ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Jiná země: část 1.

16. června 2009 v 20:28 | Caym
Bylo mi jasné, že přesun nebude těžký. Lusknutí prsty bylo kolikrát pomalejší, než přesun mezi jednotlivými dimenzemi. Ani odchod nebude těžký, boj s katanou už jsem zvládla a zdálo se, že nic nestojí v cestě mému prvnímu "dobrodružství" na Zemi. Jedinou otázkou tak zůstávalo: kam mě pošlou? Už poněkolikáté tenhle týden jsem seděla se skříženýma nohama před postelí a na mapě zobrazující jednotlivé státy na Zemi jsem pečlivě vybarvovalaj místa, která připadala v úvahu. Žlutou jsem vybarvila ta území, která připadala v úvahu a celkově jsem nebyla proti. Růžově ta, která připadala v úvahu, ale nefascinovala mě. A zeleně státy, do kterých jsem si bytostně přála být přiřazena.

"Ty se z té své zelené zcvokneš," zavrtěl hlavou Caijo. Třicetileté "ucho" sedící na mé posteli, bratr. Nebo mi aspoň rodiče neustále omílali, že je to můj bratr. Věděla jsem to, dokonce jsem si pamatovala, jak těžko snášel, když se mu začaly objevovat tmavě růžové znaky. Nesl to těžko už jen z toho důvodu, že růžová se ke klukům tak nějak nehodí.

"Nezáviď, nemůžu za to, že jsi zdědil znaky po Sibyl," odvětila jsem a zaměřila se na zeleně vybarvená místa.

"Po žádné Sybil, ale po mamce," odsekl okamžitě Caijo a šťouchl do mě fixou. Nevnímala jsem ho. Byla jsem soustředěná na zeleně vybarvené plochy, které připadaly v úvahu a já si tak strašně přála, aby mě tam Starší opravdu poslali. "Koneckonců.. Abel říkal, že právě tam se uvolnilo v poslední době nejvíc míst.." mumlala jsem si pro sebe. Něco mě uhodilo do hlavy. Prudce jsem se otočila, na posteli stál Caijo, tvář zkroucenou vzteky.

"Táta, žádnej Abel!" zaječel na mě.

Rezignovaně jsem si povzdychla. Z nevysvětlitelného důvodu mě bral jako sourozence, kdežto já jeho ne. Stejně, jako jsem začínala trhat rodinná pouta se Sybil a Abelem. Stávali se pro mě mou duševní oporou, mými učiteli, ale ne rodiči. Byli autoritou, to určitě, ale rodiče.. už jsem jim tak nemohla říkat. Caijo to nechápal. Odmítal taky pochopit, že mu neříkám bráško ale Caijo.
"Posloucháš mě? CAAAIIIIMM!" zaječel mi do ucha, až jsem nadskočila. Nerudně jsem mu vytrhla růžovou fixu a vybarvila Mexiko. Tam ne, je tam teplo.

"HEJ! Všímej si mě!" vyžadoval si Caijo mou pozornost.

"Dost, dost, ty otrapo, neměl by ses cvičit v boji? Vem si ty svoje nožíky a padej," zavrčela jsem a žlutě vybarvila Švýcarsko.

"To nejsou nožíky ale tantó! Dívej!" Caijo mi zručně zašermoval před očima dvěma noži ve vzdálenosti snad dvou centimetrů. Můj tep by se zrychlil na stoosmdesát, kdyby to bylo možné. Vyskočila jsem na nohy a vztekle se natáhla pro svou katanu, než jsem se jí ale vůbec dotkla, stan prozářilo nazelenalé světlo a Caijo při pohledu na mou kočičí formu propadl v hysterický záchvat smíchu.

"Moc se netlem," zamňoukala jsem ze své kočičí podoby vytočeně a naježila jsem chlupy. Už mě vážně štvalo, že kdykoli jsem se absolutně naštvala, proměnila jsem se v kočku. V bílou siamskou kočku se zelenými trojúhelníčky pod zářivě zelenýma očima. Proměnit se zase zpátky vyžadovalo chvilku soustředění a hlavně uklidnění se. Popadla jsem proto mapu do tlamy a vyběhla ze stanu provázená srdečným smíchem malého Caija.

Ve své kočičí podobě jsem nervózně procházela po mapě, když se za mými zády objevila Sybil.
"Neměla bys ze stanu odcházet bez své zbraně," vyčítavě na mě pohlédla a katanu položila na zem. Zaprskala jsem a naježila chlupy na zádech. Jak jsem asi mohla vyběhnout ze stanu s katanou v ruce, když jsem se přeměnila nečekaně? Sybil pochopila, co mě tak rozzuřilo.
"No moc se nejež, mohla si ji vzít do tlamy místo té tvé povedené mapy," usmívala se na mě. Kdyby si kočka uměla povzdychnout, tak bych toho právě teď využila. Sibyl použila selský rozum. Bylo mi jasné, že přeměna do mé lidské formy bude trvat zase o něco dýl. Začala jsem si nadávat za to, jak zbytečně jsem se rozzuřila.

"Sedni si na chvilku a netancuj po té mapě, chci se na to podívat."

Rozmrzele jsem si sedla k Sibyl a ocasem jí přejela po lýtku.

"Caim, no tak, to lechtá, teda kdybych nevěděla, že kočky se nesmějí, přísahala bych, že ty se směješ," odehnala mě rukou. Objevil se záblesk jedovatě zeleného světla a už jsem klečela vedle Sibyl.

"Dík, ty jediná víš, jak mě uklidnit."

"Jo, nebýt mě, celý svůj život bys prožila jako kočka," zakřenila se na mě nepřítomně Sibyl a uhladila mapu. "Hmm… koukám, že sever tě táhne nejvíc. Na severu je zima."

"Já vím," protočila jsem oči v sloup. Krom toho, zima mi nevadila, ani mi nemohla vadit.

"Podle toho fajkou prodřeného papíru soudím, že Finsko vyhrálo."

"Fixou, ne fajkou, Sibyl, zapamatuj si to konečně."

"Dobře, dobře, tak faxou.. to ale nic nemění na tom, co jsem řekla."

Pohlédla jsem do koruny stromu. Ano, nejvíc jsem si přála být přidělena ke skupině hlídající Finsko. Nejen proto, že k Finsku byl přidělen Abel a měl odtud různé "suvenýry", které mě bavilo si prohlížet. Ta země mi prostě tak nějak přirostla k srdci. Měla jsem pocit, že do ní patřím. Za své dětství jsem několikrát měla možnost vyslechnout spoustu příběhů o lidech žijící v té zemi, o jejich kultuře a o životě. Dokonce jsem si vydupala postavení sauny, tak strašně jsem jim chtěla být podobná; nutno podotknout, že saunování mě nakonec zklamalo, sedět v páře a koukát před sebe pro mě nebyla zábava. Fascinovala mě ale i jejich příroda - lesy, jezera, zvířata, květiny, moře… Naše dimenze vlastně díky mě obsahovala víc jezer než země. Sibyl mě bolestivě šťouchla do žeber.

"Prober se, mluvím na tebe."

"Jo, jo, promiň, co jsi říkala?"

"Říkala jsem ti, aby ses k té zemi neupínala celým svým srdcem. Nikde není psáno, že jen proto, že Abel -"

"Já vím, já vím," přerušila jsem ji unaveně. Sibyl se na mě omluvně usmála, pořád tak nějak cítila povinnost se o mě starat - jak psychicky tak fyzicky.

"Dobře, takže, která země dostala druhé místo?"

Posunula jsem prstem po mapě.

"Island. Wow, to je .. taky hodně ledový kraj. A třetí?"

Norsko. Potom Dánsko a Švédsko.

"No, dobře.. a co takhle někam jinam? Co třeba… tahle zemička?" zapíchla Sibyl prst kamsi na východě. Zamžourala jsem na zemi, na kterou ukazovala. Nebyla nijak vybarvená. Byl to ostrov.
"Ja-Japonsko?" zakoktala jsem a stiskla jsem pevněji svou katanu.

"No jistě…já sice nebyla Shinigami Japonska, ale můj bratr ano a katana.. to je přece ryze japonská záležitost, no ne?" usmála se na mě. Sibyl a její bratr Sev. Oba měli sečné zbraně. Katanu. Proč je rozdělili a jednoho poslali do Japonska a druhého do Finska pro mě byla doteď záhada. Myslela jsem, že praví sourozenci, ti, kteří k sobě mají silný vztah, se nerozdělují. Starší ale byli jiného názoru. "Prostě jsme tehdy museli doplnit počty, válčilo se,
mě bylo potřeba ve Finsku, kdežto Seva v Japonsku -. vy už to teď máte jednodušší, teď se tolik neválčí. Lidé jsou podivíni,"
řekla mi tehdy Sibyl.

Japonsko. O té zemi jsem věděla jen to, že Sibyl a Seva rozdělila. Nelíbilo se mi to. Tam jsem nechtěla.

"Ne, bude to nějaká severská země."

"Caim, zlatíčko, víš dobře, že to nemusí dopadnout podle tvých představ."

"Jo, to vím."

Zelený záblesk. Mapu jsem popadla do tlamy a rozběhla jsem se zpět do svého stanu. Už zítra. Budu se na to muset pořádně vyspat.

****
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama