ZÁJEMCI: 6


13. Ledna 2015 - úterý 18:04 - Zobrazit Archív novinek

Nějaké obrázkové updaty. Snad brzo přibude i ta kapitola. Je rozepsaná, jen práce na ní nejde zrovna od ruky. :)

Re

_______________________________________________________________________________________


Červen 2009

Jiná země: část 1.

16. června 2009 v 20:28 | Caym
Bylo mi jasné, že přesun nebude těžký. Lusknutí prsty bylo kolikrát pomalejší, než přesun mezi jednotlivými dimenzemi. Ani odchod nebude těžký, boj s katanou už jsem zvládla a zdálo se, že nic nestojí v cestě mému prvnímu "dobrodružství" na Zemi. Jedinou otázkou tak zůstávalo: kam mě pošlou? Už poněkolikáté tenhle týden jsem seděla se skříženýma nohama před postelí a na mapě zobrazující jednotlivé státy na Zemi jsem pečlivě vybarvovalaj místa, která připadala v úvahu. Žlutou jsem vybarvila ta území, která připadala v úvahu a celkově jsem nebyla proti. Růžově ta, která připadala v úvahu, ale nefascinovala mě. A zeleně státy, do kterých jsem si bytostně přála být přiřazena.

"Ty se z té své zelené zcvokneš," zavrtěl hlavou Caijo. Třicetileté "ucho" sedící na mé posteli, bratr. Nebo mi aspoň rodiče neustále omílali, že je to můj bratr. Věděla jsem to, dokonce jsem si pamatovala, jak těžko snášel, když se mu začaly objevovat tmavě růžové znaky. Nesl to těžko už jen z toho důvodu, že růžová se ke klukům tak nějak nehodí.

"Nezáviď, nemůžu za to, že jsi zdědil znaky po Sibyl," odvětila jsem a zaměřila se na zeleně vybarvená místa.

"Po žádné Sybil, ale po mamce," odsekl okamžitě Caijo a šťouchl do mě fixou. Nevnímala jsem ho. Byla jsem soustředěná na zeleně vybarvené plochy, které připadaly v úvahu a já si tak strašně přála, aby mě tam Starší opravdu poslali. "Koneckonců.. Abel říkal, že právě tam se uvolnilo v poslední době nejvíc míst.." mumlala jsem si pro sebe. Něco mě uhodilo do hlavy. Prudce jsem se otočila, na posteli stál Caijo, tvář zkroucenou vzteky.

"Táta, žádnej Abel!" zaječel na mě.

Rezignovaně jsem si povzdychla. Z nevysvětlitelného důvodu mě bral jako sourozence, kdežto já jeho ne. Stejně, jako jsem začínala trhat rodinná pouta se Sybil a Abelem. Stávali se pro mě mou duševní oporou, mými učiteli, ale ne rodiči. Byli autoritou, to určitě, ale rodiče.. už jsem jim tak nemohla říkat. Caijo to nechápal. Odmítal taky pochopit, že mu neříkám bráško ale Caijo.
"Posloucháš mě? CAAAIIIIMM!" zaječel mi do ucha, až jsem nadskočila. Nerudně jsem mu vytrhla růžovou fixu a vybarvila Mexiko. Tam ne, je tam teplo.

"HEJ! Všímej si mě!" vyžadoval si Caijo mou pozornost.

"Dost, dost, ty otrapo, neměl by ses cvičit v boji? Vem si ty svoje nožíky a padej," zavrčela jsem a žlutě vybarvila Švýcarsko.

"To nejsou nožíky ale tantó! Dívej!" Caijo mi zručně zašermoval před očima dvěma noži ve vzdálenosti snad dvou centimetrů. Můj tep by se zrychlil na stoosmdesát, kdyby to bylo možné. Vyskočila jsem na nohy a vztekle se natáhla pro svou katanu, než jsem se jí ale vůbec dotkla, stan prozářilo nazelenalé světlo a Caijo při pohledu na mou kočičí formu propadl v hysterický záchvat smíchu.

"Moc se netlem," zamňoukala jsem ze své kočičí podoby vytočeně a naježila jsem chlupy. Už mě vážně štvalo, že kdykoli jsem se absolutně naštvala, proměnila jsem se v kočku. V bílou siamskou kočku se zelenými trojúhelníčky pod zářivě zelenýma očima. Proměnit se zase zpátky vyžadovalo chvilku soustředění a hlavně uklidnění se. Popadla jsem proto mapu do tlamy a vyběhla ze stanu provázená srdečným smíchem malého Caija.

Ve své kočičí podobě jsem nervózně procházela po mapě, když se za mými zády objevila Sybil.
"Neměla bys ze stanu odcházet bez své zbraně," vyčítavě na mě pohlédla a katanu položila na zem. Zaprskala jsem a naježila chlupy na zádech. Jak jsem asi mohla vyběhnout ze stanu s katanou v ruce, když jsem se přeměnila nečekaně? Sybil pochopila, co mě tak rozzuřilo.
"No moc se nejež, mohla si ji vzít do tlamy místo té tvé povedené mapy," usmívala se na mě. Kdyby si kočka uměla povzdychnout, tak bych toho právě teď využila. Sibyl použila selský rozum. Bylo mi jasné, že přeměna do mé lidské formy bude trvat zase o něco dýl. Začala jsem si nadávat za to, jak zbytečně jsem se rozzuřila.

"Sedni si na chvilku a netancuj po té mapě, chci se na to podívat."

Rozmrzele jsem si sedla k Sibyl a ocasem jí přejela po lýtku.

"Caim, no tak, to lechtá, teda kdybych nevěděla, že kočky se nesmějí, přísahala bych, že ty se směješ," odehnala mě rukou. Objevil se záblesk jedovatě zeleného světla a už jsem klečela vedle Sibyl.

"Dík, ty jediná víš, jak mě uklidnit."

"Jo, nebýt mě, celý svůj život bys prožila jako kočka," zakřenila se na mě nepřítomně Sibyl a uhladila mapu. "Hmm… koukám, že sever tě táhne nejvíc. Na severu je zima."

"Já vím," protočila jsem oči v sloup. Krom toho, zima mi nevadila, ani mi nemohla vadit.

"Podle toho fajkou prodřeného papíru soudím, že Finsko vyhrálo."

"Fixou, ne fajkou, Sibyl, zapamatuj si to konečně."

"Dobře, dobře, tak faxou.. to ale nic nemění na tom, co jsem řekla."

Pohlédla jsem do koruny stromu. Ano, nejvíc jsem si přála být přidělena ke skupině hlídající Finsko. Nejen proto, že k Finsku byl přidělen Abel a měl odtud různé "suvenýry", které mě bavilo si prohlížet. Ta země mi prostě tak nějak přirostla k srdci. Měla jsem pocit, že do ní patřím. Za své dětství jsem několikrát měla možnost vyslechnout spoustu příběhů o lidech žijící v té zemi, o jejich kultuře a o životě. Dokonce jsem si vydupala postavení sauny, tak strašně jsem jim chtěla být podobná; nutno podotknout, že saunování mě nakonec zklamalo, sedět v páře a koukát před sebe pro mě nebyla zábava. Fascinovala mě ale i jejich příroda - lesy, jezera, zvířata, květiny, moře… Naše dimenze vlastně díky mě obsahovala víc jezer než země. Sibyl mě bolestivě šťouchla do žeber.

"Prober se, mluvím na tebe."

"Jo, jo, promiň, co jsi říkala?"

"Říkala jsem ti, aby ses k té zemi neupínala celým svým srdcem. Nikde není psáno, že jen proto, že Abel -"

"Já vím, já vím," přerušila jsem ji unaveně. Sibyl se na mě omluvně usmála, pořád tak nějak cítila povinnost se o mě starat - jak psychicky tak fyzicky.

"Dobře, takže, která země dostala druhé místo?"

Posunula jsem prstem po mapě.

"Island. Wow, to je .. taky hodně ledový kraj. A třetí?"

Norsko. Potom Dánsko a Švédsko.

"No, dobře.. a co takhle někam jinam? Co třeba… tahle zemička?" zapíchla Sibyl prst kamsi na východě. Zamžourala jsem na zemi, na kterou ukazovala. Nebyla nijak vybarvená. Byl to ostrov.
"Ja-Japonsko?" zakoktala jsem a stiskla jsem pevněji svou katanu.

"No jistě…já sice nebyla Shinigami Japonska, ale můj bratr ano a katana.. to je přece ryze japonská záležitost, no ne?" usmála se na mě. Sibyl a její bratr Sev. Oba měli sečné zbraně. Katanu. Proč je rozdělili a jednoho poslali do Japonska a druhého do Finska pro mě byla doteď záhada. Myslela jsem, že praví sourozenci, ti, kteří k sobě mají silný vztah, se nerozdělují. Starší ale byli jiného názoru. "Prostě jsme tehdy museli doplnit počty, válčilo se,
mě bylo potřeba ve Finsku, kdežto Seva v Japonsku -. vy už to teď máte jednodušší, teď se tolik neválčí. Lidé jsou podivíni,"
řekla mi tehdy Sibyl.

Japonsko. O té zemi jsem věděla jen to, že Sibyl a Seva rozdělila. Nelíbilo se mi to. Tam jsem nechtěla.

"Ne, bude to nějaká severská země."

"Caim, zlatíčko, víš dobře, že to nemusí dopadnout podle tvých představ."

"Jo, to vím."

Zelený záblesk. Mapu jsem popadla do tlamy a rozběhla jsem se zpět do svého stanu. Už zítra. Budu se na to muset pořádně vyspat.

****

Příběhy

10. června 2009 v 19:09 | Re
Projekt Shinigami desu je složený ze vzájemně se prolétajících osudů jednotlivých postav. Všechny významnější příběhy i krátké povídky budou seřazeny zde.




Příběh vlka a lišky

POSLÁNÍ PRVNÍHO


VIZE DRUHÉHO

Jiná země





Mezi mraky



Kapitola 2. - V táboře, část 2.

10. června 2009 v 19:07 | Re
Probudila jsem se ve stavu, kterému by nejvíc slušel popis "přejel mě traktor". Chvíli jsem neochotně sténala a dál se válela po posteli, ale nakonec jsem se donutila zvednout se a jít věnovat slíbenou péči zrcadlu. Do jisté míry jsem se bála toho, co uvidím.

Do jisté míry jsem byla skutečně zděšena.

Z odrazu mě podrobovala kritickému pohledu drobná osůbka s jasnýma fialovýma očima. No dobře, s tou barvou už jsem se smířila. Asi. Mohlo to dopadnout hůř.

Mano každopádně vypadala mile. To se jen potvrdilo, když jsem jí na obličeji vytvořila pokusný úsměv. Na tváři měla tetování stejně jako ostatní Shinigami, i když opět jiného tvaru. To, co mě vyloženě šokovalo, byly její vlasy. Už jsem pochopila, jak to Chiai myslela. Kdybych ty Ying Yang symboly teď prožívala alespoň z poloviny tak, jako na začátku, asi by mě trefil šlak. Říkám asi, protože s tímhle tělem si pořád ještě tak moc nerozumíme.

O šatech a rukavicích vytónovaných do Ying Yang už jsem se zmínila. Na každé bylo ještě po jednom drobném vlastním Ying Yangu. Dobrá. Peří kolem ramen spojené Ying Yangem, hmm. Účes vybraný do vysokého rozcuchaného drdolu-culíku double Ying Yang gumičkou… budiž. Ale proč, PROČ má to stvoření v zrcadle dokonce i vlasy do Ying Yang? Pravou stranu bílou, levou černou… Dokonce i ten předěl mezi nimi se z určitého úhlu tváří jako vlnka!

Ruka mi automaticky vylétla k vlasům, snad aby zkusila nahmatat, jestli se nejedná o barvu. Já ale měla zlé tušení, že to je marná snaha. Budu se muset smířit s tím, že jsem pravděpodobně čisté Ying Yang stvoření. Už jen ta myšlenka zněla děsivě. Ale když zkusím překonat vlastní pocity, ono to nevypadá zas až tak zle. Má to svůj styl. Sice něco, co bych si já na sebe nikdy v životě nevzala, ale… ale tohle tělo není já, s tím se budu muset smířit. A připustit si, že mi to momentálně vlastně docela sluší. To je pro mě prakticky neznámý pocit.

Otočila jsem se na patě kolem dokola, a když se ani poté můj názor nezměnil, jala jsem se zkoumat zbytek stanu.

První přišly na řadu skříně. Otevřela jsem je a zběžně se ujistila, že jsou plné dalších a pravděpodobně velice zajímavých modelů v Mano stylu. Vysunula jsem pár zásuvek a našla ty více nezbytné části oblečení a také konečně i lukostřelecké chrániče. Bylo to poprvé, co se mi něco takového dostalo do ruky, tak jsem si s nimi chvíli hrála. No, ale teoreticky teď umím střílet z luku i bez nich. Zbývá jen přesvědčit o tom můj mozek.

Luk jsem našla v toulci plném šípů opřeném o jednu ze skříní, tětiva byla opatrně stočena kolem něj a patrně i dobře promazaná. Zírala jsem na tu zbraň. Byla z nějakého lesklého černého kovu, při ozkoušení správně pružného a patrně také dobře ošetřovaného. Tady se úžasně projevují moje "zkušenosti" z fantasy knížek; jeden se tam dokonce i něco naučí. Sice se jedná jen o ty vědomosti, se kterými můžete na první dojem působit, jako že dané problematice rozumíte, ale lepší něco, než nic. I když uznávám, že o kovových lucích jsem dosud neslyšela nikdy. Proč zrovna kov?

Odolala jsem pokušení natáhnout tětivu a zkusit luk napnout, protože jsem měla nejasné varovné tušení, že v tom případě by se vedle mě s prásknutím objevil Kurono a zabil by mě.

Pomalu jsem přešla ke knihovnám a nepřestávala hltat stan očima. Namátkou jsem vybrala jeden tlustý šedočervený svazek s okovanými rohy a otevřela ho. Ukázalo se, že se jedná o nějakou filosofickou bichli, plnou pološílených obratů s desetistránkovým rozborem nad významem jednoho lidského mrknutí. Hmm. Vrátila jsem spis na jeho místo a prozkoumala hřbety zbývajících knih. Ty, které tam měly nějaký název, mě utvrdily v přesvědčení, že Mano je buď vášnivý filosof, nebo projevuje velký zájem o lidskou problematiku. Upřímně jsem doufala, že ta druhá varianta je správná. Koneckonců, já bych se dala tak trochu nazvat výsledkem jejích pokusů, ne?

Prohlédla jsem další drobnosti, které byly poházené ve volných poličkách. Našla jsem cosi, co by se dalo nazvat ohřívací lahví, a tím byla zodpovězena moje další otázka týkající se tepla v noci. Knihy na stole uprostřed už jsem ani zkoumat nemusela, protože se náplní se od svých družek v knihovně vůbec nelišily. Nicméně jsem s radostí zaznamenala Dělbu práce v ševcovské dílně od Xenofona, o které jsme se jednou bavili ve škole, takže jsem si na malou chvíli připadala chytrá a vzdělaná.

Ještě jednou jsem stan obešla kolem dokola a podařilo se mi odhalit chytře ukrytou odtahovací stěnu, za kterou jsem při letmém nahlédnutí našla jakousi improvizovanou koupelničku se záchodem a anticky vyhlížejícím umyvadlem. Jak tady tyhle věci bez elektřiny a potrubí mohou fungovat, to vyřeším až někdy jindy...

Znovu jsem se rozhlédla po celém stanu a ujistila se, že jsem nepřehlédla nic, co by ještě stálo za prozkoumání. Pak jsem si opět obula boty a vykoukla ze stanu.

Překvapilo mě, že světlo venku se poněkud změnilo. Tráva i les byly zbarveny do oranžova sluncem, které se už pomalu začínalo chýlit k západu. Že bych se v té posteli válela až tak dlouho? To je… děsivé…

Na druhou stranu, kdoví, kdy tu vlastně slunce zapadá. Stejně mám podvečery nejraději.

Vyhledala jsem očima stan s keříkem u vchodu a vykročila k němu, když v tom jsem zaslechla tlumený rozhovor.

Instinktivně jsem se přimáčkla k plachtě nejbližšího stanu a postupně se posunovala podél ní. Po chvilce mi po tváři přeběhl ironický škleb. Mám na něj smůlu. Měla jsem teď výhled na jeden roh jídelny a u něj stál pochopitelně pan Mrzutý a mluvil s někým, koho jsem neviděla. Podle hlasu bych ho odhadovala na Mizushimu, ale mohla jsem se mýlit.

Každopádně, Kurono stál natočený ke mně a díval se kamsi na bok, kde jsem tušila vchod do jídelny. Ale hlavně… hlavně o mně nevěděl. Tak jsem konečně získala příležitost prohlédnout si prvního Shinigamiho, se kterým jsem měla v životě tu čest.

Kurono byl štíhlý a vysoký - jako ostatně všichni pánové tady - možná dokonce nejvyšší ze všech. Delší rovné černé vlasy mu ledabyle padaly do očí a jemu to pravděpodobně vůbec nevadilo. Čeho jsem si dřív nevšimla, bylo, že i on byl vyladěný do Ying Yang, i když to ani zdaleka nebilo do očí tak jako u mě. Jeden symbol jsem našla na malém copánku, který mu splýval od levého ucha až na rameno. Vestu měl taky poctivě vlnovkou rozdělenou na černou a bílou polovinu. Jak jinak. A konečně, chránič srdce byl taktéž Ying Yang.

Co se lukostřeleckých pomůcek týkalo, Kurono jimi doopravdy nepohrdal. Kolem krku měl vysokým bílým límcem upevněné dva chrániče ramen. Pak jsem si ještě všimla typického návleku na pravé ruce, který měl sloužit jako ochrana před tětivou. To vše samozřejmě laděno do odstínů šedi, což byla mezi Shinigami pravděpodobně jakási móda. Když ale přihlédneme k práci, která by se od Shinigami jakožto bohů smrti očekávala, není to zas až tak udivující.

A pak -budu muset dát prostor své sedmnáctileté dušičce, která dělá čest svému jménu- v neposlední řadě byl Kurono velice pohledný. Ten jeho bezúsměvný výraz ve tváři, který ovšem postrádal jakékoliv negativní pocity (nedíval se totiž na mě), neuvěřitelně připomínal skutečného vlka. Cosi vlčího bylo i na jeho postoji. Nicméně toto je zcela objektivní hodnocení a nebere v úvahu žádný z negativních vztahů, které jsme si mezi sebou za tu chvíli stihli vybudovat.

Následuje hodnocení neobjektivní: Idiot!

Krásně se mi ulevilo. Stáhla jsem se zpět a chtěla jsem pokračovat dál ke Caimině stanu, nicméně se mi krásně podařilo havarovat do Ardena, který stál přímo za mnou.

"Eh," vyhrkla jsem překvapeně, když mě setrvačnost odhodila dozadu. Stihl mě zachytit a postavil mě zpět na nohy.

"Omlouvám se," hekla jsem zahanbeně.

"Zrovna jsem přemýšlel, čím si můj stan zasloužil takovou pozornost," pousmál se Arden nepatrně.

Trapas. Myslela jsem, že se propadnu. Nehledě na tu skálopevnou jistotu, že bych se propadla s tváří v barvě rajčete, a ta mi rozhodně na náladě nepřidala.

"Nevěděla jsem, čí je to stan. Nebylo v tom nic osobního!" vykoktala jsem překotně.

"Tak osobní varianta mě zrovna nenapadla," rozesmál se Shinigami téměř.

Jsem mrtvá. Cítím se mrtvá, krásně mrtvá, chladná, žádné nechutné pocity studu už mě netrápí, ach ta slast!

Zjistila jsem, že mám zavřené oči a ruku přes čelo. Ale ne, klid, klid, to bude dobré, to se zvládne… samozřejmě.

Otevřela jsem oči a zachytila Ardenovo zdvižené obočí. Arisu, bojuj!

"Ve skutečnosti jsem tvůj stan použila jako ideální skrýš pro to, abych mohla nepozorovaně šmírovat…"

"Šmírovat koho?" zeptal se lhostejně Kurono, který právě prošel kolem nás. Na malou chvilku pootočil hlavu a věnoval mi pohled nejvyššího pohrdání.



Zatraceně, zatraceně! Jestli mě viděl…!

Hladina adrenalinu vyrazila vzhůru druhou kosmickou rychlostí.

"…šmírovat průběh fotosyntézy na území o velkém obsahu a přírodní výpar se stejnou plochou spojený!"

Příklad čisté improvizace. Ale ta šance, že jim tyhle termíny nic neřeknou tu přece jenom je.

"Přeji příjemnou zábavu," mávl Kurono rukou, aniž by se otočil, a ironie v jeho hlase by se dala krájet.

Perfektní. Jeden Shinigami si pravděpodobně myslí, že ho špehuju. Jaké důvody si k tomu namyslel, to raději ani nechci vědět. Druhý Shinigami mě našel nalepenou na svůj stan, načež jsem se mu já vlastně přiznala, že se odtud dívám na květiny… Probuďte mě někdo!

Arden se ohlédl přes rameno, ujistil se, že Kurono už zmizel a řekl polohlasem: "Nemusím to vědět. Myslím, že chápu." Poplácal mě po rameni a otočil se ke vchodu do stanu.

"Počkej! Já jsem to tak nemys-" jenže to už jsem mluvila jen ke stanové plachtě. "-lela…" Když už jsme u toho, jak to vlastně myslel on?

Každopádně ta část mě, která trpí při trapasech, už pravděpodobně umřela. Raději jsem v duchu zavelela na ústup. Zdržovat se tady ještě chvíli by mohlo vypadat vážně podezřele.

Protáhla jsem se mezi lany, která udržovala stabilitu Ardenova stanu, a se svěšenými rameny jsem se dobelhala k místu, které Caim označila jako "svoji plachtičku". Přemýšlela jsem, co mám dělat teď.

"Ťuk, ťuk…" vydala jsem ze sebe nakonec zničeně.

Caim vystrčila nos ze stanu.

"No sláva!" ulevila si. "Co jsi v tom Manině stanu u všech koček dělala tak dlouho? Prováděla rekonstrukci?" Uchechtla se vlastnímu vtipu. "Donutila jsi mě uklidit můj vlastní stan," ukázala na mě prstem. "Už jsem vážně nevěděla, čím si ukrátit dlouhou chvíli." A zamračila se na mě.

"Já jsem tak nějak… většinu času… spala…" zamumlala jsem neochotně.

"Cože jsi?" vykulila na mě Caim oči. "Spala? Šest hodin?!"

"Asi…" zabručela jsem. "Ještě nikdy se mi to nestalo."

"No," zamyslela se černovlasá Shinigami a podepřela si prstem bradu, "třeba to má něco společného s tou vaší výměnou duší. Jakože si na sebe tvoje duše a Manino tělo zvyká nebo tak něco," nadhodila.

To poněkud zmírnilo mé obavy.

"No ano, to by dávalo smysl!"

Caim se zašklebila.

"Tak co, líbil se ti Manin stan?" Znovu si mě prohlédla. "Prosím tě, co se ti stalo? Tváříš se, jako kdyby tě někdo polil ledovou vodou."

"Hmm," zabručela jsem. "Do jisté míry…"

"No, to mi pak povíš," pookřála Caim naplněna novým zájmem. "Počkej chvíli." A zase zmizela ve stanu.

Nervózně jsem stepovala vedle onoho drobného keříku a dělalo mi problémy potlačit neustálé nutkání ohlížet se, jestli za mnou někdo není. Skutečně netoužím po tom, aby se mi ještě někdy, kdykoliv v životě stalo něco takového…

Caim mezitím vypochodovala ven s velkou mísou jakýchsi koláčků. Jen jsem je uviděla, hladově mi zakručelo v břiše. Doteď jsem na biologické potřeby svého nového těla vůbec nepomyslela. Tedy když opomenu ten spánek…

"Jen si posluž," vyzvala mě moje průvodkyně a natočila ke mně mísu. "Vzala jsem je ostatně pro tebe. Říkala jsem si, že bys mohla mít hlad, až tě omrzí to, co v tom stanu děláš, ať je to cokoliv."

Vděčně jsem popadla jeden koláček a hladově si ho nacpala do pusy. Caim si mě mezitím volnou ruku opět majetnicky protáhla pod mou paží a zamířila doprava.

"Jsem si jistá, že tohle se ti bude líbit."

"Fafn," zahuhlala jsem s plnou pusou, až mi z ní vyletělo několik drobečků. Blížily jsme se k druhému z těch dvou stanů, které nebyly obytné. Stál poněkud stranou od Tábora u malé skalky. Před ním byl do země zaražený dřevěný kůl, ze kterého visela jakási tabulka, která k nám momentálně byla natočena rubem.

Caim mě protáhla dovnitř. Do obličeje nás nečekaně udeřil teplý vzduch. Zamžourala jsem skrz opar. Stan byl uvnitř rozdělen minimálně ještě jednou plachtou. Vlastně jsme teď stály v jakési uličce kruhového tvaru, která obklopovala vnitřní část stanu. Také tady byla dřevěná podlaha.

Po vzoru Caim jsem si zula boty a následovala ji uličkou. Minuly jsme několik obyčejných dřevěných lavic. V místě, které se podle mého odhadu nacházelo přesně naproti hlavnímu vchodu, byl vstup do vnitřního stanu. Caim se zastavila u něj a naznačila mi rukou, ať se podívám.

"Nikdo tam není," ujistila mě.

Nakoukla jsem dovnitř a zalapala po dechu. Jednak proto, že teplota vzduchu a intenzita vlhkosti tu byly větší, ale především mě šokovalo to, co jsem uviděla.

Shinigami tu měli malé soukromé lázně. Uprostřed vnitřního stanu byl jakýsi přírodní bazén, obrovská vana vytesaná do skály naplněná až po okraj vodou, ze které se slabě kouřilo. Podlaha vedla až k němu a ze dvou třetin ho obklopovala. Zbytek prostoru byl pravděpodobně ponechán v původním stavu. Nízká ostře zelená tráva, pár kamenů a mezi nimi tři dřevěné lavice, sloužící pravděpodobně k odložení věcí. Byl tu dokonce i malý keř. Jak rostliny tady ve stanu získávají dostatek světla k přežití, nad tím asi lépe nepřemýšlet. Možná ty kouzelné stanové plachty. A nebo…

Uprostřed stanu jsem si všimla dřevěného kůlu, který mířil ke stropu. Protože však tenhle stan nestál za podpory vnitřního středového sloupu jako stany Shinigami, ale čistě jen díky vnější konstrukci, onen kůl tam vlastně neměl co dělat.

Sledovala jsem ho až k plachtě a najednou mi to došlo: otevírací chlopeň. Samozřejmě. Jak jednoduché. Když je třeba, prostě si část střechy odklopí. Ale hlavně, celé to místo bylo zařízené naprosto dokonale. Zhmotněná idylka. Nemohla jsem přestat prohlížet si tu scenérii znovu a znovu.

Nakonec se ozvalo: "Jak dlouho tam ještě plánuješ inhalovat?", za peří mě popadla ruka a byla jsem vtažena zpět do uličky. Vzduch mi najednou přišel chladný. Otočila jsem se na Caim.

"Dokonalé!" vydechla jsem jen.

"Já ti říkala, že se ti to bude líbit." zamrkala na mě.

"Já tomu v dané chvíli úplně nevěřila," přiznala jsem.

"No jo, ty ses totiž tvářila, jako kdyby ti někdo do pusy nacpal citron. A pojď, tohle ještě není všechno."

Vytáhla mě z "koupelny" na chladný večerní vzduch, který mi ovšem po teplu uvnitř připadal téměř ledový.

Zatímco jsem se dál krmila koláčky, následovaly jsme potůček, který tekl o kousek níž, až jsme dorazily k místu, kde přes vodu vedl dřevěný mostek. Za ním jsem uviděla pěšinu do lesa.

"Kam vede?" zeptala jsem se zvědavě, když se mi podařilo sežvýkat sousto.

"K jezeru. Tam už tě dneska brát nebudu. Za chvíli bude úplná tma, nic bys z něj neměla."

Jezero. Výborně. Líbí se mi tu čím dál tím víc.

Zatímco mě Caim obětavě táhla do kopce, nedalo mi to a musela jsem jí položit otázku, která mi už nějakou chvíli strašila v hlavě.

"Poslyš, Caim, proč si vlastně všechny takhle provlékáš?" Narážela jsem pochopitelně na její ruku, která byla opět provlečená pod mojí.

"Protože Mano je pryč a někdo to dělat musí," dostalo se mi pobavené odpovědi.

"Cože? Takže tohle je něco, co bych měla dělat já?"

"Kdo říká, že ty? Ty jsi Arisu, Mano je Mano. A obě jste úplně jiné. Mano si provléká úplně kohokoliv a úplně kdykoliv," zasmála se Caim.

Zděsila jsem se. Zděsily mě dvě věci. Za prvé, představa jak běhám, tedy oprava, moje tělo s Mano uvnitř běhá po škole a zavěšuje se do každého, koho potká, včetně učitelů, mi málem způsobila mdloby. Za druhé, ze skutečnosti, že tohle tělo pravděpodobně velkou část své existence strávilo zavlečené za Kurona, se mi zvedal žaludek. A teď si vybrat, co z toho je horší.

Vylezly jsme spolu na stráň, která byla nad Táborem směrem k místu, odkud si mě dnes Caim s Chiai přivedly. Posadily jsme se a Caim navázala:

"No, a teď mi řekni, proč ses předtím tvářila tak zbědovaně?"

Ach jo, doteď se mi na tu událost dařilo nemyslet.

"Hmm, mám prostě jen štěstí na opravdu zlé trapasy," řekla jsem vyhýbavě.

"Jak se ti tady mohl povést opravdu zlý trapas?" zeptala se Caim nechápavě. "Vždyť jsou tu všichni fajn, ne? Tedy samozřejmě když opomenu Kuronovu zádumčivost."

Zádumčivost, která se změnila na povýšenou ironii…

"Hmm," reagovala jsem neurčitě.

"Tak mi to pověz, někomu se s tím svěřit musíš, nebo tě to žrát nepřestane," vyplázla na mě Caim špičku jazyka.

Během naší procházky už zapadlo slunce a teď se začalo rychle stmívat. Mezi lesy se plížily cáry večerní mlhy. Seděly jsme na kopci a pozorovaly vycházející hvězdy i světla dole v Táboře.

Otočila jsem se na Caim a podívala se na její přátelský výraz. A částečně i její dokonalé vlasy. A vlastně proč ne? Proč bych si tu z ní nemohla udělat bedničku na svoje problémy, když se tak ochotně nabízí? Možná by se z nás mohly stát nejlepší přítelkyně, protože to je něco, čeho se mi už pár let nedostává. I když… asi si moc věřím. Určitě mnohem lépe vychází s Chiai nebo Mizushimou. Nebo s Mano… Nicméně, za zkoušku přece nic nedám.

A tak jsem jí to řekla.





Když jsem později v noci opět ležela v Manině dokonalé měkké posteli, pořád se mi ještě vracelo první setkání s Chiai, procházka s Caim, to, jak se upřímně rozesmála, když jsem jí vyložila svůj trapas, i to, jak mě ujistila, že Kurono je protivný, a ať si z něj nic nedělám. Myšlenkám na něj jsem se raději vyhýbala. Celý tenhle den byl šílený. Staly se mi neuvěřitelné věci. Nakonec se možná zítra probudím a zjistím, že se mi to všechno skutečně jen zdálo. Ale možná, že ne.

Zavřela jsem oči.

A za tu zkoušku to přece stojí.


Kapitola 2. - V táboře, část 1.

10. června 2009 v 19:06 | Re
První, čeho jsem si uvnitř stanu všimla, byla spousta dřeva. Věnovala jsem tomu prostoru dva rychlé pohledy, které mě ovšem ujistily v několika věcech: tohle byla jídelna a pravděpodobně zastávala i post společenské místnosti. Byly tam stoly z lesklého tmavého dřeva. Spousta pohodlných lavic, židlí a křesel, na kterých byly látkové a kožešinové přehozy. Do celého stanu by se vešlo odhadem asi padesát lidí a minimálně polovina z nich by si měla kam sednout. Nevím, jak toho docílili, ale přes stanové plachty procházelo dovnitř mnohem více světla, než by bylo fyzikálně možné. Ale tak co… Shinigami…

A konečně, v celém tom velikém prostoru jsem si všimla několika lidí.

Caim stála skoro u vchodu -proto jsem ji tak dobře slyšela- a právě jsem do ní málem vrazila. Po mé pravé ruce stály dlouhé jídelní stoly, takové ty tábornické, které ze dvou stran obklopovaly dřevěné lavice. Na té nejbližší seděl zády opřený o stůl za sebou mladý Shinigami s černými vlasy rozcuchanými podobně jako Caim, jen v nich měl vloženo více svobodného chaosu. Teprve když se pohnul a pohlédl na mě, uvědomila jsem si, že konečky vlasů má zcela nepochopitelně sněhově bílé. Vzadu za ním jsem si všimla něčeho, co by se snad nejlépe dalo spodobnit s barem.

Otočila jsem se na druhou stranu. Tohle byla ta společensky vypadající část. U jednoho vzdálenějšího stolku zády ke mně seděli další dva Shinigami. Očividně tam před mým příchodem něco společně řešili. Teď se oba otočili na nás. Tihle měli vlasy pro změnu bílé úplně. A konečně úplně vzadu jsem spatřila jedinou slečnu, která tu kromě mě, Caim a Chiai byla. Měla dlouhé, mírně vlnité vlasy, také bílé, stála opřená zády o ten nejvzdálenější podpěrný sloup a právě pečovala o čepel vysoké, masivní kosy, kterou měla opřenou vedle sebe. Teď zvedla hlavu a pohlédla na mě.

Postoupila jsem dopředu a přemýšlela, jak si mám sakra stoupnout, abych byla ke všem čelem. Nakonec jsem vzdala snahu cokoliv vymyslet a zlomila se v pase právě tam, kde jsem zrovna stála.

"Jmenuji se Beal Arisu, pocházím z Nagoyi, je mi sedmnáct let a ráda vás poznávám."

Jsem jediná, komu přijde, že občas musí tyhle naše národní zdvořilosti budit podobně příjemný dojem jako pěst v oku? Navíc se jim představuju a vypadám jako někdo, koho vidí každý den už nějakou dobu… "Eh," dodala jsem rozpačitě a narovnala jsem se. Vrhla jsem zoufalý pohled neurčitě do okolí.

Můj šestý smysl mě upozornil na pohyb někde za mým pravým ramenem. Jediný Shinigami, který seděl tak chytře, že jsem se nemohla uklonit směrem k němu (většina zvítězila), vstal a přešel ke mně. Udělal to tak rychle, že jsem se poplašeně otočila. Pak jsem tedy ještě musela vyvrátit hlavu dozadu, abych mu vůbec viděla do očí. Měl je v barvě tmavého jantaru, stejně jako svoje tetování.

"To je skutečně jedinečný zážitek, vidět, jak se Mano červená," pronesl s vítězným úsměvem skloněný až skoro k mému obličeji.

Zase…

Sklopila jsem hlavu a zabodla oči do špiček svých bot. Tedy do té míry, do které se mi to mohlo podařit přes duny načechraného peří.

Co je sakra tak výhodného na tom, červenat se při každé pitomé události, že si z toho Manino tělo udělalo pravděpodobně primární funkci? Teď jsem rudá hodně.

Vzápětí jsem si připomněla svoje předsevzetí nedat najevo svůj strach ze společnosti a bojovně jsem hlavu zase zvedla. Shinigami se pořád mile usmíval.

"Je to roztomilé."

Zrudla jsem ještě víc. Skoro jsem svět viděla červeně, tak mi musely svítit tváře. Tohle byl snad první kompliment, kterého se mi dostalo od nějakého muže, a je zcela samozřejmé, že to, co pochválil, ani není moje.

"Jmenuji se Kyouteki," představil se Shinigami mezitím. "Těší mě, Arisu."

Nenápadně jsem si ho prohlédla. Pohledný, vysoký, štíhlý, a rozhodně první osoba mužského pohlaví s vlasy ve stylu lví hřívy, co jsem kdy potkala, které to vyloženě slušelo. Měl na sobě černé triko bez rukávů přepásané dvěma bílými pásy, dlouhé šedé kalhoty zastrčené do okovaných bot a na loktech černé návleky. Nejvíce mě však na něm zaujal dlouhý bílý šátek, který měl volně uvázaný kolem krku a jeho konce Kyoutekimu ledabyle splývaly přes svalnatá holá ramena.

V té chvíli jsme se ale oba otočili na Caim, která se právě nechala slyšet: "No tak, pánové, to tam budete sedět celý den jako pecky?", chytila mě za zápěstí a táhla mě směrem ke dvěma bělovlasým Shinigami.

Ten napravo se hned postavil a podal mi ruku. Měl vlasy delší a rovné, vzadu utažené do ohonu, jak jsem si stihla všimnout už předtím. Prohlížel si mě zářivě žlutýma očima. Měl na sobě jakousi černou uniformu, kolem krku pevně omotanou šedou šálu a na zádech připevněný masivní meč. Skutečně mi nejvíc připomínal šermíře z jedné mé oblíbené hry. Jen byl mnohem hezčí než výplody počítačových grafiků. Natahoval ke mně ruku.

Zarazila jsem se. Pak jsem mu dlaň váhavě stiskla. Bylo to snad poprvé, co jsem se s někým pozdravila západním způsobem.

"Arden," představil se hlubokým, příjemným hlasem. "Hm?" zvedl obočí, protože viděl, jak se tvářím.

"No totiž," začala jsem váhavě. "Napadlo mě, jestli nějak nejde poznat, že jsem původem z Evropy. To kvůli tomu pozdravu," dodala jsem rychle. Byl to hloupý nápad. Okamžitě jsem se zastyděla, že jsem ho vůbec prezentovala.

Shinigami se na malou chvilku zatvářil nechápavě. Doufám, že ne proto, že jsem zase zrudla…

"Arden takhle zdraví pokaždé, víš?" To se ke mně mezi nesčetnými křesly propletla Chiai. Otočila jsem se na ni. Pobaveně se usmívala. "Navíc, o tom, že jsi Evropanka, jsi se vůbec nezmínila," dodala naoko vyčítavě.

"Ale ano, vždyť jsem říkala, že mám pihy," bránila jsem se rozhořčeně.

"Co jsou pihy?" zeptala se Chiai nevinně.

Poklesla mi ramena.

"Arisu, ty máš pihy?" ozvala se Caim někde za mnou. Když jsem se otáčela, nemohla jsem si nevšimnout pohledu, kterým v tu chvíli Arden hleděl na Chiai, i když se vzápětí otočil na nás.

"Takové ty tečky v obličeji?" ujišťovala se Caim nadšeně.

Svoje pihy miluju. Spolužáci na základní škole se mi kvůli nim smáli dost dlouho, a já je v té době nenáviděla, teda ty pihy, ne spolužáky. Jenže pak mi konečně vyrostl i rozum a já je začala mít ráda jako nedílnou součást mě samotné a znak mé vlastní originality. A když jsem později ve škole zjistila, že jsou jedním z mnoha mých znaků toho, že mám předky mezi zrzavými neandrtálci, začala jsem na ně být vyloženě hrdá. Ale jednu věc naprosto nesnáším; jakkoliv mají tvar teček a nachází se mimo jiné na obličeji, NEJSOU to "tečky v obličeji"! To prostě ne. Když se řekne "tečka na obličeji", představím si černou pihu krásy, kterou mimochodem musel vymyslet úplný idiot. A nebo jen tečku černou fixou. Prostě něco, cokoliv tmavého a výrazného, a to pihy prostě nejsou. Proti tomu zásadně protestuji.

"Dá se to tak říct," řekla jsem vyhýbavě. Obdivuji svoji sebekontrolu.

"Tečky na obličeji?" zeptala se nejistě Chiai. "To jako hromada malých černých věcí?"

Koukám, že nejsem jediná, kdo ten "tmavý" názor sdílí...

"Ne!" bránila jsem se okamžitě. "Jsou to prostě… pihy. Malé, tečkovité a jen o něco málo tmavší než kůže."

"Už si dělám obrázek," pronesla Chiai diplomaticky.

Všimla jsem si, že se postavil i druhý bělovlasý Shinigami, ten který předtím seděl víc nalevo. Elegantně jsem se propletla mezi Chiai a křeslem, z něhož se nakláněl Arden, přímo k němu. Už jsem se vůbec nebála.

Shinigami se nepatrně usmál. "Rád tě poznávám Arisu. Jmenuji se Hikaru."

Byl vysoký, jako ostatně všichni mužští Shinigami, se kterými jsem zde měla tu čest. Napadlo mě, jestli náhodou nebude problém v tom, že Mano je ve skutečnosti malá. Vždyť já vlastně pořád ani nevím, jak teď vypadám.

Když jsem si Hikarua prohlížela, napadlo mě, že se něčím zásadně liší od ostatních, ale nebyla jsem schopna přijít na to, čím přesně. Měl jasné tyrkysové oči, vlasy v neurčitém bílém rozcuchu a na sobě dlouhý bílošedý elegantní plášť, černý masivní pás a volné šedé kalhoty. Nejzajímavější mi ovšem přišly věci, které měl upevněné na předloktích. Byly to dlouhé a na první pohled smrtelně ostré drápy trčící z něčeho, co by se dalo popsat jako kovové rukavice. Jestli tohle je jeho Shinigami zbraň, jakože jsem si jistá, že v tomhle se nemýlím, tak… no, věta "Nechtěla bych ho potkat někdy v noci sama v temné uličce," by to mohla vystihnout nejlépe. I když jeho oči by pravděpodobně způsobily, že už by ta ulička nebyla tak temná.

Hikaru líně stočil pohled směrem, kterým jsem hleděla. Pak jednu ruku zvedl zhruba na úroveň mého obličeje, patrně abych si mohla jeho drápky pořádně prohlédnout. Já jsem každopádně zcela automaticky o krok ucouvla.

Hikaru se zasmál. "Toho se neboj," řekl a druhou rukou si drápovou rukavici sundal. Pak vysunul ruku i z druhé a obě zbraně si upevnil někam na záda.

"Takhle je to lepší, myslíš?" zeptal se a holé ruce trochu pozvedl.

"No já zírám, Hikaru si sundal svoje párátka! Po třech týdnech!" ozval se mi u ucha zcela nový ženský hlas. Škubla jsem sebou podruhé a vrátila se o krok dopředu. Za mnou stála zbývající Shinigami, ta vysoká s kosou, a usmívala se na mě, i když převážně jen očima.

"Mizushima," představila se rychle. "Ahoj, Arisu." Pak však opět soustředila veškerou svoji pozornost na Hikarua.

"To, že mě nevidíš bez nich, neznamená, že si je nesundávám," opáčil Hikaru klidně, zatímco si v mírném předklonu upravoval upevnění drápů na zádech.

"Myslela jsem si, že s nimi i spíš," bojovala dál Shinigami jménem Mizushima vyčítavě.

"Omyl, který zcela chápu," nedal se Hikaru vyvést z míry.

Vyprskla jsem smíchy a okamžitě jsem si kajícně dala ruku přes pusu. Hikaru mi věnoval rychlý úsměv a dál pokračoval ve své činnosti. Otočila jsem se na Mizushimu. Měla bojovně našpulené rty, ale nezdálo se, že by se zlobila.

Čeho jsem si na ní předtím nevšimla, byla skutečnost, že celkově působí jako obyvatelka ztraceného města Atlantidy. Bylo to pravděpodobně hrami, příběhy a všeobecnou propagandou, ale jestli jsem k nějakému místu měla v hlavě zafixovaný obraz snědých lidí s bílými vlasy, modrozelenýma očima a znaky na kůži, byla to právě Atlantida. Ze všech Shinigami tady vypadala zdaleka nejvíc jako vymyšlená fantasy postava. Měla na sobě černé šaty ve stylu krátkého kimona a pod nimi šedé kraťasy. Že by někdo, kdo na chození pouze v krátké sukni nevidí nic praktického tak jako já? Vlastně omyl, zapomněla jsem, že ani Mano pravděpodobně ve své touze po image neopomněla tuhle drobnost. Jen nechápu, proč zrovna bombarďáky…?! Šaty, které jsem na sobě měla, totiž byly opravdu kraťoučké, takže bombarďáky v tomhle případě zabíraly funkci těch klasických kalhot nebo legín pod šaty.

Zatímco Mizushima pokračovala ve své přátelské při s Hikaruem, odchytila si mě Caim a zašeptala mi do ucha:

"Nechceš vidět svůj stan? Teda…" zarazila se, "víš jak to myslím," zazubila se nakonec.

Rozhlédla jsem se po jídelně. Chiai něco popisovala Kyoutekimu a chvílemi rozmáchle gestikulovala. Arden seděl předkloněný nad stolem, u kterého před chvílí něco řešili s Hikaruem. Nezdálo se, že by můj odchod někomu vadil. Zároveň jsem si ale byla jistá, že stejně tak nikomu nebude vadit můj opětovný příchod. To by se dalo nazvat jako vítězství.

Obrátila jsem se na Caim a přikývla. Zase si mi provlékla ruku pod paží a jala se mě táhnout ke vchodu. Věnovala jsem jeden žíznivý pohled směrem k baru a málem vyletěla z kůže, když jsem za ním zahlédla jakýsi pohyb. Ta věc, ať už to bylo, co to bylo, však zmizela příliš rychle za plachtou, která pravděpodobně skrývala něco jako kuchyni.

U východu ze stanu jsme se srazily s Kuronem.

Jak jinak.

Je možné, že se psychicky připravoval na další setkání se mnou, ve vchodu mě ale rozhodně nečekal. Ne že bych na tom já byla jinak. Takže jsme se zase střetli pohledy dřív, než alespoň jeden z nás stihl ovládnout situaci a očima začít hypnotizovat nějaký objekt vedle. A tak jsem měla tu čest vidět v Kuronových očích i něco jiného, než zášť a mou smrt, což byl určitě jistý přínos do názoru, který jsem si o Shinigamim vytvořila. No, každému co jeho jest.

Chtěla jsem vypadnout ze stanu, jak nejdřív to jen šlo, takže jsem pokračovala v chůzi, ale Caim se táhnout nenechala. K mému upřímnému zděšení druhou rukou poklepala Kuronovi na rameno a pronesla:

"Nazdar, vlku. Prý jsi zase mrzutý. No tak, trochu pohody do toho života!" Načež Kuronovi, který se přesně v té chvíli rozhodl jít dál, dala přátelskou herdu do zad, i když souzeno podle zvuku to byla pořádná rána. Rána, kterou on ovšem nečekal, takže málem přepadl na nos.

Odvrátila jsem se a s rukou přes pusu se snažila potlačit smích, který se nemilosrdně dral ven, takže jsem vydala jakýsi neurčitý chrochtavý zvuk. Někde na pozadí svého boje jsem matně zaregistrovala, jak Caim říká:

"Promiň, promiň!" Z jejího hlasu jsem ale utlačovaný smích slyšela stejně zřetelně, jako ze svých pazvuků.

"Prosím tě, pojď už!" požádala jsem ji rozesmátě a opřela jsem se do své snahy odtáhnout ji celou vahou. Dávala jsem si velký pozor, abych se na Kurona ani nepodívala. Ten trapas sice byl vtipný, ale dokázala jsem si živě představit, jak nepříjemná mu ta situace musela být. Možná až moc živě. Zajímalo by mě, co by dělal on, kdyby se to stalo mně. Asi by se nepokrytě smál. Určitě.

Moje výška zvítězila a podařilo se mi Caim vytáhnout ze stanu.

"No fíha," ulevila jsem si. Nutkání smát se mě pořád ještě úplně nepřešlo.

"Já vážně nechtěla," podívala se na mě Caim nevinně.

"Já to chápu, vážně," ujišťovala jsem ji rychle, zatímco se znovu ujala vedení a zamířila ke zbývajícím stanům. "Ale až mi budeš chtít dát někdy taky herdu do zad, tak se nejdřív dovol, prosím tě," dodala jsem ještě a zazubila se.

"Budu si to pamatovat," sdělila mi. "Tenhle patří Mano," navázala a ukázala na stan, u kterého jsme zastavily. Vypadal jako ostatní, zářil do světa příjemnou červení se zlatými ornamenty. Doopravdy mi připadal jako stan pro krále nebo vojevůdce. Tonula jsem zvědavostí, jak to vypadá uvnitř. Natáhla jsem ruku k plachtě a pak se nejistě otočila na Caim.

"Samozřejmě, že můžeš. Teď je vlastně tvůj. Nevíme na jak dlouho, ale je prostě tvůj," uklidňovala mě. "Mám tu počkat?" zeptala se ještě.

Zamyslela jsem se. Sice jsem chtěla mít spoustu času na prohlídku stanu, jenže na druhou stranu mě představa, že bych do jídelny přišla sama, vyloženě děsila. Tedy přinejmenším pokud tam bude on. V jeho přítomnosti jsem se cítila cizí a nevítaná. (Hmm, čímpak to asi bude…?) Ale chtěla jsem jim ukázat, že se nebojím, ne?

"Nemusíš, já pak přijdu za vámi," řekla jsem rychle. Doufám, že to neznělo neslušně.

Caim naklonila hlavu ke straně.

"A není ti to nepříjemné? Aspoň trošku? Já bych se asi cítila nejistě, kdybych byla mezi takovými hmmm, podivíny," zeptala se rozpačitě. Pocítila jsem k ní náhlý příval sympatií.

"Přiznám se ti, že je. A moc. Jenže já si předsevzala, že nedám najevo, že s tím mám problémy," prozradila jsem upřímně.

"Víš co? Zatím se ti to daří. Neptala bych se, kdybys mě nepřesvědčila." Z nějakého důvodu mi přišlo, že se jí snad i ulevilo. Ale proč? To nechápu.

Caim mezitím pokračovala:

"Můžu jít zatím k sobě. Až si všechno prohlédneš, přijď za mnou a projdeme spolu ještě zbytek Tábora, co ty na to?"

"To by bylo fajn," souhlasila jsem nadšeně.

"Paráda, takže mně patří támhleta plachtička." Ukázala na jeden ze stanů, které stály níž v kopci. U vchodu rostl jakýsi drobný keř. Výborný poznávací znak.

"Tam trefím," prohlásila jsem sebejistě.

"Kdyby ne, moc by sis tím u mě nešplhla," rozesmála se Caim a zamířila tím směrem. Já zatím konečně odhrnula plachtu mého dočasného obydlí a vstoupila.

Uvnitř to bylo jedním slovem úžasné. Doslova mi to vyrazilo dech.

Plachtou opět procházelo více světla, než by se od ní očekávalo, světla, které příjemně osvětlovalo celý kruhový prostor. Stan byl uvnitř velký asi jako celý náš byt. Tyč, která ho podpírala uprostřed, procházela velkým kulatým dřevěným stolem, na kterém leželo několik knih a kolem kterého stálo pár dřevěných židlí. Po mé levé ruce stála u stěny OBROVSKÁ nízká čtvercová postel, na které byly ledabyle poházeny různé potahy, přikrývky, zvířecí kůže a polštáře všech velikostí a druhů, snad kromě moderních zdravotnických. Potahy, deky a kůže navíc volně splývaly na zem, kde na ně navazovaly další a tvořily tak dohromady kolem postele prostor, kde by se dalo lehnout i na zem.

Kus vedle postele stály dvě elegantní skříně ze stejného dřeva jako stůl. Jedna z nich měla pootevřené dveře, Mezi nimi jsem si všimla matného odlesku v zrcadle. Tomu se budu později nepochybně věnovat.

Pokračovala jsem pohledem dál. Napravo od skříní stál slaměný paravan s dřevěnými rámy. Byl složený u několika poliček na knihy, které však byly z části zaplněny i jinými věcmi. A pak… houpací síť! Od jedné z dalších dřevěných tyčí, které držely konstrukci stanu, byla ke středovému sloupu natažena houpací síť plná dalších polštářů a asi dvou dek. Pod ní se válely dva kožené bobky na sezení.

Udělala jsem malý krok kupředu a vzápětí sklouzla pohledem dolů. Uvědomila jsem si, že podlaha stanu je z leštěného dřeva. Kousek ode mě navíc začínal i koberec, který byl už od prvního pohledu úžasně měkký.

Po celém stanu stály vysoké lampy a svícny. V noci musely vypadat úžasně.

Ještě chvíli jsem ohromeně stála bez hnutí. Tohle se mi určitě jen zdálo. Kombinace VŠECH věcí, které mám ráda na jednom místě? Ráj!

Prostupoval mnou nový pocit. Tohle byla první věc na Shinigami, kterou bych jim mohla doopravdy závidět. Mít takový domov…

Při vzpomínce na můj domov se mi chtě nechtě zastesklo. Ještě chvíli jsem bojovala se směsicí různorodých pocitů, ale pak jsem je odsunula stranou. Tohle počká. Teď jediné, co existuje, jsem já a ta postel…

Bezmyšlenkovitě jsem si skopla boty z nohou, došla ke koberci a pomalými, opatrnými kroky jsem si vychutnávala úžasnou měkkost, které se mým chodidlům dostávalo od podlahy. Když jsem dorazila k hranici pokrývek a kůží, poznaly moje smysly nové patro blaha. Prokráčela jsem se jím až k posteli, na chvíli se zarazila, a pak zvítězil instinkt a já se zřítila do polštářů.

Nevím, jak dlouho jsem se tam už bez hnutí válela mezi hebkou voňavou srstí a měkkými potahy, když na mě přišla ta únava. V jednu chvíli jsem se cítila perfektně čilá a jen jsem si vychutnávala nadbytek měkkosti a pohodlí, které mě obklopovaly, ale pak jako by mě něco udeřilo do hlavy, se mi začalo chtít spát. Nepodařilo se mi najít jediný pádný důvod, proč tomu nutkání vzdorovat, a tak jsem se mu odevzdala a vklouzla do světa snů.

Kapitola 1. - Probuzení

10. června 2009 v 18:51 | Re
Probudila jsem se. To jediné z toho dne bylo normální. A veškerá činnost tento proces provázející. Přišla jsem k sobě a po chvíli malátného přemýšlení jsem otevřela oči. Práce okohybných svalů probíhala zcela dle zavedených standardů. A pak to všechno skončilo. Ano, já se totiž skutečně denně neprobouzím s hrotem šípu, který mi míří mezi oči.

Trvalo mi pár dlouhých sekund, než jsem si uvědomila, na co to šilhám. Pak jsem zcela automaticky pokračovala po dřevě dál, až jsem se dostala k peří, prstům a nakonec se můj otupělý pohled dobelhal až na vražedný a zcela odmítavý výraz v obličeji mladého muže, kterému do očí padaly prameny dlouhých černých vlasů.

"Eh," vydala jsem ze sebe. Tohle ráno se zatím vyvíjelo asi o sto osmdesát stupňů hůř, než jsem očekávala. Okamžitě jsem si začala vyčítat svou včerejší nechuť ke krásnému a příjemnému testíku z matematiky a neméně přitažlivé písemné práci z japonštiny, které mě měly dneska čekat.

Teď mě tu vraždil, ano, doslova vraždil svým tmavě modrým pohledem tenhle… lučištník a tvářil se, že nezůstane jen u vraždy očima.

Pokusila jsem se pohnout rukou, než jsem s ní však stihla překonat vzdálenost delší deseti centimetrů, hrot šípu se dotkl mého čela a já až nepříjemně intenzivně ucítila chladný kov na své kůži.

"Jméno."

Tohle patrně měla být otázka. Jsem si jistá, že kdybych nebyla tak podle vyvedena z míry hned po probuzení, podařilo by se mi vyvinout patřičný pohledový protiútok, jenže teď byla moje koncentrace zpřeházená naruby. Pak zde byl ten detail, že já jsem ležela rozpláclá na zemi, v trávě, jak jsem si teď uvědomila, a on stál nakloněný nade mnou. Neměla bych zapomenout na fakt, že mezi námi se nacházel kus ohnutého dřeva spojený něčím pružným, napnutý do té míry, že síla, kterou by byl schopen předat jinému kusu dřeva zakončenému špičatou věcí, by stačila na to, aby mi to přišpendlilo hlavu k zemi. To rozhodně není atraktivní představa. A když se nad tím tak zamýšlím, ten luk vypadá, že je spíš z kovu než dřeva.

Asi bych se mu měla vážně představit, když to chce...

Nadechla jsem se, ale dřív, než jsem stačila vydat jediného hlásku, uslyšela jsem rychlé kroky, na šíp se snesla jiná ruka a strhla ho stranou.

"Kurono, zbláznil ses?" ozval se jemný dívčí hlas, do kterého ovšem byla vložena poměrně velká dávka rozhořčení.

Omámeně jsem pootočila hlavu a pohlédla na nově příchozí. Měla dlouhé vlasy - skoro až na zem, to byla první věc, která mě zaujala. Protože jsem na ni měla méně rušený výhled, než na toho magora s lukem, prohlédla jsem si ji podrobněji. Vzápětí mě napadlo, že jsem právě byla zachráněna před magorem s lukem šílenou lolitou, která s sebou vláčí sekyru skoro tak vysokou, jako je ona sama. Hups z kaluže do bláta.

K mé nesmírné úlevě ten šílenec sklonil luk, i když ho nepřestával držet napnutý. Pravděpodobně by mu navrácení k původnímu směru nijak zvlášť netrvalo. Natočil hlavu k černovlasé slečně v šedobílých šatičkách, aniž by mi přestal předávat rozmanité způsoby mé smrti očním přenosem.

"Ona to udělala."

"Já to vím."

"Cože?!" V jeho hlase jsem zaznamenala něco jako paniku.

"Říkám, že to vím. Myslela jsem si, že svou sestru znáš dost dobře na to, abys věděl, že vždycky udělá to, co řekne, že udělá."

"Cože jsem udělala?" zeptala jsem se nejistě, neboť zcela logicky to znělo, jako že se právě bavili o mně. Tedy samozřejmě až do první sekundy poté, co jsem otázku vyslovila. To slovo "sestra" mi totiž z nějakého důvodu doputovalo do mozku pomaleji, než by bylo vítané.

Jestli jsem se předtím domnívala, že mě lučištníkův pohled měl zabít, pak si nejsem jistá, jaké poslání bych měla přiřadit tomu, kterým mě obdařil nyní. Možná jen k důkladné, pomalé a velice bolestivé smrti. Ty jeho tmavě modré oči jako by se na předávání takových pocitů vyloženě hodily.

"Jak se opovažuješ?" Hrot šípu se mi vrátil mezi oči až nepříjemně rychle. Stejně rychle byl ovšem opět vyveden ze směru černovlasou lolitkou, které podle způsobu, jakým se tvářila, začala docházet trpělivost.

"Kurono! Okamžitě se začni chovat racionálně, nebo za sebe neručím! Myslím, že v současné situaci se nikdo nemůže divit, že si tahle slečna spletla sebe s tvojí sestrou."

Cože? Nějak jsem doposud byla přesvědčená, že jsem si plně vědoma sebe sama. Je pravda, že toto přesvědčení dostalo v posledních minutách dosti brutálním způsobem zabrat, ale…

Protože prostor nade mnou se konečně uvolnil od přebytečných luků a šípů, posadila jsem se. Náhle jsem ucítila podivný a nečekaný výkyv ve své rovnováze. Pomalu jsem sklouzla pohledem dolů.

"Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!" Celý svůj život jsem si přála pořádně zaječet. A v této chvíli jsem toho hořce litovala.

Vrhla jsem vyděšený pohled ke dvojici tyčící se nade mnou. Chtěla jsem na ně zakřičet něco ve smyslu "Co jste se mnou udělali?!", ale nebyla jsem schopna vydat ze sebe ani zachraptění. Jediné, čím jsem si v téhle chvíli byla až tíživě jistá, byla skutečnost, že můj hrudník nabyl asi trojnásobného objemu. TOHLE by vás doopravdy vyděsilo. Zamžourala jsem dolů, pak opět na ty dva a ještě jednou dolů. Když jsem se nad tím pořádně zamyslela, to, co jsem mohla vidět přes … no… prostě to, co jsem měla na sobě… nebylo moje.

Především jsem měla kolem ramen peří. Měla jsem černé šaty. Bílé bombarďáky. Dlouhé rukavice. A na tom všem jsem do té doby stihla napočítat tři Ying Yang znaky. Takže zbývá jen jediná otázka. Zbláznil se svět nebo já?

Seděla jsem shrbená a civěla někam do prázdna. Mozek mi na chvíli vypnul a užíval si přívalu klidu a míru, které mu tato akce vynesla. Do reality jsem se vrátila až ve chvíli, kdy si přede mě dřepla ona loli slečna. Podívala jsem se jí do očí. Měla je červené. Radši jsem svoje rychle zavřela. Ucítila jsem, jak mi položila ruku na rameno. Přes peří.

"Předpokládám, že jsi asi hodně vyděšená," začala nejistě konejšivým tónem.

"Ne, já jsem úplně v pořádku, cítím se skvěle," pronesla jsem v odpověď o dost vyšším hlasem. A když o tom tak přemýšlím… Komu ksakru patří hlas, kterým jsem právě promluvila?

Seděla jsem dál se zavřenýma očima. Ruku na svém rameni jsem pořád cítila. Z nějakého důvodu mě její přítomnost skutečně po chvíli začala uklidňovat. Prostě tam jen byla.

Po nějaké době jsem sebrala odvahu a oči znovu otevřela. Černovlasá slečna seděla na patách přede mnou a usmívala se na mě.

"Už je to lepší?" zeptala se prostě.

"Dalo by se to tak říct," odpověděla jsem chabě.

"V tom případě mi dovol, abych ti tohle všechno vysvětlila."

"Budu jedině ráda." řekla jsem upřímně.

"Ale ze všeho nejdřív… jmenuji se Chiai a tenhle mrzout je Kurono." Škubla hlavou směrem k černovlasému lučištníkovi, který stál nad námi. Automaticky jsem k němu zvedla hlavu. Tentokrát jsem na jeho ledový pohled byla připravena.

Mrzout? To je trochu slabé slovo, napadlo mě okamžitě.

Výborně, vrací se mi sarkasmus, to je příznivé znamení.

"Odpusť mu jeho chování, v téhle chvíli má plné právo být rozladěný," pokračovala dál dívka, která se představila jako Chiai. Znovu jsem otočila hlavu na ni a zvědavě ji pozorovala. Měla skutečně úžasné vlasy. Na svoji délku nebyly vůbec zacuchané, byly hladké a lesklé a nyní byly plynule rozložené kolem ní v trávě. Na Chiaině světlé kůži jsem si všimla na několika místech podivných červených tetování. Měla je dokonce i na obličeji: dvě pod očima a třetí uprostřed čela. Měly tvar dutého kosočtverce. Pak jsem si uvědomila, že teď bych se měla představit já.

"Já jsem Arisu," zahuhlala jsem tlumeně. Nějak jsem nestála o to, aby to slyšel i ten nahoře, ale to bylo nejspíš stejně jen marné snažení.

"Ráda tě poznávám, Arisu," usmála se Chiai a znělo to zcela upřímně. Zdála se být skutečně velice milá. "Takže, v současné chvíli se nacházíš v těle mé nejlepší přítelkyně Mano."

Skutečně jsem očekávala něco takového, je ale pravda, že mi to mohla sdělit šetrněji.

"Eh," bylo jediné, na co jsem se zmohla.

"A její duše je momentálně v těle tvém, ať už je kdekoliv. Ale neboj se," dodala rychle, když viděla jak se tvářím. Tahle strana našeho problému totiž doposud šla mimo mě. "Mano je znamenitá ve všem co dělá, určitě ti nezpůsobí žádné problémy."

Tak nevím… Jestli mě tohle mělo utěšit…

"Eh..." Tomu, kdo vymyslel tohle citoslovce, by měli dát cenu. Pak mě ale něco napadlo. "Takže to není navždycky, že ne?"

"Prakticky vzato není." Chiai se přesto tvářila nejistě. "Rozuměj, Arisu, Mano to udělala proto, že," zarazila se, pootočila hlavu ke Kuronovi a teprve pak pokračovala, "si chtěla vyzkoušet život průměrného člověka v průměrném lidském prostředí a… vybrala si tebe."

Jsem průměrný člověk. No dobře, to je nejspíš pravda, ale proč mi to v téhle chvíli znělo, jako kdybych byla nižší stvoření, než oni? No ano… proč?

"Vyzkoušet život průměrného člověka? A vy jste tedy co? Jestli se můžu ptát," dodala jsem rychle, protože to vyznělo dost neslušně.

Chiai naklonila hlavu ke straně. "Promiň, na tohle jsem zapomněla," usmála se rozpačitě. Byla doopravdy roztomilá. Nikdy by mě nenapadlo, že si to pomyslím o někom nad deset let. "My jsme… Shinigami a tohle není Země, abych předešla tvému dalšímu dotazu."

Opět jsem měla dojem, že mi to mohla sdělit šetrněji.

"Aha…" - to protože "Eh," už bylo ohrané.

Chiai si mě prohlížela a zdálo se, že už ji nenapadá nic, co by mohla říct. Já jsem na tom byla stejně. Chvíli jsme nejistě sledovaly jedna druhou a nakonec se ve stejné chvíli pousmály. A já se najednou cítila naprosto pohodlně. Strach či zděšení mě opustily. Ta slečna přede mnou byla doopravdy příjemná, zdálo se, že si rozumíme "na první pohled" a v této chvíli byl pravděpodobně položen základní kámen našeho přátelství.


Přátelství, hmm. Bohužel o sobě nemohu říci, že bych oplývala množstvím kontaktů, které by se daly označit tímto termínem.

Ačkoliv jsem tehdy byla neomalené extrovertní trdlo, v předškolním věku se mi žádné dlouhodobější kontakty navázat nepodařilo a tehdy jsem měla nejvíc příležitostí. S věkem mým vrstevníkům začalo docházet, že mám zrzavé vlasy a další takové podivnosti, kterými oni nedisponují, a s různou mírou agresivity mě pasovali na nepřítele. Základní škola byla jeden velký boj o přežití, který se mi naštěstí podařilo ustát a dokonce jsem se i naučila útoky úspěšně vracet. Koneckonců, už tehdy jsem byla o hlavu vyšší než většina dětí okolo, to pak máte ve rvačce určitou nespornou výhodu.

Od příchodu na střední vše probíhá převážně v duchu jakési ignorace. Spolužáci ví, že nemá cenu si se mnou něco začínat, a já vím, že oni o mě mezi sebou nestojí. Přátelství s vrstevníky se pro mě stalo něčím, co jsem přestala považovat za možné už před mnoha lety. A teď tohle?

Jako narušení tohoto téměř dokonalého momentu vzájemného porozumění se ozvalo podrážděné "Tssch…" odněkud seshora a já jsem už podruhé nedokázala uhlídat svoji pozornost, která se automaticky přenesla na zdroj nového zvuku. Tak jsem se opět setkala s chladným pohledem mladíka, kterého Chiai představila jako Kurona.

Po vřelém, milém, ač možná trochu moc červeném pohledu Chiai působil ten jeho jako kyblík ledové vody, který vám někdo "omylem" vyklopil na hlavu. Všimla jsem si, že i on má na kůži na obličeji tetování. Na stejných místech jako Chiai, ale zcela jinak tvarovaná. Kuronova tetování na tváři dohromady budila dojem, že tvoří jeden velký nespojený trojúhelník. Napadlo mě, jestli tyhle znaky nejsou něco, čím se Shinigami vyznačují. A jestli ano, pak pravděpodobně nebude náhoda, že má Kurono stejně jako Chiai tetování v barvě svých očí… Očí, které se tu do mě snaží bodat a bodat…

Hned, jak se mi podařilo nabrat vnitřní rovnováhu, jsem vlastní oči bojovně přivřela a očekávala další protiúder. Na lidské poměry jsem v podobných soubojích většinou bezkonkurenční vítěz. Trénovala jsem se na malých dětech, protože ty na vás dokážou upírat pohledy opravdu vytrvale. Teď jsem jen přemýšlela, jestli mi moje oční kondička vydrží v souboji se Shinigamim, jenže dřív, než jsem si stihla vytvořit názor, Kurono pohodil hlavou, odvrátil se a rychlým krokem se vydal pryč. Po chvíli zmizel za ohybem lesa. Až teď jsem si uvědomila, že jsem se na něj mračila očima jeho sestry, kterou měl očividně velice rád, a to mě zamrzelo. Sklopila jsem pohled neurčitě do země.

"Arisu, ty se červenáš," poznamenala Chiai se zdviženým obočím.

"Cože? Vždyť nemám proč!" vyprskla jsem vyděšeně a panicky se začala rozhlížet.

"To já neposoudím," uculila se v odpověď.

"Já to nechápu… nic mě nenapadá," řekla jsem zmateně. "Normálně mám po celém obličeji pihy a něco jako červenání jde mimo mě." Přinejmenším o ničem nevím... "A teď jsem si jen uvědomila, že jsem se na Kurona asi neměla tak tvářit. Víš co, když teď jsem prakticky…" mumlala jsem si dál do ztracena.

Chiai zavrtěla hlavou.

"Jestli jsi měla na mysli, že teď jsi prakticky jeho sestra, tak s tím si nedělej starosti. Není to pravda. Ty jsi v celém tomhle podniku víceméně jako oběť a on to ví… A taky ví, že ten, kdo to všechno zavinil, je Mano," řekla vážně. "A pokud je pravda to, co říkáš, tak si myslím, že jsi prostě zrudla studem. Jestli nejsi zvyklá na tělo, které na tvoje pocity takhle barevně reaguje, myslím, že se nám tu budeš barvit docela často," dodala se smíchem.

Z nějakého důvodu jsem si oddechla, i když tohle oznámení mě mělo spíš vyděsit. Na to bude ale nejspíš stejně ještě času dost. Jenže ten pocit, že jsem se zachovala nesprávně, ve mně tak nějak přetrvával. Nejistě jsem hleděla na místo, kde se Kurono ztratil.

Chiai sledovala můj pohled.

"Ne, vážně si s ním nedělej hlavu. Bude ho to muset přejít. Jen si nejsem jistá, za jak dlouho k tomu dojde. I když je z těch dvou ten mladší sourozenec, chová se spíš jako starší bratr. A na Mano hodně lpí."

Ochranitelský starší-mladší bratr… no to mě podržte. Něco, co jsem si vždycky přála. Až na tu drobnost, že teď jsem tak trochu na té špatné straně...

Ironii své současné situace jsem se musela až zasmát. Chiai se na mě překvapeně ohlédla. Raději jsem tok svých myšlenek přesměrovala do jiného koryta.

"Takže… co se tu vlastně očekává, že budu dělat?" zeptala jsem se pomalu.

Chiai se opřela o násadu své sekery a postavila se.

"No, nejdřív tě seznámím s ostatními. Jsem si jistá, že se jim budeš líbit. Nevím, jak to ta Mano dělá, ale jí se prostě všechno vždycky podaří. Když už si má s někým vyměnit duši, tak to by nebyla ona, kdyby nám sem neposlala někoho tak milého a zábavného, jako jsi ty."

Milá a zábavná… Já… No hmm. Sice ještě netuším nic o řeči tohoto těla, ale jsem si jistá, že teď tedy červená jsem.

"Zase se červenáš," zazubila se na mě Chiai.

"Nějak jsem si to myslela," dodala jsem rezignovaně, ale úsměv jsem jí oplatila a zvedla se ze země. Chiai si svoji zbraň položila přes útlé rameno a vydala se stejným směrem, kterým předtím zmizel Kurono. Následovala jsem ji, zatímco pokračovala:

"No a oni se ti taky určitě budou zamlouvat. Jsme tu taková skromná skupinka několika Shinigami a všichni jsou moc milí. I Kurono je obvykle docela milý a já jen doufám, že ho tahle jeho současná nálada brzo přejde. I když co se počtu namluvených slov týče, tak to, s čím se ti teď představil, je u něj standard."

Taky doufám, že ho to přejde, nějak bych si přála, aby proti mně nic neměl.

...

To mi tak učaroval jeho ochranitelský komplex staršího bratra? Je pravda, že to je něco, co jsem u kluků vždycky obdivovala. Asi bych si přála vyzkoušet si tu pozici chráněné osoby sama, když k tomu mám teď tak dokonalé předpoklady… Až na to, že já jsem já, a ne Kuronova sestra.

Automaticky jsem si stáhla jednu rukavici a zvedla obnaženou ruku k obličeji, abych si z očí odhrnula otravné a především lechtající pramínky vlasů. Zarazila jsem se, když se mi na dlani ukázalo moje vlastní tetování. Vyděsilo mě natolik, že jsem na vlasy na čele úplně zapomněla. Rozhodla jsem se uvést svoji teorii v praxi.

"Ty, Chiai?"

"Ano?"

"Můj tip, že mám momentálně fialové oči… je správný?"

Chiai se na mě otočila s nevinným úsměvem.

"Je."

"Myslela jsem si to."

"Máš něco proti fialové?"

"Ne, je to moje nejoblíbenější barva. Jenže…" Já mám fialové oči? FIALOVÉ?

"Vůbec mě to nepřekvapuje. Vážně by mě zajímalo, jestli tyhle drobnosti Mano ví, nebo je to prostě jen o štěstí a náhodě."

"To jako myslíš, že si mě vybrala proto, že by se mi líbila barva jejích očí?" zeptala jsem se ironicky. Chiai vyprskla smíchy.

Protože to by si to drahá Mano myslela špatně. Fialová, jako barva očí, se mi rozhodně nelíbí. Ať žije ta moje laciná modrá. Používám pro ni občas i ošklivější označení, ale ve skutečnosti jsem ji vždycky měla ráda. Modré oči, to bylo něco, na co jsem mohla být hrdá, a takových věcí se mi na sobě nedařilo nacházet zrovna mnoho.

Povzdechla jsem si a jala se prohlížet si rukavici, kterou jsem doposud držela v pravé ruce. Už jen ten pohled mě rozesmál, protože byla černá, zatímco ruka, kterou jsem ji svírala, na sobě měla rukavici bílou. A na obou byly malé nevinné symboly Jing Jang. Sklonila jsem hlavu dolů. Peří bylo spojeno broží Jing Jang. Horní část šatů byla rozdělená vlnovkou na půlky. Bílou a černou, zbytek byl černý…

"Ehm…"

"Ano?" zeptala se trpělivě Chiai, jako by chápala nevysychající přísun mých dotazů. (Což by koneckonců měl chápat každý, dokonce i ten pitomec Kurono.)

...

Hmm, kdy jsem o něm začala uvažovat jako o pitomci?

Pravděpodobně ve chvíli, kdy mé nejhlubší a nezávisle pracující já dospělo k názoru, že mu vadit nepřestanu. Mohla bych to nazvat šestým smyslem. Já mu prostě vadit nepřestanu. A odmítala jsem si to připustit. Ale přesto už jsem ho za to v duchu titulovala pitomcem. Jsem divná.

"Totiž… můžu se zeptat… z jakého důvodu je na mně naprosto všechno Ying Yang?" Z jakého důvodu je na mně sakra i ta nejmenší blbost Ying Yang?

Chiai zastavila, otočila se a změřila si mě od hlavy k patě. Jak její pohled postupoval, viděla jsem, jak se jí mění výraz, až se nakonec chytila za břicho a rozesmála se tak nekontrolovaně, až jsem se dokonce uchechtla i já.

"No ty, holka, počkej, až se uvidíš v zrcadle!" Chiai už smíchy nemohla ani vzpřímeně stát.

"Proč?" zeptala jsem se poděšeně. Jenže z Chiai už nic víc nevypadlo.

Začínám se doopravdy bát. Vážně.

Zatímco jsem čekala, až veselost mé nové přítelkyně opadne na únosnou míru, pohlédla jsem směrem, kterým jsme šly. Teď jsme stály na kopci a po pravé ruce se nám zvedal les. Obrázek, který jsem si udělala o tomto místě, ať už to bylo, kde chtělo, zahrnoval silně zvlněnou krajinu plnou výrazných a strmých kopečků, vesměs porostlých něčím, čemu by se pojem deštný les asi blížil nejvíc. Jenže to deštný les nebyl. Jeho nahodilé a nejednolité rozmístění mi nejvíc připomínalo obyčejné jehličnaté lesy a jakkoliv se mi stromový porost zdál exotický, slovo "deštný" bylo v tomto případě slovo příliš vlhké a bylo tu na něj příliš mnoho jehličí. Když už jsme u toho, tak moje představy pralesa zahrnují klády chaoticky popadané přes jiné klády a porost i na tom nejneočekávanějším místě, zatímco les po mé pravici na mě působil spíše prostorným dojmem. Jako by vysoké stromy tvořily jakousi střechu a pod nimi už většina dalších rostlin nepovažovala za důležité vůbec vyrůst.

No, a přímo pod námi v údolíčku, které tu vytvořily tři kopce, jsem uviděla stany. Nebylo to něco, co bych si pod pojmem stan v dnešní - tedy na Zemi dnešní - době představila. Tyhle byly veliké a masivní, vesměs s kulatým půdorysem, očividně zde plnily funkci stálých obydlí a nejvíce mi připomínaly ty rozlehlé, zdobné a pohodlné stany starověkých králů na bitevním poli. Napočítala jsem jich deset, přičemž ale dva z nich měly jiný tvar a pravděpodobně i sloužily k jinému účelu, než těch osm zbylých. Pod táborem protékal potůček, který se dále ztrácel v lese, s nímž stany přímo sousedily. U lesa jsem také zahlédla ohniště, pohodlné lavice a dřevěné židle, které ho obklopovaly. Celé to místo na mě působilo neuvěřitelně pohádkově. Jako výbuch moderního pohodlí, které někdo s dokonalou estetickou zručností zasadil do pravidel života v přírodě.

Chiai se mezitím uklidnila a když viděla, kam se dívám, opět se na mě usmála a vcelku zbytečně řekla:

"To je náš tábor. Říkáme mu Tábor, překvapivě." Tenhle druh lehké ironie mi je u lidí velice blízký.

"Vypadá úžasně," řekla jsem upřímně. Celá ta scenérie mě nadchla. Celé tohle místo mě nadchlo. A Chiaina jistota v Maninu preciznost už prakticky vymazala veškeré moje starosti o to, co se momentálně děje s mým tělem. Jen ať si ho užije. Obzvláště doufám, že Mano svoje schopnosti zužitkuje v testu z japonštiny, protože japonština je jeden veliký boj mezi naší třídou a Hanajimou-sensei. Už tu byla jen jedna věc, kterou jsem si nebyla jistá.

"Když jsi říkala, že nejsme na Zemi, tak kde vlastně jsme?"

"Řekněme, že tohle je něco jako naše malá soukromá dimenzička. Vzhledem k tomu, že existujeme za určitým účelem, který se týká vás lidí na Zemi, tak podle toho nejen vypadáme jako vy, ale zároveň tu máme i něco z pozemské fauny a flóry."

"Aha, takže ten les je kombinace všech možných stromů ze Země?" To by mnohé vysvětlovalo.

"Přesně tak. Jedni z předchozích Shinigami, kteří měli tuhle dimenzi na starost, si při jejím vzniku vybrali ty rostliny, které se jim líbily. Totéž platí o zvířatech."

Sice nemám žádnou představu o tom, jací tehdy Shinigami byli, zvlášť když vlastně nevím ani jací jsou teď (to mám totiž padesát na padesát, Chiai versus Kurono), ale nějak jsem se zrovna přestala cítit bezpečně. Když existují lidé, pro které jsou jedovatí hadi, pavouci, žáby a kdovíjaká další vražedná havěť roztomilými ťuťuňuňu zvířátky, kdo mi zaručí, že Shinigami na tom nejsou, tedy nebyli, stejně?

Začala jsem se víc dívat, kam šlapu. Napadla mě další věc.

"Jak asi je ta vaše soukromá dimenze velká?" Rozhlédla jsem se. Ne, že bych se nějak vyznala v tom, co taková dimenze vlastně obnáší, ale konce jsem nedohlédla.

Chiai si prstem podepřela bradu. "Jestli myslíš tuhle, tak ta by se, co se rozlohy týká, dala přirovnat… hmmm… ke středoevropským státům, jestli se nepletu."

Výborně. V Evropě mám předky. A upřímně, i ta nejmenší země, kterou bych tam našla, a to počítám i Vatikán, je kčertu velká pro osm lidí... tvorů... ehm, to je jedno.

"A-ha, takže hodně velká malá dimenzička," řekla jsem chabě. Kdo by nechtěl mít svůj soukromý vesmír o rozloze malého státu s výbavou dle vlastního výběru?

"Myslíš, že velká?" usmála se Chiai. "Víš, každá země na světě má přiřazený určitý počet svých Shinigami podle toho, jak moc je problémová. My střežíme Japonsko. Tam se moc potíží nevyskytuje, proto nás na to stačí osm. Ovšem těch Shinigami, kteří mají na starost ty opravdu nebezpečné lokace, bývají v jedné dimenzi desítky, takže si umíš představit, jak je pak asi veliká."

"No, když by to šlo úměrně nahoru… Dobře, dobře, máte tu krásnou nevinnou malou dimenzičku," vzdala jsem to se smíchem.

Chiai mi před nosem zamávala tupým koncem sekery, kterou pořád nesla na rameni.

"A proč s sebou taháš tohle?" Ne, že by se mi ta sekera nelíbila. Hrdě se hlásím k obdivovatelům módy her se zbraněmi většími než jejich držitel. Ale že by to šlo v praxi jinak, než že by kupříkladu ten meč byl z polystyrenu, to mě vážně nenapadlo. I když… Shinigami…

"To je moje soukromá zbraň. Každý Shinigami nějakou má."

"Aha. A co má, hmm... Mano?"

"Mano střílí z luku, stejně jako její bratr. Občas jim říkáme 'Ying Yang lovci'."

Sklopila jsem pohled dolů na své půjčené tělo.

"Tohle je oblečení lukostřelce?" zeptala jsem se s kyselým výrazem. Pak jsem prozkoumala svoji pravou paži a ohmatala si loket. Nic. No, jestli Mano dokáže střílet tak, že si při tom neomlátí tětivou vlastní ruku, když nenosí chrániče, tak to pak tedy klobouk dolů. I když tu pořád byla ta možnost, že si je prostě jen před duševní výměnou sundala. Vždyť koneckonců, luk ani toulec jsem teď s sebou očividně netáhla.

"Máš pravdu, není. Ale kdybys znala Mano, věděla bys, že co si vezme do hlavy, to z ní jen tak nevypustí. Tvoje přítomnost tady je toho vlastně živoucím důkazem. Mano prostě jednou dospěla k závěru, že ty lukostřelecké serepetičky jsou naprosto zbytečné, a od té doby je přestala potřebovat."

Skutečně zajímavý postoj k životu. Zvlášť, když z nějakého důvodu funguje.

Chiai pokračovala:

"No a absenci těch věcí doplnila jinými drobnostmi."

Hořce jsem pokývala hlavou.

"Mám svou představu."

Když se nad tím zamyslím, pořád nemám nejmenší tušení, jak teď vlastně vypadám. Zatím jsem to vůbec nemusela řešit, jenže za chvíli se setkám s pěticí Shinigami, tedy pěticí za předpokladu, že Kurono bude ve svém znechucení mou přítomností někde zalezlý, a to ve mně vzbudilo moji tradiční a nejspíš ne vždy úspěšnou touhu zapůsobit dobře. I když hádám, že otázka "Jak vypadám?" by v tomhle případě znamenala mezidimenzionální faux pas. Budu muset zatnout zuby. Nicméně, pokud mám být pokrevní příbuzná Kurona, nemuselo by to být tak zlé…

Uvědomila jsem si, že nám vstříc po trávě běží černá kočka.

"Vy máte kočku?" zahlaholila jsem nadšeně. "Miluju kočky!" Dřepla jsem si a nastavila černému zvířátku dlaň. Kočka si mě svýma ostře zelenýma očima změřila od hlavy až k patě, ale očividně na mně neshledala žádné zlé úmysly, takže mi dovolila, abych ji podrbala na zádech. Jak jsme tam tak obě vrněly blahem, Chiai postoupila kupředu a řekla:

"To je Caim," a zdálo se, že by ještě něco chtěla dodat, ale kočka hlasitě zamňoukala, čímž Chiai umlčela, i když jen na chvíli.

"No, a Caim, tohle je Arisu."

"Ahoj," pozdravila jsem kočku tím typickým hlasem, kterým se mluví na zvířata. No co? Pak jsem si všimla, že Caim má pod očima a na čele zelené skvrny. Že by to nebyl jen znak samotných Shinigami? A nebo že by...?

Zatnula jsem zuby. Stáhla jsem ruce a pro jistotu ještě zamumlala tiché "Omlouvám se," a můj dojem nebyl mylný, protože kočka vida, že drbání skončilo, vzala na sebe lidskou podobu. Jen tak. A já to věděla! Věděla jsem to zlomek sekundy předtím!

Samotná ta proměna byla zarážející. Nebyl to žádný přehnaně realistický a nechutnostmi vybavený kýč moderních grafických technik. Přechod byl elegantní v záblesku zeleného světla, jako by ta nejpřirozenější věc, ke které se kočky hodí, bylo měnit se na ženu.

Caim se napřímila a chytila mě za ruku.

"Těší mě, Arisu." Zazubila se na mě. "Neomlouvej se, když jsem zrovna kočka, mazlení miluju."

Zdá se, že Kuronova strana protivných mrzoutů právě začala prohrávat jedna : dva.

"Já mám zase hrozně ráda kočky. Vždycky jsem jednu chtěla mít, ale nikdy to nevyšlo," řekla jsem ostýchavě a pořádně jsem si Caim prohlédla.

Byla o něco menší než já teď, i když její účes hrdě útočil na moji výšku. Měla černé vlasy ve vysokém stojatém rozcuchu, který vypadal jako černá svatozář. Oči i tetování zářily stejnou zelenou, jako když na sobě měla kočičí podobu.

"Mano nám sem poslala milovníka koček? No výborně!" zahlaholila Caim a poplácala mě po rameni. "Chápej, ostatním už se to dost ohrálo," zamrkala na mě.

"Náhodou, když už za mnou přiběhneš jako kočka, nikdy se nestane, že bych tě odmítla pohladit," začala Chiai uraženě.

Caim ji vzala kolem ramen a pobaveně se zašklebila: "Ale teď sis mě ani nevšimla!"

"Samozřejmě že všimla, jen jsem dávala prostor Arisu…"

Zatímco se ty dvě naoko přely, můj pohled něco odtáhlo směrem k lesu. Prohlížela jsem si temné skuliny mezi stromy a pak jsem to uviděla.

Na prahu světla a stínu stál černý vlk a upřeně nás sledoval. Cítila jsem, jak mi srdce vynechalo jeden tep a pak se rozběhlo o poznání rychleji, jako by onen deficit chtělo nahnat zpět. Zírali jsme jeden na druhého a já už ani nevnímala rozhovor, který probíhal vedle mě. Ten vlk měl tmavě modré oči, ostré a chladné jako dva ledové šípy, a srst na čumáku zbarvenou tak, že připomínala tvar trojúhelníku. A já ani chvíli nepochybovala o tom, na koho se dívám.

Snažila jsem se soustředit. Jedna stará prodavačka mi kdysi řekla, že v očích lze číst veškeré pocity, že oči nic neukryjí. Ona v nich skutečně číst dokázala. A já teď vložila veškeré své úsilí do toho, aby můj pohled nebyl nepřátelský. Konec konců… Kurono se právě dívá na svou sestru. Protože duši vidět nelze, nedívá se na nikoho jiného, než na svou sestru.

Pak jsem však ucítila, jak mi někdo sevřel paži, a odvrátila jsem se od lesa dřív, než jsem se nad tím stačila zamyslet. Caim se zavěsila za nás dvě s Chiai a začala celou trojici táhnout k Táboru.

"Na co jsi tam tak zírala, Arisu?" zaklonila se Chiai, aby na mě přes Caimina záda viděla.

"Na nic," odpověděla jsem vyhýbavě.

"Jestli jsi náhodou viděla vlka," otočila se na mě Caim, "tak to byl jen Kurono. Když jsem šla za vámi, zcela zřetelně jsem ho cítila poblíž. Jeho pach nejde minout, i když máte jen kočičí čich."

"Hmmm…" vydala jsem neurčitý zvuk.

"Ale myslím, že už jste se potkali, ne? Odcházel přece s Mano...?" Tázavě se podívala na Chiai. Ta zavřela oči a rezignovaně pokývala hlavou.

"A jak reagoval?" zeptala se Caim plna vědeckého zájmu.

"Jak myslíš?" opáčila Chiai.

"Aha."

Chvíli jsme šly mlčky. Přemýšlela jsem o tom, jak je Kuronovo chování pro ostatní průhledné. Mohl se vracet s námi. Místo toho odešel sám a teď nás pozoroval z lesa.

Pravděpodobně je pro něj moje přítomnost odpuzující, pomyslela jsem si hořce. Za svůj život jsem zažila dvakrát, že mě někdo bytostně nesnášel bez sebemenšího důvodu, a to mám na mysli skutečně nesnášel. V obou případech to byli chlapci. První z nich byl jeden rváč ve školce, který mi nadával, aniž bych mu kdy dala jakoukoliv záminku - pokud se za záminku nepovažuje, když mě nezvládne přeprat. Předpokládám, že ta antipatie vůči mé osobě mu nejspíš vydržela dodnes. A tím druhým byl jeden člověk v online komunitě, kam jsem se kolem patnácti utíkala schovat před realitou. V obou případech jsem to nakonec jen mlčky přestála, protože jsem nikdy nenašla způsob, jak se bránit účinněji než ignorací.

Ale teď, teď ve mně hořel hněv, tiskla jsem k sobě zuby a byla jsem naštvaná tou nespravedlností a taky tím, že všechno nejspíš zase dopadne jako v těch dvou případech předtím. Že nedostanu jedinou šanci se obhájit. Naštěstí se zdálo, že ostatní Shinigami budou doopravdy velice příjemní. Jenže Kurono je součástí jejich skupinky, zatímco já jen…hmm… po biologické stránce, lze-li to tak říct. Takže už se mi před očima stihly utvořit černé představy dalšího pobytu v komunitě, ve které nebudu vítaná, protože ten, kdo mě nemá rád, je její součástí víc, než já.

To není fér.

Uvědomila jsem si, že na mě Caim mluví.

"Arisu, jestli se budeš tvářit takhle, všichni se tě leknou."

To jsem nechtěla. Pracně jsem na tváři vykouzlila improvizovaný úsměv, ale nejistota jen narůstala, když jsem sledovala blížící se stany. Zblízka vypadaly ještě lépe než z kopce nad Táborem. Caim nás táhla směrem k většímu z těch dvou stanů, které měly jiný tvar než zbytek.

"Teď jsem vážně nervózní," zamumlala jsem potichu.

"Proč?" naklonila se ke mně Chiai s povzbuzujícím úsměvem.

"Protože to tak mám vždycky," dodala jsem vyhýbavě. Nechtěla jsem svými komplexy zatěžovat někoho jiného, hlavně jsem ale nechtěla, aby vůbec věděl, že nějaké komplexy mám. Jak se zdálo, to byla čistě lidská slabost. Snad s výjimkou Kurona. Ale ne, na toho bych teď raději vůbec myslet neměla.

Caim se nám vyvlékla a vběhla do stanu sama. Cítila jsem, jak mi žaludek sevřela ledová pěst. Tyhle momenty jsem nenáviděla ze všeho nejvíc. Vždycky, vždycky, vždycky se nových lidí takhle děsím.

Ale ne… rozhořelo se ve mně nové odhodlání. Odmítám, aby to na mně poznali. Tím bych tak maximálně dala jemu možnost myslet si, jaký slaboch to okupuje tělo jeho sestry. To nedopustím!

Bojovně jsem se zamračila.

Ze stanu k nám v té chvíli dolehlo "Takže, mí milí drazí, mám tu čest vám představit naši novou společnici Arisu!"

Kdyby mi na hlavu spadl dvoutunový žulový blok, necítila bych se hůř. Možná i líp, protože to už bych necítila nic. Teď jsem si naopak byla až příliš vědoma drobného postrčení, kterým mi Chiai dala najevo, že mám jít dovnitř. V té chvíli jsem však byla natolik šokovaná, že mi někdo byl schopen dát tak naprosto šílený úvod, že jsem dokonce přestala být nervózní.

Opatrně jsem rozhrnula červenou plachtu a vstoupila dovnitř.


O nás

8. června 2009 v 22:17 | Re

Re

Věk: 19
Hlavní postava: Arisu
Další postavy: Kurono, Mano, Tsubasa
Pozice: zatím to vypadá na hlavního vládce blogu (MWAHAHA xD), ilustrátorka, autorka Příběhu vlka a lišky
Mail: gyn.hyre@gmail.com (starý mail, nový na požádání)
ICQ: 302-597-150

O sobě: Asi za tohle všechno můžu ^^;



Black_diaraikia

Věk: 21
Hlavní postava: Mizushima
Další postavy: ---
Pozice: ilustrátorka, prostředník, mangaka
Mail: black_diaraikia@hotmail.com
ICQ: 373-892-668

O sobě: jsem ten důvod, proč to Re-chan ještě nepustilo. ^^; A pravděpodobně mangaka našeho projektu.



Temi

Věk: 19
Hlavní postava: Chiai
Další postavy: Arden
Pozice: ilustrátorka, pokusný králík, nadšenec pro blbosti
Mail: temi.nyon@gmail.com
ICQ: 320-957-907

O sobě: Jsem náhodný člověk, co byl zaujmut Shinigami desu projektem=D Vtáhla mě Re-chan ^-^ A já jí prozměnu inspirovala posíláním hudby =D


Mafis
věk 21
Hlavní postava: Kyouteki
další postavy ---
Pozice: potencionálni psanec příběhu :D
Mail: hajekmat@seznam.cz
ICQ: 358-109-117
Home: mafii nebloguje ale jinak je vsude x)

O sobě: o tomhle tom projektu sem se dozevedel jak jinak nez od Blackienky a dost me to nadchlo takze jdeme lovit!! :D



D3stiny

Hlavní postava: Hikaru

Jo, tohle je velký fantom, pan tři tečky :D (v kritických situacích dokonce čtyři)



Kyasanuri
Věk:20
Hlavní postava:Kaneshi
Další postavy: ---
Pozice: úchylná pravopisná korektorka:D
Mail: michelleinhell@seznam.cz
ICQ: 405-375-631
Home: Kya nemá houm..

O sobě: Další oběť řetězové reakce, pro změnu přes Mafíska :D


Caramel

Věk: 18
Hlavní postava: Dorian
Další postavy: ----
Pozice: nevinný malý přispěvatel bez významnější role :)
Mail: hiiragi[at]seznam.cz
ICQ: Na požádání
Galerie: Na požádání

O sobě: Já tu vlastně vůbec nejsem, nenene :)

Hikaru

8. června 2009 v 20:35 | D3stiny

  • Jméno: Hikaru
  • Pohlaví: Muž
  • Věk: 71 let
  • Výška: 190 cm
  • Barva očí: Azurová
  • Zbraň: Fisty
  • Zvíře: Drak (bílý)
  • Záliby: Věda a technika, historie
  • Část Japonska, kterou spravuje: Tokyo a Shikoku

Hikaru je spíše uzavřený do sebe. Když není nějakým způsobem vyzván, tak obvykle nekomunikuje. Je to stoicky klidný, vyrovnaný Shinigami, který je v těžkých situacích ostatním oporou. Společnost nevyhledává, ale ani jí nepohrdá a nevadí mu. Z dětství má blízký vztah s Mizushimou a Kyoutekim, kteří jsou jeho důvěrnými přáteli.



O projektu

8. června 2009 v 16:27 | Re
Shinigami desu je projekt zahrnující momentálně asi sedm lidí, kteří mají právo ho plně ovlivňovat (jestli toto právo využívají, to už je věc druhá xD).

Tyto lidi jsem (někdy přes prostředníka) oslovila s nabídkou, jestli by nechtěli mít vlastní Shinigami postavu, protože upřímně řečeno jsem v dané chvíli měla hroznou chuť malovat chibi postavičky se znaky Shinigami z jednoho příběhu, který se vytvořil v mé hlavě. Oni souhlasili a já jsem jim podle jejich popisu stvořila vlastní Shinigami.

Protože se najednou jednomu hloupému nedůležitému nápadu na příběh dostalo dostatečného počtu postav, změnil se na projekt, který už nezahrnuje jen jednu dějovou linii, ale skládá se z mnoha delších či kratších příběhů a příhod jednotlivých postav, nebo dvojic.

Bylo ale nutno těmto příběhům vymyslet solidní podklad (prostředí, zákonitosti), aby bylo možné je vůbec na něčem založit. Inspiraci pro tento podklad jsem čerpala z té malé kostnaté osnovy jednoho z oněch příběhů, který se mi samovolně vytvořil v hlavě a který sleduje osudy hlavně dvou ze tří postav, které v tomto projektu mám já.

Název "Shinigami desu" vznikl improvizací poté, co nikoho nenapadlo nic lepšího. V překladu to znamená "Jsem Shinigami" (úplně doslova "Jsem bůh smrti") a všichni (tedy všichni ti, na které jsem v té době měla kontakt) jsme se shodli na tom, že se to ve své podstatě k našemu projektu velice hodí.

V současné chvíli Shinigami desu zahrnuje veškerou snahu jeho členů s projektem spojenou (obrázky, cosplaye, tento blog + příběhy jsou na cestě) a v neposlední řadě spojuje především členy samotné (kteří se dřív někdy vůbec neznali). Tento blog by měl fungovat jako místo, kam se bude veškerá činnost a informace kolem projektu koncentrovat.

--

Pokud vás Shinigami desu zaujal, je zde pořád šance zapojit se do příběhu. Původní osmička japonských Shinigami už je sice zaplněná, ale protože i na pozadí těch příběhů jednotlivých postav se táhne jeden obecný děj, je už v téhle chvíli jasné, že minimálně ještě několik dalších míst k zaplnění bude.

Pro tuto záležitost bude časem vytvořena sekce Náběr. Prozatím stačí ozvat se například v Návštěvní knize nebo na mail, jenom abychom věděli, že tu někdo zájem má.

Caim

7. června 2009 v 20:41 | Caym
  • Jméno: Caim
  • Pohlaví: Žena
  • Rasa: Shinigami
  • Věk: 68 let
  • Výška: 163 cm
  • Barva očí: Jasně zelená
  • Zbraň: Katana
  • Zvíře: Kočka (černá)
  • Narozeniny: 7. 8.
  • Záliby: Pečení, čtení, horké koupele
  • Část Japonska, kterou spravuje: Kantō (včetně Tokya)

Ačkoliv je Caim vzrůstem malá, vyrovnává to povahou (a účesem). Fascinují ji noví lidé a ráda je poznává. Je veselá, někdy až moc: ostatní ráda provokuje a škádlí. Má ráda své pohodlí a opravdu nerada se ho vzdává, takže často přichází s rozdílně šílenými zlepšováky. Když ji cokoliv rozčílí, nekontrolovaně se mění do své zvířecí podoby, ze které je schopna se přeměnit zpět až poté, co se uklidní.



Charaktery

7. června 2009 v 20:34 | Re





Oblasti a jejich strážci


Arisu

6. června 2009 v 22:20 | Re
  • Jméno: Beal Arisu
  • Pohlaví: Žena
  • Rasa: Člověk
  • Věk: 17 let
  • Výška: 177 cm
  • Barva očí: Světle modrá
  • "Zbraň": Kniha
  • Zvíře:
  • Pouta: Rodiče
  • Narozeniny: 11. 2.
  • Záliby: Kreslení, fantasy literatura, lyžování
  • Domov: Nagoya

Arisu je normální japonská středoškolačka, jejíž rodiče ovšem pocházejí z Evropy, proto z řad svých spolužáků vystupuje jednak výškou, ale i vzhledem. Se svojí výbušnou povahou si také neudělala ve škole zrovna dobré jméno. Přestože se většinu času dokáže a obvykle i chce kontrolovat, vysloužila si samolepku "ta drzá" a ostatní se s ní baví, jen když něco potřebují. Arisu je kombinace chytré, racionálně uvažující holky a osamělé, romantické náctileté duše.



Archív novinek

6. června 2009 v 21:56 | Re
4. Října 2012 - Čtvrtek 22:13

Tak, tu to máte =) Nějaké obkecávání tady je tuším zbytečné XD

Re



----------

11. Září 2012 - Úterý 22:19

Drazí milí, jediné, co vám můžu říct k nové kapitole je...

Ochochochochochochochochocho XD

Re



-----------

3. Září 2012 - Pondělí 16:49

Něco trochu veselého pro ty školou povinné, nová kapitola na stole! :D

Jinak soutěž skončila nad očekávání dobře, dokonce už se ke mě donesly i prosby o další, co vy na to? :)

Re



------------

27. Srpna 2012 - Pondělí 19:13

Tak, další kapitola na konec srpna, pro změnu.

Hlavně se nevybodněte na tu soutěž. Bude to mít jen samé negativní dopady, jako například dost malá šance, že někdy přijde další a v neposlední řadě rozmrzelou Re xD.

Re



-------------

10. Srpna 2012 - Pátek 23:08

Fuj, tak tohle je nesmírně vyčerpávající úvodní srpnová kapitola, ale myslím, že stojí za to. Snad zas na nějaký čas zasytí vaše pokračování-hladové dušičky :D

Nezapomeňte na soutěž! Byla by škoda, kdyby skončila tak, že by se nehodnotila pro malou účast. Obrázky ode mě a Temi se nerozdávají každý den a tady by navíc nejspíš u hodně z vás šlo o vlastní Shinigami postavu, takže... :)

Re



-------------

26. Července 2012 - Čtvrtek 22:27

Tady je slíbená kapitola, kterou bych chtěla věnovat Temi, ona si možná ještě vzpomene proč :D. Tedy původně to měla být jedna kapitola a nakonec to s mým stylem psaní zabere dvě. Ale komu to tady vadí, no? =D

Re



-------------

10. Července 2012 - Úterý 22:28

Tak, tady máte dvě kapitoly za dva dny, lepší už to může být stěží, co? =D Ale máte štěstí, že jsem po osmé kapitole sama měla potřebu po napsaném pokračování, protože jinak by byla devítka nejspíš až za dlouho, s tím, jak se většina z vás neobtěžovala zanechat názor na osmičce zrovna když jsem to opravdu potřebovala =___=; Velké díky patří těm, kteří se obtěžovali, ta nejnovější kapitola je pro ně =)

Re

Nezapomínejte na nás a komentujte T_T! Víme, že máte prázdniny, ale my žijeme jen a jen z vaší pozornosti!
Temi



-------------

2. Července 2012 - Pondělí 12:31

Tak jsem se vrátila z hor, a protože mě čeká ještě jeden týden zvýšené aktivity, kdy nebudu moct psát, věděla jsem, že musím kapitolu napsat v neděli, potažmo v pondělí dopoledne :) Od druhé kapitoly první části jsem se ještě nedostala přes 4000 slov, kterými blog limituje obsah jednoho příspěvku, takže tu máme druhou půlenou kapču :)

Re



-------------

22. Června 2012 - Pátek 15:36

Tak, tady máte odměnu za spoustu komentářů a důkaz, že minuta vašeho času, kterou na psaní obětujete, může rapidně zkrátit dobu, po kterou budete čekat na pokračování :)

Re



---------------

15. Června 2012 - Pátek 17:17

Konečně jsem se dostala k tomu, abych uvedla do pořádku to, čemu blog říká "Volitelný horní box". Prakticky od začátku existence blogu tam trčelo značně nevkusné logo pro novinky a nedávno jsem konečně prozřela a došlo mi, že takhle by to tedy nešlo. Věděla jsem, že bych tam chtěla něco reklamního a animovaného, ale díky zkouškám nebyl čas, tak jsem tam strčila citace z příběhu, protože všechno má větší šanci zaujmout lidi, než obstarožní logo NOVINKY.

Tak teď už tu máme konečně něco, co by náhodné kolemjdoucí mohlo trochu strhnout =)

Co se KONEČNĚ-loga pro Vlka a Lišku týče... Konečně, co? XD A můžu vám říct, že nebylo vyrobeno pro tuhle reklamu, ale pro tu velkou věc, kterou už jsme tu s Temi trochu naznačily. Jakmile se to někam výrazněji pohne, rozjedeme druhou etapu, ve které už se všechno dozvíte i vy :) Ale je na co se těšit :D

Re



---------------

12. Června 2012 - Úterý 0:42

Užijte si letní kapitolu, snad přinese více teplých nocí i k nám, protože chci vylézt ven a civět na hvezdy =D

Re

----------------

25. Května 2012 - Pátek 21:42

Tak, další kapitolu máte na stole :). Tohle byla jedna z těch, které mi trvaly dlouho, fuj, od minulého pátku nebo soboty jsem ji měla rozpracovanou.

Have fun~

Re



----------------

14. Května 2012 - Pondělí 16:26

Zvýšená aktivita uprostřed zkouškového, čím to asi bude... ^^; Užijte si druhou kapitolu druhé části, která mi opět dokázala, že si ten příběh žije svým vlastním životem :)


Re



----------------

10. Května 2012 - Čtvrtek 12:51

Tak, a začínáme druhou část, dámy a pánové =D Říkala jsem, že něco příde ^^. Sice jsem tu chvíli řešila dilema, jestli kapitoly číslovat dál začít znovu, nebo co vlastně, ale nakonec jsem to nějak vymyslela. Asi to není nejelegantnější, ale obě předchozí varianty by mohly za určitých okolností vyvolat docela zmatek.

Takže, have fun~


Re



----------------

5. Dubna 2012 - (Zelený) Čtvrtek 23:56

Někde se čepuje Zelené Starobrno, my zde načepujeme trochu vzpomínek, aneb příležitost si prohlédnout, jak to u nás vypadalo během třÍ let existence blogu. :)

Taky jsem trochu obohatila informace o Nemrtvých, protože tam chybělo pár věcí, o kterých jsem byla přesvědčena, že tam jsou a ony jaksi nebyly. Plus přibylo pár oprav tak různě po kapitolách, většinou se jednalo o drobné nesrovnalosti, kterým se asi nevyhne nikdo, kdo něco píše delší dobu. Například Arisu už neobdivuje černé dřevo Manina kovového luku... xD


Re



-----------------

3. Dubna 2012 - Úterý 17:10

Drazí příznivci, začínáme maraton číslo dvě. Na pultě leží prolog k druhé části a v sekci příběhy už je i její název :)

Děkujeme za přízeň! A nezapomeňte, čím víc života, tím víc kapitol :D


Re



-------------------

1. Dubna 2012 - Neděle 9:42

Tak jsem dodala epilog k první části. V plánu jsem ho měla už předtím - nápis o konci první části jsem však za 31. kapitolu napsala záměrně, abyste si to v hlavě příběhově uřízli na správném místě :)

Re



--------------------

30. Března 2012 - Pátek 9:35

Zavedla jsem novou rubriku pro inspirační materiály. Někdy je jejich spojení s příběhem mlhavé, ale nějak toho docílilo v mé hlavě (jako v prvním případě), jindy to bude prakticky něco jako soundtrack ke kapitole. Záleží na tom, jak zrovna pracuju :P

Taky jsem smazala odkaz na obchod, protože prodej placek se stáhl z internetu pouze na akce, a navíc ty staré placky už ani v prodeji nejsou. Ovšem někdy bych mohla zase vyrobit nové a lepší. A ještě jsem odstranila položku s čestnými návštěvníky. To si nikdo neberte osobně, ale jde o to, že já už tuhle část neudržuju a osobně se mi do toho ani nechce, takže by se někteří pravidelně komentující návštěvnící časů budoucích na list nedostali, a to by nebylo fér. Spíš bych možná mohla zavést nějaké Odkazy či tak :)

Celkově budu celý blog trochu zametat od nepoužívaných věcí, některé přepíšu či opravím, takže kdyby se změnilo třebá jméno Meerijského hlavního města, což mám ostatně v plánu, tak se nedivte ^^;


Re



--------------

27. Března 2012 - Úterý 14:38

Tak to tu máme, konec první části :D Spolu s tím jsem provedla i analýzu nadcházejícího příběhu, takže ty části budou celkem čtyři. První jsme pojmenovali Poslání Prvního, a jak se bude jmenovat druhá, to zjistíte poměrně brzy spolu s pilotní kapitolou :P

Re



--------------

24. Března 2012 - Sobota 11:57

Huf, skoro tři měsíce od poslední kapitoly. To víte, škola, zkouškové. Ani jsem za tu dobu nic moc nenakreslila. Nebyl čas a když byl, nebyla chuť a motivace. Ale je to tu, jubilejní 30. kapitola! Kdybych tohle psala do knihy, tak teď někdy by končil první díl. Možná to celé nějak uzavřu alespoň do částí či tak. Uvidíme :)

Jinak, někdy až si kapitoly všimne pár lidí, nahodím sem další docela důležitý a zajímavý článek, tak to tu trochu kontrolujte.


Re



-------------

31. Prosince 2011 - Sobota 11:19

A máme tu silvestrovskou 29. kapitolu. Protože venku nemrznout, tak já doufat, že alespoň tahle kapitola vás trochu přimrznout k židle :D

Abych navázala, užijte si Silvestra a všechno nejlepší v Novém roce!



Re



--------------

18. Prosince 2011 - Neděle 23:14

Ten cliffganger tam doopravdy není schválně xD Tentokrát ne. To jen já se moc rozepisuju ^^;

R.I.P. Václav Havel

Ale jinak všem přejeme Šťastné a Veselé!



Re



--------------

26. Srpna 2011 - Pátek 21:59

Chá Chá! Tohle je ta chvíle, kdy se zplna hrdla řve PŘEKVAPENÍ! x3



Re



---------------

21. Srpna 2011 - Neděle 23:11

Další extra pozdní kapitola, ale tentokrát to stojí za to! Asi nejlepší, co jsem kdy spáchala, tak si ji užijte.

Díky za podporu ^^


Re



-----------------

23. Června 2011 - Čtvrtek 23:07

Další kapitola leží na pultě. A je to druhá kapitola, kterou jsem kdy sepsala u Temi :) Byl to mor, ale jestli to vyústilo v úspěch nebo neúspěch, to posuďte sami :)


Re


------------------

17. Června 2011 - Pátek 20:40

Slibovaná kapitola, už se nám to zase rozjíždí... >D Díky za podporu!


Re



-------------------

27. Května 2011 - Pátek 14:57

Tak ji tu máme, skoro letní kapitolu :)


Re



--------------------

23. Března 2011 - Středa 18:42

Já jsem náhodou ještě neumřela, ani jsem Projekt nezavrhla, jen mou pozornost strhává jistá hra, kreslení a jistá maturitní zkouška, takže čas i chuť na psaní jsou poněkud omezeny. Samozřejmě, mít nějaký obrázkový doping od Temi, jde mi to líp, ale ona je na tom snad ještě hůř než já xD

Takže kapitola pro vás vytrvalé~ Děkuju za přízeň :)


Re




--------------------

21. Listopadu 2010 - Neděle 22:19

A máte tu další kapču na stříbrném podnose :)


Re



--------------------

14. Listopadu 2010 - Neděle 22:57

Jasný důkaz toho, jak moc dám na vytvalé přemlouvání. Pro všechny věrné, nová kapitola - jubilejní dvacítka - je na skladech :) Je teda bez korektury, protože, přestože jsem ji měla v plánu, jaksi se objevil jistý problém s odstavci, se kterými jsem nakonec sváděla boj víc jak hodinu, což mě zcela vyčerpalo. Opravím zítra (pro ty, kteří to náhodou najdou ještě dnes :))

Jinak - je to tu docela mrtvé, ale zdaleka ne tolik, jako je mrtvý zbytek projektu. Je smutné, že druhým nejaktivnějším člověkem po mě je jedna Němka na Deviantartu, která k projektu přišla náhodně, český příběh ani číst nemůže, a stejně se nadchla a nakreslila si OC.

Omlouvám se za sebe, že nepíšu a nekreslím tak často. Moje aktivita je přímo úměrná aktivitě okolí, co se SDP týče a taktéž přemlouvání (které jste mi naštěstí začali obstarávat vy, když členové projektu zklamali). Za zbytek projektu, který se na to (vyjma Temi) naprosto vybodl, se omlouvat nemůžu. Ostatně bych sama ráda slyšela nějaké to ospravedlnění... :/.


Re




---------------------

21. Září 2010 - Úterý 22:18

Pro vás všechny věrné čtenáře tu dnes mám další kapitolu, tak doufám, že budete příjemně překvapeni, že jsem se zas na něco zmohla, a že se vám kapitola bude líbit ^^



Re



---------------------

18. Června 2010 - Pátek 23:44

Světe, střes se! Re napsala kapitolu! Překvapila sama sebe n__n. Pardon, že to tak trvalo, ale dostává se mi prakticky nulové motivace ze strany členů, to pak ta aktivitka krapet upadá~ Ale snad plnohodnotná kapitola potěší :D

DODATEK: Až dneska (sobota) jsem si všimla, že blog asi konečně začal přijímat existenci odstavců, takže jsem nechala tuhle kapitolu jen s odrážkama. Dřív jsem pro rozlišení odstaců musela mezi nimi dělat mezeru. Kapitola teď vypadá opticky kratší, ale je tam toho dost. Kdyžtak mi můžete v komentářích napsat, jestli se vám to líp četlo s mezerama nebo takhle, abych se podle toho mohla zařídit :)



Re



--------------------

6. Května 2010 - Čtvrtek 15:52

Animfest ťuká na dveře a kromě festovní klíčenky s Mano, + jedné z desíti festovních směrovek, na kterých bude Mano taktéž, je už teď jisté, že si zájemci budou moci zakoupit i devět sběratelských Shinigami placek, každý podle svého gusta :) K prodeji budou během soboty buď v Continentalu a nebo ve Scale, to se teprve uvidí :). Po A-festu už si snad najdu i nějakou chvilku na sepsání další kapitoly, takže se těšte :D



Re



---------------------

12. Dubna 2010 - Pondělí 16:40

Yay! SDP přívěsek s Mano vyhrál v soutěži o festovní přívěsky pro Animefest! Takže nás naše Yin Yang Shinigami nás bude reprezentovat na přívěscích! :D Děkujeme za podporu :D



Re



----------------------

1. Dubna 2010 - Čtvrtek 16:19


Probíhá hlasování o obrázky na přívěscích Animefestu a Shinigami Desu se účastní! Podpořte nás, prosím zde n___n


Re



----------------------

12. března 2010 - Pátek 23:18


Aah, už jsem vám říkala, jak strašně miluju nahodit kapitolu, když to všichni čekají nejmíň? XD' (*Poslala Kyu spát asi dvě minuty předtím xD'*)

Jinak, jak už asi většina z vás ví, přibyl Shinigamiho zápisník, který bude fungovat jako taková živější část na tomhle blogu, který je jinak odkázán jen na nové kapitoly a obrázky. Tohle by mohlo být příjemné zpestření. Nějaké nové obrázky už asi taky není třeba připomínat (protože ty jsou zde vždy xD).


Re



----------------------

8. února 2010 - Pondělí 16:16


Vyšel mi krásný čas na psaní novinek, i když možná jsem mohla počkat na 18:18 xD (drobný vtípek). Zase jsem oblékla blog do nového, přiznejme si, že to předtím už taky za moc nestálo a změna je život. Přibyly nějaké nové obrázky a DVĚ kapitoly, jedna odě mě a jedna od Temi. S tím se váže to, co bych vám, naši drazí čtenáři, chtěla říct. Totiž, že pokud budete číst jen moje kapitoly, uteče vám polovina informací xD. My s Temi na ději a psaní spolupracujeme tak, aby se oba příběhy navzájem obohacovaly. To v praxi znamená, že já se nebudu obtěžovat s vysvětlováním něčeho, co bylo vysvětleno jinde, stejně tak Arisu nevidí a neslyší všechno. Jinými slovy, jestli vás to doopravdy baví, tak si čtěte oba příběhy a udělejte nám radost komentářem i někde jinde, než jen na mých kapitolách xD. Díky za přízeň~

Re




----------------------

2. února 2010 - Úterý 22:28


Tak po dlouhé době konečně kapitola! Já za to nemůžu, to škola a seminárka a tak. Ale po jarních prázdninách už bych měla být relativně volná, jediné, na čem budu pracovat mimo bude Shinigami Desu manga do Vějíře II. Ano! Když to zvládnu, tak tam vážně bude ;) A něco, co si jinde nepřečtěte :)

Re




----------------------

6. ledna 2010 - Středa 22:28

Kreslíme dál a Re píše dál. Já jsem naopak smazala celý svůj příběh a hodlám někdy začít od znovu a jinak. Jinak, asi se opakuju, ale vaše komentáře milujeme ^^

Temi



----------------------


28. prosince 2009 - Pondělí 18:17

Whee, celý projekt Vám všem přeje krásné Vánoce (ano, já vím, že trochu pozdě, dřív to nešlo xD) a šťastný Nový rok!


Re



----------------------

19. prosince 2009 - Sobota 19:41

Tak. Důkaz místo slibů. Další kapitola, za kterou nemůže nic jiného, než vaše aktivita! :D Tři nové Wallpapery, kde jinde než ve Wallpaper sekci v Galerii (+ jsem vymazala ten s Chiai, protože už se na něj nedalo koukat - omlouvám se těm, kteří to museli trpět od začátku xD). Přibyla charakteristika jedné ze dvou nových Shinigami, Dorian, a info o její autorce do sekce O nás. Celkově se popis charakterů začíná přepracovávat do nové, rozsáhlejší verze, kterou navrhla Caym. U některých postav už ji najdete, někde dokonce i s Anglickou verzí pod tou českou.


Re



-----------------------

13. prosince 2009 - Neděle 12:54

Probudila jsem se ze zimního spánku, který možná některým z vás vadil (= neaktivita) a to čistě jen proto, že jsme dostali pár komentářů, někdo se ozval na Guestbooku atd. Jinými slovy, uděláme to jako "něco za něco", hai? xD Já nebudu psát, dokud vy nebudete psát. Neberte to jako vydírání, ale když vidím, že to tu trochu žije, a je zájem o to, abych psala další kapitolky, tak se cítím pod tlakem a mám černé svědomí, dokud vaše přání nesplním~ A tak jsme na tom tady všichni. Za každý obdržený komentář tu málem skáčeme do oblak. Tak si uvědomte, jakou nad námi máte moc a klidně piště slohovky, tím líp ^.^.

Jinak, probudila jsem se ze zimního spánku proto, abych napsala kapitolu číslo 12 Vlka a lišky. A mrkněte se do sekce Charaktery, prošla ikonizací, aneb přibyly úžasné pixelové avatary, které během včerejška vytvořila Temi a jsou naprosto dokonalé~. Rovnou dopředu varuju, že na jejich používání nemá právo nikdo, kdo se Temi předem nezeptá ^^;. A ještě přibyl krátký hlod ze včerejška, stačí zkontrolovat ICQ hlody a to by mělo být vše :).

PS.: KOMENTUJTE!

Re



-----------------------

8. prosince 2009 - Úterý 15:05

Pár nových obrázků v galerii a v propagaci se objevily odkazy na jiné stránky, kde nás můžete najít ^^ Tak se určitě podívejte! Někdy bychom si měli najít čas na překlad naší mangy, která vychází zatím jen v anglickém jazyce.

Temi


-----------------------

30. října 2009 - Pátek 15:53

Další kapitola od Temi i ode mě čeká na vás pár věrných :D. A možná, možná se objeví i jakýsi pokus o mangu, ale i kdyby, neslibuju jakoukoliv výdrž ^^;. O dalších obrázcích v galerii už ani nemluvím. No a pro zájemce už je zveřejněno i rozmístění oblastí, která má na starosti který Shinigami. Mapa je v sekci charaktery a každá postava má svoji oblast napsanou i ve svém profilu.

Re



-----------------------

15. října 2009 - Čtvrtek 18:16

Update~ =D Máme nové kapitoly ke všem našim příběhům ;D Takže se můžete pustit do čtení, protože to rozhodně stojí za to n.n Přibylo taky mnoho obrázků v Galerii~ Náš kalendář už má hotové čtyři měsíce a pátý se kreslí:3
Temi


-----------------------

5. října 2009 - Pondělí 20:32

Tak zase nějaký update a tentokrát docela velký~. Ano, překvapivě máme opět o něco víc věcí v galerii včetně nové položky pro různé vtipné stripy. Další kapitola do Orla a vrány se konečně začíná oficiálně proplétat s Vlkem a liškou, samotnou mě překvapilo jak strašně zajímavé to je n_n.

Dále jsem přidala sekci Nábor, kde jsou rozepsané možnosti a podmínky pod kterými přijímáme nové členy. O něco níž v menu přibyla sekce Čestných návštěvníků, jak jsem slíbila, kam se dostane každý, kdo nám to tu komentuje a je aktivní včetně odkazu na jeho web. Nebudu říkat kolik příspěvků musíte zaslat abyste toho dosáhli, protože existují tací, kteří by byli schopni nám celé SD zaspamovat bezduchými komentáři, jen aby si udělali reklamu. O to nestojíme, díky.

Temi se pustila do tvorby SDP caramelldansenů, oficiální verze i s hudbou jsou v sekci Humor a miniaturizované nám tancují dole na blogu xD. Zatím jen Kurono s Ardenem, ale snad jich časem bude víc :D. Jsou neuvěřitelně sladcí, že?

A poslední dnešní informace: já jsem taky nezevlila a poslední tři dny jsem pracovala na jistých animacích, jejichž výsledky se nachází na profilových stránkách každé postavy v sekci Charaktery.

Re



-----------------------

1. října 2009 - Čtvrtek 20:56

Rozhodla jsem se k improvizaci... Protože já vás VIDÍM! Já vím že sem chodíte a pravděpodobně i čtete, ale je pro vás očividně hodně těžké nám třeba něco napsat :(. My MILUJEME vaše komentáře. Takže jsem se rozhodla že všichni, kteří nám svoji přítomnost budou dávat najevo komentáři, budou zařazeni mezi čestné návštěvníky, jejichž seznam bude zařazený v menu (jakmile budou alespoň dva, na prvního bych nominovala Suicune). Komentář není tak moc, ne? A uděláte si reklamu~ Klidně vám i vyrobím certifikát! XD

Re



-----------------------

12. září 2009 - Sobota 12:59

Doupraven nový design, konkrétně Guestbook, který také musel přesedlat na nové barevné tóny. Dneska přihazuju novou kapitolu Vlka a Lišky a včera přibyly do sekce pro nejkvalitnější obrázky v Galerii, do Propagace dva nové příspěvky, se kterými jsme se my dvě s Temi obě patlaly celý týden. V Chibi sekci se nám rozrůstá počet Cayminých dokonalých kreslených vtipů :D

Re



-----------------------

2. září 2009 - Středa 22:20

Dodělán zbrusu nový design, který teda považuju za dost lepší ve srovnání s předchozím (který už nechci v životě vidět, blé). Zítra ještě dopiluju drobnosti, ale to hlavní už je tady :).

Přibyla nová kapitola do Orla a Vrány, určitě stojí za přečtení :D A další obrázky v galerii už asi ani zmiňovat nemusím :)

Re




-----------------------

1. září 2009 - Úterý 19:16

Další a další obrázky v galerii, dokonce i nová sekce, opět Propagace - pro obrázky vyšší kvality, které se nějakým způsobem plánují na něco umístit :). A další dvě kapitoly, jedna do Jiné Země, další do Vlka a Lišky. A do třetice, nová sekce Humor, kde jsou sice zatím jen ICQ hlody, ale časem se tam toho snad posbira víc :D. Tak, a to by mělo být všechno :D
Re



-----------------------

26. srpna 2009 - Středa 20:06

Po docela dlouhé době jsem zase překopala svoji lenost a aktualizuju i novinky. Říkám "i", protože zbytek blogu si dále prožíval své menší změny, i když byla Re prostě jen líná to napsat i sem. Jako již tradičně, přibyly nějaké nové věci v Galerii, nove i sekce Propagace, kde je i nás improvizovaný trailer na celý projekt, který jsme s Temi pilně smolily dva dny. Dnes jsem konečně přidala i další kapitolu Vlka a Lišky, je sice o něco kratší, než bývá zvykem, ale doufám, že přinejmenším stejně hodnotná.

Re



------------------------

19. července 2009 - Neděle 20:07

Nová sekce Wallpapery v galerii se pomalu zaplňuje, to proto, že mému uměleckému mozku zase jednou hráblo, doufám, že mu to vydrží dostatečně dlouho xD Nové kapitolky v příbězích už snad ani zmiňovat nemusím =)

Re



------------------------

15. července 2009 - Středa 11:19

Přibyly další kapitolky, jedna do Vlka a lišky a druhá do Orla a vrány. Začíná se to krásně proplétat a navzájem na sebe navazovat, takže paráda ^^. Nějaký další obrázek v galerii a snad už se blíží i dobra přidání posledního chybějícího infa, aby se mohl blog konečně rozjet jako oficiálně otevřený :D

Re

PS: přidána složka Cosplay do galerie, zatím cosplayuje jen Caim, ale doufám, že časem se přidají i ostatní (n_n) -- Caym



------------------------

12. července 2009 - Neděle 22:25

Další dnešní aktualizace, týkající se začátku příběhu orla a vrány... název bude možná ještě změněn ^^; Vypráví ho Chiai a začíná nějakou dobu před příchodem Arisu do dimenze.

Zároveň chci říct, že budou povoleny komentáře u všech příběhů=D Doufám, že nějaký napíšete;D

Temi


------------------------

12. července 2009 - Neděle 13:58

Po dlouhé odmlce, během níž přibylo pár obrázků a první kapitola od Caym, jsem tu opět s aktualizací novinek. Přišlo to tak pozdě, protože nám začaly prázdniny a to znamená nějáké ty akce, a tak.

Takže, jak už jsem říkala, je tu konečně i počátek další dějové linie, příběh Caim od Caym. Dneska jsem přidala i třetí kapitolu Příbehu vlka a lišky. Takže je toho určitě docela dost ke čtení.

Re



------------------------

13. června 2009 - Sobota 9:37

Článek O nás se trošku zdržel, ale už je na svém místě. Sice ne s kompletním seznamem, protože nahánět naše dva Shinigami, aby sem něco napsali, to vůbec není snadné a výsledky jsou takové... skoro žádné, řeknme ^^;

Přibyly první dvě kapitoly Příběhu vlka a lišky do sekce Příběhy a "v tisku" už je i jedna mini povídka od Caim, tam už se řeší jen název. Řady obrázků v galerii se také rozšířily, myslím, že poctivě ve všech třech složkách :o). Blog už pomalu začíná být připravený na oficiální zveřejnění.

Re



------------------------

8. června 2009 - Pondělí 17:07

V Blog.cz se asi z nějakého důvodu rozhodli, že zruší funkčnost .PNG obrázků s průhledným pozadím a vzhledem k tomu, že všechno, co jsem sem doposud vložila (vyjma loga) jsem měla uložené právě v .PNG, v jednu chvíli celý design vypadal otřesně, plný bílých a světle zelených čtverců x_X Vážně příjemné, děkuju mnohokrát... musela jsem to všechno přehodit do .GIF (doufám, že neplánují zrušit i tohle...) a to v tom pološíleném editoru nebyla taky žádná příjemná práce. No, co nadělám... ale trocha varování by pro příště neuškodila... nebo aspoň vysvětlení.

Teď k samotným novinkám, přidala jsem článek O projektu do sekce Shinigami desu. Dnes plánuji přidat i článek O nás a možná, že ještě vymyslím nějaké další doplňky.

Re



------------------------

7. června 2009 - Neděle 21:13

Přidána položka Charaktery, která by ještě dneska s troškou štěstí měla být kompletní, nějaké nové obrázky v galerii a odkaz na Návštěvní Knihu, protože, jak už si jistě většina všimla, u článků blokuju možnost komentářů, protože nefungují jako klasické posty v blogu. Ostatně, snažím se, aby tahle stránka z toho blogu měla vážně jen to slovíčko v adrese :)

Re



------------------------

6. června 2009 - Sobota 21:56

Přibyly čtyři větší články do Obecných informací a větší část charakteristik jednotlivých postav (ostatní budou, až se jejich majitelé dostanou online). Zároveň zakládam Archív novinek.

Re


------------------------

6. června 2009 - Sobota 10:32

Tento blog jsem vytvořila včera (5. 6. 2009) a stihla jsem mu darovat jeho základní formu, ve které se zobrazuje nyní. Dneska jsem dohlodala první článek a přidala ještě pár grafických detailů a budu se dále snažit, aby se na to tady dalo koukat co nejlíp.

Postupně sem budu přidávat všechny základní informační články a teprve poté blog oficiálně zveřejním (což ve výsledku znamená, že na něj hodím pár odkazů jinde xD).

I když je to zatím nepříliš pravděpodobné, přeji všem příjemnou zábavu n_n

Re

Arden

6. června 2009 v 20:47 | Temi
  • Jméno: Arden
  • Pohlaví: Muž
  • Rasa: Shinigami
  • Věk: 75 let
  • Výška: 185 cm
  • Barva očí: Žlutá
  • Zbraň: Meč (Inbir Garbhain -celé jméno Ardenova meče)
  • Zvíře: Orel
  • Záliby: Čaj s mlékem, čtení knih, šachy
  • Část Japonska, kterou spravuje: Tokyo, Kyūshū a Okinawa

Arden byl nejdřív přiřazen k Velké Británii. Spojené království je jedno z nejkoncetrovanějších míst na Nemrtvé, takže je zvyklý na kontakt a přímý boj s nimi. Díky nepřízni osudu přišel o své dobré přátele, načež se psychicky zhroutil a málem se vyčerpal k smrti. Starší ho na uklidnění poslali do Japonska, kde se oproti Británii nic neděje. Je to prototyp gentlemana: uhlazený, zdvořilý a společenský Shinigami.



Kurono

6. června 2009 v 20:38 | Re
  • Jméno: Kurono
  • Pohlaví: Muž
  • Rasa: Shinigami
  • Věk: 69 let
  • Výška: 192 cm
  • Barva očí: Tmavě modrá
  • Zbraň: Luk
  • Zvíře: Vlk (černý)
  • Pouta: Sestra Mano
  • Narozeniny: 14. 11.
  • Záliby: Psovité šelmy, fyzické vyčerpání, užitečné doplňky
  • Část Japonska, kterou spravuje: Tokyo a Tōhoku

Kurono je drtivou většinu času tichý, zádumčivý, případně i protivný Shinigami. Jeho charakter mu dovoluje otevřít společenštější stránky své povahy pouze těm, kterým důvěřuje. Na jakékoliv narušení bezpečí, které mu poskytuje vědomí známého prostředí, reaguje instinktivně jako vlk na narušení svého teritoria. Jeho sestra Mano je nejbližší a nejdůležitější osobou v celém jeho životě. Je na ní hluboce závislý, i když se to většinu času nijak neprojevuje.



Chiai

6. června 2009 v 20:17 | Temi
  • Jméno: Chiai
  • Pohlaví: Žena
  • Rasa: Shinigami
  • Věk: 67 let
  • Výška: 160cm
  • Barva očí: Červená
  • Zbraň: Sekera
  • Zvíře: Vrána
  • Pouta: Bratr Musei (†)
  • Narozeniny: 2.6.
  • Záliby: Nesčetné množství koníčků od šití po ošetřovatelství
  • Část Japonska, kterou spravuje: Tokyo a Chūgoku

Chiai je upřímná, usměvavá Shinigami, která však dokáže prostřídat víc nálad než by do ní člověk kvůli jejímu nevinnému vzhledu řekl. Mívala bratra, který také po otci používal sekeru, ale ten zahynul v boji proti Nemrtvým. Po této události se Chiai hodně změnila, to vše se ale stalo už před jejím příchodem do Japonské dimenze. Od té doby však ze srdce nesnáší lehkomyslné hrátky s životem a smrtí.



Mizushima

6. června 2009 v 19:39 | Black_diaraikia

  • Jméno: Mizushima
  • Pohlaví: Žena
  • Věk: 71 let
  • Výška: 180 cm
  • Barva očí: Zelenomodrá
  • Zbraň: Kosa
  • Zvíře: Jaguár (šedý)
  • Záliby: Příroda, teorie módy
  • Část Japonska, kterou spravuje: Tokyo a Hokkaidō

Mizushima je klidná, sebevědomá Shinigami s povahou rebelky, která se nebojí překonávat sebevětší překážky. Ráda se toulá bezcílně po okolí a užívá si klidu a míru okolního světa. I když se Mizu na první pohled tváří jako samostatná, nikoho-nepotřebující Shinigami, ve skutečnosti je hodně závislá na svých dvou kamarádech Hikaruovi a Kyoutekim.



Mano

6. června 2009 v 19:15 | Re
  • Jméno: Mano
  • Pohlaví: Žena
  • Rasa: Shinigami
  • Věk: 70 let
  • Výška: 172 cm
  • Barva očí: Fialová
  • Zbraň: Luk
  • Zvíře: Sněžný levhart
  • Pouta: Bratr Kurono
  • Záliby: Lidé, civilizace, dekorování
  • Část Japonska, kterou spravuje: Tokyo a Chūbu

Mano je nadšená, cílevědomá a jistým sofistikovaným způsobem ztřeštěná Shinigami, které se daří oživovat nudné chvíle náhodnými maličkostmi. Velice jí záleží na jejím mladším sourozenci Kuronovi, kterého jako jediná doopravdy zná a rozumí tomu, co on prožívá. Daří se jí prakticky všechno, na co sáhne, k pobavení všech ostatních.



Nemrtví

6. června 2009 v 18:24 | Re

Pod pojmem "Nemrtví" si dnes pravděpodobně valná většina lidí představí chodící lidské zbytky, se kterými se lze setkat v moderních MMORPG a které vypadají extrémně odpudivě.

Mluvíme-li o Nemrtvých zde, stačí nám naprosto jednoduchá definice: "Lidé, kteří měli zemřít a nezemřeli". K této anomálii, kterou Shinigami nazývají "Žádná smrt", na Zemi občas dochází z naprosto nevysvětlitelných důvodů (nezacházíme-li ovšem do téměř zapomenutých legend), navíc v některých místech zcela nepochopitelně častěji než v jiných.

Co to v praxi znamená? Každý člověk má přesně určeno, kdy má zemřít. Na milióntinu sekundy. Tento čas samozřejmě počítá s konečnou smrtí, takže například prodělání klinické smrti jej vůbec neovlivní. Toho člověka se totiž lékařům podaří oživit, on po zbytek života povídá příběhy o bílém světle a všichni jsou šťastní. Ale pak jednou dostanou lékaři na stůl člověka, kterému už jeho čas vypršel. Ale oni se přece snaží mu život zachránit, protože to netuší. A pak najednou, jako nějaký zkrat v toku reality, se jim to podaří.

Jenže to, co se jim pak probudí, to už není člověk. Člověk je definován jako bytost, která existuje v daném těle po dobu životnosti tomu tělu určené. Podle všech měřítek, kromě toho biologického, už je tato osoba dávno "za vodou". Duše už se nachází ve stádiu, které následuje po životě, a je stále uvězněna v žijícím těle. Tyto tvory nazýváme Nemrtvými.

Nemrtvý je někdo, kdo nezemře ve chvíli, kdy zemřít má. A k tomu může dojít mnoha způsoby. Na rozdíl od ostatních lidí, kteří se po otřesném zážitku zregenerují a jsou schopni žít dál šťastný život, Nemrtvý naopak klesá do podivného napůl apatického stavu, kdy se světem pohybuje, jako by tam ani nepatřil, a každým dnem se z něj vytrácí známky lidství, vzpomínky, pocity a emoce.

Působení Nemrtvých na okolí de facto odeznívá stejným způsobem jako jejich předchozí já. Lidé najednou začínají mít problém s tím si je uvědomovat. Můžou se s nimi bavit, ale necítí se u toho dobře, protože si nejsou jistí, co vlastně dělají. Jako by ten vjem nemohli uchopit a klouzal jim jako mokré mýdlo.

Teoreticky může Nemrtvý takhle přežívat až do smrti svého těla. Ale kdykoliv od jeho vzniku může dojít k Probuzení. Duše si pak uvědomí své uvěznění, ale protože není dělaná na to, aby ovládala tělo, je slabší než tělesné pudy, především pud sebezáchovy, takže by se sama nikdy nedokázala přímo osvobodit. Proto svůj hněv slepě rozprostírá na všechno živé kolem. Ve své podstatě ta duše není zlá - je to ale jiné stádium, něco, čemu tělesně živé myslící bytosti porozumět nemůžou, stejně tak, jako ta duše nemůže porozumět živým myslícím bytostem.

Hněv té duše obvykle bývá tak silný a nekontrolovatelný, že vyhání schopnosti svého těla na maximum. Popravdě řečeno, kdyby se Nemrtvému dovolilo nějakou dobu řádit, nejspíš by se stejně po nějaké době vyčerpal k smrti těla. Nicméně některé schopnosti tomu tělu přichází přímo z podstaty té duše a protože tu podstatu nikdo nezná, nelze ani přesně určit, jak je možné, že jsou Nemrtví tak rychlí, mají takové reflexy atd. Nakolik je lidské tělo ovlivněné novou duší, která v něm přebývá, to také záleží na čase. Proto jsou někteří Nemrtví silnější než jiní, byli prostě Nemrtvými už dlouho.

Teď k tomu, proč se občas vyskytnou Nemrtví, kteří nejsou agresivní. Z pohledu Shinigami se prostě jedná o výjimky, něco jako ta jedna bomba ze sta, která nebouchne, když spadne na zem. Dochází k tomu proto, že se ti Nemrtví probudí příliš brzy po svém vlastním vzniku. Vliv jejich předchozího já je ještě mnohem silnější než vliv nově probuzené duše. Takže Nemrtvý si sice uvědomí, že je Nemrtvý, či spíše ta duše si uvědomí, že je uvězněná, ale vyjde to tak nějak do prázdna. Co by se dělo s těmi Nemrtvými, kdyby je Shinigami hned neodstranili, toť otázka.

V praxi se je každý Nemrtvý jiný, jako je každá duše jiná. Záleží také na tělesné stavbě, době, po kterou je Nemrtvý Nemrtvým a samozřejmě i na věku tělesné schránky. Jedna věc je ale všem Nemrtvým společná: Shinigami už pro ně nejsou neviditelní.

Meerijové

6. června 2009 v 15:32 | Re
Meerijové jsou zcela zvláštní druh, který se člověku podobá jen v základních rysech. Mají svoji vlastní kulturu, společenství, určité zvláštní schopnosti a naprosto netypický způsob uvažování.

Jsou hubení a dorůstají do výšky kolem dvou metrů. Jejich kůže může mít rozmanité barvy, od zelené přes šedou až po oranžovou. Stejná barevná variabilita platí i pro jejich vlasy, které nosí sčesané do velice extravagantních účesů zdobených ruznými drobnostmi. Pro svoji výšku i stavbu těla typu "samá ruka, samá noha" nejsou příliš rychlí. Pohybují se pomalu a elegantně (něco na způsob chůze žirafy). Jejich úzké, až klackovité ruce v sobě skrývají nečekanou sílu, kterou Meerijové nejčastěji využívají při šplhání po stromech.

Celkově by se Meerijové dali přirovnat k velice vyspělému indiánskému národu, který byl doveden k dokonalosti ve všech směrech, například ve schopnosti přežívat v naprosté symbióze s okolní přírodou. Neví se o nich mnoho, protože žijí v jakési variaci na dimenze Shinigami, do které se dokáží dostat pouze oni. Jediné, co je o nich známo, je to, že žijí v přísném hiearchickém uspořádání. Někdy se také zmíní o místě zvaném Quatazeta. Shinigami předpokládají, že se jedná o jejich hlavní město.

Ve starověku uzavřeli Meerijové se Shinigami smlouvu, ve které se zavazují, že budou vytrvale pomáhat Shinigami ve všech dimenzích do konce své existence. Výměnou za tyto služby obdrželi Meerijové velice cennou věc, totiž jistotu úplné nedotknutelnosti, která jim zaručila naprosté bezpečí před nemrtvými i všemi, kteří by jim kdy chtěli jakkoliv uškodit. Právě tehdy jim Shinigami darovali jednu ze svých dimenzí a Starší pomohli zapečetit její vstup.

V praxi to znamená, že Meerijové jsou těmi postavami v zákulisí, které se starají o chod Shinigami "domácností", především co se úklidu a vaření týče. Jsou to zvláštní a nenápadné bytosti, kterým sice nedělá žádné problémy komunikovat se Shinigami, o které se starají, nicméně tyto kontakty nevyhledávají.

Prostředí a zřízení

6. června 2009 v 14:54 | Re
Shinigami mají na starost pořádek na Zemi. Protože ovšem lidská existence tvoří na planetě dost složitý a propletený komplex, už dávno neplatí, že by se všichni Shinigami starali o veškeré lidstvo.

Již od dob prvních států byla komunita Shinigami systematicky rozdělena na různě velké části, z nichž každá měla na starost jednu zemi / království / městský stát. Problematičtější země s častým výskytem potíží byly vždy pod dozorem početnější skupiny Shinigami, než země klidné.

Každá skupina měla svoji vlastní dimenzi, která fungovala zároveň jako její základna i domov. Dimenze je samostatný omezený prostor, který ovšem sdílí stejný čas jako Země, je na ni tudíž přímo vázán. V době vzniků prvních dimenzí se tehdejší Shinigami rozhodli vložit do svých nových soukromých krajinek co nejvíce prvků, které si na Zemi oblíbili. Vlastně si vymodelovali své privátní vesmíry k obrazu svému.

Vybrali si zvířata, rostliny, minerály, horniny, úkazy a tvary povrchu, které jim byly blízké, a vytvořili si ve svých dimenzích velice důmyslné nové světy.

S vývojem lidstva se rozvíjelo i společenství Shinigami. Byla vytvářena určitá pravidla, podle nichž se celá společnost řídila a na která dohlíželi Starší. Vznikaly další a další dimenze, protože i na Zemi se objevovaly nové státy. Shinigami samotní však vždy byli naprosto neteční k politické situaci v jejich "správním území", ať už byla jakákoliv. Bylo proti pravidlům míchat se do dění na Zemi na této úrovni, protože by to mohlo vyvolat spory mezi samotnými Shinigami, kteří by se mohli obrátit proti sobě v zájmu svých zemí. Takto zůstával všem jen jediný společný cíl: zbavovat Zemi Nemrtvých.



Nyní je na každý sebemenší stát na Modré planetě přiřazena jedna dimenze velikostí adekvátní k počtu Shinigami, kteří se o tento stát starají. Nazývají se "Aktivní dimenze". Samozřejmě pojem "adekvátní" dle jejich měřítka v praxi znamená asi 10 000 km2 na jednoho Shinigamiho. Shinigami ve svých dimenzích ale samozřejmě nežijí osaměle, obvykle bydlí na stejném místě spolu s ostatními členy své skupiny. Jakým způsobem, to už hodně záleží na struktuře samotné dimenze, ve které se nacházejí (ostrovní, stepní, lesní, hory...).

Ovšem ty doopravdy velké dimenze, v nichž Shinigami pečují o silně problémové oblasti (Velká Británie, Rusko, USA), čítají velice mnoho jedinců. Vzhledem k rozloze celé dimenze (která je jednoduše řečeno šíleně velká) i samotnému počtu Shinigami zde žijících, je běžné, že se celá komunita rozdělí na menší skupiny. Ty dále fungují na svém vlastním území na stejném principu, jako Shinigami v menších dimenzích.

Kromě Aktivních dimenzí ovšem existuje ještě několik dalších, na kterých také závisí celá komunita. V některých žijí (většinou osaměle) samotní Starší (tyto dimenze bývají velice malé, Starší nevyžadují tolik prostoru). Další, větší dimenze plní různé úkoly, například funkci místa, kde se vychovávají děti, dožívají staří, nebo trvale ranění Shinigami. Tradičně jsou to nádherná přírodní prostředí, která jsou nenásilně zařízena tak, aby co nejlépe sloužila ke svému účelu.