváři vykouzlila improvizovaný úsměv, ale nejistota jen narůstala, když jsem sledovala blížící se stany. Zblízka vypadaly ještě lépe než z kopce nad Táborem. Caim nás táhla směrem k většímu z těch dvou stanů, které měly jiný tvar než zbytek.

"Teď jsem vážně nervózní," zamumlala jsem potichu.

"Proč?" naklonila se ke mně Chiai s povzbuzujícím úsměvem.

"Protože to tak mám vždycky," dodala jsem vyhýbavě. Nechtěla jsem svými komplexy zatěžovat někoho jiného, hlavně jsem ale nechtěla, aby vůbec věděl, že nějaké komplexy mám. Jak se zdálo, to byla čistě lidská slabost. Snad s výjimkou Kurona. Ale ne, na toho bych teď raději vůbec myslet neměla.

Caim se nám vyvlékla a vběhla do stanu sama. Cítila jsem, jak mi žaludek sevřela ledová pěst. Tyhle momenty jsem nenáviděla ze všeho nejvíc. Vždycky, vždycky, vždycky se nových lidí takhle děsím.

Ale ne… rozhořelo se ve mně nové odhodlání. Odmítám, aby to na mně poznali. Tím bych tak maximálně dala jemu možnost myslet si, jaký slaboch to okupuje tělo jeho sestry. To nedopustím!

Bojovně jsem se zamračila.

Ze stanu k nám v té chvíli dolehlo "Takže, mí milí drazí, mám tu čest vám představit naši novou společnici Arisu!"

Kdyby mi na hlavu spadl dvoutunový žulový blok, necítila bych se hůř. Možná i líp, protože to už bych necítila nic. Teď jsem si naopak byla až příliš vědoma drobného postrčení, kterým mi Chiai dala najevo, že mám jít dovnitř. V té chvíli jsem však byla natolik šokovaná, že mi někdo byl schopen dát tak naprosto šílený úvod, že jsem dokonce přestala být nervózní.

Opatrně jsem rozhrnula červenou plachtu a vstoupila dovnitř.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Temi Temi | 13. července 2009 v 14:54 | Reagovat

Mě se strašně líbí Kuronova reakce=D Takové psycho-emo;D

2 baterka baterka | Web | 11. října 2009 v 12:58 | Reagovat

husté :D

3 KaThea KaThea | Web | 10. března 2010 v 20:44 | Reagovat

Uff, další člověk, co píše tak strašně dlouhé kapitoly. Četla jsem to celý den. :D Totiž, ráno před školou jsem měla chvilku času, tak jsem šla na počítač a začala jsem číst, pak jsem pokračovala ve volné chvíli, když jsme byli ve škole na počítačích a zbytek jsem dočetla teď večer. :D Ale je to tak poutavé, tak úžasné, tak dokonalé, že mi snad ani ta délka nebude moc vadit. Ale já na počítači čtu nerada. Bolí mě z toho oči.
Ten komentář je nějaký krátký. :D Já většinou píšu hrozně dlouhé komentáře. :D Tak možná příště. :D

4 Re Re | 10. března 2010 v 22:03 | Reagovat

Děkuju moc n_n Strašně si té pochvaly vážím a jsem ráda že se ti příběh líbí :D
Já sama taky hodně nerada čtu na PC, ze stejného důvodu jako ty - no ale tady není kontrast písma a pozadi tak velký, tak to snad není tak zlé :))

5 Malá Miki Malá Miki | 22. listopadu 2012 v 20:08 | Reagovat

aww, já tak strašně zbožňuji, když lidé, kteří píšou, dosadí za hlavní postavu sami sebe.. pak se to hezky představuje ^_^
těším se, až se prokoušu dál a uvidím, jak se tvé psaní vyvíjí :))

6 Re Re | 22. listopadu 2012 v 20:38 | Reagovat

Eh, no, to nejsem tak úplně já ^^;

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama